Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

A opět pohled Edwarda. Slibuji, že příště už bude kapitola trochu dějovější a pohneme se dál :-)

Studený horský vzduch na mě působil jako ten nejjemnější balzám. Zhluboka jsem dýchal opřený o kapotu auta. Zavřel jsem oči a snažil jsem se vytěsnit vzpomínky na její vůni. Nešlo to. Útočila na mě a spalovala mi hrdlo, přestože z auta během dne už vyvála. Po několika minutách, kdy intenzita ohně v mém hrdle začínala slábnout, jsem s překvapením zjistil, že na její vůni nechci zapomenout. Jistě, trýznila mě, ale nyní, daleko od Belly Swanové a od možnosti, že jí ublížím, se mi ta bolest téměř líbila. Líbila se mi vzpomínka na dívku s čokoládovýma očima a tichou myslí.

Slunce se pomalu schovávalo za obzor. Konečně jsem se dokázal pohnout. Sebral jsem své zavazadlo a vykročil ke srubu. Nebydleli jsme tu nějakých čtyřicet let. Přesto jsem se mohl klidně okamžitě nastěhovat a domu to na komfortu neubralo. Ke štěstí, tedy spíše pocitu jakéhosi klidu a spokojenosti, mi stačila kvalitní stereosouprava, kterou jsem si přivezl, zásoba knih, které jsem si přivezl, a klavír, který tu byl. V každém našem domě musel být klavír. Jen u něj jsem se dokázal odpoutat od všeho toho zla, které jsem za svou příliš dlouhou existenci napáchal, a cítil jsem se dobře, zase jako Edward Mason, člověk.

Zapálil jsem oheň v krbu a posadil se na koberec před něj. Fascinovaně jsem hleděl na plameny stravující dřevo. Napadlo mě, jaké by to bylo, kdybych tam strčil vlastní ruku. Nebo kdybych si lehl na hořící hranici. Bezděčně jsem se oklepal. Ač to bylo nemožné, cítil jsem na svém těle husí kůži. Stejný pocit, jako když jsem nastoupil do auta a ocitl se zahalen její vůní.

Vrčení rezonovalo mými ústy a rozechvívalo mou hruď. Nemohl jsem ho zastavit. Lovec, bestie, démon nebo prosté zlo ve mně muselo dát najevo svou touhu. Touhu po krvi, která tak sladce a přesto přírodně a přirozeně voní. Nezastřena žádným parfémem mi naplňovala plíce a nutila mě vymýšlet tisíce plánů, jak najít její majitelku a zabít ji. Vzít ji to, co jsem tak chtěl, a bez čeho ona nemohla žít.

Všechny mé nápady, jak se k ní dostat a prokousnout jistě jemnou a hebkou kůži na jejím hrdle, viděla Alice. Telefon v mé kapse vibroval, svítil a zvonil bez přestání mnoho minut. Alice nebo kdokoliv jiný, kdo by mě mohl zastavit, byli příliš daleko. Nikdo mi nemohl zabránit stát se monstrem vraždícím nevinné dívky. Nikdo, kromě mě. I když jsem byl téměř šílený bolestí a žízní, dokázal jsem zůstat bez pohnutí sedět na místě a jen si představovat chuť té rudé tekutiny ve svých ústech. Té představě téměř nešlo odolat.
Zvonění telefonu ustalo. Vystřídalo do pípání příchozích zpráv. Jako ve snu jsem si sáhl do kapsy a mobil vytáhl. Mluvit bych v tu chvíli nedokázal, číst SMS ano. Všestranná a stále dokonale funkční mysl byla náhle výhodou. Přesto jsem obsah zpráv vnímal jen jejím koutkem. Zbytek se zabýval vůní, která mě obklopovala.

Edwarde, okamžitě vypadni z toho auta!

Edwarde, synu, najdi sílu. Najdi vůli a vystup. Vracíme se, jen na nás prosím, počkej.

Bráško, promiň. Nevěděl jsem, že to ona byla tím důvodem. Zkus ji nezabít. Věřím ti.

Edwarde, vystup a běž lovit! Do lesa.

Edwarde!!!

Telefon pípal dál, jak se má rodina pokoušela promluvit mi do duše. Něco takového bylo ale nemožné. Nejde promlouvat k něčemu, co neexistuje.

Já neměl duši, neměl jsem naději na spasení. Dávno jsem byl zatracen. Já sám sebe zatratil. Svými činy, myšlenkami, zpupností, svou podstatou, které jsem tak snadno podlehl. Můj život skončil a to, co jsem měl nyní, se dalo nazvat přinejlepším živořením. Byl jsem na samém dně. Úvahy o vlastní, definitivní, smrti bez přestávky zaměstnávaly kousek mé mysli. Jenže něčím takovým, jako sebevražda, bych se připravil i o ten poslední střípek naděje, že mi Bůh odpustí. Odmítal jsem si to přiznat, ale v hloubi sebe jsem věděl, že stále naivně doufám v zázrak a smilování. Dobrovolnou smrtí bych zklamal svou rodinu. Nesnesl bych, aby se kvůli mně trápili ještě víc.

Byl jsem sice na dně, ale pořád existovala možnost propadnout se ještě níž. Živil jsem se lidskou krví, ale nikdy jsem nezabil nikoho nevinného. I když jsem se sám sobě smál, že zrovna já si troufám soudit činy jiných, žádná z mých obětí neměla takříkajíc čistý štít. Patřili ke spodině společnosti, většina z nich k lidským zrůdám. Jejich zabití jsem si dokázal svým zvráceným způsobem částečně ospravedlnit. Kdybych ale zabil ji… Kdybych poslechl ten křičící vnitřní hlas nutící mě vzít si ji, nedokázal bych se se sebou být. Nemohl bych se už ohlížet na své milované. Zničení sebe sama by bylo jedinou variantou budoucnosti. Ke všem svým hříchům bych přidal ještě sobectví.

Věděl jsem, že nejlepší by bylo vystoupit z auta, jít od něj co nejdál a trpělivě počkat na návrat své rodiny. Věděl jsem, co bych měl dělat, ale neudělal jsem to. Pomalu jsem otočil klíčkem v zapalování a šlápl na plyn. Řítil jsem se ulicemi a vůči ostatním řidičům byl značně bezohledný. Neexistovala však možnost, že bych způsobil nehodu. Setina kapacity mé pozornosti bohatě stačila, abych se bezpečně věnoval řízení.
Cesta, která by mi jindy trvala minimálně dvanáct hodin, se dala zvládnout za pět. Pět hodin jsem polykal vlastní jed, který měl zůstat nevyužit, a skřípal zuby, které se tak moc chtěly zakousnout do jejího hrdla.

Hluboko v lesích obklopen horami jsem smykem zastavil u našeho srubu a vyskočil z auta. Najednou jsem měl pocit, že bych nedokázal její vůni na prázdno dýchat už ani zlomek vteřiny. Ochromen žízní a spalován potřebou ji uhasit jsem se vydal na lov. Srna, jezevec a jako sladká tečka na závěr medvěd. Vyčerpaně jsem se čelem opřel o kmen stromu, pod který jsem mrtvá zvířata pohřbil. Dokázal jsem to. Měl jsem možnost vzít si ji, ale neudělal jsem to. Absolutně jsem nechápal, kde jsem našel sílu a odhodlání k odjezdu sem. Čas strávený v tom autě s její vůní byl jako procházka po rozpáleném železe. Bolelo to. Trpěl jsem každou vteřinu. Ale pocit, který se dostavil, když do mých plic prvně pronikl vzduch bez jediné stopy po ní, ten se nevyrovnal snad ničemu, co jsem kdy zažil. Netvrdil bych, že prožitá muka za něj stály. Ale měly svůj smysl. Dokázaly mi, že nejsem taková troska a pudy ovládaná zrůda, za jakou jsem se považoval. Ukázaly mi, že i když já sám naději ztrácel, ona mě neopouštěla.

Lidským tempem jsem se vrátil k autu. Otevřel jsem všechny dveře a nechal čerstvý vzduch pohladit každičký milimetr jeho vybavení. Vsáknout se do látky potahů a vyhnat z nich její vůni.


Nechtěl jsem mluvit s Alicí, ani nikým jiným. Stejně už věděli, že jsem tady a ona stále žije, aniž bych jí do jejího života jakkoliv zasáhl. Přesto jsem alespoň poslal Carlisleovi zprávu. Jako poslušný syn.

Animovaná obálka na displeji zapadla do schránky a odeslala se. Držel jsem telefon v ruce a zíral na něj. Hlavou mi vířily miliony myšlenek, ve většině z nich figurovala ona, Bella Swanová. Urputně jsem se snažil na ni nemyslet, ale efekt této snahy byl přesně opačný. Papírek s jejím kulatým, téměř dětským rukopisem jsem rozcupoval na kousíčky tak drobné, že by je ani upír nemohl sestavit dohromady. Problém byl v tom, že já ho sestavovat nepotřeboval. Dokonale jsem si pamatoval její telefonní číslo i emailovou adresu. Má paměť mi nedovolovala zapomenout.

Téměř bezmyšlenkovitě, jako kdyby mě ovládal někdo jiný, jsem vymačkal těch devět číslic a přiložil přístroj k uchu. Vyzváněcí tón. Poprvé, podruhé, potřetí.

Jsem blázen!
Zahrávám si s osudem.
Zešílel jsem.
Co řeknu, když to vezme?
Co to, sakra, provádím?

Už jsem chtěl zmáčknout červené tlačítko, když byl hovor přijat. Na druhém konci bylo ticho. Člověk by neslyšel vůbec nic. Já ale nebyl člověk.
Byla doma. Tak tři metry od ní hrála tlumeně televize. Reklama na prací prášek. Venku pršelo. Kapky deště stékaly po skleněném povrchu blízko ní. Ona byla zachumlaná do deky, která jí hladce sklouzla po nahém předloktí. Nadechla se.

,,Haló?”

Její hlas postrádal onu dokonalou melodičnost hlasu upířího. Okamžitě jsem poznal, že neumí zpívat. A také jsem okamžitě poznal, že je unavená. Srdce jí tlouklo pravidelně. Když jsem se ale neozýval, zrychlilo své tempo a dech jí uvázl v hrdle. Lekla se.

,,Bello?”

Sám jsem nechápal, proč jsem promluvil. Jakmile její jméno proklouzlo mými  rty, litoval jsem toho. Pár vteřin jsem litoval. Pak se usmála. I přes vzdálenost, která nás dělila, jsem si byl jistý, že se usmívá. Nejspíš podvědomě si zajela rukou do vlasů a jeden z pramínků si natáčela na prst. Slyšel jsem, jak se tře o její kůži. Představil jsem si, jak se kolem ní při každém pohybu šíří její vůně.

,,Kdo volá?” zeptala se zvědavě, ale už bez jakýchkoliv známek strachu.

Polkla a oblízal si rty. Semkl jsem víčka. Uvnitř mě probíhal nelítostný boj. Jedna moje část, a já nevěděl, jak velká část to je, si zoufale přála, aby mluvila dál. Jiná má část na mě křičela, abych okamžitě položil telefon a zapomněl na ni. A další část mě pobízela, abych se s ní seznámil. Abych ji lovil. Nedokázal jsem říct, který z těch hlasů poslechnu.

A ona mlčela. Trpělivě čekala na mou reakci. Nedočkala se jí. Z náhlého popudu jsem stiskl pevně, příliš pevně, křehký stroj v mé ruce a ten se s bolestným zanaříkáním rozpadl. Jeho zbytky jsem mrštil přes celý pokoj. Schoval jsem hlavu do dlaní.

Nerozuměl jsem sám sobě. Neměl jsem jí volat. Nechápal jsem, proč jsem něco tak hloupého udělal.

Až když oheň v krbu dohořel, zvedl jsem se a posadil se ke klavíru v rohu místnosti. Naladit ho bylo otázkou pár minut. Prsty se mi samy rozběhly po klávesách a nohy se samy opřely do pedálů. Hrál jsem skladbu, která mi vířila myslí. Naplňovala ji a změnami v rychlosti, hlasitosti i naléhavosti mě trýznila stejně jako vůně Belly Swanové. Teprve po několika hodinách jsem si uvědomil, že ta skladba je o ní. Hrál jsem píseň, ke které mě inspirovala. A najednou jsem zatoužil, aby mě a mou hru ona slyšela. A aby věděla, že tahle píseň je jen její.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Lia

32)  Lia (14.11.2011 22:29)

Cathlin

31)  Cathlin (17.02.2011 22:41)

No, neodolala jsem a musela si dát další dílek. :) A abych pravdu řekla: já bych snad ještě několik kapitol ani žádný děj nepotřebovala, protože jejich emotivní vnitřní pochody (a já miluju emoce a jejich co nejširší popis!!!) jsou tak strhující, že mi to zatím dokonale stačí!
Navíc ten text psaný kurzívou, kdy v Edwardovi získal nadvládu netvor, to bylo tak originální a krásné!!! Jej.

ambra

30)  ambra (18.01.2011 13:07)

OMG, tohle není Edward, to je EDWARD!!! To je ten "chlap", co mě před dvěma lety zblbnul!!! Záznam telefonu z jeho pohledu - ten soubor všech zvuků a Belliných nepatrných pohybů a vlastně i pocitů - slyší její srdce!!! - překrásné!!!

Yasmini

29)  Yasmini (30.10.2010 19:09)

Miluje jí a neví to?
V jeho srdci stále bolí to.
Chce ji mít blíž,
musel by přežít v hrdle tu tíž.
Ten plamen co zahubí ho snad za živa.
Co na plat Bella je jeho obživa.
Jediný způsob jak zůstat s ní,
sejmout z duše ten krvavý kříž.

S Y

sfinga

28)  sfinga (29.10.2010 21:50)

Ty Edwardovy pocity, touha zabít, strach rodiny, to všechno bylo tak opravdové, že občas u tvé povídky zapomínám, že tento temný svět s největší pravděpodobností neexistuje.
Všimla sis, toho označení "s největší pravděpodobností"?
Nechávám si prostě otevřená zadní vrátka.
Tak a honem na další díl

Evelyn

27)  Evelyn (26.10.2010 17:07)

Tedy, dámy, já vás vážně miluju. Mám za sebou úplně šílený den v práci, po kterém jsem měla chuť zalést hodně hluboko do peřin a až do vánoc nevystrčit nos, ale vy a vaše úžasné komentáře jste mi báječně zvedly náladu. Děkuji

Lenko, děkuju. Obyčejně nesnáším psaní z pohledu chlapa, ale tenhle Edward mi jde krásně od ruky a od srdíčka
ellie_darren, díky moc
Lorraine, jo, to je můj velký problém - vykecávam se z pocitů a emocí, případně ještě popisů, a děj pak trošku chybí Ale příští kapitola bude opravdu více dějivá než popisná, slibuju
eMusko, děkuju Tohle se mi píše úplně samo. Komedii nebo horor bych asi nezvládla
Lenko, jsem moc ráda, že se ti nezdá, že to s těmi pocity přeháním Děkuju
Carlie, děkuju mnohokrát Ke komentování rozhodně nenutím, ale samozřejmě zanechání dojmu potěší, i kdyby jednou za pár kapitol
Sarko, já taky, ale že mě to svádělo nechat ho přiblížit se
Dennniii, děkuju, další bude snad zítra. Snad
kristo, prozradím, že ji Bella uslyší. Už brzy A děkuji
Linfe, já při čtení vašich reakcí taky ne Díky
mino, přesně tyhle samjlíky zbožňuju Děkuju
Leni, díky. Já se trochu bála se do rozborů zrovna jeho osobnosti pouštět, ale neodolala jsem. Moc mě těší, že to nepokládáte za hrůzu a snůšku hloupostí
Hani, mně je ho taky líto... A už u čtení knížek jsem si říkala, že pouze Bellin pohled je nedostačující. Z MS jsem byla nadšená.
gabino, děkuju
janebo, děkuju. Opravdu si takové chvály vážím a hřeje mě u srdíčka
Ewiku, děkuju moc.
Ivanko, ještě zamilovaný není, ale brzy bude Děkuju
Bye, děkuju. Ty vždycky vystihneš přesně to, co se mně samotné líbí nejvíc
Silvaren, děkuju. Kam se ženy hrabou na stoletého upíra :D
Milico, k mým povídkám potřebuješ odhodlání? To snad ne, já jsem taková milá, hodná holka Ne, opravdu jsem ráda, že ses do toho pustila a líbí se ti to.
Gassie, já ho taky miluju. Je mi jaksi bližší než ten pan dokonalý... Děkuju
Ree, víš, že ty taky a proto se máme tak rády
Baruu, děkuju.
Michelangelo, díky
churinko, děkuju. Další bych chtěla přidat zítra
hellokitty, děkuji

Ještě jednou všem veliké díky

26)  hellokitty (26.10.2010 16:51)

milica

25)  milica (26.10.2010 14:59)

Uff, konečně jsem se odhodlala přečíst tvojí povídku a naprosto mně uchvátila Nádhera, těším se na pokračování:) :) :) :)

Silvaren

24)  Silvaren (26.10.2010 13:50)

áááách krásně jsem si to užila, naprostá nádhera. Po dnešku už se Edwarda nebojím, dokázal, že má svědomí. Užila jsem si každý jeho pocit.
A mimochodem, pak že to jsou ženy, které nevědějí, co chtějí.:D

Bye

23)  Bye (26.10.2010 10:01)

Woooooooooooooooooooooooooooooooooooow, Hani!!!
Chtěla bych Ti tu vykřičet všechno, co se mnou právě zamávalo a byl by to dlouhý výčet Edwardových emocí a činů.
Aspoň dvě PECKY.
...rodina mi promlouvala do duše, ale nejde promlouvat k něčemu, co neexistuje...
"Byl jsem sice na dně, ale pořád existovala možnost propadnout se ještě níž."

Ivanka

22)  Ivanka (25.10.2010 22:02)

A je v tom, už se zamiloval. Tahle kapitola a Edwardův pohled byli excelentní. Tahle povídka mi bere dech. Naprosto super!

Ewik

21)  Ewik (25.10.2010 21:49)

Jeho pocity jsi napsala moc hezky. A ta snaha rodiny mu to ulehčit. Konec mě zase dostal... Moc krásná kapitola.
Těším se na další díl.

Janeba

20)  Janeba (25.10.2010 21:29)

Ach nádhera! Miluju tyhle pohledy Edwarda, ve kterých je mnohem uvěřitelnější, ale i zranitelnější! Skvělé a brilantní! Moc se těším, jak je budeš vykreslovat dál! Díky! Vážně se to čte jedním dechem! Díky!

19)  gabina (25.10.2010 21:19)

Edwada mi je strašne ľúto, to jeho utrpenie opisuješ ozaj úžasne,nádherne,presvedčivo a ... atď. Už sa teším na to, ako sa bude so svojimi pocitmi ďalej vyrovnávať.

Hanetka

18)  Hanetka (25.10.2010 20:48)

Teda, tenhle Edward to má ale těžké... panečku, Steph nás pěkně ochudila, když nám to nepodala z jeho pohledu. My jen víme, že se musel ovládat, podle toho, co říkal Belle. Jenže jí to určitě neřekl všecko. A tohleto, takhle nějak musel trpět, sakryš, je mi ho líto. A jsem zvědavá, jak to bude pokračovat... vážně hodně zvědavá.

17)  Leni (25.10.2010 20:24)

Je krásné rozebírat Edwarda. Ta postava má hloubku a dá se s ní výborně pracovat. Tvoje povídka je toho důkazem. Nádhera.

mina

16)  mina (25.10.2010 20:09)

- dufam, že vystihli moje pocity

Linfe

15)  Linfe (25.10.2010 20:05)

úžasné, nemám slov

krista81

14)  krista81 (25.10.2010 20:04)

Krása, tak nádherně popsané pocity - a přece odolal, alespoň lovení, když už ji musel slyšet ..........
A ta skladba - snad si ji Bella jednou poslechne
Další kapitolku netrpělivě vyhlížím a těším se co se stane

Dennniii

13)  Dennniii (25.10.2010 20:03)

prostě tohle bylo absolutně dokonalý, ta Edwardova rozpolcená duše. a nakonci ta skladba, prostě úžasný a krásný, těším se na další.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek