Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Konec

„Oh, jasně, tak zajdeme do restaurace, ne?” navrhla jsem a otočila se k odchodu, ale on mě zarazil jedním hlasitým slovem, které skoro zakřičel. „Ne!” Trhla jsem sebou a tázavě se mu podívala do očí.

„Ne,” opakoval tiše, „lepší to bude tady,” hlesl. Beze slova jsem přistoupila těsně k němu a čekala, až začne. Ty vteřiny ticha, které mezi námi visely, se vlekly jako rok. Nervózně jsem si skousla ret a znovu se mu zadívala do těch očí, které si mě naprosto podrobily. Něco se změnilo, jeho výraz byl jiný. Tvrdý a bezvýrazný. Díval se na mě, jako bych byla vzduch, neviditelná. Jako bych neexistovala a on se díval skrze mě kamsi do dáli.

„Udělal jsem chybu,” řekl najednou. Jeho hlas mě vyděsil tak, že jsem sebou škubla. Nechápavě jsem na něho hleděla.

„Co mi to říkáš, Edwarde?” zeptala jsem se a natáhla ruku, abych se dotkla jeho tváře, ale on se ode mne odtáhl, jako bych měla nějakou nakažlivou chorobu. Překvapeně jsem zamrkala. Celé tělo mi ztuhlo. Necítila jsem ho, jako bych ho ani neměla. Znala jsem ten pocit, byla to obrana před bolestí, která měla následovat. Věděla jsem, že přijde.

„Nemůžeme spolu být a…” zhluboka se nadechl, „já ani nechci…” Jeho slova se líně nesla zamračeným odpolednem, a když se dostala do mé blízkosti, tak do mě vtrhla s takovou vervou, že mě okamžitě zaplavila ta příšerná bolest, kterou jsem čekala a bála se jí.

„Ne, prosím, nedělej to.” Silou vůle jsem se snažila, abych nezněla jako totální zoufalec. Slzy, které mi stály v očích, jsem najednou cítila na tvářích.

„To, co se mezi námi včera stalo, byla chyba, Bello,“ trochu se usmál. Nebyl to příjemný úsměv.

„Děláš si ze mě srandu, že jo?” Snažila jsem se sama sebe utvrdit v opaku, i když jsem věděla, že to myslí vážně, ale nedokázala jsem si to připustit.

„Ne, nedělám. Bello, já miluji Lauren a na tom se nic nezmění, promiň.” Jeho hlas byl ledový. Vypadal jako někdo úplně cizí.

„A to mi říkáš až teď?!” vyštěkla jsem stále ještě s bolestí v hlase.

„Promiň, je mi to líto.” Tohle byla poslední kapka. Teď mě zaplavil nový pocit, vytlačující ven všechny ostatní, až na bolest. Ta se mě nechtěla pustit. Našla starou, nezahojenou ránu a dravě do ní zatínala své ostré drápy. Cupovala tu prázdnou díru ve mně a ta nabývala na velikosti. S každým pohledem na jeho odměřenou tvář, s každým jeho slovem, které tak bezcitně vyslovoval, byla větší a větší.

„Líto?!” vypískla jsem přidušeně, „to všechno bylo z lítosti?!” Nebyla to otázka. Cítila jsem, jak mnou cloumá vztek. Jestli jsem opravdu něco nenáviděla, tak to byla lítost. Nechtěla jsem, aby ji někdo cítil vůči mně.

„Ne,” skoro zařval, „tak to není!” Jasně, Emmett. Zakroutila jsem hlavou nad svou naivitou. Jak jsem mohla být tak blbá? Uvěřila jsem mu každé slovo. Myslela jsem, že to se mnou myslí dobře, že mi chce doopravdy pomoct, ale spletla jsem se. Jen si hrál na mého kamaráda. Nebyl jím, všechno předstíral. Bolelo to tak moc!

„Prosím tě, ušetři mě svých trapných keců. Byla to jen sázka, co?” zasmála jsem se pohrdavě sama sobě. Měla jsem to prokouknout už dávno. Byla jsem zaslepená. Překvapeně zamrkal. „Sázka?”

„Ale tak se nedělej. Sám dobře víš, že mě do toho navlékl Emmett. Chtěl mi prý pomoct,” ušklíbla jsem se.

„Bello, není to, jak si myslíš. Emmett to myslel dobře. To já jsem tě…” odmlčel se. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala jeho slova týkající se Emmetta. Nevěřila jsem mu, nemohla jsem.

„Tys mě co? Využil, protože tady nebyla Lauren a ty jsi chtěl sex?” zaječela jsem rozzuřeně. Nic neříkal.

„Proč?” zašeptala jsem, aby se mi hlas nezlomil. Znovu nic neřekl, jen se na mě upřeně díval.

„Proč jsi mi říkal, že jsem krásná, tak krásná?! Co, Edwarde?” Vztekle jsem si z tváře setřela slzy, které se mi opět vydraly z očí.

„Je mi to lí…”

„Přestaň!” zarazila jsem ho divoce.

„Já nepotřebuji ničí lítost!” vyštěkla jsem s novou zuřivostí.

„Nechtěl jsem ti ublížit,” šeptl.

„Nechtěl? Vždyť to děláš, Edwarde. Právě teď mi ubližuješ!” řekla jsem tichým hlasem. Rychle jsem se otočila a nasedla do svého auta, chtěla jsem být už co nejdále od něj.


---


Nevím, jak dlouho mi trvala cesta domů. Otupělost mi vzala pojem o čase.

Otevřela jsem domovní dveře.

„Ahoj, Bell!” Volal na mě nebo se mi to jen zdálo? Nic jsem neřekla, jen jsem tupě zírala na prázdnou stěnu. Jak mi to mohl dělat? Copak nevěděl, jak mě tím zraní? Asi věděl, a je mu to úplně jedno. Z hrdla se mi vydral vzlyk nesoucí s sebou další vlnu bolesti, která ochromila mé tělo. Bezvládně jsem se svezla podél dveří. Slzy, které mi stékaly po tvářích, jsem neutírala. Nemělo to cenu. Stejně by tam za okamžik byly znovu.

„Co se…” Zaslechla jsem tátův hlas. Stál někde nade mnou, asi. Já už jsem neměla ani sílu vzhlédnout.

„Proboha, co se ti stalo?” Vážně křičel? Jeho hlas mi připadal hrozně vzdálený. Nepohnula jsem se ani o milimetr, nepodívala se stranou a nic neřekla.

„Bello! Mluv se mnou!” zatřásl se mnou jako smyslů zbavený. Podívala jsem se do jeho vztekem rudé tváře.

„Co se děje? Kdo ti ublížil, tak mluv!” řval a pevně svíral mé ruce. Fyzická bolest, která mnou projela jako blesk, mě probrala.

„Nech mě být!” vykřikla jsem a snažila se vykroutit z jeho pevného sevření.

„Na to zapomeň! Okamžitě mi odpověz! Kdo - ti - ublížil?!” Poslední slova zuřivě odsekával.

„Nikdo! Nestarej se o mě! Už nejsem malá!” Podařilo se mi vyškubnout se mu. V tuhle chvíli jsem s ním nechtěla mluvit o svých problémech. Vlastně jsem je s ním nechtěla probírat nikdy. Neměla jsem s tátou takový vztah jako s mámou. Té jsem vždy řekla úplně vše, ale tohle byl táta a já jsem mu nemohla nic říct. Chtělo se mi křičet, házet věcmi a rozbíjet vše, co jsem měla po ruce.

„Tak prrr, holčičko. Jsem tvůj otec, takže mi to koukej říct!” Opět mě chytil za ruku a hrubě mě otočil. Vztekle jsem přimhouřila oči.

„Já nejsem u výslechu! Tak mě nech na pokoji!” Škubla jsem s rukou, kterou držel, ale nepodařilo se mi ji uvolnit.

„Takhle se mnou nemluv, mladá dámo!“ Pak jsem se začala smát. Překvapeně se na mě zadíval.

„Nechápu, na co si tu hraješ! Už dva roky neděláš u policie! Jen sedíš v obýváku na pohovce, díváš se na ty tvoje zápasy a piješ pivo!”

„Přestaň.” Jeho hlas i pohled byl najednou jiný. Plný bolesti a ohromného zármutku. Byla jsem však tak rozčilená, že jsem tomu nevěnovala pozornost.

„Najednou jsi celé dny doma, ale když jsi tu měl být, tak jsi nebyl. Řešil jsi nesmyslné případy místo toho, abys zůstal doma s ní! Nikdy by se to nestalo, kdybys neodjel!” zaječela jsem nepříčetně. Zhluboka jsem oddechovala, v tu chvíli jsem si neuvědomovala význam svých slov a toho, jakou bolest jsem mu tím způsobila.

„Máš pravdu, měl jsem tu být,” hlesl a nepřítomně se zadíval z okna. Jeho obličej zahalila vlna nekonečného utrpení. Oči se mu naplnily slzami. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem mu mými slovy ublížila. Měla jsem na sebe vztek. Obvinila jsem ho z její smrti. Nemohl za to, nemohl za nic, co se stalo. Pomalu pustil mnou ruku a krátce, ale smutně se na mě usmál.

„Chtěl jsem tě jen chránit, aby ti nikdo neubližoval. Zůstala jsi mi jen ty, nechci o tebe přijít. Jsi mé všechno.” S těmito slovy se otočil a odešel do kuchyně. Sedl si ke stolu. Slyšela jsem, že pláče. Rvalo mě to na kusy. Nenáviděla jsem sama sebe.

Němě jsem se postavila k jeho třesoucímu se tělu a opatrně mu položila ruce na ramena. Ani se nepohnul.

„Tati, promiň mi to, já jsem to tak nemyslela. Nechtěla jsem to říct. Ty za nic nemůžeš, já… já…” Hlas se mi zlomil. Spolykala jsem slzy, které mi vyhrkly do očí.

„Pohádaly jsme se, řekla jsem jí hrozně ošklivých věcí. A ona pak odešla a já už jsem jí neřekla, jak moc jsem ji měla ráda!” vyhrkla jsem přidušeně, jak se mi hrdlo stahovalo stále větší bolestí.

„Bello,” otočil se a vzal mě do náruče.

„Ona to věděla!” Hladil mě po vlasech. Ještě dlouho jsme tam seděli a plakali…


---


Celý víkend jsem nevylezla z pokoje. Táta se mě už na nic neptal. Věděl, že mi to jen ublíží.

Z neděle na pondělí jsem probděla celou noc. Nechtělo se mi tam. Nechtěla jsem vidět ani jeho, ani nikoho z jeho rodiny. Tolik mi ublížili, ale nedalo se s tím nic dělat. Musela jsem tam a postavit se jim čelem. Zase nasadit masku, aby neviděli, jak moc mě to bolí…


---


Ve škole jsem mlčky proplouvala davem, tak jako kdysi. Náhle mě někdo oslovil.

„Ahoj, taky už jsi to slyšela?” vzhlédla jsem. Naproti mně stála ta dívka, která mě informovala o tom, co si všichni ve škole špitali. O mě a Emmettovi.

„Co?” vyhrkla jsem. Protočila oči.

„Ty to musíš snad vědět, ne? Byla jsi s nimi denně.” Neměla jsem nejmenší ponětí, o čem to mluvila.

„Bože!” Znovu protočila oči.

„Cullenovi se odhlásili ze školy a odstěhovali se. Nevíš kam?” V tu chvíli jsem nebyla schopna slova. Zamrkala jsem, nebylo to překvapením, ale náhlým přívalem slz. Upírala na mě dychtivý pohled. Mlčky jsem kolem ní prošla. Zastavila jsem se až venku. Roztřesenou rukou jsem vytáhla telefon a vytočila Emmettovo číslo. Potřebovala jsem zjistit, co se stalo, ale z mobilu se ozvalo: Telefonní číslo neexistuje. Nohy mi poklesly nad náhlým přívalem bolesti. Svezla jsem se na zem, připadalo mi, jako bych se rozpadala na kousky. Odjeli bez jediného slova na rozloučenou, takže jsem pro ně byla opravdu nic. Rozplakala jsem se a utekla domů.


---


Týden ve škole i doma pro mě byl utrpením. Všechno mi je připomínalo. Při hodině tělocviku jsem vzpomínala na kopec v lese, na to, jak jsme se s Emmettem smáli…
Když jsem otevřela skříň, tak jsem v ní viděla usměvavou Alici.
Stále jsem cítila jeho dotyky a polibky. I pitomá propiska mi je připomínala. Myslela jsem, že s jejich odchodem bude má bolest menší, ale mýlila jsem se. Teď byla větší a hlubší. Věděla jsem, že to takhle dál nepůjde.

Jednoho dne jsem sešla schody a přišla za tátou do kuchyně. Měla jsem plán, jak se osvobodit od bolestivých myšlenek. Musela jsem na čas zmizet.

„Tati, potřebuji si s tebou promluvit o něčem důležitém,” hlesla jsem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ScRiBbLe

14)  ScRiBbLe (21.10.2010 16:04)

Ahoj, ne to konec jeětě není. Na vaše otázky najdete v dalších dílech, tak čtěte :) Jinak děkuju za komentáře.

13)  Rose (20.10.2010 22:20)

ahoj a to už je jako konec nebo ještě bude další dílek pač se mi to zdá takové neukončené. Ale jinak moc hezký

12)  SARA (20.10.2010 19:45)

CAU DOCELA PRKNI A SMUTNI TEX SKODA JEN ZE EDWARD NEZUSTAL Z BELLOU :p :/

julie

11)  julie (20.10.2010 19:41)

10)  Milisent (20.10.2010 08:31)

Ou- ou- ou . Ďalšiu prosím

ambra

9)  ambra (19.10.2010 23:09)

Scrib, super depka kapča (na to jsi expert ), ale odhákni si to v administraci z titulní strany - s ohledem na název kapitoly to vypadá, že končí povídka

8)  Lejla (19.10.2010 22:40)

Tak to bylo husty i ja pustila par slz. Ted jsou dve otazecky..kde jsou oni? A kam chce jet Bella?

eElis

7)  eElis (19.10.2010 21:46)

super kapitolka, ale kam to chce jet???

6)  hellokitty (19.10.2010 21:27)

Marketa

5)  Marketa (19.10.2010 21:07)

4)  bb (19.10.2010 20:57)

tak tohle byla tedy smršť, všechny ty pocity... smutek, vztek, lítost, nenávist i beznaděj na mě doslova vyskočily a já jen tupě zírám a nemůžu se z toho vzpamatovat, tenhle dílek se ti strašně moc povedl jsem moc napnutá, kam se Bella chystá a co s ní vlastně bude dál a jestli ještě někdy potká Edwarda

Carlie

3)  Carlie (19.10.2010 20:40)

Mluvit o čem? Jet, kam? Hledat Edwarda? A co proboha znamená to "konec" u téhle kapitoly? Přidávám se ke kajícné DeSs, stále čtu, nepřestávat :D ;-) Hezky mu to nandala! Ať se vzpamatuje! A to brzy! Vždyť musí být navždy spolu

DeSs

2)  DeSs (19.10.2010 20:37)

Zaprvé se omlouvám za absenci komentářů s mým nickem u předešlých kapitol...
A zadruhé... WTF? (promiň, ale přesně to vyjadřuje můj "stav"). Zase TENHLE Edward! Na tom plese ji slisoval, co? A teď má modřiny od něj a je kvůli tomu strašné zvíře a nezaslouží si ji a raději ji zase tím nehorázně debilním (promiň) způsobem odkopne! Celej Edward! Naprosto typickej!
A zatřetí... proč (!) je v perex obrázků ještě jeden neidentifikovatelný chlápek? Já si celou dobu myslela, že je to Jasper a teď koukám, od je to nějaký Pan Neznámý... Bude Bells utěšovat na jejím výletě nebo je tam (?) nádodou?!
Jo, ještě začtvrté: Krásná kapitola a ty předešlé taky!

1)  elie_darrem (19.10.2010 20:29)

Edward kde jsou??, super

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek