Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Předvánoční šílenství

Celou cestu autobusem jsem si nadávala.

Měla jsem poslechnout Alici. Měla jsem se nechat naložit do auta a pak vléct obchody. Ona by věděla, co komu koupit. Vybrala by si i dárek pro sebe a měla by z něj radost. Kdybych nebyla blbá, už jsem to mohla mít za sebou. Místo toho tu sedím mezi lidmi s vánočním šílenstvím v očích a zjišťuju, že vůbec nevím, co by se komu mohlo líbit. Vždyť mají všechno! Co mám sakra koupit třeba Carlislovi?! Nebo Rosalii? Do háje, blbý svátky! A co když mi něco koupí William? Co budu dělat? Jak to budu ignorovat? To je blbost, nic mi nekoupí, vždyť ví, jak by mě tím vytočil... Takže koupí. Achjo. Alice bude vědět!

Vytočila jsem její číslo a čekala. Zvedla to po třech zazvoněních a zacvrlikala:

„Nepovím!“

A zavěsila. Tohle není fér. Tohle jsem si nezasloužila. K tomu vínu si koupím i bonboniéru a osladím si život.

Stejně jako všichni ostatní jsem vystoupila u jednoho z největších obchodních domů ve městě. A když jsem viděla šňůru aut, naložených až po střechu pečlivě zabalenými krabicemi a dárkovými taškami, došlo mi, že i zpátky jedu autobusem.

A kurnik! To abych každému koupila tak mejdlo, abych to unesla v tašce! Ne, tohle je definitivně jeden z nejhorších dní v poslední dekádě. Budu si muset zavolat taxíka a vypláznu peníze úplně zbytečně. Anebo je tu druhá možnost – nevyberu nic, pojedu domů autobusem a o Vánocích jim řeknu, že jsem kretén, co nedokáže vybrat dárky. Jedno lepší, než druhé!

Do obchodního domu jsem vstoupila v ne úplně dobrém rozpoložení. V podstatě by se dalo říct, že jsem byla pekelně naštvaná. Na celý svět. Jestli se ke mně přiblíží nějaký pouliční prodejce, žebrák nebo idiotskej skřet od Santa Clause, budu hodně zlá. U orientačního plánu jsem se pokoušela zjistit, do kterých obchodů by se vyplatilo zajít; rozhodně jsem nechtěla prolézat všechny, třeba oblečení jsem vyřadila hned. A hračky taky rozhodně ne...

Moment!

Hračky!

Jsem si jistá, že Emmettovi by třeba autodráha udělala radost! To stoprocentně nemá a jsem si skoro jistá, že mu to ani nikdo nedá! Jo! Mám první dárek!!! A hned vedle hračkářství je luxusní květinářství a Esmé kytičky ráda! Nějakou neobvyklou rostlou bych mohla koupit, ne? Sice to není úplně ideální, ale když mě nic jiného nenapadne...

Ale nejdřív autodráhu. Potřebuju autíčka. Nutně musím mít první dárek a pak už to půjde samo. Sice s sebou budu jak mula tahat velkou krabici, ale klidně to vydržím! Do hraček!

S o něco málo lepší náladou jsem vyrazila na druhý konec přízemí nákupního centra. Snažila jsem se dělat, že nevidím všechny ty uštvané lidi v protisměru. Snažila jsem se tvářit neuštvaně, jen naštvaně. A hodně jsem se snažila si nevšímat toho, že do mě neustále někdo vrážel a neměl dost slušnosti k omluvě. Byl to očistec. Bylo to desetkrát horší, než nákupy s Alicí. Ta mrňavá potvora určitě věděla, jak to dopadne, a proto se ani nebránila, když jsem ji odmítla. Chce mě v tom nechat pěkně vymáchat. Jen počkej, za tohle ti koupím poukaz na laserovou depilaci a předám ti ho nezabalený před celou rodinou! A řeknu ti něco jako To aby ses kvůli těm chlupům nemusela trápit!

V hračkářství mě pak čekal doslova očistec. Bylo tam nejspíš víc lidí, než v celém zbytku centra dohromady. Viděla jsem dvě rozcuchané ženské, které se praly o růžového plyšového poníka a viděla jsem velikého muže, jak usedavě pláče ve frontě k pokladně.

O tomhle bych rozhodně měla něco napsat! Vánoční thriller! O příštích svátcích by z toho mohl být bestseller!

S nervy napnutými k prasknutí jsem se prodrala mezi těly k autodráhám a bez váhání vybrala tu největší. Jen ať si to Emm užije. Rose si bude pravděpodobně myslet, že jsem se zbláznila, ale co už. S krabicí velikosti menší ledničky jsem se procpala do fronty u pokladny a dlouhé čekání jsem si zpříjemňovala vymýšlením kuriózních vánočních nehod. Na špičce bylo jednoznačně udušení umělými vousy, když se jedna neposlušná Santova elfí pomocnice rozhodla svést svého šéfa.

A pak jsem se konečně dostala na řadu. Plácla jsem krabici na pult a uviděla nebezpečně rudý obličej zpocené a umolousané prodavačky. Ta tedy rozhodně neměla daleko k vzteklému záchvatu. Musím se snažit být fakt milá, jinak se taky klidně může stát, že mi zavře hlavu do pokladny. Štěkla na mě cenu, která byla skoro astronomická, ale co bych pro svého upířího kamaráda neudělala, že. Podala jsem jí kreditku, ona se na ni zlostně podívala a pak zaječela:

„Neumíte číst?!“

Chtěla jsem odpovědět, že umím, ale v tu chvíli jsem si všimla rukou psané cedulky na pokladně:

Platební terminály mimo provoz!

„Já to neviděla přes tu krabici,“ pípla jsem omluvu. Prodavačka neřekla ani slovo, stornovala můj nákup a strčila mi krabici zase zpátky.

Do hajzlu.

To je debilní den!!!

Debilní lidi! Debilní dárky! Debilní Vánoce!!!

Jako idiot jsem se procpala tím davem zase k policím, autodráhu jsem vrátila a pak jsem se vydala najít bankomat. Zvládla jsem to už po třech bouchnutích od různých velkých dárků, zlášť ten v papíru s medvídky v santovské čepici se trefil přesně doprostřed mého čela a člověk, co ho nesl na rameni, si toho ani nevšiml. Chystala jsem se vsunout kartu dovnitř, když jsem si všimla těch výsměšných a škodolibých písmenek:

Omlouváme se, přístroj je dočasně mimo provoz.

Uááááágrhhhhh!!!

Jdu domů! Kašlu na to, na tohle fakt nemám! To je znamení, osud! Prostě nebudou dárky! Zavolám Alici, ať něco nakoupí sama, já už na to prdím! Tohle je prostě naschvál, někdo nechce, abych nakoupila dary, takže poslechnu a pojedu domů. V obchodě na rohu se stavím pro to víno, dám si ho na ex a usnu. A zítra už zase všechno bude jako dřív, kretén William bude prudit a ostatní se na mě budou shovívavě usmívat...

Byla jsem na hranici příčetnosti, když jsem se konečně vypotácela ven. Obouchaná, načuchaná všech těch smradlavých voňavek a lidského potu, nešťastná, unavená. Litovala jsem, že nekouřím – byla jsem si skoro jistá, že teď by byl ten pravý čas na uklidňující cigaretu. Místo toho jsem se jen snažila dýchat zhluboka, uklidnit se. Myslela jsem si, že po smečce upírů a vlkodlakovi už mě nemůže rozházet nic, ale na tohle šílenství prostě nemají ani Cullenovi s Williamem dohromady.

Už jsem se chystala zahnout k zastávce, když jsem si všimla stále svítící pobočky banky hned přes ulici. Podle hodin u vchodu už bylo po osmé večer, ale uvnitř to vypadalo, že mají stále otevřeno. Možná nějaká prodloužená vánoční otevírací doba? Chvilku jsem přemýšlela. Odjet domů s prázdnou? Nebo skočit do banky, vybrat hotovost a vrátit se do toho šílenství? Nemůžu tam přijet bez dárků... Achjo. Rozhlédla jsem se a když nic nejelo, přeběhla jsem silnici.

Zatlačila jsem do prosklených dveří a vstoupila dovnitř do tepla. Hned u dveří stál securiťák v tmavém oblečení, zamumlala jsem pozdrav a podívala se k přepážkám. Nikdo u nich nestál, nebudu muset čekat, výborně! Ale nikdo nestál ani za nimi, že by už vážně měli zavřeno?

Moment, zdálo se mi to, nebo měl ten hlídač na hlavě kuklu?!

Vyděšeně jsem se otočila a zírala přímo do krví podlitých modrých očí. Ty byly jediné, co bylo z obličeje toho člověka vidět. Tohle nebude hlídač. Tohle je průser jako prase! Pryč!!

„Já vlastně nic nepotřebuju,“ vyhrkla jsem a udělala rychlý krok zpátky ke dveřím, ale v tu chvíli mě popadl za paži a smýkl se mnou na zem. Praštila jsem se do lokte, až mě začal brnět. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám se hýbat? Nemám se hýbat? Mám prosit? Křičet? Brečet? Proč se tohle musí dít zrovna mně?! Já věděla, že to bylo znamení, měla jsem jet domů, krucifix!

„Tys nezamknul, idiote!“ křikl někdo z druhé strany místnosti. Zvedla jsem hlavu a viděla, že až úplně vzadu v rohu stojí další dva černě odění muži s pistolemi. Vtom mi ten u mě šťouchl botou do žeber, až jsem vyjekla.

„Dělej, k ostatním!“ zahuhlal přes pletenou kuklu. Nevěděla jsem, co po mně chce, kam k ostatním? K těm dvěma? Moje nečinnost mu zjevně vadila, popadl mě za bundu a vytáhl mě na nohy, které mě ale vůbec neposlouchaly. Klepaly se mi a nebyly pevné, takže jsem mu v podstatě visela v ruce.

„Běž!“ zařval mi zblízla do ucha a nohy se naštěstí probraly a udělaly první krok. Dostrkal mě před sebou do středu místnosti a až tam jsem si všimla několika lidí, kteří leželi na zemi za řadou koženkových sedaček. Byli na břiše, s rukama za hlavou. Přesně tak, jak jsem to vždycky vídávala ve filmech. A teď si to zjevně budu moct vyzkoušet na vlastní kůži.

„Dolů!“ zatlačil mi na záda a já bez váhání lehla na zem a napodobila ty ostatní. Zírala jsem vyděšeně na dlaždice na podlaze, pak na nohu pohovky a pak na úplně bledý a rozklepaný obličej nějaké starší ženy. Z očí jí tekly slzy. Přestože jsem se bála a bylo mi fyzicky špatně, pokusila jsem se o úsměv. Bylo mi jasné, že to bude spíš škleb, ale nemohla jsem si pomoct.

„To bude dobrý,“ zašeptala jsem tu trapnou větu. Žena zavřela oči a hlasitě vzykla.

„Nestihli jsme spustit tichý alarm,“ slyšela jsem zašeptání někde před sebou. Nejdřív jsem nevěděla, co je tichý alarm, ale pak mi došlo, že to bude to tajné tlačítko pod pulty, které hned přivolá policii. Vida, netušila jsem, že ho tam opravdu mají. Ale když ho nezmáčkli, jak se o nás policie dozví?! Ježiši, co když se o nás nedozví?

Pak jsem uslyšela hlasité kroky a kousek vepředu se ozvalo vzteklé:

„Dělej, jdeme znovu k sejfu!“

A šustění, heknutí a pak se ty těžké kroky vzdalovaly a byly slyšet ještě jedny, které cupitaly a zakopávaly.

„Ale ten časový zámek se ještě neotevřel!“ vyjekla nešťastně ta žena, kterou vlekl jeden ze zakuklenců s sebou. Odpověď už jsem neslyšela, buď byli moc daleko, nebo se za nimi zavřely dveře. Byla jsem tak vydešená, že jsem se chtěla schovat za vodopád. Ale když jsem plavala jezírkem, došlo mi, že bych nevěděla, co se děje okolo. A to by mohl být problém, protože kdyby třeba chtěli, abychom se někam přesunuli a já bych nereagovala, rozčílilo by je to. Nebo by mě rovnou zastřelili. Nemůžu tam. Musím být tady, se svým nutkáním zvracet, s husí kůží, ledovýma rukama a tepem v neměřitelně vysoké hodnotě. Musím to vydržet a doufat, že si někdo venku všimne, co se tu děje. Nebo že někdo přijede vyzvednout někoho ze zaměstnanců a když ta osoba bude mít zpoždění, začne to nějak řešit.

Najednou mi začal v kapse zvonit mobil. Osudová byla více než příhodná. Modlila jsem se, aby přestal, aby toho hned nechal, teď nepotřebuju upoutávat pozornost!

„Co to je?“ zařval ten, co hlídal u vchodu, a po podlaze se rozduněly jeho rychlé kroky. „Čí to je?“

I přes všechen strach mi došlo, že bude rozhodně lepší se přiznat dobrovolně, navíc by určitě brzy poznal, komu zvoní zadek.

„Moje,“ pípla jsem a doufala, že mě uslyší. Uslyšel. Najednou jsem neležela na zemi, ale zase mě za bundu vytáhl na nohy. Nemusel nic říkat, rychle jsem vytáhla mobil z kapsy a ani se nestihla podívat, kdo mi volá. Hned mi ho sebral a hodil s ním o podlahu. Zvonění přestalo. Pustil mě a zavrčel:

„Lehnout!“

A já rychle poslechla. Hlavně neklást odpor. Ať jim dají ty peníze a oni vypadnou a bude po všem, ne? Proč už dávno nemají pytle plné bankovek a neprchají někam k hranicím?

Zase se ozvaly těžké kroky, doprovázené kulhavým cupitáním. Pak tupé žuchnutí, jak ta žena skončila na zemi u nás.

„Kde jsou ty prachy?!“ zařval ten ode dveří.

„Je tam zasranej časovač, prej se to votevře za dvacet minut!“ mluvil rozzuřeně jiný hlas. „Ta děvka tvrdí, že to jinak nejde, prej tu vždycky čekají po zavíračce, aby tam mohli dát prachy!“

„Ať jde do prdele! Musí to jít! Donuť ji!“ hulákal ten u dveří.

„Držte huby oba!“ ozval se třetí hlas, který doteď mlčel. Poslechli ho. Bylo ticho, slyšela jsem jen své srdce, přerývavý dech a taky několikero tichých vzlyků kolem sebe. Pak ten hlas znovu promluvil:

„Musí být i jiný způsob, jak ten sejf otevřít. A někdo tady z vás ho zná. A řekne mi ho. Jinak se budu zlobit, a to by určitě nikdo z vás nechtěl, ne?“

Zněl klidně, zle a odhodlaně. Já teda rozhodně nechci, aby se zlobil. Ale trezor otevřít neumím, takže budu zticha a dělat, že tu nejsem. Šílencům se nemá odporovat!

„S teroristy se nemá vyjednávat!“ ozval se najednou hlas nějakého muže a já v duchu zaúpěla. Ty jsi ale kretén! Lupiči měli zjevně podobný názor, protože se ozvalo tlumené žuchnutí a ten mužský hlas bolestivě zasténal. Žes radši nebyl zticha, viď?

Tohle je prostě zlý sen! Za všechno můžou ty podělaný Vánoce! Že jsem jim od začátku netvrdila, že patřím k budhistům a tyhle věci neslavím! Achjo, kdybych byla poslechla Alici, nic by se nestalo. Nebyla bych tu.

Alice!!!

Alice mě mohla vidět, ne? Alice možná ví, co se tu teď děje! Třeba mi volala ona a když jsem to nezvedala... Taky mi mohli volat kluci, že v pořádku přistáli. Ale Alice přece vidí, když se změní moje rozhodnutí, a já jsem se tu rozhodla! Rozhodla jsem se jít do banky, rozhodla jsem se utéct, když mi došlo, že je to přepadení. A rozhodla jsem se neklást odpor a mlčet a odevzdat mobil – musí vědět, co se tu děje! Alice, prosím! Jenže co když má na starosti něco jiného? Co když mě nevidí...

Už by tu byla. Někdo z nich by tu už určitě byl, jsou přece tak rychlí. Kdyby věděla, co se tu bude dít, varovala by mě. Věděla by to dopředu, o Williamovi přece taky věděla, když k nám přišel. Už tam věděla, že budu s ním... Takže to tu dneska nejspíš přežiju, ne? Asi můžu být v klidu. Kdyžtak těm zakuklencům řeknu že mě nemohou zabít, protože mám být s jedním dotěrným upírem. Haha. Co já bych teď dala za to, být někde s ním. Cokoliv by bylo lepší než tohle.

A tak jsem ležela na studené podlaze a nadávala si. Protože to, že jsem teď tady, je důsledkem dlouhé řady špatných rozhodnutí, které začaly nejspíš už ve chvíli, kdy jsem ještě byla spermie a vajíčko. Celou dobu jsem se bránila smíření se s faktem, že upíři vědí něco líp, než já. Co říkal Edward, když jsem k nim nechtěla na Vánoce? Že Alice mě tam už prostě vidí, tak je zbytečné se vztekat, protože nakonec stejně řeknu ano. A s Willem to bylo stejné. Zasekla jsem se možná z principu. Poslední týden už jsem se bránila jen sama sobě. Všichni to věděli. I Nat to věděl, bez jakýchkoliv nadpřirozených schopností. Jen já dělala krávu. A tohle mám nejspíš za to.

„Tak dost!“ zahřměl ten třetí hlas, ten ledově klidný. Teď už tak nezněl. Došla mu trpělivost.

„Vem ji a jdeme počkat k trezoru. Prostě tam těch pár minut vydržíme. Ty je hlídej, a kdyby se kdolikov hnul, rovnou střílej, jasný? Už mě serou!“

Ozvalo se několik výkřiků, já si jen zkousla ret. Tak teď se fakt nesmím pohnout.

„Ticho!“ zakřičel tak hlasitě, že opravdu všichni zmlkli. Bylo takové ticho, že jsem sylšela hodiny na stěně někde nade mnou. Před chvílí to bylo dvacet minut do otevření zámků, kolik to může být teď? Patnáct? Deset? To už vydržím. Čtvrt hodiny nic nedělat a bude to v pohodě. Pak odejdou a nechají nás a já zavolám Alici a hrozně, ale hrozně ji seřvu. A pak asi omdlím, ale už mi to bude jedno.

Tik tak.

Tik.

Tak.

Byly zoufale pomalé. Chtěla jsem, aby se čas přetočil, jako film ve videu. Chtěla jsem pryč.

Tik.

Chtěla jsem být u Cullenových a vidět Esmé, jak mi nandává jídlo.

Tak.

A Ness mě pevně objímá a Jacob mi to jídlo bere.

Tik.

Chtěla jsem vidět Emmettův rozesmátý obličej a Rosaliiny na oko znechucené grimasy, doprovázené mlasknutím

Tak.

Strašně moc jsem chtěla rozumného, klidného Carlislea.

Tik.

A Bellu, tu nádhernou trpělivou Bellu, která se chovala jako starší sestra.

Tak.

Alici. Hyperaktivního ďáblíka, bezednou studnici nápadů. A Jaspera, jejího dokonalého manžela s jemným úsměvem.

Tik.

Edwarda. Toho roztomile otcovsky pomatenýho Rozcucha, kterýho bych nevyměnila za nic na světě.

Ze rtů mi unikl vzlyk.

„Drž hubu!“ usylšela jsem toho ode dveří. Přestávala jsem se ovládat, moje tělo se třáslo, brada se mi klepala a z očí se mi řinuly slzy. Tohle nevydržím.

Tak.

Chtěla jsem Willa, toho neuvěřitelně krásnýho chlapa s nejdokonalejším hlasem, s nádhernou vůní, s úžasnýma rukama, které jsem na sebe nenechala sáhnout, přestože jsem po tom bytostně toužila. Vždy usměvavého, trpělivého, hodného. Zamilovaného a milujícího.

Já jsem taková kráva!

Tik.

A pak jsem začala brečet. Nešlo to zastavit. Sakra Minnie, tohle nedělej, slyšíš?! Hned přestaň, nebo to bude špatný! Minnie, holka, seber se!!!

„Zmlkni! Přestaň řvát a drž hubu!“ slyšela jsem toho ode dveří. Pak se jeho kroky rychle přibližovaly a pořád křičel, ať neřvu, nebo mi ukáže. Ať jsem zticha a neprovokuju. A když byly kroky skoro u nás a já začala brečet ještě hlasitěji, protože jsem se tak moc bála toho, co se stane teď, ozval se zvuk rozříštěného skla.

„Hej!“ udělal ten lupič překvapeně ve stejný moment, kdy mě ze země rychle zvedly tvrdé studené ruce a přitiskly mě na nádherně vonící hruď.

William.

Vydala jsem se sebe úlevné zakňučení a instinktivně se ho pevně chytila. Moje hlava křičela blahem, vědla jsem, že teď už se mi nic nestane. Moje tělo zase přestalo fungovat, neměla jsem sílu mluvit, neměla jsem sílu zvednout hlavu a podívat se na něj, jen moje pěsti křečovitě držely jeho bundu a nos vnímal jeho vůni. Cítila jsem se dobře, cítila jsem se spokojeně a klidně a došlo mi, že Jasper je tu taky.

„Už jsem tady,“ zamumlal mi do vlasů a někam se rozešel. Chtěla jsem říct, že další dva jsou u trezoru s nějakou paní, ale uslyšela jsem Edwarda:

„Našli jsme je, ona je v pořádku.“

„Kamery vypnuli už oni, je to dobrý,“ ozval se pak Emmett a Jasperův vlídný a klidný hlas řekl:

„Dámy a pánové, vše je v nejlepším pořádku. Jsme speciální zásahová jednotka FBI, útočníci byli zneškodněni a hned si je převezme místní policie. Nemusíte se ničeho obávat!“

„Chránit vás je naše poslání!“ dodal slavnostním hlasem Emmett a někdo na něj tiše zavrčel. A pak byla chvíli zima, ale najednou se Will sehnul a posadil se i se mnou v náruči do auta. Když se zabouchly všechny troje další dveře a auto se rychle rozjelo pryč, uslyšela jsem blízko policejní sirény.

„To bylo hustý!“ rozchechtal se vepředu Emmett.

„Chránit vás je naše poslání?!“ opakoval po něm Edward.

A já mohla konečně začít normálně uvažovat.

„Speciální jednotka FBI?“ zaskřehotala jsem tázavě. Emmett se znovu rozesmál a Edward vysvětloval:

„Cestou sem jsme zavolali 911, ale potřeboval jsme nějak zdůvodnit těm lidem, proč tam jsme. A místní policie se s FBI vždycky hádá o pravomoce, takže to bude uvěřitelné. Tedy, bude to o něco víc uvěřitelné, než kdybychom tam přišli v civilu.“

A dávalo to smysl. Civilisti by asi těžko zpacifikovali ozbrojené lupiče. Dobrá výmluva. Jako vždy, mí upíři byli geniální.

„Kde jste byli tak dlouho?“ zamumlala jsem Willovi do ramene. Pohladil mě po vlasech a potichu řekl:

„Museli jsme sehnat oblečení. Alice viděla, že to všechno klapne jen pokud budeme správně oblečení. Promiň, holčičko.“

Konečně jsem otevřela oči a zvedla hlavu. Dívala jsem se do tváře s černou kuklou, stejnou, jako měli lupiči. Jen barva očí byla jiná. Rozbušilo se mi srdce a William si hned stáhl tu šílenou věc dolů a zašeptal omluvu. Rozhlédla jsem se po ostatních, Jasper vedle nás měl na sobě tmavou bundu a kuklu už vytaženou na čelo, Emmett a Edward je měli sundané úplně. Emm si s tou svou zamyšleně pohrával a Edward pak na něj vyjel:

„Můžeš si ty fantazie nechat na doma?“

„To si piš,“ uchechtl se.

Všechno bylo v pořádku.

Vlastně... úplně všechno bylo v pořádku. Došlo mi, jak příjemně se cítím. Jak spokojeně a v bezpečí. Podívala jsem se na Jaspera, ale ten jen nepatrně zavrtěl hlavou. Aha. Takže tenhle upír za to nemohl.

„Je ti dobře?“ zeptal se Will. Než jsem stihla přikývnout, Edward vesele odpověděl za mě:

„Absolutně.“



Z náruče mě nepustil, ani když jsme přijeli ke Cullenovým. Donesl mě dovnitř a posadil se se mnou na gauč, takže celé ženské části osazenstva značně ztížil mé objímání a svlečení mé bundy a šály. Carlisle mě pak jen zběžně prohlédl, stačilo mu Edwardovo a Jasperovo ujištění, že jsem vážně dobrá a nejsem v šoku. Ostatní jsem skoro nevnímala, soustředila jsem se na Willa, na jeho vůni, na jeho pravidlený dech. Na šimrání v břiše a na pocit, který byl tisíckrát silnější, než když jsem se dívala na kluky a celou Cullenovic rodinu dohromady. Ech, tak prostě vyhrál. Tak měl pravdu. Tak mám teda asi chlapa, nebo co...

Veškerá romantika, kterou jsem si právě začala užívat, šla do háje, když se o slovo přihlásil můj močový měchýř. Jak přízemní! Pomalu jsem se narovnala a podívala se do jeho zlatých očí. Po oranžové na okrajích už nebylo skoro ani stopy. Tázavě zvedl obočí.

„Budeš mě muset pustit, potřebuju... Musím,“ mumlala jsem a cítila se trochu trapně. Povolil objetí a nechal mě vstát, ale tvářil se strnule. Rychle jsem na vratkých nohách odběhla do koupelny. Když jsem vylezla ven, jen jsem nepřítomně odkývala Esmé, že si dám jídlo, nikoho jiného jsem nevnímala. Jen jeho. Chtěla jsem být co nejdřív u něj. Když jsem vklouzla zpátky na jeho klín, vypadal překvapeně a rozhodně spokojeně. Zase kolem mě omotal své úžasné paže a já si zavrtala hlavu pod jeho bradu. Došlo mi, že nečekal, že se k němu vrátím. Tentokrát se mi podařilo ho překvapit.

„Miluju tě, Minnie,“ zašeptal mi do ucha.

A já ho překvapila znovu.

Byla jsem zticha.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

11)  zuzka88 (03.02.2012 20:18)

Plesám tu radostí. Ten závěr byl úžasnej. Jak říká Minnie, vypadá to, že má chlapa

Mabel

10)  Mabel (17.12.2011 22:16)

Minnie nám nějak taje...

leelee

9)  leelee (10.12.2011 22:25)

ježiš kukly stačí když do obchodu vejde člověk s helmou na motorku

miamam

8)  miamam (18.11.2011 13:02)

Uáúúú!!! To byla napínavá, úžasná, skvělá kapitola! Ty předvánoční nákupy - no asi to u mě dopadne stejně, ale už jak lezla do tý banky, mě napadlo: hehe, to by bylo dobrý, kdyby bylo přepadení... No dobrý to bylo, ale chudák Minnie teda! I když aspoň jí došlo, jak to s ní je a ten konec... No to byla romantika jak pjase! áchám tady a rozplývám se...........

MaiQa

7)  MaiQa (17.01.2011 17:18)

Tak pokračuji ve čtení. Ty mi teda dáváš. Měla jsem dojem, že tu banku nepřežiju a odvezou mě z pokoje nohama napřed. Ale přežila jsem a jdu dál.

6)  alex (29.10.2010 18:37)

Nedokážu snad ani vyjmenovat všechny city, které se ve mě během čtení této kapitoly vystřídaly. Bylo to prostě dokonalé, v té bance jsem se fakt bála, ale když už byla Minnie spokojeně ve Willově náručí, rozplývala jsem se blahem. Vážně dokonalost sama.
Jo a taky nemusím vánoční nakupovaní, ale takovýhle horor bych vážně zažít nechtěla. Brrr

magorka

5)  magorka (22.09.2010 09:40)

sakraprace

4)  sakraprace (16.09.2010 07:43)

Stejně je dobrá, já bych takhle smolné nákupy vzdala dříve :D Ovšem ten zbytek áááááááách

SarkaS

3)  SarkaS (09.09.2010 19:36)

Jéé to bylo krásnýýýý... Sice mi lezl na nervy, ale stejně to bylo hezký

Alrobell

2)  Alrobell (28.06.2010 16:30)

Procitnutí, tohle dokonale vystihuje tuto kapitolu - ten konec je nádherný!

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 19:24)

Tak z počátku jsem se řehnila jako blázen... její popis nákupů a co daruje alice mě dostal... no pak jsem byla napnutá jak špagát na stanu pravého táborníka a nakonec totálně odrovnána dojetím...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek