Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

IX. Hranice (by Bye)

The Cardigans - You´re the Storm


 

Kdyby mi před týdnem někdo tvrdil, že v podzemních garážích přijmu pozvání cizího muže… cizího upíra… na snídani, považovala bych ho za blázna.

„Řídit budu já,“ oznámil mi Edward u auta a nastavil dlaň v očekávání, že mu odevzdám klíčky.

…a že se na tu snídani nechám odvézt vlastním autem!

K rázné odpovědi jsem se stihla jenom nadechnout.

„Znám cestu,“ umlčel mě rychle. „A navíc… už nikdy nechci být svědkem toho, jak se potmě řítíš po zledovatělé dálnici sto dvacet.“

Nejspíš jsem v údivu otevřela pusu.

„Tys mě sledoval?! Včera ráno. Tak ses dozvěděl, kde bydlím?“

Pokrčil rameny a omluvně se usmál.

„Počkej!“ Něco mi tu nesedělo. „Jsem si jistá, že za mnou nikdo nejel.“

„Na to, abych ti stačil, nepotřebuji auto,“ opáčil pobaveně.

Nevěděla jsem přesně, co tím myslí, a nebyla si jistá, jestli to chci zjistit, nebo ne.

„Jednou ti to ukážu.“ Naklonil se blíž. „Ty klíčky, prosím!“

Nevím, jak to dokázal – dala jsem mu je.

 

Uvnitř auta se pravidelně míhala světla pouličních lamp. Stěrače jely na plný výkon, už zase pršelo. Jakmile se motor zahřál, zaplnila celou kabinu vůně jeho kožené bundy… a ta druhá, která mě teď donutila hlasitě polknout. Jel mnohem rychleji, než bych se byla odvážila já. Přesto se zdálo, že řídí jakoby mimochodem. Ruku z řadící páky vůbec nesundal, stačilo aby natáhl prsty, a dotkl by se mě. Radši jsem upřeně sledovala silnici. I tak jsem na sobě každou chvíli cítila jeho pohled.

Neměla jsem nejmenší tušení, kam mě veze. Předpokládala jsem, že se najíme někde v centru. To jsme ale záhy opustili. Chvíli se zdálo, že míříme ke mně domů. Když ale z Clark Street odbočil do obytné čtvrti Lakeview, nevydržela jsem to, a zeptala se ho, kam jedeme.

V náznaku úsměvu povytáhl pravý koutek úst, a zatvářil se tajemně.

„Máš ráda překvapení?“

Uvědomila jsem si, že se na mě dívá mnohem déle, než by jako řidič jedoucího vozu, v zájmu zachování zdraví jeho posádky, měl.

„Neměl bys sledovat cestu?“ vydechla jsem zmámeně, aniž bych přerušila náš oční kontakt.

„Ne nutně,“ zabručel. Teprve pak se znovu podíval před sebe. „Zvlášť, když jsou v mé blízkosti mnohem zajímavější věci,“ dodal potichu.

Rychle jsem zamrkala a zapíchla pohled do palubní desky.

„Mám.“

„Co… máš?“ zeptal se udiveně a znovu na mě vrhnul tentokrát frustrovaný pohled.

„Ráda překvapení.“

 

Zvolna jsme projížděli ulicí plnou honosných domů. Zpomalil, a mně došlo, že jsme nejspíš na místě. Nenápadně jsem se rozhlížela, ale neviděla žádnou restauraci, ani rychlé občerstvení. A pak jsem zahlédla jeho auto. To černé Volvo, kterým minulý týden ujížděl z parkoviště, jako by mu za patami hořelo.

Stálo před… hradem?! Ne, hrad to jenom vzdáleně připomínalo. Byl to dům stejně velký, jako většina okolních staveb. Ale zároveň úplně jiný. Dvě patra z hrubě otesaného neomítnutého kamene, s architektonickými prvky, které měly opravdu nejspíš evokovat zámek, nebo hrad. Nepřehlédnutelné bylo mohutné arkýřové okno, vystupující z průčelí v prvním patře.

Edward zaparkoval na krátké příjezdové cestě, hned za svým autem.Vypnul motor, a pomalu vysunul klíčky ze zapalování. Mlčel. Čekal až mi to dojde a pravděpodobně taky na moji reakci.

Svírala mě zvláštní kombinace vzrušení a hrůzy. Nechala jsem se pozvat na snídani někým, o kom jsem, kromě jedné absurdní skutečnosti, nevěděla vůbec nic. A ta snídaně se měla konat u něj doma. Na hradě. V mysli se mi nečekaně vybavil nejslavnější představitel Edwardova druhu.

„Budeme snídat u tebe,“ konstatovala jsem přiškrceně.

„Myslel jsem, že by bylo správné taky ti ukázat kde bydlím,“ řekl klidným konejšivým tónem.

 

xxx

 

Netušil, kde se v něm vzala ta vůle od ní ustoupit, když se v garážích nechal unést natolik, že přiblížil své rty k jejímu krku. Na takovou míru pokušení nebyl ani zdaleka připraven.

Pocit štěstí, že - ač evidentně nesvá - přijala jeho pozvání na snídani, mu pak umožnil zvládnout ty pekelné plameny, které spalovaly jeho nitro, když seděla ve vytopeném autě sotva čtvrt metru od něj. Jen doufal, že ji příliš nevyděsí, až zjistí, kam ji veze. Prostě si nedokázal představit, že s ní sedí v nějakém tuctovém bistru, a vykládá jí, kolik lidí už zabil. Navíc si nákupem surovin v nonstop hypermarketu a přípravou jídla příjemně zkrátil tu dobu, než skončilo její vysílání.

Nepotřeboval číst myšlenky k tomu, aby viděl, že je v šoku, když zastavil před jeho domem. Skoro čekal, že na své první schůzce dostane košem. Proto ho překvapilo, s jakým odhodláním nakonec vystoupala po těch pěti schodech k domovním dveřím a vkročila do prostorné vstupní haly.

 

xxx

 

„Ty nebudeš?“ zeptala jsem se, když jsem polkla poslední sousto vafle s javorovým sirupem, a zapila ho černým čajem s příchutí jasmínu.

Předtím už jsem spořádala šunkový sendvič a misku cherry rajčátek s mozzarelou. Nebylo divu – samou nervozitou jsem od včerejšího odpoledne nebyla schopná pozřít ani sousto. Přesto na dubovém stole uprostřed kuchyně z tmavého dřeva zbylo dost pro dalších pět osob.

Seděl naproti a já si teprve v tu chvíli uvědomila, že mě celou dobu jen fascinovaně sledoval. Pomalu zavrtěl hlavou.

Bože!

„Ty jíš… ty opravdu piješ jenom…“ vyrážela jsem ze sebe mezi záchvaty kašle, když mi zaskočil poslední lok čaje.

Vylítnul od stolu, jako když ho píchne vosa. Zády ke mně se jednou rukou opřel o futra dveří do haly, jako kdyby chtěl odejít. Druhou si zajel prsty do hustých vlasů.

„Jsem pošetilý blázen! Jak jsem tě do toho mohl takhle zatáhnout?!“ cedil trpce mezi zuby.

„Do ničeho jsi mě nezatáhnul. Dals mi na vybranou, vzpomínáš?“ opáčila jsem dotčeně.

„Vždyť o mně nic nevíš.“ Otočil se a probodl mě tvrdým pohledem. Tentokrát se mi rozbušilo srdce strachy. „Nejspíš si vůbec neuvědomuješ, jak moc jsem nebezpečný!“ odfrknul si.

„Tak mi to řekni,“ vyzvala jsem ho odhodlaně. „Chci o tobě vědět všechno.“

Zdálo se, že trochu uvolnil ten napjatý postoj, než došel zpátky ke stolu a znovu se posadil. A pak začal vyprávět. Mluvil plynule, skoro monotónně. Nejspíš záměrně do toho nevnášel žádné emoce. Nepřerušovala jsem ho, stejně bych ze sebe nedostala ani slovo.

 

Nevím, jak dlouho jsme jenom seděli a poslouchali zvuky deště na okenním parapetu. On pravděpodobně slyšel mnohem víc. Tlukot mého srdce, můj dech, proudění krve. Té krve, která mu po celou dobu, kdy mluvil a musel dýchat, způsobovala hotová muka. Slyšel všechno, kromě mých myšlenek.

„Teprve teď se můžeš vědomě rozhodnout,“ porušil naše mlčení jako první. „A nešetři mě, vím co si zasloužím.“

Vlastně jsem měla být v šoku. Seděla jsem v jedné místnosti s tvorem, který vůbec neměl existovat. S tvorem, který zabíjel lidi. S tvorem, který toužil i po mé krvi. Mnohem víc, než po jakékoliv jiné, kterou za posledních osmdesát let cítil. To vědomí, že i přesto stále žiju, protože mnohem víc, než po mé krvi touží po tom být se mnou, mě ale naplnilo bohorovným klidem. Zrovna tak ujištění, že od nynějška už se žádné násilí na lidech konat nebude.

Naklonila jsem se blíž k němu, abych dala svým slovům důraz.

„Možná by ses neměl soudit tak příkře. Jsi dravec, lovíš kořist. Vybíral sis nemocné zkažené kusy. Nic proti přírodě.“

Ušklíbnul se a zavrtěl hlavou.

„Jistě. Ale to vše s vědomím, že nemusím nutně zabíjet lidi,“ utrousil hořce.

„…kteří by pravděpodobně zabíjeli další lidi. Proboha, Edwarde, jsi upír! Lva taky nikdo nenutí jíst banány.“

Váhavě se natáhnul přes stůl pro moji ruku.

„Bojím se, že ti ublížím,“ řekl tiše a sklopil pohled.

„To se nestane,“ přesvědčovala jsem nás oba. Znovu se na mě podíval.

„Děsím se sám sebe, svých reakcí – víc, než kdy předtím.“ Z jeho výrazu i hlasu teď bylo patrné  zoufalství.

„Ale já ti věřím.“ Bůhví proč se mi zachvěl hlas. Ve snaze se zklidnit jsem zavřela oči a pevněji stiskla jeho ruce. „Jenom už mě, prosím, od sebe neodháněj!“

Ucítila jsem, jak mi jeho prsty vyklouzly z dlaní.

„Bello…“ ozval se těsně u mého ucha.

 

xxx

 

Pohled na Bellu, jak se s chutí krmí jídlem, které pro ni vlastnoručně připravil, ho doslova fascinoval. Od začátku se obával toho okamžiku, kdy Bella zjistí, že snídá sama. Věděla už sice, s kým má tu čest; do důsledku si to ale neuvědomovala – tím si byl jistý. Ta hrůza v jejích očích, když jí potvrdil, že on se jejího jídla nedotkne, ho z toho vzrušujícího vytržení probrala okamžitě.

Málem ztratil nervy. Přemýšlel, jestli je možné, aby se zbláznil. Jedna, teď už převládající, část jeho mysli zoufale toužila být s ní,  poddat se tomu, protože prostě cítil předurčení. Druhá část jeho podvědomí ho ale ve větší, či menší míře neustále sužovala výčitkami, že to neměl nechat dojít tak daleko.

Věděl, že po něm Bella jednou tu zpověď bude chtít. Přesto, kdyby to bylo možné, potily by se mu při líčení jeho života a skutků dlaně. Záměrně se snažil nic nepřibarvovat, prostě podával skutečnosti. Tak, aby si mohla udělat vlastní názor.

Jeho příběh se mu odvíjel před očima. Všechny ty tváře a události viděl úplně jasně. Takhle zhuštěné to i na něj působilo opravdu děsivě. Vlastně už ve chvíli, kdy dovyprávěl, čekal, že se Bella sebere a odjede. Možná to měla udělat, protože on si teď víc, než kdy jindy uvědomil, jaká zrůda se z něj stala. A křehká Bella se svým neodolatelným buketem, pro něj bude vždycky pokušením!

Její poslední věta, vlastně prosba, ale způsobila, že se všechny ty pochybnosti a důvody, proč s ní nebýt, zase rozplynuly jako pára nad hrncem.

"Jenom už mě, prosím, od sebe neodháněj!"

Najednou byla příliš daleko a dotýkat se jenom jejích rukou bylo tak zoufale málo.

„Bello…“ vydechl přiškrceně, když se skláněl, aby ji opatrně zvednul ze židle.

„Říkáš mi Bello,“ zašeptala sotva slyšitelně, když se k němu vší lidskou silou přitiskla.

„Máš překrásné jméno,“ zamumlal jí do vlasů.

„Strašně dlouho jsem nikomu nedovolila, aby mi tak říkal.“

Vzpomněl si, jak jí oslovovali kolegové z rádia. Jméno Izzie se mu zprotivilo v okamžiku, kdy ho poprvé v jeho přítomnosti použil Steve. Malinko se od ní odtáhnul tak, aby mohl vsunout prst pod její bradu. Jemným tlakem ji vyzval, aby na něj pohlédla.

„Nemám ti tak říkat?“

Pousmála se. „Nedovedu si představit, že bys mě oslovoval jinak.“

Úlevně vydechnul.

„Je to ta věc, kvůli které nemůžeš spát, viď? Souvisí to s tím,“ odtušil. Stále jí podpíral bradu, takže ji nenechal znovu sklonit hlavu. Viděl tak smutek, který se jí mihnul ve tváři.

„Hm,“ potvrdila prostě a sklopila oči.

„Chceš mi o tom povědět?“

Lehce zavrtěla hlavou. „Později.“

Přesunul svou ruku zpod její brady do vlasů a políbil ji na obě přivřená víčka. Pak na spánek… na tvář. Zachvěla se, a se sotva slyšitelným vzdechem pootevřela rty. Takže když je našel svými ústy, ucítil její chuť. Nepopsatelně nádhernou. Nemohl se jí nabažit.

Tentokrát byl pevně odhodlaný ani na okamžik neztratit kontrolu. Když ale rozeznal Belliny horké dlaně na svých zádech pod košilí… Zasténal jí do rozevřených úst. Jeho sebeovládání se scvrklo na dva alarmující příkazy: Nepokousat! Neumačkat!

Všemu ostatnímu dal průchod.

 

xxx

 

Už nevím, co přesně tu bouři rozpoutalo. Pamatuji si ale každičkou horkou vlnu, která se přes nás přelila. To, jak naše vášnivé polibky a doteky stupňovaly touhu dát si mnohem víc. Až k samé hranici, kdy jsme to pokušení společně krotili. V těch chvílích také vyvléknul ruce zpod mé halenky a - s čelem opřeným o moje - ji bezmyšlenkovitě uhlazoval zpátky dolů. Vydrželi jsme tak jen do okamžiku, kdy se ta vášeň zklidnila natolik, že jsme se mohli nechat znovu unést.

Postupně mě to zbavovalo soudnosti. Nakonec jsem se trochu neohrabaně pokusila rozepnout mu knoflíček od košile.

V tu ránu byla moje zápěstí uvězněna v jeho sevření.

„Bello,“ těžce oddychoval s očima pevně zavřenýma, „já už jsem dávno překročil hranici rozumného chování.“

Znovu se na mě podíval. V životě bych nevěřila, že může temnota zářit. Jeho oči doslova hořely.

„Když jsem s tebou… takhle… je pro mě skoro nemožné se soustředit na to, abych… aby se ti nic nestalo.“

„Promiň, bylo to… nechala jsem se unést.“ Ani já jsem stále nemohla popadnout dech. „Už budu rozumná, slibuji.“

Usmál se, a já cítila, jak jeho sevření postupně slábne.

„Líbilo se mi, když ses nechala unést.“

Moje tváře měly v tu chvíli určitě sytější barvu, než byla ta, která začala opět převládat v jeho očích.

„Měla by ses vyspat, večer jdeš do práce,“ prohlásil rezolutně dřív, než jsem se stihla víc zamyslet nad jeho předchozími slovy a znovu se kvůli nim chovat nerozumně.

Až teď mi došlo, že jsem úplně ztratila pojem o čase. A že jsem unavená – příjemně unavená.

 

Stála jsem u svého auta, zaparkovaného na příjezdové cestě, a něco hledala po kapsách. Podivně rozechvělá a ještě o něco víc příjemně unavená, protože naše loučení v hale zabralo určitě několik desítek minut.

„Hledáš tohle?“ Edwardův příjemný melodický hlas bych si už s žádným jiným nespletla. Přesto jsem sebou trhla, když za mnou nečekaně promluvil. Nebyla jsem si jistá, jestli je možné, abych si kdy zvykla na to, jak rychle a tiše se pohybuje.

Stál těsně za mnou, takže když jsem se otočila, musela jsem se opřít zády o auto, jinak bych měla obličej zabořený přímo do jeho kožené bundy. Z kapsy vytáhl klíčky od mého auta. Vůbec jsem si neuvědomila, že mi je vlastně nevrátil.

To je ono! Hledám klíčky.

Chvíli jsem ho podezírala, že dokáže číst i moje myšlenky, protože mu v pobavení cukaly koutky.

Hmátla jsem po klíčcích v jeho dlani, ale on ji mezitím pevně sevřel.

„Myslíš, že bych tě mohl večer odvézt do práce?“ Najednou jeho potměšilý výraz zmizel.

Kdybych se ho chystala odmítnout, pravděpodobně bych to nedokázala. Místo odpovědi jsem ho pomalu a dlouze políbila.

 

 


 


Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Karolka.

Povídky od Karolky

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

TeenStar

46)  TeenStar (24.08.2016 01:09)

Toto je prvá poviedka, v ktorej Edwardovi verím, že je upír Nebezpečný, krvilačný, tajomný... Ale zároveň stále sexy a neodolateľný. Presne tak, ani ja mu nedokážem odolať

45)  hanka (08.03.2012 23:50)

jsem na hadry ,panebože jak vy holky píšete,to je šílené - kroutím se tady stejnou touhou a tváře mi hoří vzrušením ,co mi to děláte,je to nádherně úžasné a já jim jen tiše závidím vaše písmenka

Anna43474

44)  Anna43474 (10.07.2011 03:16)

Tenhle upír je asi jediný, u kterého si dokážu představit, jak to vypadá, když se "zatváří tajemně"
Nevím, jak jsi to dokázla, Autorko, ale on je naprosto fascinující
A právě jsem dospěla k názoru, že kombinace Bye a Karolky je prostě vražedná
TKSATVO

AnneCullen

43)  AnneCullen (15.06.2011 19:46)

Ípp... romantika ála upíří doupě... prostě... jdu na další dílek

kytka

42)  kytka (26.01.2011 00:47)

Nepokousat, neumačkat. Nádhera a dokonalost.

Alorenie

41)  Alorenie (09.12.2010 18:05)

Íííí... Hezké... Tak jo. Naprosto dokonalé!

SarkaS

40)  SarkaS (11.10.2010 17:36)

Uááá... To bylo tak - tak - famozni... Zboznuji tu povidku, ty postyvy a vas dve holky...

Quappa

39)  Quappa (09.10.2010 10:13)

Jeeežišku na křišku...To bolo, to bolo, to bolo... No to bolo!

semiska

38)  semiska (03.10.2010 14:37)

2 alarmující kontrolky: Nepokousat! Neumačkat! To mě opravdu dostalo. Krásný holky, já už ani neivm, co bych vám psala, ptž mi dochází fantazie, tkaže asi budu už jen áchat a ííííkat a to bude asi všechno

nikolka

37)  nikolka (04.09.2010 20:30)

slová sa mi strácajú pod tou nádherou,
Edward s Bellou sú spolu budú spolu už navždy

nádhera,


morningstar

36)  morningstar (03.09.2010 18:53)

požitek pro smysly, jako vždy, děkuji

Bye

35)  Bye (03.09.2010 00:53)

Karol, :D , snad to nějak rozpletem

Bye

34)  Bye (03.09.2010 00:51)

Já Vás všechny miluju!

Jarushinko, dík, a všechno se dozvíš, fakt!
DeSs, to oni sami! Já nic
Iwko, JO, U NĚJ! tTaky jsem z toho byla odvařená
Lipi, díky
Abero, ...však víš...
Michale, díky, ...a fakt žeru tvůj avatar!
mimo,
Elwings, Edward to holt nemá lehký
Popo! Moje milá Popo! Fakt !

Karolka

33)  Karolka (03.09.2010 00:49)

Pěkně jsi mi zatopila, víš to? (Teď nemluvím o tom horku ve tvářích a kdo ví kde ještě ). Po přečtení jsem měla pocit, že o ničem jiném než o Tomhle už vlastně číst ani psát nechci. Musím se trochu sebrat... Zamyslím se, zamyslím... (Ale jen na něj pomyslím, všechny případné zápletky jdou do háje a zůstávají jen pletky...). Uvidíme, uvidíme...

Popoles

32)  Popoles (02.09.2010 23:46)

Moje milá Bye,
ty důvode mé tachykardie, důvode mého marného lapání po dechu, návalů červeně do tváří, důvode otisku zubů na spodním rtu, staženého žaludku a tisíců křídel někde uvnitř mých vnitřností, příčino úsměvu Mony Lisy na mé tváři, široce otevřených očí, plných očekávání a doufání, příčino roztřesených kolen a šumu v uších, příčino chvějících se prstů na klávesnici....
Moje milá Bye,

Elwings

31)  Elwings (02.09.2010 22:17)

Hihihi Tak jo, je ze mě rozněžnělý rosol Kolik toho dokážou vyjádřit "pouhá" dvě slova nepokousat a neumačkat? To fakt nepobírám. Klaním se naprosté dokonalosti a jdu si to dát znovu a pak ještě jednou

mima19974

30)  mima19974 (02.09.2010 18:49)

Krááásne!!!!

29)   (02.09.2010 18:22)

Ó to je TAKOVÁ krása!!!!

Abera

28)  Abera (02.09.2010 17:14)

Úžasný

Lipi4

27)  Lipi4 (02.09.2010 15:30)

Bye, já nenalézám slov... ... Takže jen báječná, skvělá, úžasná, nazapomenutelná kapitolka... ...

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek