Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Parazit

Řehtala jsem se celé téhle divné situaci a z očí mi tekly slzy. Cullenovi se na mě dívali zmateně, Jake s Emmettem nezklamali a zubili se. Jasperovi cukaly koutky, ale nesmál se, protože cítil ten samý binec v emocích, jako já. Chechtala jsem se a zároveň chtěla brečet, spadl mi kámen ze srdce, že mě asi vážně nehodlá sežrat, a zlost nad jeho chováním, cítila jsem strach a nervozitu a zároveň úlevu. Ten hysterický smích byl jen ventilem toho všeho.

Edward se na mě otočil a nešťastně krčil čelo; vsadila bych se, že teď měl vážně problém stihat moje myšlenky. Postupně to zmatené víření v hlavě ustávalo, přebytečné pocity a poznatky postupně ustupovaly do pozadí a nakonec se všechna moje pozornost upřela na jednu jedinou otázku:

Co je to sakra za kreténa?!

„Jsi v pořádku, Minnie?“ zeptal se, když se několikrát významně podíval na Edwarda, ale ten nic neřekl.

Konečně jsem se přestala pochechtávat a cítila se unavená, ale na vzteklou odpověď to ještě stačilo:

„Do toho ti nic není!“ Ty pošahanej idiote, dodala jsem v duchu. Byla jsem nabroušená jak ještě nikdy. Na jednu stranu jsem prahla po tom, dozvědět se, co je zač a proč sem přišel plácat takové kraviny, na druhou stranu jsem toužila být co nejdál od něj. Vyhrála ta druhá možnost, jeho bláboly mi pak může převyprávět Edward a určitě se tak dozvím víc, než když bych poslouchala toho blba.

„Odvezete mě někdo domů, prosím?“ obrátila jsem se na Carlisla a doufala, že dokáže pochopit, jak mi je. A že nějaká rekonvalescence po chřipce je mi teď fakt ukradená.

„Nemůžeš nikam odjet, ještě nejsi zdravá,“ ozval se ten blázen. Tentokrát jsem opravdu zavrčela, asi s upíry trávím moc času, a ještě víc mě vytočilo, že jeho to evidentně pobavilo.

„Ty,“ ukázala jsem na něj výhružně ukazováčkem, „ty na mě už nemluv!“

Edward si stoupl těsně přede mě a vážně potichu řekl:

„Vážně nemůžeš jet domů. On není nebezpečný, ale teoreticky je možné cokoliv, a kdyby se jeho názory změnily, u kluků bys nebyla v bezpečí.“

„Nech toho, ty víš, že jsem si jistý-,“ začal se dohadovat ten kretén, ale Edward ho zastavil rázným mávnutím ruky. Věděla jsem, že má pravdu. A štvalo mě to.

Já tu s ním nechci zůstat, vždyť je divnej! Je to blázen! Jak sem může jen tak přijít a začít plácat takový blbosti? Měli byste mu dát upírskou svěrací kazajku a odnést ho někam do Kanady!

„On není blázen,“ domlouval mi tiše, ale stejně jeho věta způsobila vlnu veselí mezi Cullenovými.

„Já to říkal,“ culil s Emmett a natahoval k Jakeovi ruku. Hned mu v ní přistálo deset dolarů. Blázen nevypadal pobaveně, ale ani překvapeně. Muselo mu být jasný, co si o něm budu myslet.

Není? Vážně? Přijde ti jeho chování normální?

„Vzhledem k tomu, co vím, tak ano.“

A že bys mi řekl to, co víš? I když pochybuju, že to změní můj názor na něj... Podívej se, jak je slizkej!

„A co ten hlas, Minnie?“ usmál se škádlivě Edward. Vzpomněla jsem si na svůj úžas, když ten cizinec poprvé promluvil. Jak mi rázem Edwardův sametový hladivý hlas přišel jako nezajímavý.

No... Ten má úžasnej... Ale to je tak všechno, co má. Dyť je to debil, Edwarde! Řekneš mi teda, čím tě přesvědčil o tom, že je úplně normální přijít a říct cizí lidský holce Miluju tě?!

„Nechám to na něm, vážně. Je to jeho... boj, tak ať se snaží,“ pokrčil rameny Edward. Naštval mě. Poslala jsem mu několik velmi neslušných výrazů, několikrát jsem zopakovala svůj názor na nově příchozího, obvinila jsem ho z toho, že mě vůbec nemá rád a nakonec nahlas oznámila, že odcházím nahoru a rozhodně nehodlám nic řešit s nějakým pitomým bláznivým upírem. Když jsem se otočila a pořád ještě zabalená v dece (a s pyžamem a ponožkama! Vrchol smyslnosti! Samozřejmě, že mě musí milovat! Debil!!) se snažila aspoň trochu důstojně odkráčet do pokoje pro hosty, který se stal mým přechodným útočištěm, uslyšela jsem ten krásný hlas:

„Dobrou noc, myško. Uvidíme se ráno.“

Zastavila jsem se v půlce pohybu a rozzuřená se na něj otočila:

„Ty mi neříkej myško!!!“

Jeho dokonalá tvář se rozsvítila spokojeným úsměvem a mě to ještě víc naštvalo. Teď se má tvářit zkroušeně, ne?! Potichu jsem zamumlala něco o idiotech a věděla jsem, že mě musí slyšet. Zalezla jsem do pokoje, nezapomněla pořádně třísknout dveřmi, lehla si do postele a schovala se pod další deku. Měla jsem v plánu si hezky v duchu zanadávat a až se dostatečně vysílím, usnout. Jenže jsem uslyšela tlumená cvaknutí dveří. Připravená začít okamžitě ječet, kdyby se sem náhodou vydal ten magor, jsem prudce vykoukla zpod deky, ale to už se kě mně do postele cpala Nessie. Okamžitě jsme se objaly, přestože přes tu hromadu přirývek to bylo skoro neproveditelné. Chvíli jsem si jen užívala toho, že tu se mnou je, a doufala jsem, že jí nehráblo jako ostatním, kteří jen mlčky přihlíželi těm Blacksmithovým kecům. Naštěstí to byla pořád moje Ness:

„Je to divný, viď?“

Nešťastně jsem přivřela oči:

„Takže ty taky nic netušíš?“

„Ne. Prej nám to řekne. Mysleli si, že ještě teď večer, ale když jsi odešla, on sám rozhodl, že se s tím počká do rána, abys vychladla,“ šeptala Nessie.

„Já nehodlám vychladnout!“ řekla jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšeli. „I ráno si budu myslet, že je to debil!“

Ness se zahihňala:

„Jedině ty dokážeš klidně říct cizímu upírovi, že je debil!“

„Něco podobnýho jsem tvrdila i Edwardovi. Sice ne nahlas, ale už mám v těhle věcech praxi,“ mrkla jsem na ni a byla moc ráda, že ji mám u sebe. Že ona je na mé straně.

„Přijde ti to normální?“ zvážněla jsem. Potřebovala jsem slyšet, jak na ni ta divná situace zapůsobila. Nessie chvíli přemýšlela a pak potichoučku špitla:

„Takhle jsem si vždycky představovala otisknutí, víš? Jake říkal, že když jsem se narodila, prostě věděl, že jsem jeho život. Že ho to ke mně táhlo tak, že ho nic nemohlo zastavit. Sam, vůdce jejich vlkodlačí smečky v La Push, se otiskl do Emily, když už oba byli dospělí. Prý ji prostě jeden den potkal, tak, jako už mnohokrát předtím, a když ji uviděl, došlo mu, že ji miluje. A hned jí to řekl. Dala mu facku,“ uchichtla se.

„Ale tohle je upír! Oni se přece neotiskují!“ namítla jsem. Přikývla:

„No, a právě o to je to divnější.“

„Je to úchyl,“ vynesla jsem ortel. Pomatenej upír, co si plete svou identitu. Chápu, může se to stát každému, teď je jasné, že i upírům. Já taky nejsem zrovna normální, že. Ale proč si, do prkýnka, vybral zrovna mě? Jsem snad nějakej pokusnej králík pro jeho nápady? Co bych asi tak mohl dneska podnikout? Co takhle vyděsit nějakou člověčí holku tím, že jí vyznám své city? To by mě mohlo bavit, a kdyby náhodou ne, půjdu a sním pár smrků!

„Teď lituju, že nemám tátovu schopnost, vypadáš fakt úžasně,“ chichotala se Nessie. „A táta se směje.“

No, ještě aby se nesmál... Doufám, že je tomu pitomýmu úchylovi jasný, že se směje jemu.

„Proč ho nevyhodili? Edward slíbil, že on tu nezůstane, abych tu mohla být já,“ kňourala jsem. To mi nešlo do hlavy. Evidentně věděli, co Blacksmith chce, minimálně Edward si tím musel být jistý, a stejně nezakročil. Proč selhal ten jeho otcovský pud?

Carlilse ho zná. Prý dlouho. Myslel si, že je dávno mrtvý. Víc nevím, máma říkala, že se to dozvíme. A jestli si táta přečetl v jeho hlavě, že všechno myslí upřímně, a že tě nehodlá napadnout a jestli Alice viděla, že ti neublíží, nemají důvod ho vyhazovat, víš?“ vysvětlovala Ness. Zamračeně jsem si založila ruce na hrudi a znovu si připadala jako malej harant, ale nemohla jsem si pomoct, přesně takhle jsem se teď cítila.

„To je normální rasová diskriminace,“ zašklebila jsem se rezignovaně. Způsobila jsem tak záchvat smíchu nejen Ness, která mi ze vzdálenosti patnácti centimetrů poprskala obličej, ale i těch v přízemí. „Kvůli upířímu úchylovi teď nebudu moct vylézt z pokoje,“ brblala jsem dál.

„No, trochu se bojím, že budeš muset vylézt. Jinak se nedozvím, co je zač. A ty taky ne,“ namítla celkem logicky. Jenže zrovna o logiku jsem vůbec nestála.

„Já to nechci vědět,“ dělala jsem uraženou.

Ale já to chci vědět,“ řekla s důrazem na .

„Tak se ho zeptej,“ odsekla jsem. „Já s ním nehodlám ani promluvit!“

Ness se na chvilku zadívala na svoje ruce a nervózně si kousala ret, a pak z ní vypadlo:

„Alice od té poslední vize jen mlčí...“

A mně došlo, co tím chtěla říct. Že Alicino On... Ty? neznamenalo, že mi půjde po krku. Němě jsem zírala do Nesiiných očí a litovala, že nemůžu seběhnout dolů a třeba i násilím Alici donutit, aby vysypala, co viděla. Ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem ji dokázala vytočit během nakupování změnami plánů. Jak ji vyděsilo, když jsem si představila, že vyskočím z auta. Aliciny vize se odvíjejí podle toho, jak se lidé rozhodnou. A já se postarám, aby se to její vidění, ať bylo jakékoliv, nevyplnilo.

„Ať si klidně mlčí...,“ řekla jsem uštěpačně. Ness se ušklíbla, už mě znala natolik, aby věděla, že mám plán. Pak se přisunula až ke mně a tak potichu, že jsem ji sotva slyšela, mi špitla do ucha:

„Musíš ale uznat, že je krásnej! Je nejhezčí upír, jakého jsem kdy potkala!“

„Kolik jsi jich potkala, mimo tvé rodiny?“ zaryla jsem si do ní. Statečně mi oponovala:

„Neříkej, že sis nevšimla, jak vypadá?“

Zpražila jsem ji jedním hodně naštvaným pohledem:

„Je slizkej!“

Zavrtěla hlavou:

„Tys byla vždycky divná, Minnie!“

A pak dodala:

„A proto jsi naše prdelka, viď?“

„Já ti dám prdelku, ty strašidlo,“ zamručela jsem, ale byla jsem moc vděčná za to, že ji mám. Omotané několika dekami, neumyté a nenavečeřené jsme tam vytuhly. Poslední má myšlenka před spaním byla o tom, že se ráno musím zeptat Cullenových, jestli si upíři čistí zuby. Zbytky srnky mezi zuby nemohou být zrovna příjemné, ne?



Ráno mě vzbudilo nějaké dohadování hned za dveřmi. Rozespale jsem zírala kolem sebe a snažila se přijít na to, co je za den, kdo jsem a kde jsem se tu vzala, ať už je to kdekoliv. V hlasech za dveřmi jsem poznala Edwarda, Bellu a toho idiota, a hned jsem věděla, kde jsem a co se dělo večer.

„Bezva,“ ujelo mi a hlasy zmlkly. Pak se ozval Edward tónem, který nepřipouštěl námitky:

„Minnie prostě bude snídat dole v kuchyni s Renesmé a Jacobem jako vždy. Je to zvyk. Esmé miluje, když se o ně může starat.“

„Co je?“ vyhrabala se zpod přikrývky Nessie a zmateně mžourala kolem sebe.

„Bohužel se mi to nezdálo, furt je tu,“ vzdechla jsem mrzutě. Bylo mi líto Jaspera, který ze mě nebude mít radost. Ale pak jsem si vzpomněla na tu věc se zuby a hned mi vylétly koutky úst nahoru. Nenechám si tím hňupem zkazit radost z toho, že jsem s lidmi, teda upíry, které mám ráda! Ať si mele, co chce, prostě ho nebudu poslouchat. Nedovolí si mi ublížit, tedy přesněji – nebude mu to dovoleno, a časem ho to přestane bavit a najde si nějakou jinou zábavu. Jo. To dopadne.

Osprchovala jsem se a už v normálním oblečení sešla dolů do obýváku. Měla jsem v plánu si dát pozor na to, abych o toho trotla ani pohledem nezavadila, ale jen co jsem sestoupila z posledního schodu, stál s úsměvem na rtech metr přede mnou.

„Dobré ráno,“ řekl potichu.

„Můžeš uhnout?“ řekla jsem ošklivým tónem. Nic takového bych si nedovolila ani na nikoho cizího, natož na hosta Cullenových, byť vlastně nezvaného, ale nemohla jsem si pomoct. Ten chlap mě iritoval. Beze slova ustoupil do strany a já se kolem něj prosmýkla do kuchyně, kde jsem zajela na židli vedle Jakea, popřála dobré ráno a nadšeně se vrhla na vajíčka se slaninou. Po třetím soustu mi došlo, že je ticho. S plnou pusou jsem se rozhlédla.

Jak bylo jejich zvykem, všichni Cullenovi se naštosovali do kuchyně a sledovali naši snídani. Tentokrát ale nevypadali spokojeně, Emmett netrousil vtípky a Alice neplánovala, co bychom mohli ten den podniknout. Stáli a pozorovali mě. Zamyšleně, bez známek negativních emocí. Alice s Jasperem se lehce usmívali, Edward se díval zadumaně z okna, ale byla jsem si jistá, že tentokrát není mimo jako večer a je na příjmu.

Tak co je?

Otočil na mě hlavu a usmál se:

"Připravil jsem tě o snídani do postele, promiň."

Cože? Rychle jsem se otočila a ani nemusela toho blbce hledat očima, stál hned za mnou. Zase se usmíval. Jen se směj, ty úchyle!

"Tos udělal dobře," pochválila jsem Edwarda. A mohla jsem se vzteknout, když to s Blacksmithem ani nehnulo. Jdi do háje! Vrátila jsem se k jídlu a zpovídání Edwarda.

Nestojíte a nekoukáte tu všichni kvůli snídani do postele, dyť nejsem blbá. Tak co je?

Jemné pokrčení rameny.

Nechceš, aby tě slyšel?

Nepatrné kývnutí.

Tak jo, ano - jedno mrknutí, ne - dvě mrknutí, platí?

Mrk.

Je super, že ty normálně nemrkáš, takže se nemůže stát, že bys potřeboval mrknout a omylem tak souhlasil s něčm, co by se ti nelíbilo, viď?

Mrk.

Nebo můžeš mrkat vždycky, když uslyšíš intonaci otázky, a tak mě vlastně vůbec neposlouchat...

Mrk.

Posloucháš mě?

Mrk.

Vezmeš si mě?

Mrk mrk.

Máš štěstí! Napráskala bych tě Belle! No dobrá, teď se mrkneme - všimnul sis toho? Jsem vtipná! Teď se mrkneme na úchyla, ano?

Mrk. Ale zamračil se.

Co je?! Je to úchyl!

Dvě mrknutí a pořád zamračený. Zamyslela jsem se, proč se kaboní, a došlo mi to:

No jasně. Vadí ti, jak mu říkám.

Mrk.

Pfff... Fajn, takže jinak: co je William zač?

Mrk mrk. Došlo mi to, čekala jsem to. Chtěl, abych si to poslechla od něj.

Jemný křivý úsměv.

On ví, že spolu mluvíme, viď?

Mrk.

A neví o čem.

Mrk.

A sere ho to.

Malinké zaváhání, ale pak mrkl.

To je dobře. A teď k vám. Proč tu stojíte a nikdo nic neříká? Myslím tím... na něco čekáte?

Mrk.

Dobře, tak já si ho poslechnu, ale odvezeš mě pak domů.

Mrk mrk. Měla jsem chuť si vztekle dupnout.

Jste na jeho straně!

Malé zaváhání, a pak zavřel oči a už je neotevřel.

Edwarde?! Edwarde! To nemyslíš vážně! Všichni???

"Prostě si ho poslechni," podíval se na mě s naléhavým výrazem. Představila jsem si, jak mu na ty jeho rozuchaný vlasy vyklopím celý stůl jídla. Pobaveně se ušklíbl a pak se podíval za mě:

"Můžeš mluvit. Bude poslouchat."

"Mohli bychom se přesunout do obýváku? Když zůstaneme tady, sní Jake všechno, co je na stole, a pak i ten stůl," navrhla Nessie a konečně prolomila mlčení Cullenových. Jake se ohradil, Emmett se rozesmál a ostatní se začali normálně hýbat. Přestože to pro ně vlastně nebylo normální. Edward se na mě tázavě podíval, ale jen jsem trhla ramenem. Měla jsem dojedeno, takže jsem si vzala hrnek s kafem a vydala se do obýváku. Sedla jsem si na gauč vedle Ness, z druhé strany se na mě připlácla Alice a nadšeně mě objala kolem ramen:

"Bude to dobrý - "

"Nechci nic vědět!" zarazila jsem ji. Nechtěla jsem si nechat ovlivnit úsudek něčím, co se mohlo, ale nemuselo přihodit někdy v budoucnu. Upřeně jsem pozorovala temně hnědou tekutinu ve svém hrnečku a odmítala zvednout hlavu, protože mi bylo jasné, že úchyl bude někde poblíž.

"Ehm," odkašlal si Edward.

William. Jsi trapnej.

"Minnie?" uslyšela jsem Williamův hlas a moje jméno v jeho podání rázem znělo úplně jinak. Prevít. Určitě to trénoval. Musí vědět, jak příjemně jeho hlas zní.

"Poslouchám," zamumlala jsem. Nessie mě pohladila po noze. Když jsem se na ni rychle mrkla, musela jsem se usmát. Vypadala nadšeně a nedočkavě, jako malé dítě v kině.

"Přemýšlel jsem, odkud začít, je toho docela dost," začal William a já musela křečovitě sevřít hrnek, protože ten hlas byl... Omamující. Netoužila jsem po ničem jiném, než aby mluvil. Aby nikdy nepřestal. Aby mluvil o čemkoliv, aby předčítal telefonní seznam, hlavně abych ho slyšela. A to mě zaráželo a nepříjemně překvapovalo. Určitě se snaží, používá hlubší hlas nebo tak něco. Vsadím se, že by dokázal přemluvit kohokoliv k čemukoliv. Ale já se nedám. Nebude si dělat, co chce.

"Chci, abys věděla, kdo jsem byl. Carlisle mě zná, protože jsme spolu pobývali ve Volteře. Edward ti vyprávěl o Volturiových, že?" zeptal se a já přikývla.

"Patřil jsem k jejich gardě. Byl jsem voják, zabíjel jsem nepohodlné úpíry. Tam jsem se s Carlislem seznámil, přestože on z toho neměl radost a já jím pohrdal. Pil zvířata, pomáhal lidem. Bral jsem ho jako zmateného ubožáka, protože jsem miloval to, čím jsem. Miloval jsem svou sílu a rychlost, mohl jsem si dělat prakticky cokoliv. A oslabovat se pitím hnusné zvřecí krve? Proč? Ta lidská byla tak lahodná...

Byl jsem jeden z nejvýše postavených členů gardy, protože jsem měl schopnost, která se Arovi hodila."

Odmlčel se a já zvedla hlavu, protože mi chyběl zvuk jeho hlasu. Stál naproti mně, ležérně bokem opřený o knihovnu, upřeně mě pozoroval a já se na okamžik ztratila v jeho očích. Jako na přehradě v těch Edwardových. Věděla jsem, že stačí mrknout a to podivné kouzlo bude přerušeno, a povedlo se mi zase sklopit oči.

"Jsem v podstatě parazit, Minnie," řekl tiše a já si představila švába. Edward se tiše uchechtl. No, to tak nějak doplňuje to, co si o něm myslím, ne? William se ale nedal vyvést z rovnováhy a pokračoval:

"Dokážu vnímat všemi smysly kteréhokoliv upíra. Dokážu se na něj napojit a je to, jako bych byl s ním, v něm. Vidím to, co on, slyším to, co on. Cítím tytéž pachy a chutě. Zároveň ale plně vnímám své tělo, své já a to, co se děje okolo. Edward dokáže číst myšlenky, já umím jednou částí svého já být uvnitř někoho, kdo může být tisíce mil daleko a koho jsem nikdy neviděl.

Po přeměně jsem tu schopnost nedokázal ovládat, moje mysl skákala z jednoho upíra do druhého, nedokázal jsem se nikde udržet. Ten dar byl v podstatě bezcenný, jen mi ničil život. Připadal jsem si jako blázen, měl jsem problémy s rozeznáváním reality. Denně jsem byl třeba ve stovce lidí, vždy na okamžik, a pak se spojení zase přerušilo. V tomhle stavu mě našli Arovi stopaři. Chtěli mě odvléct do Voltery na „přátelský pohovor“. Tušil jsem, co mě čeká, a snažil se bránit. Roztrhali mě na kusy.“

Zajíkla jsem se a vykulila oči. Neměla jsem ho ráda a byl slizkej, ale nepřála jsem nikomu nic špatného. Ani jemu. A na chvilku mi ho bylo líto.

„To nic, Minnie. Jsme odolní. Dá se to vydržet,“ řekl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. Chvíli čekal, nejspíš na mou reakci. Když se jí nedočkal, znovu začal vyprávět. Přísahala jsem si, že už se nenechám unést a ať řekne cokoliv, budu zticha.

„Když jsem se probral, celý, byl jsem ve Volteře. Přímo na zemi před vládci. Aro mě chytil za ruku a prozkoumal mou mysl. To, co tam našel, mu udělalo velkou radost. Poznal, že s tréninkem se moje schopnost bude zlepšovat. On sám si mě vzal na starost a udělal si ze mě svou silnou zbraň.

Po mnoha letech výcviku jsem byl schopný zůstat v jedné mysli klidně týdny a zároveň normálně fungovat. Dokázal jsem se vrátit do mysli, kterou už jsem navštívil. Dokázal jsem určit, do které hlavy se chci podívat teď. Pokud jsem upíra viděl, uměl jsem se do něj dostat. Stal jsem se Arovým špehem, získal si jeho důvěru a užíval si odpovídajících výhod. Byl nadšený, protože on dokázal z mé mysli číst, co vidí ten, koho nechal sledovat. Dvakrát jsem dokázal odhalit spiknutí proti Volturiovým, jednou ze strany Rusů a jednou to chabě zkusili Japonci. Když nepochodili, stáhli se, a Aro, Marcus a Caius se stali prakticky neomezenými vládci.

Za odměnu mi umožnil přístup do vladařské knihovny. Zatímco jsem hlídal osobu, kterou chtěl Aro špehovat, trávil jsem dny a týdny čtením jejich knih. Společnost mi dělal Knihovník. Ten dával pozor, abych se ani nepřiblížil ke knihám, které byly zakázané pro všechny kromě Volturiových. Štval mě. Muselo v nich být mnoho velmi zajímavých věcí. Vědomostí, kvůli kterým se zabíjí. Knihovník ale plnil svou povinnost skvěle.

Jednou, když jsem se vážně nudil, jsem vstoupil do jeho hlavy a pozoroval se. A když jsem byl uvnitř, napadl mě nesmysl: zkusil jsem mu vnuknout myšlenku. Velmi jsem se na to upnul, sám sebe jsem viděl s křečovitě zavřenýma očima a soutředěným výrazem. Chtěl jsem, aby odešel. A k mému velkému překvapení se Knihovník najednou zvedl, zamumlal omluvu a zmizel. A tak jsem zjistil, že moje schopnost má ještě další dimenzi. Dokážu donutit upíra, v jehož hlavě jsem, aby něco udělal. Nejdřív jsem byl nadšený, ale brzy jsem zjistil, že je nedokážu přimět k čemukoliv. Spíš jen postrčit nějakým směrem. Dokázal jsem Demetriho přimět, aby se uprostřed rozhovoru s Arem odešel podívat za dveře, ale nedokázal jsem ho donutit skočit po krku Caiovi. Umím vnuknout jen neškodné věci.

Před Arem jsem to nedokázal skrývat dlouho. Rozzuřilo ho, že jsem mu to zatajil. Měl pocit, že nade mnou nemá kontrolu a měl o sebe strach. Věděl jsem toho moc. Nechal si zavolat Demetriho, aby mu nakázal vzít pár mužů a v noci mě za Volterou nenápadně zabít.“

Ztichl. Skoro jsem nedýchala, pohlcená jeho příběhem.

Mám přestat?“ zeptal se opatrně. Zavrtěla jsem hlavou, o trochu víc zbrkle, než jsem chtěla. Takhle rozhodně nevypadá osoba nad věcí, Minervo! Ucítila jsem na své ruce tu Nesiinu studenější a bez přemýšlení se jí chytila. William mluvil dál.

Jenže než Demetri stihl přijít, dokázal jsem se napojit na Ara a vnuknout mu, že už jsem mrtvý. Byl to spíš zoufalý pokus, ale vyšel. Aro se ke mně otočil zády a spokojeně si pobrukoval. A tak jsem oficiálně zemřel.

Utekl jsem z města, z Itálie. Dostal jsem se do Anglie a přemýšlel, kam odjet. Díky členství v gardě jsem neměl nouzi o peníze. Chtěl jsem být co nejdál od Voltery, aby mě náhodou někde nepotkali. Ze Southamptonu vyplouvala s velkou slávou loď do New Yorku, a tak jsem si na poslední chvíli koupil lístek.“

Co to bylo za rok?“ vydechla jsem nevěřícně a podívala se na něj. Díval se na mě, nejspíš mě pozoroval celou dobu, co mluvil. Spokojeně se usmál a odpověděl:

Bylo desátého dubna devatenáctset dvanáct.“

Jen jsem otevřela pusu dokořán. William přikývl a mrkl na mě:

Musel jsem to doplavat po svých.“

Zírala jsem na něj, na jeho pobavený úsměv, přemýšlela nad jeho slovy a připadala si tak maličká...

A dost! Prober se, trubko! Jistěže věděl, že tě to okouzlí! Každého by tím svým hlasem a úsměvem a historkou o Titanicu dostal!

Kývla jsem na něj, aby pokračoval. Pořád ještě chybělo přes sto let. A hlavně nějaké zdůvodnění toho, co tu předvádí.

Potloukal jsem se všude po světě, jen Evropu jsem vynechal. Stal jsem se pravým nomádem, neudržoval žádné dlouhodobé styky. Pravidelně jsem sledoval dění ve Volteře, ale nikoho nenapadlo, že bych mohl být naživu. Mohl jsem si nerušeně užívat života. Jediné, co se změnilo, byl můj přístup k lidem. Když jsem nebyl pod stálou psychickou masáží Ara a jeho smečky, nezažíval pravidelné hostiny a lovy, začal jsem vnímat lidi i trochu jinak, než jídlo. Tedy některé. Bavilo mě je pozorovat svýma očima, bylo to jiné, než sledovat jiné upíry pomocí daru. Dokázal jsem relativně slušně ovládat svou žízeň, krmil jsem se stejně jako Edward těmi nedobrými. Ve velkoměstech je dost uliček, ve kterých se dějí zločiny. Nemusím umět číst myšlenky, abych poznal kriminálníky a vrahy.

Naučil jsem se ty cizí obrazy v mé hlavě téměř odizolovat, vnímal jsem je jen nepatrnou částí a nechal tak svůj dar, ať si skáče z jednoho upíra na druhého, už mě to nerušilo. Stejně když si zapneš televizi se zpravodajským kanálem jen jako kulisu. Tvou pozornost upoutá jen něco výjimečného.

A u mě jsi to byla ty.“

Nessie mi sevřela ruku, až jsem vyjekla. Hned povolila a mumlala omluvu, a mně tím dala záminku pro to, abych nemusela zvednout oči. On mě viděl. Proto o mně věděl. Ale... Co dál?

Najednou jsem uslyšel tvoje jméno. Viděl jsem tě hned před sebou Edwardovýma očima. Viděl jsem, jak se snažíš být neviditelná, když na tebe mluví přednášející, a jak nervózně vypadáš, když na tebe mluví Edward. Mračila ses, jako bys ho od sebe odháněla. A pak jsi mu odsekla a poprvé mi ukázala ten tvůj sarkasmus. Byla jsi jiná. Správně bys mu měla viset na rtech a oddat se mu, ať si s tebou dělá cokoliv. Nebo se vystrašeně krčit v koutě a modlit se. A tys mu klidně uštěpačně řekla, že se jdeš najíst do lesa.

Nevím, co se stalo, Minnie. Chtěl jsem tě znovu vidět, chtěl jsem zjistit, proč se chováš jinak. Něco mě k tobě táhlo. Potřeboval jsem, aby se Edward pohyboval co možná nejčastěji ve tvé blízkosti. Aby na tebe dával pozor, vždyť jsi tak křehká! Nemohl jsem mu vnuknout svou zvědavost a zmatenost, nechtěl jsem, aby… Neznal jsem ho, nevěděl jsem, že má Bellu. Bál jsem se, aby si moje ponoukání nevysvětlil jinak a nechtěl tě pro sebe. A pak mě napadla otcovská láska...“

Co?!“ hekla jsem. A aniž bych chtěla, najednou jsem měla oči plné slz, věděla jsem to ještě před tím, než mi to vlastně došlo: to nebyl Edward! To, jak se ke mně choval, to nebylo z jeho hlavy! Krev se mi nahrnula do obličeje a srdce mi bušilo, zase jsem si připadal tak zrazená! Bolelo to a já chtěla honem někam utéct a v tu samou chvíli zabít Williama.

Myško!“ objevil se přede mnou klečící Edward a vzal mi obličej do svých ledových rukou, Tím mě probral. Zírala jsem do jeho zlatých očí a v duchu křičela.

Tos nebyl ty! Nikdy jsi to nebyl ty! Jsem tu omylem!

„Minnie, co jsem ti říkal večer?“ zeptal se Edward klidně. Vybavila jsem si jeho slova, tu naléhavost, s jakou je říkal. Vždycky jsem měl a vždycky budu, a nikdo na tom nic nezmění. Popotáhla jsem nosem a přikývla.

„Od večera už ho v hlavě nemám. Jsem to jen já. A je to stejné,“ řekl mi s úsměvem a mně se moc ulevilo.

„Nemohl jsem si pro tebe přát lepšího ochránce, Minnie,“ ozval se William. „Edward je výjimečný nejen čtením myšlenek. Stačilo ho jen lehce pobídnout a sám si k tobě vytvořil velmi pevné pouto.“

„Jsi parchant,“ zamračila jsem se na něj. „Jsi ubožák!“

Neprotestoval. Poprvé se neusmíval, vypadal provinile.

„Nech ho mluvit,“ poprosil mě Edward a vrátil se zpátky na křeslo k Belle.

„S každým dalším dnem jsem si byl víc a víc jistý. Nemohl jsem se dočkat, až tě znovu uvidím, nebo aspoň uslyším, jak o tobě Edward vypráví rodině. Když jsem zjistil, že žije s Carlislem, došlo mi, proč u tebe může být, proč chodí do školy. Vegetarián. A v tu chvíli mi bylo jasné, že jestli tě chci někdy vidět na své vlastní oči, musím se začít chovat stejně. A tak jsem ochutnal prvního klokana. A s každým dalším a každou další tvou větou, úsměvem, gestem jsem věděl, že to půjde. Jediné, co jsem chtěl, bylo nasednout do letadla a přijet za tebou. Připadal jsem si jako blázen. Upír se zamiloval do člověka! Jenže pak se ti Cullenovi přiznali, co jsou zač, a já se dozvěděl o tom, že Bella byla taky člověk. V ten moment jsem byl nejšťastnějším tvorem na světě. Zjistil jsem, že to jde. Že je to možné. A už jsem jen čekal, až si budu moct být jistý svou žízní. Chodil jsem do nacpaných nákupních středisek, šel jsem v Sydney na operu, dokonce jsem vlezl i na největší tamní pohotovost. A bylo to v pořádku. Cítil jsem tvou vůni, miluju tvou vůni, ale neláká mě. Mohl bych ji čichat navždy a nevyvolala by ve mně žízeň. A minulý týden jsem věděl, že jsem připravený. Koupil jsem letenku a vrátil se do Států. A tys onemocněla. Nedovedeš si představit, jak mi bylo, když jsem tě viděl, zničenou, unavenou, v horečce, a nemohl jsem nic dělat. Chtěl jsem přijít hned, ale nechtěl jsem, aby ti bylo ještě hůř. Musel jsem počkat do včerejška.“

Udělal tři pomalé kroky ke mně, nikdo na něj nevrčel, a klekl si tak, jako to předtím udělal Edward. Dívala jsem se do jeho dokonalého obličeje a v hlavě se mi honily myšlenky na něj, představy, jak mě viděl, viděl nás všechny Edwardovým zrakem, slyšel mě jeho ušima a někde na druhém konci zeměkoule se do mě zamiloval. Dívala jsem se do jeho očí a opravdu měly jinou barvu, než ty ostatních. Na okrajích byly slabě do oranžova a sem tam jsem v nich zahlédla tenoučké červené nitky. Upír, co se ještě v září krmil lidmi. Teď tu přede mnou klečí a vypadá nejistě.

„Nech mě ti to dokázat, prosím,“ zašeptal. Nevěděla jsem, co říct. Ta jeho slizkost zmizela, možná vážně nikdy nebyla. Soucítila jsem s ním, byl sto let sám, jen s cizími lidmi ve své hlavě. A pak mu hráblo a upoutala ho jedna šedá myš s divným jménem. Jasně, ze všech upírek, ze všech nádherných žen, které by mu padaly k nohám, si vybral mě. Tohle rozhodně není normální. Je to divný a děsivý. Co čeká? Že se mu vrhnu kolem krku a pořídíme si kopii Nessie? Je to magor. Věděla jsem to, už když vstoupil do dveří.

„Minnie,“ nadechl se Edward, ale William ho zarazil:

„Ne, Edwarde. Nech ji.“

Opatrně mi svou velkou rukou sáhl na mou. První reflex velel ucuknout, ale ignorovala jsem ho. Chtěla jsem vědět, co bude dál. Morbidní zvědavost. Rty se mu znovu zvlnily do jemného úsměvu a tím nepopsatelně krásným hlasem řekl:

„Minnie, vážně tě moc miluju. Jsi teď moje všechno.“

A já zareagovala typicky:

„Jdi do háje!“

Vyprostila jsem levou ruku zpod té jeho a pravou z Nesiina sevření, postavila se a protáhla se kolem něj pryč.

„Na tohle musej být dva! Zkus radši zapátrat v hlavách po nějaký upírce, já nemám zájem!“

A zmizela jsem do svého pokoje. Ještě než jsem za sebou zabouchla dveře, uslyšela jsem rozesmátou Alici, jak nadšeně říká:

„Dopadlo to skvěle!“

Ty jdi taky do háje!

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

15)  zuzka88 (03.02.2012 16:12)

Já nestačím zítra. To byl teda příběh. Je mi trochu líto, že to Edwardovo chování zapříčinil Will. Ze začátku mi přišlo trochu divný, že ji vidí jako dceru, ale nakonec jsem si na to zvykla a líbilo se mi to. Ale musím připustit, že Will má něco do sebe. S Minnii to nebude mít jednoduché, ale když už kvůli ní změnil stravu, zvládne všechno.

Mabel

14)  Mabel (17.12.2011 21:00)

Tak obzvlášť v některých pasážích jsem se opravdu nasmála. Dost mě překvapil Williamův dar a taky jsem se dost lekla, že Edward ve skutečnosti nemá Minnie tak rád, ještě, že to dobře dopadlo. No a teď jdu s nadšením na další kapitolu!

leelee

13)  leelee (10.12.2011 21:27)

miamam

12)  miamam (18.11.2011 10:42)

Teda jsem z toho trochu paf. Celý to byla jenom habaďůra na Minnie? Taky bych byla naštvaná! A divím se, že Culleni taky nejsou. Takhle manipulovat! Píšeš tak bombasticky, že mi z toho jde hlava kolem.

Lilith

11)  Lilith (03.01.2011 12:06)

Tak to jsi dobrá, že tě to napadlo samotnou.

Nebraska

10)  Nebraska (03.01.2011 11:48)

Ambři, v poho (děkuji ti, náčelníku! ;-) )

Lilith, Pratchetta mám ráda, ale nečetla jsem všechny knížky - a ze série o Čarodějkách mám za sebou jen Soudné sestry - takže jsem si chvíli říkala, že Zapůjčení je knížka, o který jsem rozhodně nikdy neslyšela, a až pak mě napadlo si to vygooglit. Dámy a pánové jsem taky nečetla, takže jsem vděčná múze, že na mě nešetří a propůjčuje mi tak dobré nápady, jako Prachettovi
A pokud si libuješ v porovnávání, věř mi, že tu najdeš autorky, kterým budeš jednou psát, že jsou mnohem lepší než Nebraska ;)

ambra

9)  ambra (03.01.2011 11:32)

Ahoj Lilith (Neb, promiň, že sem lezu;) ), koukám, že takt je Tvoje druhé jméno;) . Inspirační zdroje pominu, ale dostala mě věta "líbí se mi víc než". Přeju Ti, ať se o sobě nikdy nedočteš podobnou větu, kde Tvoje jméno bude za tím "než". ;)

Lilith

8)  Lilith (03.01.2011 11:11)

Nebrasko, nedokážeš si představit, jak jsi mě teď nakrkla. Já si měsíc vymýšlím originální schopnost, pak vlezu sem a jako první si přečtu tvoji povídku, protože mě zajímalo, proč je kolem ní takový rozruch. A teď se tu objeví William a já mám na tebe takovou zlost.
Koukám, že v profilu máš úryvek z Pratchetta. Národ jsem ještě nečetla, ale řekni, k té schopnosti tě inspirovalo Zapůjčení? Mě totiž jo. Chtěla jsem to použít v povídce, kterou bych tady chtěla zveřejnit, ale teď nevím. Každý (protože na tomhle webu jsi podle mě známá jako Meyerová) si teď bude myslet, že tě vykrádám, což mě neuvěřitelně točí.
Jinak je tvá povídka bomba, líbí se mi víc než povídky od MisaBells, kvůli které jsem sem přišla (má tady pokračování Zúčtování s láskou). Píšeš skvěle a tohle mě fakt chytlo. Ze začátku komentáře si nic nedělej, stejně vím, že dnes nikdo nemůže vymyslet nic, co už tu nebylo, ale tohle mě fakt... (Sprostá slova si doplň sama podle libosti.)

Janeba

7)  Janeba (18.11.2010 08:46)

Tak William se zamiloval do Minnie! Ta mu to asi pěkně osladí, spíš opepří! Nebrasko - píšeš vážně skvěle! Díky!

6)  alex (22.10.2010 21:38)

Tak tady se vzal Edwardův otcovský pud :D Úžasný. s Titanicem jsi mě dostala a kopie Nessie byla taky záchvatová. skvělý a Willa jsem si během jeho vyprávění oblíbila. ovšem Minnie nemá chybu, ten její humor, to nemá chybu. zbožňuju to!

magorka

5)  magorka (22.09.2010 08:45)

SarkaS

4)  SarkaS (09.09.2010 18:34)

Němý rozhovor byl bezvadný a to jeho priznani? No byt na jejim miste prerazila bych o nej pohrabac

sakraprace

3)  sakraprace (01.07.2010 07:48)

Je to debil Rozhovor Edwarda a Minnie ráno v kuchyni byl taky luxusní. Vezmeš si mě. Mrk Mrk. Napráskala bych tě Belle
Sice jsem už Willovo vyprávění slyšela, ale stejně jsem zas četla a ani nedutala.
Myslím, že i podesáté to bude neskutečně skvělé a já se k tomu rozhodně dopracuju. :D

Alrobell

2)  Alrobell (27.06.2010 23:12)

Njlepší byl hovor Edwarda a Minie v kuchyni - mrk.

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 18:47)

ježišinky... to jsou mi věci... no nic jdu dál...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek