Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Podzimní střípky

Až děsivě snadno jsem si zvykla na jejich přítomnost. Přes týden jsem spala doma, přestože Edward měl třikrát přednášku na téma Nebezpečná čtvrť, plná opilých kluků. S ironicky pozvednutým obočím jsem si představila své spolužáky, jak se po čtyřech snaží vyhrabat z baru a pak zvrací do živého plotu. Obvinil mě z toho, že mu to všechno dělám naschvál a že nechápu, jak se o mě bojí. Naštěstí vždycky zakročila Bella, která jako správná manželka dokázala držet emoce svého upíra na uzdě. Vždycky pak následovalo jeho zkroušené omlouvání; ještě pořád se nás všechny snažil přesvědčit o tom, že neví, proč se tak chová.

Dělalo mi dobře, že se o mě bojí. Byl to nový pocit, nečekaně příjemný. Ale odtud potud, že. Pro spaní doma byly dva zásadní důvody: kluci a milostné hrátky upírů. O kluky jsem se nehodlala připravit, pořád byli mou nejbližší rodinou. Jim sice pravidelně podléhal záchvatům žárlivosti, dokonce nebyl schopný říct, jestli žárlí na mě, nebo na Cullenovi, ale jinak to bylo pořád moje milé zlato. Nathan všechno bral se stoickým klidem, tak jako dřív. Měl radost, že je mi skvěle. Měl Cullenovi rád (kdo by neměl?) a kdybych teď oznámila, že se k nim stěhuju a beru si Nessie i Jacoba najednou, jen by se staral, kdy má přijít na oslavu.

No a k tomu druhému důvodu... první víkend po zjištění pravdy jsme s Nessie a Jakem vyrazili za klukama do baru. Tentokrát Jacob sliboval, že nebude pít, aspoň ne tolik, jako poprvé, a já slibovala, že ho nebudu tahat do nemocnice. Vysoká horečka se ukázala být jeho běžnou provozní teplotou, jenže kdo to mohl tušit? Večer byl výborný, bavili jsme se a chudák Bernie netušil, kde se vzal ten široký úsměv na mé tváři. Ke Cullenovým jsme dorazili až po půlnoci, všichni byli samozřejmě vzhůru (oni nespí! Když si představím, kolik věcí bych přes noc stihla! Ale zase... Nesnít... V podstatě jsem je litovala.) a taťka Edward nás hned vyzpovídal. Až se mu sourozenci smáli. Jacob mi velkoryse přenechal svou polovinu postele a odebral se na gauč, my s Ness jsme si ještě chvilku potichoučku špitaly, ale byla jsem utahaná jako kotě, takže jsem vytuhla.

A pak se ozvaly ty zvuky.

Ty zvuky.

A ne jen jedny.

Kdyby to byla jen běžná kulisa milostných hrátek, převrátila bych se na druhou stranu a spala dál, ale tohle bylo... monstrózní. Velmi hlasité, velmi náruživé, s lascivním slovním doprovodem, ránami, zvuky trhání látky, praskání dřeva. S vytřeštěníma očima jsem zírala do tmy a nechápala, jak je možné, že Nessie vedle mě klidně pochrupuje. Byla jsem si jistá dvěma věcmi: už nikdy nebudu provádět sex a rozhodně, stoprocentně a definitivně se už nikdy nebudu moct podívat do očí Emmettovi. Pan Buřtík?!

Najednou bylo ticho. Ještě pár vteřin jsem křečovitě svírala přikrývku a čekala, kdy se tak kakofonie zase rozjede, ale jediné, co jsem uslyšela bylo Edwardovo rozpačité Promiň za dveřmi. Uslyšel mě a oběhl všechny pokoje, donutil je přestat v nejlepším. Nechtěla jsem vědět jak.

Děkuju! Nedovedeš si představit, jak moc ti děkuju!!!

Ráno bylo trochu rozpačité. Ranní hygienu jsem páchala tak dlouho, že jsem začala mít obavy o stav vody v přehradě. Do obýváku jsem pak sešla celá rudá a s očima zabodnutýma do země jsem se začala omlouvat:

Mně to moc mrzí, vy jste tu doma a já na návštěvě... Jen... Měli jste mě varovat, vzala bych si přehrávač, nebo špunty do uší.

„Minnie, holčičko, ty se nemáš za co omlouvat, to spíš my,“ usmála se Esmé a už jsem byla v jejím objetí. Trochu se mi ulevilo, ale rozhlédnout se po ostatních jsem pořád nějak nedokázala. Během chvilky se ale díky Jasperovi všechno zlepšilo a já byla schopná zvednout hlavu. Jacob s Nessie se řehtali jako správní puberťáci, přestože pubertu už měli za sebou. Belle a Alici cukaly koutky, Rose se tvářila lehce nakrknutě a Emmett dělal to, co já před chvílí: zarytě sledoval podlahu. Bylo mi ho líto a měla jsem chuť ho obejmout, ale nevěděla jsem, jestli se na mě nezlobí. Edward do něj šťouchl:

„Nemusíš se hroutit se, Minnie je v pořádku. Prý by se nechala přemluvit k pořádnému objetí.“

V tu ránu jsem byla metr nad zemí v pevném studeném sevření a zírala do Emmettových veselých očí.

„Budeme dělat, jako že se nic nestalo, jo?“ mrkl na mě šibalsky a já úlevně přikývla.

Od té doby se mi u nich spalo dobře. Nevím, jestli byli potichu, četli si nebo se zdekovali někam ven, ale já byla vždy vyspalá dorůžova. Ovšem že by to kvůli mně dělali, teda vlastně nedělali, denně, o tom jsem vážně pochybovala.

 

Do konce Arthurova příběhu mi zbývaly zhruba tři kapitoly. Seděla jsem zavřená u Carlislea v pracovně, kam mě Edward schoval před ostatními. Sám se šel proběhnout, protože poslední dobou mi do psaní hrozně kecal. Už věděl, viděl, jak příběh skončí, a měl pocit, že píšu moc pomalu a nevolím vhodná slova. Byl na zabití.

Mořila jsem se s jedním odstavcem pořád dokola, mazala a znovu psala, tloukla hlavou o stůl ve snaze z ní vyklepat něco kloudného. Marně. Pořád jsem jsem se nedokázala naladit na správnou notu, pořád to nebylo ono. Potřebovala jsem smutné svírání v hrudi, potřebovala jsem slzy na krajíčku, třepající se bradu, ruce zkřehlé dojetím. Potřebovala jsem Jaspera.

„Měl bys na chvilku čas?“ vyrušila jsem ho při čtení. Povzbudivě se usmál.

„Potřebovala bych pomoct. Potřebuju bát smutná. Dojatá, smutná, zničená, zoufalá. Všechno dohromady. Uměl bys mi namíchat takový koktejl, prosím?“

A než jsem se nadála, do očí mi vyhrkly slzy a rozklepala jsem se. Měla jsem chuť se svézt k zemi a začít brečet. Bylo to tak smutný! Co já to tomu Arthurovi dělám? Proč mu to dělám? Tohle si nezasloužil! Já jsem takovej chudák!

„Děkuju, jsi skvělej,“ vzlykla jsem a přes slzy ho ani neviděla.

Ještě nikdy jsem nenapsala kapitolu tak rychle. Byla dokonalá.

Celá rudá, oteklá, ubulená a vyšťavená jsem vešla do obýváku.

„Už dobrý, děkuju,“ kníkla jsem a už mě za ramena držel Esmé a vyděšeně se ptala, co se děje. Sahala mi na čelo, jestli nemám teplotu, ale už jsem se mohla zhluboka nadechnout a obdařit ji zářivým spokojeným úsměvem:

„Jsem v pohodě, Jasper mi pomohl s jednou těžkou pasáží.“

Sepsula mě za to, že jsem ji vážně vyděsila, ale nemyslela to vážně. Já se pořád zubila.

„To stačí,“ uvědomila jsem si, že v tom má prsty ten mizera. Jen zavrtěl hlavou a já se začala pochechtávat. Všichni okolo mi přišli hrozně vtipní. Civěli střídavě na mě a na Jaspera, Emmett se solidárně chechtal taky a Carlisle se s jemným úměvem vzdálil do pracovny.

„Necháš toho?“ snažila jsem se ho okřiknout, ale pak mě smích úplně naplnil a já vybuchla. Chechtala jsem se jako nikdy v životě, kolena se mi podlomila a já se sesunula k zemi, držela jsem se za břicho a hýkala jsem. Nemohla jsem ovládat žádnou část svého těla, bránice mě bolela, břicho jsem měla skoro v křeči a jediné, co jsem mohla, bylo řehtat se. Už jsem se nezmohla ani na jediné slovo.

„Dost, strejdo, vždyť se počůrá!“ zachránila mě Nessie a já cítila, jak smích pomalu ustupuje. Unaveně jsem se pohihňávala a bezvládně ležela na zemi. Jako na zavolanou se vrátil Edward.

„Jsi v pořádku?!“ byl hned u mě.

„Uuf,“ odpovědla jsem mu. Nemohla jsem ani myslet. Na chvíli se podíval stranou, jak procházel myšlenky rodiny, a pak se pobaveně uchechtl:

„To máš za všechno to zlobení!“

 

V sobotu večer jsme vyrážely do víru města na dámskou jízdu. Pod pohrůžkou násilí jsem byla donucena si obléct nové kalhoty a tričko, které mi Alice předtím koupila. Bohužel přesně trefila velikost, a přestože jsem brblala, musela jsem uznat, že mi to sluší. Pak se mi vyřádila na obličeji a vlasech a když jsem se podívala do zrcadla, musela jsem si sáhnout na tvář, abych si byla jistá, že jsem to já. Moc jsem se si nelíbila, přišla jsem si hrozně vyumělkovaná. Na Alici jsem se ale pokusila udělat radostný škleb.

„Jsi milá,“ špitl mi Edward, když jsem v rozpacích sešla ze schodů. „A sluší ti, to vážně. I když se v tom necítíš. Možná bych měl jet s vámi jako ochranka?“

„Jen si tu hezky zůstaň, vy máte chlapskej večer, ne?“ tlačila ho Bella na gauč, kde už Emmett s Jakem sledovalu americký fotbal. Jake měl v ruce láhev piva a cákal ho všude kolem vždy, když jejich tým zaskóroval.

„Ty, Emme,“ zkousla jsem si ret, abych se vydržela tvářit vážně. Edward zavřel oči a cukaly mu koutky.

„He? Jo, sluší ti to!“ otočil se na mě rychle, ale zase se vrátil k obrazovce.

„Emmette, nevadí ti, že Jacob má co pít a ty ne?“ nenechala jsem se odbýt. Rozladěně se na mě podíval, rušila jsem ho u jedné z jeho nejoblíbenějších činností.

„Já přece pivo nepiju, ne?“ řekl netrpělivě.

„Jasně, jsi upír, proč bys pil pivo?“ přikývla jsem. „Ale něco malého upířího by sis k tomu fotbalu dát mohl, ne?“

„Jako co?“ nechápal. Edward se snažil ze všech sil udržet vážnou tvář.

„Já nevím, třeba zajíce, co?“ mrkla jsem na Emmetta. Chvíli mě podezíravě pozoroval a pak mu to došlo:

„Jako že si sem přinesu zajíce a budu ho usrkávat u fotbalu! Minnie! Ty jsi génius!“ zajásal nadšeně a hned byl na nohou, zatímco Jake se řehtal a já už se taky nevydržela nesmát. Edward si schovával obličej do dlaní a vrtěl hlavou. Viděl v mých představách Emmetta, jak sedí rozvalen v křesle, v levé ruce ovladač, v pravé ruce pískajícího zajíce, a já poprvé litovala, že jeho schopnost nemají i ostatní. Ti nás teď jen nevěřícně pozorovali.

„Nehodláš si jít chytit nějaká zvířata a přitáhnout je domů, že ne?“ zeptala se nakvašeně Rosalie. Emmett se zarazil ve dveřích:

„Nehodlám?“

„Nehodláš!“

„Ale miláčku, jen jednoho nebo dva,“ zkoušel svou ženu přemlouvat, ale byla neústupná. Měla k tomu až nechutně praktické důvody:

„Co tady s ním asi budeš dělat? Upiješ a necháš ho, ať si tu krvácí? Na ten bílej gauč?!“

„Tak bych ho vypil najednou?“ zkusil to naposledy Emmett. Rose zavrčela.

„Snad abyste šly, co?“ zamrkal na nás Jasper a na cestu nás vybavil skvělou náladou.

 

Byla skoro konec listopadu a Esmé se měl zeptala, kde budu trávit Vánoce.

„Doma, neslavím je,“ pokrčila jsem rameny. Usyšela jsem Alicino šokované nadechnutí a v tu ránu byla u mě.

„Cože?!“

Vypadala opravdu konsternovaně a já se musela začít hihňat. Zlaté oči vykulené, pusu dokořán, teď rozhodně nepřipomínala nádhernou malou upírku.

„To ale nejde,“ vydechla pak, pořád ještě ztuhlá tou informací.

„Ale jo, jde to. A je to bezva! Nemusím řešit to šílenství, nemusím se babrat s nějakou výzdobou a k večeři si ten den můžu dát klidně čínu. Jediný, co musím absolvovat, jsou nákupy s Jimem, ale trochu doufám, že letos po mně převezmeš štafetu ty,“ mrkla jsem na ni.

Její výraz se změnil. Zadívala se někam do dáli a vypadala, že je mimo. Okamžitě se ale rozzářila:

„Letos budeš u nás!“

Teď jsem já vypadala vyšokovaně.

„To teda nebudu! Alice, vůbec o tom nepřemýšlej, já to prostě odmítám a ničím mě k tomu nedonutíš! Chci si užít klidu bez Jima a Nata, chci dopsat Arthura a chci chodit po bytě ve vytahaném tričku a děravých teplákách! Nekaž mi plány!“ pustila jsem se do ní docela ostře. A zároveň jsem se snažila myslet jen na své děravé tepláky, protože někde v koutku duše jsem bytostně prahla po Vánocích u Cullenových. Věděla jsem, že by to byly první opravdové svátky, že bych pochopila, co na nich všichni vidí a proč jsou ochotní se kvůli nim ztrapňovat ve rvačkách o poslední dárky a kupovat kilometry balicího papíru. A přesně tohle se Edward nesměl dozvědět.

„Ale já už jsem to viděla,“ vytasila se se svým nezlomným argumentem.

„To sis mě asi musela s někým splést, Alice. Přijedu se na vás podívat po svátcích, možná jsi viděla tohle?“ mračila jsem se na ni.

„Miláčku, ale my bychom tě tu vážně moc rádi měli,“ snažila se i Esmé. Jí se odporovalo trochu hůř, přece jen to byla nejmilejší bytost, jakou jsme kdy poznala, ale nehodlala jsem ustoupit. Když se ke mně ale ze strany přilísala Nessie a hodila na mě psí oči, které stoprocentně okoukala od Jakea, musela jsem zmizet.

„Prostě ne. Nezlobte se, ale ne!“ řekla jsem nasupeně s odpovídající gestikulací a vydala se ven.

„Edwarde!“ vřískla vztekle Alice.

„Netahej do toho Edwarda, zrádkyně!“ hulákala jsem už z terasy. A vážně jsem se zlobila. Normálním lidem stačí říct ne jednou, maximálně dvakrát! Proč nemůžou stejně poslouchat i upíři? Ví snad Alice víc než já, co vlastně chci? Mám ji na rovinu poslat do háje, nebo co po mně chce?

V tu chvíli se kolem mě mihla šmouha a slyšela jsem Jasperovy naštvané nadávky. Běžel se uklidnit do lesa a já měla chuť udělat to samé.

„Myško, viděla tě tu. Viděla tě rozbalovat dárky. Možná by bylo lepší to prostě akceptovat rovnou a netrápit se vztekem,“ uslyšela jsem za sebou Edwarda. Samozřejmě, že ho za mnou poslala. On se mi může hrabat v hlavě a najde tam i to, o čem já ještě nevím. Bezva, Alice, jsi fakt kámoška!

A tys ji taky nemusel poslechnout! Já se vám sem prostě nechci cpát. Neslavím Vánoce, neumím to. Jim byl vždy u rodičů, vloni poprvé jeli k těm Natovým, jsem zvyklá být sama. Vyhovuje mi to.

„O Vánocích by měl být člověk s těmi, kteří ho milují,“ řekl zamyšleně.

A já miluju jen sama sebe! Takže je všechno v nejlepším pořádku!

„Patříš do rodiny, Minnie. Copak to nevidíš? Nevidíš rozdíl v našem chování ke klukům a k tobě? Před tebou jsme sami sebou a ty nás tak bez výhrad bereš. My tě tu potřebujeme. Esmé se nemůže dočkat, má velikou radost z toho, že do rodiny přišel někdo nový. Nessie je dokonce ochotná ti přenechat místo vrchního rozdávače dárků, a to je co říct.“

Nejsem rodina, Edwarde. To, že se ke mně chováš jako otec ještě neznamená, že k vám patřím...

Ale hlavou mi tou dobou bežely všechny vzpomínky na ně a už jsem se je ani nesnažila plašit. Moc dobře věděl, jak se v jejich blízkosti cítím. Věděl, co pro mě znamenají. Že oni jsou moje rodina. A že být s nimi u stromečku a vidět, jakou mají radost je v tuhle chvíli věc, kterou si přeju z celého srdce.

Do háje, to není fér!

Odpovědí mi bylo pevné objetí. Byla jsem naměkko. Pokřiveně se usmál a šeptl mi:

„Nějak nám jihneš, Minnie.“

Neser, jo?

„To je moje holka!“ poplácal mě po zádech.

Vraceli jsme se do tepla domu a Edward najednou ztuhl. Tázavě jsem se na něj podívala, ale zamyšleně se díval do blba. Pak se zamračil a vkročil do obýváku, kde se zraky všech upíraly k Alici, která se právě probírala z jedné ze svých vizí.

„Kdy, Alice?“ zeptal se netrpělivě. Rozhodila rukama:

„Nevím, viděl jsi to. Ve tmě nepoznám počasí, nemám žádné vodítko.“

Co se děje?

„No tak, vy dva! My nevíme, co jste viděli!“ houkla Bella.

Alice se zamračeně otočila k rodině:

„Přijde návštěva. Cizí upír, neznám ho, nikdy jsem ho neviděla. Vegetarián.“

„Čerstvý vegetarián,“ opravil ji Edward. „Ještě nemá úplně zlaté oči.“

„Proč k nám jde?“ chtěl vědět Carlisle. Alice jen pokrčila rameny:

„Viděla jsem jen, jak stojí ve dveřích a usmívá se. Nevypadá překvapeně, že nás je tu tolik, ani že jsme vegetariáni. Vypadá, jako by o nás věděl.“

No, tak přijde návštěva. Zaběhnou si na lov a pokecají o novinkách ve světě vegetariánské kuchyně, ne? Proč ta nervozita?

„Protože je vegetariánem jen pár měsíců. Nevíme, co udělá, když tě ucítí,“ zabodával do mě pohled Edward.

„Aha, a mě jsi viděla taky?“ zeptala jsem se Alice a na její tváři se najednou objevila úleva.

„Tebe ne! Ani sebe! Jen kluky a Rose a Bellu!“

Viděla jsem, jak se ulevilo i Edwardovi. A tak trochu i mě, ta napjatá atmosféra mi nedělala úplně nejlíp. Ale pokud nás Alice neviděla, znamená to, že budeme někde jinde. Nejspíš to bude všední den a já budu doma. Tudíž se nic nestane, cizí upír tu pobyde a zas půjde, odkud přišel. Přijde. Tak nějak, tyhle náhledy do budoucnosti mě pěkně matou. Prostě sem na nějakou dobu nebudu jezdit.

Zbytečně se stresuješ. Budeš mít vrásky!

„Tohle je vážná věc, myško. Musíme hlídat možné návštěvy. Vůbec si nedovedu představit, co bychom dělali bez Aliciných vizí. Asi bych se zbláznil.“

„Bello? Můžeš ho někam odvléct a rozptýlit?“ zazubila jsem se na jeho ženu. Přikývla a pak nejspíš Edwarda vzala pod ten svůj štít a ukázala mu něco velmi nemravného, protože celý strnul a oči mu rychle ztmavly. Popadl ji za ruku a zamumlal něco o procházce.

Jasně, všichni ti to žereme, ty procházko!

„Nesmíš se na něj zlobit, on se o tebe prostě bojí,“ omlouval ho Carlisle.

„Já vím, jen nechci, aby si dělal zbytečné starosti. Alice by přece viděla, kdyby se mělo něco semlet, ne?“

„Ten upír neví, že u nás jsi. Neví to nikdo z našich známých, takže to nemůže vědět ani on. Je možné, že až se to dozví, bude pro něj těžké odolat tvojí vůni, ale to Alice dopředu neví. Uviděla by to až ve chvíli, kdy by se rozhodl. Proto má Edward strach. Ale pokud tu nebudeš, tvůj pach nebude tak silný a nebojím se. Edward si to taky uvědomí,“ usmál se Carlisle a já znovu žasla nad jeho laskavostí, nad tónem, jakým se mnou mluvil. Bral mě jako sobě rovnou a to mě zas a znovu přivádělo do rozpaků. Pohladil mě po rameni a odešel s Alicí probrat detaily její vize.

„Já mám fakt radost, že si tě táta našel,“ svěřila se mi o něco později Nessie. „Protože mně už dal pokoj, nepoučuje, neremcá. Teď si to všechno vybíjí na tobě. Chtěla bych říct, že mi to je líto, ale to bych kecala, víš?“

„Dík, ségra,“ vyplázla jsem na ni jazyk, ale už se vrhala mě obejmout.

„Chtěla bys proměnit?“ zamumlala mi u ucha.

„Ne-e,“ odpověděla jsem úplně pravdivě. Milovala jsem je, považovala jsem je za svou rodinu, byla jsem šťastná, že je mám, ale nikdy mě nenapadlo zatoužit po upírství. Proč? Nemám důvod. Nepotřebuji být rychlá, silná, odolná. Nepotřebuju mít ostré zuby. Nechci lovit srnky a medvědy a pumy. Jsem člověk. Zvláštní člověk, ale přece.

„Co až budeš stará?“ zašeptala Ness a zněla smutně.

„Budete tvrdit, že jsem vaše babička, co jinýho?“ usmála jsem se na ni. Zabralo to, vyprskla smíchy. Představila jsem si samu sebe, vrásčitou, bílé vlasy, jak francouzskou holí vyháním upíry z obýváku, abych se mohla dívat na svou oblíbenou soap operu. Jo. Bude to sranda.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

12)  emam (02.01.2014 22:36)

Čtu to prosím od začátku v knižní podobě. Ale ne vžyse mi to daří tak tady honem dočítám. Takhle jsem se už hrozně dlouho nezasmála. Moc a moc děkuji!!! A až mě zase děti nenechají v klidu u knížky asise neudržím, vlítnu sem a něco nadšeného písnu

ireen

11)  ireen (15.03.2012 19:40)

Tak pískající zajíc v Emmetově pravačce, to jsem si učůrla smíchy, to je VELKÁ PARÁDA! Díky!

zuzka88

10)  zuzka88 (03.02.2012 13:25)

Takhle teď vypadám, nic lepší ze mě po téhle kapitole nedostaneš

Mabel

9)  Mabel (17.12.2011 19:50)

Ach, ten Emmett se zase předvedl. A Bella evidentně ví, jak Edwarda přivést na jiné myšlenky.

8)  Nika (22.05.2011 19:29)

Tak Edward je prechádzka... šak, dobre

Janeba

7)  Janeba (17.11.2010 22:02)

Já se asi opakuji, ale nemám jiných slov než..NÁDHERA! Nebrasko - Děkuji!

6)  alex (16.10.2010 17:33)

Vtipné a krásné, zbožňuju to! Právě u této kapitoly jsem začala přemýšlet, jestli bude chtít Minnie proměnit, a zrovna jsi to na konci nakousla;)

magorka

5)  magorka (21.09.2010 23:27)

totálně odrovnaná, s křečema bránice od smíchu odcházím zdechnout. Ježiš, jak tahle povídka je skvělá!!!!

SarkaS

4)  SarkaS (09.09.2010 17:52)

Noční zvuky, Jazzovi pokusy, soap opera... Ničíš mě!

Alrobell

3)  Alrobell (27.06.2010 22:38)

Buřtík je hodně dobrej, ale francouzká hůl mlátící upíry po polici a ozývající se kovové booouunnggg - kde jsem to safra četla? no jo, já vím...

sakraprace

2)  sakraprace (26.06.2010 19:54)

Krásně pohodová kapitolka, tak vtipná a krásná. Minnie a její hlava. Pan Buřtík Jasperova pomoc s psaním. Konsternovaná Alice byla luxusní. A nakonec Minnie jak holí vyhání upíry od televize

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 18:18)

:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:Dpředstava, jak Minnie mlátí Emmetta francouzskou holí po hlavě a žádá ovladač mě povalila pod stůl!:D:D:D:D:D:D:D:D:D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still