Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

VI. Spolu

 

Lifehouse - Everything

 

 


 

 

Kdybych tu noc mohla spát, ráno bych určitě sama sebe přesvědčila, že se mi to všechno jenom zdálo. Edward v mém pokoji. Jeho vyznání, náruč. Chladivé doteky jeho rukou na mé rozpálené kůži. Ten dojem (ne, jistota!), že jeho ta touha stravuje taky. Možná víc než mě.

Teď už jsem dokázala dekódovat všechny ty zmatené pocity, které mě pronásledovaly od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. To nutkání být mu stále nablízku. Bylo to předurčení. Všechno ve mně křičelo: „On!“.

Celou neděli jsem chodila po domě jako ve snách. Nedokázala jsem na něj přestat myslet. Přesto, nebo možná právě proto, jsem se v pondělí ráno už od probuzení důsledně vyhýbala pohledu z okna. Bála jsem se, že tam nebude.

„Venku na tebe čeká taxík!“ zavolal na mě Charlie z kuchyně.

Sám se předtím nabídl, že mě do práce odveze (ortézu už jsem sice nenosila, řídit jsem ale opravdu nemohla). Odmítla jsem. Přestože na skutečnost, že mě veze kolega, nemohl nic namítnout, vyprovázel mě s mírně pozvednutým obočím. Nepochybovala jsem o tom, jak tu situaci díky své profesionální deformaci vyhodnotil. Jeho dcera se chystala nastoupit do nablejskanýho fára s úplně cizím floutkem.


∞∞∞


„Ahoj,“ pozdravila jsem Edwarda trochu rozpačitě, když jsem došla k autu. S rukama v kapsách se zády opíral o dveře spolujezdce a vypadal… šťastně?

„Ahoj, Bello,“ odpověděl s mírným úsměvem.

Veškeré mé pochybnosti o existenci toho, co se mezi námi v sobotu odehrálo a obavy jestli si to nerozmyslel, se ale vypařily v okamžiku, kdy ke mně přistoupil. Náhle zvážněl a pevně mě objal. Obličej zabořil do mých vlasů a zhluboka se nadechl.

„Nádherně voníš,“ zašeptal.

Jenom zvuk jeho hlasu způsobil, že se mě zmocnila stejná horečka, jako když mě objímal v mém pokoji. Jeho tichý povzdech těsně u mého ucha mi prozradil, že on to cítí stejně. Bylo by tak snadné navázat tam, kde jsme skončili. Kdybychom ovšem nestáli na ulici a… kdyby mi šestý smysl neříkal, že se Charlie dívá.

Sebrala jsem se a odtáhla se jako první.

„Táta ještě stojí ve dveřích, že jo?“ hlesla jsem nejistě.

Aniž vzhlédl, potutelně se usmál.

Jasně, takže stojí.

Pomalu jsem vypletla prsty z jeho vlasů – bůhví, kde se tam vzaly. On o krok ustoupil a za zády nahmatal kliku dveří svého auta. Počkal, až si sednu a pak dveře s tichým klapnutím zavřel. Uvědomila jsem si, že to tak dělá vždycky, u někoho tak mladého to působilo skoro staromódně, ale hrozně se mi to líbilo.

To, že nás Charlie takhle viděl, mi nakonec ušetřilo trapné chvilky při vysvětlování, jak to s tím kolegou z práce vlastně mám. Vzal to jako fakt - ani jeden z nás si na tyhle osobní rozhovory moc nepotrpěl.

 

∞∞∞


Obrazně řečeno už jsem z Edwardova auta nevystoupila. Trval na tom, že mě bude vozit, i když byl můj kotník dávno v pořádku. Nijak zvlášť jsem se nebránila – ten čas, strávený v autě byl jenom náš. Žádní turisti, Mary, Stan, Charlie… jen my dva.

Ne všechno kolem něj bylo zahaleno neprostupným tajemstvím. Postupně jsem se o něm přece jen dozvěděla dost na to, abych si udělala aspoň základní obrázek o člověku, který tak nekompromisně vstoupil do mého života a zaplnil místo, které tam pro něj bylo odjakživa připravené. Místo, kam nemohl vstoupit nikdo jiný.

Jeho život nebyl právě procházkou růžovou zahradou. Oba rodiče mu náhle tragicky zemřeli, Carlisle jim už nedokázal pomoct. Edward díky jeho péči přežil, a protože se ho nemohli ujmout žádní příbuzní a Carlisle k němu z nějakých důvodů silně přilnul, stal se jeho poručníkem. Poskytl mu možnost toho nejlepšího vzdělání, dal mu rodinné zázemí a… rodičovskou lásku.

Do Forks se přistěhovali z Anchorage. Edward tam právě dokončil studium na univerzitě. Místo průvodce v našem parku bylo první, a jak sám říkal, tou vůbec nejlepší nabídkou, kterou mohl dostat. Jeho hlavním oborem byla ochrana životního prostředí. Chtěl jí zasvětit celý svůj život. Nenáviděl uzavřené prostory, dusily ho, takže jen skloubil svou slabost pro pobyt v lese a touhu ho chránit a vytvořil z toho své životní poslání.

Jeho adoptivní rodiče údajně taky uvítali změnu prostředí a navrch tu Carlisle skutečně měl nějaké kořeny, takže se k nim jenom vracel. Podle toho, co Edward říkal, byli Carlisle a Esmé ti nejbáječnější pěstouni na světě. Přesto jsem neustále mezi řádky jeho vyprávění cítila nějaké ale.

Postupně jsem se naučila respektovat určité hranice, za které mě prostě nepouštěl. Byla to daň za to, že můžeme být spolu. Uklidňovalo mě jenom vědomí, že jeho to trápí možná víc, než mě. Viděla jsem to na něm.

Další chvíle, které jsme si kradli jenom pro sebe, byly víkendy. Ani jednomu z nás se nechtělo sedět doma pod rodičovským dohledem, takže jsme nejčastěji vyráželi na kratší či delší výpravy do okolí Forks. Ano, Bella Swanová, vyhlášené školní nemehlo, zakopávající o své vlastní nohy, podnikala turistické výpravy do hor! A zjistila, že když se trochu soustředí na koordinaci vlastních pohybů, zvládá jich většinu bez vážných karambolů. I když s Edwardem po boku to nebylo vždycky jednoduché, dokonce se zdálo, že mě neustále rozptyluje schválně. A snad se u toho i bavil – holomek!

Ve skutečnosti jsem se ale jeho rozptylování nemohla nabažit. To napětí, které mezi námi panovalo od samého začátku, se neustále stupňovalo. Docela určitě to ovlivňoval fakt, že si přede mnou tak usilovně střežil své tajemství. A součástí toho tajemství zřejmě byla až nepochopitelná zdrženlivost, která se ho se smrtící pravidelností zmocnila pokaždé, když se naše důvěrnosti přehouply přes určitou mez. Já už byla v tu chvíli zpravidla ochotná odkráčet s ním třeba do pekel - jen kdyby to nechal zajít dál. On místo toho se zřetelnými obtížemi krotil tu spalující touhu za nás oba.

Nechápala jsem to. On o tom se mnou nechtěl mluvit. A přiváděl mě tím k šílenství.

 

∞∞∞


Léto se přehouplo do druhé půlky.

Edward musel na pár dní odjet. Neptala jsem se kam a proč - kdyby mohl, řekl by mi to.

Teprve když odjel, došlo mi, že ani nemám jeho číslo. Předtím jsme spolu byli téměř neustále, takže mi ta chybějící samozřejmost ani nepřišla na mysl.

A najednou jsem byla sama. Připadala jsem si strašně neúplná. Nic nedávalo smysl, jenom on a já.

Řekl, že se vrátí zhruba za tři, čtyři dny.  Neklid mě zabíjel už od druhého.

Když čtvrtý den k večeru nedorazil, byla jsem odhodlaná sednout do náklaďáčku a jet k nim domů. Neodjedu, dokud mi neřeknou, kdy se vrátí! Včas jsem se vzpamatovala. Takový zoufalec přece nejsem! Snažila jsem se uvažovat racionálně. Proboha, vždyť se známe sotva pár týdnů a já si ho pasuju do nějaké osudové role! Je to jenom kluk. A třeba ne poslední…

Potíž byla v tom, že jsem svedla ty racionální myšlenky zformulovat, jenže věřit jsem jim nedokázala…

Seděla jsem ve svém pokoji, uvelebená v křesle, a marně se snažila soustředit na děj toho filmu, co jsem si pustila na notebooku.

S ubíhajícími minutami, později snad i sekundami, se mě začala zmocňovat panika. Co když to nakonec udělal? Co když zmizel? Co když ho nakonec to jeho tajemství pohltilo a on se víckrát neukáže?

Uvědomila jsem si, že film skončil a já už nejmíň po padesáté poslouchám úvodní hudební smyčku v menu. Unaveně jsem si promnula obličej.

„Bello Swanová, jsi definitivní blázen. Mazej do postele!“ počastovala jsem se polohlasně. Vstala jsem a zaklapla notebook.

Cvaklo to.

Zmateně jsem na něj pohlédla – můj laptop obvykle necvakal…

Pak se to ozvalo znovu a mně došlo, že to nebylo od stolu. Ten zvuk přicházel od okna.

A znovu.

Došla jsem k oknu. Dole ve tmě se rýsovala nějaká postava. Napřažená ruka zvolna klesla dolů.

Že by to byl…

Najednou jsem nestíhala vdechovat tolik vzduchu, kolik by bylo potřeba.

„No konečně! Už jsem myslel, že budu muset proskočit zavřeným oknem,“ pronesl pobaveně, když jsem se vyklonila ven.

„Máme i dveře,“ poučila jsem ho potichu.

„Jestli chceš, tak…“ pokrčil rameny a vykročil ke schodům.

„Ne!“ vyjekla jsem přidušeně.

Charlie už sice určitě spal, nechtěla jsem ale zbytečně riskovat. Vzal Edwarda na vědomí už dávno, ale na to, aby ho potkával v noci na chodbě svého domu, ještě nebyl připraven.

„Tak ustup od okna,“ doporučil mi.

Ráda jsem ho poslechla. Jednou už mi ukázal, jak to dělá. Kromě toho, že to byl pro někoho, jako jsem byla já, nepochopitelný a takřka nadlidský sportovní výkon, mi ten skok naháněl hrůzu. Bála jsem se, že mu to jednou nevyjde.

Jen o pár sekund později stál přímo přede mnou. Zřetelně jsem viděla, jak z jeho tváře mizí rozverný výraz a užasle sledovala, jak ho nahrazuje úplně jiný.

Oba jsme sebou trhli leknutím, když mu v kapse zazvonil mobil. Sáhnul pro něj a položil hovor, aniž by ho přijal. A pak ten telefon vypnul…

Překvapeně jsem na něj pohlédla.

„Strašně jsi mi chyběla,“ pronesl tiše a natáhl se pro mou ruku.

„Myslela jsem, že se tu bez tebe zblázním,“ přiznala jsem.

Propletl si se mnou prsty a přitáhnul mě k sobě.

„Cestou k tobě jsem překonal všechny své rychlostní rekordy,“ zašeptal.

„Bála jsem se, že se nevrátíš,“ hlesla jsem.

Prstem mi zamknul ústa. „Pšš…“ Zavrtěl hlavou.

Pomalu se ke mně skláněl. Se zatajeným dechem jsem čekala, až se jeho rty dotknou mých. Těsně předtím zaváhal. Nebylo to proto, aby zvýšil napětí. V mém případě už to stejně nebylo možné – téměř viditelně jsem se třásla.

Cítila jsem, a později pochopila, že se v tu chvíli rozhodoval. To, co se mezi námi v tom rozechvělém okamžiku odehrálo, vymazalo všechno, co bylo předtím. Jako bychom se pak objímali poprvé, dotýkali poprvé, líbali poprvé…

Nohy mě přestaly poslouchat. Než jsem docouvala k posteli, kam nás mezi polibky jemně směřoval, musela jsem se ho pevně držet, aby mi nepodklesla kolena.

Zůstali jsme stát a s třesoucíma se rukama si pomáhali s oblečením.

Ještě stále jsem čekala, kdy se zarazí. Kdy mě uchopí za zápěstí a přes mé protesty odvolá mé ruce z pouti po jeho těle. Čekala jsem to ve chvíli, kdy jsem mu rozepínala košili. Potom když jsem zajela rukama pod její látku a převlékla mu ji přes ramena; když se mé dlaně a zrak zvolna sunuly dolů po jeho pevném těle až k lemu kalhot.

Nezastavil mě. Ani sebe.

Znovu jsem k němu vzhlédla.

Jeho výraz byl nečitelný, ale soustředěný pohled, který měl v očích, prozrazoval, že právě svádí další ze svých vnitřních bitev.

„Máš strach?“ zeptal se tiše.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou.

„To je dobře,“ vydechl. „Já ano.“

„Čeho se bojíš?“

V jeho tváři se objevil stín nejistoty.

„Že ti ublížím,“ zopakoval svou mantru.

Stoupla jsem si na špičky a natáhla se pro další polibek.

Jeho dlaně doputovaly až na má nahá bedra a váhavě se tam zastavily.

„Ublíží mi, když teď přestaneš,“ vzdychla jsem.

Odevzdaně zasténal. Myslím, že právě tehdy svůj vnitřní boj definitivně vzdal.

Konečně se mi podařilo ovládnout rozechvělé ruce a přetáhnout mu kalhoty přes boky. Dál už jim pomohla gravitace.

Zvedl si mě obkročmo do náruče. Jeden krok a leželi jsme…

Jeho něžnost neměla hranice. Laskal mé tělo tak neuvěřitelně jemně, až jsem měla pocit, že se ze mě - jeho chladivým rukám navzdory - stává rozehřátý vosk. Zacházel se mnou, jako kdybych byla z porcelánu, jako by měl strach, že by mi mohl doopravdy ublížit.

Nikam jsme nespěchali. Čas se stal nekonečnem plynoucím jen pro nás.

A pak, když se nade mnou sklonil, aby v mých očích naposledy vyhledal tichý souhlas, zmizel čas úplně. I prostor. Zůstali jsme ve vesmíru docela sami, zaklesnutí do sebe pohledy… i těly.

Zbyly jen naše pohyby a společný dech.

A nakonec ustal i pohyb… A byl jen ten dech.

 

Neměla jsem bůhvíjaké zkušenosti, ale k tomu, abych poznala, že jsme tu noc oba zažili něco mimořádného, jich nebylo třeba.

Nepamatuju si, kdy a jak jsem usnula. Jestli tou dobou Edward spal, nebo ještě pořád svými prsty chladil mou rozpálenou citlivou kůži.

Vzpomínám si ale na probuzení. Seděl už oblečený na kraji postele. V ruce mobil - právě s někým domluvil.

„Musím jít,“ hlesl bezbarvě s pohledem zapíchnutým do podlahy.

Okamžitě jsem byla úplně vzhůru. Něco bylo jinak, on byl jiný. Cítila jsem, jak mi na krku naskakuje husí kůže a zimou to rozhodně nebylo.

Nevím, kde jsem vzala sílu se ho zeptat: „Co se děje?“

„Nic, všechno je v pořádku,“ zamumlal a já věděla, že lže. Jenže jsem nic nenamítla, tolik síly jsem v sobě zase neměla.

Políbil mě, aniž by mi pohlédl do očí.

„Promiň,“ zašeptal těsně u mých rtů.

Oči se mi zalily slzami. Tohle nebylo právě to, co bych teď chtěla slyšet. Nejhorší ale bylo, že jsem nějak věděla, že to, co ho donutilo to říct, je silnější než on. Než my.

Když jsem se vzpamatovala, byl pryč. Prostě vyskočil z mého okna jako tolikrát předtím. Ale tentokrát mi přišlo, že je to naposledy.

 

 


 

 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

TeenStar

46)  TeenStar (23.08.2016 02:00)

Čo to, dopekla...

Ajjinka

45)  Ajjinka (04.09.2011 13:17)

Co to dělá? :(
Chjo... on to vždycky tak pokazí! (cenzura)
Někdo by mu už měl vysvětlit, že odcházet nemusí!

Sky

44)  Sky (03.08.2011 14:39)

A no do... Báájinko, čo to stváraš?! Takto mi pokaziť úplne nádhernú chvíľku. Zasa Edward a jeho maniere, nie?!

Morael

43)  Morael (14.06.2011 11:05)

:'-( :'-( Co se tam děje???

SarkaS

42)  SarkaS (10.06.2011 12:15)

Co? Je mi líto teď to nějak nechápu. Takže on se jako z ničeho nic rozhod vzít kramle? A to se s ní předtím vyspal? Nějak mi to k němu nesedí, že bych se tak sekla v jeho povaze? V tom bude něco víc... modřiny?

Kristiana

41)  Kristiana (01.06.2011 21:20)

Jejich vztah se zdál naprosto kouezlný a dokonalý. Celou dobu jsem se bála, kdy přijde něco, co jejich štěstí pokazí. Prostě jsem si už nevykla, že nic není věčné a štěstí už vůbec ne.
Jediné místo, které mě napadá a kam by mohl odjet je Voltera. Nevím proč. Přijde mi to jako dost šílený a úplně mimo nápad, ale nic jiného mě nenapadlo. Vlastně teď když nad tím přemýšlím, ještě mohl jet na více denní lov nebo do Denali. Jenže i když mám tři různé možnosti. Nenapadají mě pro ně dostatečně uspokojivé důvody. Na lov si může zaskočit i v noci, když Bella spí. A co by mohl dělat ve Volteře nebo Denali? Nejspíš byl úplně někde jinde. Ale kde?
S jeho nočním návratem jsem nepočítala, proto mě moc příjemně překvapil.
Popis jejich milování byl úchvatný. Nejromantičtější a nejněžnější milostná scéna jakou jsem kdy četla(mluvím vážně). Úplně jsi mě jejich milováním odrovnala.
„Promiň.“ Promiň?! Co to má znamenat? Kdo mu volal? Co mu volající chtěl? vrátí se?
Jsem napnutá jako guma od trenek. Bože, jak jen tohle dopadne?! Snad budou mít happy end.
Krása!

Silvaren

40)  Silvaren (23.03.2011 17:06)

To je tak nádherné! Oni se vážně krásně milují.
"...který tak nekompromisně vstoupil do mého života a zaplnil místo, které tam pro něj bylo odjakživa připravené. Místo, kam nemohl vstoupit nikdo jiný."
Ale horší ráno po společné noci si dokážu těžko představit!

kytka

39)  kytka (31.01.2011 23:02)

Po takové romantice...Asi to něco je opravdu silnější než ONI. Letím dál, jsem napnutá. Skvělá práce Bye.

Anna43474

38)  Anna43474 (31.01.2011 20:29)

Úplně mě z toho zamrazila. Ta poslední věta!
Proč jen mám pocit, že to nebude planný poplach?!
TKSATVO

Bye

37)  Bye (08.01.2011 09:46)

Uch, Twilly, hned po ránu takovej citovej útok na Bye!!

Víš jak...

Twilly

36)  Twilly (08.01.2011 08:46)

Dorovnávam malířku pocitú a navyšuju o malířku citú, Byeinko . Práve som zažila nádherné milovanie vďaka tvojim nádherným "farbám"... ĎAKUJEM

A teraz sa idem ošpliechať vodou a vydýchať, ak dovolíš

Luciana

35)  Luciana (30.11.2010 17:03)


Po několikerém přečtení ... několikátém sesmolení komentáře ... následném spadnutí připojení internetu ... se mi konečně podaří něco vyplodit ... i když...
Má to pořádný grády, skvěle rozjetý příběh, nádherně vykreslené situace i tak nechávající dostatečný prostor pro fantazii čtenáře
Děkuji a jsem netrpělivá na další kapitolu

Bosorka

34)  Bosorka (29.11.2010 18:50)

Bingo!

Bye

33)  Bye (29.11.2010 18:09)

Ehm, to bude jistě něco podobného, jako s tou jízdou na koni a pádem z postele

Bosorka

32)  Bosorka (29.11.2010 17:57)

Z koštěte? Tuhle jsem četla takové zajímavé pojednání o tom, proč jsou čarodějnice spojovány s košťaty....

Bye

31)  Bye (29.11.2010 15:47)

Bos, tak bacha, abys u toho lítání naspadla z koštěte! ;)

Bosorka

30)  Bosorka (29.11.2010 10:35)

Bye a od koho to " nalehnutí" asi mám?! Komu při tomto výrazu okorávají rty? ;) Zatím jsem to jen prolétla, není čas...

Bye

29)  Bye (29.11.2010 10:13)

Alasko, buď klidná, nejsi paranoik, já to tam opravdu hrnu mezi řádky. Nebo se o to aspoň snažím. A těší mě, že je to tam! A překotný vývoj - to je pouze moje neschopnost napsat "normální" děj tak, aby se to dalo číst A to, že je Edward jiný, to nezastírám už od začátku... Díky
Ambro, takový šoky po ránu!! Ty víš, že jsem plachá a absolutně nedovedu přijímat chválu. Zvlášť od někoho, ke komu vzhlížím a kdo sám píše jako Bůh... Nicméně, abych tady nebyla za úplnýho idiota... ano, právě se tetelím blahem
Tak teď jen abych to nepos... neposkládala nějak blbě.

ambra

28)  ambra (29.11.2010 01:02)

Bye, třetí (možná čtvrtý ) pokus a já porád nevím, jak na to. A to se mi moc často nestává...
Zdánlivě běžná kapitola. Zdánlivě. Ale proč jsem tak sevřená? Proč mě ta tíseň tak ovládla? Ale jsem statečná holka, oprostím se od tisíce otázek a řeknu to podstatné.
Bye, Ty ses posunula někam mimo moje hranice. Každá věta je tak dokonalá a přesná! Ne, zdaleka nemluvím o té formální dokonalosti. Jsi moc inteligentní na to, aby ses chytila do pasti nějaké prázdné fráze. Jenže tohle je dávno za hranicí toho, co je možné ukočírovat inteligencí a sečtělostí.
Bye, můžeš mi říct, jak se stalo. že u Tvých věcí se tak málo mluví o tom, co s TÍM dál?!?!?! Tohle je důvod, proč jsem tu jen obcházela jak mlsný pes. Jak tohle říct tak, aby to vyznělo vážně?
Tahle kapitola je prostě - strhující. Přísahám, že tolik emocí jsem nedostala (tak opravdově a syrově) hrozně dlouho. Ale pořád dýchám.
Nezabilas mě. Jen jsi mě někam posunula.
A já netuším, jestli chci zpět.

Alaska

27)  Alaska (28.11.2010 23:52)

Pozdě, ale přece.
Ty nám nedáš pokoj s tím, že je něco "špatně". Možná jsem paranoidní, ale za kažou větou, ač je seberozpalující (nevím jestli to slovo existuje v takovém významu jako ho chápu já ), se klepu že "to" po tom všem bude o to víc bolet. Nicméně Tvůj překotný vývoj událostí mě vždy dokáže naprosto ochromit. Nikdy nedokážu předpokládat, kam nás příští kapitolkou zavedeš.
A ta "hra" s Charliem se mi taky nezdá... působí to na mě trochu bezohledně od Edwarda a utvrzuje mě to v myšlence, že Edwarda, přesto kolik povídek jsem o něm četla, vůbec neznám. Tak jo, fakt jsem paranoidní,
Nicměně nic se nemění na faktu, že jsi mě naprosto pohltila.

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek