Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Pozor, předchozí kapitola byla špatně vložena. Chyběl mi tam konec, tak si to přečtěte, abyste věděly. Díky. :)

 

Musím

Představa, že bych se měla vydat za Rosalie a všechny ty blbosti jí polopaticky vysvětlit, byla krásná, ale skutečnost zas tak moc ne. Rose byla přeci jenom vyšší než já, šel z ní docela strach. I přes ty všechny mé děsivé představy, co by se mnou asi Rosalie udělala - jako například roztrhla vejpůl, rozsekala na malinké kousíčky a ty zahrabala někde v lese - jsem to musela udělat. No jo, jsem trochu (možná hodně) paranoidní.

Nesnesla bych pomyšlení, že je na mě naštvaná jedna z mých dvou jediných kamarádek.

Zrovna jsme měli pauzu na oběd. Vydala jsem se tedy do jídelny a spatřila ji, jak si nandává jídlo. Zhluboka jsem se nadechla a došla k ní. Ehm, skoro. Popadla jsem tác a začala si na něj nabírat. Sakra, co to zase děláš?! Jdi za ní, je jen kousek od tebe! Seber se, srabe! Vířilo mi hlavou. Během okamžiku jsem si na talíř nandala takovou hromadu jídla, že by mi to vydrželo snad na rok.

„To všechno sníš?” zeptala se mě Rose s nadzvednutým obočím. Trhla jsem sebou a podívala se na to. Sladké věci byly dohromady se slanými. V nich kousky masa. Ble! Musela jsem s tím vším jídlem vypadat jako prase nebo nějaká bulimička.

„Zajímavá kombinace,” zavrtěla hlavou a chtěla odejít, ale já jsem byla konečně schopna promluvit.

„Rose, počkej!” zakřičela jsem to až moc nahlas, tohle rozhodně nebylo v plánu. Och, v plánu, který jsem okamžitě zapomněla. Všichni, co byli v jídelně, na nás upřeně zírali.

„Můžu s tebou mluvit?” Nahnula jsem se k ní s šepotem, ale bylo to marné, protože v místnosti bylo hrobové ticho.

„Bude bitka!” zajásala nějaká holka za mnou. Vrhla jsem na ni nevrlý pohled. Rose elegantně odložila svůj tác na stůl a přikývla. Procházely jsme mezi studenty, kteří na nás mlčky zírali. Já jsem byla rudá jako rak. Posledních pár metrů, které mi zbývaly do toho, abych se konečně dostala ven, jsem skoro běžela. Zastavila jsem se až na chodbě, kde bylo liduprázdno.

„Copak potřebuješ?” zeptala se mě mile.

„No, víš, já… To, ehm, doslechla jsem se, že se po škole vypráví, že já a Emmett, ehm, no…” A tím jsem skončila. To slovo mi před ní nešlo vyslovit. Rose se zasmála krásným a sladkým smíchem.

„Myslíš, to, že spolu chodíte?” zeptala se. Přikývla jsem a třela si ruce. Najednou se mi chtělo brečet. Ty pitomé slzy se mi draly nemilosrdně do očí. Pálily a tlačily.

„Bello, já tomu nevěřím. Vím, že jste přátelé, nemusíš se ničeho bát.” Pohladila mě po tváři. Slyšela jsem obrovskou ránu, ale tu jsem zaslechla jen já, protože mi právě spadl ze srdce ten největší balvan, jaký jsem tam kdy měla. Slzy už nestály v mých očích, ale kutálely se mi po tvářích.

„Vážně?” zavzlykala jsem. Přikývla a objala mě. Zabořila jsem svůj mokrý obličej do jejího svetru. Byla jsem tak šťastná.

„No tak, neplač,” řekla a odtáhla si mě od těla. Hřbetem ruky jsem si otřela poslední slzy, které se mi vykradly z očí.

„Podívej, svetr mám úplně mokrý,” zasmála se. Taky jsem se pokusila o smích, ale znělo to hrozně. Jako nějaké skřeky, protože jsem dosud vzlykala.

„Víš, myslela jsem si, že budeš naštvaná a že mě potom rozsekáš na malé kousíčky.” Tentokrát jsem se už naplno rozesmála, ale její ledový pohled mi přidusil smích v hrdle. Hlasitě jsem polknula. Přiblížila svůj prázdný obličej k mému.

„To si piš! A ty bych pak zahrabala někde v lese!” Mhouřila na mě oči. Zatřásla jsem se, na zádech mi vyvstal ledový pot a vyvalila jsem oči. Pak se hlasitě rozesmála, až se zalykala.

„Proboha, Bello, to byla sranda, ty taky skočíš na všechno!” smála se dál.

„Sranda?” dostala jsem ze sebe přiškrceně.

„Jo, pojď, prosím tě!” vzala mě za ruku a odváděla zpět do jídelny.


---


„O můj bože! O můj bože!” S těmito slovy jsem lítala po pokoji jako splašená. Dnes byl den plesu a já jsem nemohla najít šaty, malování, prostě nic.

„Bells, uklidni se, proboha! Jsi jako šílená!” zatřásl se mnou táta.

„Nemůžu! Nemám šaty, co budu dělat?!” Bezradně jsem se svezla na postel a položila si hlavu do dlaní. Fajn, dnes to měl být ten nejkrásnější den v mém dosavadním životě a všechno se od rána jen kazí! Při zkoušce bot jsem si podvrkla kotník. Stihla jsem si ožehnout vlasy, když jsem chtěla udělat tátovi radost a uvařit mu něco speciálního. Řasenkou jsem se píchla do oka, takže jsem ho teď měla krvavé a sotva jsem ho mohla otevřít. Ale to jsem celá já. Vždy, když je pro mě něco důležité a záleží mi na tom, tak se to prostě všechno zkazí. Já to zkazím. Do očí se mi tlačily slzy, jak jsem je nenáviděla!

„To bude v pohodě, uvidíš,” chlácholil mě táta. Jen jsem zavrtěla hlavou. Slyšela jsem, jak odešel. Po nějaké době se vrátil, trhavě oddechoval.

„Mám překvapení!” zaskřehotal. Vzhlédla jsem, zářivě se na mě usmíval a v ruce držel moje ztracené šaty!

„Tati!” vykřikla jsem a vyskočila na nohy, „kde jsi je našel?” Jedním krokem jsem se ocitla u něho a vzala jsem do ruky ty nádherné šaty.

„Ležely v obýváku na pohovce,” usmál se. Okamžitě jsem se mu vrhla kolem krku.

„No tak, hlavně mě neuškrť.” Odtáhla jsem se od něj a věnovala mu zářivý úsměv. Nervózně se podrbal na hlavě.

„Myslím, že budeš potřebovat i tohle,” podal mi nějakou malou lahvičku.

„Je na to tvoje krvavé oko,” vysvětloval. Zadívala jsem se na něj. „Jsi nejlepší!”

„No, měla by ses začít upravovat, myslím,” podíval se na hodinky.

„Uf, jasně.” Pak to šlo rychle. Nejdřív jsem si nakapala do očí tu vodičku, která mi okamžitě pomohla. Natočila jsem si vlasy, nalíčila se a oblékla si ty nejúžasnější šaty na světě. Byly bílé barvy, dlouhé až na zem. Horní část těla mi svíral korzet vyzdobený třpytivými kamínky a na korzet navazovala sukně, nenařasená, bez ozdob, hladká, ale krásná.

Když jsem byla oblečená, tak jsem se konečně podívala do zrcadla. V jeho odraze se na mě dívala úplně jiná dívka. Nebyla jsem to já, ale zároveň byla. Byl to zvláštní pocit dívat se na sebe samu, ale nepoznávat se.

„Bells, měla bys jít dolů, už je tady!” křikl na mě táta. Opatrně jsem si nazula boty a sešla schody. Měla jsem co dělat, abych v pořádku dorazila dolů. Naštěstí jsem tu cestu zvládla bez nehod.

Pod schody na mě čekat táta s Emmettem. Oba dva vypadali, jako by jim měly každou chvílí vypadnout oči z důlků.

„Sluší ti to,” řekl uznale Emmett.

„Díky,” pípla jsem a zadívala se na tátu. V očích mu stály slzy, nestékaly.

„Jsi… jsi jako ona,” vzdychl a mně vyhrkly slzy do očí. Teď, v tuhle chvíli, tu měla být se mnou. Líčit mě, česat, dávat rady, ale nebyla. Hrdlo se mi stáhlo bolestí. Táta si toho všiml.

„Bells, já… nechtěl jsem, promiň,” šeptl a podíval se na malou krabičku, kterou svíral v ruce.

„Víš, chtěl bych ti něco dát.” Pomalu ji otevřel, vyndal z ní stříbrný náhrdelník se srdíčkem posázeným broušenými kamínky. Třpytilo se.

„Byl její a já chci, abys ho měla ty,” zašeptal a podíval se na mě. V jeho očích byla bolest, která mi podlomila kolena. Rychle zamrkal snad ve snaze ji zahnat hluboko tam, kde ji ukrýval stejně jako vzpomínky na ni. Tam, kde je střežil. Přešel ke mně a zapnul mi ho na krk. Lehce jsem se dotkla toho srdce. Poodstoupil ode mě. Chvíli jsme tam jen stáli a dívali se jeden na druhého. Vzpomínali na ni. Věděla jsem, že i on na ni myslel. Viděla jsem to v jeho očích. Po nějaké době jsem na něj vrhla a objala ho. Pevně mě sevřel a já se rozplakala. Slzy mi stékaly po tvářích, ale bylo mi to jedno. Vítala jsem je, protože jsem věděla, že musí ven, abych mohla dát průchod bolesti, která mě mučivě sevřela a nedávala mi možnost volně dýchat.

„Bello, no tak, neplakej,” hlesl táta, „rozmažeš si tu krásu.” Prstem mi setřel horké slzy a já se na něj usmála.

„Děkuji, tati,” políbila jsem ho na tvář a otočila se k Emmettovi.

„Můžeme?” Hlas se mi trochu třásl. Lehce kývl na souhlas a otevřel mi dveře. Nikdo z nás nemluvil. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich tu lítost. To bylo to, co jsem tolik nenáviděla. Zatřásla jsem hlavou.

„Chceš vyprávět, co se mi dneska stalo?” zeptala jsem se ho se smíchem. Kývl na souhlas.

„Dobře, věřím, že se dobře pobavíš. To víš, zase se jednou projevila moje schopnost přivolávat na sebe různé pohromy,” mrkla jsem na něj a jeho obličej se konečně rozzářil.

„Povídej, hořím nedočkavostí!” vyhrkl a otevřel mi dveře do jeho auta.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)  eElis (11.10.2010 08:58)

Tak ty její přípravy na ples neměly chybu a jsem moc zvědavá, co bude na plesu. super kapitolka

4)  bb (10.10.2010 21:51)

super

3)  hellokitty (10.10.2010 18:16)

konečne mu to povie

Carlie

2)  Carlie (10.10.2010 18:13)

Žůva a už se jede na pleeees! Doufám, že měla slzámodolnou řasenku :D ;-)
Hezky jsi ji vyšnořila :-)
Pěkná kapitolka, těším se dál :-)

DeSs

1)  DeSs (10.10.2010 18:10)

Bella je fakt starý známý třeštidlo. Vypíchnout si oko řasenkou? Ožehnout vlasy? Ztratit šaty? Jedno lepší než druhé... jsem zvědavá, co mě potká na maturáku... :D (ještě z něj teď budu mít strach!)

Krásná kapitola... jsem docela zvědavá, co se stane na plese... Super!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek