Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Jak spolehlivě dojmout holku

Zdálo se mi, že Will za sebou zavírá dveře od Nathanova kanclu a otáčí se ke mně. Oči má skoro černé a s úsměvem na rtech svou přirozenou rychlostí překoná tu vzdálenost mezi námi. Jemně mě chytí za bradu a zvedne mi hlavu, a když už se dotýkáme nosy a já přivírám oči, on otevře pusu a najednou je všude cítit příšerný zápach spáleniny.

„Fuj, cos to jedl?“ udělám znechuceně a ustoupím o krok zpátky. Will zrudne a dá si dlaň přes pusu, ale ten smrad je cítit pořád. No ty vole...

A pak mi dojde, že smrad nepatří do snu, ale do reality.

Hoří!!!

Bleskově jsem se vymrštila do sedu a chtěla začít křičet, ale už u mě byl Will a otevíral okno.

„Promiň, strašně mě to mrzí, nějak jsem to nevychytal!“ omlouval se zkroušeně a rukama se snažil ten puch vyhnat ven. Cože? Nějak jsem to nevychytal? Takhle se teď oznamuje požár? Neměli bychom teď volat hasiče a utíkat?

„Cos nevychytal?“ nechápu.

„Esmé říkala, že se ta slanina má jakoby seškvařit,“ pokrčil rameny. „Ale asi to nebylo myšleno doslovně, viď?“

„Slanina?“ zopakovala jsem překvapeně. „Ono nehoří?“

Will se zašklebil:

„Jen ta slanina... A ta pánvička.“

Slanina? Pánvička? On mi dělal snídani! Jé, to je hezký. Sice mě při tom málem udusil kouřem, ale snaha se cení! Jen je divný, že mu Esmé dovolila vkročit ke kuchyňské lince, obyčejně na ni nenechá nikoho sáhnout a vrčí. a teď je ticho a dokonce ani nekřičí, že má dům zamořený dýmem? Moment!

„Kde jsou všichni?“ vyhrkla jsem a okamžitě zrudla, protože mi bylo jasné, že tu nikdo není.

„Vánoční lov. A pak někde vyberou stromek,“ vysvětlil. „Zmizeli brzo ráno, aby stihli být odpoledne zpátky a Alice mohla ozdobit tu sekvoji, nebo co to přitáhne,“ zazubil se rozpustile a v tu chvíli byl k sežrání. A já tu s ním jsem sama. Juchů! Ne, moment! A sakra! Ne, spíš asi juchů?

„A ty ses rozhodl se mě zbavit a to upalování sis vyzkoušel na slanině,“ ušklíbla jsem se. Ztuhnul, přestal máchat rukama a zamračil se:

„O upalování se nežertuje!“

Vyprskla jsem smíchy. Než jsem se nadála, skočil po mně. Ani jsem se nestihla leknout, najednou jsem ležela na zádech, přišpendlená jeho tělem k matraci. Obličej měl jen pár centimetrů od mého a zase jsem mohla pozorovat změnu barvy v jeho očích. Nervózně jsem polkla.

„Ty se mi směješ, mrško?“ zavrčel, ale usmíval se. Trochu se mi ulevilo, ale srdce mi teď bušilo ne kvůli strachu, ale kvůli jeho blízkosti. Teda jestli se tomuhle ještě vůbec dá říkat blízkost.

„Já už to nikdy neudělám,“ pípla jsem skoro neslyšně. Ještě o něco víc sklonil hlavu a já si najednou uvědomovala, kde všude se naše těla dotýkají. A i když byl těžký a nejspíš by mě rozmačkal na kaši, kdyby se nepodpíral rukama, rozhodně mi to nevadilo. Všechny smysly jsem jím měla omámené a nemohla jsem se dočkat, až si opakujeme ten včerejší polibek, jen v mnohem delší a hlubší variantě. Jenže pak jsem ucítila je ho studené rty na nosu a najednou byla ta váha pryč.

Hej! Co je?!

Zavíral okno a i když ještě pořád neměl zlaté oči, culil se na mě:

„Snídaně, ne? Potřebuju tvůj dohled, ať zase něco nespálím. Vezmi si s sebou deku, ať nenastydneš. Vyvětráno je fakt důkladně.“

„Ale -,“ chtěla jsem si stěžovat, nebo ho přemlouvat, nebo vyhrožovat, že jestli se okamžitě nevrátí a nevrhne se na mě, nejspíš díky všemu tomu nahromaděnému očekávání vybouchnu, ale nakonec jsem jen dotčeně mlčela. Omotala jsem se dekou a šla za ním do kuchyně. Bídák jeden, tohle určitě udělal naschvál! Musí vědět, co se mnou dělá. Slyší, co dělá můj tep a dech, jen se ke mně přiblíží. To je jako trest za to, že jsem  ho nechala tak dlouho čekat? Nebo co? Uáá!

V přízemí byla neskutečná zima. Williamovi to nevadilo, spokojeně pozavíral okna a dveře a vydal se na průzkum ledničky; u ní teď bylo určitě nejtepleji. Začala jsem drkotat zuby. Hned mu to došlo, najednou jsem viděla jen šmouhu ven a šmouhu zase dovnitř a pak začalo v krbu hořet dříví.

„Děkuju,“ zachumlala jsem se ještě víc do deky „Proč tu nejsou požární hlásiče? Mohly pípat hned na začátku a bylo by po smradu.“

„Do domů pro lidi Esmé nechává montovat i hasicí jednotky, ale tady by si požáru někdo všimnul dřív než ten přístroj,“ pokrčil rameny, zatímco do mísy rozklepával vejce. Musela jsem se uchechtnout:

„A že sis toho nevšiml ty? Vždyť to byl příšernej puch!“

Zaraženě se na mě podíval, pak nosem nasál vzduch  a řekl:

„Je to trochu jiný, ale smrdí to skoro stejně, jako ta slanina. Nepřišlo mi, že by to byl až takový rozdíl. A Esmé řekla seškvařit, tak jsem škvařil.“

Achjo. Chlap v kuchyni! Heterosexuálové, co nemají kuchařskou školu, by měli mít pokusy o vaření ze zákona zakázány! A pro upíry to platí taky!

Ale palačinky se mu povedly. Nacpala jsem do těsta sůl a pepř a steakové koření, na hotové palačinky si pak místo jím nabízeného javorového sirupu dala plátky sýra a jedla jsem, až se mi dělaly boule za ušima.

 

Měla jsem v plánu se ho zeptat na asi tak trilion věcí. Taky jsem měla v plánu se na něj v nestřežené chvíli vrhnout a strávit zbytek dne líbáním. Nebo jsem se na něj chtěla prostě jen dívat. Nemohla jsem se ho nabažit. Jasně, že to byl ten nejhezčí upír široko daleko. Nikdy jsem nikoho tak dokonalého neviděla. Ani v televizi; frajírci z Hollywoodu se mohli jít klouzat. Chtěla jsem s na něj dívat a bříšky prstů mu jezdit po konturách obličeje a dotýkat se jeho vlasů a cítit jeho vůni.

Dva dny.

Dva dny a je ze mě áchající zamilovaná blbka. Tohle kdybych napsala, nikdo by mi to nezbaštil. Nereálné, uspěchané. Takhle se normální lidi nechovají.

Jenže my nejsme úplně normální pár, že?

Když jsem se nadechovala, abych se ho zeptala, jestli se ho můžu na něco zeptat, podíval se k lesu a pak - zdálo se mi to, nebo opravdu zněl zklamaně? - mi oznámil, že Cullenovi už se vracejí.

Je teprve poledne! Nemůžu za to, že jsem spala tak dlouho! Proč jsou tu tak brzo? Tohle není fér!

„Život není fér, myško!“ hulákal Edward už zdálky. Odfrkla jsem si.

„Máme strom!“ překřičel ho Emmett a slovo strom mě docela vyděsilo. Když to použije někdo jeho vzrůstu, nevěstí to nic dobrého.

A taky že ne. Otevřely se dveře a dovnitř se nacpala obrovská hromada zelených smrkových větví. Ozvalo se zaklení, hromada zmizela a vešel Emmett. Pozpátku. A snažil se to zelené monstrum vtáhnout do domu. Ozvalo se dřevěné zapraskání a uslyšela jsem hysterickou Esmé:

„To byla větev, nebo dveře?!“

A Jaspera, jak se snaží přesvědčit Alici, že měla opravdu velké oči a ten stromeček budou muset trošku seříznout.

„Ten strom není velkej!“ vztekala se Alice. „Máme malé dveře! Potřebujeme větší dům!“

„Nepotřebujeme větší dům! Jediné, co potřebujeme je, aby příště vybíral stromek opravdu někdo jiný!“ oponovala Esmé. Alice se zlobila, obviňovala všechny venku za stromem, že jsou proti ní zaujatí.

„Minnie?“ křikla vysmátá Nessie.

„Jsem tu!“

„Dobrý, ne? A takhle to začíná každej rok, co si pamatuju!“ řehtala se a nevšímala si Alice, která ji okřikovala.

Tohle je teprv začátek? Vyděšeně jsem se podívala na Willa, ale ten vypadal stejně zmateně, jako já. On je vlastně taky vánoční nováček. Dobrý. Budeme se moct uklidňovat navzájem. Já z něj to líbání prostě nějak dostanu!

Nakonec Alice ustoupila a dovolila klukům strom o dobrou půlku zkrátit. I tak byl vyšší, než Emmett, a když pak Nessie chtěla dát na špičku hvězdu, musel ji Emm vzít na ramena.

„Na,“ podal mi Jake odpoledne hrneček s horkým vonícím punčem. „Další vánoční tradice, tentokrát pro dospělé lidi a pololidi a vlkodlaky." Tuhle tradici jsem přivítala a ten punč byl nejlepší, jaký jsem kdy pila.

„Chutná?“ zajímal se Jacob a já nadšeně kývala. Za odměnu jsem dostala druhý hrnek. V průběhu jeho pití jsem začala cítit, jak mi těžknou nohy, a rty se mi samy od sebe kroutily do připitomělého úsměvu.

„Hele, kdo to vyráběl?“ zeptala jsem se podezřívavě. Jake se hrdě plácnul do hrudi. No nazdar. To je nějakej speciální indiánskej punč! A pěkně silnej!

„Tys mě ožral!“ podivila jsem se. Jacob spokojeně kývl a Nessie  upřesnila:

„My jsme to provedli spolu, abys přežila celý tohle šílenství a ráno jsme si pak nemuseli tvoje dárky rozdělit my dva, víš?“

„Mohli jste mi něco říct, zařídil bych nocleh jinde,“ zamručel Will.

„Tak příští rok,“ poplácal ho po rameni Jacob a hbitě uhnul, když se přes gauč přehnal Emmett s ječící Alicí v patách:

„Okamžitě mi dej ta světýlka! Nebo tě na nich uškrtím!“

„Moje světýlka!“

„Vidíš?“ udělala Ness spokojeně. "Vloni jí sebral štafle a nechal ji viset na stromě. A za chvíli se přiřítí Rose a odvleče ho. A pak začne táta hrát koledy a bude chtít, abychom zpívali. Jen Jacob nemusí. On teda spíš nesmí.“

„Předstírej, že neumíš zpívat. Budeš mít navěky pokoj!“ mrkl na mě Jake.

„Já tě slyšel!“ ozval se odkudsi Edward a najednou se ozvaly první tóny Rolniček.

No do háje! To si dělá srandu?

„Tebe jsem taky slyšel!“

A pak se okolo zase mihly dvě šmouhy, velká se smíchem, ta menší se vzteklým křikem, a Esmé z kuchyně hrozila, že jestli nepřestanou, hodí po nich nádivku.

„Měla jsem zůstat doma,“ zablábolila jsem těžkým jazykem a pokusila se vstát. Moc dobře to nešlo. Prej punč! Nejspíš jsem pila ohřátou brusinkovou vodku, nebo tak něco! Než jsem si stihla rozbít hlavu o konferenční stolek nebo přepadnout dozadu přes opěradlo gauče, to podle toho, na kterou stranu jsem zrovna vrávorala, ujal se mě Will. V bezpečí jeho náruče jsem s hrnkem zabijáckého kafe a konví coly úspěšně ignorovala ten frmol všude kolem a do večeře jsem zvládla i vystřízlivět. Teda skoro.

Krocan byl famózní a bylo ho tolik, že jsem si byla jistá, že ho budeme jíst ještě tak týden. Pak jsem si všimla, že si Jacob i Ness nadšeně přidávají a když jsem šla spát, na podnose se tyčila už jen ohlodaná kostra.

„Jakeu?“ oslovila jsem ho. Tázavě se na mě podíval a Edward se začal smát.

„Kostička!“ hodila jsem po něm zbytek stehna. Obratně ji chytil a já se pro jistotu dala na útěk do patra.

„Dík! Pak si ji dojdu zahrabat někam pod sníh!“ hulákal za mnou pobaveně.

Bylo mi nejlíp za celý život. Jen mě mrzelo, že tu nejsou i kluci, s nimi by to bylo vážně dokonalé.

Když jsem pak vylezla ze sprchy ve Willově tričku a svých kalhotách od pyžama a on ležel na posteli a  pozoroval mě, přehodnotila jsem to. S klukama by to nebylo dokonalé. Jim by určitě chtěl spát s námi v posteli.

„Ahoj,“ zamumlala jsem, když jsem si k němu lehla a on mě objal.

„Ahoj,“ usmál se a pořádně mi utěsnil deku na zádech. Pokoušel se mě předtím obalit celou a až pak mě obejmout, ale vymotala jsem se z toho zakuklení a trvala na tom, že budeme přikrytí oba. Chtěla jsem být až u něj. Byla jsem ochotná skousnout, že mi na  půlku těla bude trošku chladněji.

„Měla bys spát, Ness prý vstává hodně brzo,“ pohladil mě po vlasech. Tušila jsem to, už od večeře mlela jen o tom, jak se nemůže dočkat rána a dárků. Najednou vypadala na těch deset, nebo kolik jí to bylo v lidských letech. Trdlo jedno.

„Můžeme se zamknout a ona bude muset počkat, až vylezeme,“ navrhla jsem. Will se na mě chvíli vyčkávavě díval a nakonec mi to došlo. Zamčené dveře v tomhle domě prostě nejsou žádný problém. Sakra.

„Takže spi,“ otřel se svým nosem o můj a dal mi pusu. A pak se tiše uchechtl, když viděl, jak jsem se zoufale natahovala za jeho rty, když odtáhl hlavu. Otevřela jsem oči a snažila se ve tmě zachytit jeho výraz, ale můj zrak na to nestačil.

„Baví tě mě takhle trápit?“ šeptala jsem vyčítavě.

„Já tě trápím?“ dělal, že neví, o čem mluvím. Odolala jsem nutkání do něj bouchnout, nepotřebovala jsem si narazit ruku. Pořád mě ohromovalo, jak je možné, že jsou vlastně tvrdí. Při běžných dotecích ani při objímání byla jejich těla úplně normální, ale jakmile člověk zvýšil razanci toho doteku, zabolelo to. Zjistila jsem to po škodolibém dloubnutí do Emmetta.

„A ne? Vidíš a slyšíš, co se mnou děláš. A musí ti být jasný, že bych ráda... ještě.“

„Hm,“ zamručel, „a nezdá se ti, že jsi nějak moc hr?“

Říká ten, co přišel a řekl, že mě miluje?! Nadechla jsem se, abych si do něj trochu zaryla, ale moc dobře věděl, jak mě nejlíp umlčet. Najednou dělal přesně to, co jsem celý dnešek chtěla, a dělal to naprosto dokonale.

 

Měla jsem pocit, že jsem spala asi dvacet minut. Probralo mě Willovo důrazné šeptání, vysvětloval někomu, že mě vzbudí sám.

„Jsem vzhůru,“ vydechla jsem ještě v polospánku, ale hned mě probral Nesiin ječák:

„Tak dělééj! Dárky! Honem, pojďte dolů!“

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se unaveně.

„To ani nechtěj vědět,“ dal mi Will pusu. Chtěla jsem se jít převléct, ale Alice se mihla v pokoji a hodila po mně župan:

„Kašli na to, honem dolů!“

A hrozně ji vytáčelo, když jsem se odmítla nechat nést a sešla jsem schody hezky pomalu po člověčím.

Všichni už seděli kolem stromu, normálně oblečení, jen já a Ness jsme vypadaly jako uprchlice z nemocnice. Otráveně jsem se ušklíbla, proč já nemůžu vypadat jako člověk? Ale když jsem viděla, jak jim všem září oči a jak se usmívají, donutila jsem se taky zatvářit mile a pohodlně se uvelebila u Willa.

„Chceš rozdávat?“ zeptala se mě Ness, ale viděla jsem, jak křečovitě svírá ten první dárek. Nemohla jsem jí něco takového udělat. Když jsem zavrtěla hlavou, nedokázala si radostně nevýsknout. A pak začala nadšeně rozdělovat dary a ještě při tom zvládla okřikovat Jacoba, který se pokoušel ten svůj rozbalit dřív, než byly všechny dárky u svých nových majitelů. Brblal, že Esmé už taky ví, že dostala bonsaj.

Pozorovala jsem je, vypadali úžasně. Užívali si to, nebylo tu nic strojeného, žádná křeč. Prostě měli radost z toho, že jsou spolu a že jsou Vánoce. Ani stopa po stresu. Mí úžasní upíři. Ten nejúžasnější mi lehce olíbával šíji a jen umocňoval ten pocit spokojenosti. Najednou mi bylo jedno, co řeknou na dárky ode mě. Věděla jsem, že Alice měla pravdu, budou se jim líbit. Už jen proto, že jsou ode mě. Jsou prostě zlatí.

Dojatě jsem popotáhla nosem a Edward prohlásil:

„Prohlašuji letošní rozbalování za zahájené, jinak se Minnie rozbrečí a to nikdo nechceme, že.“

A ozval se bleskový šustot a trhání papíru a než jsem se stihla rozkoukat, vedle každého kromě mě a Willa ležela na jedné straně hromada papírů a na druhé dary. Všichni se navzájem překřikovali a děkovali a objímali se a ujišťovali se o tom, jak se jim dárky líbí.

Vždyť si to nemohli stihnout užít!

„My i vnímáme rychleji, neboj,“ uklidňoval mě Edward. „Užili jsme si to dokonale, a teď si budeme užívat vás dva.“

Na chvilku jsem začala panikařit, proč se na mě chtějí všichni dívat při rozbalování? Ale jen si toho Jasper všimnul, postaral se o to abych se uklidnila.

„Dík, ty bídáku,“ ušklíbla jsem se, ale odhodlaně jsem se podívala na své dárky. Jedna velká plochá krabice, jedna malá krabička, jeden malý obdélníkový balíček a jedna krabice velikosti té od bot. Jestli dostanu nějaké šílené lodičky, bodnu je Alici do čela!

„To placaté a tu malou máš od nás všech do hromady, a nic z toho se nedá vrátit,“ usmála se na mě zářivě Nessie a mně můj úsměv trochu zatuhnul.

„Nejdřív to plochý,“ radila Alice. Poslechla jsem ji a přivedla celou rodinu na pokraj šílenství, když jsem začala opatrně rozbalovat papír tak, abych ho nepotrhala.

„Co je?“ nechápala jsem jejich kvlílení.

„Musíš takhle,“ šeptl mi Will a svou rukou jedním pohybem serval papír z celé krabice. Zvědavě jsem nadzvedla víko a když jsem uviděla nádherný nový notebook, zase jsem ho přibouchla zpátky.

„To se děláte prdel?“ vydechla jsem nevěřícně a jen sledovala, jak se smějí. „Ale já mám noťas, tohle jste vážně nemuseli,“ mumlala jsem nevěřícně.

„My jsme chtěli,“ mrkla na mě Esmé.

„Ten tvůj už má nejlepší léta za sebou, stejně by ti brzy odešel“ upřesnila Bella.

„Děkuju,“ vzdychla jsem dojatě. Blázni, normální blázni!

„A teď ten mrňavej,“ pobídla mě Nesiie a tvářila se tak nenápadně, že sem začala tušit levotu. Opatrně jsem sundala papír a zírala na dřevěnou krabičku. Když sem ji otevřela, vypadly mi do dlaně klíče od auta.

He?

Ehm, cože?!

Co to... Proč?

„Abys sem za námi mohla jezdit klidně denně. Aby sis mohla vozit Willa s sebou. Na cokoliv. Neměla jsi auto a my chtěli, abys ho měla,“ usmíval se na mě Edward a já netušila, co udělat, nebo co říct, a i přes Jasperovu snahu se mi začala klepat brada dojetím. Fňukla jsem a najednou jsme byli jedna velká objímající se hromada.

„Vy jste se fakt zbláznili!“ kvílela jsem někde vespod, chráněná Willovou náručí a zmateně šťastná. „Vždyť já řídím jen jednou za dlouhou dobu! Už jsem dávno vyšla ze cviku!“

Napálím to do prvního sloupu! Nacouvu jim do baráku!

„Vybrali jsme nejbezpečnější auto na trhu, neboj. Samo pozná, že ti možná někdo skočí do cesty, a okamžitě zastaví. Má senzory vzdálenosti pro parkování, všechny existující airbagy, nejlepší výbavu,“ vysvětloval mi Carlisle, zatímco Edward brblal, že to není úplně nejbezpečnější auto, a Bella ho klidnila a mluvila o Mercedesu. Netušila jsem, co se děje, ale Will mě hned uvedl do obrazu:

„Edward Belle ještě jako člověku pronajal superbezpečné pancéřované auto se skly odolnými proti raketám. Teď je k dispozici jeho nová, vylepšená verze, ale tu jsme mu spolu s Bellou dokázali rozmluvit. Pochopil, že bude lepší, když ho přejedeš Volvem, než tím obrovským krámem.“

„Můžu se na něj podívat?“ zeptala jsem se nedočkavě. K mému velkému překvapení mi to nebylo povoleno, prý až si rozbalíme zbávající dárky. Lehce rozladěná jsem se chystala vrhnout na ten menší balíček, ale Alice mě zarazila:

„Teď Will. Ten menší.“

Musela organizovat všechno včetně rozbalování dárků. Zajímalo by mě, jestli do toho remcala i ostatním, nebo zneužívala toho, že si to ještě necháme líbit.

Chtěla jsem si sednout vedle Willa, aby měl volné ruce, ale nepustil mě. Díval se mi přes rameno a balíček rozbaloval na mém klíně. Pod papírem se schovávala stejná dřevěná krabička, jakou jsem dostala já. V ní ale nebyly klíčky od auta. Jen jeden obyčejný klíč od zámku, který nesl známky běžného používání.

„Ehm, děkuju?“ udělal Will překvapeně.

„Nechceš vědět, od čeho je?“ dychtivě dorážela Nessie.

„To bych rád,“ přikývl s úsměvem. Esmé na okamžik zmizela a vrátila se s několika papíry, které Willovi podala. Držel je přede mnou a já četla:

Dohoda o prodeji nemovitosti

Víc jsem nestihla, protože Will papíry přitiskl na mě a zabořil mi hlavu do vlasů. Nevěděla jsem, co se stalo, proč mlčí, co dělá. Opatrně jsem ho pohladila po ruce a podívala se na Jaspera. Vypadal jednoznačně dojatě. Ostatní se usmívali a pozorovali nás.

„Co je?“ nechápala jsem. Will zvedl hlavu a položil si ji na moje rameno, takže jsme měli obličeje těsně u sebe.

„Koupili mi tu kovárnu, co jsem si pronajal, abych ti mohl udělat postel,“ zašeptal a já pochopila Jasperovo dojetí, jeho dojetí, protože teď to padlo i na mě a já jen vydala kňučivý zvuk. Chvíli jsem tam popotahovala, slzela a pozorovala rozmazané obličeje Cullenových a mačkala Willovi ruce, až mě ty moje začaly bolet.

„Děkuju,“ řekl pak Will chraplavě. „Děkuju za všechno, nedovedete si představit, co pro mě všechno tohle znamená.“

„Další hromada!“ zajásal Emmett a už nás drtil v objetí.

„A bude hůř,“ udělala Alice vesele. „Když je Will tak hezky dojatý, rozhodně by si měl otevřít dárek od Minnie!“

Ježiši, ta pitomá knížka! Po kovárně knížku, to bude trapas!
„Minnie,“ napomenul mě Edward a zavrtěl hlavou. Poslechla jsem a nervózní jako ještě nikdy pozorovala, jak Will trhá papír a obrací tu ručně vázanou knížku přední stranou k sobě. A pak jsem k němu najednou neseděla zády, ale čelem, a nemohla dýchat, protože mě dychtivě líbal. A mně se motala hlava a jen jsem se ho křečovitě držela a užívala si to a měla radost, protože on měl radost.

Najednou přestal a zachmuřil se. Lekla jsem se, ale hned zavrtěl hlavou:

„Nejsem si jistý, že se ti bude líbit dárek ode mě.“

Otevřela jsem pusu, abych ho ujistila, že určitě bude, ale jedním Pšt mě umlčel. Podal mi ten menší balíček. Trochu se mi třásly ruce, když jsem ho rozbalovala. A když jsem ho rozbalila, roztřásly se mi dost.

Držela jsem v ruce knížku. Na titulní straně byla fotka auta, které bylo nacpané k prasknutí věcmi a z kufru čouhal kus matrace. Pod fotkou stálo:

Minerva Foxová

O krok blíž

A já měla v hlavě prázdno. Nechápala jsem, na co se dívám. Nedocházelo mi, co držím v ruce. Otočila jsem knížku a vzadu bylo pár řádků. Začala jsem si je v duchu slabikovat, ani číst normálně mi nešlo, a zjistila jsem, že je to popis začátku Arthurova příběhu. Otevřela jsem pusu. A pak jsem ji zase zavřela. A znovu otevřela. Úplně dole na zadním přebalu stálo drobným písmem Cullen & Blacksmith Books.

Vypadalo to jako úplně opravdová knížka.

„To je opravdová knížka, Minnie,“ řekl tiše Edward.

Cvak! udělala moje hlava a já si uvědomila, co dělal Will u mého noťasu a proč byl Arthur otevřený. Nechal mi vyrobit knížku. Vydat knížku! Cože, Cullen a Blacksmith?! Oni si založili nakladatelství?! Ale... On...

„Ty už jsi to četl,“ udělala jsem smutně. Pevně si mě k sobě přitiskl a z jeho hlasu bylo znát, že se usmívá:

„Já ne, lásko. Korekturu dělal Edward, všechno to viděl ve tvé hlavě a věděl, jak bys některá slova napsala, kdybys to opravovala. Já si přečtu tu tvou verzi.“
A já mu věřila a byla jsem dojatá ještě mnohem víc, než před chvílí. Tyhle Vánoce mě zabijou! Panbože, musím to zavolat klukům! Já mám knížku! Možná několik!

„Určitě několik,“ rozesmál se Edward. "Hned po Vánocích se dostanou do distribuce a už teď máme dost předobjednávek, Minnie. Lidé budou nadšení. A my máme nový rodinný byznys,“ mrkl.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a přitiskla si knížku na prsa. Chtěla jsem mu říct i něco jiného, měla jsem to na jazyku, ale nakonec jsem jen zopakovala poděkování. Připadala jsem si jako z rosolu, kdyby mě nedržel, roztekla bych se blahem.

„Není zač,“ řekl tiše a spokojeně mě líbal do vlasů. Tenhle slizkej dotěrnej úchyl. Musela jsem se uchichtnout.

„Ještě jeden,“ podal mi pak poslední dárek. Lodičky od Alice? „Je to jen... Něco malého,“ dodal po menším zaváhání. Jen nerada jsem si odložila knížku, svou knížku. Nejradši bych si s ní hned zalezla do postele a četla a pak nadávala Edwardovi, protože jestli něco překopal, překopnu ho já. Ale ještě tenhle dárek. Roztrhla jsem papír a zvědavě nakoukla pod víko krabice. Nebyly to boty. Nebylo to od Alice. Pokud jsem po rozbalení knížky měla v hlavě prázdno, teď jsem tam měla jen dvě slova:

Pan Huhla!!!

V krabici ležel Pan Huhla, úplně nový, ale stejný, byl to on a měl obě oči a nepotrhaná křídla a úplně jasné barvy a žádnou špínu a voněl! Pan Huhla! Můj Pan Huhla! To je on!!! Popadla jsem ho do ruky a obrátila ho, i zezadu to byl Pan Huhla, zespod to byl taky on, a byl měkký a příjemný na omak a já byla úplně mimo.

Otočila jsem se na Willa, zírala do jeho zlatých očí a držela Huhlu a moje hlava kříčela jen Miluju tě! Miluju tě!! Miluju tě milujutěmilujutě!

„Díky,“ zašeptala jsem skoro bezhlesně. Jen se usmál a v očích měl tolik něhy, že jsem myslela, že už se do nich dívat nevydržím.

Miluju tě!

Ale vydržela jsem.

Tak strašně moc! Miluju tě!

A pak jsem to řekla nahlas.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

zuzka88

9)  zuzka88 (03.02.2012 22:26)

Ááááá, rozplývám se, roztékám se... krása

Mabel

8)  Mabel (18.12.2011 00:03)

Willovo kulinářské umění bylo neodolatelné a Vánoce s Culleny...jestli jsem doteď neměla vánoční náladu, tak teď už ji zaručeně mám.

miamam

7)  miamam (18.11.2011 15:39)

Ááááááá tahle kapitola mě úplně rozložila na malilinkaté kousíčky, který se rozsypaly po zemi a normálně se teď vsakujou do podlahy............. To bylo tak...!!! A navíc...!!! Humpf. A ten konec!!!!!! Naprosto dojímavá kapitolka!!! Ufff.....fňuk!:'-(

6)  alex (01.11.2010 21:02)

To jsou teda dárky! Naprosto perfektní Vánoce, zábava i dojetí, úžasné!

magorka

5)  magorka (22.09.2010 10:23)

beru vánoce na milost

sakraprace

4)  sakraprace (16.09.2010 20:43)

Vánoční mumraj mě znovu odboural A rozdávání dárků dojalo až na půdu. Zase. :D

SarkaS

3)  SarkaS (09.09.2010 20:34)

Pan Huhla!!! Já to věděla, to je od něj tak nádhernýýýýý

Shire

2)  Shire (04.08.2010 16:33)

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 20:00)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek