05.09.2010 [21:30], Bye, ze série Má je noc, komentováno 43×, zobrazeno 7860×

Warpaint - Stars

---

 

Stala se nevídaná věc. Celou cestu z Edwardova domu do svého bytu jsem se usmívala. Na křižovatce, během čekání na zelenou, jsem se přistihla, že si broukám. Pocit euforie mnou proudil jako rozvodněná řeka. Nekontrolovatelně. Vzpomínky na jeho doteky a polibky nutily moje srdce k bláznivým kotrmelcům.

Doma jsem jen nakrmila rybičky, stáhla si džíny a padla do postele. Na prášky jsem si ani nevzpomněla. Usnula jsem v okamžiku, kdy se moje tvář dotkla polštáře. Nos jsem přitiskla k rukávu halenky. Provoněly ho jeho ruce.

Zvonění budíku mě probralo krátce před jedenáctou. Dopřála jsem si ještě malou chvíli a snila s otevřenýma očima. Nakonec jsem se musela opravdu hodně přemlouvat, abych šla do koupelny. Zrovna jsem vyšla ze sprchy, když se ozval zvonek u dveří.

„Slíbil jsem, že bez pozvání k tobě nevstoupím,“ ozvalo se z reproduktoru, když jsem zjišťovala, kdo přichází.

Zasmála jsem se a stiskla bzučák. Bleskově jsem se vrhla do ložnice ke skříni. Klepání na dveře se ozvalo mnohem dřív, než bych považovala za možné. Buď nám přes noc do výtahu nainstalovali raketový motor nebo se sem dostal… nějak jinak. Stihla jsem si obléct jen prádlo.

„Moment,“ zvolala jsem s náznakem paniky a rychle si přes hlavu natáhla první triko, které mi přišlo pod ruku. K tomu džíny a honem otevřít. Na ponožky nebyl čas. Už jsem nechtěla čekat ani o minutu déle.

Odemkla jsem bezpečnostní zámek, normální zámek a odhákla řetízek. Konečně.

Stál tam, ležérně opřený o dveře výtahové šachty. Tentokrát měl na sobě světle šedý baloňák. Na vlasech se mu třpytily dosud neroztálé sněhové vločky. V ruce držel papírovou tašku.

„Ahoj,“ hlesla jsem a doufala, že se dokážu tvářit úplně normálně. Vypadal neskutečně.

„Ahoj.“ Nádherně se usmál a pomalu přišel až ke mně. Naše pohledy se spojily v tichém dialogu, který mohl skončit klidně až v příštím tisíciletí.

Moje srdce se zase vrátilo k rytmu pádících koní. Celou předsíň naplnila jeho vůně.

 

xxx

 

Schodiště vyběhl rychlostí letící balistické střely. To, že Bellu nechal odjet domů, byla jedna z nejtěžších věcí, jaké kdy udělal. Zaklepal a její hlas mu na tváři vyvolal blažený úsměv. Než otevřela, zůstával strnule stát, podobně jako když se během lovu chystal k finálnímu výpadu. Koncentroval se. Poslední vteřiny. Vybavil si její vůni a tentokrát se nemohl dočkat, až mu sežehne hrdlo.

Několikanásobné rachocení zámků. Zvuk jejího srdce. S uspokojením zaznamenal, jak rychle tluče.

Když otevřela, omráčeně hltal každý detail toho pohledu, který se mu naskytl. Dosud nerozčesané vlasy neodbytně vyvolávaly představu Belly ležící na polštáři. Zrůžovělé tváře a tiché zajíknutí, když se jeho oči ponořily do těch jejích. Sálající horké tělo, jehož teplotu byl schopen zachytit i na vzdálenost necelých dvou metrů. Štíhlé nohy navlečené v úzkých nohavicích. Polkl a nemohla za to žízeň. Bosé nohy mu z nějakého neznámého důvodu způsobily málem závrať.

To, že ji okamžitě nesevřel v náručí, považoval za heroický výkon. Pořád pochyboval. Pořád čekal, že jí to dojde a uteče od něj tak daleko, jak to půjde.

Brodil se tou sladkou dráždivou vůní až k Belle. Celá zářila, hřála, voněla. Všiml si, jak se chvěje. Rozpoznat, kdo z nich tu nálož vlastně odpálil, nedokázaly ani jeho dokonalé smysly. Možná se pohnuli oba zároveň. Najednou jí měl plnou náruč. Líbal ji hladově a divoce, jako by se rozloučili před měsícem. Jemně ji tlačil před sebou, aby – jakmile překročili práh – kopnutím přibouchl dveře. Živě si uměl představit, kam by to mohlo zajít. A dokonce jak by se to přesně odehrálo.

„Zvládáš to,“ hlesla zadýchaně, když se sotva slyšitelným vrčením tiskl rty na její krk. Stála přitisknutá u zdi a na nohou ji drželo vlastně jen jeho objetí.

Ještě jeden polibek na druhou stranu jejího krku a pak se pomalu odtáhl. V očích černé plameny. Usmál se a zavrtěl hlavou:

„Vůbec ne.“

Roztřeseně mu uhlazovala klopy pomačkaného pláště. Dýchala zhluboka a její pohled se pomalu zaostřoval.

„Musím do práce,“ špitla.

„Proto jsem přece tady.“ Pomalu a nerad ji pustil a vrátil se ke dveřím. Na zemi ležela papírová taška, kterou odhodil… ani nevěděl, kdy přesně.

„Co je to?“ zeptala se zvědavě.

„Překvapení. Teď už se ale radši obleč. Umím jezdit rychle, ale může se stát, že to stejně nestihneme.“

Zmizela v ložnici.

 

xxx

 

Rychle jsem se dooblékla a ještě honem zaběhla do koupelny zchladit rozpálené tváře a zkrotit vlasy pocuchané jeho vášnivými výpady. U zrcadla jsem zažila moment překvapení, když jsem zjistila, že můj obvykle bledý obličej jemně zrůžověl. Vlastně, cítila jsem se víc živá než kdy dřív.

Cestou do rádia jsme toho moc nenamluvili. Stačilo mi, že se neustále jemně usmívá a kdykoli nepotřeboval řadit, držel mě za ruku. Do garáží jsme dorazili až příliš brzy.

Zaparkoval a vypnul motor.

Natáhla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Přidržel si ji tam o chvíli déle.

„Jaké máš plány na sobotní noc?“ zeptal se najednou a sledoval mou reakci lehce přimhouřenýma očima.

Opravdu jsem se té červené barvy někdy bála?

Cítila jsem, jak se mi krev o překot hrne do tváří. Plány? Na sobotní noc?

„Já si většinou žádné nedělám,“ odpověděla jsem diplomaticky.

„Rád bych ti něco ukázal,“ reagoval spokojeně.

Moje srdce. Už zase.

Zasmál se.

„Neboj se. Chci tě jen vzít ven.“

„Aha.“ Rozpačitě jsem sklopila oči.

Na tváři mi přistál lehký polibek.

A další, hned těsně vedle. Za recepturu na tuhle vůni by kosmetické firmy vraždily.

Pootočila jsem hlavu a dívala se do jeho tváře, teď vzdálené jen pár centimetrů. Cítila jsem se jako opilá. Fascinovaně jsem sledovala přerod z rudé do černé. Sjela jsem pohledem níž, na jeho pootevřené rty. Už jsem se nemohla nadechnout.

Přitáhl si mě blíž. Tentokrát mě líbal jen jemně a zvolna. Umírala jsem.

A na závěr, polibek na čelo, jako tečka za větou.

„Za pět minut dvanáct, Popelko,“ zašeptal.

Přikývla jsem. Jistě. Práce. Vysílání.

„Ráno tě vyzvednu.“ Znělo to jako přísaha věrnosti.

Stiskla jsem páčku na dveřích, ale dřív než jsem stihla otevřít, Edward se nějak ocitl venku a pomáhal mi vystoupit.

Chladný vzduch mě trochu probral.

„A to překvapení?“ vzpomněla jsem si najednou.

Zářivě se usmál. Natáhl se do auta a ze zadního sedadla vyndal tu papírovou tašku.

„Máš na mě neskutečně dobrý vliv. Objevil jsem v sobě skrytý talent.“

To ano, talent on má…

Otevřel tašku a na mě dýchla vůně čerstvého pečiva. Vanilka, skořice a čokoláda. Nechápavě jsem se podívala na Edwarda.

„No, to jsem pekl já… Nemáš ráda croissanty?“ Teď se tvářil opravdu nervózně. Rozesmálo mě to. Trochu se zamračil.

„Promiň, to je… od tebe strašně krásný,“ uklidňovala jsem ho honem. „Já jen… nejspíš jsi jediný upíří pekař na světě.“

Skláněli jsme se nad taškou, čela těsně u sebe.

„Tak… dobrou chuť.“ Podával mi to.

„Děkuju.“

Nechtěla jsem odejít. Nechtěla jsem čekat pět hodin, než zase budeme spolu.

Pevně mě objal.

„Máš nejvyšší čas.“

Ještě jedna letmá pusa a pak už jsem běžela k výtahu. Do poslední chvíle než se dveře zavřely, jsem se dívala na něj.

 

xxx

 

Těch pár dní do soboty uteklo strašně rychle. Edward vozíval Bellu do práce a čekal na ni za tmavými skly svého auta v podzemních garážích. Autorádio vyladěné na její pořad, aby ji aspoň slyšel. Ráno mu rovnou z výtahu vklouzla do náručí.

Snídaně u něj doma a cesta do Bellina bytu. Ospalou a příjemně unavenou ji opouštěl na prahu její ložnice. Pokaždé se beze slov ptala a zvala ho dál, až do té poslední místnosti, kam ještě nikdy nevstoupil. A on pokaždé sváděl několikavteřinový boj sám se sebou, aby ji nakonec pustil a odjel domů. Bral si jen doteky a polibky, aby si je připomínal, až bude doma sedět u klavíru a přetvářet vzpomínky do melodií.

Jen v pátek trochu změnil program a poté, co ji zavezl do rádia, odjel na lov. Chtěl být připravený na všechno.

 

xxx

 

Snažila jsem se z něj dostat, kam vlastně v sobotu pojedeme, a dokonce jsem se uchylovala i k drobným lstím, ale Edward mi nic neprozradil. Jen mi odpoledne, když mě přivezl domů a já se chystala spát, řekl, abych se teple oblékla.

Vyzvedl mě o půlnoci. Vyrazili jsme na sever, pryč z Chicaga. Jeli jsme po hlavním tahu kolem Michiganského jezera.

„Pojedeme dlouho?“ zkoušela jsem to zase.

„Ani ne,“ odpověděl s úsměvem. „A ne, neřeknu ti to,“ dodal, když jsem se zase nadechovala.

Vyfoukla jsem vzduch a zamračila se na něj.

„Už to vydrž, za čtvrt hodiny jsme tam. Bude se ti to líbit, slibuju.“ Pohladil mě po ruce.

Jasně, že se mi tam bude líbit. Byla bych spokojená, kdekoli, když tam bude se mnou.

Právě jsme minuli ceduli: Vítejte v Pleasant Prairie, když jsme odbočili doprava, k Ženevskému jezeru. Marně jsem se namáhala a snažila se vymyslet, co by tam mohlo být zajímavého. Zásadní problém byl asi v tom, že jsem nikdy příliš necestovala. Dny jsem prospala a v noci se na výlety jezdit nedá.

Noc byla mimořádně jasná a na nebi zářil měsíc, přesto se toho z rychle jedoucího auta nedalo moc vypozorovat. Za pět minut jsme opustili zástavbu malého městečka u Williams Bay a projížděli mezi stromy. Nakláněla jsem se dopředu, jako bych díky tomu mohla vidět víc.

Když jsme vyjeli z lesa, vydechla jsem údivem. Asi půl kilometru před námi se tyčily zdi mohutné žlutooranžové stavby nasvětlené reflektory. Budově dominovala vysoká kruhové věž zakrytá kupolí. Protější stranu celého kolosu zakončovaly dvě menší věže.

„Páni!“ uniklo mi. Opírala jsem se o palubní desku a hltala ten výjev očima. „To je hvězdárna!“

Souhlasně přikývl a vypadal náramně spokojeně. Auto zaparkoval na liduprázdném parkovišti. Pochopitelně. Byla jedna hodina ráno.

Otevřel mi dveře a vzal mě za ruku. Nechala jsem se vést a marně přemýšlela, co má asi v plánu. Zastavili jsme se až u paty nejvyšší z věží. Otočil se ke mně a vzal mi obě ruce do dlaní.

„Bojíš se výšek?“ zeptal se. Ve tváři se mu usadil trochu potměšilý výraz.

Zavrtěla jsem hlavou.

Spokojeně se usmál.

„Dobře. Tak se pevně drž.“

Než jsem se stihla zeptat, o čem to mluví, prudce se otočil a vysadil si mě na záda. Instinktivně jsem se ho chytila kolem krku. Ve chvíli, kdy nepochopitelnou rychlostí začal šplhat po jemně strukturované stěně vzhůru, jsem se už držela pěkně křečovitě. Nemohlo to trvat víc než pár vteřin. Přehoupl se přes kamennou zídku a seskočil na jakýsi ochoz. Postavil mě na zem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně, když pak viděl můj výraz.

Ztěžka jsem polkla a dovolila si rychlý pohled dolů. Pěkná výška.

„Asi ano,“ odpověděla jsem nakonec. Musela jsem se ho chytit, protože se mi klepaly nohy. „Připadám si jako Lois Laneová.“

Rozpustile se rozesmál.

„To abych si pořídil modrý elasťáky.“

Té představě jsem nedokázala zabránit. Zírala jsem na jeho nohy, jako by v tom trikotu byl opravdu navlečený. Jeho veselý výraz se rázem změnil. Položil mi ruce na spánky a políbil mě.

„Chvíli tu počkej,“ řekl, když navzdory chladnému počasí hrozilo, že překročíme tu úzkou hranici vytyčenou naším tolik zkoušeným sebeovládáním.

A zmizel někde nad mou hlavou. Kousek pod tmavě zeleným okrajem železné kupole se protáhl de úzkého okna. Rozhlédla jsem se. Nasvícené zdi zářily jako zlaté. Přitiskla jsem dlaň na jeden z kamenných kvádrů, zdobený reliéfem s květinovým motivem.

„Bello,“ ozval se tichý hlas vpravo ode mě. Edward přišel tak tiše, že jsem se lekla.

 

xxx

 

Protáhl se oknem do temných prostor technického zázemí. Už je to pár let, kdy se na tohle místo vrátil a jednoho letního večera zašel na soukromou exkurzi. To místo si zamiloval. Poškodil kličku okna, aby se sem mohl v budoucnu kdykoli vplížit. Vzhledem k tomu, jak vysoko bylo okno umístěné, na to ještě nikdo nepřišel.

Seběhl pár kamenných schodů a odstranil západku na stoletém zamykacím mechanismu. Zpátky na ochoz se dostal za necelou minutu.

Vypadala okouzleně. Večerem, tou budovou a doufal, že i jeho přítomností. Vzal ji za ruku a vedl do otevřených dveří. Když za nimi zavřel, stiskl vypínač a místnost zalilo slabé měkké světlo.

„Vítejte na Yerkesově hvězdárně, slečno. Skvostu americké architektury konce devatenáctého století a dlouho také nejšpičkovějšího zařízení na světě.“

Usmála se a se zatajeným dechem zírala na ohromný tubus teleskopu před nimi.

„Tak nějak nám to aspoň říkal ten astronom, když jsem tu byl poprvé. Vzal mě sem táta. To mi bylo asi deset.“

Překvapeně zamrkala. V mysli udělala obrovský skok časem a marně se snažila představit Edwarda tenkrát. Tady. Desetiletého.

„Je ti už… hodně,“ konstatovala nakonec. Věděla to, říkal jí to. Jenže najednou se ten fakt nějak víc zhmotnil přímo před ní.

„Líbí?“ zeptal se a rozhlížel se kolem.

„Hrozně moc,“ odpověděla popravdě. Vloupat se sem uprostřed noci, mít ho blízko u sebe, ten pocit se ani nedal popsat.

„A to ještě není všechno,“ reagoval úsměvem. Vyběhl několik schodů vinoucích se podél kulaté stěny. Nahoře stiskl pár knoflíků na ovládacím mechanismu. Střecha se s tichým bzučením začala otevírat. Edward sešel dolů a zhasnul. Bella pohlédla vzhůru. Pomalu a svůdně se odhalovala jedna hvězda po druhé.

„Nemůže někdo přijít?“ napadlo ji ještě.

„Neboj se, v neděli bývá zavřeno, a tak tu nikdo nezůstává. Jsme tu sami.“

Na okamžik odpoutala pohled od záplavy zářících světýlek nad hlavou. V té tmě ale viděla jen Edwardovu siluetu.

Vrátil se k ní a jednou rukou ji objal.

„Pojď,“ vyzval ji tiše, jako by hlasitější projev mohl hvězdy vyplašit. Dovedl ji až k okuláru.

„Zaostřit si to musíš sama. Vidím trochu jinak než ty.“ Bellu napadlo, jestli Edward vůbec potřebuje při pozorování noční oblohy dalekohled.

Sklonila se a podívala se. Nic. Tma.

„Počkej. Ještě tam mají sluneční filtr. V noci přes něj není vidět.“

Natáhl se přes ni, aby zatáhnutím za páku uvedl do provozu mechanismus ovládání. Přitom se přitiskl na její záda. Cítil, jak strnula. Tubus teleskopu se pomalu spouštěl níž. Edward zůstával předkloněný, s rukou na páce a i přes její a své oblečení cítil, jak se Bella chvěje.

Přístroj sjel až dolů a Edward se narovnal. Obešel ji a vysunul desku filtru. Pak se vrátil a stejnou pákou vracel dalekohled do původní polohy. Tentokrát volnou rukou objal Bellu kolem pasu. Zavřel oči a přivoněl k jejím vlasům.

 

xxx

 

Už mnohokrát byl takhle blízko. Ale právě teď, tady pod hvězdami, se jeho doteky zdály ještě opojnější než obvykle. Objímal mě a já cítila na krku jeho dech.

„Můžeš,“ pobídl mě, když pustil páku. Zůstával ale těsně u mě.

Naklonila jsem se a podívala.

„Tady se zaostřuje. Možná budeš muset trochu přitlačit.“ Vzal mou ruku a položil ji na železný prstenec kolem okuláru.

„Přibližuje se takhle.“ Ucítila jsem jemný tlak a pomalu otáčela prstencem. Bušilo mi srdce a nemohla jsem se pořádně nadechnout.

„Je to takhle v pořádku?“ Barva jeho hlasu se změnila. Stál teď nehybně. Cítila jsem, jak se jeho svaly napnuly.

Přinutila jsem se soustředit na hvězdy. A na okamžik si opravdu získaly mou pozornost. Taková krása se jen tak nevidí. Měla jsem pocit, že když udělám krok, budou na dosah.

Pohnul se. Pustil mou ruku a jemně přejel od zápěstí přes paži až k lokti. Odhrnul mi vlasy z krku a pak rty přejel po páteři. Od límce mé bundy až nahoru.

Unikl mi tichý povzdech.

„Ruším tě,“ zašeptal.

Pustila jsem dalekohled a přestala předstírat, že se dívám na nebe. Zatápala jsem za sebe a objala ho kolem beder.

Zaslechla jsem své jméno, šeptané těsně u ucha. Okamžik před tím, než ho začal jemně masírovat rty. Mučil mě až k zbláznění. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím pocitem. Jako bych stála na žhavém popelu. Lýtka mi olizovaly plameny. Otočila jsem se k němu a našla jeho ústa. Ten oheň už hořel všude kolem. Nakonec mě pevně přitiskl k sobě a zaúpěl mi do ramene. Nemohla jsem popadnout dech.

„Je dobře, že jsme tady,“ řekl tiše.

„Ano?“ hlesla jsem zmámeně.

„Je tu velká zima,“ vysvětloval. „A já bych si hrozně přál nic neuspěchat. Pořád si nejsem jistý. Kdyby… kdyby to zašlo dál, co když se neovládnu?“ Rozhodně zavrtěl hlavou, jako by odpovídal sám sobě. „Nemohl bych bez tebe žít, Bello.“

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a užívala si, jak mě něžně hladí po zádech.

„Rozumím. Musíš si být jistý.“ Usmála jsem se. „Takže příští týden bychom mohli jít třeba bruslit.“

 

 

---

 

 

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Bye.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!