Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Takže znovu: vánoční dárky

Zadumaně jsem zírala z okna na zasněžené okolí domu. Nevnímala jsem dění kolem sebe, řešila jsem životně důležitou věc. Věc, na které závisí celá moje existence. Jestli se teď rozhodnu špatně, Už si to nikdy neodpustím! Oni mi to nikdy neodpustí! Tak jo. Tohle dám.

Prostě pojedu koupit dárky. Jo. To zvládnu.

Nenene, nikam nejdu, kašlu na dárky, já do těch krámů prostě nevlezu a basta!

Achjo. Musím koupit dárky. Pojedu. Nebudu tam sama, nemusím se bát.

Ne. Nikam nejedu.

Ale to přece nejde, abych jim nekoupila dárky!

„Minnie, prosím, můžeš se už rozhodnout? Začíná mě z tvých změn plánů bolet hlava!“ prosila mě Alice. „Jestli chceš, pojedu s tebou a poradím ti!“

No, to by bylo super!

Ne, to by bylo strašný.

„Minnie!“ zvýšila na mě ta mrňavá osoba hlas.

„Hele, já nevím!“ zavřela jsem oči a pro tentokrát se rozhodla to chvíli neřešit. Mám ještě trochu času, i v pondělí můžu vyrazit. Nebo nevyrazit.

„Aspoň tak. Děkuju,“ oddechla si Alice a mohla se dál věnovat čechrání vaty na zelených větvích kolem oken.

Asi mi neporadíš, co by se komu líbilo, viď?

Najednou se odněkud vynořil a sedl si na gauč vedle mě, tahle jejich nečekaná zjevení mě pořád ještě vyváděla z míry.

„Nemusíš nikam jezdit a rozhodně nemusíš nic kupovat. Nám stačí, že jsi tu s námi. Že jste tu s námi oba dohromady, ne každý zvlášť,“ uklidňoval mě.

To je takový to klišé, že? Nemusíš nám nic kupovat, vážně! A ráno u stromečku po mně pak budete vrhat uražené pohledy a vrčet!

Rozesmála jsem ho. Věděla jsem, že to myslel vážně, oni jsou prostě takoví. Neuvěřitelní. Kdybych jim byla bývala koupila ta mýdla, dojalo by je to k slzám. Tedy, dojalo by je to.

Hele, ale u Willa bys mi mohl říct, co by chtěl. Já vážně netuším. Vůbec.

William nepotřebuje nic, a to myslím naprosto vážně. On má v hlavě jen tebe. Takže dárek jsi mu už vlastně dala.“

Jéžiš... A co přesně v té hlavě o mně má?

„Zapomeň na to, že bych ti to řekl,“ zavrtěl Edward hlavou a šklebil se na mě. „Jen si hezky užívej vztah jako my všichni, bez čtení myšlenek. Nic ti neřeknu a on ze mě taky nic nevytáhne.“

Tos mi teda nepomohl. Jako vůbec. Asi si dám na čelo mašli a stoupnu si pod stromek. Tradáá!

Viděla jsem se tam, naštěstí jsem byla oblečená. Mohlo to dopadnout hůř. Edward se smíchy sesunul po pohovce dolů a vzbudil tak pozornost všech přítomných. Snažila jsem se dělat, že tam vůbec nejsem. Do toho se ještě vrátil Will s Emmettem s bleskového lovu a hned mu bylo jasné, kdo je původcem Edwardova veselí. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a zbízka mu z jeho náruče koukala do očí.

„Co mu provádíš, chudákovi?“

„Já jsem v tom nevinně, on si začal,“ mlžila jsem. „Fakt to nechceš vědět,“ přesvědčovala jsem ho. Ještě chvíli se mě pokoušel hypnotizovat, nebo co to prováděl, ale pak mě odnesl do pokoje.

„Zajedeme ti pro věci a notebook, abys mohla psát, ano?“ navrhl. Byla jsem ráda, že to řekl, potřebovala jsem svoje oblečení, tedy jakékoliv čisté oblečení, ale nahlas bych to neřekla, protože Alice by určitě chtěla jet nakupovat. A to rozhodně nechceme, že.

„Super! Ale já teď zrovna nepíšu,“ řekla jsem zamyšleně, spíš pro sebe. Nepíšu a chybí mi to! Sice ještě nevím, o čem budu psát dál, když plán detektivky o podivnostech Cullenových jaksi padl, ale byla jsem si jistá, že kdybych sedla k novému souboru, prsty a hlava by se postaraly o to, aby dlouho prýzdný nezůstal. A v případě nouze můžu použít Edwarda, aby mi nějaký zapadlý nápad našel, že. Ale nejdřív musím přečíst Arthura. Zkontrolovat a opravit. Upravit. Třeba najdu nějaká drhnoucí místa, která budou potřebovat změnu, takže vlastně budu psát.

„Mohl bych si přečíst to, co jsi dopsala?“ zeptal se Will a já si až teď uvědomila, že zase nepřítomně zírám do nikam a nevnímám.

„Ne!“ vyhrkla jsem až moc rychle a vyděšeně. Pobaveně se usmál:

„Proč ne? Jsem si jistý, že se mi to bude líbit. Edward říkal, že jsi skvělá.“

Zrudla jsem, cítila jsem se potěšeně, ale zároveň trochu vystresovaně z toho, že by měl Will číst moje výplody. Teda – chtěla jsem, aby je četl. Ale když jsem si vzpomněla na jeho vyprávění o knihovně ve Volteře, přišlo mi úplně zbytečné doufat, že by ho můj příběh mohl doopravdy zajímat. Přečetl knihy, o jakých se mně ani nezdálo.

„Minnie, prosím. Udělala bys mi tím velkou radost.“

Zase stál tak blizoučko, že jsme se téměř dotýkali nosy. Nervózně jsem polkla, lapená do pasti jeho vůně, jeho dechu, jeho očí.

„Ale ono to ještě není hotové, musím to projít a opravit,“ vydechla jsem. Jak je možné, že si se mnou může dělat prakticky cokoliv? Tohle není fér! Odsouhlasila bych mu všechno. Musela jsem zavřít oči, abych byla schopná normálně přemýšlet.

„Budeš první, kdo si to přečte,“ vzdala jsem to. A pak mi došlo, co musím udělat. Otevřela jsem oči a na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Will zavrtěl hlavou:

„Vidíš? Směješ se. Zase překvapení,“ pohladil mě lehce po tváři.

„Tak honem, jedeme!“ jásala už za dveřmi Alice. Udělal krok ke dveřím, ale chytila jsem ho za studenou ruku a zase si tím přivodila mravenčení v břiše. I když bych teď nejradši propletla své prsty s jeho a dělala úplně jiné věci, zastavila jsem ho:

„Ty zůstáváš tady, jedu s Alicí.“

Vzdychl, ale pak si mě přitáhl k sobě a krátce mě líbl na rty. Zůstala jsem omámeně stát s přivřenýma očima, ale hlas v mé hlavě mě probral a já se s potutelným úsměvem vydala za Alicí.

Dárky, dárky, dááárky!



Nebylo to nijak tragické ani děsivé. Alice mi hodně pomohla, většinu věcí vymyslela sama a taky věděla, kde nakupovat. Před prvním obchoďákem jsem měla trochu smíšené pocity, ale Alicin optimismus se vlil do žil i mně a nakonec jsem netrpěla tolik, jako když jsem tu byla sama. Ta úžasná potvůrka se navíc vážně ovládala a neodbíhala k nákupům žádného oblečení. V tuhle chvíli byla prostě dokonalá.

Emmettova autodráha byla jasná volba. V tomhle hračkářství měli jednu ještě větší a prodavačky se usmívaly, takže ze mě spadly poslední zbytky stresu. U pokladny následovala ostrá výměna názorů, protože Alice odmítala, že bych dárky platila ze svého a já zase rezolutně nesouhlasila s tím, aby se dárky pro ně platily z jejich peněz. Pokoušela se na mě dokonce tiše vrčet, koulela očima a vyhrožovala, že řekne Willovi, co pro něj chystám, ale byla jsem neústupná. Když jsme pak nesly do auta velkou krabici s obří stuhou a dárkovou cedulkou, na které byl vedle jména Emmett medvídek, prskala a tvrdila, že takhle hnusně s ní ještě nikdo nezacházel. Ani tak jsem nepovolila.

Nápad s živou květinou pro Esmé mi taky schválila, ale vybrala bonsaj. Myslela jsem, že bonsaje mají být malé, v podstatě kapesní stromečky, ale tahle byla skoro metr vysoká a venkovní. Byla krásná a byla jsem si jistá, že Esmé udělá radost. Pro Nessie mi doporučila vysokou lávovou lampu, prý viděla, jak z ní bude nadšená, Spoléhala jsem na její vize, koneckonců, vždycky pak můžu u nepodařeného dárku ukázat na ni a vyjít z toho s čistým štítem. Jake dostane novou přilbu, která bude ladit s motorkou od zbytku rodiny. Pro sebe a Rose vybrala víkend v nově otevřených lázních, jen jsem si nedovedla představit, jak by jim mohla nějaká masáž uvolnit jejich dokonalá upíří těla. Další víkendový pobyt jsme pořídily pro Edwarda s Bellou; v jedné cestovní kanceláři jsme objevily k pronájmu vilu v lesích kdesi u Vancouveru, určitě si od nás rádi na chvíli odpočinou.

Pak mě zatáhla do úplného centra města, kde byly na sebe nalepeny maličké krámky, jeden vedle druhého. V antikvariátu ji starý bělovlasý muž přivítal jako starou známou a na chvíli zmizel někam za závěs. Vzápětí se vynořil s velkou starou knihou, přísahala bych, že když ji položil na stůl, vznesl se obláček prachu. Byl to herbář z osmnáctého století s ručně psanými poznámkami nějakého vesnického lékaře. O pár krámků dál bylo vetešnictví a Alice zase vypadala, že jde na jisto. A v zadním koutě toho obchodu, který vypadal jako z filmu, byla šachovnice s figurkami, které byly přesnými kopiemi vojáků s terakotové armády. Jasper prý bude mít radost, a když ho nechám, aby mě naučil hrát, vážně ho dostanu. No... Co bych pro něj neudělala, že.

S autem nacpaným k prasknutí a s kontem o dost lehčím jsme zamířily pro poslední dárek. Pro ten, ze kterého jsem byla nejvíc na rozpacích.

„Neboj,“ ukázala si Alice na hlavu a mrkla na mě, když jsem vystupovala z auta před tiskárnou. Díky bohu za předvánoční šílenství a prodloužené víkendové otevírací doby!

Vysvětlila jsem příjemnému klukovi za pultem, co bych potřebovala, a podala mu flashku. Vybrala jsem si písmo, velikost a přebal, a šla si s Alicí sednout do nedaleké kavárny na kafe a něco k zakousnutí.

„Nedáš si taky něco? Veverku? Havrana?“ šeptala jsem pobaveně a byla hrdá na to, jak jsem velevtipná. Zpražila mě chladným pohledem, ale nevydržela a začala se smát.

„Ty jsi fakt jiná, Minnie,“ kroutila hlavou. „Jsi zjevení.“

Nevěděla jsem, jestli se mám cítit dotčeně, nebo potěšeně, tak jsem radši veškerou pozornost věnovala šlehačce na jablečném koláči. Jim by ze mě měl radost! Jím sladké!

O hodinu později, po neškodném rozhovoru na téma vánoční tradice, kdy jsem jí odkývala všechny jejich zvyky, protože já žádné neměla, jsem se vrátila do tiskárny a od toho týpka si s třesoucíma se rukama převzala knížku. Měla jednoduchý, černý obal a na přední straně nápis O krok blíž. Sice je to ještě pořád pracovní verze, ale když jsem mu slíbila, že bude první, kdo si to přečte, doufala jsem, že nějaké překlepy a možné nesouvislé věty velkoryse přehlédne. Alice si byla jistá, že se mu to bude líbit, a já s nervózním svíráním v hrudi doufala v totéž.



„Minnie, potřebuju, abys okamžitě jela do baru! Dal jsem ho na starosti Peterovi, ale teď mi volal skoro brečící Bernie, že lidi odcházej naštvaní, protože dlouho čekají na drinky! A prej tam hraje něco ještě horšího, než když dělá DJe Jim!“ vychrlil na mě Nat, když jsem mu v půl desáté večer zvedla telefon.

„Cože?“ udělala jsem zmateně. Co po mně chce? Mám jet uklidnit Bernieho, nebo zabít DJe?

„Holčičko, dej mi Edwarda, jo?“ pochopil, že u mě nepochodí. Mlčky jsem s pokrčením ramen podala mobil Edwardovi a pozorovala, jak soustředěne poslouchá a postupně se začíná usmívat.

„Jasně, není problém. Ozveme se ti odtamtud, ano?“ ukončil hovor a rozhlédl se po obýváku.

„Kdo si chce zahrát na obsluhu v baru?“

Přihlásili se všichni kromě Carlisla a Esmé, kteří tvrdili, že mají ještě nejakou práci. Proč jsem jim to tak trochu nevěřila? Cestou do města Edward vysvětlil, že dneska naposledy před svátky a prázdninami je Plán B otevřený, Nat se prý nechal přesvědčit od personálu, že se o to zvládnou postarat a že bude natřískáno a byla by škoda přijít o tržbu. Evidentně o sobě měli přehnané mínění, protože vůbec nestíhali. A tak Nat volal nám. Pověřil nás vedením svého podniku. Kdyby věděl, koho si zve do baru! Ale na druhou stranu, pokud budou čepovat pivo svou rychlostí, většina lidí se upije k smrti.

„Minnie!“ zakvílel Bernie úlevně, když mě uviděl, a vrhnul se ke mně. Pevně mě objal, čímž si vysloužil ne úplně přátelský pohled od Willa. Proč mu to vadí?

„Jé, promiň!“ vyhrkl, když mu došlo, co dělá. Honem ode mě odskočil a zrudl. To, že zapomněl na to, že se vlastně stydí znamenalo, že situace je fakt vážná. A po vstupu do baru jsem zjistila, že je to ještě horší. Všude byly střepy a rozlité pití, stoly přetékaly sklenicemi a popelníky vajgly. Do toho hrálo nějaké neidentifikovatelné techno, střihnuté pravděpodobně metalovou kapelou z minulého století. Za barem zmateně pobíhal nejzkušenejší číšník Peter, další barman spal s hlavou na stole v jednom z boxů. Za bar se naopak snažila dostat nějaká holka, která ale nevypadala, že má své pohyby pod kontrolou. U baru se někdo opilecky pošťuchoval.

„No nazdar,“ udělala jsem zhrozeně. Jediné, co mě napadlo, bylo všechny vyhnat a pokusit se uklidit. A doufat, že dnešní tržba aspoń pokryje dnešní náklady. To bude mít Nat radost.

„To zmákneme,“ mrkl na mě Emmett a podíval se na Edwarda. Ten kývl a pak něco rychle řekl, nerozuměla jsem v tom kraválu ani slovo. Pak se rozprchli po baru a přestože se pohybovali lidskou rychlostí, byli všude. Will s Edwardem a Jasperem vyhnali zpoza baru Petera a když se bránil, ukázal mu Jasper na mě a něco mu vysvětloval. Chudák kluk vypadal vyděšeně a úlevně najednou. S radostí si zaběhl dozadu pro bundu a když kolem mě zdrhal, zahalekal:

„Dík, Minnie, máš to u mě!“

Emmett sundal z baru tu slečnu a vnutil ji nějakému náhodnému kolemjdoucímu a pak si založil ruce na prsou a tvářil se hrozně drsně, až mi začaly cukat koutky. Ness s Jakem vystrkali od aparatury nějakého evidentně ožralého kluka a během chvíle začala hrát snesitelná muzika, jejíž hlasitost netrhala uši. Bella s Alicí pobíhaly po baru s tácy a sbíraly sklo a Rose do mě šťouchla:

„Kde je nějaký koště? Udělám něco s těma střepama.“

Nevěřícně jsem na ni zírala a rukou ukázala ke skládku. Oni se tu o to starají! Beze slova začali dělat práci někoho jiného a ještě vypadají, že je to baví! Já je miluju!

Najednou jsem se cítila trapně, jen jsem tu stála jak tvrdé Y a nic nedělala, tohle přece nejde! Musím aspoň ty střepy sesbírat, aby Rose nemusela dělat něco takovýho! Vrhla jsem se k prvnímu boxu, který byl prázdný a plný nepořádku. Chystala jsem se prostě zabalit ubrus i se vším, co je uvnitř do balíku a jít to vysypat do popelnice, ale najednou jsem stála o kus dál a držel mě zamračený Will.

„Ty si sedneš a nebudeš se hýbat! Nepotřebuju, aby ses tu o něco pořezala!“

Došlo mi, co se mohlo stát. Vykulila jsem oči a zkousla si ret. Jsem pitomá, na co myslím? Ale co ti ostatní? Co když se pořeže někdo jinej?

„Wille, měli byste jít pryč, co když si někdo vrazí střep do ruky?“ šeptala jsem. Chlácholivě se usmál a přitiskl mě k sobě.

„Kdybychom ucítili krev, přestaneme dýchat. Neboj se, nic se nestane. Navíc opilci mají štěstí, ne? Něco takového jsem slyšel.“

„A u mě to vadí?“ nechápala jsem. Přece říkal, že mu nevoním nijak výjimečně, jako tenkrát Bella Edwardovi, tak proč nemůžu nic dělat?

Začala hrát nová písnička, o něco hlasitěji, než ta předchozí. Sklonil se ke mně a přímo do ucha mi řekl:

„Vadí. Nechci, aby sis něco udělala.“

A než jsem se stihla rozplynout nad jeho slovy a nad jeho chladným dechem, který mi ovanul ucho a způsobil mi husí kůži po celém tělě, byl zpátky za barem a zrovna se pokoušel vrátit všechny vytahané lahve na jejich místo. Stála jsem tam zase jako pako, rozněžnělá, zmatená. Pořád jsem čekala, kdy se něco zvrtne. Probudím se naštvaná, ve své posteli a strávím týden v depresích, abych pak o tom všem pak napsala. Nebo Will zmizí. Řekne, že si to rozmyslel a s takovým pošukem, jako jsem já, nechce nic mít. Že to byl omyl. Pokus. Sázka. Tohle přece nemohla být skutečnost, takhle dokonalí mužští neexistujou. Leda v pohádkách.

Jako upíři, že.

Nevšimla jsem si, kdy se u mě objevil Edward. Až když promluvil, zaregistrovala jsem jeho přítomnost.

„Kdybych viděl v jeho myšlenkách jen náznak toho, že vše, co říká a dělá nemyslí naprosto upřímně, nikdy bych ho k tobě nepustil blíž. Přestaň se bát. Užívej si,“ promlouval mi do duše a pak mě objal.

Děkuju. Kdyby změnil názor, řekni mi to, prosím.

Neboj,“ usmál se. „A teď si běž sednout k holkám, přinesu ti nějaké pití. A taky tě musím pustit, jinak po mně hodí popelník.“

A tak jsem zamířila do svého posledního boxu, kde už seděly tři upírky. Po binci kolem ani stopy, nejvíc opilí lidé byli Emmettem a Berniem vyvedeni ven a dovnitř se trousili střízliví a neagresivní návštěvníci. Bar fungoval naprosto dokonale. Napsala jsem Natovi textovku, že všechno je v pořádku a zvládáme to v pohodě.

Jenže všechno až tak v pořádku nebylo.

Jedna z nově příchozích slečen, velmi vyzývavě oblečená dlouhonohá blondýnka, se usadila na bar přímo před Willa a i když jsem ji neviděla zepředu, bylo mi jasné, že na něj zírá. Z řeči jejího těla by to poznal i slepej. Will jí nalil to, co si objednala, a věnoval se ostatním lidem, ale slečna byla vytrvalá a znovu po něm něco chtěla. Opřel se rukama o bar přímo před ní a poslouchal ji, pak něco odpověděl a ona mu sáhla na předloktí.

To je moje předloktí, ty mrcho!!!

Ježiši, co dělám?! Hrabe mi? Je to jeho předloktí... Do jeho předloktí mi nic není. Tak proč ten vztek?

Blondýnka se naklonila blíž a když jsem viděla, jak svou dlaň sune nahoru po Willově ruce směrem k rameni, začalo to ve mně bublat. Najednou jsem viděla, jak k ní jdu, chytám ji za tu příšernou chemickou napodobeninu přirozené barvy a několikrát rázně třískám jejím čelem o ten dubový bar.

Alice se začala neuvěřitelně nahlas řehtat, i když v jejím podání to byl pořád ještě roztomilý dámský smích. Edward za barem byl slyšet o něco víc a probral mě tak z mé rozzuřené zaseklosti. Podívala jsem se na něj, právě vehementně vrtěl hlavou, nechtěl Willovi říct, co se děje. Oddechla jsem si a pro jistotu ho probodla vražedným pohledem. Jasper se potutleně usmíval a Will tušil, nebo spíš věděl, odkud vítr vane, takže jsem se střetla s jeho zlatýma očima. Prakticky hned jsem uhnula a zuřivě pozorovala bublinky ve své cole.

„Co je,“ zavrčela jsem uraženě. No tak jsem popustila uzdu své fantazii! To dělám několikrát denně!

„Ty žárlíš,“ zatrylkovala Alice. Zamračila jsem se. Blbost. Tohle není žárlivost, to je jen obyčejný... Ale proč by mi mělo vadit, že se ho dotýkala? A že se mu vyloženě sama nabízela? A on neucukl? Rychle jsem střelila pohledem po Jasperovi a on vesele přikývl.

Aha.

Tak tohle je žárlivost. No vida. Budu muset trochu poupravit tu Arthurovu žárlivou scénu. Bezva. To jsem do toho pěkně vlítla, když žárlím. Přejde to, nebo to budu dělat pořád? Vadí to, nebo se to děje všem? Musím se zeptat Nessie, ta se mi nebude smát.

Pokusila jsem se co nejvíc nenápadně podívat k baru. Will stál pořád na tom samém místě, ale už se neopíral o dřevo. Zkoumavě mě sledoval a slečně, která na něj mávala bankovkou, nevěnoval pozornost. Přistiženě jsem sebou cukla a zase sklopila zrak.

„Můžu s tebou mluvit?“ uslyšela jsem jeho hlas. Trochu ve mně zatrnulo, co když poznal, co tu předvádím za blbosti? Ale netvářil se naštvaně, tak jsem mu podala ruku a nechala se odvést do Natovy kanceláře, která byla hned vedle zaměstnanecké šatny u baru. Zavřel za námi dveře a rázem byl hluk pryč. Možná jsem ho jen přestala vnímat, když jsem místo cigaretového kouře ucítila jen jeho vůni. Někdo by z něj měl vyrobit parfém, byl by to trhák!

Obrátil se ke mně čelem a překvapeně jsem zjistila, že mu trochu ztmavly oči. Hned se mi vybavilo, při jaké příležitosti se to stalo minule, a na blondýnu jsem zapomněla.

„Hrozně mi vadí, když se tě dotýká cizí muž,“ řekl a udělal krok blíž.

„Bernie?“ zeptala jsem se. „Bernie je takovej méďa, pravděpodobně je z toho objetí vystresovanej ještě teď.“

Přihmouřil oči.

„Méďa,“ opakoval po mně potichu. Pak se usmál a zavrtěl hlavou:

„Minnie, já se ti tu doznávám z toho, že neuvěřitelně žárlím. A ty mi řekneš, že cizí chlap, se kterým ses objímala, je méďa?“

„Ty žárlíš?“ vyhrkla jsem a najednou se mi strašně ulevilo. Nejsem blbá hysterka, je to normální!

Přikývl a udělal poslední krůček, který nás dělil. Objal mě jednou rukou a druhou mi jel po páteři od pasu nahoru. Znovu jsem měla husí kůži a jeho tmavé duhovky a jeho dech tak blízko mě nutily slastně přivřít oči.

„Žárlím i na Edwarda, že se tě může dotýkat. Žárlil jsem ještě ve chvíli, kdy jsem byl v Austrálii. Tolik jsem mu záviděl a zároveň ho nesnášel!“

Rukou mi přejel od zadní strany krku dopředu a zastavil se v místě, kde byl nejlépe cítit můj splašený tep. Chtěla jsem mu říct, že jsem na tom stejně, a že mi ta pitomá bloncka lezla krkem a chtěla jsem jí rozbít hlavu, ale než jsem se stihla nadechnout, políbil mě. Nebyla to jen pusa jako dopoledne. Tohle byl regulerní polibek a já najednou neslyšela hudbu, neslyšela jsem své srdce a kdyby někdo napochodoval do toho kanclíku s velkou kapelou a hrál Led Zeppelin, neslyšela bych ani to. Byla jsem úplně ztracená, vláčná, vzrušená. Jediné, co tady a teď existovalo, byly jeho rty. Po několika mikrosekundách, nebo tak mi to aspoň připadalo, přestal a přivinul si mě k sobě.

„Ježiš,“ zamumlal překvapeně do mých vlasů.

No. Tak nějak. Ech...

Moje mysl se přepla zpět do normálního provozu až ve chvíli, kdy mě doprovodil zpátky ke stolu, krátce mě políbil na čelo a odešel zase za bar. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala. Jak jsem se sem dostala? Přišla jsem po svých? Jak se mi to podařilo?

„Vypadáš šíleně,“ smála se mi Rosalie. Zmateně jsem si začala upravovat ofinu, ale ona zavrtěla hlavou:

„Máš rozšířený zorničky, červenáš se a pořád si saháš na rty. Měla by ses naučit tvářit se nenápadně, jinak budeme vědět úplně všichni i bez Edwardova nadání a našeho dokonalého sluchu, co jste právě kde prováděli.

„Nech ji, Rose,“ zastala se mě Bella a pohladila mě po rameni. „Je zamilovaná a je to hezký!“

Cože?! Co je to za kravinu? Já nejsem zamilovaná!

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

8)  zuzka88 (03.02.2012 21:39)

Je zamilovaná

miamam

7)  miamam (18.11.2011 14:58)

Bože Minnie ty jsi natvrdlá :-)))

6)  alex (29.10.2010 20:34)

boží, v tom kanclu bych si to s ní klidně vyměnila... no ale pak bych mohla mít pěkně omlácenou hlavu, že?

magorka

5)  magorka (22.09.2010 10:09)

bomba, bomba, bomba!!!!

sakraprace

4)  sakraprace (16.09.2010 20:31)

Ne ani trochu se nezamilovala

SarkaS

3)  SarkaS (09.09.2010 20:14)

To si to jako uvedomila az ted?

Shire

2)  Shire (04.08.2010 16:15)

nééé, vůbecnení zamilovaná:D

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 19:46)

už jí to dojde? Nádhera!!!:D:D:D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Jacob - EC promo