Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

20. kapitola - Trocha historie nikoho nezabije aneb překvapení v kuchyni...

 

(15+)

Winie


„Slyšeli jste Esme?!“ ozval se z patra hlas Edwarda, „hezky všichni ven a procházet se, šup, šup, šup! Ať vás nevidím a nečuchám blíž než dvě míle od domu!“


Evidentně to zabralo, protože po schodišti se prohnalo pár šmouh a zvuk otevíraných balkónových dveří svědčil o tom, že někdo to bral zkratkou. Esme si sundala zástěru a rozhlédla se po kuchyni. Když nikde neviděla nepořádek, spokojeně se usmála. Její úsměv se ještě rozšířil, když se ve dveřích objevil Carlisle.


„Esme, jsi připravena?“ Byl galantní jako vždycky. A ten pohled, který na ni upíral. Tolik lásky a zbožňování v jednom pohledu, to se jen tak nevidí. Nabídnul jí rámě a ona ho přijala. Pomalu, lidskou rychlostí došli ke dveřím. Jako by venku byl krásný slunečný den a oni si vyšli na piknik. No, i když si třeba nějakou svačinku dají… cestou. Byl na ně krásný pohled, málem jsem se zase rozbrečela, ale protentokrát dojetím. Sakra, kde mám ten kapesník! Vysmrkala jsem se a podívala se přes stůl na Maniho. Seděl a nervózně se ošíval. Rozhodla jsem se, že tentokrát udělám první krok já. Bylo na čase dospět.


„To já bych se měla omluvit tobě, Mani,“ vyhrkla jsem rychle, dřív, než si to rozmyslím. Bylo vidět, že ho to zarazilo. Tak jsem využila příležitost a mluvila překotně dál: „Já nevím, co bylo mezi tebou a Juls, ale vzhledem k tomu, že je s Conorem, tak je to minulost a já to neměla vytahovat. Jenže když jsem tenkrát…“ zhluboka jsem se nadechla, „… prostě jsem to nezvládla. Zachovala jsem se jako dítě, ty jsi mi šlápnul na bábovičku, tak já ti to chtěl oplatit. A přimotal se mi k tomu Paul….“ dodala jsem kajícně. „A taky jsem ti nechtěla urazit ty masky. Ale když ony jsou fakt…“


„Hnusný?“ skočil mi do toho s úsměvem Mani.


„Děsivý!“ zasmála jsem se. Napětí mezi námi polevilo.


„Klidně by mohly účinkovat v hororu. Třeba v něčem o upírech a vlkodlacích.“ Mani se rozesmál, až se lívancem netrefil do pusy, a pocintal si bradu cukrem se skořicí. Natáhla jsem ruku přes stůl a palcem mu to setřela. Když jsem chtěla ruku stáhnout, bleskově mě chytil za zápěstí. Wow, je fakt rychlej! Nebyla jsem na to od něj zvyklá, většinou své upírské dovednosti nevyužíval.


„To je moje dobrota!“ zašeptal hlasem, který mě rozhicoval do běla, a přiblížil můj palec ke svým ústům. Zuby mi ho sevřel a jazykem olízl bříško prstu. Kurnik, právě se moje erotogenní zóny musely přesunout do rukou, pomyslela jsem si, když jsem ten vlhký dotek ucítila. Prudce jsem vydechla a dívala se na Maniho, který mě nespouštěl z očí a stejným způsobem poctil všechny prsty na mé pravačce. Vzduch mezi námi zhoustl. Dívala jsem se do jeho očí, které už neměly tu barvu moře za slunečného dne. Teď v nich byl oceán. Hluboký, temný, vášnivý a nebezpečný.  Nevím jistě, kdy jsem začala tak přerývaně dýchat, ale jasně si vybavuji tu chvíli, kdy se Maniho pozornost přesunula od mých prstů a vtiskl mi polibek do dlaně. V tom okamžiku totiž většina mých mozkových buněk odjela někam na dovolenou. A když pak jazykem přejel to místo na zápěstí, kde šílela má tepna, tak těch pár nejzarytějších pracantů, kteří to ještě nezabalili, mi podstrčilo myšlenku, že nejbližší cesta mezi bodem A a bodem B je přímka, a nashle. Tak jsem se vyhoupla na stůl a přelezla ho, bez ohledu na řinčící nádobí. Snad to nebyla nějaká památeční sada. Já ale potřebovala být tak blízko Maniho, jak jen to šlo. Asi na tom byl stejně, protože vstal a doslova si mě přitáhnul do náruče. Omotala jsem kolem jeho těla ruce i nohy jako chobotnice a konečně se přisála na jeho ústa. Ten pocit, když mi jazykem vjel mezi rty a přitisknul si mě k svému vzrušení... byl nepopsatelný. A když mi pak jeho rty přejížděly po krku, kde moje nervová zakončení nadšeně skandovala – „ještě, ještě“, dokázala jsem jen tiše sténat a naklánět hlavu, aby se dostal na všechna místa, která ještě nepoctil svým dotykem.


Chtěla jsem ho! A opravdu jsem si myslela, že to uděláme. Teď a tady. Na kuchyňském stole v Esmeině kuchyni. Stačilo stáhnout jen pár kousků oblečení. Dva, v mém případě. Na spodní prádlo jsem musela jako vlkodlak rychle zapomenout. Ono prosit Paula či Sama, jestli mi zapnou podprsenku, by nebylo moc příjemné.


Ale když mi Maniho ruka zajela pod košili na žebra, uvědomila jsem si, že jsem něco chtěla. Sakra, co jen to bylo?

„Mluvit…“ zachraptěla jsem.


„Cože?“ zavrčel Mani a jeho ruka se sunula stále nahoru, až našla, co hledala.


„Chtěli jsme si promluvit!“ zasténala jsem mu do rtů a prohnula se v zádech. Dlaní totiž právě sevřel moje ňadro.


„Teď?“ zaskučel nevěřícně a palcem mi hladil bradavku. Okusoval mi při tom krk a já si říkala, jak má neskutečně šikovný prsty!


„Teď!“ dostala jsem ze sebe.


Zmučeně si povzdechl, ale přestal s tím, co dělal. A dělal to teda moc dobře, protože jsem pořád lapala po dechu. A on byl na tom stejně. Byl rozcuchaný, zrychleně dýchal a bylo na první pohled bylo vidět, že… no prostě, že mě velice rád „vidí“!


„Kde?“ zeptal se.


„Cože?“ teď jsem zase vůbec nevěděla já, o čem mluví, protože při pohledu na něj se mi myšlenky doslova vykouřily z hlavy.


„Kde si promluvíme?“ trpělivě to zkoušel znova. „U mě v pokoji?“ Jeho pokoj, jeho postel… Velká pohodlná postel. Zavrtěla jsem se na tvrdé desce stolu, na kterém jsem stále seděla. Ano, postel…


„Ne!“ vyhrkla jsem. Žádná postel! Nejlepší by bylo, kdyby mezi námi byl hluboký vodní příkop a padací most. Vztyčený padací most… sakra, zatracené asociace!


„Tady, tady si promluvíme.“ Seskočila jsem ze stolu, ale musela jsem se ho chytnout, protože moje kolena ještě nebyla ve vrcholné formě. Zavrtěla jsem hlavou, když mi chtěl Mani pomoci. Bylo mi jasný, jak by to dopadlo. Ty, já, stůl, hned!

Zatraceně, to chce antikoncepci


„Zůstaň na své straně!“ zavelela jsem, přešla na své místo a zvedla židli. Vůbec jsem nevěděla, kdy jsem ji shodila.


„Můžeme začít,“ usmála jsem se a posadila.


* * *


Mani


Ačkoliv mám v sobě upíří geny, měl jsem chuť zavýt na měsíc hned, jak jsem uslyšel její „mluvit“.  Přes clonu slastných elektrických výbojů, které jsem z jejího doteku dostával snad co každičkého místečka svého těla, jsem tak nějak věděl, že mám utrum. A on taky!


„Cože?“ I když jsem se zeptal, jenom pro jistotu.


„Chtěli jsme si promluvit,“ zalapala po dechu. A doprdele! Je to tady… já s tebou nechci mluvit, miláčku, já chci… Sevřel jsem prsty jednu z jejích nejoblejších částí a doslova si liboval v tom, jak hezky vyplňuje mou dlaň. Prohnula se v zádech, zavrněla slastí a mě, místo toho, abych toho využil, napadlo jenom jedno… že to už nechci nějak zkazit…


„Teď?“ kňoural jsem jako rozmazlený kocour. Můj palec byl ale zcela jiného názoru, než moje odhodlání, a já jsem mu byl vděčen, že jsem si mohl užít pár pohlazení její bradavky. Ještě chvíli a odhodlání se bude válet venku v prachu… Absolutně z posledních sil jsem se od ní odtrhnul a přes všechnu testosteronovou nadvládu světa jsem funěl jako roztouženej panic.


„Kde?“ zachraptěl jsem a spokojeně sledoval, jak téměř nevnímá a kouká mi do míst, která po ní tak touží, stejně jako já.

„Cože?“ Zvedla ke mně ta svoje nádherně vytřeštěná a zmatená kukadla. Byla na tom stejně jako já. Pět minut od cvokhausu a čtyři od mravnostního. Polknul jsem.


„Kde si promluvíme?“ Soustředil jsem se na svá slova; v tu chvíli mi přišlo, že marně.

„U mě v pokoji?“ Musel jsem být naprosto průhledný, protože Winie se celá napjala. No snad jsem zase tolik neřekl!


„Ne!“ vyletělo z ní najednou. „Tady, tady si promluvíme!“


Seskočila ze stolu a vrávoravě se chytla. Nohy měla roztřesené jako čerstvě narozené hříbě. Tohle na ní miluju! Chtěl jsem obejít stůl a trochu ji podepřít, ale zastavily mě její slova: „Zůstaň na své straně!“


Překvapeně a taky pobaveně jsem nadzvedl obočí a téměř hlasitě zasténal, když na mě vystrčila své dokonalé pozadí, jak zvedala převrácenou židli.


„Můžeme začít,“ řekla a spokojeně se usmála, když se na ni posadila.


Seděla a čekala… a nic nedělala. Tak jsem tam taky jenom seděl a čučel na ni.


„Nechtěla jsi náhodou mluvit?“ začal jsem opatrně.


Polkla.


„Jo.“ Téměř jsem ji neslyšel.


„A o čem… by sis chtěla povídat?“ Hlas mi přeskakoval do jakési podivné fistulky a já se snažil to své vzrušení nějak se ctí přejít. Prostě jsem tak nějak chlapsky zabručel.


„O tobě!“ vyhrkla najednou a mně se okamžitě zježily všechny chlupy.


„Jako… co? Vždyť mě znáš…“ namítal jsem.


„Právě, že ne! Krom skutečnosti, že Nahuel vypadá jako tvůj mladší bratr a Alice je tvoje skutečná pokrevní sestřenka, vím toho o tobě zatraceně málo. A… já tě chci poznat lépe,“ řekla. Oči se jí naplnily důvěrou a já věděl, že ji už nemůžu nikdy více zklamat.


„Ptej se, na co jen budeš chtít, lásko,“ zašeptal jsem a ona se trhaně nadechla. Několikrát zmateně zamrkala a pak se na mě spustila kulometná palba otázek.


„Kdy ses narodil? Kde? Jak to, že jsi teď tady? Proč medicína? A…“ chrlila ze sebe doslova proud slov.


Na to se nedalo odpovědět jinak, než upřímným smíchem. Až jsem se prohýbal v zádech a nechával ho, ať odplaví veškerou nervozitu, co mezi námi pořád panuje. Chvíli se na mě jen zaraženě dívala a pak se rozesmála taky. Snad poprvé za poslední dny jsem to byl opravdu zase jenom já. Uvolněný a šťastný, že jsem jen pár centimetrů od ženský, kterou miluju. A blažený, že se s ní mohu jen tak smát.


„Narodil jsem se v Jižní Americe a za chvilku mi bude sto šedesát let,“ začal jsem své vyprávění ještě se stopy smíchu v hlase. „Pokud je mi známo, táta mámu moc miloval, ale nikdy nemohli být spolu. Dělilo je příliš mnoho formalit tehdejší doby.“


Smích se mi z hlasu už docela vytratil, ale nic to neměnilo na skutečnosti, že jsem se pořád cítil tak nějak uvolněný. Jako bych věděl, že tahle zpověď mojí lásce jenom nasadí korunu. Bylo to správný.


„A proč medicína?“ Můj pohled se stočil do okna, ale výhled z něj jsem téměř nevnímal. Před očima jsem měl dokonalý obrázek jihoamerického pralesa a malinkatý vesničky, ve který jsem prožil své dětství.


„Indiáni věděli od začátku, že jsem jiný. Pro ně jsem byl vyjímečný. Ty moje předpovědi je přímo fascinovaly a oni mě už v dětském věku díky tomu udělali svým šamanem,“ vysvětloval jsem a užíval si jejího fascinovaného pohledu.


„Ty jsi byl šaman?“ Ty oči byly větší než talíře a já měl najednou ohromnou chuť ochutnat její pootevřené rty. Místo toho jsem jenom přikývl. „A taky pořád jsem, z tohohle povolání se výpověď nedává,“ pokusil jsem se vtipkovat.


„Jo tak proto ty masky…“ řekla, objala si dlaněmi paže a zase si mě začala prohlížet. Tentokrát s o moc větším zájmem. Po chvíli svůj pohled zase stočila k oknu. A já opět jenom přikývl, i když mě nemohla vidět.


„A medicína?“ Otočila se najednou na mě s rozzářenýma očima.


Pokrčil jsem rameny. „To víš, Zrzko, šaman taky, krom jiných věcí, léčí a chtít vědět o tom víc… to už šlo tak nějak samo.“


Usmála se a se mnou se zatočila celá místnost štěstím.


Chvíli mlčela a vstřebávala mou zpověď.


Když jsem měl pocit, že je připravená poslouchat dál, pokračoval jsem už přirozeně sám.


„Nejtěžší bylo sehnat peníze na první studium. Najít práci jako míšenec, nebylo ve dvacátým století vůbec snadný… dokonce ani na severu Států, kam jsem se kvůli tomu přesunul. Nicméně, podařilo se a já se dostal na svou první univerzitu v Kanadě.“ Načapal jsem sám sebe v odrazu okenní tabulky, jak se usmívám u vyprávění svých vlastních vzpomínek.


„Tam jsem taky poznal Juls s Conorem,“ pokračoval jsem.


Hladké smetanové čelo jí najednou zbrázdila hluboká vráska.


„Nebudu ti lhát, do Juls jsem se zamiloval okamžitě. Byla krásná, byla chytrá, taky vtipná,“ vyjmenovával jsem její klady a sledoval Zrzčinu neutrální tvář.


„A měla navíc ještě něco, co mě lákalo. Byla jako já. Dokonce víc než jako já. Já byl jenom částečný upír, kdežto ona byla řádný upír. Víš, je hodně těžké být tak odlišný a pořád sám, ona byla jako dar z nebes. Zahnala mou samotu.“  Před očima se mi míhaly vzpomínky jako projekce na promítacím plátně.


„A pak nás seznámila s Conorem. Tehdy ještě nebyli pár. On za ní chodil jako ochranka a hlídal ji, ať nikoho nezakousne,“ vyprávěl jsem, „ a taky si dělali navzájem společnost.“


„Proč nebyli tehdy spolu? A proč není Juls s tebou?“ Winie se proti své vůli nechala strhnout mým příběhem a dožadovala se odpovědí jako neposedné dítko, které chce vědět, jak to bylo s pohádkou dál…


„Myslím, že mě svým způsobem milovala, ale jeho milovala celou duší. Představ si,“ plácnul jsem se dlaněmi do stehen a s hereckým výkonem, hodným kteréhokoliv shakespearovského herce, jsem vykouzlil ten nejpohoršenější obličej, jakého jsem byl  schopný. „Ten vůl ji odmítal, věřila bys tomu?!“ Ruce mi v divoké gestikulaci vylítly do luftu a já se raději otočil k Winie zády. Jo, úplně jsem najednou vyletěl z hereckého partu a opět prožíval Juliinu bezmoc z jejího životního „neštěstí“.


„Proč?“ pípla Winie.


Chvíli jsem byl zticha a pak jsem se, už zcela klidný a s mírným nic neříkajícím úsměvem, otočil čelem k ženě, již miluju.


„Myslím, že netušíš, že Conor byl prvním manželem naší Alice, viď?“ Hodil jsem před ni slovní granát a kochal se jeho účinkem.


Winiiny oči se rozšířily šokem. Chvíli jsem se zájmem sledoval, jak rozkošně zalapala po dechu. Její jahodové rtíky se bezhlasně otevíraly a zavíraly, ale žádný zvuk z nich nevycházel.


„A co věčná upíří láska? To je taky kec? Jako třeba kříž, svěcená voda nebo česnek?“ narážela na veřejně známé povídačky o upírech, tak trochu zmatená.


„Když byli ti dva manželé, Alice byla ještě člověk. Byli jako Bella s Edwardem. Upír a obyčejná lidská dívka. Pak ale Conor myslel, že Alice uhořela při požáru, a když chtěl uprchnout svým bolavým vzpomínkám, seznámil se s Juls. V hlavě měl jenom Alice a neviděl, že jedna skvělá ženská ho dobré staletí miluje. A to ji měl po celou dobu přímo pod nosem!“ kroutil jsem  nevěřícně hlavou. Opět.


Mlčela a vstřebávala. Všechno, co se ode mne dozvěděla.


„A tvůj táta?“změnila najednou téma. Bylo jí jasný, že je to pro mě ožehavé téma, protože najednou zrudla studem. Já, poněkud ostře, vtáhl do sebe vzduch a hledal veškeré odhodlání mluvit o nich. Mých rodičích.


„Co je s ním?“ zeptal jsem se a naháněl tak čas, abych se sám srovnal.


„Říkal jsi, že je mnohé s maminkou rozdělovalo…“ Nervózně si olízla spodní ret a zuby ho lehce skousla.


„Jak jsem říkal, jsem míšenec, Winie. Táta je indián a máma byla bílá, jako třeba…“ ty, chtěl jsem doříct, ale byla rychlejší.


„Na mé zrzavé vlasy se nedívej, já jsem taky míšenec – poloviční indián, který je ale pro rezervaci pro změnu moc bílý, takže vlastně nepatřím nikam. Myslím, že představu bych docela měla,“ zkusila se povzbudivě usmát, ale vypadalo to spíš jak smutný škleb.


„A taky byla vdaná,“ prozradil jsem Winie tajemství mého zrození a odhalil takhle další životní komplikaci mezi mámou a tátou.


„Málem nepřežila těhotenství. Dával jsem jí prý dost zabrat a porod ji málem zabil. Když jsem se narodil, táta říkal, že byla štěstím bez sebe i navzdory všem těhotenským i porodním těžkostem. Ale pak se její manžel nějak dověděl o Nahuelovi a o tom, jak ji po porodu navštívil, a zmlátil ji tak, že se už víc neprobrala. Po několika dnech bezvědomí… umřela… Prostě ji zuřivě ubil k smrti!“ O tomhle se mi opravdu nemluvilo lehko.


Opět jsem stál k Winie zády. Tak nějak instinktivně jsem nechtěl, aby viděla můj obličej, když jsem takhle zranitelný. Netoužil jsem, aby mě viděla jako slabocha, se slzami v očích. Které tam byly i teď. Nečekaně se ocitla přímo za mnou a já ucítil, jak její drobná ručka konejšivě putuje po mém rameni nahoru a dolů až k lokti. Druhou mi zezadu omotala kolem břicha a tvář mi schovala pod lopatku. U páteře jsem cítil její nos.


Její teplo mi dělalo moc dobře nejen po těle, ale hlavně na duši. Nechovala se jako někdo, kdo mě lituje, ale jako tichá podpora. Pomalu jsem se přetočil, aniž bych se vyvinul z jejího sálavého objetí, a sám kolem ní ovinul paže. Sklonil jsem hlavu a nos zabořil do jejích rozčepýřených vlasů.


„Pak si mě táta vzal k sobě, jenomže nevěděl, co s miminem. Odvezl mě do své rodné vesnice. Bylo to bohem zapomenuté místo někde uprostřed brazilského pralesa. Tam jsem vyrůstal a tam se ze mne stal šaman. Když mi bylo asi dvanáct…“ Na chvíli jsem se odmlčel. Hlas se mi chvěl jako lístek ve větru. Cítil jsem se jako nahý, když jsem před Winie odhalil své téměř zapomenuté já.

„… když mi bylo dvanáct, tak prostě odešel.“


Winie chvíli vstřebávala moje slova, ale když jí to naplno došlo, prudce se ode mne odsunula a vyděšeně se mi zavrtala pohledem přímo do očí.


„On tě tam nechal úplně samotného?“ Byla v naprostém šoku a mně najednou skutečnost, že mě vlastní otec nechal napospas osudu v dětském věku někde uprostřed džungle, přišla méně tíživá než její strach. Lhal bych, kdybych netvrdil, že její starost o mě mi nesevřela srdce.


„Mám její oči a jsem jí hodně podobný. A on ji moc miloval… ne každý je tak silný, jak by si přál, lásko moje…“ Prsty jsem jí odsunul neposlušný pramínek krátkých zrzavých vlasů z tváře. Ve skutečnosti jsem se jí potřeboval hodně rychle dotknout. Uvědomil jsem si, že z téhle stránky jsem se na tátův čin nikdy nedíval, měl jsem mu jeho útěk přede mnou za zlé, a teď… jsem ho ještě hájil? Zvláštní…


„Carlisle s Conorem tvrdí, že Alice měla stejnou barvu očí, když byla ještě člověkem, “ zakřenil jsem se, „to víš, geny a rodina…“


„Carlisle?“ Byla tak nádherná, když tak zmateně mrkala řasami.


Políbil jsem ji na čelo, přesně tak, jak to mívá ve zvyku Edward, a usmál jsem se svým myšlenkám. A taky tak trochu Winiině zvědavosti.


„O tom ti povím až někdy jindy, teď, jestli dovolíš, jsem k smrti unavený, lásko…“


Winie mě pohladila po tváři a pak jsme se vydali do našeho pokoje, kde jsem okamžitě, jak jsem nás položil na postel, usnul s Winie ve svém náručí.



Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Niky

28)  Niky (01.05.2012 21:13)

Uch, to jsou zlatíčka Scéna v kuchyni bude mít pokráčko, že? A nemusí být nutně v kuchyni :D
Tak historie bodla, konečně jsem trochu chytřejší :)

HMR

27)  HMR (27.11.2011 09:29)

já? ne, to ne, jak bych mohla... no... mohla

Bosorka

26)  Bosorka (27.11.2011 08:25)

Jo ty máš na mysli předávání genetických informací....

HMR

25)  HMR (27.11.2011 06:52)

Je komunikace a KOMUNIKACE, ehm, že? A taková komunikace v dešti... čímž nemyslím hlavní silnici ve Forks...

sakraprace

24)  sakraprace (25.11.2011 09:06)

Zírám, jaké má Winie ovládání. Takhle to utnout, jen nevím jestli napsat, že je šikovná

Bosorka

23)  Bosorka (25.11.2011 07:16)

Padající vodu očekávej, ve Forks prší skoro pořád

Bosorka

22)  Bosorka (25.11.2011 06:57)

No co na to říct...jsem hrozný kazišuk! :D
Hani - tam je ale odstavců....který myslíš?
A vůbec - všechny jste se v předchozích dílech schodly, že jejich problémem je komunikace....tak komunikují! ;)

HMR

21)  HMR (24.11.2011 23:29)

Hele, povídat si mohli i později, ne? Když už Esme vyhnala všechny ostatní z domu... Bos, vážně by mě zajímalo, kterou část příští kapitoly jsi začala psát na srazu, pokračování, které scény z dvacítky asi ne toho dlouhého odstavce na začátku , který je mimochodem bez konce OU mám očekávat padající vodu bude Paulova ona? čekám...:) :) :)

Twilly

20)  Twilly (24.11.2011 23:05)

Leni, to víš, odjištěný granát moc dlouho bez výbuchu nevydrží

Lenka326

19)  Lenka326 (24.11.2011 23:02)

No, sice jsem si po upozornění 15+ představovala jiný vývoj..., ale nakonec se mi to líbilo tak, jak se to vyvrbilo. Potřebovali si promluvit, tak teda mluvili. A docela se tím unavili, takže šli spát. Takže snad příště
Ale ne, dost popichování, jsem ráda, že si vyjasnili to hlavní, že jim na sobě záleží a to "dobřučké" přijde snad příště...nebo popříště.

Fanny

18)  Fanny (24.11.2011 19:33)

Spousty odpovědí a jak překvapivé! Rozhodně nemá nezajímavou minulost. :D

Kamci

17)  Kamci (23.11.2011 21:29)

konečně se ti dva domluvili. Jsou sladcí

Twilly

16)  Twilly (23.11.2011 16:53)

Moni, mohlo mi napadnúť, že akurát TÁTO asociácia ti vystrelí oko

Květuško, to víš, dyť jsou mladí, cloumá to s nima

kytka

15)  kytka (23.11.2011 16:35)

Ježiši, takhle navnadit. A pak že promluvit. Jsou ale sladcí a roztomilí. Díky za milé čtení.

monikola

14)  monikola (23.11.2011 15:24)

Vztyčený padací most… sakra, zatracené asociace! áááááááááách jajajajaj toto je tak krásne šteníčko v tak škaredý deň..holky, kujéééém

semiska

13)  semiska (23.11.2011 13:10)

Nádherné, skvělé, božííí!!!
Já se Manimu ani nedivím, že z něj potom to vzrušení naprosto vyprchalo, a Winnie taky ne. ;) Konečně spolu hezky v klídku. ;) Jsou táááák rozkošnííí a roztomilííí!

Bosorka

12)  Bosorka (23.11.2011 07:27)

Hele teď mě došlo, že "bude tam" by se dalo vyložit....různě

Twilly

11)  Twilly (23.11.2011 07:26)

Jo, tak to mohu jenom potvrdit... bude tam a bude OU

Bosorka

10)  Bosorka (23.11.2011 07:23)

Míšo - ony jisté vzpomínky mohou zchladit i nadr... navnaděného Maniho :-)
A já se tak moc těším na jednadvacítku! (malý spoiler - bude tam!!!!!!!!, bude OU!)

9)  elie_darrem (22.11.2011 23:04)

nádhera

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek