Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Takže mám chlapa.

Nikdy bych neřekla, jak člověka dokáže znervóznit fakt, že je noc.

Noc jsem měla ráda; znamenala, že půjdu spát a něco se mi bude zdát. Od té doby, co jsem se naučila zacházet s vodopádem, se moje sny nikdy nezměnily v noční můru. Některé byly znepokojivé, třeba ten se svatbou, že, ale většinou jsem si je spíš užívala.

Dneska jsem neměla radost z toho, že už je půl dvanácté a mně se klíží oči. Poslední tři hodiny jsem strávila v objetí svého nového chlapa, tedy, ehm, upíra, a nějak jsem neměla tušení, co se ode mě čeká teď.

Mám říct Dobrou! a zmizet? Mám mu říct, ať mě donese do mého pokoje, když ho tak baví mě pořád držet? A co pak tam? Co když bude chtít zase zůstat přes noc? Mám ho vyhodit? Nebo ho nechat, ať si tam klidně stojí? Bude chtít stát? Co když čeká, že mu řeknu, aby si lehl? Co když mě nebude chtít pustit? Potřebuju sprchu! Tam se mnou ale nemůže! Sakra, jak se v téhle situaci chovají normální lidi? A normální upíři?!

„Čemu se směješ?“ probral mě Willův hlas z hysterického přemýšlení. Zmateně jsem chtěla odpovědět, že se nesměju, ale pak mi došlo, že se neptal mě. Nevybavovala jsem si, že by se právě uskutečnila nějaká vtipná situace a ani nikdo nic nevyprávěl.

Do háje, Edward!

Cítila jsem, jak rudnu. Trvalo několik vteřin, než jsem se odhodlala a podívala se na něj. Snažila jsem se ze všech sil tvářit, jako že jsem absolutně nad věcí, ale když jsem viděla jeho vážně pobavený obličej, jen jsem si vzdychla.

Úplně jsem na tebe zapomněla! Poslouchal jsi mě celou dobu, viď?

Přikývl a úsměv se mu ještě o něco rozšířil.

No, tak teď už chápu, proč jsou z tebe všichni zpruzlí a vadí jim, že do nich vidíš. Bavíš se dobře? Jo? To je fajn, aspoň někdo... Budu se muset naučit něco v duchu recitovat, Nessie říkala, že to na tebe zabírá.

„Co se děje?“ odhrnul mi Will vlasy za ucho, aby mi líp viděl do obličeje. Rezignovaně jsem zavrtěla hlavou a postěžovala si:

„Mám ho v hlavě,“ a bradou jsem kývla k Edwardovi. Will se pousmál a zeptal se ho:

„Asi mi neřekneš, co tě pobavilo, že?“

Opovaž se!!!

„Neřeknu,“ uklidnil mě Edward. „Buď vděčný za sladkou nevědomost.“

No, tak neuklidnil. Periferním viděním jsem postřehla Willovo pobavené, ale zvědavé zvednutí obočí a zase jsem zrudla. Ty vole, potřebuju nějakou příručku pro vztahové začátečníky!

„Jdu spát!“ vyhrkla jsem pak a postavila se. Do prostoru jsem popřála dobrou noc, protože Cullenovi byli různě rozuteklí po domě, už je nebavilo dívat se na to, jak s Willem oba mlčíme a já se chvílemi čevenám. Ness vedle nás na gauči usnula při sledování nějaké komedie a Emmett se jí právě snažil sebrat z ruky ovladač, aby mohl přepnout na sportovní kanál.

„Doprovodím tě,“ řekl Will jednoduše a vstal. No dobře, doprovodit ke dveřím je v pohodě. A nahoře mu prostě popřeju dobrou... A uvidím.

„Minnie, nelekej se,“ objevila se přede mnou najednou Esmé. „Udělali jsme v tom pokoji drobné úpravy, ano? Dobrou!“

Krátce mě objala a zase někam odběhla. Co se dá na hostinském pokoji udělat za úpravy? Jestli tam Alice vymyslela nějakou debilně velkou skříň na oblečení, tak ji zabiju. A ještě o něco bolestivěji ji zabiju, jestli tam vyrobila vánoční výzdobu! Zamyšleně jsem vystoupala po schodech a netušila, co mě čeká. Na druhou stranu, zvládla jsem skoro dvě minuty neřešit, jak se rozloučit s Willem. Přede dveřmi mě najednou cosi osvítilo a právě jsem se chystala mu říct Dobrou, uvidíme se u snídaně. Z toho by mohl pochopit, že bych radši v noci byla sama, ne? Nebo nebyla? Sakra! Jenže Will zastavil mou ruku, kterou už jsem sahala po klice, a rozpačitě si mě otočil k sobě. Aha. Ech. Takže dostanu pusu?

„Minnie, kdyby se ti ten pokoj nelíbil, zase ho vrátíme do původního stavu, ano?“ řekl tiše. Nejspíš jsem vypadala jako trotl, protože se těsně kolem mě natáhl a otevřel dveře. Nedostanu pusu?

Až na jeho kývnutí směrem do pokoje jsem zareagovala a probrala. Otočila jsem se a něž jsem stihla udělat krok, strnula jsem úžasem.

U pravé stěny pokoje, v místě, kde dřív byly nějaké police, stála nádherná nová postel. Byla obrovská, nohy a pelest měla z černého železa, a to čelo! Bylo do oblouku a tvořil ho důmyslný obrovský ornament z jednotlivých do sebe propletených železných částí, pruhů a pásů. S pusou dokořán jsem k ní došla a opatrně si sáhla na kov. Nebyl hladký, zblízka jsem viděla stopy po úderech kladivem.

„Líbí se ti?“ zeptal se Will, když jsem prsty přejela po pelesti a znovu a znovu žasla nad tou neuvěřitelně titěrnou prací.

„Tos dělat ty,“ zašeptala jsem a srdce mi zrychlilo. On mi vyrobil postel! Nikdy by mě nenapadlo... Nevím o nikom, kdo by... Byla jsem regulerně dojatá. Nejspíš by mě dojala i postel vyrobená z několika prken, ale tahle kráska byla prostě dokonalá.

„Pronajal jsem si na pár dní dílnu od jednoho kováře ve městě. Alice se zlobila, chtěla nějakou vybrat a koupit, ale nedal jsem se.“

„Tos udělal dobře,“ zamumlala jsem a nemohla od ní odtrhnout oči. Až jeho tiché uchechtnutí mě donutilo se otočit. Stál na druhé straně pokoje a pozoroval mě. Teď jsem se dokázala rozhlédnout a překvapeně jsem zjistila, že pokoj je úplně jiný. Pod oknem stál psací stůl ze světlého dřeva, po levé straně se táhly nové police, na nich byla věž a několik cédéček a knih. Mezi dveřmi na chodbu a těmi do koupelny byla veliká skříň. Všechno bylo světlé, pokoj byl nově vymalovaný, jasnou dominantou byla postel.

„Je to krása,“ usmála jsem se. „Děkuju, a Esmé, tobě taky!“

„Já neudělala skoro nic,“ ukázala se Esmé ve dvěřích. „William chtěl váš pokoj zařídit sám, a já si tak aspoň vyzkoušela, že mu můžu svěřit i svoje zakázky! Tak se hezky vyspi, pa!“

„Pa,“ udělala jsem a pak mi úsměv zamrzl. Vykuleně jsem se podívala na Willa.

Náš pokoj?!

No jasně. Nemám tu žádná cédéčka ani knížky. Nemám tu žádné oblečení. Kvůli mně se to dělat nemuselo. Zato on tu bydlí. Nemůže trávit věčnost na gauči dole. Sakra.

Hele!“ založila jsem si ruce v bok a zamračila se. „Co bys jako dělal, kdybych... Kdybys... Kdybych přijela podle plánu?!“

Chtěla jsi říct: kdybych to konečně nevzdala?“ mrkl na mě a nevypadal, že by mu vadilo moje remcání.

Kdybych si pro tebe ráno dojel a přivezl tě sem, nechal bych tě vyvztekat se a pak bych ti dovolil spát v mém pokoji,“ usmál se a přísahala bych, že vypadal trochu škodolibě. Dělal dva kroky a najednou byl těsně u mě a objal mě. Dívala jsem se mu do očí, cítila jeho dech, který rozhodně nesmrděl po chcíplé srnce, nebo něčem takovém, a šimrání v břiše bylo zpět s novou důrazností. Beze slov si mě prohlížel a pak špitl:

Hrozně ti buší srdce.“

No,“ vydechla jsem. „To ono dělá.“

Pomalu sklonil hlavu a otřel se svým nosem o můj. Zajíkla jsem se. Byla jsem tak vzrušená, že kdyby mě teď kousl, ani bych si toho nevšimla. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byly jeho rty, které byly nebezpečně blízko těch mých a já se třásla nedočkavostí a chtěla si stoupnout na špičky a udělat ten poslední drobný pohyb. Než jsem to stihla, dal mi opatrnou pusu na čelo a zašeptal:

Nechám tě tu. Hezky se vyspi.“

A byl pryč. Slyšela jsem jen, jak zavřel dveře.

A já tam stála jak trubka, napůl ztuhlá, zmatená. Kde je? Kam šel? Proč mě pustil? Proč toho nechal? Rozladěně jsem kňourla a pak se vydala do koupelny. Měla jsem v plánu napochodovat klidně oblečená do sprchového koutu a pustit si na hlavu ledovou vodu, ale nakonec jsem se prostě normálně vysprchovala.

Až když jsem se sušila, došlo mi, že má sbalená taška s věcmi na celé prázdniny je doma. Bezva. Ráno někoho přemluvím, aby mě pro ni dovezl, ale co teď? Omotaná ručníkem jsem se vrátila do pokoje a na posteli zahlédla něco vínového. Přišla jsem blíž a rozpoznala v tom jeden z těch šílených hadrů, které mi neustále vnucovala Alice. Bylo to skoro průsvitné krajkové tílečko a k němu jakési spací kraťásky. Ty aspoň budily dojem skoro normální látky, ale co s tím tílkem? Na to kašlu, v tomhle spát nebudu, musí tady být něco jiného!

Rázně jsem došla ke skříni a otevřela ji. Pravá půlka byla prázdná, ale levá byla zarovnána na první pohled chlapským oblečením. Ježiš, máme společnou skříň! Achjo. Achjo. Nojo, je to jeho pokoj. Už mlčím. Popadla jsem první triko, které mi přišlo pod ruku, a natáhla si ho. Oblékla jsem si i ty kraťasy, ale tílko letělo nemilosrdně na dno skříně. Ráno ho hodím Alici na hlavu.

Když jsem pak ve tmě ležela ve své nové posteli, teda naší nové posteli, hlavou mi zase lítala hromada věcí. Nedávaly smysl, byly to jen útržky rozhovorů, pocity, vzpomínky, představy. Dohromady ale tvořily vír, u kterého se rozhodně nedalo usnout. Byla jsem hrozně utahaná a chtěla jsem spát, ale místo toho jsem se jen snažila přemluvit svou hlavu, ať už dá pokoj. Zírala jsem do stropu určitě hodinu a pak jsem to nevydržela.

Edwarde? Mohl bys mu vzkázat, že bych chtěla, aby tu byl?

Prakticky okamžitě se na moment část pokoje zalila světlem z chodby, ale hned byla zase tma. Ucítila jsem, jak si ke mně lehá. Přitáhl si mě blíž a já se spokojeně opřela zády o jeho hruď.

„Promiň,“ omluvila jsem se za to, že jsem mu zkazila plány na noc, ať už byly jakékoliv.

„Děkuju,“ zašeptal a na hlavě jsem ucítla jeho rty.

Rázem byl klid. Jediné, co jsem teď vnímala a měla v hlavě, byl on. Usnula jsem skoro hned.



Ráno jsem se vzbudila a bylo mi krásně. Když jsem otevřela oči a před nima měla jeho zlaté, usmívající se, s lehkým vějířkem vrásek okolo, připadala jsem si dokonale.

Jenže pak mi došlo, jak po ránu vypadají moje vlasy. Zaksichtila jsem se a schovala se pod deku, což ho rozesmálo.

„Co tam děláš?“ zajímal se. Chvíli jsem bojovala s pokušením se i s dekou odebrat do koupelny a tam se ze sebe pokusit udělat člověka, ale pak mi došlo, že už mě viděl i v hoším stavu. To ráno s kocovinou jsem určitě byla k sežrání!

„Vypadám jak strašidlo,“ zamumlala jsem pod dekou.

„Už jsem viděl i strašidelnější věci, Minnie,“ řekl pobaveně a já překvapeně vykoukla. Cože?

„Ty jsi normálně drzej!“ divila jsem se. Šibalsky pokrčil rameny a najednou vypadal mladší. Došlo mi, že ani nevím, kolik mu je. Že neznám ani jeden věk. Ten před přeměnou, ani jak dlouho už je upír.

„Kolik ti je, Wille?“ zvážněla jsem. Zavřel oči a sotva jsem slyšela jeho odpověď:

„Nevím přesně.“

Chvíli tam bez hnutí ležel a já pozorovala jeho tvář. Vypadal tak na pětatřicet, ale nikdy jsem v odhadu věku nebyla zrovna dobrá.

„Netuším, kdy přesně jsem se narodil. A nevím ani, který rok se psal, když se ze mě stal upír. Žil jsem na venkově, jediná moje starost byla zapezpečit -,“ odmlčel se a otevřel oči.

„Bylo mi něco kolem třiceti. Na tu dobu velmi slušný věk,“ usmál se smutně.

„Kdy?“

„Jsem tu déle, než Carlisle,“ přejel mi lehce prstem po tváři. Věděla jsem, že Carlisle žil v sedmnáctém století, a tak nějak jsem tušila, že Will bude ještě o něco starší. Byla jsem na to připravená. Třista let, skoro čtyřista, co to je. Když jsem ho jen mlčky pozorovala, řekl:

„Když jsem se ve Volteře naučil číst a psát, byl rok 1361.“

Vyjekla jsem a vykulila na něj oči. Zkoumavě pozoroval moje reakce, ale v podstatě nebylo co pozorovat, jen jsem zírala a myslela na dvě slova. Ty a vole. Po době, která mohla být dlouhá pět minut, ale i hodinu, jsem zašeptala:

„To je dost let.“

„Nekřičíš a neutíkáš,“ konstatoval a zněl spokojeně.

„No,“ zamračila jsem se, „ještě žes mi to neřekl hned, když ses objevil. To bychom tu teď spolu neleželi.“

„Ale?“ podivil se.

„Jak bych ti to řekla?“ předstírala jsem přemýšlení a bavila se jeho nejistotou. „Já totiž nejsem gerontofil, víš?“ ušklíbla jsem se vesele. Bylo vidět, že se mu ulevilo, a v očích se mu hned objevily ohníčky.

„Technicky vzato jsi nekrofilka,“ oznámil mi rozpustile a mně došlo, že má pravdu. Křečovitě jsem zavřela oči ve snaze vytěsnit tuhle myšlenku a s ní související představy z hlavy a zezdola jsem uslyšela Edwardův velmi hlasitý řehot.

„Bezva,“ zamručela jsem.

„Takže ti to nevadí?“ zvážněl Will. Pokrčila jsem rameny:

„Teď už s tím stejně nic neudělám.“

A když se jeho tvář zase rozjasnila širokým úsměvem, došlo mi, co jsem vlastně řekla. Chvíli jsem se snažila najít nějakou větu, která by tu mou předchozí nějak poupravila, dvakrát jsem se nadechla a zase vydechla, ale když jsem viděla, jak moc ho baví pozorovat moje rozpaky, jen jsem mávla rukou a odešla si do koupelny vyrobit na hlavě něco koukatelného.

„Hej,“ uslyšela jsem jeho překvapený hlas, když už jsem za sebou zavírala dveře. „To je moje tričko! Ale sluší ti!“



„Minnie! Koukala ses na zprávy?!“ hulákal do telefonu Jim z druhé strany Států. Doletěli v pořádku a ještě se nestihli ani jednou pohádat s nikým z rodiny.

„Blbej dotaz,“ zamumlala jsem s pusou plnou nejlepší bramborové kaše, jakou jsem kdy jedla. Will seděl proti mně a plnil si svého oblíbeného bobříka pozorování krmení lidí.

„Jen jsem to zkoušel, vkládám v Emmetta velké naděje – třeba tě naučí dívat se na televizi!“ smál se Jim a pak nadšeným hlasem vyhrkl:

„Večer někdo přepadl banku v centru! Ale nestihli nic ukrást, všechny je pochytali. Prej tam drželi rukojmí!“

„Hm,“ udělala jsem a přestala žvýkat. Tázavě jsem se podívala na Willa, určitě Jima slyšel, slyšel by ho i normální člověk ve vedlejším domě. Zavrtěl hlavou. Jo. Přiznat, že jsem tam byla je blbost.

„Jak hm? Jen co odjedeme, staně se něco tak napínavýho, věřila bys tomu?“

Zdálo se mi to, nebo ten cvok zní nešťastně? Že u toho nebyl? Jestli chceš, najmu si nějaký herce a nechám tě na oko unést! Hlavně když ti to udělá dobře!

„Hele, Nat s tebou chce mluvit,“ oznámil mi pak a rozloučil se.

„Ahoj, Minnie!“ uslyšela jsem Nathanův příjemný hlas. Dřív jsem si myslela, že má nejvíc sexy hlas na světě. Jenže pak jsem poznala Edwarda. A pak Willa. Sorry, Nate.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mile. Zahuhlala jsem, že ano.

„Co Will?“ zajímalo ho. Střelila jsem po jmenovaném pohledem, ale zrovna musel nutně pozorovat lustr.

„Dobrý,“ udělala jsem co možná nejvíc neutrálním hlasem. Chvíli bylo ticho.

„Minnie?“ udělal Nat zvědavě.

„Hm?“ Hlavně nenápadně, Minnie, žádné emoce, nedej na sobě nic znát!

„Minervo, nechceš mi něco říct?“ naléhal, ale bylo slyšet, že se směje. Cože? Nemůže to vědět! Ale jo, může, on mě zná.

„Ne,“ stála jsem si za svým a Will se nepokrytě smál.

„Dej mi ho, prosím,“ vyzval mě Nat a do toho jsem slyšela Jima, který byl občas stejně pomalý, jako já, takže až teď se ptal, co se děje. Nejdřív jsem chtěla hrát tupou a cpát mobil Edwardovi, ale nakonec jsem ho beze slova jsem podala Willovi.

„Ahoj, Nate. Rád tě slyším,“ pozdravil a mně se při zvuku jeho hlasu zase nepatrně zrychlil tep. Pozorovala jsem ho, jak poslouchá mého v podstatě staršího bratra a občas mu něco odsouhlasí. Nechápala jsem, kde se ve mně vzalo najednou tolik štěstí a spokojenosti. A už vůbec jsem nechápala, že si mě nakonec tak snadno omotal kolem prstu. Jak se to stalo? Ještě před čtyřiadvaceti hodinama jsem ho nesnášela! Teda... Snažila jsem se o to.

„Určitě. Pozdravuj Jima a ozvěte se. Ahoj,“ rozloučil se a ukončil hovor.

„Co chtěl?“ vyhrkla jsem hned. Podal mi mobil zpátky a vážným hlasem řekl:

„Prý nemáš zlobit.“

„Cože? Já?!“ zamračila jsem se. To by Nat nikdy neřekl, a už vůbec ne jemu! Will se zakřenil a řekl:

„No dobře, tak já tebe nemám zlobit. Jinak si to se mnou prý vyřídí.“

Spokojeně jsem kývla. A pak jsem se na něj zkoumavě podívala a zeptala se:

„Kde jsi celou dobu schovával tohohle vtipnýho a rejpajícího Willa, Williame?“

Upřímně se rozesmál, vstal a obešel stůl. Dřepl si ke mně a zblízka se mi díval do očí. Neuhnula jsem, bavilo mě se nechat unášet tím jeho zlatým pohledem.

„Toho jsi našla ty, miláčku. Dřív tu nebyl,“ řekl vážně a zase mi rozbušil srdce. Chtěla jsem říct něco o patetickém upírovi s krizí středního věku, ale najednou se mi u hlavy ozvala Alice:

„Jmelí! Musíte si dát pusu!“

Cože? Nechápavě jsem se na ni otočila a ona se zářivým úsměvem na tváři ukazovala nad mou hlavu. Byla jsem si jistá, že nade mnou nebylo nic, na čem by mohlo viset jmelí. Když jsem se podívala nahoru, uviděla jsem větvičku jmelí s červenou mašličkou. Držela ji velká bledá ruka.

„Emmette?“ udělala jsem nabručeně a odpovědí mi bylo bublání, jak se snažil zadržet smích. Protočila jsem oči a zavrtěla hlavou:

„Jste trapní!“

„Je to tradice! Nedělej krávu, Minnie!“ šťouchala do mě Alice. Rozhodně jsem neměla v plánu dělat krávu, jen jsem nečekala, že první pusu dostanu u kuchyňského stolu za asistence dvou nejšílenějších upírů na světě. Obrátila jsem obličej zpátky k Willovi a překvapilo mě, že jeho oči měly tmavší barvu než předtím. Doslova jsem viděla, jak tmavnou. Bylo to fascinující.

„Neboj,“ šeptl potichu. Nebála jsem se, to si jen moje srdce dělalo, co chtělo. Byla jsem ráda, že sedím, protože by se mi určitě třásla kolena.

„Já se nebojím,“ spíš jsem jen naznačila slova. A pak jsem jen sledovala, jak jsou jeho černé oči čím dál blíž, a jen co jsem ty své zavřela, ucítila jsem jeho nos na svém. Trochu pohnul hlavou a najednou jsem ucítila na svých rtech jemný dotek těch jeho. Byly studené, ale ne nepříjemně. Byly hladké a byly dokonalé. Byl to krátký polibek, ukončil ho mnohem dřív, než jsem chtěla. Ještě chvíli jsem tam seděla zamrzlá v jedné pozici, pak jsem zamrkala a otevřela oči. Usmíval se.

Svět je nádhernej! Panebože, mně je skvěle! Já chci ještě! Chci to dělat už napořád! Když takhle vypadá obyčejná pusa, jak asi líbá? Tohle bylo to nejlepší, co jsem kdy-

Zmiz!

Nauč se recitovat, Minnie,“ slyšela jsem pobaveného Edwarda a Emmett se zeptal, jestli už tu větev může zahodit.

Chodit s upírem v domě plném dalších upíru asi bude docela fuška.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

9)  zuzka88 (03.02.2012 20:42)

Dostat ručně dělanou postel a ještě k tomu z lásky, no kdo by to nebral. Moc krásně se nám to vyvíjí.

Mabel

8)  Mabel (17.12.2011 22:44)

Drobné úpravy pokoje pro hosty udělaly své...

miamam

7)  miamam (18.11.2011 13:55)

To bylo úžasně milé... Taková parádní oddechovka

6)  alex (29.10.2010 19:26)

To bylo taaaak milý! Akorát s tím jmelím bych asi poslala Emma s Alicí někam upíři neupíři tradice netradice.

magorka

5)  magorka (22.09.2010 09:56)

sakraprace

4)  sakraprace (16.09.2010 20:18)

SarkaS

3)  SarkaS (09.09.2010 19:54)

Chudák holka, furt ji bude do te hlavy lezt...

Alrobell

2)  Alrobell (28.06.2010 16:43)

Jestli má Minie háro, jako já po ránu, taa potěš koště - páš mě vlasy trčí vždycky do všech světových stran...

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 19:35)




takže láska jako trám... jsem opravdu moc ráda, že jsem do čtení pustila teď páč bych asi skoro určitě... ne skoro, ale 100% umřela na během čekání na další kapitoly!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek