16.10.2010 [16:30], ScRiBbLe, ze série Navždy s Tebou, komentováno 10×, zobrazeno 2591×

Noc mého života

Trhaně dýchal, jeho odporné, zpocené tělo se třelo o moje. Cukala jsem sebou, snažila jsem se mu vyvléknout, ale nešlo to. Nemohla jsem křičet, jeho jazyk jsem cítila až v krku. Rukama mi přejel po vnitřní straně stehen, ani nevím, jak mi vyhrnul sukni. Nohy jsem přitiskla k sobě.

„Už to bude, zlato, za chvilku,” zašeptal mi do ucha a mě ovanul jeho horký, hnusný dech. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem se na něj dívat. Celá napjatá jsem čekala, co přijde, a náhle se váha jeho těla, která mě tížila, vytratila. Už jsem mohla volně dýchat. Že by mě pustil a vzpamatoval se? Nebo jsem mrtvá? Ach ne! Já nechci být mrtvá! Věděla jsem, že mám stále zavřené oči, a tak jsem je otevřela. Nade mnou zářily hvězdy. Do očí se mi nahrnuly slzy. Jsem naživu! Jsem naživu! Chtěla jsem křičet. Posadila jsem se a to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Kousek ode mě stál Edward. Jednou rukou svíral Mika pod krkem a držel ho nad zemí, jako kdyby byl nějaká nic nevážící hračka. Ústa měl semknutá do tvrdé linky, jeho oči plály hněvem.

„Zabiju tě! Přísahám, že tě zabiju!” zavrčel. Jeho ztuhlé rty se snad ani nepohnuly. Hlas, který to říkal, jako by mu ani nepatřil. Byl plný zuřivého vzteku, nepříčetnosti a nenávisti. Mike byl v obličeji úplně rudý, na čele mu vyvstaly tmavě modré žíly. Nemohl dýchat. Chtěla jsem něco říct, ale z mého hrdla se nevydral ani jediný zvuk. Nevěřícně jsem hleděla na to, jak Edward zabíjí Mika.

„Edwarde! Uklidni se!” zahřměl Emmettův hluboký hlas kdesi za mnou. Dřív, než jsem se stihla otočit, se dotkl mého ramene.

„Jsi v pořádku, Bello?” zeptal se ustaraně. Němě jsem přikývla.

„Vážně? Neudělal ti nic?” ptal se dál, jeho tvář vypadala ztrhaně. Znovu jsem přikývla na jeho první otázku a zavrtěla hlavou na druhou. Když se dostatečně přesvědčil, že mi nic není, tak přistoupil k Edwardovi, který stále držel Mika ve vzduchu.

„Edwarde, nech ho!” zaburácel. Edward se na něho podíval, rty zkřivil do podivného bolestného šklebu.

„Kdybys jen věděl, co si ten parchant myslel! Co si představoval! Ty věci, co jí chtěl udělat!” Zlobu v jeho obličeji na okamžik vystřídalo hluboké utrpení. Zadíval se mi do očí s neuvěřitelnou bolestí. Cože? Jak myslel? Jak představoval? Nechápala jsem nic z toho, co řekl. Můj mozek nedokázal vstřebat takové věci, nemožné věci. Jsem v šoku, jasně! Určitě jsem se přeslechla, protože jsem celá otupělá a strnulá. Snažila jsem se vytěsnit si z mysli jeho slova, která nedávala žádný smysl.

„Nezabíjej ho! Nic z toho nebudeš mít!” řekl Emmett bezmocně. Edward se hystericky zasmál. Do očí se mu vkradl šílený lesk.

„Bude o jednoho hajzla na světě míň!” Mikovi lezly oči z důlků, bezmocně lapal po dechu.

„Nech ho, Edwarde, prosím, nech ho! On za to nestojí!” vykřikla jsem s bolestí v hlase. Nechtěla jsem se zastávat toho parchanta, ale představa, že by Edward strávil zbytek života za mřížemi, pro mě byla strašná. S trhnutím se na mě otočil a okamžitě ho pustil na zem. Mike se svalil na vlhkou trávu jako přezrálá hruška. Chrčel, jak se do sebe snažil vtáhnout vzduch. Svíral si zmodralé hrdlo.

„Bello,” šeptl Edward a váhavým krokem se ke mně přesunul, ale ani se mě nedotkl. V jeho očích jsem viděla, že měl strach z toho, že se ho bojím. Nahlas jsem se rozvzlykala a padla mu do náruče.

„To bude dobré, to bude dobré,” opakoval mi a hladil mě po vlasech.

„Já… měla jsem strach, že… že by tě zavřeli!” Ta slova jsem jen těžko poskládala dohromady a s ještě větší námahou je vyslovila, protože jsem vzlykala tak silně, že za každým slovem následoval vzlyk. Zlehka se zasmál.

„Zavřeli?” řekl ledovým hlasem plným ironie. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, nechápala jsem vůbec nic.

„Ještě jednou se k ní přiblížíš a přísahám, že tě rozmáčknu jako červa!” zavrčel Emmett na Mika, který klečel na zemi a trhavě se nadechoval. Vyděšeně vykulil oči a přikývl. Prohnala se mnou horká vlna zuřivosti. Stačil jediný pohled na toho hnusáka a odpor ve mně začal nabírat na síle. Vztekle jsem se vyškubla z Edwardova sevření. Překvapeně sebou trhnul a okamžitě mě chytil za ruku. Otočila jsem se na něj.

„Pusť,” vydechla jsem. Poslechl mě. Rázným krokem jsem se přesunula k Mikovi. Sehnula jsem se k němu, zatnula ruku v pěst a vší silou ho uhodila do obličeje. Svalil se na zem, chytil se za ústa a vyplivl krev spolu s jedním zubem. Zaúpěl bolestí.

„Dobrá rána!” zasmál se Emmett. Koutek úst jsem nadzvedla do mírného úsměvu. Pak Emmett popadl Mike a vláčel ho pryč. Zůstali jsme tam s Edwardem sami.

Stáli jsme kus od sebe a nikdo z nás nic neříkal. Nervózně jsem si žmoulala cíp šatů. Pak ke mně vykročil a chytil mě za ruku. Dech se mi zrychlil a tlukot mého srdce připomínal vrtuli.

„Pojď, odvezu tě domů.” Udělal dva kroky vpřed, ale zarazil se, když jsem se nepohnula. Tázavě se mi zadíval do očí.

„Nikam nejedu,” vysvětlila jsem. Nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Dnes toho bylo dost, odvezu tě,” trval si zarputile na svém.

„Ne,” vzlykla jsem, „já nechci!” Okamžitě mě pevně objal.

„Bello, neplakej,” zašeptal.

„Tohle, tohle měl být ten nejkrásnější den v mém životě a já nechci, aby mi ho zkazil on,” vzlykala jsem dál. Horké slzy rychle opouštěly mé oči a vsakovaly se do jeho košile. Chytil mě za bradu a zdvihl můj obličej. Jeho oči zněžněly.

„Vážně tady chceš zůstat?” zeptal se tiše.

„Ano, chci.” Jeho výraz se změnil, zjihl a zesmutnil nad bolestí v mém hlase.

„Dobře, ale neplakej, ano?” Kývla jsem na souhlas, vzala jsem ho za ruku a odváděla pryč od ostatních. Asi po dvaceti minutách jsme se zastavili na odlehlém místě pod košatým stromem. Políbil mě na tvář. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo. Vzdálil se od mého obličeje, ale ne moc. Naše nosy se navzájem dotýkaly. Přestala jsem brečet a vpíjela se mu do očí. Opatrně jsem přiblížila svá ústa k těm jeho. Chtěla jsem něco říct těm sladkým rtům a ty se v odpověď pootevřely. Letmo jsem se jich dotkla a on se zachvěl. Dál jsem nic neudělala. Své rty jsem měla těsně u jeho a oddechovala. Lehce chytil můj obličej do svých rukou a přiblížil si ho ke rtům a ty se spojily. Jednu ruku jsem mu položila na hruď a druhou vjela do jeho vlasů. Prsty mě hladil po obličeji, pak sjel rukou níž na krk a klíční kost. Trochu mě nadzvedl, položil na zem, ale naše rty byly stále spojené v jedny. Rukou jsem mu zajela pod košili a hladila jeho jemnou kůži. Svými rty se vzdálil od mých a jemnými polibky si razil cestu přes tvář až k mému uchu. Lehce skousl ušní lalůček a já se zachvěla. A on přestal. Otevřela jsem oči a setkala se s jeho vystrašeným pohledem.

„Celá se chvěješ, je ti zima?” optal se tiše.

„Ne, není,” odpověděla jsem mu s úsměvem a vtiskla mu polibek. On nezaváhal a opětoval mi ho s roztoužením a vášní. Jeho ruce bloumaly zkoumavě po celém mém těle. Každý jeho dotek ve mně probouzel neskutečnou touhu. Chtěla jsem být jeho. Teď a tady. Aby se naše těla spojila v jedno. Rukama jsem nahmatala jeho kalhoty a začala mu rozepínat pásek. Opřel se o lokty a zmučeně se na mě podíval.

„To nemůžeme,” vzdychl.

„Ale ano,” šeptla jsem. Jeho oči zesmutnily.

„Nejde to, Bello.” Sklopil pohled.

„Ty mě nechceš?” zeptala jsem se s lehkým nádechem smutku a rozhořčení. Udiveně mi pohlédl do očí.

„Chci, hrozně tě chci! Ale já…” na chvilku se odmlčel a zavřel oči. Když je otevřel, měl je plné bolesti.

„Bojím se, že ti ublížím.” Jeho hlas byl hrozně tichý. Pohladila jsem ho po tváři.

„Neublížíš mi, hlupáčku.” S těmito slovy jsem mu věnovala dlouhý a něžný polibek.

Ani nevím jak, ale najednou jsme byli oba nazí. Naše těla byla propletená do sebe. S neskutečnou něžností se dotýkal mé rozpálené kůže. Jeho rty se s vášní dožadovaly mých a já mu nekladla odpor. Polibky jsem přijímala a oplácela mu je se stejnou vášní a láskou. Stehny jsem objala jeho boky a on do mě vstoupil. Ucítila jsem nepatrnou bolest a zároveň ten nejúžasnější pocit na světě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  ambra (19.10.2010 09:34)

Scri, já už Tě v jiné povídce pérovala za fofr, takže tady jen napíšu, že souhlasím s komentářem č.3

5)  eElis (16.10.2010 22:24)

jsem ráda, že se Belle nic nestalo, jen mě překvapil ten konec, nečekala jsem, že se to semele,tak rychle. Kapitolka byla super

2)  ScRiBbLe (16.10.2010 17:02)

Milá bb, no jo, já vím, že jsem to uspěchala, ale potřebuji se pohnout v ději. A chápej... sedmnácti letá dívka, upír, který ji miluje... Touha... A pak to dopadá takhle
Jen uporozňuji, že od třinácté kapitolky už nebudou ftípky. Dostaneme se jinam. Do dramatických, smutných a bolestných míst. No, jen doufám, že Vás to nepřestane bavit...

1