Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

A opět pohled Edwarda. Slibuji, že příště už bude kapitola trochu dějovější a pohneme se dál :-)

Studený horský vzduch na mě působil jako ten nejjemnější balzám. Zhluboka jsem dýchal opřený o kapotu auta. Zavřel jsem oči a snažil jsem se vytěsnit vzpomínky na její vůni. Nešlo to. Útočila na mě a spalovala mi hrdlo, přestože z auta během dne už vyvála. Po několika minutách, kdy intenzita ohně v mém hrdle začínala slábnout, jsem s překvapením zjistil, že na její vůni nechci zapomenout. Jistě, trýznila mě, ale nyní, daleko od Belly Swanové a od možnosti, že jí ublížím, se mi ta bolest téměř líbila. Líbila se mi vzpomínka na dívku s čokoládovýma očima a tichou myslí.

Slunce se pomalu schovávalo za obzor. Konečně jsem se dokázal pohnout. Sebral jsem své zavazadlo a vykročil ke srubu. Nebydleli jsme tu nějakých čtyřicet let. Přesto jsem se mohl klidně okamžitě nastěhovat a domu to na komfortu neubralo. Ke štěstí, tedy spíše pocitu jakéhosi klidu a spokojenosti, mi stačila kvalitní stereosouprava, kterou jsem si přivezl, zásoba knih, které jsem si přivezl, a klavír, který tu byl. V každém našem domě musel být klavír. Jen u něj jsem se dokázal odpoutat od všeho toho zla, které jsem za svou příliš dlouhou existenci napáchal, a cítil jsem se dobře, zase jako Edward Mason, člověk.

Zapálil jsem oheň v krbu a posadil se na koberec před něj. Fascinovaně jsem hleděl na plameny stravující dřevo. Napadlo mě, jaké by to bylo, kdybych tam strčil vlastní ruku. Nebo kdybych si lehl na hořící hranici. Bezděčně jsem se oklepal. Ač to bylo nemožné, cítil jsem na svém těle husí kůži. Stejný pocit, jako když jsem nastoupil do auta a ocitl se zahalen její vůní.

Vrčení rezonovalo mými ústy a rozechvívalo mou hruď. Nemohl jsem ho zastavit. Lovec, bestie, démon nebo prosté zlo ve mně muselo dát najevo svou touhu. Touhu po krvi, která tak sladce a přesto přírodně a přirozeně voní. Nezastřena žádným parfémem mi naplňovala plíce a nutila mě vymýšlet tisíce plánů, jak najít její majitelku a zabít ji. Vzít ji to, co jsem tak chtěl, a bez čeho ona nemohla žít.

Všechny mé nápady, jak se k ní dostat a prokousnout jistě jemnou a hebkou kůži na jejím hrdle, viděla Alice. Telefon v mé kapse vibroval, svítil a zvonil bez přestání mnoho minut. Alice nebo kdokoliv jiný, kdo by mě mohl zastavit, byli příliš daleko. Nikdo mi nemohl zabránit stát se monstrem vraždícím nevinné dívky. Nikdo, kromě mě. I když jsem byl téměř šílený bolestí a žízní, dokázal jsem zůstat bez pohnutí sedět na místě a jen si představovat chuť té rudé tekutiny ve svých ústech. Té představě téměř nešlo odolat.
Zvonění telefonu ustalo. Vystřídalo do pípání příchozích zpráv. Jako ve snu jsem si sáhl do kapsy a mobil vytáhl. Mluvit bych v tu chvíli nedokázal, číst SMS ano. Všestranná a stále dokonale funkční mysl byla náhle výhodou. Přesto jsem obsah zpráv vnímal jen jejím koutkem. Zbytek se zabýval vůní, která mě obklopovala.

Edwarde, okamžitě vypadni z toho auta!

Edwarde, synu, najdi sílu. Najdi vůli a vystup. Vracíme se, jen na nás prosím, počkej.

Bráško, promiň. Nevěděl jsem, že to ona byla tím důvodem. Zkus ji nezabít. Věřím ti.

Edwarde, vystup a běž lovit! Do lesa.

Edwarde!!!

Telefon pípal dál, jak se má rodina pokoušela promluvit mi do duše. Něco takového bylo ale nemožné. Nejde promlouvat k něčemu, co neexistuje.

Já neměl duši, neměl jsem naději na spasení. Dávno jsem byl zatracen. Já sám sebe zatratil. Svými činy, myšlenkami, zpupností, svou podstatou, které jsem tak snadno podlehl. Můj život skončil a to, co jsem měl nyní, se dalo nazvat přinejlepším živořením. Byl jsem na samém dně. Úvahy o vlastní, definitivní, smrti bez přestávky zaměstnávaly kousek mé mysli. Jenže něčím takovým, jako sebevražda, bych se připravil i o ten poslední střípek naděje, že mi Bůh odpustí. Odmítal jsem si to přiznat, ale v hloubi sebe jsem věděl, že stále naivně doufám v zázrak a smilování. Dobrovolnou smrtí bych zklamal svou rodinu. Nesnesl bych, aby se kvůli mně trápili ještě víc.

Byl jsem sice na dně, ale pořád existovala možnost propadnout se ještě níž. Živil jsem se lidskou krví, ale nikdy jsem nezabil nikoho nevinného. I když jsem se sám sobě smál, že zrovna já si troufám soudit činy jiných, žádná z mých obětí neměla takříkajíc čistý štít. Patřili ke spodině společnosti, většina z nich k lidským zrůdám. Jejich zabití jsem si dokázal svým zvráceným způsobem částečně ospravedlnit. Kdybych ale zabil ji… Kdybych poslechl ten křičící vnitřní hlas nutící mě vzít si ji, nedokázal bych se se sebou být. Nemohl bych se už ohlížet na své milované. Zničení sebe sama by bylo jedinou variantou budoucnosti. Ke všem svým hříchům bych přidal ještě sobectví.

Věděl jsem, že nejlepší by bylo vystoupit z auta, jít od něj co nejdál a trpělivě počkat na návrat své rodiny. Věděl jsem, co bych měl dělat, ale neudělal jsem to. Pomalu jsem otočil klíčkem v zapalování a šlápl na plyn. Řítil jsem se ulicemi a vůči ostatním řidičům byl značně bezohledný. Neexistovala však možnost, že bych způsobil nehodu. Setina kapacity mé pozornosti bohatě stačila, abych se bezpečně věnoval řízení.
Cesta, která by mi jindy trvala minimálně dvanáct hodin, se dala zvládnout za pět. Pět hodin jsem polykal vlastní jed, který měl zůstat nevyužit, a skřípal zuby, které se tak moc chtěly zakousnout do jejího hrdla.

Hluboko v lesích obklopen horami jsem smykem zastavil u našeho srubu a vyskočil z auta. Najednou jsem měl pocit, že bych nedokázal její vůni na prázdno dýchat už ani zlomek vteřiny. Ochromen žízní a spalován potřebou ji uhasit jsem se vydal na lov. Srna, jezevec a jako sladká tečka na závěr medvěd. Vyčerpaně jsem se čelem opřel o kmen stromu, pod který jsem mrtvá zvířata pohřbil. Dokázal jsem to. Měl jsem možnost vzít si ji, ale neudělal jsem to. Absolutně jsem nechápal, kde jsem našel sílu a odhodlání k odjezdu sem. Čas strávený v tom autě s její vůní byl jako procházka po rozpáleném železe. Bolelo to. Trpěl jsem každou vteřinu. Ale pocit, který se dostavil, když do mých plic prvně pronikl vzduch bez jediné stopy po ní, ten se nevyrovnal snad ničemu, co jsem kdy zažil. Netvrdil bych, že prožitá muka za něj stály. Ale měly svůj smysl. Dokázaly mi, že nejsem taková troska a pudy ovládaná zrůda, za jakou jsem se považoval. Ukázaly mi, že i když já sám naději ztrácel, ona mě neopouštěla.

Lidským tempem jsem se vrátil k autu. Otevřel jsem všechny dveře a nechal čerstvý vzduch pohladit každičký milimetr jeho vybavení. Vsáknout se do látky potahů a vyhnat z nich její vůni.


Nechtěl jsem mluvit s Alicí, ani nikým jiným. Stejně už věděli, že jsem tady a ona stále žije, aniž bych jí do jejího života jakkoliv zasáhl. Přesto jsem alespoň poslal Carlisleovi zprávu. Jako poslušný syn.

Animovaná obálka na displeji zapadla do schránky a odeslala se. Držel jsem telefon v ruce a zíral na něj. Hlavou mi vířily miliony myšlenek, ve většině z nich figurovala ona, Bella Swanová. Urputně jsem se snažil na ni nemyslet, ale efekt této snahy byl přesně opačný. Papírek s jejím kulatým, téměř dětským rukopisem jsem rozcupoval na kousíčky tak drobné, že by je ani upír nemohl sestavit dohromady. Problém byl v tom, že já ho sestavovat nepotřeboval. Dokonale jsem si pamatoval její telefonní číslo i emailovou adresu. Má paměť mi nedovolovala zapomenout.

Téměř bezmyšlenkovitě, jako kdyby mě ovládal někdo jiný, jsem vymačkal těch devět číslic a přiložil přístroj k uchu. Vyzváněcí tón. Poprvé, podruhé, potřetí.

Jsem blázen!
Zahrávám si s osudem.
Zešílel jsem.
Co řeknu, když to vezme?
Co to, sakra, provádím?

Už jsem chtěl zmáčknout červené tlačítko, když byl hovor přijat. Na druhém konci bylo ticho. Člověk by neslyšel vůbec nic. Já ale nebyl člověk.
Byla doma. Tak tři metry od ní hrála tlumeně televize. Reklama na prací prášek. Venku pršelo. Kapky deště stékaly po skleněném povrchu blízko ní. Ona byla zachumlaná do deky, která jí hladce sklouzla po nahém předloktí. Nadechla se.

,,Haló?”

Její hlas postrádal onu dokonalou melodičnost hlasu upířího. Okamžitě jsem poznal, že neumí zpívat. A také jsem okamžitě poznal, že je unavená. Srdce jí tlouklo pravidelně. Když jsem se ale neozýval, zrychlilo své tempo a dech jí uvázl v hrdle. Lekla se.

,,Bello?”

Sám jsem nechápal, proč jsem promluvil. Jakmile její jméno proklouzlo mými  rty, litoval jsem toho. Pár vteřin jsem litoval. Pak se usmála. I přes vzdálenost, která nás dělila, jsem si byl jistý, že se usmívá. Nejspíš podvědomě si zajela rukou do vlasů a jeden z pramínků si natáčela na prst. Slyšel jsem, jak se tře o její kůži. Představil jsem si, jak se kolem ní při každém pohybu šíří její vůně.

,,Kdo volá?” zeptala se zvědavě, ale už bez jakýchkoliv známek strachu.

Polkla a oblízal si rty. Semkl jsem víčka. Uvnitř mě probíhal nelítostný boj. Jedna moje část, a já nevěděl, jak velká část to je, si zoufale přála, aby mluvila dál. Jiná má část na mě křičela, abych okamžitě položil telefon a zapomněl na ni. A další část mě pobízela, abych se s ní seznámil. Abych ji lovil. Nedokázal jsem říct, který z těch hlasů poslechnu.

A ona mlčela. Trpělivě čekala na mou reakci. Nedočkala se jí. Z náhlého popudu jsem stiskl pevně, příliš pevně, křehký stroj v mé ruce a ten se s bolestným zanaříkáním rozpadl. Jeho zbytky jsem mrštil přes celý pokoj. Schoval jsem hlavu do dlaní.

Nerozuměl jsem sám sobě. Neměl jsem jí volat. Nechápal jsem, proč jsem něco tak hloupého udělal.

Až když oheň v krbu dohořel, zvedl jsem se a posadil se ke klavíru v rohu místnosti. Naladit ho bylo otázkou pár minut. Prsty se mi samy rozběhly po klávesách a nohy se samy opřely do pedálů. Hrál jsem skladbu, která mi vířila myslí. Naplňovala ji a změnami v rychlosti, hlasitosti i naléhavosti mě trýznila stejně jako vůně Belly Swanové. Teprve po několika hodinách jsem si uvědomil, že ta skladba je o ní. Hrál jsem píseň, ke které mě inspirovala. A najednou jsem zatoužil, aby mě a mou hru ona slyšela. A aby věděla, že tahle píseň je jen její.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

SarkaS

12)  SarkaS (25.10.2010 20:02)

Skvela kapitola, jsem rada ze Ed odolal

Carlie

11)  Carlie (25.10.2010 19:53)

Evelyn, Ty kouzelnice , trestuhodně zapomínám komentovat, honem se kaju... Úžasné dílko a tahle kapitola obzlášť , páni a tohle bylo nejsilnější: ty SMSky a: "Telefon pípal dál, jak se má rodina pokoušela promluvit mi do duše. Něco takového bylo ale nemožné. Nejde promlouvat k něčemu, co neexistuje." :'-(
A... Bella měla v hlase radost? Poznala, kdo jí volá? Přála si to taky?

Lenka326

10)  Lenka326 (25.10.2010 19:22)

krásné, všechny ty dokonale popsané pocity! Už se moc těším, co bude dál.

eMuska

9)  eMuska (25.10.2010 19:14)

Moooje nervy! Tá skladba! Tá pieseň! Ty si to popísala tak dokonale, nemám slov! Vieš neskutočne úžasným spôsobom podať čitateľovi príbeh. Svojsky, fascinujúco, dokonale, samozrejme... Si skvelá autorka.

Lorraine

8)  Lorraine (25.10.2010 19:07)

krásné!!!! ale už musím přiznat, že trocha více akce by mi nevadila;) ale jinak krásné!!!!

7)  elie_darrem (25.10.2010 18:43)

skvělý

6)  Lenka16 (25.10.2010 18:43)

perfektní.:)

churinka

5)  churinka (25.10.2010 18:35)

n.á.d.h.e.r.a. chci další kapitolu,prosím

Michangela

4)  Michangela (25.10.2010 18:34)

Baruu

3)  Baruu (25.10.2010 18:30)

Úžasně procítěné, detailně popsané... Mám u toho tolik smíšených pocitů, ale i tak to vede jenom k jednomu a to k tomu, že jsi to napsala KRÁSNĚ a BRAVŮRNĚ Líbí se mi to

Ree

2)  Ree (25.10.2010 18:30)


Ty jsi dokonale dokonalá. Tohle bude ještě zajímavé

Gassie

1)  Gassie (25.10.2010 18:28)

Krásné
Ten jeho vnitřní boj je popsaný naprosto uvěřitelně a dokonale.
Je mi ho líto.
Miluju tohohle Edwarda se špatným sebeovládáním

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek