Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Nemoc a bezmoc

Byla mi hrozná zima. Drkotala jsem zuby a snažila se ještě víc zamotat do deky, schoulit se pod ní do klubíčka a usnout, ale bylo mi zle. Celé tělo mi neovladatelně vibrovalo a bolelo mě úplně všechno. Nemohla jsem pohnout rukou, abych si rozsvítila, nemohla jsem zvednout hlavu, abych viděla na displej digitálního budíku. Chtěla jsem zavolat na kluky, aby mi přinesli trochu vody a tu pletenou deku z gauče, ale neměla jsem sílu ani na to. Jen jsem tam ležela a třásla se a doufala, že bude brzy ráno.

Do toho mi začal zvonit mobil. Vyhrával Osudovou a vibroval po desce nočního stolku. Jen jsem zaúpěla a doufala, že ten neuvěřitelně hlasitý zvuk brzy přestane, ale volající se nehodlal jen tak vzdát. Třeštila mi hlava a cítila jsem se vážně příšerně.

„Minnie, telefon!“ houkl na mě z druhého konce bytu rozespalým hlasem Nathan. Chtěla jsem na něj křiknout, ať přijde, ale už jen soustředit se na tu myšlenku bylo vysilující.

„Minervo, vypni si to!“ přidal se vzteklý Jim. Napadlo mě, že jestli mobil vydrží ještě chvilku zvonit, kluci se naštvou a jeden nebo druhý přijde. Záchrana! Prosím, zvoň, zvoň!

Telefon zmlk.

Ne!

S vypětím všech sil jsem natáhla třesoucí se ruku ke stolku a pokusila se ho nahmatat, ale jen jsem o něj zavadila a shodila ho na zem, protože se díky vibracím posunul až na kraj. Zasténala se a došlo mi, že se tu takhle budu muset klepat až do Jimova budíku. Mohlo jít o minuty, ale stejně tak o hodiny. Venku byla úplná tma, ale ta byla v tohle roční období skoro až do sedmi. Soustředila jsem se jen na svůj dech a doufala, že ten třas přejde, ale zima byla vlezlá a nepřestávala.

Najednou se ozvalo zabušení na dveře, ten zvuk byl v tichu jako třesk bomby. Škubla jsem sebou a vyděsila se, ale hned v tu samou chvíli jsem si byla jistá, že se mi to zdálo. Určitě mám horečku a blouzním.

„Nate, otevři!“ uslyšela jsem ten nejhezčí hlas, jaký jsem znala, a znovu přišlo hlasité zabušení na dveře. Edward! On mě našel!

V pokoji kluků se ozvalo mumlání, šramot a rána, kterou následovala hlasitá nadávka. Pak jsem pode dveřmi zahlédla úzký pruh světla, jak někdo rozsvítil v obyváku. Uslyšela jsem cvaknutí klíče a rachocení řetězu a Natovo rozmrzelé:

„Jsou dvě v noci, Edwarde! Chceš mě nasrat?!“

„Minnie je špatně, ty pitomče!“ zazvonil Alicin jemný hlásek a já se i přes drkotající zuby musela usmát. V tom se otevřely dveře do mého pokoje a já přivřela oči před bodavým světlem z chodby. Okamžitě ho vystřídalo přítmí, jak se Edward dostal do mého zorného pole a vlastním tělem mě chránil před světlem. Ucítila jsem na čele ledovou ruku a úlevně jsem vydechla.

„Už je to dobrý, myško. Vezmeme tě domů,“ šeptal a já neměla sílu na nic. Ani mu odpovědět v hlavě. Jen jsem byla ráda, že tam je. Ucítila jsem, že mě někdo balí do silné a vyhřáté deky a slyšela jsem, že Alice někomu říká, že za chvíli dorazíme.

„Minnie, promiň, mě to nenapadlo,“ omlouval se zkroušeně Nat.

„To je dobrý, nemohl jsi to vědět,“ odpověděl mu nepřítomně Edward a vzal mě do náručí. Ještě pořád jsem se třásla, ale už jsem necítila tu svíravou zimu. Byla jsem tak utahaná, že jsem nedokázala rozlepit oči, a když mi Edward šeptl, ať klidně usnu, poslechla jsem.

Probral mě bleskový závan ledového vzduchu, když me Edward nesl z auta do domu. Přišlo mi, že jsem sotva zavřela oči.

„Jeli jsme trošku rychleji, takže máš v podstatě pravdu,“ zamumlal a už jsem slyšela hlasy ostatních.

„Polož ji na pohovku,“ vybídl ho Carlisle a já se ocitla na měkkém gauči. Chtěla jsem se na Cullenovi podívat, ale zvednout víčka bylo těžké.

„To nic, Minnie. Jen tě prohlédnu, ano?“ mluvil na mě Carlisle uklidňujícím tónem a cítila jsem jeho chladivé ruce na čele a na krku. V uchu jsem cítila nějaký předmět a ozvalo se pípnutí, došlo mi, že to byl teploměr. Prsty mi opatrně rozevřel jedno oko, ale nedokázala jsem na něj zaostřit. Pak mi otevřel pusu, prohmatal břicho a zkusil mi zakroutit zápěstím. Ležela jsem jako loutka a bylo mi jedno, co všechno se mnou dělá, protože jeho ruce byly příjemné.

„Je to v pořádku, jen chřipka,“ řekl pak s úlevou a já se i přes všechnu tu únavu musela v duchu ušklíbnout. To bych teda nechtěla zažít třeba angínu, když mi je takhle strašně při jenom chřipce. S něčí pomocí jsem pak nadzvedla hlavu, abych mohla spolknout prášek a zapít ho, a prakticky okamžitě jsem usnula.

 

Probudila jsem se s pocitem největší kocoviny mého života. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli jsem se opravdu probudila; takhle nějak se musí člověk cíti při exhumaci.

„Jsi morbidní,“ napomenul mě Edward, ale zněl vesele. Zkusmo jsem otevřela jedno oko a zjistila, že kolem mě stojí nejspíš celá rodina. Jsem lepší než telka!

Carlisle mi hned nacpal teploměr do ucha a pak spokojeně konstatoval, že jsem bez teploty. Esmé někam zmizela a za vteřinu už nesla podnos s miskou vonící teplé polévky, na kterou jsem se hladově vrhla. Na tu druhou taky. Tu třetí jsem dojedla jen tak tak.

„Jsi horší než Jake,“ ušklíbla se Bella. Povzneseně jsem se nad její poznámkou usmála a neřešila já, přestože normálně bych k ní měla nejmíň tři kousavé komentáře. Teď jsem ale byla upřímně ráda, že je mi dobře. Tu noc bych nepřála ani nepříteli.

„Děkuju, že jste pro mě dojeli. A že jste se o mě starali. Jsem tak ráda, že vás mám!“ poděkovala jsem zcela vážně a upřímně. A dojatě. Jasper popotáhl nosem a já se musela začít usmívat. A dorazil mě Jake:

„Nemáš zač! Vytáhli mě z postele, nacpali do auta a donutili mě zabalit se do deky pro tebe, abys ji měla vyhřátou! Za to mám u tebe pivo!“

S radostí jsem souhlasila. Vůbec jsem nevěděla, že v autě byl, ale byla jsem mu vděčná.

„A teď si uděláme filmový večer!“ zajásala Nessie a řekla, aby mě někdo donesl do obýváku. Večer? Zase jsem prospala celý den? Chopil se mě Edward a cestou ze schodů mi vyčítavým hlasem oznámil, že kdybych ho poslechla a spala u nich, mohli na mou nemoc přijít dřív.

Ale no tak... Není to žádná drastická nemoc, jsem v pohodě. Navíc tu teď přece nemůžu začít spát kvůli tomu cizímu upírovi, ne? Má přijít, když tu nebudu.

A pak mě napadlo, že dneska jsem tu vlastně neměla být. A lekla jsem se, tep se mi zrychlil a vykulila jsem oči.

Co když přijde dneska?!

Edward se zamračil a položil mě na gauč mezi Ness a Emmetta. Carlisle se přišel podívat, co se mi děje, proč mi srdce najednou tak buší. Edward na něj nejpíš promluvil, ale hodně potichu, protože jsem nic nezaslechla, ale najednou oba odcházeli do pracovny. Alice jim byla v patách.

„Co je?“ dloubla do me Nessie. Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem nic říkat, věděla jsem, že bych neposkládala slova dohromady tak dobře, jako to jistě udělá Carlisle nebo Edward. Než se rozběhl děj filmu, včichni tři byli zpátky a tvářili se spokojeně. Ulevilo se mi.

„Alice se na jeho příchod znovu pokusila podívat a nic se nezměnilo. Nebyly jste tu. Nepříjde, když tu jsi, Minnie,“ uklidnil mě Carlisle a já v duchu děkovala osudu, že máme Alici.

A pak jsem se začlala zlobit. Pitomej cizí upírák, co sem leze? Proč to kazí? Teď se budu stresovat do té doby, než se konečně objeví. A možná se budu stresovat už navždycky; co když se rozhodne se ke Cullenovým přidat? Co když už sem nikdy nebudu moct přijet? Byla jsem naštvaná, žárlivá a sobecká, ale nechtěla jsem se o jejich přítomnost nechat připravit. Zmučeně jsem se podívala na Edwarda a jeho křivoúsměv mě trochu uklidnil. Jen lehce zavrtěl hlavou.

Takže ho kdyžtak vykopneme?

Mírné přikývnutí mi dokázalo zlepšit náladu. Tůdle, blbečku jeden cizí!

 

Kvůli chřipce jsem u Cullenových zůstala. Alice několikrát za den kontrolovala vizi cizího upíra, ale nic se neměnilo. Tohle jsem nemusela řešit.

Co jsem musela řešit bylo mé oblečení a moje věci. Když se Edward nabídl, že mi pro všechno zajede, hlavně ať proboha nevylejzám zpod deky, představila jsem si ho, jak ze šuplíku se spodním prádlem vytahuje moje kalhotky. Zarazil se, kdyby byl člověk, určitě by zrudl, a s pevně sevřenýma očima nad něčím přemýšlel. O čem, to mi došlo hned vzápětí, kdy Alice nadšeně přilítla do pokoje, chvilku poskakovala a smála se na mě, a pak mi oznámila, že mi jede pořídit kompletní šatník. A že je ráda, že jí to Edward dovolil.

„Ale Alice, já nepotřebuju-,“ zkusila jsem to, ale už byla pryč. Zamračila jsem se na něj. Nervózně se usmál a oznámil mi, že mi jede vyzvednout notebook. A zmizel.

Srábku!

„Nebuď drzá!“

Notebook mi byl na nic. Bylo mi zakázáno se hýbat, chodit, odkopávat se a odmlouvat. Připadala jsem si jako nesvéprávná. Nessie se mi posmívala a užívala si toho, že se pozornost všech kromě Jakea upírá jinam než na ni. Když jsem chtěla jít na záchod, musela jsem nejdřív přísahat, že opravdu nutně potřebuju a nevymýšlím si. Navíc jsem byla nucena sledovat oblíbené pořady jednotlivých členů rodiny. Esméin seriál o dekorování podle feng-šuej se dal vydržet, dlouhé záznamy z přehlídek z londýnského Týdne módy působily jako uspávadlo, ale Alice i Rose do mě při jejich oblíbených modelech vždycky žďuchaly, a tak jsem byla trochu nabručená. Nejhorší byly ty sportovní přenosy. Sport jsem nechápala, nerozuměla mu a považovala ho za zbytečnost. Bohužel to na mě Edward napráskal Emmettovi a ten se rozhodl mi s Jasperovou horlivou pomocí vysvětlit pravidla snad všeho. Snažila jsem se. Vážně. Ale pletla jsem si kriket s kroketem a divila jsem se, proč se při pólu jezdí na koních, když se to přece hraje ve vodě, ne? Chudák Emmett. U pravidel lakrosu jsem mu usnula na rameni a poslintala mu tričko.

Už druhý den jsem jich měla plné zuby.

Zapřísahala jsem Edwarda, ať mě odveze domů, ale byl rozhodně proti. Prostě se všichni spikli a rozhodli se mě zničit.

V pátek večer jsme hráli šarády. Bohužel jsem si do dvojice vylosovala Emmetta a tak jsme byli beznadějně poslední, přestože nejvíc vysmátí. V jeho podání vypadal Muž se železnou maskou jako zhulený slepý mim, a když jsem mu Válku Roseových předváděla jako boxování a škrcení a následné ukazování na Rosalii, tipoval Pretty Woman. Ach jo. U ní si tím našplhal, ale po třech kolech jsme neměli ani jediný bod.

„Nemohl by teď na chvíli dělat rozhodčího místo Edwarda Emmett?“ zkusila jsem to nenápadně. Dostalo se mi výsměšných ksichtíků od Nessie a Carlisle mě ujistil, že ne. Opravdu si do dvojice nemůžu vzít čtenáře myšlenek. A takový to byl dobrý plán!

Najednou Edward na moment ztuhl a pak hrozivě zavrčel. Všichni se na něj polekaně podívali a jeden přes druhého začali strašně rychle mluvit, nerozuměla jsem ani slovo. Byla jsem si ale jistá, že se nechystá nic příjemného, těžko by vrčel kvůli podvádění při hře. A došlo mi to o maličký okamžik dřív, než jsem uslyšela jeho rozzuřený hlas:

„Je tady!“

A nastal zmatek. Cizí upír je někde blízko, jaktože ho Alice neviděla?

„Kde je?“ zeptala se Bella. Edward pořád vrčel a pohled měl upřený ven do tmy.

„V lese kousek od nás.“

„A co chce? Slyšíš, co chce?“ naléhala na něj Bella. Edward najednou vypadal hrozně zmateně, přestal vrčet a ztuhl.

„Prosí, abychom ho pozvali dál...“

Bylo ticho. Překvapené, vyděšené ticho. První se probral Carlisle:

„On ví, že ho slyšíš?“

Edward neodpověděl, jen pozoroval tmu. Nevnímal, že na něj mluví Carlisle ani Bella, nereagoval na moje vyděšené Co se děje?! Byl strnulý a vypadal vyděšeně, nechápavě a smutně najednou.

„Edwarde, chce nám ublížit? Má nějakou nebezpečnou schopnost?“ naléhal Jasper. Až když s ním Bella zatřásla, jen téměř neznatelně zavrtěl hlavou.

„Esmé, vezmi Minnie a Renesmé a bežte nahoru. Alice, jdi s nimi! Bello, roztáhni prosím štít kolem všech, Jacobe, kdyby šlo do tuhého, klidně se přeměň i uvnitř!“ zavelel Carlisle rozhodně. Alice zasténala:

„My jsme tu! Jen jsem nás neviděla! Jsme schované!“

„Já nechci jít nahoru, co když budu potřebovat utéct?“ vyjekla jsem vyděšeně, ale nikdo mě neposlouchal. Došlo mi, že před upírem bych stejně neutekla, a zmlkla jsem. Bála jsem se, protože mě děsila jejich nervozita a protože jsem netušila, co se děje s Edwardem. A zároveň jsem se hrozně zlobila, protože ten parchant si klidně dovolil přijít a zpanikařit celou rodinu.

Esmé mě popadla do náruče a utíkala se mnou do ložnice Edwarda a Belly, která byla až na opačném konci domu. Teoreticky jsme tak měly mít dost času na případný útěk, i když s upíří rychlostí šlo jen o mikrosekundy. Ness mi s očima rozšířenýma strachem žmoulala ruku a já si najednou vědomila absurditu celé situace. Stojím tu v pyžamu a ponožkách, kolem mě je smečka nejlepších predátorů na světě a venku je jen jeden, který ale dokáže pořádně zkazit večer.

„Alice, co se děje s tátou?“ šeptala Nessie a způsobila tak, že se mi srdce hystericky rozbušilo. Už je tak blízko, že slyší normální mluvu!

„Já nevím, miláčku. Ale neboj se, když by byl nebezpečný, dozvěděli bychom se to. Edward vrtěl hlavou, není nebezpečný, neublíží nám,“ mumlala Alice, ale bylo vidět, že pozorně poslouchá, co se děje. Já neslyšela nic, dole buď všichni mluvili tak, aby je nemohl slyšet ten venku, nebo mlčeli a čekali.

Ozval se zvonek, při tom zvuku jsem sebou trhla. Esmé, Ness i Alice napjatě poslouchaly a já si připadala tak hluchá, úplně k ničemu. Nervozitou jsem se začala slabě chvět, a že mě Esmé pořádně objala situaci rozhodně nezlepšilo.

A pak jsem slabě uslyšela jasný, přátelský hlas, který řekl:

„Dobrý večer.“

Mé tři společnice se ani nepohnuly, ale když se ozval překvapeně, ale klidně znějící Carlisle, trochu se uvolnily a Nessie si oddechla.

„Williame?“

„Kdo je William?“ šeptla jsem. Alice pokrčila rameny a podívala se tázavě na Esmé, ale ta udělala ten samý pohyb.

„Jdu se tam podívat,“ rozhodla se Esmé a zmizela. Nessie mi dál drtila ruku, ale neměla jsem nic proti, aspoň jsem si byla jistá, že se mi to nezdá.

„Co se děje? Nic neslyším!“ syčela jsem nervózně.

„Nic se neděje, jsou zticha,“ úpěla Ness potichu a vypadla minimálně stejně napnutě jako já. Alice měla další vizi, zírala do nikam a když pak zamrkala a probrala se, vykuleně se na mě otočila.

„Co?!“ vyjekla jsem. Alice naprázdno otevírala pusu, jak se snažila najít správná slova, ale nakonec z ní vylezlo jen nesouvislé:

„On... Ty?“

Co já? Co já??? Ježiši, Alice jedna, normálně se nedá zastavit a v takhle vypjaté chvíli tu koktá?! Co on já? Proč já? Sežere mě?

Nessie mi stiskla ruku ještě o něco silněji, až jsem zakňučela. Hned sevření povolila a i bez vybídnutí šeptala:

„Carlisle řekl, že si myslel, že on je mrtvý! A ten cizí prej: to je všeobecně rozšířená lež, která mi zajistila klidný život. Teď je ticho. A teď ho Carlisle prosí, aby mu vysvětlil, co se tedy stalo. A on nechce, říká, že na to bude dost času. Carlisle chce vědět důvod jeho návštěvy.“

„A dál?“ zírala jsem na ni nedočkavě. Jen trhla hlavou a pořád soustředěně poslouchala. A pak jsem viděla, jak se jí rozšířily zorničky a podívala se přímo na mě.

„Co?“ kníkla jsem. Jestli přišel někomu něco udělat, vlastnoručně mu utrhnu hlavu!

„Minnie je ten důvod,“ hlesla Nessie.

Já?!

„Cože?“ udělala jsem překvapeně. Ness na mě zírala a vypadala stejně zmateně, jako já. Alice se vypařila. Bezva. Ona to ví. To její on – ty. Proč mi nic neřekla? Proč mi neřekla, co viděla? A co ten idiot chce? Neznám ho, nevím, co by po mně mohl chtít, leda tak moji krev, ale to už by ho nejspíš rozcupovali na kusy, ne?

„Carlisle nechápe, vlastně nikdo nechápe, mluví moc rychle a všichni najednou, už jim skoro nerozumím,“ zamračila se Nessie.

„Cože?“ udělala jsem znovu. Proč jim nerozumí? Proč mluví moc rychle?

„Dělají to vždycky, když nechtějí, abych o něčem věděla. Nemám tak dobrý uši jako oni! Ale teď se asi hádají, zní to rozčileně...“

Zase se zarazila:

„Chtěl by tě vidět,“ řekla a zněla nabroušeně, jako by ji samotnou jeho přání rozčílilo.

„Cože?!“ zopakovala jsem a bylo mi úplně jedno, že nejspíš vypadám jako retardovaná. Myšlení mi v téhle situaci prostě nešlo. On si jen tak přijde a řekne, že mě chce vidět? Úplně cizí upír? Co to jako má bejt, do prdele?!

„Táta se probral! Táta mluví!“ plácla mě Nessie nadšeně do ramene, až jsem sykla.

„A co říká?“ zatřásla jsem jí rukou. Zatvářila se zase zmateně:

„Prý ho tu nechceš. Jako toho cizího.“

Samozřejmě, že ho tu nechci! Co je zač?! Ať vypadne! Co si jako myslí? Co chce? Jak o mě ví? Edwarde, co se to děje?

„Tamten říká, ať to táta nechá na tobě. Že už toho může nechat. Že ti do toho nemá mluvit,“ opakovala mi Nessie konverzaci s obýváku. „A už zase mluvěj rychle, to je fakt nefér! Nejvíc je slyšet táta a ten cizí.“

Zase se na chvíli odmlčela a snažila se zachytit aspoň něco. Frustrovaně zavírala oči a mnula si kořen nosu volnou rukou, vrtěla hlavou.

„Teď slyším nejvíc Carlisla. Nezní naštvaně, i když to on nezní asi nikdy. Táta mu do toho skáče, ale vypadá to, že Carlisle má navrch. No, a zas melou všichni najednou, jen Jake brblá něco o pitomcích,“ podívala se na mě s úšklebkem.

„Co může chtít?“ opakovala jsem se. Objala mě.

„Nevím, ale ať do bude cokoliv, nic mu nedovolíme. Nakopeme mu zadek! Jsme v přesile, nic si nedovolí. Ježiš, ty se celá třepeš!“ všimla si mého stavu. Na chvilku mě pustila, sebrala z postele deku a hodila mi ji přes ramena. Zachumlala jsem se do ní, ale třes nepřestával.

„To není ze zimy,“ konstatovala Nessie. Zavrtěla jsem hlavou. Třásla jsem se nervozitou a vzteky, třásla jsem se, protože jsem nevěděla, co se děje, jen jsem si byla jistá, že se mě to týká. Třásla jsem se proto, že jsem si připadala, jako by něco domlouvali za mě. Třásla jsem se, protože jsem měla chuť tomu cizákovi nakopat zadek. A bylo mi jedno, že bych si při tom přerazila nohu.

„Máme přijít dolů,“ vypadlo najednou z Ness. Zněla přesně tak překvapeně, jak vypadala. Prudce jsem zavrtěla hlavou:

„Já teda rozhodně nikam nejdu!“

Mám se mu naservírovat na podnose? Jablíčko do pusy? Ať jde do háje!

„Oni ho k tobě nepustěj, neboj,“ snažila se mě uklidnit, ale moc jí to nešlo. Zase jsem jen zavrtěla hlavou.

Nasrat. Klidně mu to řekni.

Zespodu se ozval Emmettův řehot a na malinký okamžik jsem měla pocit, že všechno je tak, jako před několika minutami. Že se mi to celé zdálo, že možná ještě blouzním v horečce a příchod cizího upíra, kterého odsud nikdo nevyhodil, jsem si jen vysnila. Jenže pak se otevřely dveře a nežjsem se stihla leknout, objevil se Edward. Vypadal smutně. Vypadal rezignovaně. Nessie se mu vrhla do náruče, něco jí špitnul a ona s kývnutím klidně odešla. Sesunul se do kleku vedle mě a objal mě i s dekou.

Já se bojím. Edwarde, vůbec ničemu nerozumím. Říkal jsi mi, že ho vykopneme, ale je tady a já mám jít dolů? Kdo to je? Proč mluvil o mně?

On ti neublíží,“ zamumlal mi do vlasů.

Na to ti kašlu! Co chce?! Byla jsem netrpělivá, vzteklá, bezmocná a... Zrazená? Proč? Protože dal přednost svému druhu? Protože mi slíbil, že já před tím upírem budu mít přednost? Bylo to nesmyslné, bylo to dětinské, ale přesně tak jsem to cítila.

Slibuji ti, že ti všechno vysvětlíme. Ale víš dobře, že upíři toho většinou vysvětlují dost najednou. Pojď se seznámit, prosím. Pak ti to bude moct říct sám.“

Proč se tváříš takhle? Něco je špatně...

Chvíli mlčel. Litovala jsem, že mu nevidím do obličeje; možná bych viděla nějaké emoce a mohla tak pochopit, o co jde. Slyšel mě, trochu se odtáhl a obrátil si můj obličej k sobě.

Minnie, chci, abys věděla, že tě mám moc rád. Moc. Vždycky jsem měl a vždycky budu, a nikdo na tom nic nezmění, ano?“ kladl důraz na každé slovo. Nezněl, že by se loučil, spíš mu moc záleželo na to, abych mu věřila. A já mu věřila.

Ale stejně mi neřekneš, o co jde.

Unaveně se usmál:

"Trochu se bojím, že bys mi to nevěřila..."

Dík. Teď jsi mě fakt uklidnil!

Zvedl se i se mnou  a postavil mě na zem. Sjel mě pohledem od hlavy, která rozhodně nebyla učesaná, přes pyžamo s medvídky, které mi koupila Alice natruc, protože jsem odmítla saténové hadříky, až k pleteným pruhovaným ponožkám. Škodolibě se uchechtl. Zamračila jsem se.

Směješ se mi?!

Vypadal na chvíli zase normálně, když se mu na tváři objevil ten křivý úsměv:

"Kdepak, Minnie. Tobě ne, vážně. Tak pojď, ať to máme za sebou."

Ze schodů jsme sešli do obvýváku plného lidí. Přelétla jsem pohledem po Cullenových a viděla rozpačité, ale ne naštvané nebo bojcné výrazy. To mě trochu uklidnilo. Pak jsem úplne vzadu, v podstatě ještě u dveří, zahlédla toho cizího.

Nevypadal zle ani hrozivě. Usmíval se. Byl vyšší než Edward, ale nižší než Emmett. Tmavé krátké vlasy, nádherný upíří obličej s ostře řezanými rysy, oči měl skoro zlaté, ale neměly tak jasný odstín jako ty Cullenových. Byla jsem si jistá, že zblízka by házely oranžové odlesky. Rty byly dokonalé, brada mužná, postava byla svalnatá, ale ne hromotlucká. Měl nádherná předloktí a ruce. Na první pohled bylo vidět, že se nepřeměnil jako adolescent; byl určitě stejně starý jako Carlisle, možná dokonce starší. Vypadal mile a vypadal nádherně. Byl nejhezčí z přítomných mužů.

A přes to všechno mi byl hrozně, ale hrozně nesympatický. Kdybych byla upír, už bych dávno vrčela.

Edward šel o krok přede mnou a chánil mě vlastním tělem, teď se ale otočil a pobaveně na mě mrkl.

"Teď jsi stará dobrá Minnie!"

Zůstala jsem stát mezi Bellou a Carlislem, Edward byl pořád přede mnou. Jasně, ochranář, kdyžtak to schytá on. Mračila jsem se a mlčky čekala, co se bude dít. Ten mizera udělal krok blíž, ale několik tichých syknutí ho donutilo zastavit. Rozpačitě si prohrábl vlasy a podíval se na Carlisla. Ten pochopil jeho prosbu a naklonil ke mně hlavu:

"Minnie, tohle je William Blacksmith."

Žádné můj přítel William Blacksmith, nebo starý známý William Blacksmith. Jen mě to utvrdilo v mém pocitu z něj. Nehnula jsem ani brvou a čekala, co bude dál. Byla jsem vděčná Jasperovi, že ho nenapadlo mě uklidňovat.

Ten cizí upír, tedy William Blacksmith, ještě o něco víc rozšířil svůj úsměv a dokonalým hlasem, proti kterému byl ten Edwardův sameťák jen pubertální kuňkání, řekl:

"Moc mě těší, že se s tebou konečně setkávám, Minnie."

No, aspoň jeden z nás má z toho setkání radost.

"Co chceš?" vyštěkla jsem zásadní otázku toho večera. Sama jsem se musela pochválit, zněla jsem vážně protivně a nepřátelsky, přesně, jak jsem doufala. William pobaveně zavrtěl hlavou a střelil pohledem po Edwardovi, kterému jsem do obličeje neviděla. Pak se podíval na mě a zvážněl:

"Bude to znít zvláště, ale všechno ti vysvětlím."

"Jo, to už jsem dneska slyšela," skočila jsem mu do řeči. Cukly mu koutky a kolem očí se mu ukázal jemné vějířky vrásek. Nadechl se a tím dokonalým hlasem řekl:

"Miluju tě, myško."

A já se začala smát.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SoulTraveler

15)  SoulTraveler (17.10.2012 18:01)

"Nasrat" mě vždycky rozseká

zuzka88

14)  zuzka88 (03.02.2012 15:15)

Co to jako....? Kdo je William? Vůbec nevím, která bije. Jdu rychle dál

Mabel

13)  Mabel (17.12.2011 20:17)

Ten konec, ten konec, ááááá, divím se, že vůbec zvládnu napsat nějaký komentář, jsem tak napnutá, že bych nejradši četla hned dál, ještě, že nemusím čekat na další kapitolku. Juchů! A abych nezapomněla, dvojice Minnie, Emmett při šarádách byla suprová!

leelee

12)  leelee (10.12.2011 20:44)

buď trochu magořim ,nebo...

miamam

11)  miamam (18.11.2011 09:46)

Eh cože?! Co to je za týpka a co to sakra žvaní??? To teda vůbec nechápi:)

Janeba

10)  Janeba (17.11.2010 22:46)

Co se děje?! Co se děje! Nebrasko - promiň, ale mé nervy jsou k prasknutí a jsou jen jedny! Víc Tě asi nepotěším! Přesto díky!

9)  alex (18.10.2010 19:21)

To byla naprostá dokonalost! Humor, napětí a vyhrocená situace na závěr, nic tomu nechybělo.

magorka

8)  magorka (22.09.2010 08:25)

a zase jsme drkotala zubama spolu s Minnie a zuřila, když se cizáckej upír chtěl nakvaltovat do jejího života a chechtala se, když ho Minnie svým hurá stylem poslala kamsi ještě dřív, než ho viděla

SarkaS

7)  SarkaS (09.09.2010 18:08)

Huh
Ano já vím, inteligentní reakce, ale zrovna teď jediná možná

Nebraska

6)  Nebraska (01.08.2010 10:45)

Musko, neklej!

eMuska

5)  eMuska (01.08.2010 10:07)

a dokelu! to má byť prosím pekne čo???

Bosorka

4)  Bosorka (28.06.2010 08:06)

Tak jsem si to znovu - pokolikáte vlastně už? - přečetla a jsem z toho pořád hotová...

sakraprace

3)  sakraprace (28.06.2010 07:44)

Juchů Will je tu. No alespoň jeden z nás má z toho setkání radost

Alrobell

2)  Alrobell (27.06.2010 22:55)

dvě slova: šarády, nasrat - a já v záchvatu skoro spadla z postele! Konečně je tady Will! Jupí!!!

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 18:31)

na tohle nemám nervy... ale to její - nasrat! klidně mu to řekni mě opět dostalo...:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek