Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

IV. Osamělé duše (by Karolka)

Lifehouse - Near Life Experience


 

Nemohla jsem spát. Nic nového. Ale já věděla, že tohle může být opravdu zlé. Už jsem to zažila. Neusnula jsem ani přes den. Zkoušela jsem všechno možné. Metody, které dřív občas zabíraly. Teplé mléko s medem, koupel v bylinkách, relaxační hudbu i naprosté ticho. Nic nepomohlo.

Únava mě zpomalila a nedařilo se mi souvisle uvažovat. Sledovala jsem kuchyňské hodiny a snažila se spočítat, jak dlouho už jsem vlastně nespala. Příliš.

Uklízela jsem. Všechno a všude. I lustry a koberce pod nábytkem. Vyčistila jsem akvárko a nově naaranžovala podmořský hrad i sladkovodní řasy. Moc nechybělo a začala bych s rybičkami nacvičovat nějakou sestavu.

Přes to všechno jsem se nedokázala zbavit nebo aspoň přehlušit vnitřní napětí a zmatek. Cítila jsem tlak kolem žaludku, jako kdysi ve škole ve zkouškovém období. Několikrát jsem se přistihla, že jen stojím a zhluboka dýchám.

Ale neunikla jsem mu. Nevím, co mě děsilo víc. Vzpomínka na jeho uhrančivý pohled, nebo fakt, že jsem navzdory vší hrůze, kterou ve mně vyvolával, toužila vidět ho znovu. Že bych přeci jen měla skryté sebevražedné sklony?

Pořád ještě jsem prožívala to rozechvění, ten zvláštní pocit. Mrazivou závrať. Neodbytné tušení, že tohle se mělo stát. Že to je v pořádku.

Když se začalo stmívat, rezignovaně jsem otevřela skříňku v koupelně a vytáhla malou zaprášenou skleněnou lahvičku. Chvíli jsem se na ni nepřátelsky dívala, ale nakonec jsem ji - s pocitem prohry - odvíčkovala a vysypala na dlaň jednu tabletku. Do kelímku stojícího na umyvadle jsem napustila trochu vody. Spolknout a zapít. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. A jako pokaždé přemýšlela, co je ta holka vlastně zač.

 

xxx

 

Řítil se ven z města, pedál plynu sešlápnutý až k podlaze. Ujížděl, jako by se už nikdy nechtěl vrátit. Jako by ho někdo pronásledoval a usiloval mu o život. Jeho dokonalá paměť ho zahlcovala vzpomínkami na vjemy, které mu předtím zprostředkovaly smysly. Obraz její tváře, zvuk jejího hlasu, opojná vůně, která ulpívala i na jazyku. I ten letmý dotyk, kterému se nedokázal ubránit, když ji při odchodu míjel. Všechno bylo ostré a čerstvé, připadalo mu, že tam spolu pořád stojí.

Neuměl pojmenovat to, co ho tolik rozčilovalo. Neuměl si vysvětlit, proč se na něj tak dívala. Znovu a znovu ten pohled masochisticky analyzoval. Chtělo se mu řvát. Měla přece křičet, děsit se ho k smrti. Místo toho její pohled vyděsil jeho.

Zdálo se mu, že se udusí. Tenhle pocit byl naprosto iracionální. Nemohl se udusit, nepotřeboval vzduch, aby existoval. Přesto se jeho tělo i mysl chovaly, jako by se ocitl v ohrožení.

Předstírat, že za to může riziko prozrazení, se mu dařilo je chvíli. Nevěděl proč, ale nevěřil, že by ho chtěla nějak ohrozit. Tak proč mu připadalo, že se ocitl v pasti?

S každým ujetým kilometrem musel čelit větší a větší touze vrátit se a stihnout noční vysílání. Ne, to by nestačilo. Nevydržel by jen poslouchat. Musel by ji znovu vidět, aby zjistil, proč ho uvrhla do takového zmatku.

Zatnul zuby a přeřadil na vyšší rychlost. Dnes v noci se nevrátí. Své napětí zažene osvědčeným způsobem.

 

xxx

 

Ležela jsem na zádech, ruce podél těla a zírala do stropu. Čekala jsem, až ten prášek konečně zabere a já budu moct spát. Dlouhé minuty šílených představ a fantazií. Vyčerpaná mysl už nedokázala rozlišovat realitu a přeludy…

„Zase nemůžeš spát?" ozvalo se vedle mě. Postel se lehce zhoupla, jak si ke mně přisedla.

Pootočila jsem hlavu a podívala se do její milující starostlivé tváře.

„Měla jsem těžký den, babi," odpověděla jsem. Její přítomnost mi přinesla pocit neskutečné úlevy.

Pohladila mě a začala potichu broukat mojí oblíbenou ukolébavku. Už se mi začaly klížit oči, když najednou přestala a s obavou v hlase se zeptala.

„Bello, napadlo mě... Už je to dva měsíce... Oficiální pátrání skončila..."

Podívala jsem se na ni. Srdce se mi rozbušilo a v očích mě tlačily náhle nahromaděné slzy.

„Nechme je odejít. Měli bychom se důstojně rozloučit,“ dodala.

Rozbrečela jsem se a zakryla si obličej rukama. Věděla jsem to. Několik posledních dní už jsem to věděla. Ale odmítala jsem si to přiznat. Už se nevrátí...

Naklonila se ke mně a objala mě. Taky plakala.

„Jak... Jak se to dělá, když je nenašli?" zašeptala jsem.

„Rakve budou prázdné," odpověděla stejně potichu.

 

xxx

 

Tohle město tolik neznal. Chicago bylo dostatečně velké a dostatečně prolezlé zlem, aby nemusel měnit působiště. Vlastně nevěděl úplně přesně, jak se to tady jmenuje. Malé průmyslové městečko někde na severu.

Jako smrtonosný temný stín přeskakoval ze střechy na střechu. Setmělo se už před hodinou. Jeho mysl propátrávala široké okolí.

…Děti by už měly zhasnout a jít spát. Zítra brzy...

…Jak mu to jen řeknu? Nikdy si nezvyknu oznamovat pacientům…

…Ta má ale pěknou prdelku. Jestlipak...

Pokračoval. Pročesával jednu čtvrť za druhou, dokud se nedostal do oblasti, která už na první pohled vypadala velmi slibně. Hlasy, které k němu doléhaly teď, se často zabývaly tématy, která ho zajímala.

Na konci ulice, tam kde stály poslední mrňavé bytovky a začínaly pozemky místní chemičky, se krčila polorozpadlá chata. Obklopovala ji malá parcela zarostlá křovím. Silná vrstva sněhu přikryla haldy odpadků, které se tam povalovaly. On je ale cítil. A taky starou zaschlou krev. Spoustu krve. Nepatřila jen jednomu člověku.

Z pobořeného komína vycházel smrdutý černý kouř. Ten, kdo tam bydlel, nejspíš zatápěl čímkoli, co mu přišlo do ruky.

…kam jsem jen tu zasranou…aha, tady… Mysl, do které právě vstoupil, mu málem způsobila klopýtnutí. Viděl vnitřek domu i právě nalezenou zahnutou dýku. Pak i tvář, která k té mysli patřila, když si před zrcadlem upravoval hučku.

…já ti říkal, že si tě najdu. A můžeš si bejt jistá, že spolu strávíme parádní večer…

Pak zahlédl obrazy, plány, touhy a přání.

Zavrčel.

Seskočil ze střechy, snadno překonal vetchý plot a ocitl se v temné zahradě. Dveře chaty právě vrzly a ozvalo se křupání prošlapávaného sněhu.

Vypnul se, už ho nečetl. Jinak by do něj nedokázal zabořit zuby. Nedopřál by mu tak bezproblémovou smrt.

Viděl ho. Nebyl příliš vysoký. Spíš malý a podsaditý, napadal na jednu nohu. Ruce měl vražené hluboko do kapes umolousaného filcového kabátu. Páchnul potem, močí a spermatem. Nebyl daleko, jen nějakých patnáct metrů. V podstatě nadosah. S hekáním a nadáváním se brodil závějemi. Šel a už se blížil k brance. Otevřel ji, vstoupil na chodník a několikrát zadupal, aby se zbavil rychle tajících nánosů.

Odcházel. A Edward stál. Okamžik, který původně určil jako čas útoku, už minul. Jeho mysl teď bloudila na třech místech najednou. Proč v tak nevhodné chvíli?!

 

Carlisle ošetřující někomu zranění a uvažující o nenahraditelnosti a vzácnosti lidského života. Jakéhokoli lidského života. Následovaly nekonečné pře a obvykle i Edwardův vzteklý útěk do lesa.

Isabella Swanová, dívka s hlubokýma očima a tajemným úsměvem. Zoufalým pohledem ho prosila, aby nezabíjel.

 

Zatnul zuby a rozběhl se. Nebyl problém dohnat kulhajícího člověka. Skočil a povalil ho do sněhu. Muž zděšeně vykřikl a v pudu sebezáchovy vytáhl dýku. Bodnul. Jako by chtěl stéblem slámy prorazit díru do žulové sochy.

Edward se na něj posadil a s pocitem odporu sevřel rukama vousy zarostlý krk.

„Sleduju tě, Patricku Benjamine Crowe! Vím o všem, co jsi kdy udělal a také o tom, na co se chystáš. Jsem tvé osobní peklo!“

Patrick Benjamin Crow vypoulil oči a na spánku mu naběhla fialová žilka. Nemohl popadnout dech. Edward se neubránil pocitu uspokojení.

„Tohle je tvá poslední šance. Teď se zvedneš a půjdeš na nejbližší policejní stanici. Řekneš všechno, co víme jen ty, já a Bůh. Nebudeš se mnou diskutovat. Příště bych přišel jako anděl smrti!“

Div sám nad sebou nezvedl oči v sloup. Takový pompézní směšný monolog! Ale zabral.

Pár vteřin po tom, co ho Edward opustil, roztřesený násilník vstal. Jeho kalhoty páchly močí víc, než dřív. Spěšně se vydal pryč. O hodinu později, stále ještě bledý hrůzou, diktoval vyjevenému seržantovi svůj životopis.

 

xxx

 

Něco nepříjemného a vlezlého mi pronikalo do sna. Dotěrného a vytrvalého. Nějaký zvuk. Moje snaha ignorovat ho, vyšla naprázdno.

Bzučení…

Ne… zvonění…

Zvonění?!

Prudce jsem se posadila. Chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala v čase a v prostoru. Kolem mě vládla naprostá tma. To ty pitomý prášky… vždycky jsem po nich úplně mimo.

Můj mobil zběsile blikal a poskakoval po nočním stolku. Rychle jsem po něm sáhla.

„Ano?“

„Dobré ráno!“ ozval se sarkastický ženský hlas. „Doufám, že jsi uvízla s horníky v zavaleném dole nebo havarovala na opuštěném ostrově! Jinak si nedokážu vysvětlit, proč už hodinu hrajeme jen písničky a džingly!“

Vyděsila jsem se a na moment odtáhla telefon od ucha, abych se podívala na displej.

01:14!!!

„Promiň, Romildo!“ koktala jsem a cítila se hrozně trapně. „Zaspala jsem.“

Nastalo několikavteřinové ticho.

„Hmm… dobře,“ řekla konečně. „Chápu. Ale už se ti to nikdy nestane, že ne?“ V podstatě to nebyla otázka.

„Nestane,“ odpověděla jsem pevně a protentokrát byla vděčná, že moje šéfová je částečně zasvěcená do mého problému.

„Fajn, zlato,“ reagovala už přátelsky. „Už nejezdi. Hodíme tam záznam koncertu Pinkflojdů. Než by ses sem v té chumelenici dostala, stejně by to nemělo cenu. Ale mám to u tebe,“ uzavřela.

„Díky, Rom. Jsi neskutečně hodná!“ Spadl mi kámen ze srdce.

„Tak to jsem neslyšela. Myslet si tohle víc podřízených, vysílala bych dvacet čtyři hodin denně sama a zároveň seděla ve vrátnici.“

Zasmála jsem se a rozloučila se s ní.

Displej telefonu po chvíli zhasnul a moje ložnice se zase ponořila do tmy. Už se mi nechtělo spát. Opřela jsem se do polštářů a nechávala odeznít to leknutí. Na mysl se mi vtírala neodbytná myšlenka.

Kdybych bývala jela do práce, setkala bych se s ním? Věděla jsem jen jedno: strašně moc bych chtěla!

 

 


 

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Bye.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

31)  TeenStar (23.08.2016 23:29)

Niekedy sa prichytím pritom, ako ešte pár sekúnd po prečítaní hľadím skrz obrazovku a až potom sa pomaličky z príbehu dostávam opäť do reality... A to si teda žiada riadny talent

AnneCullen

30)  AnneCullen (15.06.2011 17:39)

Skvělý dílek, pokračuju na další :)

Anna43474

29)  Anna43474 (10.06.2011 22:27)

Tyjo!!! Takhle zaspat... a ten sen... no...
Jsem trochu zmatená Co se stalo jejím rodičům???:(
A Edward mstitel, noční stín města
TKSATVO

kytka

28)  kytka (25.01.2011 23:35)

Skvěle namíchaný koktejl emocí. U rozhvoru s babičkou jsem měla slzy v očích, sestava s rybičkami byla kouzelná a výhružná slova Edwarda nad padouchem - ani jsem nedýchala. Nádhera.

Alorenie

27)  Alorenie (09.12.2010 15:28)

Proč je to tak úžasné?!

milica

26)  milica (06.11.2010 21:49)

Nádherná kapitolka, jdu na další:) :) :) :) :) :)

SarkaS

25)  SarkaS (11.10.2010 14:51)

Sestava s rybičkami mě nejprve hrozně pobavila, pak nastoupil temný Edward se svým výhružným monologem a nakonec Bella, která je nějak úplně mimo. Oparvdu mi leží v hlavě co to s ní je...

24)  Quappa (08.10.2010 18:30)

Edward ako superhero ...
Fantastické, ako v sebe objavujú túžbu po vzájomnej prítomnosti...

semiska

23)  semiska (03.10.2010 13:50)

Moc krásná kapitolka. Oba se chtějí vidět, to je supr Tka si tak říkám, uvidí se?;) :) Já říkám, že JO! Moc se těším na další, tka jdu na ní.

Nebraska

22)  Nebraska (28.08.2010 07:00)

Ha, šmejd jeden P.B. Crow! A má to!
No, začínám přestávát zvládat inteligentní komentáře, protože se nemůž dočkat, až se Edward vrátí a nevydrží. Takže omluvte sníženou kvalitu vysílání, děkuji

Silvaren

21)  Silvaren (17.08.2010 16:50)

Ed nám měkne, že by to bylo tím, co cítí k Belle? Moc se mi líbí jeho pohled, je takový temnější.

Evelyn

20)  Evelyn (15.08.2010 14:26)

Karolko, krása, krása, krása Že by se Edward polepšil? Mně se Edward trestající zločince docela líbil

Gassie

19)  Gassie (13.08.2010 10:07)

Nádherná povídka a nádherná kapitola.
Ewdard je tak jiný a zároveň tolik stejný a zase je neodolatelný i s červenýma očima a horším sebeovládáním než jsme zvyklí. Ten okamžik, kdy se ovládl a pustil toho chlapa... Karolko, ty umíš tu atmosféru tak popsat, že jsem měla pocit, že sedím na střeše a pozoruji je
Moc se těším na další pokračování.

Ewik

18)  Ewik (13.08.2010 02:30)

Nádherné
Zakoukala jsem se do červenookého Edwarda (doufám, že už dlouho nebude, podle toho konce )
Bella a babi:'-(
Děkuji za opět krásný zážitek a moc se těším na další díl.

17)   (12.08.2010 11:54)


Yeaaaaah!
Veľmi dobré. Skoro som zabudla dýchať Čo sa to tej Belle vlastne stalo? Čo tá jej nespavosť?
Edward tiež nemal chybu. Takéhoto teatrálneho som ho ešte nikde nezažila, pokiaľ si pamätám
Naozaj by ma zaujímalo, ako dlho vydržia nevidieť sa :D
Tešííím sa veľmi na pokračovanie

Lipi4

16)  Lipi4 (11.08.2010 23:33)

Holky, v nejhorším vás budu číst v metru

Mystery

15)  Mystery (11.08.2010 23:22)

Ehm... Jsem to ale inteligent, že zapomenu na Noc! Chjo... Tak ještě jednou takhle -
Dobrý...
Karolko... Karolko!!! To byla teda jízda! Nevím, jestli správně nebo ne, ale čuchám v tomhle vašem Edwardovi toho strýho "dobrýho" (uvozovky jsem napsala, protože tenhle Edward je prostě tak... )
A vystrašení pana P. B. Crowa...
Karolko, ty to prostě umíš! Umíš to, já ti každý slovíčko věřím a pokaždé se div nezajíkám, když "čtu" ty nádherně popsaný pocity, situace... prostě VŠECHNO!!!
A Bellina babička... Snad ani nemusím říkat, že jsi mě rozplakala?
Krása krás...
Bye, už se těším!

14)  hellokitty (11.08.2010 23:19)

Karolka

13)  Karolka (11.08.2010 23:04)

Dobrý večer, dvanáct? To je ideální čas vyjádřit vděčnost!
Bye: Po tvých komentářích mám vždycky pocit, že jsem na Olympijádě a právě jsem vstřelila rozhodující gól. Neskutečně mě těší, když u čtení prožíváš totéž, co já.
ambra: Kdyby nikdo jiný nekomentoval, pro tvoje hodnocení budu psaát vždycky. Na tom mi záleží.
Hanetka: Vždycky se culím. Podle tvých komentářů mám vždycky pocit, že bych měla volat 211. Děkuju!!!
Linfe: Moc si vážím toho, že při psaní máš čas i číst druhé. (A já vím, jaká makačka to je. Víš ty, kolik toho mám ještě v plánu?) Děkuju!
Abera: Víš ty, jak moc pro mě tvůj podpis znamená?
Jana: Totálně naprosto jsi mě dostala. Byla jsem natolik vlezlá, že jsem se mrkla do tvého profilu a zjistila... No, děkuju, strašně moc.
Popoles: Veliká vděčnost a zároveň stud... Já tě někdy přečtu. Slibuju!!! Ale fakt čekám vždycky na pět jmen a tvoje je mezi nima... A teď si připadám děsně domýšlivá.
mima, nikolka: Strašně moc děkujeme!!!
sakraprace: My na tebe uvrhly jařmo, viď? Prohlášení typu: Až ty nás přestaneš komentovat, my přestaneme psát, jsou poměrně zavazující... Jenže - je to tak...
Lipi: Zdravím. :-D Těší nás! Ty a tvůj časový rozvrh. (Už přeci všichni víme, že téměř nespíš...). No, o to víc si vážíme, že jsi to začala číst a líbí se ti to.
Krásná večer, dámy!

Lipi4

12)  Lipi4 (11.08.2010 22:22)

Holky, zase Vás napadl úžasný a skvělý příběh, který si každý hned zamiluje jako Vás obě ... ... .. Momentálně jsem přečetla všechny 4 kapitolky na jednou a jsem z nich totálně unešená. .... ... ... .. Už teď se nemůžu dočkat další kapitolky - njen nevím, kde vezmu čas si jí přečíst :p :p :'-(

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek