Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

V. Rozhovor (by Bye)

The Verve - The Drugs Don´t Work

 


 

 

Pokud jsem měla v pondělí normálně fungovat, potřebovala jsem aspoň trochu spát. Byla jsem na sebe naštvaná. Ale vztek jsem měla hlavně na NĚJ. Klidně si napochodoval do mého života a několika pohledy a jedním krátkým monologem zničil můj křehký spánkový rytmus. To kvůli němu jsem v neděli odpoledne, s očima opuchlýma z nevyspání, znovu zapíjela tu nenáviděnou pilulku.

Léky měly tu moc poskytnout mi relativně normální život. Jedině díky nim jsem zvládla dokončit školu, a žila životem, který velmi vzdáleně připomínal ty, které vedli moji vrstevníci.

Ještě jsem si pamatovala na probdělé noci a dny proklimbané ve škole, když jsme s babičkou čekaly, že to přejde. A potom ten nekonečný kolotoč nemocnic a vyšetření. Všechny ty vstupní pohovory, EKG, EEG, videomonitoringy... Nakonec jsem poprvé v životě uslyšela to slovo: insomnie. V mém případě nepochybně psychicky podmíněná a ozvláštněná pravidelnou záměnou dne a noci.

Pokusy zvládnout to jenom s psychoterapií a antidepresivy selhaly. Takže mi doktor Chapman nasadil hypnotika. Jestli jsem si na ně neměla vypěstovat závislost, musela jsem je střídat s těmi, které mě uvrhaly do depresivních stavů. Pomalu jsem se vytrácela ze svého vlastního života.

Vydržela jsem to do maturity. Pak jsem se zase chtěla cítit, jako Isabella Swanová. Během týdne jsem vysadila všechny léky, další týden ze mě byl zase insomniak. Ale byla jsem to já!

 

xxx

 

Proč si jenom myslel, že před tím uteče?! Jak dlouho se po návratu z toho zbytečného lovu vydržel zaobírat myšlenkou, že by se vlastně mohl bez notebooku obejít? Jen do chvíle, kdy zjistil, že ho – jakoby zbaven vlastní vůle – znovu zapnul, a několika rychlými pohyby ukazováčku naladil online vysílání rádia CBS.

Věděl, že Isabella Swanová o víkendu nevysílá, takže ji dvě noci neuslyší. Zároveň měl ale velmi přesné povědomí o tom, v jakých časech ta stanice zařazuje upoutávku na její noční vysílání. Osmnáctkrát denně nedočkavě poslouchal, až skončí reklamní blok, po kterém konečně uslyšel její měkký hlas.

„Cítíte se osamělí? Potřebujete si popovídat? Řešíte složitou životní situaci, nebo prostě nemůžete usnout? Každou noc od pondělí do pátku, mezi půlnocí a pátou, čekám na vaše telefonáty a vysílám jen pro vás v Klubu osamělých duší. Volejte 640 640 6644. Isabela Swanová, rádio CBS.“

Už v okamžiku, kdy ten džingl dozněl, měl pocit, že dalších 3600 sekund do doby, kdy ho uslyší znovu, už prostě nemá čím vyplnit.

Postupně přehrál všechny disky s oblíbenu hudbou od čtyřicátých let až do současnosti. Soustředit se na četbu se pokusil jen jednou. Nechal toho v okamžiku, kdy zjistil, že si text předříkává zpaměti, zatímco pohledem hypnotizoval stále stejnou větu. Jeho mysl přitom bloudila v úplně jiných končinách, než do kterých ho zval Jack London.

Podobně dopadl i pokus o hru na klavír. Skutečnost, že dokázal půl hodiny bezmyšlenkovitě vybrnkávat stupnici nahoru a dolů, ho přesvědčila, že ani tudy cesta k odpoutání pozornosti od notebooku nevede.

Nakonec rezignoval, a většinu času mezi těmi vzácnými okamžiky vysedával u starožitného mahagonového psacího stolu, a náhodně brouzdal nekonečným světem internetu. Za oknem mezitím noc podruhé vystřídala den. Potmě bylo vždycky o trochu těžší uvěřit tomu, co si namlouval za světla. Že na poslechu rádia není nic znepokojivého. Nikomu tím neublíží. Snad jen... sám sobě. S tím už by se nějak vyrovnal.

Další noc přinesla i nové úskalí. Jeho tělo, zvyklé na pravidelný příjem, si už zarputile žádalo své. Dál oddalovat ten okamžik, kdy znovu vyrazí na lov, bylo nemožné. A velmi nerozumné. Nedostatek potravy by z něj brzy udělal bestii. Někoho, kdo zabíjí na potkání. Podobně, jako Patrick Benjamin Crow.

 

Krátce po sobotní půlnoci razantně zaklapl notebook a obvyklým způsobem – skrz střešní okno – vyrazil do noci.

Spěchal. Chtěl to mít co nejrychleji odbyté, aby si dokázal, že ten poslední incident byl jen náhodným selháním. Při výběru vhodného objektu se proto příliš nezdržoval. Do půl hodiny klečel na hrudi muže, který se právě pokusil vymlátit duši ze své ženy. Pach alkoholu ustoupil do pozadí. Jediné, co v tu chvíli vnímal, bylo proudění krve v tepnách toho těla pod ním. Konečně mohl uhasit žízeň!

Jenže pak se to stalo zas. Místo mužského obličeje zkřiveného hrůzou, před sebou najednou spatřil tu krásnou tvář s prosebným pohledem. V náhlém úleku se vztyčil tak rychle, že pod jeho kolenem zapraskala žebra. Řev poraněného ho opět vrátil do reality. Znovu se k němu přiblížit už ale nedokázal.

„To byla první lekce slušného chování!“ zavrčel tak hrozivě, až chlap na zemi strachy zmlknul. Zůstal jen vytřeštěný němý pohled.

Slyšel, jak sousedi z vedlejšího bytu volají policii. Nebylo to poprvé. Žena, do té doby zkroucená v nepřirozené poloze v rohu místnosti, se pohnula a tiše zasténala. Těžkou vůni její krve už vnímal jako nesnesitelně lákavou. Pokud se tahle akce neměla stát fiaskem, byl nejvyšší čas zmizet.

„Ještě se sem vrátím. Jestli tu najdu tvůj kartáček na zuby, nebo jedinou ponožku, nic už tě bolet nebude!“

Jedním skokem se ocitl zpátky na ulici. Se svědkem si tentokrát hlavu nelámal. Opilci vídají různé věci.

 

Ani nevnímal, na kterou výpadovku najel. Co nejdřív se dostat z města! Musel se kvůli tomu vrátit pro auto – tu vůni velkoměsta, prosycenou pachem lidské krve už déle nedokázal snést.

Nikdy si to nepřiznal, ale ty zřídka se vyskytující lesy v okolí Chicaga měl zmapované dokonale. Byla to památka na soužití s Carlislem a Esmé. Vždy je dobré vědět, kde se nachází zdroj obživy.

Zjištění, že v něm pohled na toho sudokopytníka ani na okamžik nevyvolal představu dívky s hlubokýma hnědýma očima, mu přineslo neskonalou úlevu.

 

xxx

 

Tentokrát jsem nezaspala. Přesto jsem ze svého služebního auta na ztemnělé dálnici ždímala maximum. Tak dlouho jsem totiž večer bezmyšlenkovitě bloumala po bytě, a marně se snažila vzpomenout, o čem přesně byl ten sen, ve kterém se zcela nepochybně vyskytoval muž v černém plášti, až hrozilo, že mě Romilda opravdu vyhodí.

Zaparkovala jsem na stejném místě jako v pátek. Než jsem vykročila k výtahům, vrhla jsem krátký pohled do míst, ze kterých mě předtím ten temný stín pozoroval. Rozbité zářivky už někdo vyměnil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam byl kdy stál.

Zavřela jsem oči, a vybavila si ty jeho, když ke mně promlouval. Chápala jsem, oč mě žádal – pamatovala jsem si každé jeho slovo. Měl pravdu. Musela jsem se pokusit na něj zapomenout, jinak by mě připravil o zbytky mé duševní rovnováhy.

S povzdechem jsem se vydala k výtahu.

 

xxx

 

Slyšel její hlas. Tentokrát to nebylo ze záznamu. Isabella Swanová se právě vítala se svými posluchači a zvala je, aby se zapojili do vysílání. Řekla jen pár vět a pak pustila Erica Claptona.

On zůstal strnule stát uprostřed místnosti. Jeho byt tonul v temnotě, jen otevřený notebook vrhal na stěnu slabé světlo.

Nepohnul se, dokud se znovu neozvala. Mimoděk udělal dva kroky k počítači. Pak zase zkameněl. Následující tři hodiny se nedokázal ani hnout.

Tu noc nezavolalo příliš mnoho lidí. Spíš mluvila jen ona. Občas vyprávěla nějaký příběh, kterými ji ve svých dopisech zásobovaly její osamělé duše. Kdykoli se odmlčela a zazněla další písnička, cítil obrovskou úlevu a tíseň zároveň.

„Ahoj Isabello!“ zahlaholil do éteru rozverný mužský hlas. Když rádoby svůdným tónem řekl, že by bez problémů dokázal rozveselit a potěšit osamělou moderátorku, pokud by o to stála, zaznělo ztemnělým bytem ostré zavrčení.

Poradila si s ním vtipně a rychle. Ten telefonát netrval ani dvě minuty.

On se ale nedokázal přestat třást.

Najednou držel v ruce mobil a bleskově vymačkával číslo. Znal ho dokonale.

 

xxx

 

V pondělí vždycky volalo do Klubu míň lidí. Aspoň jsem si stihla udělat přípravu na další dny. Takových hejsků, jako byl Eric, už jsem zažila spoustu. Když jsem začínala, dokázali mě trochu vykolejit. Teď už mě to spíš jen pobavilo.

Telefon se znovu rozblikal dřív, než jsem stihla pustit další písničku. Přepla jsem hovor rovnou do vysílání.

„Posloucháte rádio CBS a Klub osamělých duší. Od mikrofonu vás zdraví Isabella Swanová. Do studia se mi právě dovolal další posluchač. Přeji krásné časné ráno, slyšíme se?“

Ozvalo se jen ticho. To se občas stávalo. Někteří lidé při přepojení do vysílání najednou ztráceli odvahu promluvit.

„Isabella Swanová, Klub osamělých duší. Slyšíme se?“ řekla jsem tak mile, jak jsem dokázala, abych dotyčného povzbudila.

„Dobré ráno, Isabello,“ ozvalo se v mých sluchátkách.

Krve by se ve mně nedořezal. Byl to ten tichý melodický hlas, který mě pronásledoval celý víkend. Vztek, který jsem vůči jeho majiteli ještě ráno pociťovala, se najednou někam rozplynul.

Nejspíš jsem mlčela opravdu dlouho, protože to ticho proťal opět on.

„U telefonu Edward.“

„Edward,“ hlesla jsem jako jeho ozvěna.

Můj vlastní hlas mě vytrhl z dosavadního transu. Očekávalo se, že budu komunikovat.

„Vítám tě ve vysílání, Edwarde.“ Bezmyšlenkovitě jsem ze sebe vypravila jednu z obvyklých replik.

Pak se ozval obsazovací tón.

 

xxx

 

První pocit, který se dostavil, když na něj promluvila, ho naprosto ochromil. Nedokázal pochopit, jak se stalo, že jí zavolal.

"Isabella Swanová, Klub osamělých duší. Slyšíme se?"

Oslovila ho znovu a on byl konečně schopný reagovat. Jeho myšlenky ale plynuly neskutečně pomalu.

„Dobré ráno, Isabello,“ vypravil ze sebe a vlastní hlas mu najednou zněl strašně cize. Neušlo mu, že se tiše zajíkla. Poznala ho!

V tu chvíli věděl, že to byla chyba. Nikdy neměl... Slyšel, jak mělce dýchá. A navzdory tomu, jak rozzlobený sám na sebe byl, řekl své jméno.

Ona zadržela dech.

"Vítám tě ve vysílání, Edwarde."

Spustil ruku s telefonem a popaměti stiskl červené sluchátko, aby ukončil hovor.

 

xxx

 

Třásly se mi ruce. Měla bych něco říct, okomentovat právě přerušený telefonát. Nebo ohlásit další písničku, ale já sotva našla správné klávesy, abych ji zapnula.

V hlavě mi vybuchovaly tisíce zoufalých otázek.

Proč volal?

Proč zase zavěsil?

Kde je?

Praly se ve mně zcela protichůdné pocity. Radost, iracionální, a v tomto případě asi i masochistická. Zavolal.

Ale taky strach, naprosto rozumný. Třeba mě chce jen strašit. Připomenout se.

Tomu se mi ale nechtělo věřit.

Musela jsem pustit ještě dvě další písničky, než jsem byla schopná uklidnit se natolik, abych mohla pokračovat v práci.

Telefon se znovu rozblikal.

„Do Klubu osamělých duší se dovolal další posluchač. Vítejte.“ Můj hlas už zněl zase profesionálně.

Na druhé straně někdo na moment zaváhal a já v tu chvíli věděla, že je to zase on.

„Omlouvám, se... To jsem zase já,“ ozval se ten sametový hlas. Polilo mě horko.

„Jsem moc ráda, že ses rozhodl zavolat znovu, Edwarde.“ Jeho jméno mi na jazyku podivně ztěžklo.

Chvíli mlčel. Napadlo mě, že je na tom možná podobně jako já.

Rozhodla jsem se stůj co stůj udržet ho na lince.

„Co tě přivádí do našeho Klubu?“ zeptala jsem se.

„Řekněme, že mám potíže se spánkem,“ ozval se nakonec.

Bezděky jsem se ušklíbla. „To moc dobře znám.“

„Takže jsem náhodou...“ udělal drobnou pauzu, „narazil na vaši stanici a tvůj pořad.“

Jasně, nejspíš si všimnul reklamy na mém autě.

„Myslím, že jsi právě získala dalšího pravidelného člena,“ pokračoval.

„Opravdu?“ zajíkla jsem se. Cítila jsem zmatek. Přece mě prosil, abych na něj zapomněla. Tak proč mi volá? Aby mi řekl, že poslouchá?

„Jistě, jsem jeho dokonalým předobrazem.“ Do jeho hlasu najednou pronikl hořký podtón.

„Chtěl jsi říct, že jsi osamělá duše,“ odtušila jsem.

Uchechtnul se. „Přesnější výraz bych těžko hledal.“

„To je mi líto,“ skoro jsem zašeptala.

Jeho hlas se najednou taky ztišil. „Trvá to už celou věčnost.“

Z jeho posledních slov mi zatrnulo, protože jsem nějak vytušila, že jim dal jejich pravý smysl.

„Nikdo by neměl zůstávat dlouho sám, Edwarde. Není to... přirozené.“

„Ale mně to celkem vyhovovalo, až do...“ zarazil se, jako kdyby řekl něco, co nechtěl.

„Až do?“ vybídla jsem ho, aby tu myšlenku dokončil. Srdce jsem cítila až v krku. Už jsem tušila, kam míří.

„...až do minulého týdne, kdy jsem potkal...“ povzdechl si. „Nedokážu na ni přestat myslet,“ dokončil skoro zoufale.

Zalapala jsem po dechu. K další větě jsem chvíli sbírala odvahu.

„Zvláštní... mně se stalo něco podobného.“

Slyšela jsem, jak se tentokrát prudce nadechl on.

„Kdybych ji mohl znovu vidět, neváhal bych ani minutu.“ Odmlčel se. „ Ale je to příliš nebezpečné!“ Jeho hlas zněl naléhavě. Jako by mě jím chtěl odehnat. Ale účinek byl opačný.

„Třeba by byla ochotná to nebezpečí podstoupit,“ smlouvala jsem.

„Nevěděla by, s čím si zahrává.“ Jeho hlas potemněl.

Nevzdávala jsem to. „Pokud ti na ní tolik záleží, najdi ji a dohlédni, aby se jí nic nestalo.“

„To taky nedovolím. Právě proto si od ní budu držet odstup,“ prohlásil rezolutně.

Chtělo se mi brečet. Chápala jsem, že ho halí nějaké děsivé tajemství, ale nedokázala jsem si představit, proč by mě kvůli tomu nemohl vídat.

„Tak jí aspoň někdy zavolej,“ vydechla jsem rezignovaně.

„Měl bych?“ Najednou zněl nejistě.

„Určitě!“ ujistila jsem ho.

Zaslechla jsem tiché úlevné vydechnutí.

„Omlouvám se, nejspíš už příliš dlouho blokuji linku. Jsem rád, že jsi mě vyslechla. Měj se krásně, Bello!“

Dřív, než jsem se vzpamatovala, zavěsil.

 

 


 


Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Karolka.

Povídky od Karolky

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

37)  TeenStar (24.08.2016 00:03)

Bella Nie Isabella, ale Bella Táto kapitola bola, jednoducho povedané, NÁŘEZ!

Bye

36)  Bye (08.03.2012 14:02)

Z rádia ví, že se jmenuje Isabella. Jenom použil běžnou zdrobnělinu a netuší, že přitom šlápnul na tenký led.
Díky

35)  hanka (08.03.2012 13:16)

jak ví,že je Bella ????

jsem ráda,že jí řekl co se mu děje

Anna43474

34)  Anna43474 (22.06.2011 17:45)

Týýývade Zavolal!!! On zavolal!!!
Jsem maximálně nadšená Letím dál
TKSATVO

AnneCullen

33)  AnneCullen (15.06.2011 17:53)

Pěkně děkuju! U tohohle dílu se tlemím jako debil, že si o mě moji milí rodičové myslí, že jsem se jim vážně nepovedla! :D

kytka

32)  kytka (25.01.2011 23:48)

Popisování pocitů, emocí a myšlenek je naprosto skvělé. Úplně z toho vyzařuje ta potřeba po blízké duši, která by rozuměla. Všechno naprosto skvěle dobarvuje písnička, ani jsem nedýchala. Díky za báječné čtení.

Alorenie

31)  Alorenie (09.12.2010 15:39)

íííííííííííí! On jí zavolal. Byla jsem v šoku. To, že zavolal znovu a omluvil se byl příjemný šok. Úžasné!

SarkaS

30)  SarkaS (11.10.2010 15:03)

Ááááááááá....... Tak jo přebytečné napětí je venku. Ufff. Panečku, když zavěsil, říkala jsem si je to v háji, šance v trapu. Ale, že zavolá znovu mě nenapadlo ani v nejmenším. TO byl přímo explozivní závěr. Tedy alespoň pro mě, protože já tu málem bouchla radostí a napětím

Quappa

29)  Quappa (08.10.2010 18:55)

Vyznanie v live prenose...mmm
Je zvláštne ako prirodzene beriem Bellu ako pracujúcu ženu a Edwarda ako osamelého "vlka". To len dokazuje genialitu váško písania.

semiska

28)  semiska (03.10.2010 13:57)

ÁÁÁ, mluvili spolu Skvělé a krásné. Jdu na další kapitolku ;) HOlky, moc vás chválím, obě

Nebraska

27)  Nebraska (28.08.2010 07:13)

(Říct Washovi, že potřebuju amébovatýho smajlíka!)
Ach!
Jen ať blokujou linku, jen houšť! Úplně jsem byla nervózní s nimi - sevřený břicho, studený ruce, okousaný nehet... Ještě, že si to vyříkali :-) Oklikou, ale přece!
A kopytník! Paráda

Amisha

26)  Amisha (25.08.2010 14:45)

uáááááááááááááááá já jdu na další je mi horko a zima zároveň.

DeSs

25)  DeSs (22.08.2010 17:45)

Ten jejich hovor mě dostal...:D
Ale je mi jich líto. Jedna věc je stoletej Edward se skoro dokonalým ovládaním a druhá Edward na lidské stravě... Ale zase začíná se zvířecí, to je dobře!
Bylo to krásné!

Silvaren

24)  Silvaren (17.08.2010 22:38)

Konečně jsem vyžehlila všechno prádlo z dovolené a celá uondaná jsem zasedla k NAPROSTÉ NÁDHEŘE. Moc díky, zvedla jsi mi náladu o 1000%. Ten rozhovor na konci byl jako blyštivý vrcholek ledovce, prostě úžasný!!!

ambra

23)  ambra (17.08.2010 11:19)


Bye, srdíčka jsou super, jen bych potřebovala, aby mlátila tak 5x rychleji. Omg, jsem hotová, naprosto odrovnaná!!! Na tohle jsem čekala, ale ono to není tohle, ono je to TOHLE!!!
Ha ha, komentář od polointeligenta
Úžasné!!! A pokud jsi to "potila", tak se Ti nedivím - klíčová kapitola, ale vážně vážně vážně skvělá!!!

Bye

22)  Bye (16.08.2010 09:24)

Holky, všem vám móóóc děkuju za krásný a povzbudivý komentáře!!! Udělaly mi strašnou radost a dost mě podržely.
Vítám nové "viditelné" čtenářky! Je to tak, každý koment (i když je třeba beze slov) je cenný!

Tak, a teď běžím koupit chlebíčky a víno. Otevírám okno. Snad to pomůže

Popoles

21)  Popoles (15.08.2010 23:50)

Bye prosím, pošli Můzáka do háje zelenýho. Ty ho naprosto k ničemu nepotřebuješ. Tohle bylo totiž přímo lahůdkově skvostné.
Celou dobu jsem byla jako na tenise. Jakoby ten text byl ne pod sebou ale vedla sebe. Jakoby ty dva pohledy mezi sebou přehazovaly neviditelný míček.
Že jsem nedýchala, mi došlo až na konci, když jsem uslyšela to cvknutí položeného telefonu.
Takhle v táhnout do děje, že nevnímám okolí a skoro slyším jak ti dva dýchají a zajíkají se... já prostě nemám slov.

Skláním se nad Talentem s velkým T.

Mystery

20)  Mystery (15.08.2010 19:29)

Bye, jestli takhle vypadá psaní bez Múzáka, chci už vidět jenom jeho záda jak míří pryč! Achjo, co já bych dala jenom za kousek Vašeho talentu...

Když jsem přečetla: "U telefonu Edward" přejel mi mráz po zádech... Živě jsem si dokázala představit, jak se Belle rozbušilo srdce a co vlastně zažívá Edward. A to fakt ne proto, že bych měla TAKOVOU fantazii, ale protože jsi to dokázala TY tak dokonale, barvitě popsat. Máš mou úctu, Bye!

Bosorka

19)  Bosorka (15.08.2010 19:24)

Tak jsem zhltla plody vaší spolupráce holky a musím smekat, skvělý nápad i zpracování.

krista81

18)  krista81 (15.08.2010 18:24)

Tak jsem se dostala k zatím poslední kapitolce a musím říct, že je to naprosto úžasná povídka - jste obě skvělé a od téhle povídky se nemůžu odtrhnout.
Ty jejich myšlenky jsou naprosto dokonale popsané a ten telefonický rozhovor v rádiu no prostě krása.
Už se nemůžu dočkat další kapitolky

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek