Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

Kapitola z pohledu Belly

Vzbudila jsem se s trhnutím a do plného vědomí. Prudce jsem se posadila. Nevšímala jsem si jiskřiček a později ani krátké temnoty před očima. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se se uklidnit. Nedařilo se mi to. Srdce mi splašeně bušilo, v očích pálily slzy a po celém těle jsem cítila husí kůži. Roztřesenou rukou jsem si otřela orosené čelo. Pyžamo se mi odporně lepilo na záda. Takhle zpocená jsem nebyla snad ani při vysoké horečce.

Ten sen byl tak živý!

Jeho oči mě pronásledovaly. Jen oči, bez tváře, bez majitele. Má fantasie jim ještě dodala na hrůzostrašnosti. Ze světle hnědé s oranžovým nádechem se staly zářivě oranžové. Jejich barva připomínala hořící plameny. Dívaly se na mě a čím blíž byly, tím intenzivněji hořel jejich oheň. Chvílemi dostaly karmínově červený odstín. A z té temně rudé tmavly až do nejčernější černě. Bála jsem se. Bála jsem se tak moc, že i když jsem si uvědomovala, že jen sním, nedokázala jsem se probudit. Ty oči mě lapily a nechtěly mi dát volnost. Až hlasité drnčení budíku u mé hlavy mě vysvobodilo.

Připadala jsem si mnohem unavenější a vyčerpanější než večer před spaním. Jen s vynaložením velkého úsilí jsem doklopýtala do koupelny. Pustila jsem plným proudem ledovou vodu a strčila pod ni hlavu. Zadržovala jsem dech a čekala, kdy se konečně proberu. Nepomáhalo to. Po pár minutách jsem zoufale zasténala a vodu vypnula. Sesunula jsem se na kolena a čelo si opřela o chladivé dlaždičky. Z pokoje jsem slyšela neúprosný tikot hodin. Musela jsem se vzpamatovat a pospíšit si. Za půl hodiny nejpozději jsem musela vyrazit do práce. Ta představa byla šílená. Přesto se jí nešlo vyhnout.

Vstala jsem a zalezla do sprchy. Už jsem ani nedoufala, že mi pomůže, ale velmi mile mě překvapila. Horká voda mě krásně uvolnila. Cítila jsem, jak mé svaly povolují z křečovitého sevření . Nejen tělo, ale i mysl si koupel užívaly. Umyla jsem si i vlasy. Únava i všechno napětí byly jako mávnutím kouzelného proutku pryč.

Venku už svítilo slunce a najednou v denním světle, vykoupaná a při plném vědomí jsem měla chuť smát se tomu hloupému snu i svému strachu. Nechápavě jsem se na sebe zašklebila. Prohrábla jsem si mokré vlasy a zapnula fén.

Byl to jen sen. Bláznivý, děsivý, divný sen. Ve světle nového dne se mi mé noční setkání s tajemným klavíristou v postranní uličce zdálo být jen výplodem mé fantasie. Alkoholický koktejl, temná ulička, Charlieho poučky o nebezpečí velkoměsta. To všechno se pravděpodobně podepsalo na mém vnímání skutečnosti.

Během několika málo minut se mi podařilo přesvědčit samu sebe, že včerejší večer probíhal jinak, než jsem si pamatovala. Pan klavírista mi učaroval a jeho hudba mě dokonale okouzlila. V té uličce ale určitě nebyl. Když jsem odcházela z restaurace, i když jsem se vracela, seděl u klavíru a hrál. Jako správná hysterka jsem si naše setkání určitě jenom vyfantazírovala. Volno po konci semestru jsem už vážně potřebovala. I když se mi to v průběhu semestru nezdálo, učení, seminární práce, zkoušky, brigáda, sžívání se s životem vysokoškolačky, spolubydlení se Sarou a Emily, pravidelné telefonáty s Renné a Charliem, stýskání po Jacobovy… Najednou jsem měla pocit, že toho na mě bylo jednoduše moc. Celé čtyři měsíce jsem jela takříkajíc na plný plyn a když jsem konečně mohla zpomalit, dupla jsem místo brzdy do prázdného prostoru tak prudce, že jsem ztratila kontrolu nad řízením a skoro nabourala. Ta oslava nebyla dobrý nápad. Věděla jsem to od té chvíle, kdy o ní Molly prvně mluvila. Nechala jsem se přesvědčit a byla to chyba. Měla jsem se držet svých zvyků a svého stylu. Měla jsem si se zmrzlinou zalézt do postele, pustit si nějakou komedii a relaxovat po svém.

V rychlosti jsem se lehce namalovala, vlasy sepnula do jednoduchého copu a oblékla se. Pohled na hodiny mi prozradil, že pokud okamžitě neopustím byt, přijdu do práce pozdě. V žaludku mi hlasitě zakručelo a hlady se mi udělalo až mdlo. Byla jsem zvyklá snídat i večeřet a ani jednoho se mi za uplynulých dvacet čtyři hodin nedostalo. Popadla jsem banán, jogurt z ledničky a balíček sušenek. Nic moc jídlo, ale lepší než být o hladu. Zkontrolovala jsem obsah batohu. Peněženka, klíče, kapesníky, telefon svačina a diář. Pak už jsem vyběhla ze dveří a svižným krokem se vydala ke knihkupectví.

 



Celý den jsem měla pocit, že nestíhám. Byla sobota, obvykle klidný den. Obvykle, ne dnes. Jeden z profesorů psychologie na mojí univerzitě vydal novou knihu a zrovna dneska měl autogramiádu a veřejné předčítání. Ne že by jeho kniha byla tak úžasná, že by přivábila ty davy studentů, kteří se mačkali mezi regály nebo stáli v dlouhé frontě kroutící se až ven. Bylo o něm ale všeobecně známo, že je takový egoista a sebestředný blb, že v jeho kurzu neprojde s áčkem nikdo, kdo není schopen přesně citovat jeho skripta. Asi všichni jeho studenti doufali, že když si koupí jeho nejnovější výtvor a nechají si ho od něj podepsat, profesor si je zapamatuje a se zahřátým egem k nim bude mírnější. Ke mně mírný nebyl. Pouhých pět minut v jeho přítomnosti mě donutilo dospět k rozhodnutí, že semináři z psychologie se vyhnu i za cenu, že bych musela chodit na trigonometrii. Náplní mé práce bylo radit zákazníkům, kde se která kniha nachází, doporučovat vhodné dárky pro babičky i děti, doplňovat vyprodané zboží a pokud byl v obchodě frmol, pomáhat za pokladnou. Kvůli panu profesorovi jsem musela několikrát utřít jeho stolek, aby na něm nebylo ani snítko prachu, vařit kávu (ani silnou, ani slabou, ale tak akorát, se lžičkou cukru a pár kapkami mléka), nosit další a další těžké krabice plné knih, ze kterých se na mě díval s hollywoodským úsměvem a jinou svou knihou v ruce, objednat mu pravé italské jídlo z restaurace vzdálené minimálně deset bloků („Ocenil bych, kdyby bylo ještě teplé, ano.”) a nastavovat větrák tak, aby na něj šel čerstvý vzduch, ale aby mu nefoukal pod ruce.

Když jsem v šest večer odcházela, byla jsem tak vyčerpaná, že se mi zdálo, že ani nedojdu na kolej. Otupělost a únava úplně vytěsnily z mé hlavy jakékoliv myšlenky na klavíristu i ten můj divný a vážně děsivý sen. Dokázala jsem myslet jen na sprchu, vydatné jídlo a pak teploučkou postel.

Vykoupaná a najedená jsem si vlezla na gauč, zabalila se do deky a pustila si televizi. Běžela zrovna série několika dílů seriálu o dvou bratrech honících a lovících nejrůznější bestie a nadpřirozené potvory. Jindy by mě takový program nezaujal, ale oba dva hlavní hrdinové vypadali více než dobře. Líbilo se mi jen se na ně poněkud tupě dívat a nemuset se zamýšlet nad dějem. Jakýsi démon s úplně černýma očima bez bělma zrovna vypouštěl svou temnou duši, zatímco bratři hlasitě odříkávali latinský text. Chtěla jsem se smát takové stupiditě, ale nešlo to. Přistihla jsem sama sebe, že napjatě svírám lem deky a koušu se do rtu. Při posílání do záhrobí značně agresivního ducha jsem si schovávala obličej do dlaní a dívala se jen škvírkou mezi prsty a po shlédnutí dílu o Bloody Mary vylézající ze zrcadla a chladně vraždící každého, kdo se podívá na svůj odraz na jakoukoliv lesklou plochu, jsem se regulérně bála jít i na záchod. Byla už tma, vypínač světla samozřejmě až u dveří a já se skoro třásla strachy. Ovšem příjemným strachem, úplně jiným než v tom příšerném nočním snu.

Pomalu jsem se odhodlávala zvednout se a statečně doběhnout ke dveřím a rozsvítit, když mi začal zvonit telefon. Lekla jsem se tak moc, že jsem vyjekla a poskočila na místě. Na okamžik se mi zatmělo před očima, krev mi bušila ve spáncích a adrenalin proudil žilami, než mi došlo, že bych měla telefon zvednout. Zhluboka jsem se nadechla a po stejně hlubokém vydechnutí hovor přijala.

„Bells, mám báječnou, úžasnou a skvělou novinku,” vypálil na mě bez pozdravu Jacob.
„Povídej,” usmála jsem se, i když to nemohl vidět. Ten kluk byl pro mě jako mladší bratr. Dělávali jsme si spolu legraci, že kdyby byl Charlie nebo Billy ženská, určitě by si toho druhého vzal a my s Jakem byli skuteční sourozenci. Charliemu ani Billymu to kupodivu moc vtipné nepřišlo. Překonali jsme spolu i krátkou krizi, kdy si Jake nebyl jistý, jestli do mě náhodou není zamilovaný, následkem čehož se mi vyhýbal a nekomunikoval se mnou. Pak ale potkal Bonnie a doslova se do ní zbláznil. Ani jednomu z nich nevadilo, že ona je o tři roky straší než on. Jakovi bylo v té době sedmnáct, ale ani nikdo by mu nehádal pod pětadvacet. Jako už mnohokrát jsem si umiňovala, že se odvážím zeptat se, jaké zakázané látky pro podporu růstu svalové hmoty tenkrát bral. Z úvah mě vyrušil jeho hlas.
„Budu táta,” skoro zakřičel a rozhodně to nebylo zoufalstvím, ale nadšením.
„Jasně a já zítra dostanu Nobelovku za objevy ve fyzice,” zakřenila jsem se. Jake byl vtipálek.
„Ne, to jako fakt, bez legrace. Bonnie mi to před chvílí řekla. Budeme mít miminko. Není to úžasný, Bell?”
Něco v jeho tónu mi napovědělo, že si opravdu legraci nedělá. Chvíli jsem nebyla schopná smysluplné, no, vlastně vůbec žádné reakce, pak jsem zcela nepatřičně hvízdla, načež se Jacob rozesmál.
„Je to skvělý. Budu táta. Musel jsem ti to hned zavolat a říct ti, aby sis v diáři tak za šest měsíců nechalo volno na křtiny. Půjdeš prckovi za kmotru, že jo?”
Nestíhala jsem a nechápala. Mozek mi vypověděl službu. Jake bude v osmnácti otcem a očividně ho ani trochu netrápí, že ještě studuje, nemá práci a nemají s Bonnie bydlení.
„Jasně,” dostala jsem ze sebe po trapně se prodlužujícím tichu. Nedokázala jsem ho zklamat a zkazit mu tu čirou radost dřív, než to udělá Billy nebo Bonniina máma.
„Já věděl, že budeš stejně nadšená jako já! Co kdybych ještě dneska přijel a šli bychom to spolu někam oslavit?” navrhl nečekaně.
„Ehm, neměl bys být spíš s Bonnie?”
„Jo,” souhlasil trošku zaraženě. „To bych měl. A budu, promiň. Jen mi prostě chybíš. Vadí mi, že za tebou jen tak nemůžu zaskočit a pokecat.”
„Ty mně taky chybíš, skorobráško. Kdy tu novinu řeknete Billymu?”
„Co nejdřív, bude rád,” pronesl sebejistě. Tak tím jsem si nebyla zrovna jistá.
„Pak mi zavolej, jo? A pozdravuj Bonnie,” odpověděla jsem poněkud nelogicky.
Jake ještě chvíli mluvil, než jsme se rozloučili a já konsternovaně položila telefon. Sliboval mi, že hned jak budu ve Forks, přijede za mnou a opijeme se spolu na počest jeho očekávaného potomka.
Jacob bude táta… Nějak jsem tomu stále nevěřila, přestože jsem o jeho slovech nepochybovala.

Telefon se znovu rozezvonil. Bez přemýšlení jsem ho zvedla a čekala, co mi Jake zapomněl říct. V telefonu bylo ale ticho.

„Haló?” zkusila jsem inteligentně.

V televizi právě starší z bratrů motorovou pilou uřízl hlavu urputně se bránícímu upírovi. V telefonu zapraskalo. Z ničeho nic mě polil ledový pot a ten odporný pocit z noci a snu se mi vrátil. Bez zjevné logiky se mi vybavily zase ty oči. Nyní rudé jako tepenná krev.

„Bello?” ozval se ten nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. A byla jsem si jistá, že ho slyším prvně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Lia

28)  Lia (14.11.2011 22:14)

Tak Jake bude táta nádherná kapitolka

Cathlin

27)  Cathlin (16.02.2011 11:18)

No, o Supernaturalu by se toho dalo napovídat! Že ano!!!! Já navíc nejsem vůbec zvyklá dívat se na horrory, takže jsem u poloviny seriálu (hlavně tedy ze začátku, pravda) měla zavřené oči a nervy na pochodu! :D :D :D
Mimochodem, taky odolávám a čtu tvoje kapitolky asi tak tou rychlostí, jako ty ty moje. Aby mi tvoje dílko vydrželo na dýl a abysme se u "našeho tématu" déle potkávaly. Jsem vážně moc zvědavá, jaká tvoje povídka vlastně bude!!! A určitě se místy neudržím a přečtu víc kapitol najednou...

Evelyn

26)  Evelyn (16.02.2011 10:35)

Cathlin, já jsem takový ten egoista, co se rád prohlíží a musí být vždy upravený. Ale po díle s Bloody Mary jsem se zrcadlům obloukem vyhýbala a to v ložnici bylo přikryté pár dní dekou

Cathlin

25)  Cathlin (16.02.2011 10:26)

Uááá... :-) Taky miluju Supernatural! A po Krvavé Máry jsem se nemohla týden podívat do zrcadla. A moc se mi líbila ta tvoje metafora se sešlápnutím brzy...! Krása, Evelyn!

ambra

24)  ambra (18.01.2011 10:10)

Ostuda ostudná se konečně vrhá na Klavíristu . Mám za sebou od rána poctivě všechny předešlé kapitolky, takže do téhle jsem naskočila už znovu ponořená v tom dechberoucím příběhu. Čistá hrůza a čistá fascinace doplněná o nádherný hlas . Ufffff!!!!
Hani, ten profesor mě fakt pobavil, znám přesně stejnýho týpka

Monelien

23)  Monelien (27.11.2010 14:33)

Začala jsem číst tuhle povídku a fakt mě zaujala, má to skvělej děj, úplně jsi mě do toho vtáhla Ale nejvíc mě (stejně jako Ree) potěšilo Supernatural, na který se momentálně shodou okolností dívám

sfinga

22)  sfinga (29.10.2010 21:45)

Omlouvám se, mám skluz a musím to napravit.
Když jsi líčila Bellin ranní iracionální strach ze snu, připadalo mi to, jako když jsi nakoukla do mé hlavy. Sice se běžně nesetkávám s upírem, ale občas se mi stane, že se moje hlava rozhodne počastovat mě pravou noční můrou a já pak spím při rozsvíceném světle. I já se pak divím, čeho, že jsem se to bála.

Tak Jacob bude tátou? hurá!!! A je ta jeho Bonnie milá a hodná?

nemusím psát, že se těším na další díl, protže na něj jdu hned

Gassie

21)  Gassie (22.10.2010 23:04)

Má dobrou autosugesci :D
Jacob bude táta :D To mě dostalo. Ale krásným způsobem.
Stejně jako Edwardův telefonát a vsuvka se seriálem kdy jeden z bratrů řezal upírovi hlavu. Naprosto dokonalé...

Evelyn

20)  Evelyn (22.10.2010 19:40)

A je tu opět děkovačka

eMusko, děkuju. Ono to s Jakem má svůj smysl, uvidíš
elie_darren, ano, vážně bude a slibuji, že se miminku nic nestane.
Ash, přiznám se, že jsem popisovala vlastní zkušenost s jedním seriálem. A děkuji
Ree, odhalilas mě. Původně tam měl být nějaký bezejmený horor, ale pak jsem neodolala. Jo, a taky tě miluju
Dennnii, lepší telefonát, než návštěva, ne? Jak je to s Jakem a vlkodlačstvím se dozvíš v příští kapitole, ale já sama sobě připadám tak průhledná, že myslím, že to stejně víš.
Michangelo, děkuju
Janebo, všechny díly mají kolem dvoi tisíc slov
hellokitty, díky
Leilo, děkuju. A ano, nebyl to zrovna perfektní den...
Hani, moc mě těší, že u tebe moje povídka vyvolává stejné reakce, jako tvá u mě.
kristo, děkuji moc. Telefonát bude brzy objasněn.
Bye, děkuju. Bez Jacoba by to nebylo ono, že.
Ewiku, děkuju
Silvaren, děkuju mnohokrát.
Sarko, to není slabá vůle, spíš jakási osudovost. Děkuju
Ivanko, děkuju. Jake to nebude mít úplně jednoduché, ale táta opravdu bude
churinko, děkuju
Linfe,
Katie, Jakovo otcovství má vážně smysl pro budoucí události.

Děkuji všem ještě jednou

Katie

19)  Katie (22.10.2010 15:31)

Uááá!!! Édwárd! Naprostá dokonalost! Jake a táta? Nějak mi to nejde dohromady. :D Ale fakt krásná kapitola, budu se moc těšit na další! :)

Linfe

18)  Linfe (22.10.2010 12:22)

churinka

17)  churinka (22.10.2010 09:10)

Móc hezký.Už abych mohla číst další díl. Těším se.

Ivanka

16)  Ivanka (22.10.2010 08:54)

Dovrý, vybral si tu lepší možnost, jenom zavolal. Jsem na tebe pyšná Edwarde. Jo a Jacobovi moc gratuluju k miminku, konečně ho někdo ve své povídce udělal plně šťastného. Krása...

SarkaS

15)  SarkaS (22.10.2010 07:12)

To její ujišťování sama sebe bylo perfektně sepsaný! Kdybych se takhle překecávala taky bych si pak věřila :D Jake ten to rozseknul, nevěděla jsem co čekat, ale tohle rozhodně ne A Edward... Má chlapec fakt nějakou slabou vůli

Silvaren

14)  Silvaren (22.10.2010 00:40)

Je to přímo brilantní! Bella mě pobavila, jak se snaží zuby nehty držet toho, co zná. A na scéně se objevil Jacob! A vážně to volá Edward? Ten tajemný a smrtelně nebezpečný Edward? áááá Nemůžu se dočkat pokračování.

Ewik

13)  Ewik (21.10.2010 23:58)

Moc krásný díl
Těším se, k čemu všemu se Edward odhodlá.

Bye

12)  Bye (21.10.2010 23:34)

Ajéje, zrovna když se Bella ukidnila, že se jí to všechno jenom "zdálo"... jí zavolá EDWARD!!!
Chci okamžitě vědět, co jí bude říkat!!!
A aúúúúúúúúú (to je jako zavytí), Jacob je na scéně!!!

krista81

11)  krista81 (21.10.2010 23:34)

Tak neodolal a musel ji alespoň slyšet??
A chudák Bella napřed tak strašný sen, pak den "blbec" v práci, ale novinka od Jakea to zlepšila a nakonec krásný neznámý hlas v telefonu.
Celá napjatá a zvědavá se těším na další dílek.

Hanetka

10)  Hanetka (21.10.2010 23:21)

Ježkovy voči, Evelyn, to je síla! Já nemám slov. Jen koukám. jo, a slintám. A jsem táááááák zvědavá, jak to bude dál...

9)  Lejla (21.10.2010 23:19)

Bella nemela zrovna idealni den,ale zkratit si vecer koukanim na takove veci A do toho Jake,ktery by stesti mohl rozdavat a pak ten telefon zvoni, nikdo se neoziva a nakonec ta synfonie, ktera zmeni vse. Uzasny dilek

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Bree