Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

19. kapitola - Co žere Alici?


Mani

Když vešla do pokoje, v očích měla směsici obav a vzdoru. Já byl docela dost vytočený. Už pěknou chvíli jsem nedělal nic jiného, než čučel na hodinky. Co ji, prokrista pána, tolik zdrželo v La Push? V La Push! Vždyť tam jsou ti… ti… sakra, je tam ON! Ještě jednou jsem ji sjel pohledem od hlavy až k patě. Pořád si udržovala svůj vzdor a já svůj vztek. Knihu, kterou jsem měl připravenou jako kulisu, jsem naštvaně zaklapl a hodil vedle sebe na prázdnou stranu postele. Odmítal jsem se na ni opět podívat. Protože mi došlo, že ten vzdor musí z něčeho nutně pramenit. Ona udělala něco, co se mi nelíbí! O to se vsadím třeba i s Emmettem! Do prdele!


„Ahoj,“ řekla nejchladněji, jak uměla, a dala se do pohybu ke dveřím do koupelny bez toho, aby se zastavila. Koupelnové dveře za sebou ale nezavřela a já slyšel, jak pouští vodu a myje si ruce a taky tvář.


Na její pozdrav jsem jenom něco neurčitého houknul. Ani si nejsem jist, jestli to vůbec zaregistrovala.

Mísily se ve mně dva úplně protichůdné pocity. Strašně moc jsem ji chtěl seřvat za to, že tak zbaběle uprchla do La Push bez jediného slovíčka, a hlavně za to, že tam zůstala tak dlouho, a taky jsem ji chtěl přitisknout k sobě a líbat do skonání světa.


Když se opět ukázala ve dveřích, utírala si tváře ručníkem. Z obličeje byly vidět jenom ty její vykulený oči. Pak se otočila a zaplula zpátky do koupelny, aby se vzápětí objevila, tentokrát bez ručníku.


„Copak se děje?“ zeptala se, když si sedala na postel a zouvala tenisky.


„A copak já vím? Mně se tady nic neřekne!“ Tak a teď jsem vybouchl! No bezva! Jsem pako!

* * *


Winie

U vily jsem byla cobydup. Mávla jsem na pozdrav Jasperovi a Emettovi. Zase sledovali nějaký sportovní kanál. Dostat Emmetta od ovladače byla nad lidské… teda upíří síly, tak se o to už ani nikdo nepokoušel. V kuchyni jsem uloupila z mísy nádherně vyleštěné jablko. Nic víc by se do mě po té žranici, co uvařila Emily, nevešlo. Když jsem se otáčela od pultu, málem jsem vrazila do Esme. Díky bohu za její upíří smysly, jinak by tác, co držela v ruce, byl na zemi. Ten tác byl plný jídla - evidentně večeře pro Maniho. Esme byla smutná. Vždycky nesla těžce, když někdo odmítal její jídlo.


„Dobrý večer, Esme. Co se děje?“ kývla jsem hlavou k předmětu doličnému.


„Mani….nechce nic k jídlu. Má děsnou náladu a chová se jako…“ zarazila se a omluvně se usmála. Do háje, ten ji musel opravdu vytočit. „Běž za ním, holčičko, snad se uklidní!“ No, tím si nejsem vůbec jistá, Esme… Ta povznesená nálada mě opustila a já vyrazila čelit Maniho hněvu!

Otevřela jsem dveře a podívala se k posteli. A Mani nikde. Místo něho tam seděl čínský bůh pomsty! Rovná záda, ramena stažená dozadu a pohled upřený na hodinky. Připadala jsem si jak puberťačka při pozdním návratu domů. Pak se podíval na mě. Kdeže je ten milující pohled ze včerejšího večera? Přejížděl po mně očima, jako by hledal důkaz. Sakra, ale čeho? Tak jsem se zdržela! Copak jsem pod dozorem?


Zatnula jsem zuby, pozdravila ho a šla se umýt. Něco zažbrblal. Ksakru, máš podebranej palec, nebo co? Pozdravit je slušnost, ovšem odpovědět povinnost – to tě nikdo nenaučil?


Vrátila jsem se do pokoje a sedla si na postel. Venku se mezitím dost setmělo a rozfoukal se vítr. Bouřka tu bude co nevidět.


A pak vypukla. Nejen venku, ale i tady uvnitř Maniho pokoje. A stačila na to jedna jediná otázka. A taky odpověď.


„Copak se děje?“ s pracně předstíraným klidem jsem si sundávala tenisky.


„A copak já vím? Mně se tady nic neřekne!“ vyštěknul. Takhle teda ne, holečku, jak se do lesa volá, tak se vlkodlak ozve!


„Zatraceně, co tě žere, Mani?“ mrštila jsem botou do kouta. „O co ti jde? Věděl jsi, že jsem v La Push! Jo, a bylo mi tam fajn! Nikdo tam na mě neřval a netvářil se, jako bych mu zabila zlatou rybičku!“ Ve mně to jen tak vřelo.


Venku zahřmělo. Mani jenom vztekle zafuněl. Raději jsem se zvedla a šla pro tu botu. Zítra bych ji určitě hledala.


„Zítra tady taky nebudu, mám hlídku!“ dodala jsem a z postele se ozvalo podrážděné zasyčení.

„Na žádnou hlídku nepůjdeš! S tím jsi snad už skončila?!“ Venku zafičel vítr a ozvalo se praskání větví.


„Opravdu? A to jako proč? A co mám podle tebe dělat? Sedět tady na zadku a oprašovat ty hnusný ksichty?“ ukázala jsem na masky na stěnách, aby si náhodou nemyslel, že mluvím o jeho příbuzných.


„Hlídat nomády je moje práce!“ vstřícně jsem se snažila o klidný tón, ale Mani všechno zkazil svým znechuceným odfrknutím.


„Jasně, hlavně když ti při tom bude asistovat Paul!“ Tak tohle byla podpásovka!


„Paul je můj kamarád, jenom kamarád... jo, jsme si spolu blízcí, ale to je i tím, že hlídkujeme spolu, tak to prostě je,“ snažila jsem se mu vysvětlit svoje city k Paulovi.


„A jak moc „blízcí“ jste si byli tenkrát u vodopádu. Winie? Zatraceně, vždyť já ho z tebe cítím i teď!“ Mani teatrálně začenichal ve vzduchu. Venku se zablesklo.


Měla jsem tušit, že tohle vytáhne... proč jsem mu to jen nevysvětlila dřív, už na marodce!


„Ano, udělala jsem chybu! To jsi chtěl slyšet? Ale my se jen líbali! K ničemu jinému nedošlo, klidně se na to zeptej Edwarda. Byla jsem vzteklá a zraněná, když jsi odešel s Juls. Já ji z tebe taky „cítila““ naznačila jsem ve vzduchu uvozovky, „a to pořádně! To nebylo žádné letmé obejmutí, že jo? Ale hlavně, já Paula nemiluju a ani nikdy nemilovala.“ Otočila jsem se tak, abych mu viděla přímo co očí. „Můžeš ty tohle říct o Juls?“


Venku blesk stíhal blesk a Mani ztuhnul. Potvrdil tak moji domněnku a já se právě v tomhle chtěla tak strašně moc mýlit. Chtělo se mi brečet, ječet a rozbíjet věci. Nejlépe o něčí hlavu. Začala jsem jen ječet. Ale zato dost nahlas.


„Jsem ráda, že jsme si to vysvětlili! A když jsme u těch odhalení, včera jsem se s tebou opravdu chtěla milovat. Protože tě miluju, strašně moc. Jenže by mi vadilo, aby nás poslouchal celý dům. Stejně jako nás poslouchají teď!“ celý dům ztichnul. „Doufám, že jste nás všichni dobře slyšeli, pokud ne, stačí zabouchat na zeď a my tu frašku přehrajem znova!“


Okamžitě se ozvala BUCH BUCH a z pokoje Emmetta a Rose se ozval zvuk, jako když se něco keramického střetne s něčím kamenným, následovaný bolestným zaskučením. To byla poslední kapka do poháru mého sebeovládání.


„Winie, ne!“ ozval se vyděšený Edwardův hlas kdesi za dveřmi. Blesk udeřil nedaleko domu a Maniho pokoj se rapidně zmenšil. Já se totiž proměnila. Sakra, to bylo moje oblíbené tričko! S medvídkem.


Dveře v tom okamžiku doslova vybuchly v záplavě upířích těl s Edwardem v čele.

„Winie, klid!“ pronesl tónem policejního vyjednavače. Zavrčela jsem. Nikoliv výhružně, ale znechuceně.
Zatraceně, Edwarde, vždyť víš, že bych nikomu neublížila. Tohle je prostě reakce na stres.


Edward chápavě pokýval hlavou. Obrátil se ke zbytku komanda připravenému zpacifikovat rozzuřeného vlkodlaka.


Když jsem viděla Emmettův výraz, bylo mi jasné, že se na to vysloveně těšil.


„Půjdeme...“ ovšem než to dopověděl, vzteklý hlásek Alice ho přerušil.


„Tak to teda ne, nenechám tady Maniho s touhle uštěkanou hysterkou!“ vyskočila jako čertík z krabičky. Na sobě měla červený kostýmek. Velice příhodné. To označení se mě fakt dotklo. Teď jsem zavrčela už cíleně a vztekle. Dala jsem do toho všechno – naježenou srst, vibrující hrudník, vyceněné zuby... úplná studie vzteklého vlkodlaka.


Tak to beru zpátky, Edwarde. Zahrajeme si na Červenou Karkulku!


„Jaspere, odveď si ženu,“ obrátil se Edward na jmenovaného, a ten ji opravdu za patřičného zvukového doprovodu z úst Alice odvedl. Pak omluvně pokrčil rameny a pomalu za sebou zavřel dveře. Otočila jsem hlavu na Maniho, který seděl v posteli a nevěřícně na mě zíral, jako by v životě neměl v pokoji vlka o velikosti koně.


Upřela jsem na něj výmluvný pohled, nehodlala jsem se před ním producírovat nahatá. Po chvilce pochopil a obrátil se obličejem k oknu.


„Opravdu ti děkuju!“ Už převlečená jsem se zmítala mezi naštváním a smutkem.


„Fakt ti děkuji, že jsi mě přiměl říct, co k tobě cítím, tímhle způsobem. A že jsem se znemožnila před celou tvou rodinou!“ Cítila jsem, že co nevidět začnu brečet, a tak jsem raději vyběhla z místnosti. Chtěla jsem běžet i pryč z domu, ale zachytila mě ledová ruka. Esme. „Pojď, holčičko!“ řekla laskavě, ale nekompromisně, a zatáhla mě do kuchyně. Tam přede mě postavila můj kafáč a mísu lívanců. Jo, s plným žaludkem se všechno snáší líp, pomyslela jsem si, začala likvidovat tu dobrotu a brečet si do kafe.


* * *


Mani

Její odhalení mě naprosto sejmulo. Zůstal jsem na ni čučet s doslova otevřenými vrátky. Nějaký Paul mi mohl být u prdele, ale to, že mě chce… MĚ! Ona chce mě!!! Tohle mě tak nějak dostalo. Právě teď jsem si nedokázal vzpomenout na jediný důvod, proč se tak blbě hádáme. Já bych přece pro ni udělal první poslední, to je samo sebou, ale že ona? Ona mě MILUJE! A chce být se mnou! Pořád jsem lítal ve své fantazii, takže mi uniklo, že naštvaně vyběhla z místnosti. Ne, zase až tak moc mimo jsem nebyl... hlavně, když mi naservírovala Juls. A to tedy fér nebylo. Já se s ní nemuchloval někde uprostřed paloučku nebo pod romantickým vodopádem… no jo, muchloval, v hotelu, ale jenom jednou a to jsem ještě o Rajčátku nevěděl. Tehdy jsem si myslel, že jsem napořád zamilovaný do Juls. A teď vím, že Juls už je minulost. Přítelkyně, to jo, ale přesto všechno je to minulost. Bez Winie nepřežiju ani vteřinu!


Z celé té scény, co se u mě v pokoji právě odehrála, jsem byl značně zmatený. Co zmatený! To by bylo ještě slabé slovo. Nejdřív mě rozcupovala svou neuvěřitelně svůdnou, ale přesto prořízlou pusou, pak mi vyznala lásku tak hlasitě, že by to bylo slyšet snad i na Aljašce a nakonec se proměnila přímo v mém pokoji. Její slova mi pořád duněla v uších, a tak jsem tam jenom seděl jak ubohej blázen a sledoval, jak se Emmett jenom třese na boj.


Když se pak do celé záležitosti obula Alice a začala se do Winie navážet, tak mi bylo jasný, že je nejvyšší čas zakročit. Což jsem už ale nestihnul, protože Edward, který se chopil pozice jak vyjednavače, tak i tlumočníka, urovnal celou situaci dřív, než stihnul kdokoliv kohokoliv kousnout. Nebo hůř…


Cítil jsem se doslova jako Alenka v říši divů, když pak Jasper s pokerovou tváří sevřel do svých svěráků vztekající se a rudě oděné cukající klubko jménem Alice. Během chvilky se změnila na zfetovanou loutku, což znamenalo, že na ni použil svůj dar. Až se Alice probere, rozhodně bych nechtěl být v Jasperově kůži!


A pak, pár dalších chvilek na to, jsem zůstal v pokoji jenom já s mou vlčicí. Pohledu, který mi věnovala, jsem nerozuměl. Koukala na mě, jako by se mi snažila něco vsugerovat. Marně! Ani obraz ani zvuk. Pak její pohled zaletěl k oknu. Konečně mi došlo, že po mně chtěla, abych se odvrátil.


Za zády jsem uslyšel něco jako odfrknutí a hlasité lup a pak už jenom tichý povzdech. Ostatní zvuky mluvily samy za sebe. Šustění trička o její sametovou kůži, stejně jako tlumený hvizd jeansové struktury těsně po tom, jak si je rychle – možná trhem – soukala na sebe.


„Opravdu ti děkuju!“ řekla smutně a docela naštvaně, když všechny zvuky dokazující ukončení oblékání ustaly.


„Fakt ti děkuji, že jsi mě přiměl říct, co k tobě cítím, tímto způsobem. A že jsem se znemožnila před celou tvou rodinou!“ vyrazila se sebe zároveň se vzlyknutím a pak mi zmizela ve dveřích.


Rozhlídnul jsem se po prázdném pokoji, jako bych ho viděl poprvé. Nebyla tady, ale pořád jsem ji tady v domě slyšel. Šla do kuchyně a tam bulela. Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že tu cestu za ní rozhodně podstoupím. Snad se nezabiju potupným pádem ze schodů, propána! A taky že mě neubude, když se to nějak pokusím srovnat… nebo co.


Vymotal jsem se z peřin a nazul bačkory. Chodil jsem už docela dobře, i když o hodně pomaleji než před bitvou. Ale za ní jsem musel. Schody se nakonec ukázaly jako zanedbatelný problém. Větší mě čekal v kuchyni. Winie si bulela do kafe a cpala se horou lívanců, zatímco Esme se na mě dívala jako na vraha malých dětí.


Beze slova jsem přistoupil ke kredenci a vytáhl si hrnek. Z nádoby na kávu se ještě kouřilo a aroma se rozlévalo po celé kuchyni. Trochu jsem z ní ulil. Dlouze jsem si k černé tekutině přivoněl a pak jsem vyndal taky cukr a z lednice mléko.


Esme pořád mlčela, ale neodešla. Jako by se pasovala do pozice Winiina bodyguarda. No jo, ženský budou vždycky držet spolu. Místo abych už konečně něco řekl, jsem poslouchal, jak pomalu ustává Zrzčin pláč. Když jsem měl kafe hotové, přenesl jsem hrníček na kuchyňský stůl a přisedl si ke stolu.


Winie se mi pohledem vyhýbala a já netušil, jak začít rozhovor.


„Omlouvám se,“ vylítlo ze mě najednou a já spatřil Esme, jak se jí vyjasnila zakaboněná tvář, dřív, než se stihla odvrátit. Dělala teď, že něco moc pečlivě pucuje u sporáku, ale mně neoblafne! Pořád mi nevěřila, že Winie neublížím.


Winie se prudce nadechla a pak spolkla své sousto. Trochu u toho vypadala jako křeček s naducanými tvářemi, ale i tak byla k sežrání.


„Rád bych se teď prošel a ocenil bych tvou společnost, půjdeš?“ zeptal jsem se s docela malinkatou dušičkou. Esmeina hlava lehce přikývla. To mi dodalo jistotu, že nedělám žádnou botu.


Chtěl jsem ji dostat ven z tohohle domu a konečně si promluvit. Ne řvát, ne hádat se, ne si vyčítat… jenom si promluvit. Nic víc. Netrpělivě jsem čekal, až dosyslí.


„Nechci se vám do toho vměšovat, mládeži,“ pronesla Esme celá nervózní, že se nám plete do dialogu, „ale venku pořádně lije. A ty ještě přece nejsi zdravý,“ namítala.


„Možná, ale když budu opatrný a když budeš… se mnou…“ zasekl jsem na Winie pohledem.

Tehdy konečně vyhledala můj pohled. V očích měla bolest a já měl chuť si vrazit pár facek.


„Půjdeš, viď?“ Na jejích rtech jsem doslova visel.


V jedné ruce držela svůj hrníček a v druhé omaštěný lívanec.


„Tak jo,“ řekla a já málem od radosti převrhnul svůj kafáč. „Ale nejdřív si to dojím, je to moc dobrý, Esme…“


„Ani nápad!“ protestovala Esme. „Ven se půjde, ale rozhodně nepůjdete vy dva!“ poručila a očima vyhledala strop kuchyně. Myslím, že tím dávala jasně najevo, ať se všichni upíři zdekujou a nechaj nám alespoň nějakou tu iluzi soukromí.


Pro mě bylo v tuhle dobu nejdůležitější jenom to, že Winie souhlasila, že si se mnou promluví! Byl jsem v sedmém nebi. Měl jsem v plánu se jí omlouvat po celou dobu, co budu k tomu mít příležitost. Říct jí, jak moc pitomej jsem, jestli to ještě neví sama, a chtěl jsem jí taky říct, jak moc ji miluju. Ale hlavně, hodlal jsem ji konečně sevřít v náručí bez toho, aby se u toho někdo z Cullenů uculoval nebo dělal blbý poznámky, jako třeba Emmett.


* * *


Alice

„Jaspere Whitlocku Cullene! Jak jsi jen mohl!“ zuřila jsem. On mě uprostřed mé snahy sprostě degradoval na onuci a pak si mě jenom přehodil přes rameno, jako bych byla jenom pytel mouky. Zuřila jsem? Ne, to by nebylo právě nejvýstižnější pojmenování situace. Spíš bych se teď mohla docela výstižně pasovat za dvojče rozzuřeného Popokatepetlu! Kam se na mě hrabe sv. Helena!


„Porvala by ses s ní,“ sděloval mi zcela konverzačním tónem.


„Jasně, že bych se s ní porvala!“ Já samotná jsem si uvědomovala, že můj hlas už pomalu přechází do nepříjemné, lehce hysterické fistule.


„Posloucháš se, miláčku?“ Zase použil ten blahosklonný tón, který mě vytáčel. Místo dalšího řevu jsem na něj jenom zavrčela. Ví, co to znamená, ví, že na něj nikdy nevrčím bezdůvodně a teď, teď mám jo sakra důvod!


„Nechceš trochu zklidnit, broučku?“ rýpl si a dobře věděl, co to se mnou dělá.


„Opovaž se, už ses na mně realizoval až příliš!“ sykla jsem.


Jasper se uchechtl a vypadal u toho jako malý kluk. Kdybych nebyla na něj tak moc naštvaná, uznala bych, jak moc mu to „mládí“ sekne. Takhle má ale utrum, chlapeček!


„A řekneš mi, co tě tak žere, broučku?“ začal z jiného konce.


„Ona!“ prskala jsem. „Ona mě tak moc žere! Není pro Maniho dost dobrá! Nečeká ho s ní nic dobrého!“ Hups, tohle jsem nikomu vyslepičit nechtěla, ani Jasperovi ne!


Jasperův chlapecký kukuč byl ten tam. Celé tělo se mu napjalo a to nikdy nevěštilo nic dobrého.

„Odkdy to víš?“ Jeho hlas byl najednou ledový, stejně jako pohled. Jeho pohled válečníka. Sakra!


„Ne dlouho,“ pípla jsem. Jo, skrz naskrz mě najednou prošpikoval stud. Hlavou mi proletěla myšlenka, jestli to není zase Jasperova práce. Ne, to by si nedovolil… nebo jo?


Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Niky

20)  Niky (01.05.2012 20:47)

Tak co z Alice nakonec vypadne? no snad to nebude tak hrozné :)
Mani by měl nejradši Winie na vodítku, aby mu nikam nechodila, ne? :D :D

monikola

19)  monikola (14.11.2011 09:44)

co toooo? ako že ho nečaká s Rajčátke nič dobrého...? odmietam!

inak veta: zatímco Esme se na mě dívala jako na vraha malých dětí. skoro som sa udusila od smiechu

semiska

18)  semiska (12.11.2011 20:05)

Copak nám Alice zase tají?!? A zrovna teď, když už se to u Maniho a Winie začíná zase hezky urovnávat. NO, jsem zvědavá, jestli se propašují ti dva ven nebo ne :D Jinak super zábavný!

Nosska

17)  Nosska (12.11.2011 19:52)

Konečně mám chvilku dopsat komentář, číst to na etapy je pěknej vopruz
Esmé s Edem by měli dostat Nobelovku za mír
Jéé že by si to trubky příště konečně vysvětlily? Jen mi hlavou vrtá ta Alice, co to má znamenat?! Ještě, že je Jasper účinější než svěrací kazajka...

HMR

16)  HMR (12.11.2011 19:30)

teatrálně začenichal?
se z vás jednou zblázním
hele, já chci taky vlka v obýváku, sím, sím:) :) :)
Jaspere, odveď si ženu? Ano! Konečně! V téhle rodině by se měl udělat pořádek!
Otázkou zůstává, jestli nečeká nic dobrého Maniho s Winie nebo Winie s Manim???
Ať žijí lívance!

Evelyn

15)  Evelyn (12.11.2011 19:29)

Jak jako, že Maniho s Winie nečeká nic dobrého? Normálně mám Alici ráda, ale tady mě dneska štvala...

Kamci

14)  Kamci (12.11.2011 19:23)

ježíš holky, co ten konec???
tak krásně jsem si tuhle kapču užívala a pak tohle!!!

MisaBells

13)  MisaBells (12.11.2011 18:38)

Hej, jak to myslíte, že pro něj není dost dobrá???? Alici hráblo určitě!
A ta jejich hádka... u opakovaného Buch buch jsem prskala čaj. Taky bych asi zabušila :D
A dům jen pro sebe? To je to samé jako když jim řeknete: Teď s polu budeme spát, tak všichni ven a čekat až to doděláme, kluci a holky.
Ale to je to nejlepší! Aspoň vám tam nevpadne Dý! :D

Lenka326

12)  Lenka326 (12.11.2011 16:15)

To je docela drsné, jednou větou ji odvrhnout, že pro Maniho není dost dobrá. Nevím, co Alice viděla, ale to prohlášení je fat síla.
Ale jinak mi příběh Winie a Maniho připomíná boxerský zápas. Ozve se cinkání zvonku a už jsou v sobě. Když se trochu unaví, rozejdou se do rohů, tam se vydýchají a už zvoní zvoneček na další kolo.
Nevím, všichni je berou jako pár, jen oni dva si to pořád nějak nemůžou srovnat v hlavě. Jak dlouho je ještě budete trápit??? Anebo to odpíská Aliciina vize???

Jula

11)  Jula (12.11.2011 14:04)

Mně připadá, že se ti dva k sobě docela hodí. Teď jen počkat, až nám někdo prozradí, co Alice viděla :D

kytka

10)  kytka (12.11.2011 12:25)

Co to je? Není pro něj dost dobrá? Kde to zase ta Alice vzala? A mně se spolu Ti dva líbí. Až zchladí ty svoje horký hlavy, tak určitě budou tou správnou dvojkou.
Jako jste Vy dvě. Děkuji a těším se dál.

Bosorka

9)  Bosorka (12.11.2011 12:22)

Holky, po každé bouřce se vyčistí vzduch.... ;)

SarkaS

8)  SarkaS (12.11.2011 12:05)

Dobře Twilluš, budu ti věřit

sakraprace

7)  sakraprace (12.11.2011 11:45)

Ach jo, vážně mají komunikační problém Ale víc mě vyděsila Alice Ona něco viděla, že s ní Maniho nečeká nic dobrého???! Teď budu do další kapitoly panikařit

Twilly

6)  Twilly (12.11.2011 11:43)

Ale no, Šári, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří... a Alice? Je někdy na zabití, obzvláště když něco vidí.. nebo možná nevidí?

SarkaS

5)  SarkaS (12.11.2011 11:41)

Tak já vám nevím. Asi jsem udělala chybu, že jsem si to přečetla a zároveň koukám na Ohnivý oceán. Už z něj jsem dost vyšťavená... Budu si to muset dát ještě jednou, aby mi z těch dvou hrdinů nebylo tak šoufl... Mani že je chlap jo? Takový uknučený dítě...:p :p :p Jeden by se za něj styděl. A Alice? Na zabití, co se to s ní děje? Ještě, že je tam Esme a všechno to zachraňuje

Twilly

4)  Twilly (12.11.2011 10:10)

Miluju tvou hysterii, prďko, bez ní to není "vono"

Bosorka

3)  Bosorka (12.11.2011 10:09)

Co se směješ mému oslavnému tanečku? ;)

Twilly

2)  Twilly (12.11.2011 10:00)

Bosorka

1)  Bosorka (12.11.2011 09:55)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek