Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Vodopád!

Usnula jsem rozesmátá, vyčerpaná, přejedená, překvapená, spokojená a zmatená. Tolik zážitků, tolik příjemných pocitů! Vrcholem večera byla jednoznačně usmívající se Bella, ta mi vyrazila dech. Nessie se mi pak smála a nechápala, proč jsem se její sestry kdy bála. Alice se mě vztekle pokoušela donutit svléknout kostkované pyžamo a snažila se mi vnutit jakýsi saténový hadřík, ale nedala jsem se. Já nemám na koho dělat dojem.

Vzbudila jsem se hladová, spokojená a zmatená. Hned jsem si ale uvědomila, že jsem v pokoji Nessie a Jacoba a už mi vadilo jen kručení v žaludku. Když jsem se v koupelně oblékala, docela mě vyděsily krvavě rudé nehty na rukách a černé na nohách, ale Alice tvrdila, že se to tak rozhodně nosí. Přemýšlela jsem, jestli budeme mít doma nějaký odlakovač, nebo jestli mám při odjezdu tajně poprosit Nessie, aby mi jeden strčila do tašky.

Sešla jsem dolů a už na schodech jsem se musela zase začít usmívat. Nevěděla jsem, co mě k tomu vedlo, přišlo to tak nějak samo. S nimi mi bylo prostě výborně, hrozně snadno jsem si na ten pocit zvykla. Na gauči seděli Jasper s Emmettem a přišlo mi, že se od večera vůbec nepohnuli.

„Spali jste vůbec, vy dva?“ zajímala jsem se.

„No jasně,“ kýval zuřivě Emmett. „Nařídili jsme si budík na první ranní přenos, víš?“

Bože, ještě že nejsem chlap. Být ovládaná sportovním kanálem, to musí bejt fakt terno.

„Pojď na snídani,“ objevila se Esmé a zase se smála jako sluníčko. I její oči zářily jako sluníčko; takhle barva vážně nemohla být přirozená. Usmyslela jsem se, že až se objeví Nessie, potají se jí zeptám, proč kromě ní a Jacoba všichni nosí ty debilní čočky. Následovala jsem svou hostitelku do kuchyně a tam zůstala zírat na hotový švédský stůl. Nejen, že na něm byl velký výběr jídla, on svou velikostí tak nějak připomínal Švédsko.

„To je pro regiment!“ hekla jsem. Esmé mi nalévala kafe a uklidnila mě:

„Jez, na co máš chuť. Zbytek sní Jacob, až se probere.“

Jacob posnídá patnáct kilo jídla? No, vlastně když si tak vzpomenu na jeho včerejší apetit a na to, jak loudil pizzu, možná bych tomu i věřila. Rozhlédla jsem se po jídle a bez váhání si vybrala krásně křupavou slaninku. A pak jsem uviděla koktejlové párečky. A pak paštiku. A šunku. Moje masožravé srdce plesalo. Cornflaky nechám Jakeovi a vyžeru mu to nejlepší, nemá tak dlouho spát!

O dvacet minut později jsem si byla jistá, že už se nikdy nepohnu. Odolávala jsem pokušení se spokojeně hladit po břiše, ale možná by z toho Esmé měla radost?

„Kde jsou všichni?“ došlo mi, že je tu nezvyklé ticho, které občas přerušil nadšený jásot těch dvou sportovních fandů vedle u televize.

„V lese,“ odpověděla. V lese? To jako všichni? Rozhodně nevypadali jako vyznavači pěší turistiky, tak proč jsou v neděli ráno v lese? Další podivuhodnůstka, že mě to ještě vůbec překvapuje. Představila jsem si Alici ve značkových lodičkách, podpatky se jí boří do mechu, kapradí ji šlehá přes nové kalhoty, najednou šiška bum do pečlivě učesané hlavy. Nevydržela jsem to a začala se nahlas chechtat. Přilákala jsem tak na sebe pozornost všech tří Cullenových, kluci se přišli podívat, co se mnou Esmé v kuchyni provádí. Utřela jsem si slzy a snažila se vysvětlit důvod svého veselí:

„To nic, jen jsem si živě představila, jak nadšená musí být Alice z výletu do lesa.“

Jasper nechápal, co mi na té představě přišlo vtipného. Asi vážně ztrácím formu.

„Alice. Podpatky. Manikůra. Perfektní make-up. A teď to vem a dej to doprostřed lesa! To je vtipný!“ snažila jsem se. Marně, Jasper se neusmál.

„To je dobrý, ona přece ještě nezná naši druhou stránku,“ poplácal ho po rameni Emmett.

„Jakou druhou stránku?“ zajímala jsem se a tak trochu doufala, že nějak naťukne vysvětlení všech těch podivností.

„No tu zálesáckou, ne?“

Jo. Tak tohle jsou ti nejzvláštnější zálesáci, co jsem kdy viděla. Ne, že bych jich za svůj život potkala tolik, ale prostě... Takhle zálesáci nevypadají, ne?

V tu chvíli jsem uslyšela, jak se otevírají dveře a dovnitř se jako velká voda vřítila Ness.

„Je tu máma?“ hulákala ještě v obýváku tak, že ji muselo být slyšet po celém domě.

„Ne!“ ozval se zvenku vyděšený Edwardův hlas a v ten samý okamžik Esmé vesele odpověděla:

„Ještě nepřiběhla!“

Zarazila jsem se. Nějaká rodinná historka? Nebo proč Esmé dělá, že tu není? Tázavě jsem se na ni podívala a ona stála strnule s talířem v jedné ruce a utěrkou v té druhé, vyděšeně se na mě dívala. Jasper a Emmett vypadali podobně a já pocítila tak šílený nával čirého děsu, až se mi udělalo fyzicky špatně a žaludek se mi zhoupl. Teď jim nazvracím do snídaně!

„Jaspere!“ křikl vztekle Edward, který se s Ness hned v závěsu ukázal v kuchyni. Ta nejhorší vlna děsu zmizela, ale pořád tu zůstal plíživý strach, který se rozlézal do každého kousku mého těla. Věděla jsem, že teď jsem narazila na to tajemství, na jejich rodinnou třináctou komnatu. A najednou jsem si nebyla jistá, jestli chci to tajemství znát. Zas tu byl ten nevysvětlitelný pocit, který jsem měla až do včerejšího rána z Edwarda. Lapená v síti, nalákaná do pasti. Hlavou mi bleskla myšlenka, že možná já jsem návnada a celou dobu jsem to chápala špatně. Předpokládám, že mi zkusí říct něco o tom, že to byl vtip. Nevěří doopravdy, že na to skočím, že ne? Když teď vidím ty jejich vyděšené obličeje, je mi jasné, že Esmé není to, za co se vydává. Nessie není její adoptivní dcera.

„Vysvětlím ti to,“ řekl tiše Edward. Udělal těch pár kroků ke mně a natáhl ruku. Nejspíš mě chtěl konejšivě pohladit, ale bylo mi to jedno, automaticky jsem sebou trhla. Stáhl ji zpět a řekl:

„Jen počkáme na ostatní, ano?“

Těžko se mi dýchalo, tep jsem měla určitě v neměřitelných hodnotách, hučelo mi v uších a moje hlava křičela jediné: Uteč! Jenže jsem byla doslova přimrazená k židli. Vystresovaně jsem těkala pohledem po všech aktérech téhle šílené situace a znovu mě uhodilo do očí, že ty jejich oči, kromě Nessiných měly úplně totožnou barvu. Zlatá. To byla přesně ona. Edward stál tak blízko, že jsem si byla jistá, že to nejsou čočky. Vypadaly naprosto přirozeně, tedy až na tu barvu. Nikdo nemá zlaté oči!

„Myško, neboj,“ řekl Edward polohlasně a já sebou znovu vyděšeně škubla. Pocítila jsem silnou závrať a zoufale jsem pevně sevřela oči. Tohle nebyla obyčejná panická ataka. Takhle vyděšená jsem byla jen jednou, a jak to dopadlo! Vodopád, krucifix!!!

Nejspíš to bylo tou vyhrocenou situací, ale ani jsem si nemusela představovat, jak k němu plavu. Najednou jsem byla v jeskyni, sama, potichu. Ještě mě stihlo napadnout, že teď by mě klidně mohli zabít a ani bych si to neuvědomila. Pak jsem se v jeskyni za vodopádem, ukryté kdesi v mé hlavě, stočila na zemi do klubíčka a na nic nemyslela.

 

Z ničeho nic se moje krásná světlá jeskyně naplnila odporným pachem. Začala jsem kašlat, smrad mě škrábal v krku, měla jsem pocit, že se každou chvíli začnu dávit. Došlo mi, že ten smrad není v jeskyni, ale venku. Probrala jsem se a začala kašlat doopravdy. Carlisle uklízel do lékařské brašny nějakou lahvičku. Uslyšela jsem kolem sebe hodně hlasů, některé úlevné, jiné spíš rozčilené. Došlo mi, že se mi to nezdálo, ale než jsem se stihla znovu vyděsit, začala jsem se cítit úplně klidná, celá vláčná. Kdyby mi teď řekli, že jsou kyborgové, co přiletěli ovládnout galaxii, bylo by mi to šumák. Hlasy postupně zmlkaly. Měla jsem nutkání se rozhlédnout kolem sebe, ale zadupala jsem ho hned v počátku a dál tupě civěla na jednu nepatrnou rýhu na desce stolu.

„Kdo tě to naučil?“ zeptal se Carlisle klidným hlasem, ale znělo z něj profesionální nadšení. Vteřinu jsem přemýšlela, jestli mám hrát na živou mrtvolu, nebo komunikovat. Vzhledem k tomu, že přestože jsem věděla, že se nic nezměnilo, aktuálně jsem se necítila nijak ohrožená, vybrala jsem tu druhou variantu.

„Doktor Christopher z Chicaga,“ odpověděla jsem. Carlisle překvapeně vydechl:

„Četl jsem jeho práce, je nejlepší! Jak jsi se k němu dostala?“

Vodopád!

„Carlisle, ne,“ ozval se Edward.

„To nic, omlouvám se,“ dotkl se mé ruky jejich otec a já se mohla přestat soustředit. Cítila jsem ztuhlé svaly v ramenou a šíji, potřebovala jsem se protáhnout, pohnout. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tu jen seděla a byla mimo. Jen co jsem zvedla hlavu, uviděla jsem nešťastně se tvářící Esmé se zlatavě medovýma očima. Měla jsem se zase leknout, ale nestalo se nic. Absolutní klid. Opatrně jsem se rozhlédla, byli tu všichni. Nikdo mě nesledoval s nenávistí, žádný z nich nevypadal, že by mi chtěl nějak ublížit. Tak kde se předtím vzala ta hrůza? Co když vážně blázním?

„Minnie?“ probral mě Edwardův hlas. Otočila jsem se na něj a překvapeně zvedla obočí. Přestože on byl ten, kdo měl v téhle situaci zcela jasně navrch, vypadal nervózně.

„Tak spusť,“ vyzvala jsem ho naprosto vyrovnaně. Měla bych dostat medaili za sebeovládání!

„Možná spíš Carlisle?“ nadhodil Edward tiše. „Ale postupně.“

Pokrčila jsem rameny. Mně je fakt jedno, kdo mi to vysvětlí.

„No, Minervo,“ začal Carlisle vážně a pevně se mi díval do očí, „věc se má tak, že jsme nebyli úplně upřímní, co se našich rodinných vztahů týče.“

No, to jste teda nebyli. Ale vaše věc. Dál?

„Nessie jako jediná není naše adoptivní dcera. Je to dcera Belly,“ řekl a počkal, jak na tu zprávu zareaguju. Mně nejdřív nějak nedocházelo, jestli opravdu řekl to, co jsem slyšela. Jakože Nessie? Belly? Téhle? Téhle stejně staré? Hehe. Jo, jasně.

„Nejsem debil,“ zamračila jsem se. „Tahle výmluva je ještě mnohem horší než ta o adopci.“

Ness s Emmettem vyprskli, ale Edward je zchladil tím svým nakrknutým pohledem. Jo, to mu jde dobře. Alice vyhrkla:

„Vidíte? Měli bychom jí to říct rovnou! Ona to pochopí, vždyť jsem to viděla,“ poklepala si na hlavu. Já to věděla. Bere nějakej sajrajt a teď jí z toho hrabe. Možná to berou všichni a proto mají ty divný oči?

„To není výmluva,“ promluvil Carlisle. „Teď ti říkám absolutní pravdu. Bella je Renesmeina matka.“

„Kdo je Renesmee?“ vykulila jsem oči, ale už ve chvíli, kdy jsem to vyslovovala mi došlo, čeho přesně je Ness zkráceninou. Chtělo se mi vyprsknout smíchy, ale sama jsem moc dobře věděla, jak hnusné je snášet tyhle posměšky nad jménem, a tak jsem se s vypětím všech sil ani nepohnula a tvářila se pořád stejně. V hlavě jsem se ale teď potměšile chichotala. Ten rozcuchanej mizera to nejspíš tušil, protože se mračil. Duševní záchvat smíchu mě pomalu přešel a i když se mi do toho vůbec nechtělo, musela jsem začítu uvažovat nad tím, co mi Carlisle řekl. Zkoumavě jsem se podívala na Ness, která stála v objetí Belly a uculovala se na mě. Pak jsem si prohlédla Bellu. Nepřišlo mi, že by si byly podobné. Bella byla nádherná, měla dokonalou světlou pleť, jemné a souměrné rysy, plné rty. Kdyby neměla tu šílenou barvu očí, vypadala by jako bohyně. Ness naproti tomu vypadala krásně, ale tak nějak... normálně. Mnohem víc se podobala Edwardovi. Nejen barvou vlasů, ale i nos měli stejný. Už od začátku jsem si myslela, že oni by mohli být opravdoví příbuzní.

„Není spíš sestra Edwarda? Jsou si hodně podobní,“ zeptala jsem se a znovu mě překvapilo, jak klidně jsem se cítila. Carlisle střelil pohledem ke jmenovanému, ten je vzdychl a pokrčil rameny. Co je to? Nějaká tepelatie? Kyborgové nepotřebují mluvit?

„Jsi všímavá,“ pochválil mě Carlisle. Ale jdi ty, tohohle by si nevšiml leda slepej! A teď se předveď a vysvětli mi, k čemu byla celá ta blamáž.

„Blamáž je bohužel každodenní součástí našeho života,“ ujal se slova Edward. „Máš pravdu, Nessie je moje příbuzná, ale ne sestra. Asi se ti to bude těžko příjmat, ale ona je vážně Bellina dcera. Moje a Bellina dcera.“

Aby podpořil svá slova, přešel k těm dvěma a obě je objal. Když teď stáli hned vedle sebe, ony se usmívaly, on mě obezřetně pozoroval, došlo mi, že Nessie má opravdu z každého něco. Jeho vlasy a nos, její bradu a tvar očí. Mluvil pravdu. V úžasu jsem němě otvírala a zavírala pusu a bylo mi jasný, že se mi teď na tváři vystřídalo asi osmnáct výrazů a ani jeden z nich nebyl úplně lichotivý. Jak může být jejich dcera, když je stejně stará jako oni?! To přece nejde! Je to biologicky nemožné!

„U normálních lidí by to nebylo možné, Minnie,“ řekl Edward potichu a zase se vrátil zpět ke mně. Stáli s Carlislem hned u mé židle a oba měli soustředěný a opatrný výraz. Carlisle vypadal jako lékař před vyřknutím finální diagnózy, Edward malinko roztáhl ruce. Možná aby mě chytil, kdybych padala, nebo zarazil, kdybych utíkala.

„Nejste normální lidi,“ řekla jsem a srdce mi začalo bušit rychleji. Přesto jsem čekala, že touhle dobou už budu omdlévat samým stresem, a ono nic. Vzpomněla jsem si na Emmetta a jeho výklad o zálesácích a chtě nechtě jsem se musela usmát. Zase naprosto idiotská reakce. Nejspíš jsem fakt nikdy nebyla normální, a teď už to rozhodně lepší nebude, ať řekne cokoliv.

„Ne, myško,“ oslovil mě zase tou jeho pitomou přezdívkou. Pak se nadechl a odhodlaně spustil:

„Chci, abys věděla, že ti nikdo neublíží. To, jak jsme se chovali včera, jak se chováme ve škole, to jsme my. Jsme takoví. Znáš naše povahy. Nejsme pro tebe nijak nebezpeční, ano?“

Vyčkávavě se na mě díval, takže jsem přikývla. A věřila mu. Nebezpečný mohl být tak leda Emmett, když by mě přehlédl a zasedl na gauči. Nebo Jacob, pokud by dostal velký hlad.

„To, co vidíš, je naše hra na člověka. Ve skutečnosti jsme rychlejší, silnější, odolnější,“ pokračoval Edward, ale vypadal, že hledá ta správná slova, že se snaží odhodlat se k vyslovení pravdy. Zatím mi to připadalo, že jsou nějak vytunění, ale žádné velké drama.

„Ježišmarja Edwarde!“ vyhrkla Alice, odstrčila ho stranou a nacpala se ke mně. Chytila mě za ruku, ta její úplně ledová, a se zlatým pohledem upřeným do mých očí vesele oznámila:

„Jsme upíři, Minnie!“

Zvedla jsem obočí. Neřekla žádné Apríl!, jen se na mě pořád rozjásaně dívala. Tahle holka by se rozhodně měla začít léčit! Zkontrolovala jsem pohledem Nessie, nejmilejší členku téhle divné rodiny. Rozpačitě se culila a přikývla. Nikdo z nich nevypadal překvapeně Aliciným vtipem, ale nikdo se ani nesmál.

„Upíři,“ papouškovala jsem. Alice nadšeně přitakala. V hlavě se mi rozeběhl sestřih všech upírských hororů, viděla jsem Drákulu v černém plášti s ulíznutými vlasy a špičáky jako hrom a toho prvního plešatýho upíra z Nosferatu. Pak jsem se rozhlédla po Cullenových, kteří rozhodně nepřipomínali ani jednoho, a ušklíbla se:

„Vážně ze mě nemusíte dělat kreténa!“

„Možná je v šoku,“ řekl Carlisle starostlivě. Edward zavrtěl hlavou:

„Ne, je v pořádku, Jasper odvádí skvělou práci. Jen nám nevěří.“

„Jasně, mám vám věřit, že jste rodinka, co si k večeři cucne dva tři lidi a jde spát do rakve?“ pronesla jsem velmi sakraksticky. Když mi nechtějí pravdu, ať mě prostě odbydou, ale ať ze mě nedělají blbce!

„My jsme vegetariáni, neživíme se lidskou krví,“ rozesmála se Alice. Mně to vůbec vtipné nepřišlo, spíš mě zaráželo, že se fakt všichni tváří tak nějak... spokojeně? Úlevně, jako když ze sebe vyklopíte nějakou tíživou tajnost a najednou se cítíte mnohem líp. Začal ve mně hlodat červíček pochybností. Proč by si vymýšleli takovou pitomost? Zajímaví jsou přece dost i bez báchorky o upírech.

„Vy to myslíte vážně,“ zašeptala jsem ztuhle. V hlavě mi teď blikal neonový nápis To není možný, ale v podstatě už jsem jim věřila. Jen jsem potřebovala důkaz.

„Minnie, nelžeme ti. Ale věř mi, opravdu se nás nemusíš bát,“ chlácholil mě Edward a vážně se snažil mě uklidnit, protože jeho hlas teď zněl tak nebesky, jak ještě nikdy.

„Takže upíři,“ hlesla jsem. Emmett pobaveně přikývl. Znovu mě napadlo, že jsem nejspíš definitivně zmagořila. Hned potom jsem si vzpomněla, jak skvěle jsem se s nimi cítila. Jak se o mě starali, Esmé mi dělala jídlo a ostatní mi ho nosili. Jak jsem se s nimi po dlouhé době opravdu upřímně smála a jak jsem za celý včerejšek ani jednou nepomyslela na nic, co by zavánělo vodopádem. Jestli jsem blázen, je mi to jedno. Protože mi je skvěle. Nechci, aby zmizeli, nechci, abych se vzpamatovala a zjistila, že se mi to všechno zdálo. Ať jsou třeba upíři, hlavně ať mi teď nezmizej!

Edward mě celou dobu soustředěně pozoroval a postupně se mu na tváři zase objevoval ten křivý úsměv. Možná někdy dostal ránu z jedné strany? Stálo by za to zkusit mu ho srovnat.

„Ukaž špičáky,“ zamumlala jsem potichu, ale slyšel mě. Slyšeli mě všichni, pobaveně se hihňali. Edward předvedl hollywoodský úsměv; zuby měl nádherně bílé a dokonalé, ale po velkých špičácích ani stopy.

„Jsou vysouvací?“ zeptala jsem se a přivodila tak Cullenovým další záchvat veselí.

„Nemáme špičáky, Minnie. Máme velmi ostré všechny zuby, ale na pohled to není poznat,“ vysvětlila mi Bella a mě znovu napadlo, co se asi stalo, že se chová mile. Ness se spokojeným úsměvem přišla ke mně, odstrčila Alici a bez zaváhání mě objala. Nelekla jsem se, necukla jsem, bylo mi dobře. Tak jo, definitivně jsem blázen. Věřím jim, jsou upíři, nesežerou mě, klíďo se od nich nechám objímat.

„Jsem tak ráda, že to víš,“ sledovala mě s úsměvem. Dívala jsem se do jejích čokoládových očí a taky jsem musela zvednout koutky, bylo to nakažlivé. Moment, čokoládové!

„Ty oči,“ došlo mi. „Ty máš jiné! A Jacob taky!“

„Naše oči jsou zlaté, s žízní postupně tmavnou. Přirozená barva se s přeměnou v upíra ztratí. Ness má oči po Belle,“ kýval Carlisle.

„Přeměna? Nerodíte se? Nessie není?“ snažila jsem se zmateně zeptat na všechno najednou.

„Nechal bych to na později, Minnie. Vysvětlíme ti všechno, ale dej tomu trochu čas, ano? A ne, Nessie není upír. Bella otěhotněla jako člověk,“ řekl Edward a při zmínce o těhotenství se nepatrně zachmuřil. Bella na něj sykla, ale netvářila se rozzlobeně.

„Aha,“ udělala jsem. Emmett se znovu rozesmál nahlas:

„Prej aha! Ona je výborná! To je náhodou docela raritka, poloupírů je jen pár!“

Trhla jsem lehce uraženě rameny. Já jaksi nevím, co všechno je normální u upírů,že.

„Promiň,“ tvářil se Emmett kajícně, ale hned se zase šibalsky ušklíbnul:

„Chceš vidět, co všechno umíme?“

„Jasně!“ vyjelo ze mě tak nadšeně, až mě to zarazilo. Já to prostě přijala jako lusknutím prstu. Místo abych tu vyšilovala, pokoušela se o útěk nebo aspoň o protestní hladovku, nadšeně čekám, co mi Emmett předvede.

Cullenovi se začali chovat jako normálně. Emmett mě vyzval, ať jdu za ním ven, Esmé mu domlouvala, že se nemá předvádět. Nessie mě táhla za ruku přes obývák a drmolila něco o běhu. Edward něco důrazně vysvětloval Rosalii, která se jako jediná nesmála, měla vážný výraz. Tak nějak jsem tušila, že se jí nelíbí, co jsem se dozvěděla; říkala mi, že si mě nepustí k tělu.

Před domem Emmet řekl:

„Teď mě sleduj, budeš čumět!“

A zmizel.

Spadla mi čelist, pravděpodobně až někam ke kolenům. Zmateně jsem ukázala rukou k místu, kde ještě před chvílí ten pošuk stál, a vypadlo ze mě:

„Neviditelnej?“

„Cožé?“ ozval se z lesa jeho hurónský smích a Edward pobaveně křikl:

„Zrovna mrkla!“

Zase jsem pobavila celou rodinu. Bezva. Můžou mě najmout jako soukromého komika. Nevěděla jsem, že mám takové vlohy. Pak jsem zahlédla nějakou barevnou šmouhu a najednou přede mnou stál Emmett v celé své kráse. Stála jsem tam a zírala. On nezmizel, on se jen hýbal tak rychle! Vydala jsem ze sebe kňouravý zvuk. Teď už jsem si připadala zcela nereálně. Odosobněně. Jako bych se dívala na film, ve kterém hraju. Doktor Christopherson říkal, že i to je součástí šokového stavu. Aha. Tak jsem asi vážně v šoku.

„Jaspere, ty ji ještě pořád klidníš?“ slyšela jsem Carlislův hlas.

„Edward řekl, že až do odvolání,“ odpověděl Jasper a Edward něco rychle zamumlal, nerozuměla jsem mu.

A pak to přišlo jako rána. Buch, hlava mi explodovala děsem a hrůzou. Vykřikla jsem a rukama se snažila na ni dosáhnout, abych zjistila, jestli ji ještě mám. Nějaké studené ruce mě zezadu chytly, abych nespadla na zem, a v ten samý moment Emmett udělal nadšeně Mrkej! a rukou rozmáčkl na prach velký ozdobný balvan, který ležel na trávníku u garáže.

A pak byla tma.

 

Nořila jsem se z ní pomalu, ztratila jsem pojem o čase i místě, netušila jsem, kde jsem, kdo jsem. Pak jsem uslyšela ty krásné hlasy a došlo mi, co se stalo. Naráz jsem otevřela oči dokořán. Uviděla jsem Carlisla a Edwarda. Ježiš, on nesmí chybět u ničeho, že?

„Promiň, nedošlo mi, že Jasper tě celou dobu tolik uklidňoval. Tvé tělo bylo v šoku, ale mysl si toho nevšimla,“ omlouval se Carlsile. Ale Jasper mi přece nic neříkal? Od vpádu Nessie do domu jsem s ním nemluvila.

„Jasper dokáže ovládat emoce. Zahrnul tě klidem, poprosil jsem ho o to,“ tvářil se Edward provinile.

„Cože?“ řekla jsem už asi po milionté. Intelektuálka, jen co je pravda! Edward se zatvářil pobaveně:

„Všechno ti to řekneme, ale postupně. Teď potřebujeme počkat, až se s tím srovnáš.“

Cítila jsem se docela srovnaná. Byla jsem nervózní, ruce jsem měla úplně ledové, ale ten neuvěřitelný strach, co mě před chvílí poslal k zemi, byl pryč.

„Píchl jsem ti něco na uklidnění. Funguje to jinak než Jasper, nebudeš úplně utlumená. Kdyby se ti udělalo špatně, řekni, ano?“ staral se Carlisle. Přikývla jsem a došlo mi, že mě možná čeká ještě jedno vyšokované probrání, až vyprchá ten oblbovák.

„Ostatní jsou venku, mám je zavolat? Chceš je vidět?“ promluvil na mě Edward.

„Chci na vzduch,“ poprosila jsem chraptivě a než jsem stihla mrknout, popadl mě do náruče a odnesl před dům. Cullenovi tam postávali, přišlo mi, že se snaží chovat hrozně normálně a nenápadně. Zamrzelo mě to, teď jim tu rozkopávám jejich zvyky. Edward mě postavil na zem, ale cítila jsem, že pořád stojí těsně u mě. Nojo, tendence opatrovat a starat se, to měla Alice pravdu.

„Omlouvám se, mrzí mě, že jsem taková hysterka,“ vysoukala jsem ze sebe. Alice s Nessie se na mě hned vrhly a mačkaly mě v objetí, Esmé mě s úsměvem přesvědčovala, že vzhledem k okolnostem jsem moc statečná a ona je na mě hrdá. Achjo. Taková zlatá ženská! Teda... Taková zlatá upírka!

„Moment,“ zarazila jsem se. „Takže jste upíři. Nessie je poloupír. A Jacob?“

On mi řekne, jak se s tím srovnat, jeho lidská hlava si tím taky musela projít, ne? Navíc začal chodit s poloupírkou, takže bude taky dobrej cvok.

„Jake je psisko,“ frkla Rosalie s despektem.

„Hele, zmlkni, blondýno,“ zamračil se na ni ten habán a přišel blíž. Podíval se na Edwarda a ten mu odpověděl na nevyřčenou otázku:

„Nechám to na tobě.“

„Min, byl jsem normální člověk, jako ty, jenže v genech mám trochu bordel. Takže když se objevily tyhle pijavice, začal jsem se proměňovat. Dlouhá legenda našeho kmene, když budeš chtít, převyprávím ti ji. Ukážu ti to, jo?“ zeptal se dychtivě. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci vidět, ať už to bude cokoliv. Nečekal na můj souhlas a začal si svlékat triko.

„Co děláš?“ zabublala jsem ohromeně a střelila pohledem k Ness. Tak nějak jsem předpokládala, že bude zuřit, ale ona na mě jen mrkla a kývla hlavou k Jakeovi. Podívala jsem se na něj a on zrovna skákal po jedné noze, jak si snažil sundat kalhoty. Určitě jsem zrudla.

Trenýrky si nech, prosím,“ ozvala se Bella pobaveně a Jacob jen něco zabručel. Pak zkontroloval, jestli se dívám, a začal se třást. Epilepsie! blesklo mi hlavou. Jenže najednou se ozvalo hlasité škub a před námi stál červenohnědý vlk velký jako pivovarský valach.

„Héééé,“ unikl mi z úst překvapený zvuk. Zase jsem cítila, jak mi tep buší ve spáncích a měla jsem pocit, že se se mnou všechno motá. Chtěla jsem říct, že potřebuju panáka, nebo možná zase Jasperovo uklidnění, ale v tu chvíli si ta obluda sedla a dala pac.

A zase byla tma.

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

17)  Jalle (27.07.2014 19:17)

pivovarský valach také prirovnanie som ešte nepočula

DjKasicka

16)  DjKasicka (31.03.2012 19:32)

Nemůžu to přestat hltat!

zuzka88

15)  zuzka88 (02.02.2012 22:46)

Jake udělal pac, tak to mě dostalo Myslím, že Minnie to bere vzhledem k okolnostem docela dobře, ale na panáka to určitě je a možná i na dvojitýho

Mabel

14)  Mabel (17.12.2011 16:55)

Chudák Minnie, Cullenovi s Jacobem jí teda dávají pořádně zabrat.

leelee

13)  leelee (10.12.2011 18:49)

takovou dobu jsem nevěděla o co přicházím přehodnotim postoj k názvům

miamam

12)  miamam (15.11.2011 13:57)

Nejlepší hláška dne, nad kterou se tu pořád pochechtávám, byla o Edwardově křivém usměvu (možná dostal ránu z jedné strany?) MUHEHEHE z téhle věty fakt učůrávám ovšem celá kapitola je skvělá a Minnie se vůbec nedivím, takových věcí najednou??

KalamityJane

11)  KalamityJane (18.08.2011 14:08)

předposlední věta mi přivodila absolutní záchvat smíchu. Brečím...

Janeba

10)  Janeba (17.11.2010 19:54)

No, to je báječný!!! Fakt nemám slov! Chudák Minnie! Jsem zvědavá, jak je to s Edwardem a Bellou a co sis vymyslela na Minnie a Edíka! Nebrasko -- jsi borec! Wau! Díky!

blotik

9)  blotik (13.10.2010 21:17)

prý ta obluda si sedla a dala pac. Tak to nemělo chybu. Nebo, trenýrky si nech. Prostě perfektní.

8)  alex (05.10.2010 20:12)

Z vysunovacích tesáků a vlka, co dává pac, jsem nemohla!
Bylo to opět naprosto úžasné, akorát, když se nad tím zamyslím, nemyslím, že by si Cullenovi skutečně pustili někoho tak blízko k tělu. Jasně, s Bellou to udělali, ale to byla prostě ta pravá pro Edwarda a nešlo to zvrátit.
Na druhou stranu, když nad tím přestanu přemýšlet, strašně se mi líbí postavy, které jsi vymyslela, jsem zvědavá, co se ještě o Minnie dozvím a jak bude pokračovat její vztah s Cullonovýma, když už ví, kdo jsou.

magorka

7)  magorka (21.09.2010 13:15)

:D :D :D obluda dala pac

6)  Lejla (12.09.2010 01:08)

Holka ty me znicis a nebo ze by epilepsie???

SarkaS

5)  SarkaS (09.09.2010 16:13)

héééé taky tu vydávám podobný zvuky

Shire

4)  Shire (03.08.2010 20:35)

Opravdu dokonalá povídka

Alrobell

3)  Alrobell (27.06.2010 20:21)

Tohle je jeden z nejlepších dílů této povídky! Naprosto, naprosto geniální!!!

sakraprace

2)  sakraprace (16.06.2010 20:53)

Tahle kapitolka je super (jako všechny). Minnie je úžasná Ukaž špičáky. Jsou vysouvací???
Luxusní díl.

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 17:23)

Tak já z toho nemůžu... MINNIE JE UŽASNÁ A TY JSI ÚŽASNÁ A TAHLE POVÍDKA TAKY!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek