Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Zmatená a mimo

Je pondělí! Jdu do školy!
Ještě nikdy jsem se tak netěšila. Jen co jsem se probrala a uvědomila si to, po tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Zmizel vzápětí, jen co sem otevřela oči.
Byl tam.
Ne u dveří. Rovnou u postele.
„Dobré ráno,“ usmál se. Nadechla jsem se, abych ho opět poslala do háje, ale pak mi přišlo zbytečné plýtvat slova. Stejně ví, co mu chci říct. Provokuje naschvál. Slovo William by se určitě dalo používat jako nadávka. Ty jsi ale William!

Cestou na snídani jsem zaklepala na dveře Carlisleovy pracovny a vstoupila dovnitř. S úsměvem zvedl obočí, čekal, co ze mě vypadne.

„Děkuju za to, že ses o mě postaral. Je výhodné se znát s doktorem,“ začala jsem a on jen přikývl a vypadal potěšeně. Když jsem ale mluvila dál, už ten výraz neměl.

„Ale myslím, že rekonvalescenci už mám za sebou. Cítím se skvěle, teda aspoň fyzicky, takže dnes už opravdu zůstanu doma, ano?“

A snažila jsem se ze všech sil vypadat odhodlaně a neústupně. Tváří v tvář Carlisleovi to moc dobře nešlo, brala jsem ho jako autoritu a skoro čekala, že mě seřve jako malého haranta. K mému údivu a úlevě to neudělal.

„Myslím, že sama nejlíp víš, jak se cítíš. Ani já, ani nikdo jiný tě tu nemůžeme držet násilím, takže mi jen slib, že se budeš opatrovat a ozveš se, kdyby ti nebylo dobře, ano?“

Všechno jsem mu odkývala a rychle vycouvala, aby si to náhodou nerozmyslel.

Doufám, že jste všichni dobře slyšeli to o tom držení násilím!

Slyšeli. Alice se tvářila naštvaně a William zkoušel něco, co nejspíš mělo být psím pohledem. To víš, že jo, blbečku! Když jsem pak rychle nastoupila do auta, přestože, tedy spíš protože, jsem věděla, že je hned za mnou, vypadal doopravdy smutně. Někomu by ho možná bylo líto, ale já měla škodolibou radost a ani jsem nebráníla tomu spokojenému šklebu, aby se ukázal na mé tváři. Sbohem, drahý Williame! Doufám, že už tě nikdy neuvidím!

Před školou už stepoval Jim a já měla obrovskou radost, že ho vidím. Vrhla jsem se mu kolem krku a lehce ho přiškrtila.

„Minervo, proboha, chovej se jako dospělá!“ sípal a snažil se mě sundat.

„Ode dneška spím už zase doma!“ jásala jsem mu do ucha. Místo očekávaného nadšení se zatvářil zklamaně:

„Jsi si jistá? Nechceš si to ještě rozmyslet?“

Když viděl, jak se mě zmocňuje hysterie z toho, že mě doma nechtějí, rozesmál se:

„Kdyby ses viděla! Ty sežereš úplně všechno, viď? Jasně, že máme radost, že budeš doma. Tenhle týden přece uklízíš!“

Není nad upřímnou lásku! Klidně budu uklízet měsíc v kuse, hlavně že mám klid!



„Musíme si promluvit,“ řekl Edward, jen co jsme zůstali o samotě a mířili do učebny.

O čem přesně? Jistě chápeš, že existuje téma, o kterém se bavit nechci. A už vůbec nechci, abys mě přesvědčoval o tom, že on je pro mě ideální a jsem hloupá, když mu nadšeně neopětuju city. Zkus to pochopit! Je mi jako tobě, když se tě snaží balit některá z těch holek okolo.

„Tohle ale není stejné, Minnie. A mohla bys prosím mluvit nahlas? Vypadám jako idiot, když tu mluvím a ty neodpovídáš.“

Nevypadáš jako idiot. Vypadáš jako prudič, kterýho ignoruju. To mám teď docela natrénovaný, že?

Sedla jsem si do lavice a vytáhla noťas. Vypadá to, že na poslední letošní hodině snad konečně budu dávat pozor, když už nemám co psát. A příští týden už jsou vánoční prázdniny, achjo.

Moment! Kde bude o svátcích?!

Edward neragoval. Tvrdohlavej paličák, upír jeden mizerná!

„Kde bude na svátky, Edwarde?“ zeptala jsem se nahlas. Otočil se na mě a jako by se nechumelilo se zeptal:

„Kdo přesně?“

„Ty víš kdo. William. Jestli na Vánoce nikam neodjede, nebudu u vás. Na tohle fakt nemám sílu,“ založila jsem si ruce na hrudi. Edward pokrčil rameny a přešel do hodně tichého šepotu:

„Minnie, on nemá kam jet. A my nechceme, aby někam jel. I kdyby do tebe nebyl zamilovaný a přišel za námi jako nový vegetarián, vzali bychom ho k sobě. Je to silný a zkušený upír a jeho dar je navíc velmi praktický. Je to výhodné pro něj i pro nás. My máme přehled o Arovi, on má rodinu. Navíc si s námi rozumí. Budeš se s tím muset smířit.“

Mluvil měkce, bez známky naštvání, ale i bez známky nejistoty. Nepochyboval o tom, co říká. Prostě mi oznamoval novou skutečnost. Jejich rodina má o člena víc. A já to nejsem. Jasně, že to nejsem.

„Minnie, ty víš, že tohle není pravda. Ty k nám taky patříš, i přes ty novinky. A je mi upřímně jedno, jestli se nakonec rozhodneš být s Williamem, nebo ne. Ty Vánoce jsi už slíbila, Esmé by moc mrzelo, kdybys nepřijela.“

Jistě, vydírej mě Esmé! Edwarde, tohle je prostě nefér! Vy všichni to berete tak, že prostě musím dostat rozum a nechat ho, ať si se mnou dělá, co chce. Ty vaše debilní schopnosti mě fakt štvou. Kdybyste neměli Alici, kdybys nečetl myšlenky, vůbec by vás to nenapadlo.

„Myško, i kdybychom neměli schopnosti, viděli bychom, jak mu na tobě záleží,“ pohladil mě po ruce.

Jo, jasně...

Začala jsem se věnovat přednášce. Po chvilce mi došlo, že Edward na mě zírá. Otočila jsem se k němu a tázavě zvedla obočí. Jen nepatrně zavrtěl hlavou. Pokrčila jsem rameny a začala si znovu psát poznámky, ale pak mi to docvaklo. Ztuhla jsem.

Máš ho v hlavě, viď? Proto na mě civíš!

„Zeptal se mě a já mu to dovolil,“ špitl. Chtělo se mi zase zařvat nahlas; v plné a tiché místnosti by to určitě mělo správnou razanci.

Jo? Tak mu ukaž tohle!

A před oči jsem mu nacpala vztyčený prostředníček.



Upřímně, ani mě nepřekvapilo, že když jsem přišla do jídelny, William seděl mezi Jasperem a Nessie. Tušila jsem to. I přes to se stejně dostavil vztek. Možná tím, že jsem věděla, že tam bude a měla jsem pravdu, se ve mně vzedmul takový ten nával, po kterém bych mu nejradši šlápla do úsměvu. Jim na mě neuvěřitelně nápadně gestikuloval ódy na Williamovu krásu, což mě dorazilo. Otočila jsem se na patě, málem si překousla jazyk, když jsem vrazila do Emmetta, ale nenechala jsem se vykolejit a odkráčela jsem z jídelny. Poslední zbytky hrdosti jsem zahodila hned před budovou, vzala jsem nohy na ramena a prostě zdrhla.

Když jsem za sebou zabouchla dveře od bytu a zajistila řetěz, oddechla jsem si. A pak jsem se opřela o dveře zády, svezla se na zem a chystala se začít litovat a brečet, protože celej tenhle debilní svět se proti mně spiknul a nikoho nezajímá, co chci a nechci. A jen co jsem našla úžasnou partu osob, které mi jsou blízké, musí se to takhle podělat.

„Co je?“ vykoukl ze svého pokoje Nat. Honem jsem mrkáním zaplašila slzy, které už byly na cestě, a zamumlala:

„Co by bylo? Pondělí, ne? Jaktože nejsi na obědě?“

„Alice mi volala, abych tu na tebe počkal. Přineslas mi něco k jídlu?“ zeptal se hladově. Díky mé nemoci byl teď zase odkázán na své kuchařské umění nebo univerzitní jídelnu. Samozřejmě, že jsem mu nedonesla jídlo. Jídlo je teď na stole v jídelně, achjo. Smutně jsem zavrtěla hlavou a Nat si povzdechl a šel si do ledničky vzít jogurt.

„Proč ty nejsi na obědě?“ zeptal se pak. Ušklíbla jsem se:

„To je na dlouhý vyprávění.“

Posadil se vedle mě na zem a oznámil mi, že má čas a ať spustím. A tak jsem spustila. O Cullenovic starém známém, který k nim teď na nějakou dobu přijel a nějak jsem se mu zalíbila. Upravovala jsem skutečnost a byla vděčná své hlavě, že dokáže reagovat vážně bleskově a vymýšlet ty drobné lži, jednu vedle druhé. William z toho vyšel jako dotěrný magor, který se prostě rozhodl, že na mém mínění nezáleží. Že si myslí, že je natolik neodolatelný, že je jen otázkou času, kdy mu podlehnu. A že Cullenovi s jeho nápadem nadšeně souhlasí. Nat pozorně poslouchal, přikyvoval a když jsem skončila Williamovou přítomností na obědě, ještě okamžik mlčel a pak se zeptal:

„Je ošklivej?“

„Ne-e,“ udělala jsem bez zaváhání. To rozhodně nebyl.

„Je zlej?“ zajímalo Nathana.

„Ne,“ zabručela jsem. Kdyby byl zlej, dávno je ze mě vycucnutá mumie.

„Hm, tak je moc starej?“ zkusil další možný zádrhel. Jo. Je mu rozhodně víc, než sto. Ale...

„Není,“ prohrábla jsem si nešťastně vlasy. Byla jsem si skoro jistá, že Nathan mě přesvědčovat nebude, to byla spíš Jimova parketa – ten by si s Culleny notoval. A Nat nepřesvědčoval. Nat se ptal a bylo to možná ještě horší než nátlak.

„A hnusí se ti kvůli tomu, že se mu líbíš, nebo to má nějaký jiný důvod? Chybí mu třeba nějaká končetina? Nebo přebývá?“ pokusil se odlehčit tu otázku.

Hnusí se mi proto, že je upír. Jenže... To říct nemůžu. A navíc to ani není pravda. Hnusí se mi proto, že považuje všechno za předem dané. Stejně jako zbytek těch kamenných bledých intrikánů. A úplně nejvíc se mi hnusí proto, že je tak upřímný a rozumný a trpělivý a tolerantní. Hnusí se mi proto, že jsem čekala, jak se mě bude snažit na obědě zadržet a budu mít důvod ho nesnášet ještě o něco víc. Jenže on mě nechal jít. A nejspíš řekl i ostatním, ať mě nechají.

Moje mlčení Natovi stačilo. Objal mě kolem ramen, přitáhl si mě k sobě a když jsem se na něj pořádně nalepila, odfoukl pár mých vlasů, které ho šimraly pod nosem, a tiše řekl:

„Když se rozhodneš ho zabít, pomůžu ti zbavit se těla. A když se rozhodneš si ho vzít, chci u toho být, jasný?“

Zbytek dne jsem prospala. Jen jsem zaslechla Jimův příchod a pak tlumený rozhovor z jejich pokoje, ale zase mě přemohl spánek. A moje hlava mi to dávala pěkně sežrat. Zdálo se mi o něm. Zdálo se mi, že scházím v domě Cullenových ze schodů v bílých šatech a říkám Jimovi v oranžovém obleku, že jestli hned nezmlkne, umlátím ho kyticí a oběsím na závoji. A Will je v tu chvíli u mě a chrání mě vlastním tělem a Jim se směje a říká, že se těší na vnoučata.

Hlava pitomá bláznivá!



Když jsem ráno vylezla z koupelny, kluci seděli u stolu, pili kafe z papírových kelímků s logem nedaleké kavárny a cpali se křupavýma zapékanýma bagetama. Jedna káva a jedna bageta čekaly i na mě.

„Vy jste zlatí!“ usmála jsem se nadšeně. „Že se vám tam chtělo!“

„Nechtělo,“ zamumlal Jim s plnou pusou. A já už věděla, že řekne, že:

„To přinesl Will. Máš si nechat chutnat.“

A Nat na můj zoufalý pohled odpověděl pokrčením ramen.

Čekal na mě před domem. S tím jeho pitomým úsměvem, v ruce malou oranžovou gerberku. Nešťastně jsem se zarazila ve dveřích, chvíli na něj koukala a pak jsem si unaveně plácla dlaň na čelo a zavřela oči.

„Proč tohle děláš?“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že mě uslyší.

„Protože tě miluju,“ řekl svou oblíbenou frázi a já si uvědomila, že je blíž, moc blízko. Protože cítím tu jeho vůni. Otevřela jsem oči přesně v okamžiku, kdy mě polechtal kytkou po nose.

„Jdi do háje, Williame! Copak to nechápeš? Já nemám zájem! Nechci s tebou nic mít!“ rozhodila jsem rukama. Trpělivě mě pozoroval a když jsem zmlkla, zeptal se:

„Protože jsem zrůda?“

„Ne!“ vyjekla jsem okamžitě a na jeho výrazu bylo vidět, že se mu ulevilo. „Nejsi, nejste zrůdy... A už to nikdy neříkej!“

Sakra! Co to dělám! Kdybych mu to odkývala, mohla jsem mít pokoj! Jsem blbka, fakt. Jenže oni prostě nejsou... Jsou lidštější než hromada lidí.

„Děkuju,“ řekl jednoduše a pak kývl hlavou směrem, kterým jsem měla v plánu jít:

„Pojď, ať nepřijdeš pozdě.“

A já šla za ním. Jeho trapný pokus s nabídnutím své ruky jsem odměnila pohrdavým úsklebkem, ale to bylo všechno, na co jsem se zmohla. Před školou se pozdravil s Cullenovými – neviděl se s nimi doma?, vzal si od Edwarda klíčky a když šel kolem mě k autu, na moment se zastavil. Gerberku mi zastrčil do brašny na noťas a pohladil mě po vlasech. Nadechla jsem se a otevřela pusu, abych řekla něco ošklivého, ale než jsem to stihla, seděl v autě a startoval.

Cullenovi mě pozorovali s pobavenými úsměvy.

„Nechtě mě bejt,“ zabručela jsem a vydala se na přednášku.

O pauze už čekal v jídelně. Byl zabraný do rozhovoru s Natem, ale když jsem přišla, vstal a šel mi těch pár kroků naproti. Obešla jsem ho, sedla si a dělala jsem to, co mi šlo nejlíp: nenápadnou myš. Vrátil se na židli k Natovi a dál si povídali.

„A ty seš taky doktor, nebo odkud se s Carlislem znáš?“ zajímalo Nathana. William zavrtěl hlavou:

„Měli jsme společné známé a nějakou dobu strávili u nich v Itálii. Pak jsme se dlouho neviděli, ale když jsem se vydal zpátky do Států, pozval mě k sobě a své rodině.“

No, takhle bych to rozhodně neřekla.

„Aspoň teď pomůžu Esmé s nějakými projekty,“ pokračoval. „Fascinuje mě, co všechno dokáže z těch starých domů udělat, je neuvěřitelně šikovná.“

A ty jsi trapnej lichotník. Blbečku.

„Takže jsi taky architekt, nebo něco takového?“ chtěl vědět Nat. William se lehce uchechtl a odpověděl:

„Kdepak, jsem jen obyčejný kovář. Umělecký kovář.“

Překapil mě, čekala jsem nějakou rafinovanou výmluvu, třeba rentiér, dědic, něco takového, ale kovář? Dělá si ze mě srandu?

„Kovář? Ty? William Blacksmith je kovář?“ usmál se Nat pobaveně a já mu byla za tenhle dotaz moc vděčná.

„Nomen omen,“ pokrčil rameny Will a střelil po mně pohledem. Přistihl mě, i když jsem rychle sklopila oči a dělala, že si hrozně všímám své porce. Odpovídal mému drahému kamarádovi na všechny dotazy, byl milý, zajímal se i o něj a o Jima. Jedla jsem a užívala si toho jeho hlasu, i když jsem se za to v podstatě hned v duchu zlobila. Edwardovi každou chvíli pobaveně cukly koutky, ale nahlas neřekl nic.

„A copak že chlap jako ty nemá ženu? Nebo ji před námi jen schováváš?“ zeptal se z ničeho nic Jim a já málem vyprskla nad jeho marnou snahou mluvit naprosto neutrálním tónem. William však klidně odpověděl i na tohle:

„Hodně dlouho jsem si jen užíval života, ale nějak jsem dospěl do stádia, kdy už mě ty krátké vztahy nebaví. Teď jsem se rozhodl najít si tu pravou.“

Když se upír doopravdy zamiluje, je to už navždy a nic to nezlomí. Prostě ho to změní, vybavil se mi Bellin hlas ze sobotního večera. Nešťastně jsem zavřela oči. Bezva. Proto si nezačal hledat po mém odmítnutí nějakou jinou oběť.

„Jau!“ vyjekla jsem překvapeně, protože mě někdo, přesněji Jim, nakopl pod stolem do nohy. Pokusila jsem se mu to vrátit, ale netrefila jsem se a zakvílela podstatně hlasitěji, protože to byla upíří noha. Jim zvedl tázavě obočí a já jen tiše kníkla:

„Stůl.“

A pak jsem se odbelhala na další seminář.



Každý den měl stejný scénář. Ráno nám donesl snídani, počkal na mě před domem, nikdy nezapomněl přinést nějakou kytku. Cestou do školy jsem mlčela a on o něčem vyprávěl. Většinou o tom, co se dělo večer u Cullenových, jak Alice šílí z vánočních příprav a už teď vypadá dům jako svítící obří dětská hračka. O renovaci domu na druhém konci města, kterou mu dala Esmé na starost, o neochotných dělnících a nevzdělaném stavbyvedoucím. Jednou o tom, jak byl kupovat dárky. Nečekal na mou reakci, jen mě doprovodil, vzal si Edwardovo auto a odjel. V poledne byl zpět, strávil s námi pauzu na oběd a zase zmizel. Po poslední hodině na mě čekal, pěšky se mnou došel k domu a rozloučil se. Jediná slova, která ze mě vypáčil, bylo mé Jdi do háje na jeho Miluju tě.

Myslela jsem si, že ho ignoruju a že mi to jde, ale ve skutečnosti jsem hltala každé jeho slovo a každou noc se mi o něm zdálo. Už ne šílené sny se svatbou, tyhle jsem si ani nepamatovala, jen jsem se ráno vzbudila a věděla, že to bylo o něm.

Kdykoliv se ke mně přiblížil na dosah, zrychlil se mi tep a v břiše jsem cítila to staré známé mravenčení. A to mě neuvěřitelně vytáčelo. Moje tělo na něj reagovalo přirozeně, on sám přece fungoval jako nejúžasnější lákadlo a zároveň nejstrašnější predátor. To proto jsem z něj byla tak vykolejená. Jen příroda. Automatická reakce. V podstatě obranná reakce, ne?

„Tak co?“ zastavil se u mě ve čtvrtek večer Nat, když jsem večer zamyšleně zírala z okna na vyzdobená okna v protějším domě. „Pořád se ti hnusí?“

„Nech mě bejt,“ odbyla jsem ho.



V pátek ráno přinesli snídani Nessie s Jakem. Zmateně jsem je pozorovala, bez okolků vlezli dovnitř a posadili se ke stolu, nesli si každý své kafe.

„Dneska změna?“ divil se Nat.

„Will dnes nemohl, musel jet něco zařídit,“ řekl Jacob, který se mi nenápadně snažil sebrat jeden sendvič. Nebránila jsem se, byla jsem překvapená a... dotčená? Proč, proboha? Porč by mi mělo vadit, že někam odjel a ani mi o tom neřekl? Prober se, Minervo! Konečně budeš mít klid, dneska nebude otravovat!

„Alice ti vzkazuje, že si máš sbalit věci a odpoledne jedeš rovnou ze školy k nám,“ usmála se na mě Nessie, ale poslouchala jsem ji jen na půl ucha. Měla jsem na práci důležitější věc. Seřvat samu sebe. Vynadat si, v duchu se profackovat a pořádně si vysvětlit, že takhle by to nešlo.

„Minnie, bež si sbalit,“ šťouchla do mě po chvilce a probrala mě. Došlo mi, co předtím říkala, a začala jsem protestovat:

„To nejde, dneska ještě nikam nemůžu, musíme jet s Jimem pro dárky!“

„Zlato, já byl pro dárky včera s Alicí, vždyť jsem ti to říkal,“ plácal si na čelo Jim a já si uvědomila, že mi vlastně večer ukazoval nějaký šílený šátek pro svou matku. „Náš dárek pro tebe je už u Cullenových a my dneska po ranních přednáškách jedeme. Ty mě vůbec neposloucháš, celej tejden jsi mimo! Na co myslíš?“

No, to je rozhodně dobrá otázka.

Na politologii se mi vůbec nechtělo. Sedět vedle Edwarda s tím bordelem, co mám v hlavě? Ale nedalo se nic dělat, počkal si na mě už před přednáškou a choval se nenuceně, ale úplně jasně pobaveně.

Co je?!

„Nic, mám radost. Poslední den školy a pak volno a Vánoce. Bude to zábavné, Esmé s Alicí už se tě nemohou dočkat.“

Hm.

„Jel na větší lov. Aby si pak mohl vždy jen odběhnout rychle do lesa,“ řekl jen tak mimochodem.

Mě to nezajímá.

„Já vím,“ usmál se, ale už mlčel.

V poledne nastalo velké loučení s k klukama. Jim freneticky pobíhal mezi Cullenovými a nevěděl, koho obejmout dřív, Nat si mě pevně tiskl k sobě a šeptal mi do ucha:

„Užij si to, holčičko. A kdyby to nějak posral, zavolej a já sednu na letadlo a za pár hodin jsem u tebe, ano?“

Vůbec se mi nechtělo je pustit, ale museli jet, aby nezmeškali let. Alice mě vlekla k autu, ale najednou mi došlo, že oni už mají všechny dárky nakoupené, kdežto já nemám ani ťuk. A nemůžu, rozhodně nemůžu přijet bez dárků. A taky rozhodně nechci nakupovat s Alicí.

„Ty jsi hrozná!“ zastavila se a obrátila se na mě. „Proč nemůžu jít s tebou? Poradila bych ti!“

„Nechci, abys viděla, co jsem ti koupila,“ namítla jsem trapnou výmluvu.

„Stejně to uvidím. Ale jak chceš. Nebudu se vnucovat. Máš štěstí, že ještě potřebuju vyzdobit střechu a vyzvednout hromadu věcí. Máš na to dnešní odpoledne a večer a ráno pro tebe někdo přijede.“

Generálka jedna.

Ale vidina odpoledne a noci o samotě, bez kluků a bez upírů byla víc než lákavá. Koupím si láhev vína a konečně si urovnám myšlenky.

Přijedeš pro mě ty? Prosím?

„Někdo z nás přijede, neboj,“ obdařil mě Edward zářivým úsměvem.

No toho se právě bojím.

„Ty víš, že to není strach,“ mrkl na mě a nasedl do auta.

Těch lahví vína potřebuju asi tak šest. Stává se ze mě alkoholik. Jednu si rozhodně musím dát ještě před vstupem do prvního obchoďáku, protože ze všech těch koled a ozdob a Santů a lidí se zblázním.

Ale možná by mi pak bylo líp, ne?

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

10)  zuzka88 (03.02.2012 19:51)

Co k tomu říct. Ať se snaží Minnie jakkoliv, je jasný, že jí Will není tak úplně lhostejný. A o Vánocích se dějí zázraky, ne?

Mabel

9)  Mabel (17.12.2011 21:49)

Díky, díky, díky, tahle povídka je čím dál úžasnější!

leelee

8)  leelee (10.12.2011 22:12)

á tady někdo miluje vánoce :D

Janeba

7)  Janeba (18.11.2010 09:32)

Minie už se láme! Will na to jde dobrou cestou! Doufám, že vánoce proběhnou v klidu a nic strašnýho se nestane! Nebrasko - jsi úžasná! Díky!

6)  alex (29.10.2010 18:03)

opět úžasné. miluju myšku a ty jsi, Nebrasko, boží pisatelka!

magorka

5)  magorka (22.09.2010 09:25)

brrrr nemám ráda vánoční nákupy Je mi líto Willa :( a Nat je zlatíčko

sakraprace

4)  sakraprace (16.09.2010 07:39)

Dokonalé..Miluji tě ...Jdi do háje ... Když to člověk čte zpětně je to skvělý. Sice ví, co bude dál, ale to nebrání tomu, aby se připitoměle neusmíval a neužíval si to.

SarkaS

3)  SarkaS (09.09.2010 19:18)

Will a jeho vnucovani mi leze krkem, ja ho chapu, ale mam touhu necim ho prastit vzdycky kdyz to jeho jmeno vidim

Shire

2)  Shire (04.08.2010 14:56)

skvělý, ale ten William mi leze na nervy (pak že Alice je otravná)...
stejně si ale myslím, že s ním Minnie zůstane:)

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 19:11)




1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek