Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

XIII. Já vím

Poznal jsem, že Bella začala něco tušit. Dokonce jsem přesně rozeznal, kdy se na mě začala dívat jinak. Bylo to hned po té noční návštěvě u Joea. Nevěděl jsem, co jí o mně řekl. Celou pravdu asi ne. Ale možná jí něco naznačil.

Vyhýbala se mi ještě víc. Jasně jsem to přičítal jejímu povědomí o tom, kdo jsem. S hrůzou jsem čekal na den, kdy mi oznámí, že už se mnou nechce mít nic společného, a odejde.  A já věděl, co potom budu muset udělat já. Podruhé bych to odloučení snést nedokázal…

Byl jsem skoro přesvědčený, že odejde s Joem, když se svými koňmi vyrazil do Grand Lake s bednami napěchovanými výsledky naší práce. Navzdory mému očekávání zůstala. Jenže ten záblesk naděje, který jsem díky tomu zahlédl, rychle pohasínal. K mému překvapení začala řešit pracovní věci spíš s Rose, než se mnou. Díky té minimální komunikaci, kterou spolu vedly, se dokonce nepatrně zlepšil jejich vztah. Co bych dal za to, kdyby taky prohodila pár vět se mnou!

Moji frustraci nad takovým vývojem našeho vztahu si odskákala Rose.

„To je výborný! Nejdřív mě nařkneš z toho, že na ni zahlížím, jako bych ji chtěla uhranout. A když s ní začnu trochu vycházet, tak… žárlíš?!“ vyjela na mě, když jsem ze sebe udělal kardinálního pitomce. Trval jsem na tom, že všechno, co se týká práce, bych měl s Bellou probírat já. Samozřejmě to byl nesmysl a ona mě prokoukla. „Chováš se jako zamilovanej puberťák. Jestli ti na ní tak záleží, proč jí to neřekneš?“

To byla podpásovka. Ona moc dobře věděla proč. Ani vztek, který ze mě tou hloupou poznámkou vykřesala, mě neomlouvá za to, co jsem jí potom řekl.

dokážu rozeznat, když o mě někdo nestojí,“ zasyčel jsem.

Chtěl jsem si vyříznout jazyk už v okamžiku, kdy jsem tu šílenou větu vypustil z úst. K dokonání mé potupy se místo vzteklého výlevu, který bych od ní dřív čekal, zatvářila útrpně.

„Edwarde Cullene, jsi ještě větší hlupák, než jsem si myslela…“

Ještě téhož večera se sebrala a bez jediného vysloveného slova si odešla vyčistit hlavu za Carlislem a Esmé do Grand Lake. A já měl celou noc o čem přemýšlet.

 

∞∞∞


Toho rána, kdy jsem zjistila, že Rose zmizela, se v Edwardových očích objevilo něco nového. Seděl pohodlně usazený naproti mně a sledoval, jak ukusuju toasty, které mi připravil. To odhodlání, které z něj přitom sálalo, mě přímo spalovalo.

On sám se už nenamáhal přede mnou předstírat, že snídá. Pochopila jsem, že se rozhodnul se mnou o tom mluvit, ať chci, nebo nechci. S představou, že k tomu nakonec stejně dojde, jsem se už pár dní smiřovala. Ale připravená jsem na to nebyla. Děsilo mě, že až mi to všechno poví a já pochopím, že měl pravdu (protože tak to asi bude), odpustím mu. Odpustím a znovu uvěřím… a pak se v něm celá ztratím.

„Kam se chystáš?“ zeptal se, když jsem se zvedla od stolu a s posledním kouskem toastu v ruce vyrazila ke dveřím. Jen se dostat z jeho dosahu. Z dosahu jeho vůně a upřeného pohledu. Z jeho vlivu.

„No… mám nějakou práci… venku…“ koktala jsem, zatímco jsem se snažila trefit do správného rukávu bundy.

„Vždyť nemáš koně,“ namítl lenivě a ještě víc se uvelebil na židli. Sebevědomí měl najednou na rozdávání. Připadala jsem si jako moucha lapená v pavoučí síti. Čím víc vzdoruje, tím míň jí to je platné.

„Ale mám nohy,“ odrazila jsem ho prvním argumentem, který mi přišel na jazyk.

Vypletl jednu ruku z ležérního založení na prsou a ukázal k oknu.

„Celou noc tam sněžilo,“ zkonstatoval.

Tak, toho jsem si fakt nevšimla. Rychle jsem došněrovala druhou tkaničku a odněkud vydolovala bezstarostný tón.

„V lese tolik sněhu nebude.“

Už jsem měla ruku na klice, když se náhle přímo za mnou ozvalo: „Chci s tebou mluvit.“

Stál tak blízko, že jsem cítila jeho dech v zátylku. Teď už nezněl tak uvolněně, spíš rozhodně, naléhavě. Neotočila jsem se, bála jsem se mu pohlédnout do očí. Věděla jsem, jakou barvu teď budou mít.

„Já vím,“ hlesla jsem a překročila práh.

 

∞∞∞


Neřekla, že ona se mnou mluvit nechce. Nebo že my dva už jsme si řekli všechno. Ta dvě slova, která tiše vyslovila, mi dodala bohorovný klid.

Nevím, jestli měl na mě větší vliv ten rozhovor s Rose, nebo fakt, že jsem se po jejím odchodu konečně mohl soustředit jen na sebe. Každopádně jsem se už v noci rozhodl, že mě Bella nakonec vyslechne. A že k tomu použiju všechny své zbraně. bude vědět všechno, zase budu hrát fér - nesnesl bych pomyšlení, že jsem ji ovlivnil, aby se mnou byla.

Usadil jsem se zpátky ke stolu a pokusil se soustředit na práci. Zbývalo mi jen počkat, až se vrátí. Já měl času dost.

 

∞∞∞


Samozřejmě jsem původně vůbec neměla v plánu chodit ven. Když už jsem ale tak neuváženě opustila srub, rozhodla jsem se, že bych se měla aspoň projít, aby to nevypadalo, že před ním utíkám. Což byla pravda a což mu stejně muselo dojít.

V lese byl opravdu jen tenký poprašek sněhu. Zvolna jsem kráčela po stezce víceméně kopírující vrstevnici nad jedním z mnoha dravých potoků a snažila se uspořádat to hejno myšlenek, co se mi honilo hlavou.

Uvědomovala jsem si, že jsem svůj boj se sebou a s Edwardem Cullenem prohrála. A to nejspíš už ve chvíli, kdy jsem mu nedovolila říct, že mě miluje. Krátce potom jsem přestala rozlišovat mezi ním a jeho alter egem z minulosti. Každým pohledem, každým slovem mi dokazoval, že je stále tím, kým býval.

A pořád si sebou nesl to své tajemství. Změnilo se jen to, že dnes už se mi s ním chtěl svěřit. A já věděla, že mu to nakonec dovolím. Už brzy, už dnes…

Hned!

Najednou mi to všechno přišlo absurdní. Najednou jsem úplně přesně věděla, co cítím. Už to nebyl strach, ani hněv, ani zklamání… Ztratili jsme tolik času!

Zpátky jsem spěchala tak, že jsem několikrát uklouzla a spadla na zledovatělém podkladu, pokrytém čerstvě napadaným sněhem.

 

∞∞∞

 

Slyšel jsem ji už zdálky. Skoro běžela. Než jsem stihnul domyslet, že by mohla utíkat před nějakým zvířetem, vzala schody po dvou a rozrazila dveře srubu. Něco v jejím pohledu mě donutilo se postavit tak prudce, až se židle za mými zády převrhla.

Zůstala stát ve dveřích, rychle oddechovala. V mokrých vlasech jí pomalu roztávaly vločky sněhu a já bezděky fascinovaně sledoval, jak jí v drobných kapkách stékají po ramenou.

„Chci to vědět.“ vyrazila ze sebe. „Všechno.“

Konečně jsem se nadechnul. A vzápětí litoval, že jsem se podruhé narodil.

 

∞∞∞

 

Jeho výraz se náhle z překvapeného změnil na zděšený. A pak na děsivý… Oči mu ztmavly úplně stejně jako jindy, jen jejich pohled teď nemohl být vzdálenější tomu, který jsem už tak dobře znala.

Jeho zrak pomalu klesal dolů po mém těle, jako by mě rentgenoval. Zároveň mu z pootevřených úst unikal zvuk, který jsem už párkrát v životě slyšela. Útočící šelma. Nakonec pohledem utkvěl na mých rukou. Shlédla jsem na ně taky. Prsty, které jsem zimou skoro necítila, byly celé pokryté krvavými šrámy. Malá daň za můj poslední vzdor.

Zvolna jsem ty ruce zvedala, až se dostaly do úrovně mé tváře. Skrz ně jsem znovu zostřila na jeho obličej. Zdánlivě se mi díval do očí, když jsem ale sbalila prsty do dlaně, jeho pohled je hypnoticky následoval.

„Edwarde?“ hlesla jsem opatrně.

Nic, žádná reakce.

Postoupila jsem o dva kroky do místnosti.

„Stůj!“ vykřikl náhle, jak ho můj pohyb probral z transu. „Nepřibližuj se!“ procedil mezi zuby. Sám začal překotně couvat. Dřevěná židle, která ležela za ním, vydala tříštivý zvuk.

Pak se otočil a zmizel.

 

∞∞∞

 

Přestože jsem věděl, že k tomu může dojít, nic mě nemohlo připravit na přímý útok její čerstvé krve. To volání bylo prastaré jako má podstata. Chtěl jsem ho následovat jako námořník, který na pokraji šílenství zaslechne zpěv sirén. Vrhnout se za nimi do vln.

Tu ďábelskou symfonii ale úplně přehlušila jediná tichá myšlenka, která se vynořila z rozbouřených vod mého podvědomí.

Je to Bella!

Utíkal jsem. S každou mílí se můj úprk zpomaloval, až jsem nakonec zastavil… a začal se pomalu vracet.

Ne proto, abych se jí zmocnil… ale proto, abych tu vzácnou tekutinu kolující v jejích žilách chránil a miloval. Do poslední kapky.

 

∞∞∞


Půl dne jsem strávila ve svém pokoji zíráním na zvolna tmavnoucí škrábance na mých rukách. Co se z Edwarda stalo, mi došlo za pár minut. Stačilo si uvědomit, jakou bytost láká krev. Zbytek času jsem se smiřovala s tím, že se v důvěrně známém světě, který mě obklopoval, právě otevřel čtvrtý rozměr.

Celou dobu jsem seděla na kraji postele, hlavu jsem si podpírala oběma rukama, snad by mi pod tou tíhou upadla.

Takže existují…

Vstala jsem jen jednou. Vlastně spíš vylítla, jako kdybych dostala žihadlo. To když mi konečně seplo, proč on ani Rose nikdy nejedli.

Oni přece potřebují lidskou… Lidskou?

Kromě mě a Joea se tu celé měsíce žádný člověk neukázal. Zato jsme s Joem na výpravách občas narazili na podivně zachovalá mrtvá zvířata. Vrtalo mi hlavou, jaká šelma by se po ulovení své kořisti ani nedotkla.

Proto tak usilovně krotil můj zájem o prozkoumání jejich těl…

Bezvládně jsem si kecla zpátky na postel.

 

Edward se vrátil až k večeru. Slyšela jsem, jak za ním zaklaply vchodové dveře. Když jsem scházela dolů, stál u okna a zíral do hluboké tmy za ním. Ruce vražené do kapes kalhot, hlavu mezi ramena. Musel mě slyšet, přesto se neotočil. Jen se zhluboka nedechnul.

Zůstala jsem stát pod schody – dál jsem se v tu chvíli neodvážila. Nebála jsem se, ale ten zvláštní pocit, když přede mnou musel utéct, ve mně přetrvával. Nevěděla jsem co říct. Ani co s námi teď vlastně bude.

„Omlouvám se,“ začal jako první. „Tohles neměla vidět.“ Jeho hlas jsem málem nepoznala.

„Ne,“ zaprotestovala jsem rozhodně. „Jsem ráda, že jsem to viděla. Aspoň už vím, kdo jsi.“

Slyšela jsem, jak ze sebe prudce vyrazil vzduch. Trhnul přitom rameny - nejspíš se ušklíbnul.

„Takhle jsem to odhalení zrovna neplánoval.“ odfrknul si hořce. „Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Ty mě neděsíš,“ řekla jsem tiše.

Už předtím byl skoro nehybný, teď se mi zdálo, jako by zkameněl.

„Ještě pořád chceš vědět všechno? I po tomhle?“ To poslední slovo znělo, jako by na jazyku převaloval něco obzvlášť odporného.

„Právě po tomhle,“ přisvědčila jsem.

S úlevným povzdechem povolil napjatá ramena a svěsil hlavu.

„Víš, že bych ti nikdy neublížil,“ řekl potichu. Nedokázala jsem rozeznat, jestli je to otázka, nebo konstatování.

„Vím,“ odpověděla jsem pro jistotu.

„Ani kdybys… přede mnou krvácela z otevřených ran.“

„Já vím,“ hlesla jsem.

Nejdřív jen pootočil hlavu mým směrem. Chvíli váhal, než se obrátil čelem ke mně. Jeho oči byly světlé, a přesto sálaly víc než kdykoliv předtím.

„Protože tě miluju,“ pronesl zastřeně. Jako by se přitom z jeho těla uvolnila nějaká vlna energie. Když mě zasáhla, zřetelně jsem cítila, jak se chvěju.

„Já… vím,“ vydechla jsem.

Snad pět sekund mě upřeně sledoval. Mé rozbušené srdce musel slyšet až tam, já ho teda slyšela výborně. „Dobře…“ pousmál se „to je dobře.“

Vykročil. Až když byl skoro na mé úrovni, uvědomila jsem si, že šel jenom mým směrem, nikoliv ke mně.

 

∞∞∞


Potřeboval jsem odtamtud vypadnout. Okamžitě! Teď nešlo o krev divoce pulsující v jejích žilách. Ani o sotva zaschlé škrábance na jejích rukou. Šlo o to, jak ke mně promlouvalo její tělo, když řekla ta poslední dvě slova. Její postoj, hlas, který zněl najednou úplně jinak. A hlavně… její oči.

Jenže jistý jsem si nebyl. A riskovat, že udělám něco, co nás vrátí na začátek, jsem nehodlal. Chtěl jsem se zavřít u sebe v pokoji a přemýšlet.

Ne! Přemýšlet radši ne!

Tak zalézt do sprchy a pokusit se zchladit.

Zchladit? To by z té sprchy musela proudit ledová tříšť!

Tak… Prostě něco. Cokoliv. Jen nezůstat tam. S ní. Protože právě v tu chvíli jsem balancoval nad propastí. Chtěl jsem ji tak moc, že jsem se bál sám sebe. Tehdy poprvé jsem se na prchavý okamžik dokázal vcítit do kůže Mikea Newtona.

 

∞∞∞


Když mě míjel, vsunula jsem ruku do jeho dlaně. Byl to náhlý popud. Věc, která se dělá instinktivně. Taková, o které se nepřemýšlí. Jako když člověk automaticky zachytí někoho, kdo padá.

„Počkej!“ vyhrkla jsem.

Zastavil okamžitě, takže se naše paže dotýkaly po celé délce. Ale trvalo nekonečné tři údery mého splašeného srdce, než mou ruku skutečně sevřel. Teprve pak ustoupil o krok zpátky a pohlédl na mě. Pod náporem citů, které se na mě přitom valily z jeho úplně černých zorniček, jsem skoro zavrávorala. Netuším, kde jsem vzala sílu mluvit.

„Nechoď pryč,“ zaprosila jsem.

„Proč?“ zeptal se tak tiše, že kdybych neviděla, jak se jeho rty pohnuly, myslela bych, že se mi to zdálo.

Napadaly mě jen samé věty, které jsem zatím nedokázala vyslovit.

Protože se ve tvé přítomnosti nedokážu soustředit na nic jiného, než na tebe.

Protože jsem ti odpustila dřív, než jsi mě o to vůbec požádal.

Protože tě miluju od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřila...

Nakonec jsem se chytla jediné myšlenky, která mě v tu chvíli doopravdy trápila.

„Neřekl jsi mi jednu důležitou věc.“

Trochu naklonil hlavu a tázavě povytáhl obočí. „A to?“

„Smím tě… můžu tě vlastně políbit?“

Mýlila jsem se. Jeho oči opravdu zčernaly, až když mě pevně sevřel kolem pasu a přitisknul k sobě.

„Musíš…“ zašeptal těsně předtím, než se sklonil a já tu noc poprvé ucítila dotek jeho rtů.

Líbali jsme se. Nevěřícně, užasle, skoro nesměle. Ale potom uvnitř mě, nebo snad uvnitř něj, ne, spíš mezi námi, něco vybuchlo. Brali jsme si všechno. Vybírali daň za všechny polibky, které jsme si nedopřáli, za všechny odpírané doteky…

Narazila jsem zády do dveří... Do dveří jeho pokoje. Nevím, jak jsme se u nich ocitli. Držel mě za obě zápěstí a tisknul mi je vedle ramen. V pěsti jsem svírala utržený knoflík jeho napůl rozepnuté košile. Naše hrudníky se divoce přetlačovaly o neexistující prostor mezi námi. Musela jsem zavřít oči. Jeho zrychlený dech, odrážející se zblízka od mých rtů, mi způsobil chvilkovou závrať.

„Bello!“ vzdychl přerývaně a opřel si čelo o mé. Ten chladivý dotek aspoň trochu zpomalil můj kolotoč. Pak se ale otřel tváří o mou lícní kost a přímo do ucha mi roztřeseně zašeptal: „Měl bych to zastavit… ale nějak nemůžu…“ A já se znovu někam propadala.

Trochu jsem pootočila hlavu, takže se mé rty letmo dotkly jeho čelisti. Zachvěl se.

„Nesmíš!“ vydechla jsem.

Úplně znehybněl, dokonce ani nedýchal. Pak nepatrně povolil sevření mé pravé ruky. Zároveň se trochu napřímil, aby mi viděl do očí. Ten pohled byl jako tisíce vět.

Naše prsty se propletly. Společně jsme za mými zády nahmátli kliku od dveří a stiskli.

 

∞∞∞


Za dveřmi mého pokoje se všechno změnilo. To, co se dělo před nimi jsem ve své fantazii viděl a cítil tisíckrát. Jedině díky tomu jsem byl schopen ovládat dva živly, které se nade mnou snažily převzít kontrolu. Sílu a žízeň. Na to, co mělo následovat, jsem si ale dřív netroufnul ani pomyslet. Proto jsem musel zpomalit. Velmi zpomalit.

To zklidnění, jak jsem si vzápětí uvědomil, mělo na nás oba stejný účinek. Když jsem jí svými rty jemně masíroval kůži na krku, slyšel jsem, jak se do každého jejího výdechu začínají prolínat tiché steny. Její vůně a zvuk krve proudící v jejích žilách na mě teď působily jako rozbuška, jenže ne pro mé lovecké pudy…

A mé tělo na to zareagovalo po svém.

 

∞∞∞


Jako by se mi rozvibroval pod rukama. Uvědomila jsem si, že to chvění vychází z něj, z jeho hrudi. To předení sílilo s množstvím oblečení pokrývajícího zem u našich nohou, až nakonec nabylo takové intenzity, že jsem se začala chvět i já. Tak moc, že se mi roztřásla kolena. Ne obrazně, opravdově. Kdyby se rychle nesehnul, a nezachytil mě do náruče, nejspíš bych to neustála.

„Je to lepší?“ zeptal se starostlivě, když mě položil do postele. Klečel na jejím okraji a já v chabém světle měsíce, které pronikalo do podkrovního pokoje skrz malé okno, rozeznala na jeho rtech náznak pobaveného úsměvu.

 

∞∞∞


Ten chvilkový nadhled mi dlouho nevydržel. Vlastně jen tak dlouho, než mě jedním plynulým pohybem stáhla přímo na sebe. Cítit pod sebou její hebkou žhavou kůži – na to mě nemohla připravit ani nejbujnější fantazie.

Takhle je to lepší…“ zamumlala mi do ucha.

Má dokonalá mysl se pak ocitla v nějaké propasti, kde všechny zvuky, chutě a tvary měly jen abstraktní podobu.

Jen okrajově jsem vnímal tlumené vrnění, které nejspíš vycházelo z mých úst. Dělo se to každou chvíli. Pokaždé, když jsem se nutně potřeboval nadechnout. Vzpomínám si, jak mi její tělo vláčnělo pod rukama, ať už se na něm nacházely kdekoliv. Matně si vybavuju, že mi z jejího horkého dechu snad doopravdy naskakovala husí kůže, když jsem potom ležel já pod ní a ona mi to všechno oplácela svými rty.

Zbytek noci mi splynul do jednolitého sledu doteků, pomalých pohybů a vzdechů. Jediné okamžiky, které jsem vnímal naprosto zřetelně, byly chvíle, kdy křečovitě svírala má ramena a celá zadýchaná mi věnovala další z řady užaslých, mírně zastřených pohledů. A pak ty mé chvíle… Ty, při kterých jsem hlasitě sténal a zároveň drtil své předloktí mezi zuby. Protože někam jsem je zabořit musel.

 

 


Píseň pro tuto kapitolu je... nádherná!!! Pokusila jsem se při překladu její text co nejmíň prznit...

Nick Cave - To be by your Side

 

Napříč oceány, širými moři, skrz temné lesy.
Údolími tak ztichlými, že se v nich neodvážím dýchat.
Jen být po tvém boku.

Za pouštní planiny, přes žhavá pohoří.
Skučícím větrem, bičován deštěm.
Jen být po tvém boku.

Za každou míli, každý rok, jednu slzu uroním.
Vysvětlit to nedovedu – tak to ani nezkouším.

Nocí, ve které vybuchují hvězdy.
Přes hranice potínající lesy zkamenělé.
Jen být po tvém boku.

Za každou míli, každý rok, jednu slzu uroním.
Vysvětlit to nedovedu – tak to ani nezkouším.

Já jen vím, láska přichází na křídle motýlím,
dnes jsem po tvém boku, zítra však odletím.

Z nejhlubšího oceánu k vrcholkům hor.
Do tvých snů tajemných. Roklemi, kde ani nehlesnu.
Jen být po tvém boku.

Nekonečnou divočinou, kde i dravci hlavy sklání.
Lásko, nikdy nespočinu, dokud nebudu po tvém boku.

Každou mílí, každým rokem čas a prostor ukrojím.
Vysvětlit to nedovedu – tak to ani nezkouším.

Já jen vím, láska přichází na křídle motýlím,
dnes jsem po tvém boku, zítra však odletím.
Mou lásku den probouzí, v noci snad budu tvým,
zítra však odletím.
Zítra odletím…
Zítra odletím…

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

TeenStar

58)  TeenStar (23.08.2016 03:21)

Pripadám si opitá Bye, ty si bohyňa

Bye

57)  Bye (14.02.2012 16:40)

Pomoc! Provokacééé

Astrid

56)  Astrid (14.02.2012 16:09)

Mňa si tu nevšímaj, ja si tu vyrábam svoju súkromnú valentínku.

Ajjinka

55)  Ajjinka (04.09.2011 15:35)

No-ty-vole! Čekala jsem něco silnýho, ale tohle? Bye, zametáš s náma, doufám, že to aspoň víš

Astrid

54)  Astrid (03.08.2011 16:56)

áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá

Sky

53)  Sky (03.08.2011 16:19)


Dúfam, že nečakáš, že zo mňa niečo rozumné vypadne!

Morael

52)  Morael (14.06.2011 17:36)

Taková pohodářka! To je docela hustý, po tom jaké nadělala ciráty, když si myslela, že ji prostě nechtěl, se dovtípila, že je upír a vzala to s absolutním klidem. No jo, ta naše logika ženská... :D

SarkaS

51)  SarkaS (10.06.2011 13:11)

DOvtípila se docela rychle, ani žádný šok nedostala. Na to jeké to bylo odhalení to byla jedna z nejklidnějších kapitol v povídce

Kristiana

50)  Kristiana (02.06.2011 19:45)

Překvapilo mě, že jeho podstatu přijala v celku klidně. Kvůli jejím předchozím vystrašeným reakcím jsem očekávala hysterický křik a útěk. Jjejí pud sebezáchovy nezklamal .
Bála jsem se, že Edwardův útěk před jeho podstatou a její krví všechno zkazí, ale naštěstí jsem se pletla a těm dvoum to ke sblížení spíše pomohlo.
Konečně jsou zase spolu, ale pořád je tu dost věcí k řešení. Jsem zvědavá jak se ke všemu ráno postaví.
Báječné!

Astrid

49)  Astrid (18.05.2011 03:16)

Astrid

48)  Astrid (18.05.2011 03:06)

Ach, Bože môj
vím
musíš
nesmíš
ja tu s Nikom dýcham - nedýcham a čtu to tu do nekonečna a ešte dalej

Silvaren

47)  Silvaren (24.03.2011 07:51)

Ano ano ano!!! To příšerné napětí prostě nemohli vydržet do nekonečna. A Rose byla naprosto skvělá!

Anna43474

46)  Anna43474 (12.02.2011 19:05)

Dokonalá písnička Máš úžasný vkus
Koukala jsem do série a číslo poslední kapitoly mě uhodilo do očí, i když mi to mělo být jasné :(
TKSATVO

kytka

45)  kytka (01.02.2011 00:17)

Ta písnička je nádherná. Taky mi naskakuje husí kůže. Tvůj popis jejich milování je tak křehoučký, citlivý, úžasný. Celá kapitola je tak skvělá. Je si říkám - dýchej, dýchej. Díky.

Twilly

44)  Twilly (12.01.2011 23:17)

No a teď... teď nám ta fialová nádhera, Vincentko naše Van Goghová, nabrala temne nachový odstín neředěné vášně... tak takhle JÁ vnímám tvé psaní, Byeinko ... přes tu barvivost pocitů a odstíny všech citů, co do své povídky dáváš

Amisha

43)  Amisha (02.01.2011 13:58)

Vláčná ani to není to správné slovo, rozpuštěná a vypuštěná, tedy skoro ještě musím dočíst poslední kapitolu. Asi jsem právě trhla nějaký rekord v rychlosti čtení

Bye

42)  Bye (31.12.2010 18:28)

Týjo, to se budu mít!!!
Děkuju

41)  wik (31.12.2010 17:58)

Do nového roku Ti přeju :
12 měsíců bez nemoci
53 týdnů úspěchu
365 dní štěstí
8 760 hodin bez hádek
525 600 minut pohody
31 736 00 vteřin lásky.

A bezpochyby i spousty krásných nových povídek


wik

Bye

40)  Bye (31.12.2010 15:33)

eElis, děkuju!
Snad jsem Ti zpříjemnila už tak pěkný Silvestr. A do Novýho roku Ti přeju, aby net šlapal jak hodinky

eElis

39)  eElis (31.12.2010 13:31)

Bye, moc se omlouvám, že se tu ode mě neobjevil delší dobu žádný komentík, ale nešel mi net a pak i komp, jednoduše se vše proti mě spiklo.
Jen nevím, co Ti napsat k těm kapitolkám, které mi takovou dlouho dobu unikali a já je těch hladově shltla na jeden nádech. Každé písmenko přesně zapadá na své místečko, takže to ve finalé vytvoří zcela ojedinělý a dokonalý výtvor, který bere dech. Je to dokonalost sama.

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek