Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

VII. Sama

 

Dokonalá paralýza. To byl stav, do kterého mě Edwardův odchod uvrhl.

Neschopná pohybu, neschopná přemýšlení, ničeho.

Někde uvnitř jsem věděla, že se něco stalo.

Nevím, jak jsem se dostala k oknu, ani jak dlouho jsem tam stála. Probral mě nekontrolovatelný třas celého těla. Těžko říct, jestli to byly nervy, nebo chlad, co se do mě pustil. Okno bylo stále otevřené a já…? Nevěřícně jsem sklonila hlavu - opravdu jsem byla úplně nahá.

Takže se to stalo… To byla první a na dlouhou dobu i poslední souvislá myšlenka - proměnila mě ze sochy v robota.

Mechanicky jsem odpochodovala do koupelny a drhla se tam, jako kdybych ze sebe chtěla něco smýt. Charlieho nesmělé zaklepání mi nejspíš zachránilo kůži. Doslova.

„Stalo se něco?“ měřil si mě podezíravě, když jsem pak do něj ve dveřích koupelny nepřítomně drkla ramenem.

„Ne.“ Opravdu to byl můj hlas?

„Něco s Edwardem?“ Intuice policajta se nezapřela.

Při vyslovení jeho jména jsem sebou nevědomky trhla. Jako podmíněný reflex.

Od křížového výslechu mě uchránil jedině fakt, že Charlie spěchal do práce.

 

∞∞∞


Taky jsem jela do práce. Nejspíš. Prostě jsem tam najednou byla. Z cesty jsem si nic nepamatovala. Mohla jsem klidně někoho přejet – nevěděla bych o tom.

Teprve tam se moje strojové jednání naplno projevilo. Na to, abych mohla začít pracovat, jsem potřebovala myslet. A tomu se můj mozek ještě pořád zoufale bránil.

„Bello?“ ozvalo se jakoby odněkud z dálky.

Nasměrovala jsem pohled ke zdroji toho zvuku. Mary. Upřeně mě sledovala.

„Slyšelas, na co se tě ptám?“

„Promiň, cos říkala?“ ptala jsem se zmateně. Nejspíš se snažila se mnou navázat kontakt už nějakou dobu.

„Kde je Edward? Neměl se už vrátit?“ zopakovala svůj dotaz.

„Vrátil se,“ oznámila jsem až moc klidně a věcně.

„A kde teda je?“ podivila se.

„Já nevím.“ Cítila jsem, jak se mi začíná chvět brada.

„Nepřijel s tebou?“ To už se na mě dívala zkoumavě.

„Ne.“ Můj pokus o pevný hlas nevyšel.

„Udělali jste si něco?“ ptala se opatrně.

„Ne,“ zakňourala jsem.

„On se s tebou rozešel?

„Já nevím,“ hlesla jsem zlomeně.

„Stalo se mu něco?“

„Já nevím,“ zvýšila jsem hlas.

„Bello, co se děje?“

„Já nevím!“ zakřičela jsem na ni.

Na konci toho rozhovoru, navzdory jeho absurditě, se ze mě stala plně myslící bytost. Bohužel.

 

∞∞∞

 

Za hodinu, když mě Mary dala trochu do kupy, jsem zase seděla v autě. Poslala mě domů.

Snad stokrát jsem si cestou do Forks v hlavě přehrála poslední Edwardova slova. A taky všechno co jim v noci předcházelo…

Věděla jsem, že se takové věci dějí. Že jsou takoví, co dosáhnou svého a pak pro ně jejich trofej ztratí cenu. Jenže já si byla stoprocentně jistá, že tohle se nám nestalo.

Rozhodla jsem se, že zjistím, proč se tak choval. Že to z něj dostanu za každou cenu! To rozhodnutí mi vlilo do žil naději, že mi to řekne, společně najdeme nějaké řešení.

Už v lepším stavu jsem zastavila na příjezdové cestě u jejich domu.

Překvapilo mě už to, že mi otevřel Carlisle. Dalším mrazivým faktem byl výraz v jeho tváři. Ještě neřekl ani slovo a já už se cítila podivně lehká, jako kdybych se bezvládně vznášela na hladině oceánu. Z našeho hovoru mezi dveřmi, nebo spíš z jeho monologu, jsem si zapamatovala jen útržky.

„…Edward není doma, Bello… …vážně nemocný… …přišly výsledky vyšetření… …s Esmé na klinice v New Yorku... …nechtěl, abys věděla… …bál se, že… Ne, nejezdi za ním! …invazivní léčba… …nechce, abys ho viděla, jak… Ano, budu tě informovat… …určitě nechceš odvézt?“

K autu jsem doslova doplula. Jako by mi někdo oddělil hlavu od těla. Ještě si vzpomínám, že jsem nekonečně dlouho hledala klíčky, které jsem křečovitě svírala v dlani. A pak už nebylo nic.

Probrala jsem se ve své posteli. Uvědomovala jsem si, co se stalo, ale necítila jsem vůbec nic. Měla jsem pocit, že ze mě někdo vypumpoval všechny emoce. Skrz otevřené dveře jsem z přízemí zaslechla hlasy. Tátův a… Carlisleův.

„Dal jsem jí silná sedativa, tak počítejte s tím, že bude velmi utlumená. Nenechávejte ji samotnou. Kdyby se cokoliv dělo, volejte! Čtyřiadvacet hodin denně. Já se ve Forks zdržím zhruba týden, musím tu uspořádat své věci. Pak pojedu za ženou a synem do New Yorku. Do té doby jsem vám a Belle k dispozici. Samozřejmě vás budu o všem informovat. A… omlouvám se… za potíže.“ Přes profesionalitu bylo z Carlisleova hlasu znát, čím si musel v poslední době projít.

Zatímco já měla klapky na očích! Chtěla jsem brečet, nebo aspoň řvát. Místo toho jsem jen otupěle zírala do stropu.

Ještě jsem slyšela, jak táta Carlisleovi děkuje, jak mu říká, že je mu líto, že je Edward nemocný, jak ho vyprovází. A pak jsem se ponořila do těžkého bezesného spánku.

 

∞∞∞


O čtyři dny později Edward zemřel.

Přišel mi to říct Carlisle. S další dávkou sedativ. Odmítla jsem je, věděla jsem, že by jenom oddálily to, co mělo zákonitě přijít.

Na můj noční stolek položil malou krabičku. Než odešel, krátce mě objal a já naposledy slabě ucítila tu vůni – jeho vůni.


Z následujících dní si toho moc nepamatuju. Ostatně to je příznačné pro celý ten čas, od Edwardova zmizení. Připadalo mi, jako by mi Carlisle ta sedativa přece jen dal. Pohybovala jsem se v nějakém svém vzduchoprázdnu. Občas jím proplul Charlie.

Něco říkal? Snad.

Mluvila jsem s ním? Možná.

Viděla jsem na něm, že má o mě starost, že ho ten můj nepřirozený klid děsí mnohem víc, než kdybych se hroutila. Cítila jsem na sobě jeho ostražité pohledy. Byl z toho čekání na můj kolaps tak vynervovaný, že mi nakonec začal vyhrožovat doktorama a stěhováním k mámě.

To mě donutilo začít se chovat normálně. Byl to špatný herecký výkon, ale Charlie se s ním spokojil.

 

Má mysl se od začátku ponořila do nějaké milosrdné amnézie. Přes den jsem na něj nemyslela vůbec. Nevybavovaly se mi žádné vzpomínky, žádné obrazy, zvuky ani vůně. Zavíral se do nějaké třinácté komnaty, od které jsem neměla klíč.

Přicházel za mnou v noci.

Živé plastické sny plné vůní a barev, hmatových a sluchových vjemů. Budil mě můj vlastní pláč, když mě pokaždé nakonec opustil. Dusila jsem vzlyky v polštářích, aby se o tom táta nedozvěděl.

Kdyby to zjistil, doktoři by mě neminuli. Bála jsem se, že mi ho budou chtít dostat z hlavy úplně. Určitě by to nějak dokázali. A to jsem nemohla dopustit. Měla jsem nutkavou potřebu si ho uchovat aspoň tak.

 

Na Hoh Rain Forest jsem se už to léto nevrátila. Nedokázala bych tam… být… s vědomím, že on…

Do Dartmouthu jsem poslala mail s omluvou, že z osobních důvodů na podzim ke studiu nenastoupím. Ještě týž den mi přišla kladná odpověď z univerzity v Anchorage. Přijali mě na fakultu přírodních věd. Stejnou, jakou před dvěma měsíci opustil Edward. Součástí mého plánu na uchování jeho památky bylo jít v jeho šlépějích až tam, kam on nikdy nedošel. Věnovat se výzkumu a ochraně životního prostředí. Za čtyři roky ze mě byla promovaná bioložka.

 

Za tu dobu bylo pár vztahů. Pokaždé jsem vycouvala dřív, než k něčemu došlo. Nedokázala jsem se zamilovat. Pochopila jsem, že on mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stále byl se mnou, v mých snech.

 

K prvnímu září jsem nastupovala jako výzkumný přírodovědec v Národním parku Skalisté hory. Bylo mi dvaadvacet a já už potřebovala vylétnout z hnízda. Táta mi sice sehnal místo u nás v Olympijském parku, jenže já nechtěla dělat rangera. Kvůli tomu jsem nestudovala. A navíc…

…napadlo mě, že se všechny ty sny neustále vrací jenom proto, že jsem tam, kde byl on. Co se stane, když nechám Forks a Anchorage daleko za sebou? Strašně jsem se bála to udělat, a právě proto jsem to udělat musela.

To, a ještě jednu další věc…

 

∞∞∞

 

Procházela jsem širokými cestami rozlehlého Rosehillského hřbitova. Nevím, proč jsem čekala, že bude v Chicagu uprostřed léta svítit slunce. Normálně jsem šaty skoro nenosila. Teď se mi ty krásné krémové, které jsem si pořídila zvlášť pro tu chvíli, lepily na tělo, jak je smáčel déšť. Líčení, kterému jsem u zrcadla na letištní toaletě věnovala nezvyklou (totiž vůbec nějakou) pozornost, už asi taky ztratilo svůj účel. A to jsem prostě jenom chtěla vypadat hezky. Kvůli němu.

Díky jednoduchému plánku, který mi vytiskla recepční v informační kanceláři, jsem to našla snadno. Už z cesty jsem zhruba odhadla, které dva náhrobky to jsou. Na prvním, hrubě opracovaném žulovém kameni, byla vytesána dvě jména:

 

Edward Masen

*4.10.1960

†13.12.1999

 

Elizabeth Masen

*15.2.1962

†13.12.1999

 

Hned vedle byl druhý, menší jednoduchý kvádr z bílého kamene. A na něm…

 

Edward Anthony Masen

*20.6.1984

†10.8.2006

 

Právě jsem pochopila správnost Charlieho rozhodnutí mě v žádném případě na pohřeb nepustit.

Promiň tati, křivdila jsem ti, když jsem na tebe tenkrát křičela.

Co by to se mnou asi udělalo tehdy, když teď…

Okraje bílého mramoru se před mýma očima podivně zvlnily a vpíjely do okolní zeleně. Nohy mi podklesly v kolenou a já se sesunula na mokrý trávník.

Konečně vzpomínky! Konečně slzy!

Ta úleva! Ta bolest…

„Slečno, jste v pořádku?“ Nějaká starší paní mi podávala balíček papírových kapesníků. Asi jsem tam seděla dlouho.

„Děkuju,“ zavzlykala jsem.

„Zvládnete to?“ Trochu se předklonila, aby mi líp viděla do očí.

Odhodlaně jsem si otřela tváře. Kývla jsem na souhlas a pokusila se o úsměv.

„Asi ano,“ odpověděla si zamyšleně a taktně se vzdálila.

Vlastně díky ní jsem se vzchopila natolik, abych byla schopná to dokončit. Zbytek kapesníčků jsem uložila do tašky a nahmatala tam ten předmět. Malá krabička, kterou přesně před čtyřmi lety nechal Carlisle na mém nočním stolku, nesla stopy času. Tolikrát jsem ji nerozhodně převalovala v dlaních… nikdy ji neotevřela.

Zvolna jsem se nadechla a zadržela dech. Tak nějak se asi cítila Pandora…

V krabičce na pěnovém polštářku spočíval stříbrný náramek s přívěskem ve tvaru srdce.

Ve víčku byl složený papír, dopis. Bezděky jsem si přikryla ústa dlaní. Nevím proč, ale tohle jsem nečekala. Najednou mi chyběla odvaha. Přesto jsem našla dost síly, abych ho rozechvělými prsty rozevřela.

 

Lásko,

nežádám Tě o odpuštění. To, co jsem Ti provedl je neodpustitelné. Neměl jsem právo to udělat.

Měl jsem vědět. Ne, já věděl, že nemám naději.  Že nemáme naději.

Přesto jsem Ti to provedl. Přivlastnil si to, na co jsem neměl právo a pak Tě opustil.

Věř, že se tím budu užírat celý zbytek svého pomíjivého života. A potom i na věčnosti, která na mě už netrpělivě čeká.

Moje provinění vůči Tobě je o to strašlivější, že vím, že kdybych byl znovu postaven před stejné rozhodnutí, neváhal bych.

Udělal bych tu chybu znovu!

Neodolal bych Ti.

Nedivil bych se, kdybys můj dárek vnímala jako ironický výsměch a nepřijala ho. Jen jsem chtěl, aby tu ze mě zůstal aspoň malý kousek.

S Tebou, Bello.

Navěky Tvůj Edward

 

O hodinu později jsem vycházela mohutnou branou rosehillského hřbitova s podivně osvobozujícím pocitem.

Už jsem věděla, proč se má mysl rozhodla ignorovat fakt, že Edward zemřel, proč se nedokážu znovu zamilovat. Tehdy v noci mi ukradl srdce. A namísto něj mi tu nechal to svoje.  Malý čirý kamínek, houpající se na mém levém zápěstí.

 

 


 

Písničku tentokrát dávám na konec. Myslím, že při čtení by spíš rušila.

A protože její text mi byl pro celou povídku inspirací, dávám ji sem i s volným překladem:

 

 

 

Pink - Who knew

Sevřel jsi mou dlaň a přesvědčoval mě,
slibovals, že budeš pořád se mnou.
Tak to bylo.
A já uvěřila,
že všechno, co říkáš,
je pravda.

Kdyby mi tvrdili, že za tři roky
budeš dávno pryč,
vstala bych a srazila je k zemi!
Protože se všichni mýlili.
A já to věděla líp!
Stále jsi opakoval navždy a provždy…
Kdo mohl tušit…

Vzpomínáš, jací jsme byli blázni,
tak jistí sami sebou a tak zatraceně cool.
Ne, ne, ne!
Kéž bych se tě mohla znovu dotknout,
kéž bys byl stále se mnou…
Dala bych za to všechno!

Kdyby mi někdo řekl,
važ si každého zážitku,
protože brzy pominou,
nejspíš bych vůbec netušila,
jak moc se mýlím.
A oni to věděli líp!
Stále jsi opakoval provždy a navždy...
Kdo mohl tušit…

Zamknu si tě ve své mysli,
než se znovu setkáme.
Než se znovu setkáme…
Nikdy nezapomenu, můj příteli!
Co se stalo?!

Kdyby mi tvrdili, že za tři roky
budeš dávno pryč,
vstala bych a srazila je k zemi!
Protože se všichni mýlili.
Ale ten poslední polibek si uchovám,
než se znovu setkáme.
Je to stále těžší a těžší,
přála bych si abych nic nezapomněla!
Ještě si tě pamatuji,
ještě přicházíš do mých snů.

Má lásko... kdo mohl tušit?
Má lásko...
Má lásko... kdo mohl tušit?
Má lásko... chybíš mi.
Má lásko... kdo mohl tušit?
Kdo mohl tušit…

 


 

Povídky od Bye

Sevřel jsi mou dlaň a přesvědčoval mě,

slibovals, že budeš pořád se mnou.
Tak to bylo.
A já uvěřila,
že všechno, co říkáš,
je pravda.

Kdyby mi tvrdili, že za tři roky

budeš dávno pryč,
vstala bych a srazila je k zemi!
Protože se všichni mýlili.
A já to věděla líp!
Stále jsi opakoval navždy a provždy…
Kdo mohl tušit…

Vzpomínáš, jací jsme byli blázni,
tak jistí sami sebou a tak zatraceně cool.
Ne, ne, ne!
Kéž bych se tě mohla znovu dotknout,
kéž bys byl stále se mnou…
Dala bych za to všechno!

Kdyby mi někdo řekl,
važ si každého zážitku,
protože brzy pominou,
nejspíš bych vůbec netušila,
jak moc se mýlím.
A oni to věděli líp!
Stále jsi opakoval provždy a navždy...
Kdo mohl tušit…

Zamknu si tě ve své mysli,
než se znovu setkáme.
Než se znovu setkáme…
Nikdy nezapomenu, můj příteli!
Co se stalo?!

Kdyby mi tvrdili, že za tři roky

budeš dávno pryč,

vstala bych a srazila je k zemi!

Protože se všichni mýlili.
Ale ten poslední polibek si uchovám,
než se znovu setkáme.
Je to stále těžší a těžší,
přála bych si abych nic nezapomněla!
Ještě si tě pamatuji,
ještě přicházíš do mých snů.
Má lásko... kdo mohl tušit?

Má lásko...

Má lásko... kdo mohl tušit?
Má lásko... chybíš mi.
Má lásko... kdo mohl tušit?
Kdo mohl tušit…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

35)  TeenStar (23.08.2016 02:08)

Lámeš mi srdce, Bye :'-(

Jalle

34)  Jalle (16.01.2013 21:49)

človek toto nečakal:'-( keby toto bol koniec asi by ma... som zvedavá ako to bude ďalej

Ajjinka

33)  Ajjinka (04.09.2011 13:43)

Chjo... :(
Já to prostě neumím popsat, jsem na kusy (cenzura) :(

Sky

32)  Sky (03.08.2011 14:49)

Tá pesnička ma dorazila. Je to jedna z mojich obľúbených a toto bol ako klinec do rakvy. Amen!

Morael

31)  Morael (14.06.2011 12:07)

Scény na hřbitovech jsem vždycky nesla těžce... A jako vždycky nejsem schopná u nich brečet, přestože by mi to pomohlo. Ten dopis byl v jednom místě krásně dvojsmyslný, když si uvědomím, že narozdíl od Belly víme, co znamená Ewardova věčnost... :'-(

SarkaS

30)  SarkaS (10.06.2011 12:23)

Celou dobu jsem se držela, fakt že jo, lae u toho dopisu už jsem to prostě nevydržela a utopila si oči. A co hůř jsem na tom jako Kristiana, taky tu nemám žádný kapesník! :'-(

Kristiana

29)  Kristiana (01.06.2011 21:38)

Už od začátku kapitolky jsem absolutně nechápala, co se děje. Hrozně mě mateš.
Bellino poslední „Já nevím!“ mě zlomilo a normálně jsem se tady rozbrečela. A víš co? Zrovna ve chvíli, kdy kapesníky potřebuju nejvíc, jsem je neměla po ruce.
U věty "O čtyři dny později Edward zemřel." mi došlo, že pokud chci na další písmenka vidět a neutopit si klávesnici prostě si pro ten balíček kapesníku budu muset seběhnout o patro níž. Pochybuju, že jsem někdy ty schody seběhla a vyběhla rychleji.
Dojatá k pláči jsem byla od začátku až do konce. Ještě teď otírám oči, protože sem tam nějaká ta zbloudila slzička ještě uteče.
Carlislův monolog, když Bella přijela hledat Edwarda, mě rozhodil. Copak on není upír? Co se tady děje? Vůbec nic nechápu. Povedlo se ti rozdrtit mě na prach. Jak mohl umřít?
Bye, mateš mě, hrozně moc mě mateš. Vůbec nevím, co si myslet a co od povídky čekat dál. Objeví se ještě Edward? nebo ho necháš mrtvého?
Dostala jsi mě. Nejspíš si budu muset dát sklenku na povzbuzení. I když panák by byl možná učinější.
Uch. Bylo to tak bolestivé, dojemné a krásné!

Silvaren

28)  Silvaren (23.03.2011 17:21)

áááááááááááááááá Větu o tom, že Edward zemřel, jsem si musela přečíst čtyřikrát! Čtyřikrát! Proč jsem ji nečekala, proč mě to tak překvapilo, bylo to přece tak logické. Máš jediné štěstí, že můžu pádit dál, jinak by ses mému nářku nevyhla.

Anna43474

27)  Anna43474 (31.01.2011 21:44)

Až když "zemřel" (stále se nedokážu rozhodnout, zda je to v rámci možností skutečné), uvědomila jsem si, že třeba ani upír nebyl... Kromě těch několika vět, které řekl, nikde nebylo ujištění, že to tak je. A já tu teď marně přemýtám...
TKSATVO

Twilly

26)  Twilly (11.01.2011 23:32)

Blbneš???? Skoro som si vyrazila dych: "O čtyři dny později Edward zemřel."

... máš obrovské šťastie, že už mám make up zmytý z tváre ... Byeinko, ty moje malá malířko citů a pocitů... toto bolo nádherné, hoci mi je jasné, že Edward umrieť nemôže

Amisha

25)  Amisha (02.01.2011 12:44)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Tedy já nevím co říct a to se mi běžně nestává.

ambra

24)  ambra (06.12.2010 13:15)

Bye, já jsem viděla ty komentáře... A vážně nemám zrovna super období:( . Nicméně dokážu být (snad) natolik dospělá, abych si řekla, že je to "jen" literatura (pozor, už ne jen ff!!! - to už vím od minulé kapitoly definitivně) a dokázala to posoudit jinak, než jen přes tu hromadu papírových kapesníků, co se teď kolem mě válí na polštáři (a rýmu nemám!).
Bye, proč jsem si myslela, že nemocná bude Bella? Nechala jsem se svést na falešnou stopu a o to víc teď trpím...:'-(
Nicméně (fuj, to je hnusný slovo) jsi to vygradovala dokonale. A to jsem si po NM myslela, že hůř už mi snad být nemůže...
Je to naprosto NAPROSTO dokonalé.
A teď mě omluv, jdu si pro další kapesníky a pro další kapitolu, protože užívat si tu drásavou bolest má jistý masochistický půvab, ale vocamcaď - pocamcaď

Bye

23)  Bye (04.12.2010 14:40)

Jangu, Ty mě máš tak přečtenou! Nebo jsem tak snadno čitelná
A když to skloubím s tím, že Ty jsi momořádně pečlivý a pozorný čtenář... Pomalu bys to mohla dopsat za mě ;)
Jsem ráda, že o tom tak hloubáš a taky že se mi podařilo Tě rozesmutnět (víš jak to myslím...).

Astrid

22)  Astrid (04.12.2010 13:29)

Tak Jingu, ja sa pýtam, čo písala S.Meyer, že nadrobila takú knižku New moom, lebo ja som si tu len z Tvojich pár viet uvedomila ako Bella trpí keď ED umrie - strašne trpí, to ako si to napísala, jej stav, ma to ohromilo - ochromilo.A charlie, to ako to všetko vidí a je bezmocný. Mne bodalo v solare.

Něco říkal? Snad.

Mluvila jsem s ním? Možná.//ty dokážeš tak vystihnúť emócie, tieto dve vety sú toho príkladom, ale vlastne celý ten odsek, kde Carlisle oznami, že Ed zomrel. Inak na to som zvedavá, prečo tomu tak je. Ukončil svoj život, aby mohol začať nový, niekde inde a toto jej spravil? .
Vidím, že má Ed 22 rokov(dufam, že viem dobre počítať), Bella odchádza, to je prísľub niečoho nového.

Počuj Jingu, Ty ma chceš zabiť, ten koniec... a on určite bol aspoň raz sa na ňu kuknúť(povedz, že áno) a toto je spôsobil, chudinka smutna, mne tu stíska srdco a to som akúrát vstala, Jingu. Rozosmutnila si ma a ja pevne verím, že ho niekde najde a nakope mu za to čo jej urobil, lebo toto bolelo.:'-( :'-( :'-(
Vidím, že táto kapitola vzala aj Teba, tá hudba a to všetko, ja to cítim a Idem Na Skaliska aj ja s ňou.
Nerada píšem slovo krásna, lebo mi príde, že vo svete ff stráca význam, či silu, ale dnes k tejto kapitole to môžem napísať, lebo to tak je. KRÁSNÁ kapitola, dojala si ma, Jingu.

Astrid

21)  Astrid (03.12.2010 04:46)

Bye, ďalej som sa nedostala, bo som sa opila už zajtra zjednám nápravu.

Bye

20)  Bye (02.12.2010 22:14)

Astrid, výstižný koment!
Neb, díky! Kouknu se, jestli nějakou tu naději někde vyškrábnu.
churinko, klaním se a díky za poklonu
Scri, já vím, tejrám ji. Tejrám Vás. Ale v tý mý hlavě už je to daný a já s tím nedokážu nic udělat... Děkuju!
Bos, my víme

Bosorka

19)  Bosorka (02.12.2010 10:05)

Bye - už i ty? Copak nestačí Karolka? Já jsem mírumilovná osůbka

ScRiBbLe

18)  ScRiBbLe (02.12.2010 10:03)

Zase , zase bulím, že mi ani ten jeden pitomej balíček kapesníků nestačil:'-( . Zabijáku! Abys věděla, tak mě všechno uvnitř bolí, jako bych prožila to samé jako Bella! Díky slzám, které mi zamlžily pohled na monitor, jsem si musela dát půl hodinovou pauzu, abych se vyvzlykala a vybrečela:'-( . Dopis byl poslední rána, to už jsem nemohla (četla jsem už včera, ale komentáře schopná, jsem až dnes). Teď, když jsem si to všechno nechala projít hlavou, tak nevím, jak bych se zachovala, kdybych se s ním po takové době v bolesti setkala. Zprvu bych asi byla překvapená a šťastná, ale až by můj mozek dostanečně vstřebal JEHO, tak bych byla vzteky bez sebe! Čtyři roky? Proč? Kde jsi , Edwarde? Co Tě přimělo odejít? Vrať se, prosím, já už nechci trpět spolu s ní, bolí to:'-( ! Bye, nádhera, sice smutné a bolavé, ale překrásné! Další, prosím.

churinka

17)  churinka (02.12.2010 09:28)

Teda skvělé. Písničku miluju.A povídku taky. Jsi skvělá spisovatelka. Obdivuju ten Tvůj cit pro vyjádření emocí.
Pod čarou - prosím optimističtější děj - aspoň lehké světýlko na konci tunelu, že bude líp. V tomto pesimistickém období je těžké ustát tu tragédii. Ale to nic nemění, že jsem napnutá jak kšandy a těším se na pokračování. Jen doufám, že není definitivně mrtvý. To by mě dodělalo.

Nebraska

16)  Nebraska (02.12.2010 07:24)

Au, tohle bylo jako balvan na hrudi :-( Kdybych nevěděla, kdybych byla na nějakém jiném webu a ta jména byla jiná, řvala bych jako želva - ale takhle se držím (i když mě zatraceně svědí v nose ).
Ten dopis mě zničil. Ale zase - protože vím. Na jednu stranu je skvělý držet mezi prty tu naději
Jsi neuvěřitelná tyranka, Bye A já si to od tebe ráda nechám líbit ;)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still