Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

28. kapitola - Na Esme! Na ostro(v)!

(Muehehehehe 15+)

Mani


Už přes zavřená víčka jsem tušil přímo děsivé slunce. Sakra! Že já nezatáhl závěs? prolítlo mi hlavou. Teď mě tu peče přes sklo a je tady jako ve skleníku!


Zkusil jsem se pohnout, ale hlava jednoznačně protestovala. Tak jsem si, pořád ještě s pevně zavřenými víčky, sáhl oběma dlaněmi na spánky a u toho jsem do něčeho šťouchnul loktem. To něco zamumlalo a vydalo podivně známý zvuk.


Copak mám slyšiny? Nevěřil jsem sám sobě, ale dle tepání v čelním laloku jsem se neodvažoval zavrtět nad sebou hlavou.


Ten zvuk se opět ozval. Znělo to, jako když se Winie probouzí. Áááá, neměl jsem tolik pít!


„Tati?“ Rozhodl jsem se přivolat k sobě původce tohohle zla, ale opravdu jenom piánko, protože se mi hlava chystala každou chvíli explodovat.



* * *


„Paule?“ promluvila nejistě.


Paule?! Co to, sakra, jako…?


„Ne, já nejsem PAUL!“ vyštěkl jsem na ni, zatímco se mi nějakým zvláštním způsobem povedlo ignorovat vytrvalé tepání ve spáncích.


„Co tady děláš?“ mžourala stejně bolestivě proti silnému světlu, jako já.


Otevřel jsem ústa, že něco trefného odpovím, ale jak jsem je otevřel, tak jsem je taky zavřel. Snad poprvé mě napadlo se podívat kolem. Ve Forks jsme tedy rozhodně nebyli!


Palmy, písek, moře, dvě zavazadla… do prdele! Začínal jsem tušit, odkud ten vítr fouká.


„Blbce!“ zabručel jsem sám pro sebe.


„Cože?“ mrkala jako mrkací pana.


„Že tady evidentně dělám někomu blbce!“ Tak tohle jsem už málem zařval. Teď už jsem naprosto přesně věděl, o co jim jde.


Začal jsem si prohledávat kapsy na košili, když jsem nic neobjevil, zkusil jsem šortky.


„Můžeš mi říct, co to děláš?“  Letmý pohled na Winie mi potvrdil, že na mě nasupeně kouká s rukama založenýma přes docela odvážný výstřih na tílku.


„No co asi, hledám mobil!“ To už jsem ale věděl, že u sebe žádný nemám, takže jsem se obrátil na ni s nadějí, že třeba ona…


„A co ty? Nemáš?“ Doufal jsem.


Po chvíli osahávání se snad po celém těle plaše zakroutila hlavou.


Takže si to pojistili, potvory jedny upírský! Kdyby to bylo za jiných okolností, skákal bych metr dvacet, ale teď, když jsem věděl, že Winie se mnou být prostě nechce, mi to přišlo jako dokonalý týrání mojí osoby.


„Víš, kde to vlastně jsme, Manueli?“ zkusila se zeptat, zatím co očima hltala nádherný výhled na moře. Pohled na její dokonalou tvář mi sevřel všechno, včetně obsahu mých stylových šortek.


„Jo, tuším! Slyšela jsi o ostrově Esme, ne?“ Nebyl jsem zrovna milý, ale kdo by byl, kdyby se objevil s krásnou ženskou, kterou ke všemu miluje, na opuštěném tropickém ostrově, s vědomím, že kdyby mohla, tak by ta ženština okamžitě prchla.


Její reakce byla trochu opožděná, patrně taky důsledek pití. Nejdřív se lehce zamračila, pak vykulila oči a…


„Ale to znamená, že…“ nedopověděla a místo toho natáhla před sebe ruce. Když si po jejich prohlédnutí úlevně oddechla a ještě se, jako bonus, spokojeně usmála, dostal jsem tím ránu na solar.


„Jsme na Esme, ne v Las Vegas, Winie!“ Tohle byla poslední kapka. Doteď jsem to docela zvládal, ale vidět ji, jak se jí uleví, že není vdaná – za mě!


„To bych ti nikdy neudělal!“ Bylo to trochu velkohubé vyjádření, a kdybych nebyl ožralý jak bambus, snad bych to dovedl splnit. Ale to teď bylo vedlejší.


Winie lehce zrůžověla studem. No jo, moje Rajčátko. Teda, už asi ne moje…


* * *


Celou tu trapnou situaci jsem ukončil tím, že jsem sebral všechny síly a vstal ze svého místečka na pláži. Přišel jsem k zavazadlům a vzal je do ruky. Chvíli jsem se točil jako střelka u kompasu a pak jsem se nakonec rozhodl, kudy jít. Odhadl jsem to spíš intuicí, než nějakým logickým vysvětlením, kterého jsem zrovna nebyl schopný, takhle s opicí za krkem.


Naštěstí byl můj odhad správný. Potřeboval jsem vodu, jednak na uhašení té poalkoholové pohromy a nedalo se popřít, že by tady nebylo zrovna vedro. Za sprchu bych taky vraždil.


Dům jsem ve stavu, v jakém jsem byl, vůbec neocenil. Tedy, jeho fasádu. I když byla víc než krásná a stylová, ale to bylo u Esme normální. Spíš by mě překvapilo něco, co by nelahodilo oku nebo všeobecnému vkusu. Jak už jsem říkal, mě zajímala hlavně koupelna.


Vešel jsem prosklenými dveřmi, uprostřed prostorné haly jsem upustil oba kufříčky a spěchal ke kuchyňské lince, oči přišpendlené ke kohoutku a čisté sklence, postavené na lince jakoby právě z toho jediného důvodu. O dvě sklenice později dorazila do domu taky Winie. Vyprahle koukala po mé ruce držící sklenici s vodou, ale nic víc. Žádný pohyb, jen tam tak strnule stála.


„Dáš si taky?“ Bylo mi víc než trapně, a to se ještě nic nedělo. Netušil jsem, jak to mezi námi teď vlastně je. Jak se k ní mám chovat, tak jako předtím, než jsme si spolu začali, nebo tak, jako před jejím útěkem. Evidentně jsem nebyl sám, kdo si nebyl ničím jistý.


„Ano, prosím,“ špitla a chytila se rukou za krk, jako kdyby ji pálil. Tím upoutala mou pozornost na místo, kde ji zranila Alice. Aniž bych si toho byl vědom, začal jsem se na to nadělení po Alicině útoku mračit. Právě teď bych řekl, že má z pekla štěstí, že tady není…


Mezitím, jak jsem lil vodu do skla, přišla až ke kuchyňskému ostrůvku. Mlčky jsem jí podal pití a sledoval každý její pohyb. Štíhlá paže, na které se rýsoval žensky vysportovaný biceps, se zvedala v přímé úměře s mizející tekutinou. Nabízela mi tak pohled na ladnou křivku vedoucí od brady přes nádherně labutí krček až k dekoltu. Byla tak neskutečně krásná, až bych plakal vzteky!


Nenasytně dopila všechno, co měla. „Ještě?“ Nesnažil jsem se být jenom milý. Byla jak vyprahlá rostlina, která s dostatkem vody krásněla rovnou v přímém přenosu. Předtím měla docela zastřený pohled a teď, ty jiskřičky… Sakra!


Usmála se na mě plaše a zlehka přikývla, ale na mě to mělo úplně jiný účinek, než pravděpodobně mělo mít. Byl jsem jejím chováním zmatený. Ne, takhle upejpavě se přede mnou určitě nikdy nechovala! Od první chvíle to byla malá šelma, moje vlčice, co neměla problém sjednat si mezi vlky pořádek nebo roztrhat na puzzle novorozeného upíra, ale ušlápnutá a nejistá holka, co neví, co s rukama? To není moje Winie.


Vzduch kolem nás houstl, stejně jako atmosféra mezi námi. Raději jsem ještě jednou naplnil sklenku, jenom proto, abych se na kratičkou chvíli zaměstnal.


Winie si prohlížela interiér. Hala, spojená s obývákem a taky kuchyní, vypadala jako z nějakého časáku o bydlení pro nejzazobanější z nejzazobanějších, a i přesto to nebylo nic okázalého. Jak už jsem řekl, neslo to stopy Esmeina umění, takže žádné pochyby. Ve světle, které dopadalo na její štíhlou postavu, se jí pokožka lehounce medově leskla. Měla daleko do vzoru typické indiánské dívky, to tedy rozhodně, na to byla její pleť příliš světlá a vlasy až moc rudé. Ale na slunci, což jsem často ve Forks nevídal, byla nádherná. Celá… Sakra!


Pohledem zavadila o kufry a pak ho obrátila ke mně s otazníkem v očích.


„Který z nich je… můj?“ Opatrně si dřepla do malé uličky mezi kufry. Na každém z nich měla položené jedno předloktí.


Obešel jsem kuchyňský ostrůvek a přišel až k ní. Místo odpovědi jsem pomalu zvednul ramena a pak je zase spustil. A to všechno za doprovodu omluvného šklebu.


„Tak se podíváme, ne? Stejně mám tohle…“ Naštvaně si natáhla látku tílka pod prsy a nechala ho plácnout o kůži. „… upocený a je to třeba dát dolů. A taky se někde osprchovat. Je tu vedro,“ dodala na vysvětlení, když zachytila můj zkoumavý pohled.


* * *

Winie


Když slíbím, že už nebudu nikdy pít, vypne někdo to topení?


Bohužel mé toužebné přání se nesetkalo s pražádným ohlasem, a tak jsem se snažila otevřít oči a postarat se o to sama. Než se mi to podařilo, někdo do mě žďuchnul.


„Paule?“ zažbrblala jsem jméno poslední osoby, kterou jsem si ze včerejška vybavovala. Pili jsme spolu a pak už si jenom pamatuji, jak jsem mu brečela na klíně, že mě Mani ignoruje a určitě už nemá rád, a on mě hladil po vlasech a říkal, že všechno bude v pořádku… No, a pak už nevím.


„Ne, já nejsem PAUL!“


Tohle mě donutilo oči otevřít. Na druhý pokus jsem se dokonce i posadila. Sakra, písek? Mraky bílého písku? Po tom utrejchu bych čekala spíš bílé myši. A proč na mě Mani řve, copak neví, že mi třeští hlava? MANI?!


„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. To bylo to jediné, co mě v tomto okamžiku zajímalo. Až postupně mi docházelo, že ve Forks je všechno možné, ale bílého písku, palem a slunce se tam právě nedostává.


Manuel byl evidentně naštvaný a zběsile něco hledal. A řval na mě, když jsem se zeptala, co. Jak bych já mohla za to, že nás někdo unesl a vysadil kdoví kde.


Když zjistil, že mobil nemá, zkoušel, zdali ho nemám já. Neměla. A hlavně nevím, kam bych ho dala, protože mě NĚKDO převlíknul do mně neznámého trička. Ten někdo netušil, jak nesnáším elastan. Lezou z něj totiž špeky. A do té kapsičky u kraťásků bych nenarvala ani kondom.


Manuel mi vůbec přišel nějaký zmatený. Možná to bylo tím, že z něj víno táhlo jako ze stoletého sudu. Nemohla jsem mu ovšem nic vyčítat, protože já zase smrděla jako destilační kolona. Přemýšlela jsem, jestli se nemám jít omýt v moři, ale v mém současném stavu bych se asi utopila. Nebo by mě něco sežralo. A pak by to chcíplo.


Když jsem se ho zeptala, jestli teda ví, kde jsme, asi se naštval a zasyčel na mě odpověď. Nesyč na mě, Mani, nejsi had!


Nějak mi to ale nedávalo smysl. Já se ho ptám, kde jsme a on mi vypráví o tom, že Esme nenosí spodní prádlo? Co je mi do toho? A jak to vlastně ví? A ví o tom Carlisle, že to ví?


Až po chvilce se několik neuronů spojilo a já pochopila, že říkal – „Ostrov Esme“ a nikoliv, že je Esme na ostro. Teď už jsem byla doma, jasně, ten ostrov, kam všichni jezdí na líbánky.


Cvak!


Na líbánky?! Do háje, to snad ne!

Zběsile jsem natáhla ruce před sebe a hledala jakýkoliv náznak snubního prstenu. Díky bohu, můj prsteníček byl prázdný. Oddechla jsem si. I když svatba právě nebyla mojí prioritou a jak jsem se tak koukala na naštvaný výraz Maniho, ten by si radši nechal trhat maso ze žeber, než by si mě vzal, přece jen jsem si chtěla tak významný den užít a hlavně PAMATOVAT. Nikdy jsem si nepředstavovala žádný monumentální obřad by Alice Cullenová, jen bych při svatbě chtěla mít kolem sebe všechny ty, co mám ráda.


Najednou Mani vstal, sebral naše – teda předpokládala jsem, že jedno z těch zavazadel bude moje – kufry a vydal se lehce vyšlapanou pěšinou. Mátožně jsem se ploužila za ním. Ani jsem neměla sílu se s ním pohádat, že si svůj kufr ponesu sama. Kašlu na emancipaci, když je mi zle. Byl jsem ráda, že nesu sama sebe v tomhletom vedru, už takhle mi tekly čůrky potu po zádech.


Sakra, kterýho magora napadlo poslat horkokrevnýho vlkodlaka na tropický ostrov? Co mají proti takovému Grónsku? Ostrov jako ostrov! Byla jsem pevně rozhodnutá, se za celou tu dobu, kterou tady strávíme, ani jednou nepřeměnit. Kdybych na sobě měla mít ještě chlupy... No, fuj. Byl by ze mě vařený vlkodlak ve vlastní šťávě, přeju dobrou chuť.


Ten bungalov byl prostě překrásný a nesl Esmein rukopis. Hlavně teda ta velká okna. Bylo mi jasné, že její záliba v nich má i opodstatnění v tom, že s upíří rychlostí je má vyčištěné co by dup. Zatímco já bych se s tím mořila týden.

V kuchyni jsem zjistila, že ačkoliv je zde všelijaké vybavení, tak klimatizace mezi ně nepatřila. Mělo mi dojít, že upírům přehřátí nehrozí. Ale co já, chudinka? Nejradši bych se natáhla na dlažbu jako pes, když si chladí břicho. Mani se slitoval nad mým jistě bídným zjevem a dal mi vodu. Haleluja, to byla nádhera. Teď ještě sprchu a pak si asi vyklidím támhle tu velkou lednici a zalezu do ní.



* * *

Mani


Otevřeli jsme oba kufry. V jednom bylo to nejnutnější mužské oblečení a v tom druhém nějaká miniaturní kupička toho ženského hedvábíčka s kraječkama, co je děsně sexy a absolutně nevhodný na tropický ostrov.


Nespokojeně přiklapla víko a prudce vstala. Tím patrně trochu přecenila svoje síly, protože lehce zavrávorala a chytila se s bolestivým šklebem za hlavu.


„V pohodě?“ Následoval jsem ji z kleče do stoje, ale o poznání pomaleji. Neměl jsem zájem skončit s bolestí v hlavě, jako měla Winie.


„Ale jo,“ zavrčela nepřesvědčivě. Připomněla mi naše první chvíle v motelu. Nebyla zrovna ukázkový pacient!


„Až se vrátíme domů, nezapomeň mi připomenout, ať tu skřetí královničku rozcupuju na opravdu malilinkatý kousíčky!“ Tlačila slova nenávistně přes rudé rty.


„Myslíš, jako Alice?“ zapínalo mi to pomalu.


„Jo,“ přisvědčila, ještě jednou tlumeným, naštvaným hlasem a přiklekla opět k našim zavazadlům. Odklopila víko tentokrát na mém kufru a … vyndala z něj jednu z mých košilí s krátkým rukávem. Pak vstala, košili si přehodila přes ruku a jako by se nic nedělo, se zeptala: „Nevíš, kde je tady sprcha?“


* * *


Winie


Život je fakt zvláštní, přemítala jsem a občas kopla do oblázku, procházím se po přeukrutně překrásné pláži na přenádherném ostrově a řeším jen to, jak se mi tkanička od tang zařezává mezi půlky. Znechuceně jsem se snažila s tím něco udělat, ale stejně byla za chvilku tam, kde předtím. Teď už mi bylo jasné, že tuto část oděvu musel navrhnout upír, protože pouze kamenná upírská prdel tohle snese.


Chvilku jsem sice přemýšlela, že bych šla na ostro, Maniho košile mi zdárně nahrazovala šaty, ale přišlo mi to… divné. Takové nepatřičné, abych tu chodila bez spodního prádla, když je tu Mani. Je zajímavé, že v La Push mi to tak divné nepřišlo. V životě je opravdu spoustu věci relativních. I stud.

A tak jsem na sebe musela navlíknout…tohle. Jestli měl někdo na mysli, že se usmíříme nespoutaným sexem vyprovokovaným tímhle oblečením, tak se mýlil. Mé myšlenky byly sexu vzdáleny, co jen to šlo. Spíše se ochomýtaly ohledně mučení, které někomu dopřeju, jen co se odsud dostanu.

Paule, tohle máš u mě!

Ale o tomhle musel vědět i Sam, protože bez jeho souhlasu by to nešlo. Řešil by, kdyby se mu najednou ztratil vlkodlak…

Zdá se, že po návratu budu muset zmasakrovat půlku smečky!


Z „chatky“ jsem vypadla, co nejdříve to šlo. Bylo tam na můj vkus až moc dusno a vysoká relativní vlhkost vzduchu v tom své vodní páry neměla. Našlapovali jsme kolem sebe s Manim, jako by všude okolo bylo minové pole a jediné neuvážené slovo by to mohlo všechno odpálit. Jo, pusa mě svrběla, jak jsem se chtěla zeptat, proč mě ignoroval…, ale já se bála. Moc jsem se bála odpovědi. Protože Mani byl teď už jediný člověk, který by mi mohl ublížit, kdyby chtěl. A nepotřeboval by k tomu upírskou sílu a jed. Slova by postačila.

Pláž najednou končila, přehrazená velkými bílými balvany. Všimla jsem si na nich zajímavých ďolíků a zvědavost mi nedala, abych je nešla prozkoumat. Tohle přece nemohla udělat voda a vítr? Takhle oválné a symetrické… Najedenou mi došlo, na co se koukám a téměř hystericky jsem se rozesmála. V kamenech zde bylo obtisknuto několik upírských pozadí a dokonce i poprsí. A co je to tady? Ups… tady se asi někdo netrefil. Zakázala jsem si přemýšlet, komu ty obtisky patří, člověk opravdu nemusí vědět všechno.


Kam teď? Zpátky do chaty? Po chvilce bezradného postávání jsem usoudila, že krátký šlofíček ve stínu mi udělá jen dobře. Stáhla jsem si košili, zmuchlala si ji pod hlavu a lehla si do měkkého bílého písku s nadějí, že až se vzbudím, budu přesně vědět, co mám dělat.

Ano, občas jsem velice naivní!


Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že ležím na břiše a slunce dalece změnilo svou polohu na obloze. A to takovým způsobem, že jsem měla celou zadní část těla vystavenou jeho tropickým paprskům. To mé bílé kůži s minimem pigmentu vůbec nedělalo dobře.

Uvědomila jsem si, jak moc mě pálí záda a nohy. A o zadku ani nemluvím. Bylo to, jakoby na mě někdo vychrstnul džber vařící vody.  Se sykáním jsem vstala a toporně se snažila navléci na sebe košili. Po chvilce jsem to vzdala a jen ji držela v ruce. V tuhle chvíli mi bylo jedno, že kráčím po ostrově jen v prádélku hodném Playboye. Nutně jsem se musela dostat do stínu a doufala, jsem, že má Mani v chatě něco, co mi pomůže…


* * *

Mani


Tohle bylo fakt cáklý. My dva… tady… slunce, moře, teplo, titěrný cáry, coby oblečení pro Winie, a my dva se chováme, jako kdybychom byli v klášteře. Jestli mně se jednou dostane do rukou ten, kdo tohle spískal… já ho… já mu…já jim! DO PRDELE!


Zvuky, které se linuly z koupelny, mi drásaly všechno. Srdce, plíce, mozek, a v neposlední řadě i můj poklopec! Tohle prostě nebyl dobrý nápad! A když se k padající vodě přidal i Zrzčin falešný zpěv, málem jsem z toho zešílel.


U baru jsem našel nějaké to pití a namíchal jsem si bůhví co. Bylo mi to jedno, jenom ať v tom je alkohol a ať mě to dostatečně utlumí než… DO PRDELE!


Když voda utichla, já nad svým tajuplným míchaným nápojem taky. Netrvalo dlouho a ze dveří vyplula Winie v záplavě své jedinečné vůně a v mé bílé košili. I kdyby měla na sobě nejzářivější diamanty a nevím jak hříšně drahou róbu, nebyla by krásnější. Potřeboval jsem ji. Moc. Při sobě. V sobě… ááá prostě u sebe, ale když ona byla po celou dobu tak chladná. Snažil jsem se na ni nezírat tak otevřeně. Netuším, jestli se mi to povedlo, ale Winie se tvářila jakoby nic. Prohodili jsme spolu pár nutných slov a po zjištění a mém ujištění, že jsme tady na ostrově jediné dvě tlukoucí hominidní srdce, se rozhodla prozkoumat pláž. Za jiných okolností bych šel s ní. Ale měl jsem pocit, že je ze mne stejně nervózní, jako já z ní, a bude asi lepší, když bude chvíli sama. Než jsem se probral z letargie, byla pryč. Což jsem hodlal využít stejně jako Winie. Dlouhou, v mém případě taky pořádně studenou sprchou!


Když jsem z ní po nějaké době pro změnu vyšel já, ke své nelibosti jsem zjistil, že jsem v domku pořád sám. Do mysli se mi plíživě vkrádal strach z na mě číhající nejistoty. Na sobě jsem měl jenom kraťasy, které jsem rychle sebral těsně před sprchou, a teď jsem si všemožně vytíral ručníkem vodu z vlasů, když jsem se málem o něco přerazil. V první chvíli, kdy jsem si myslel, že mi palec u nohy trčí z paty, jsem šťavnatě zasakroval a až pak mě napadlo řešit, copak to rozštípu na táborák hned, jak tady někde objevím sekyrku.


Bylo to další zavazadlo. Ale… zajel jsem si zmateně do mokrých vlasů, vždyť tady před tím už nic takového nebylo, nebo jo?


Po bližším zkoumání toho tajemného předmětu, stojícího uprostřed rozlehlého pokoje asi tak dva metry od hlavního vchodu, jsem zjistil, že tenhle kufr má, na rozdíl od těch prvních dvou, na držáku malou vizitku. Na ní stálo úhledným písmem: „Pro Winie“.


No tak jo, nehodlal jsem to víc řešit, vzal jsem zavazadlo do ruky a měl jsem v úmyslu ho odnést k Winie do jednoho z dvou pokojů, který si téměř ihned po rychlé obhlídce domu zabrala. Na mě zbyl jen ten s bílými nebesy. Až pak se mi do zorného úhlu dostal úplně nový mobil, co evidentně sloužil jako těžítko pod nějaký papír.


Byl to stručný vzkaz od Alice. Omlouvala se mi v něm za neohlídání rozhodnutí holek. Prý si usmyslely, že nás dva OPĚT dají do páru. Nad tím jsem se zlomyslně ušklíbnul a v představách už měl nejasnou představu o vendetě. Vysvětlila dál, že Gustavo s Kaure jezdívají na ostrov každé úterý a pátek, kdybychom něco potřebovali, ale dnes prý výjimečně Gustavo přinesl zbývající zavazadlo pro Winie a taky mobil, abychom nebyli odříznuti od zbytku světa, a taky malou připomínku, ať příště házím něčím jiným, než mobilem.


Nic víc, nic míň. Jenom kratičkou omluvu a podpis. Mobil jsem hodil do kapsy, vzkaz nechal tam, kde jsem ho našel, a raději jsem odnesl kufr Winie do pokoje, zatím co jsem tiše nadával, že jsem v té sprše byl tak nehorázně dlouho. Kdybych si pospíšil, stihl bych Gustava a držel bych ho tady do té doby, než by přišla Winie a my bychom mohli odtud odejít.


Takhle budeme muset čekat další dva dny, než ti dva přijdou.


* * *


Winiino sténání bylo nepřeslechnutelné. V hlavě se mi rozsvítila kontrolka, která se mi tam automaticky zjeví u každého případu v nemocnici. Byla zraněná. O tom jsem nepochyboval. Vylítnul jsem z domku a běžel za sténáním asi tak dvě stě metrů po pláži, když se odněkud z houští vyklubala  Winie. Moji košili držela úplně zmuchlanou před hrudníkem s docela silnou křečí. I když stála a vypadalo to, že může chodit, výraz v její tváři svědčil o velikých bolestech.


„Jsi celá?!“ zařval jsem na ni bez dechu. Stejně bych ho neměl šanci popadnout. V místě, kde mívám plíce, mi srdce hrálo docela solidní techno.


Jako odpověď se mi k uším donesla docela peprná nadávka.


Dělilo nás už jenom pár kroků a tak mi přišlo přirozené ji popadnout a přenést do domku. Můj úmysl odhalila, až když jsem k ní vztahoval ruce a téměř jsem se jí dotýkal.


„Né!“ zařvala tak, že se džunglí nesla ozvěna a já na chvíli přestal slyšet.


„Proboha, nesahej na mě!“ řvala dál hystericky a snažila se přede mnou ustupovat. Já své ruce opět stáhnul do obranného gesta a vyjeveně zíral do jejích očí o velikosti čajových podšálků.


Nastalo ticho. Já se neodvažoval snad ani dýchat a ona… tiskla  si moji košili k hrudi snad ještě víc.


„Já se…“ Zrudla a sklopila pohled. Čekal jsem, co z ní vyleze. „Já…“  Její druhý pokus taky nebyl zrovna úspěšný. „Já se spálila.“ Vyšlo z ní nakonec a já? Zíral.


„Cože ses?“ Musel jsem to slyšet ještě jednou. Tohle by mi totiž nikdo neuvěřil. Ne, že bych to chtěl zrovna někomu na potkání vyprávět.


Párkrát se zhluboka nadýchla, pak pevně semkla víčka a pomaly začala rotovat, až zůstala celá stát ke mně zády. Pěkně rudými zády, rameny, stehna a, jéééžiš, taky spálenými půlkami, mezi kterými byla bílá jenom tkanička od tang.


Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

julie

19)  julie (28.10.2012 00:36)

Aúúúúú:p chudák pozadí

Niky

18)  Niky (02.05.2012 16:26)

Tak to se povedlo, krásně jste jim to naplánovaly :D Tam bude ještě horko
A zase Winie a ty její hlášky Skvěle jsem se pobavila

Twilly

17)  Twilly (04.04.2012 11:51)

Emiku, to už máš taky napsaný

miamam

16)  miamam (04.04.2012 11:24)

Teda ty její hlody mě fakt dostávají! DĚKUJU za to, že jste je tam poslaly! Nemají tak šanci utéct, jupí Jakpak asi Mani ošetří chudinku Winnie????

semiska

15)  semiska (03.04.2012 20:35)

Nádhera holky, šikulky. Nestíhám, tak dneska jenom krátce. ;)
Ti dva to nemaj jednoduchý a jsem zvědavá, jak bude Mani ošetřovat Winnie.

HMR

14)  HMR (23.03.2012 22:45)


nádech, výdech, nádech, výdech... pozor, neobracet pořadí

Twilly

13)  Twilly (23.03.2012 22:41)

TAK TOHLE ROZDEJCHÁVÁM!!!!

HMR

12)  HMR (23.03.2012 22:39)

Jakej chudáček? jóóó, chudej duchem, aha, chňápu... jakýho sis ho udělala, takovýho ho máš

Twilly

11)  Twilly (23.03.2012 22:37)

Chudáček Mani

HMR

10)  HMR (23.03.2012 22:01)

Tati???? by mě zajímalo, co je odrovnalo na tak dlouhou dobu? to nemohl být jen alkohol, ne? že by se Carlisle zpronevěřil lékařské přísaze?
Tak on Mani ví o tom, že po ním Alice vyjela?
Jóóó, jiskřičky
není to jeho Winnie? mnó, však on by se nějaký JEJÍ vlk našel... když tedy upír, poloupír, čtvrtupír, sakra mně ty procenta nikdy nešly, nechce, že?
ano, kapsičky u kraťásků jsou veskrze nepraktické, ne že bych tedy o tomhle kusu oděvu něco věděla... :/
ostrov, Grónsko, okna, lednice
anóóó není nad pánské košilekam se na ně hrabe kupička hedvábíčka
ne , tohle nekomentuju
Zdá se, že po návratu budu muset zmasakrovat půlku smečky! jen do nich!
nééééééééééééééé
ta košile byla bílá? jak nepraktické
ha tajemný kufr teda Alice
mnó, a jak to má Winnie s hojením? je snad vlkodlak, ne?
no, tak jo, beru... ale stejně si myslím, že VLK by byl lepší

Kamci

9)  Kamci (22.03.2012 18:50)

tak to se mooooooooooc těím na další vývoj situace

MisaBells

8)  MisaBells (21.03.2012 00:53)

"Nebo by mě něco sežralo. A pak by to chcíplo." První záchvat!
"Nějak mi to ale nedávalo smysl. Já se ho ptám, kde jsme a on mi vypráví o tom, že Esme nenosí spodní prádlo? Co je mi do toho? A jak to vlastně ví? A ví o tom Carlisle, že to ví?" Vzpomínka k nezaplacení a jsem velice ráda, že mi díky vlkům zůstane navždycky, alias druhý záchvat.
"Ale co já, chudinka? Nejradši bych se natáhla na dlažbu jako pes, když si chladí břicho." Má bujná fantazie vyvolala třetí záchvat.
"já ho… já mu…já jim! DO PRDELE!" Mani, ty máš dnes taky svůj den. Čtvrtý záchvat a blahoželám antihistaminikům na Slovensko!
"V místě, kde mívám plíce, mi srdce hrálo docela solidní techno." Pátý záchvat a už fakt potřebuju čůrat, holky!
A celkově jsem se protlemila do finále. Bez smajlíků, zato s oblíbeným ctrl+c a ctrl+v. To prostě jinak nešlo. Takže ti dva skončili sami na ostro v Esme? :D (fajn, první smajlík) Byla to jízda. Super!

Empress

7)  Empress (20.03.2012 23:06)

:D To teda je:D

Twilly

6)  Twilly (20.03.2012 22:58)

Tak, alespoň vidíte, že nejsme jenom depresivní :D

Leni, už promýšlíme další díl, tak snad brzo

Aňu, že je to krásne slovíčko... milujem ho

Lenka326

5)  Lenka326 (20.03.2012 22:38)

Muehehehehe , vy jste to vymyslely!!! Na ostrov s nima! Na samotku! Buďto se usmíříte nebo sežerete. :D Doslova. Že si u toho Winie připálí prdýlku asi upírské komenado neplánovalo. Nebo jo? Viděla to Alice? Pak se musí v Cullenovic kutlochu všichni řepit jak blázni.
Prosím, rychle další dílek, jsem zvědavá, jak si pan doktor poradí s pacientkou.

Empress

4)  Empress (20.03.2012 22:28)

Hehehehehe Ale inak vôbec niesom škodoradostná ....no trošičku možno
Výborné opäť som sa skvelo bavila
Copak mám slyšiny?...:D :D

Twilly

3)  Twilly (20.03.2012 20:37)

O ano, naše upíří dámy nejsou zrovna upejpavé

SarkaS

2)  SarkaS (20.03.2012 20:22)

Pardon,k to není škodolibost, já jen... dobře je to škodolibost. Holkýýý, já tu zdechnu. Vykopnout je na ostrově, to je naprosto geniální léty ověřený způsob, který funguje

Bosorka

1)  Bosorka (20.03.2012 20:14)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek