Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Ples

„Ty jsi vážně neuvěřitelná!” rozchechtal se Emmett, když jsem mu odvyprávěla svůj dnešní povedený den. Pokrčila jsem s úsměvem rameny.

„Já tě varovala,” připomenula jsem mu. Náhle se jeho smích vytratil. Překvapeně jsem se na něj podívala a snažila se zjistit, co se stalo. A taky jsem dostala odpověď. Jeho oči to říkaly jasně.

„Bello, to, co se stalo dnes u vás,” odmlčel se. Zavřela jsem oči. Ne, ne, ne!

„Ehm, to s tebou a tvým tátou, já…” V jeho hlase jsem slyšela smutek. Mé srdce sevřela ledová ruka, mačkala ho tak silně, až mě nesnesitelně rozbolelo. Zalapala jsem bezmocně po dechu, jako bych neměla plíce a nemohla se nadechnout, už nikdy.

Prosím, nedělej to! Chtěla jsem mu říct, ale nezmohla jsem se ani na to, abych otevřela ústa. V očích mě pálily slzy. Snažily si prorazit cestu ven skrz má pevně semknutá víčka. Proč to dělají? Copak nevidí, jak mě to moc bolí? S námahou jsem otevřela oči a všimla si, že už jsme byli na místě, motor nechal běžet. U dveří postávala Alice s Jasperem, moje záchrana.

„Podívej, támhle je Alice a Jasper,” ukázala jsem třesoucí se rukou před sebe. Ještě chvíli mě upřeně pozoroval. Věděla jsem to, i když jsem se na něj nedívala, nemohla jsem. Potom se s povzdychem obrátil a zadíval se tím směrem, kam jsem ukazovala.

„Jo,” zamumlal si spíše sám pro sebe.

„Tak půjdeme, ne?” zvolala jsem s předstíranou veselostí, ale bolest v mém hlase jsem nedokázala skrýt. Byla moc silná. Cítila jsem jeho pohled na své tváři.

Neříkej to, neříkej nic, prosím! Opět to byly jen myšlenky, které jsem nedokázala vyslovit.

„Dobrá,” řekl nakonec a mně se ulevilo. Už bych nesnesla jedinou minutu s ním o samotě. Další lítostivé pohledy, zbytečná slova, nic. Vyskočila jsem z auta, a když jsem věděla, že se na mě nedívá, tak jsem si setřela slzy, které mi uvízly na tvářích. Emmett obešel auto a nabídnul mi své rámě, okamžitě jsem zaklesla svou ruku do jeho a odcházeli jsme na ples, který měl být úžasný.


---


„Konečně!” vykřikla Alice.

„Bello!” vydechla tichým, udiveným hlasem.

„Otoč se,” nařídila a já ji poslechla. Otočila jsem se kolem své osy, a když jsem spočinula očima na její tváři, tak se usmívala.

„Jsi krásná, moc ti to sluší!” S těmito slovy se na mě vrhla a objala mě. To jsem potřebovala. Ani na okamžik jsem neváhala a objetí jí opětovala.

„Edward z tebe bude paf,” pošeptala mi šibalsky do ucha. Abych byla upřímná, tak Edward byl poslední, na koho jsem v tuhle chvíli myslela, ale stačilo jen, aby vyslovila jeho jméno a mé srdce se divoce rozbušilo.

„To doufám,” špitla jsem.

„No, tak abychom už šli, ne? Kvůli tomu jsme přeci tady!” Emmettův hlas byl opět stejný jako dřív. Plný energie a veselosti, sice mě někdy štval s tím vším, ale teď jsem za to byla ráda.

Otevřeli jsme dveře a pomalu vpluli dovnitř. Bez dechu jsem sledovala tu nádheru kolem nás. Strop byl úplně černý jako noční obloha a na něm byly pověšené drobounké zářivky po celé jeho délce i šířce. Hvězdy, ano, vypadaly jako hvězdy. V prostoru se vznášely bílé průhledné závoje, které byly upevněné ke stropu, takže vypadaly jako mraky. Krásné a lehké. S úsměvem na rtech jsem se rozhlížela kolem sebe. A pak jsem zahlédla jeho, to nejúžasnější na dnešním večeru. Stál s Rosalie kousek od nás. O něčem se bavili. Na sobě měl černý oblek. Bílá, na dva knoflíky rozepnutá košile na něm zářila. Nedbalá elegance a přesně tohle mu slušelo. Vystihla bych ho jedním slovem. Dokonalost. Dívala jsem se stále na něj a zoufale prosila své oči, aby se pohnuly, ale neposlouchaly mě, jako by už nikdy nechtěly opustit tu krásu v jeho podobě.

„Koukám, že obdivuješ letošní výzdobu,” šťouchl do mě Emmett. S trhnutím jsem odpoutala mé oči od něj a zadívala se s rudnoucím obličejem na Emmetta.

„Proboha, Bello,” práskl se do hlavy, „nečervenej se pořád,” dodal se smíchem. Pokrčila jsem rameny a obdarovala ho rozpačitým úsměvem. „Síla zvyku.”

Zasmál se. Pak se zatvářil vážně, poklonil se.

„Půjdeš si zatančit?” Natáhl ke mně ruku.

„Bude mi potěšením,” se smíchem jsem se také uklonila. Vstoupili jsme doprostřed parketu mezi ostatní tančící páry. Začali jsme se pohupovat ze strany na stranu, poté k tomu přidávat kroky. Pekelně jsem se soustředila na to, abych mu nepošlapala naleštěné boty. Zírala jsem na své nohy a v duchu počítala: Raz, dva, tři.

Písnička skončila a já jsem byla jedině ráda. Tančení nebyla moje silná stránka. Emmett se odporoučel k Alici a Jasperovi, kteří také skončili svůj tanec a postavili se ke zdi. Já jsem k nim nešla. Pomalu jsem procházela místností. Lehce jsem se dotýkala těch závojů a u jednoho jsem se zastavila. Vztáhla jsem ruku a dotkla se ho a náhle se na protější straně závoje objevil Edward. Hleděl na mě s nefalšovaným okouzlením a já se topila v jeho očích neschopna slova nebo myšlenky. Jako bych v hlavě měla úplně prázdno.

„Bello,” zašeptal uneseným hlasem. I přes hlasitou hudbu jsem slyšela jeho sametový hlas. Prudce jsem vydechla a sklopila oči a on vztáhl ruku a dotkl se té mé. Přes závoj. Neucukla jsem a vzhlédla zpět do jeho nekonečných očí. Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli, mlčky, než promluvil: „Smím prosit?” Zamrkala jsem, ale nebyla jsem schopna vstřebat jeho slova. Věděla jsem, že mluvil, slyšela jsem jeho hlas, ale ne slova, která říkal.

„Co-ože?“ Zakoktala jsem jako pitomec. Na tváři se mu objevil pokřivený a absolutně nádherný úsměv. Najednou jsem ztratila vládu nad svým tělem. Mé nohy poklesly. Cítila jsem se jako omráčená. Nahnul se blíž ke mně, až se tváří dotýkal závoje, který jeho obličej obepnul. Vypadal jako sen.

„Ptal jsem se, jestli si se mnou zatančíš.” Jeho ruka, která se stále dotýkala té mé, objala mé prsty tak něžně.

„Oh, jo, ráda,” vyhrkla jsem. Pustil mou ruku a já pocítila nějakou neurčitou bolest. Obešel to, co nám bránilo být si nablízku. Nabídl mi svou ruku. Vložila jsem do jeho dlaně tu svou a nechala se odvést na parket. A polilo mě horko. Tanec, a sakra! To jsem to zase zkonila!

„Edwarde, já… já.” Víc jsem nestihla dodat, protože se jemně dotkl svým prstem mých rtů.

„Šššt,” neodolatelně se usmál a já se pod jeho dotykem zachvěla. Lehce si mě přitáhl k sobě. Naše těla se dotkla. Znovu jsem se zachvěla. Obtočil jednu ruku kolem mého pasu a druhou mi stiskl ruku. Díval se mi zpříma do očí. Ani nevím jak, ale pohybovali jsme se. Tak lehce, že se mi zdálo, jako by naše těla splynula v jedno. Netančili jsme, ale vznášeli se. Nikdo v tu chvíli neexistoval kromě nás dvou.

Nervozita, která ze mě před chvílí čišela, zmizela. Ale přesto ani jeden z nás nepromluvil. Celou dobu jsme se jen dívali jeden na druhého, jako bychom byli tím pohledem zcela pohlceni.

Písnička skončila a my se zastavili. Kouzlo okamžiku bylo náhle pryč.

„Půjdu,” špitla jsem a vymanila se z jeho pevného sevření. Zatvářil se smutně. Rychlým krokem jsem se přesunula k Emmettovi, který postával sám opřený o zeď.

„Dobrý?” optal se s úsměvem. Přikývla jsem.

„Ehm, myslím,”položila jsem si ruku na čelo a zatřásla hlavou, „myslím, že půjdu na chvíli ven,” ukázala jsem na dveře.

„Stalo se něco?” Jeho hlas byl naplněn obavami a strachem.

„Ne… ne!” zamžikala jsem.

„Všechno je v pohodě, jen musím na vzduch,” unaveně jsem se usmála.

„Dobře, půjdu s tebou,” vykročil, ale zarazila jsem ho.

„Zvládnu to, Emmette, víš, chci být chvíli sama,” oponovala jsem mu. Svraštil obočí a chvilku se na mě díval.

„Tak fajn,” vzdychl na konec.

„Díky,” špitla jsem a vytratila se ven, do tmavé noci s oblohou plnou hvězd.

Chvíli jsem bezmyšlenkovitě bloumala po okolí. Ježiš! Měla jsem u něj zůstat, neměla jsem odcházet. Teď jsem tam s ním mohla být. Konečně! Jsem to ale matlák, vždycky to pokazím! Vyčítala jsem sama sobě a náhle jsem za sebou uslyšela něčí kroky. To musí být on! S touto myšlenkou jsem se prudce otočila a zůstala stát jako přimražená.

„Miku,” hlesla jsem zklamaně.

„Bello, Bello,” slizce se usmál, „co ty tady tak sama?” V jeho hlase zazníval výsměch. Zamračila jsem se, neměla jsem náladu bavit se s ním.

„Do toho ti nic není a jdi pryč. Chci být sama!” rozkřikla jsem se a založila si ruce na prsou. Pohrdavě se zasmál a přiblížil se o krok blíž.

„Ne, nikam nepůjdu.” Nahnul se ke mně a já jsem ucítila jeho dech posílený velkým množstvím alkoholu. Znechuceně jsem zkřivila ústa.

„Vypadni!” procedila jsem skrz sevřené rty.

„Ani mě nehne!” Jeho pohled, který na mě upíral, byl plný nenávisti. Svou zpocenou rukou mě chytil za zápěstí a pevně ho zmáčkl. Sykla jsem bolestí.

„Pusť, to bolí!” Snažila jsem se vykroutit z jeho pevného sevření, ale marně. Měl větší sílu než já.

„No a? Ponížila jsi mě před celou školou, ty couro!” vyštěkl vztekle.

„Nejsem cour…” Nenechal mě domluvit. Jeho pěst vylétla ani nevím jak. Dopadla na pravou stranu mého obličeje. Ucítila jsem tupý náraz a poté ohromnou bolest. Sáhla jsem si na ret, který mi krvácel.

„Tohohle budeš litovat!” zasyčela jsem. Rozesmál se, hlasitě.

„Ne, nebudu a teď si vezmu to, co jsem chtěl už dřív.” Sjel mě ohavným pohledem a olízl si rty. Zachvěla jsem se strachy. V tu chvíli mi to celé došlo. On mě chce znásilnit! Tahle myšlenka byla ostrá jako břitva. Zachvátila mě panika. Mrazivý děs mi sjel dolů po páteři.

„Pom…!” vyjekla jsem a on se na mě okamžitě vrhl. Hodil mě a studenou zem a zalehl mé tělo svým.

„Neboj, když nebuš zlobit, budu na tebe hodnej,” řekl chraplavým hlasem a rozesmál se. Zpocenýma rukama bloudil po mém těle. Odpor ve mně nabíral na síle. Třásla jsem se a vzlykala. Slzy mi stékaly po tvářích. Otevřel ústa a mě do nosu praštil jeho štiplavý dech, který páchl po whisky. Jazykem se dotkl mých rtů. Instinktivně jsem ucukla. Rozpřáhl se a uhodil mě do obličeje.

„Drž, ty děvko!” sykl. Se vší nenávisti, jaké jsem byla schopna, jsem mu plivla do tváře.

„Takže nebudeš hodná? No, tak to půjde po zlým!”

„Pomoc, Edwarde, prosím, pomoz mi,” šeptla jsem zlomeně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  Milisent (15.10.2010 14:11)

No proste luxus

10)  sara (15.10.2010 13:00)

super povitka a libi se mi v te povitce ze tam je edward :) ;) B)

ambra

9)  ambra (13.10.2010 22:33)

Scrib, zatím asi nejhezčí kapitola. I když za ten konec bych ti...
Ale Edward a Bella na plese, ty závoje...

8)  Leni (13.10.2010 21:30)

Myslím, že Edward z něho nadělá sedm malých do školky.

Carlie

7)  Carlie (13.10.2010 20:13)

No jo, nemůže to jít snadno, musí přispěchat hrdinný zachránce , a pak budou snad konečně spolu :-) Tak kdepak je... chrabrý rytíř... honem!

DeSs

6)  DeSs (13.10.2010 19:52)

Znásilní ji někde na chodníku před plesem? To třeba neřeší, že tam chodí lidi?!
Ale patřilo by mu ty pracky urazit!
Jinak hezký díl, část na plese s Edwardem mě dostala!

5)  elie_darrem (13.10.2010 19:48)

nádhera,ale co ten konec, ty nás asi nemáš ráda, proč zrovna to muselo skončit takhle.Doudám, že Mikovi někdo nakope pr--l Už se némůžu dočkat zítřka a přečíst si jak to skončilo

4)  eElis (13.10.2010 19:45)

tak nejdřív taková romantika a pak Mike . No doufám, že ji Edward zachrání. Nádherná kapitolka

3)  bb (13.10.2010 17:12)

no páni ..... tak nejdřív jsi mě naladila na absolutní romantiku, seděla jsem u obrazovky s připitomělým úsměvem, který ovšem díky slizkýmu Mikovi vystřídaly vykulené oči a pak ten konec .. no tak to jsem měla málem infarkt, tohle mi nedělej, takovýhle obraty v ději kdo to má rozdýchávat :D doufám, že jí Edward pomůže, takže rychle další dílek

2)  hellokitty (13.10.2010 17:02)

chúďa...som zvedavá ako sa toto vyvinie

Marketa

1)  Marketa (13.10.2010 16:55)

chudák holka :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek