Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

XII. Bojovník

Začátkem října se do Skalistých hor začala vkrádat zima. Lesy se většinu dní halily do vlhké vlezlé mlhy, která zcela ignorovala fakt, že se mé oblečení honosí přízviskem outdoor. Pronikala jím stejně snadno, jako by to byla voda, do které jsem se ponořila.

Zvykla jsem si na to. Stejně jako na každodenní pohyb náročným terénem a častou jízdu na koni. První sníh se rychle blížil a bylo potřeba využít každého dne k pozorování a sběru vzorků. Zimní měsíce, kdy bude většina objektů mého zájmu pokryta tlustou vrstvou sněhu, jsem hodlala strávit rozborem nasbíraného vědeckého materiálu.

Většinu času jsem byla venku s Joem. Bez jeho zkušeností a dokonalého povědomí o oblasti, ve které jsme prováděli výzkum, bych se ze začátku vůbec neobešla. Dostala jsem na starosti všechno, co se týkalo flory. Nebýt Joea, nikdy bych se ke stanovišti, na kterém jsem objevila vzácnou Poa annua, nedostala. Stačilo mu jen popsat podmínky, ve kterých by se měla vyskytovat, a on mě k ní časem neomylně zavedl.

„Zvláštní, vypadá úplně obyčejně…“ zamyslel se, když jsem s nadšeným výkřikem poklekla k drobné květině.

„Čím obyčejněji vypadají, tím vzácnější obvykle jsou,“ zašeptala jsem skoro zbožně, když jsem ji fotila a opatrně preparovala jeden výhonek toho pokladu.

Podobný úspěch jsme slavili ještě několikrát při objevu téměř se nevyskytujících druhů lišejníků a játrovek.

Ten společně strávený čas nás hodně sblížil. Ukázalo se, že je nejen schopný stopař, i jeho znalosti rostlinné skladby zdejší krajiny byly obdivuhodné. Nakonec se přiznal, že je posledním potomkem dlouhé řady šamanů svého kmene. Všechny jeho vědomosti byly bohatstvím předávaným z generace na generaci. Jen on už je neměl komu předat. Jeho dva synové se úspěšně začlenili do bílé společnosti. O rodinné know-how neprojevil zájem ani jeden z nich.

Byl to Joe, od kterého jsem se začala po kouskách dozvídat víc o realitě, ve které jsem se ocitla…

 

„Zkrátka mám divný pocit pokaždé, když se s nimi ocitnu v jedné místnosti,“ uzavřela jsem naši debatu na téma zvláštní chování Rose Haleové. Právě jsem jela po jeho boku širší stezkou náhorní plošiny. „Mám dojem, že jim překážím.“

„Jim?“ podivil se Joe.

„No jo, vždycky mám pocit, jako bych jim skočila do řeči. Jako by zmlkli, i když jsem si jistá, že spolu nemluvili… Jsem jako třetí do počtu.“

„U sourozenců je komunikace beze slov normální. Taky jsem takhle mluvil s bratrem,“ prohodil ledabyle.

„Sourozenců?“ Málem jsem spadla ze sedla.

„Rose je Edwardova sestra. On ti to neřekl?“

Moc dobře věděl, že ne. Edward se zařídil přesně podle mého přání. Ani náznakem se nezmínil o tom, co bylo. Pomáhalo mi to zachovat si aspoň nějaký odstup, protože pokaždé, když se ocitl v mé blízkosti, měla jsem pocit, že sedím v malé loďce na rozbouřeném moři.

Naše komunikace se naštěstí omezila na nejnutnější profesní rozhovory. S Rose jsem nemluvila vůbec. Přesto jsem měla neodbytný pocit, jako bych mezi ně jen pouhou přítomností v jejich srubu vrážela klín. Skutečnost, že jsou sourozenci, byť jen adoptovaní, změnila moje vnímání jejich vztahu.

A měnilo se i Roseino chování. Její neskrývaná nevraživost vůči mně se postupně obrušovala až na výmluvnou ignoraci. Paradoxně jsem nebyla ten, kdo se tím zaobíral nejvíc. To jemu to očividně vadilo.

 

∞∞∞

 

Chovat se k Belle jako úplný cizinec byla druhá nejtěžší věc, kterou jsem v životě udělal. Zařadila se hned za mé rozhodnutí přežít i s jeho důsledky. I když to, že jsem v sobě nuceně pohřbíval naši společnou minulost pokaždé, když jsem na Bellu pohlédl, dávalo mému utrpení momentálně větší rozměr. Dokázal jsem to jedině díky neustálému strachu, že ji ztratím úplně, když nebudu akceptovat její podmínky. A díky malé, ničím neopodstatněné naději, že mi snad časem, když budu trpělivý, dovolí jí to všechno nějak vysvětlit.

Zatím jsem se musel spokojit s její přítomností. I když z mého hlediska velmi omezenou.

Přes den jsem ji téměř nevídal. Já s ní na výpravy chodit nemohl. Ona potřebovala koně k tomu, aby se někam dostala, já se ke koním nedokázal přiblížit. Proto jsem ji pověřil botanickým výzkumem a dal jí k dispozici Joea, zatímco sám sobě jsem přidělil faunu. Ostatně, k té jsem měl rozhodně blíž…

Večery, kdy bylo potřeba společně povečeřet a probrat výsledky naší práce a úkoly na další dny, pro mě byly jako světlo na konci tunelu. Bohužel jen pro mě. Atmosféra v obytné místnosti srubu, kde jsme sedávali u hořícího krbu, se většinou dala krájet.

Mě to k ní táhlo stejně jako dřív. Vlastně ne. Mé vylepšené smysly tu přitažlivost geometricky násobily. Skrývat co se mnou její přítomnost dělá, nebylo v mých silách. Navíc mě zrazovalo vlastní tělo. Brzy jsem pochopil, že touha po krvi zdaleka nemusí být tou nejsilnější. A vůbec ne jedinou, která způsobuje změnu barvy mých očí. Dělo se to prakticky neustále. Kdykoliv jsem na ni pohlédl.

Rose to všechno vyvádělo z míry natolik, že se přede mnou ani neobtěžovala hlídat vlastní myšlenky. Každou chvíli mě tak mimoděk ujistila o tom, co si o Belle opravdu myslí. Navíc se před ní občas zapomínala chovat lidsky. Netušila, že mi tím vlastně pomáhá.

Už nevím, jestli Rose vyrážela každou noc na lov proto, že jsem se nahoře se zavřenýma očima a rukou na klice opíral čelem o dveře Bellina pokoje, nebo jsem si tam dovolil celé noci stát právě proto, že sestra byla venku.

 

∞∞∞

 

Opravdu jsem se snažila soustředit jen na svou práci. Moc dlouho mi to nevydrželo. Kromě nečekaného zjištění, že v jeho přítomnosti ztrácím půdu pod nohama, jsem si začala uvědomovat, že oni jsou jiní.

Nedokážu přesně určit, ve kterém okamžiku mi došlo, že věci, které se děly před mýma očima, prostě nejde racionálně vysvětlit. Nejspíš to přicházelo postupně.

Na změnu Edwardova vzhledu jsem si rychle zvykla. Co mě ale pokaždé zaskočilo, byly jeho tmavnoucí oči. Bylo zvláštní, když se mu to stalo uprostřed hovoru o vývoji počasí v dalším týdnu. Pokračoval sice v načaté větě, já ale měla pocit, jako by za něj v tu chvíli mluvil automat. Dokonce i hlas mu zvláštně zhrubnul. A já si pak zpravidla nedovedla vybavit, jestli má druhý den pršet nebo sněžit.

Později jsem zjistila, že Rose ten kousek s očima ovládá taky. Jenže když mi ho předvedla ona, měla jsem dojem, že nadešla moje poslední hodina.

Podvědomě jsem začala být trochu ostražitější. Víc jsem si všímala. Jejich oči – to byla jenom špička ledovce. Ta jejich komunikace, všechny ty nepřirozeně rychlé pohyby, nimrání v jídle, kterého se nikdy ani nedotkli. Několikrát jsem v počítači zahlédla, že Edward sledoval zvěř na vzdálenosti, které prostě nemohl za den ujít. Mysleli si, že o tom nevím, ale… Rose nebyla celé noci doma.

Nedávalo to smysl. Když jsem o tom v noci přemýšlela v šeru svého pokoje, zatímco se všechno kolem halilo do zvláštního ticha, měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.

 

∞∞∞

 

Zkusil jsem o ni bojovat. Musel jsem. Využil jsem příležitosti, kdy se Rose zase jednou večer šla projít, protože nedokázala snést naši tichou společnost. Bella mi téměř okamžitě popřála dobrou noc. Překvapeně zamrkala, když jsem se před ní náhle objevil a zastoupil jí cestu ke schodům.

„Dovol,“ vyhrkl jsem, „abych se ti aspoň omluvil. Tenkrát jsem udělal chybu... hodně chyb.“

„Už ses mi omluvil… napsal´s dopis, vzpomínáš?“ Neznělo to jako výčitka, spíš posmutněle.

„Ovšem,“ vydechl jsem. „A dal jsem ti tohle.“ Vztáhl jsem ruku a prsty se dotknul náramku, který k mému úžasu nikdy nesundávala.

I před tím letmým dotykem, který mi dokázal rozvibrovat celou pravou půlku těla, ucukla a schovala náramek do rukávu trika.

„Mám ho ráda.“ Uhnula pohledem. Mé mrtvé srdce poskočilo. Kdyby ho měla ráda, dívala by se mi do očí, natolik jsem ji znal. Bylo za tím víc! „Ale můžu ti ho vrátit.“ Sáhla na zapínání, jako by ho chtěla hned sundat. Mé srdce znovu zkamenělo.

Rychle jsem překryl její zápěstí. Tentokrát můj dotek snesla.

„Ne, jsem rád, že ho nosíš. Není nikdo jiný, komu bych ho chtěl dát. Nikdy nebyl… ani nebude.“ Věděl jsem, že se pohybuju na tenkém ledu, ale kolik takových příležitostí ještě budu mít?

Směl jsem se jí dotýkat o pár vteřin déle, než jsem čekal. Pak se mi vysmekla, obešla mě a vykročila ke schodišti. Byl jsem zoufalý. A jako takový jsem měl právo dělat zoufalé věci. Znovu jsem ji chytil za zápěstí. Jemně, ale důrazně. Otočila se.

„Vím, že už to zpátky nevezmu. Ale chtěl bych, abys mě aspoň vyslechla, abys pochopila, že jsem neměl jinou možnost. Aspoň zpočátku, pak už jsem se choval jako…“ chrlil jsem na ni.

„A k čemu by to bylo?“ přerušila mě. „Proč bych to měla vědět?“ Najednou zněla tvrdě.

„Není to zřejmé?“ zeptal jsem se tiše. „Záleží mi na tobě.“ Dovolil jsem si přistoupit těsně k ní. Ona mi to dovolila. „Bello, já tě pořád…“

„Dost!“ vyhrkla a vytrhla svou ruku z mé dlaně. „Nenechám tě to udělat znovu! Už žádné chyby.“ V jejích očích nebyl hněv, když mi to říkala. Byla to bolest. A strach. A slzy. A já konečně pochopil, že jsem nebyl jediný, kdo naším odloučením trpěl. Možná jsem ani nebyl ten, kdo trpěl víc.

 

∞∞∞


Vběhla jsem do svého pokoje a hned za dveřmi se s obličejem v dlaních sesunula na zem. Má týdny budovaná rovnováha byla křehká jako vánoční ozdoba. Stačil jeden jeho dotek a zbyly z ní jen tenké střípky.

Pochopila jsem úplně přesně, co mi tam dole chtěl říct. A taky jsem věděla, že kdybych mu to dovolila, má rozkymácená loďka by se převrhla a já bych potřebovala, aby mě zachránil.

A to mě děsilo. Nechtěla jsem se do něj zamilovat. Do Edwarda Cullena. Bohatě mi stačilo vědomí, že nejspíš nikdy nepřestanu milovat Edwarda Masena.

 

∞∞∞


Zase jsem selhal. Znovu mě nevyslechla, znovu odmítla. Ten pocit se nedal k ničemu přirovnat.

Tu noc jsem nepřišel domů já…

 

∞∞∞


„Chci se na něco zeptat,“ začala jsem opatrně.

Seděla jsem v Joeově chatě a usrkávala čaj z jeho vlastní směsi bylin. Došla jsem tam už skoro potmě. Samozřejmě se divil, co tak neodkladného mě k němu přivedlo – vždyť jsme se viděli prakticky denně. Jenže to, o čem jsem s ním chtěla mluvit, se prostě nedalo řešit v sedle při sběru vzorků. Čas, kdy jsem nechtěla vědět, co se vlastně s Edwardem stalo, už pominul. Jen jsem se strašně bála zeptat přímo jeho.

„Za tu dobu, co tady jsi, nevšiml sis něčeho… zvláštního?“ Upřeně jsem sledovala své ruce svírající plechový hrnek. Najednou jsem byla přesvědčená, že tady ze sebe udělám totálního blázna.

„Ty ano?“ Založil si ruce na prsou a opřel se o opěradlo židle.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Víš, já jsem Edwarda znala už dřív.“ Musela jsem se napít. Jen zmínka o minulosti způsobila, že jsem najednou nedokázala odlepit jazyk z patra.

„On se změnil.“ Chtěla jsem to říct jinak, popsat co přesně se s ním stalo, jenže jsem to nedokázala.

„Všichni se měníme,“ přisvědčil.

„Ne, to jsem nemyslela. On… jako by změnil svou podstatu, nebo co.“

Joe nehnul brvou, jen se na mě díval. Čím déle jsem opětovala jeho pohled, tím zřetelněji jsem si uvědomovala, že ví, o čem mluvím. Vydechla jsem úlevou.

Takže neblázním.

„Já ho dřív neznal,“ řekl, když se zase opřel lokty o stůl. „Ale vím, že ten, koho znám teď je dobrý,“ pokýval hlavou.

Nakrčila jsem čelo v marné snaze porozumět těm jeho náznakům.

„On s tím… s tou svou podstatou, jak říkáš, bojuje,“ dodal vyhýbavě.

„A v čem teda ta jeho podstata spočívá?“ pobídla jsem ho.

Joe to evidentně věděl. A evidentně mi to nehodlal prozradit.

„To ti musí říct sám,“ ošil se, když vstal, aby přiložil do kamen.

Bezděky jsem tiše zakňučela a položila si hlavu na předloktí opřená o stůl.

„Hmm… snad bych ti mohl aspoň napovědět,“ zamumlal a prohrábl oheň. Světlo plamenů tančilo po jeho snědé vrásčité tváři. Najednou mi připadal prastarý, jako by se tu zhmotnil nějaký jeho dávný předek.

„V našem kmeni se od nepaměti tradují legendy o tvorech, kterým se raději vyhne i nejstatečnější bojovník. Nejstrašlivější z nich byli Malí lidé*. Ty bys je nejspíš nazvala lidožravými trpaslíky.“ Podíval se na mě. V jeho očích se odrážel žár uhlíků v kamnech. „Já se sice s žádným z nich nikdy nesetkal, ale to neznamená, že o jejich existenci pochybuju.“ Jeho neproniknutelný výraz v tu chvíli nedával žádný prostor pro pochybnosti.

Smířit se s tím, že mi v souvislosti s Edwardem nastínil nějakou legendu o nadpřirozených bytostech, by pro mě za normálních okolností bylo těžší, než uvěřit, že nám za domem přistáli Marťani. Jenže po několika týdnech v těsné blízkosti nového Edwarda mi ta možnost nepřipadala tak neuvěřitelná. Zvlášť když jsem už sama vnitřně cítila, že tak nějak to bude. Pořád jsem neměla přesnou představu o tom, s jakými silami vlastně Edward bojuje. Jestli ho ale Joe přirovnával k nějakým krvelačným stvůrám, bylo se čeho bát.

Věděla jsem, že bych měla odejít.

Jenže tou dobou už jsem to nedokázala.

 


* přestože v legendách původních obyvatel Nového Světa figuruje velké množství malých vlídných mytických bytostí, Malí lidé (Little People), též známí jako Trpaslíci - kanibalové, jsou nebezpeční požírači lidí, vyskytující se pouze v legendách kmene Arapaho.

 


Píseň pro tuto kapitolu a pro Vás. S úryvky textu:

 

One Republic - Secrets

 

Potřebuju novou historku,
nějak to ze sebe dostat.
Můj život je vlastně nudný,
přesto se ti chci zpovídat,
dokud se mé rukávy nezbarví krví,
těch pravd co vyjevím.
Budu upřímný, přísahám.
Myslelas, že ti dávám znamení?
Ne, já jen balancuju na ostří.

Řekni, co ti mám říct?
Cokoliv bys chtěla slyšet.
Ta přetvářka mě už unavuje.
Odhalím ti všechna svá tajemství.
Tentokrát nepotřebuju dokonalou lež.
A je mi fuk, komu se to nebude líbit.
Odhalím ti všechna svá tajemství.
Nemám důvod
se za to stydět.
Nemám rodinu,
kterou bych mohl vinit.
Jen mě nenech zmizet!
Řeknu ti všechno.

 


Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

39)  TeenStar (23.08.2016 03:09)

Ach, Bella, ach, Edward... Tak už sa konečne vyžmýkajte :) ;)

Bye

38)  Bye (17.01.2013 23:05)

Jalle, děkuju

Jalle

37)  Jalle (17.01.2013 22:43)

Som zvedavá či na to príde Zajtra to dotiahnem do konca

36)  hanka (01.03.2012 22:07)

v očích je vše , já to říkám pořád

Ajjinka

35)  Ajjinka (04.09.2011 15:19)

Tak kdo z těch dvou se rozhoupe dřív?
A jak bude Bella reagovat? No, já se těším!

Sky

34)  Sky (03.08.2011 15:51)

Tak dobre, zrejme nebol dobrý nápad dať si niečo pod zub. Skoro som sa zadrhla! Sákra, dostávaš ma viac a viac!

Morael

33)  Morael (14.06.2011 17:26)

Však ona zavrávorá... Jestli to chce vědět, musí jít za Edím... :D

SarkaS

32)  SarkaS (10.06.2011 13:02)

Malí lidé, automaticky se mi vybavily nesmrtelné děti. Chápala bych proč by se zrovna jich báli nejvíc.

Kristiana

31)  Kristiana (02.06.2011 19:27)

Myslela jsem si, že by Rose mohla mít Bellu ráda kvůli tomu, co si po Edwardově odchodu protrpěla, ale zmýlila jsem se. Drží se od ní zpátky. Vlastně mě to ani moc nepřekvapuje.
Uvědomuje si vůbec Rose, že svým chováním Belle napovídá, co jsou zač? Mám pocit, že ne, protože jinak by se určitě krotila. Působí jako jedna z těch, kterým na zákonech záleží.
Trochu opožděně, ale přece mi konečně došlo, jaký ten zákon Carlisle porušil - řekl Edwardovi(člověku) a existenci upírů. Tedy aspon myslím, že šlo o tohle. Nic jiného mě nenapadá.
Teď když si konečně Edward uvědomil, co svým předstíráním smrti způsobil, jsem mu teprve dokázala odpustit. Snad se mu povede Bellu získaz zpátky. *hesrt*
Krásná kapitolka.

Silvaren

30)  Silvaren (24.03.2011 07:38)

ááááá Mám nervy napnuté k prasknutí. Jak to jenom vydrží?! Oba! To napětí je tak dokonalé, tak dráždivé, tak sexuální.
btw. Všimla sis, že drtivá většina mým reakcí pod tvými kapitolami vypadá takhle: áááááááááááááá Co mi to děláš?

Anna43474

29)  Anna43474 (11.02.2011 23:35)

Nevím... při té poslední větě se mi tak zvláštně ulevilo
Přece jen mají naději na šťastný konec
TKSATVO

kytka

28)  kytka (01.02.2011 00:05)

Při tom jejich doteku mi tady lítaly jiskřičky kolem monitoru. Silné, krásné, ani jsem nedýchala. Díky.

Twilly

27)  Twilly (12.01.2011 22:59)

... majsterštuk, holčičko, majsterštuk:"Už nevím, jestli Rose vyrážela každou noc na lov proto, že jsem se nahoře se zavřenýma očima a rukou na klice opíral čelem o dveře Bellina pokoje, nebo jsem si tam dovolil celé noci stát právě proto, že sestra byla venku." ... jasné švestkověmodré zmatení (vidíš, ja se ta barvitost pomalu zesvětluje??? ) a pak celá scéna opět ztlumí své barvy a my... jednoduše musíme číst dál, Byeinko

ScRiBbLe

26)  ScRiBbLe (29.12.2010 14:44)

Bye, tak tohle bylo... bylo to... pane bože, já ani nevm, jak bych TO popsala!
On se ji dotkl a ona mu to dovolila, sice jen na prchavý okamžik, ale stalo se to!
To s tím náramkem... kdyby mu ho vrátila, tak by jí přece nezbylo nic z toho, koho milovala. Nic hmatatelného, jen vzpomínky na Edwarda Masena. A Edwarda Cullena, do kterého se zamilovala.
Proč mu nedovolí, aby jí řekl, jak tovšechno je? Já už bych to nevydržela a zeptala se ho !
Teda, řeknu Ti, že jsi vážně úžasná! Ta pasáž s Joem a jejich legendami!

Znovu to bylo bravurní!!!

Bye

25)  Bye (27.12.2010 01:03)

Alasko, stejné dilema prožívám většinou u Zamčených dveří. Mám se soustředit na příběh, nebo radši na formu? Obojí poskytuje plné uspokojení!
ambro, hele, já na tom byla stejně. Tak nevím, kde se ve mně ta fauna a flora teď bereou . Jojo, oni jsou si souzený. S tím se nedá nic dělat...

ambra

24)  ambra (26.12.2010 23:47)

Já mám s tou Rose nějakou úchylku. Prostě ji vidím, jak tam mezi nima v duchu soptí, a pak jde ze vzteku vycucnout pár fauna vzorků:D . Nicméně - to, co se "teď" odehrálo mezi NIMI... ambra, nádech, výdech, nádech, výdech - jedu, ženská, jedu!!!:D Dovolila mu dotek. Jo. A kdy konečně dovolí něco sobě? Vypadá to, že se to někam posouvá. Jen mě trochu děsí, že to ještě nebude tak jednoduché.
Mmch - nenáviděla jsem všechny ty přírodovědy a biologie a cokoliv, kde se mihla podrobnějí fauna či flóra. Smůla na učitele, řekla bych. Mít tenkrát Tebe, je ze mě botanik:D .
Bye, krásný, silný zamilovaný příběh.

Alaska

23)  Alaska (26.12.2010 23:02)

Skvělý nápad - nové legendy. Řeknu ti,tahle kapitolka mě dokázala pěkně rozhicovat a to ji jen chytil za zápěstí. Cítila jsem to ostří nože na kterém se pohyboval. Čekala jsem, kdy to přepískne, ale Bella to naštěstí ustála, aspoň tedy v rámci možností.
Bye, už jsem to psala několikrát, ale budu se opakovat - Tvůj styl psaní je stejně možná i více okouzlijící a dechberouci, jako příběh sám.

Bye

22)  Bye (21.12.2010 23:00)

belko, to víš, Bella do něj nevidí tak, jako my. Ale až uvidí... Děkuju
Jasmínko, nojo, máš prvdu, jdou si naproti. Díky,

Yasmini

21)  Yasmini (21.12.2010 22:27)

Ty jednotlivé pohledy jsou kouzelné. Oba váhají a přesto jdou neomylně stejnou cestou. Někdy pomaleji jindy rychleji.
Je to skvělá kapitola.

Y.

20)  belko (21.12.2010 00:02)

Bye, tento úžasný dílek má snad statický náboj!!!!kolem mě vibruje vzduch, cítím tu i nenaplněnou lásku co se tlačí monitorem ven!!
No, chci tím říct, že já bych Edwardovi odpustila, brzy a ráda....
Těším se na další dávku Byemánie!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek