Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

27. kapitola - Den, kdy neberu telefony...

Mani

Ležel jsem na naší – oprava – už jenom na mojí posteli. Zíral jsem do stropu, ruce držel v poloze „na Ježíše“ a nohy mi v pravém úhlu padali dolů, když mi zazvonil mobil. Nechal jsem ho zvonit. Podle zvonění jsem věděl, že je to ona. Měl jsem to zvednout, já vím, ale… Mobil utichl a já zavřel víčka a drtil si zuby. Tiše jsem sám sobě nadával do blbců. Jak se to stalo, že jsem opět vytáhl tu nejkratší sirku, když se losovalo o štěstí? Místností se opět začala linout hudba, ohlašující přicházející hovor. Zase ona. Ne, nevzal jsem to. Ještě pořád jsem tam ležel a zíral do stropu…


Po nějaké době, kterou jsem strávil tímhle sebemrskačstvím a obviňováním celého světa z odstěhování mé přítelkyně, opět zazvonil mobil. Tentokrát to byla standardní znělka a první, co mě napadlo, bylo, že je to třeba někdo z nemocnice. S hekáním, funěním a ne právě dobrou náladou jsem to zvednul, i když mi to číslo nic neříkalo.


No, to je dost, ty tupče!“ zařval někdo na druhém konci.


„Co?“ Hmmm, velice inteligentní, fakt.


To takhle rychle zvedáš telefony běžně? No tak to potěš pánbůh!“ Ten hlas jsem odněkud znal. Určitě.


„Promiňte, kdo volá?“ zeptal jsem se nejistě.


Tady je Paul, blbečku,“ osvětlil mi a ve mně začal stoupat raketovým startem adrenalin.


„Co chceš? Ona tady není!“ sdělil jsem mu s ledovou zuřivostí.


Vím, že tam není. Má přece rozum, je tady, u nás. Ale proto nevolám, chci tě varovat…“ Paul se dramaticky odmlčel.


Drž si tu svou skřetí vědmu nakrátko, nebo ji roztrhnu jako žábu a podpálím šos, jestli ještě jednou vztáhne pařátu na Winie!“ zuřil. Ale to já taky. Jakým právem, sakra, se do toho míchá!?


„Tohle nebudu poslouchat!“  zařval jsem na telefon, jako kdyby za všechno moh, a stiskl jsem čudlík s červeným telefónkem. V návalu zlosti jsem mrsknul mobilem o stěnu a ten se hlučně rozpadl na částečky.


Ať se jdou všichni vycpat! Klesl jsem opět na postel. Už jsem měl po krk toho věčného dolejzání za ženskejma, které o mně očividně nestály. Tedy, nepochyboval jsem, že jsem Winie přitahoval, ale měl jsem za to, že ji nepřitahoval život se mnou. Společné žití. Nebyla na to připravená a já si najednou nebyl jistý, jestli se mi chce na ni čekat. Věděl jsem, že budu, ale taky mě to ovlivní. Tohle vědomí, že mám táhnout náš vztah já, to mi nedělalo dobře. Byl jsem už unavený z toho, být pořád po ruce a nic z toho nemít. Mohla se trochu přemoci a… já nevím!


Tohle bylo trochu moc i na mě. Takhle jsem si vztah nepředstavoval. Proč se všechno jenom komplikuje? Proč nemůžu být šťastný? Právě teď jsem měl chuť roztrhnout Alice vlastnoručně já sám, i když jsem věděl, že to její chyba nebyla. Když něco nefunguje, tak to nefunguje a náš vztah s Winie… neměl žádné základy. To jsem si musel přiznat.  Vhupli jsme do všeho po hlavě, protože se to obecně od nás očekávalo. Ve společnosti zvláštních bytostí, které žijí své šťastné spárované životy. Ale my dva evidentně nejsme jako oni. Nejsme jako Bella s Edwardem nebo Carlisle s Esme. Bodlo mě u srdce.  Jo, já vím, Edwardovy holky mají za manžely taky vlčáky a jejich vztahy fungují, ale… Winie je prostě… chemie, co je mezi námi, jí nestačí. Můžu milovat za nás oba, ale to by nesměla ode mě utíkat při každé příležitosti. Při každém náznaku problému. Musím jí dát čas, jestli chci, abych ještě něco zachránil… jestli je co ještě zachránit.


* * *

Winie


Colin byl debil!


K tomuto poznatku jsem dospěla asi tak třicet vteřin poté, co mě s ním Sam seznámil. A nyní, o několik hodin později, jsem svůj názor na něj nehodlala měnit.
Seděl naproti mě u velkého „oslavného“ ohně. Nevím, jestli se slavil můj návrat nebo jeho nástup do služby, ale pro velkou žranici se v tlupě vlkodlaků vždycky důvod najde.
Záda mě skoro bolela od všech těch vítacích plácnutí. Sam se mě vážně ptal, jak dlouho tu budu tentokrát. Když jsem mu oznámila, že dokud mě nevyžene, jen se usmál a pronesl, že s mou povahou to nemusí trvat vůbec dlouho. Smečka mé prohlášení přivítala s jásotem, Paul s úsměvem a Emily mě objala. Její bříško už začínalo být zřetelné a já na chvilku ucítila závan lítosti, který jsem raději rychle zahnala prvním z velkých steaků.


Teď jsem seděla na vyplavené kládě a přes plápolající plameny jsem měla výhled přímo na Colina. Sebevědomý výraz jeho obličeje mě najednou připravil o chuť k jídlu, a tak jsem ten osmý steak posunovala po talíři sem a tam tak dlouho, až mi ho Paul s větou „Co by za to děti v Somálsku daly!“ zabavil a nacpal ho do sebe jako těch patnáct předchozích.


Pohled mi zabloudil opět k Colinovi. Prostě mi vadil. Jeho sebevědomí, jeho nadšení z toho, že je vlkodlak, dokonce i jeho zjev mě iritoval. Nebyl ošklivý, jak by taky mohl být, když je vlkodlak, ale bylo na něm něco vyumělkovaného. Připomínal mi ty přestylizované typy z klučičích kapel – romantik, sporťák, drsňák… a Colin. Uměla jsem si živě představit, jak si před zrcadlem pusinkuje bicáky a přepočítává buchty na břiše. Nikdy jsem neviděla nikoho tak nadšeného z toho, že se z něj stal vlkodlak. Někdo to bral vztekle, někdo se stoickým klidem, ale z něj vyzařovala přímo pekelná blaženost. Věřila jsem, že si o tuhle možnost psával Santovi.


A pak tu byly ty jeho narážky. Rádoby vtipné, ale s ostrým břitem v sobě. Narážky na mě. Zvykla jsem si na dobrácké pošťuchování od kluků, ale tohle mi začínalo hodně vadit. Dokonce i Sam po Colinovi vrhnul pár zkoumavých pohledů v mezičase, kdy se nemuckal s ještě nenarozeným Samem Juniorem, což se Emily a zbytek smečky snažil decentně přehlížet.


Třeba to nebylo Colinem, ale mnou. Jo, byla jsem podrážděná a moc dobře jsem to věděla. Možná i proto jsem mu ještě nevisela zakousnutá do krku. Zvedla jsem telefon a podívala se na displej. Nic. Pět zmeškaných hovorů by snad Mani mohl konečně zaregistrovat, ne? Potlačila jsem zlost a znovu zmáčkla zelené tlačítko.


Dlouhé vyzvánění, ukončené Volaný váš hovor nepřijímá, zkuste to později, mi opravdu na náladě nepřidalo.


Proč mě ignoruje? Co mu Alice napovídala?


Kláda vedle mě zaskřípala, to se Paul vrátil asi s další várkou masa. Když viděl můj výraz a telefon v ruce, jen se zeptal: „Zase ti to nevzal?“


Nekomentovala jsem to a ještě jednou jsem zmáčkla zelené tlačítko. Naposledy, slíbila jsem si. „Sakra!“ zavrčela jsem, když se ozval zase ten neosobní hlas. Vztekle a vší silou jsem praštila do klády. Jen jsem zapomněla, že v té ruce stále držím mobil. Ten sílu mého úderu nezvládl a jeho kryt se roztříštil. Několik ostrých úlomků se mi zapíchlo do dlaně.


„Ukaž, ty zvíře!“ zavelel Paul a začal mi vytahovat ty střípky z kůže. Ostatní můj vzteklý výbuch raději nekomentovali. Teda, až na Colina.


„Nebere ti ten upírek telefon, Winie?“ pronesl sladce. „Já bych ti klidně pomohl na něj zapomenout, dej mi půl hodiny a vyženu ti ho z hlavy.“


Nevím, jestli chtěl znít smyslně, ale mně se z něj zvedal žaludek. Když k tomu přidal ještě pár lascivních pohybů, nemohla jsem už jinak. Myslím, že byl velice překvapen, když se moje pěst seznámila s jeho bradou.


Chvilku byl zaražený a pak zareagoval jako normální mladý vlkodlak. Vybuchnul.
Počítala jsem s tím, a tak jsem už předem odskočila o kus dál. I jeho barva jako vlka byla hnusná! Byl tak divně žíhaný, trochu to připomínalo prašivinu. Nebo hyenu. Tomu by odpovídal i jeho smích.


Než se mohl kdokoliv pohnout, ozval se Sam:  „ZASTAV SE!“


Příkazu alfy se nemohl Colin vzepřít. A ani Paul, který zamrznul na místě, přeměněný a připravený hájit moji čest. Takže jenom nepřátelsky a vztekle vrčel. Takový můj malý obranář, měl by si podat ruku s Edwardem, ten prý má taky tyhle sklony.


„Winie?“ ozval se Sam. Dával mi tak možnost, ať si to vyřeším po svém. Když jsem kývla hlavou, tak jen řekl: „Běžte ale dál do lesa. Nemusíme to tady mít rozryté.“


Odcházela jsem, abych se za stromy mohla svléknout a přeměnit, když v tom mě ještě zastavil. „A Winie, nezapomeň, že má Colin zítra hlídku. Když ho zmrzačíš, budeš to muset vzít za něj.“ Mrknul na mě. „A ty tady, Paule, zůstaň! A jestli chceš ještě jíst, tak jedině jako člověk.“


Colinův způsob boje mi připomínal novorozené upíry. Šel do toho silou a čekal, že mě srazí přímým úderem. Ale já přece jen už byla zkušenější, a tak netrvalo dlouho a ležel pode mnou a já tesáky svírala jeho hrdlo. V jeho myšlenkách už nebylo ani stopy po nějakém sexuálním kontextu této situace, fakt měl strach. Konečně akceptoval moje místo ve smečce. Ještě jsem trochu stiskla zuby, aby si to zapamatoval a šla zpět k ohni.


„Jsi v pořádku?“


„Nejsem,“ odvětila jsem Paulovi, „mám plnou hubu jeho chlupů!“  Kolem nás právě prokulhal Colin. Paul se zasmál a vtiskl mi něco malého do dlaně.


Moje simka! „Vypadá nepoškozeně,“ dodal, když jsem si ji nedůvěřivě prohlížela.


„Neboj, to bude dobrý.“ Plaše se usmál, když jsem se na něj překvapeně podívala.
„A kdyby ne, pořád jsem tady přece já, ne?“


On? Jako můj… partner? Paul se sice smál, ale jeho oči byly vážné. A sakra. Raději jsem se zahleděla zpátky do ohně. Nedalo mi to a musela jsem o tom přemýšlet. Dokázala bych být s Paulem? Dokázala bych se díky němu přenést přes Maniho? Ano, měla jsem ho ráda, ale stačilo by to na vztah? A on – přenesl by se někdy přes ztrátu Elly? Mohli bychom být spolu?Fungovalo by nám to?

„Winie,“ promluvil na mě Sam a já bylo moc ráda, že se můžu věnovat něčemu jinému, „první hlídku máte zítra, tak s tím počítej.“ Kývla jsem hlavou, že budu připravená, a doufala, že to, co se před chvílí stalo, dokážu zítra ignorovat.


* * *


Mani


Telefonát od táty přišel v pravý čas. Tedy, ne, že bych se vyloženě těšil ze skutečnosti, že můj malý nevlastní bráška onemocněl, ale tahle záminka zmizet z radarů Edwarda a Alice mi přišla jako neuvěřitelná šance. Nevyužít ji by byl docela hřích.


Na jedné straně, táta nebydlí daleko od Cullenových, takže v případě, že mě z nemocnice zavolají, dostanu se tam včas, a za druhé, získám na chvíli  něco jako útočiště pro pročištění si hlavy a prostě místo, kde budu moci o všem  popřemýšlet. To mi snad neuškodí, ne?


Sbalil jsem si rychle to nejnutnější a okatě jsem přehlížel, že mi chybí několik kousků oblečení. Především trika z prádelníku a myslím taky to, co jsem v něm spal. Někde uvnitř jsem doufal, že to nebyla  Alicina oděvně-recyklační práce, ale že mi to štípla Winie. Strašně moc bych si přál, aby to byla ona…


* * *


David byl šťastné, lidské dítě, vyrůstající v rodině praštěných upírů. Mno, tak dobře, upíří matky a poloupířího adoptivního otce. Už to bylo samo o sobě šílené, ale prcek měl zjevně jiný názor. Táta mě překvapil hned u dveří. Přišlo mi to, jako by tam hlídkoval už jenom na mě. Nezmohl jsem se na víc než na překvapení v podobě vytaženého obočí, když na mě místo ahoj štěkl popuzené kde, sakra, jsi tak dlouho!?


Ve vteřině jsem se rozhodl, že jeho tón nebudu řešit, a raději jsem se dal do vyšetřování lidského brášky. Po celou dobu stál nade mnou jako ohař.


* * *


„Neštovice?“ Měřil si mě nevěřícným pohledem spod přivřených víček.  Přikývl jsem.


„Jsi si jistý?“ Pořád na mě zkoušel autoritativní otcovský hlas, což vypadalo, popravdě, docela směšně.


„Hele, tati, jestli mi nevěříš, zavolej Carlislea nebo Juls a uvidíš, že ti řeknou to-“ odříkal jsem automaticky. Na nedostatek důvěry ze strany rodičů svých pacientů jsem byl zvyklý. Ale jak jsem to své odříkával, viděl jsem, že táta mě stejně nebude poslouchat.


„Ne, ne, samozřejmě ti věřím, to bych tě snad nevolal, ne? Ale co ta teplota?“ Zněl podrážděně a na hlase mu byla znát snaha uklidnit se. Uvědomoval si, že je nepříjemný a já oceňoval alespoň tu snahu.


Přejel jsem si dlaní tvář. Padal jsem únavou. Ze všeho. Z Winie, z přemýšlení, z tátova chování…


„Je to normální, tati. U neštovic bývá, opravdu,“ ještě jednou jsem ho ujistil.


Když malý David zakňoural, táta byl ve vteřině u něj. Uvědomoval jsem si, jak je to směšné, ale já na to mrně žárlil. Táta stál u postýlky, vrchní polovinou těla visel přes dřevěnou ohrádku a něco nesrozumitelně mumlal drobkovi k uklidnění. Tiše jsem sledoval, jak prsty laská buclaté tváře, a v urputně jsem se snažil ignorovat svíravý pocit v hrudi při pohledu na to, jak přirozeně klouček na jeho hlas reaguje.


„Copak je, Manueli?“ promluvil táta najednou úplně jiným hlasem – pro změnu na mě – aniž by vytáhl hlavu z postýlky.


„Nic.“ Zatloukal jsem a jako z čistého nebe mě napadlo, jestli taky nečte myšlenky jako Edward.


„Srdce ti bije rychleji a zadržuješ dech. Takové věci  ještě slyším, pamatuješ?“ S tím se pomalu zvedl do vzpřímené polohy a očekával odpověď.


Co jsem mu měl, probůh, říct?


Vypadalo to, že opravdu stojí o odpověď a nevadí mu si na ni počkat. Nespokojeně jsem odfrkl a snad i trochu pubertálně protočil oči.


„Takového si tě nepamatuji,“ kapituloval jsem.


„Nechápu.“ Vypadal opravdu zmateně.


„Když jsem byl malý, nechoval ses takhle.“ Měl jsem tendenci semknout rty ještě víc, abych náhodou neřekl něco, co by opravdu nebylo vhodné.


Tátova ruka ještě pořád spočívala na dřevěném rámu postýlky.


„Já…“ Neměl odpověď, přesně jak jsem čekal. To zjištění mě popudilo, i když jsem viděl, jak moc je mu to líto. Vrátit se už moje dětství nedá. To jsme věděli oba.  Raději jsem sklopil pohled na své sepnuté ruce.


„Neměl jsi o mě takovou starost, bylo ti jedno, jestli jsem zdravý nebo nemocný…“ I přes své původní odhodlání nechat celou tuhle záležitost plavat, jsem mu vyčetl v jediné větě mé dětství.


„Ale to víš, že jsem měl strach, Manueli. Ale… spíš víc než o tebe jsem se bál TEBE. Spadl jsi mi přímo do klína a já nevěděl, co s tebou. Co bys čekal, že udělám uprostřed džungle, Manueli, věděl bys TY, co s dítětem?“ Obrana přešla do útoku a jeho otázka zůstala viset v tichu, které se rozprostřelo kolem nás. V podstatě měl pravdu, copak já vím, co bych dělal na jeho místě? Možná bych taky zbaběle utekl jako on.


„A tady jsi nikdy nemarodil,“ dodal po chvíli se smutným úsměvem a mě tím vyrušil z mých myšlenek.


To byla koneckonců pravda, nikdy jsem marod nebyl.


David se najednou rozplakal, čímž de facto ukončil tuhle debatu.  Místo toho, aby ho utišil, tam táta stál a čekal. Dost možná, že právě na moje svolení.


Tváře dítěte rudly pláčem pořád víc. Téměř plochý polštářek, který měl David pod hlavou, už smáčely slzy a já jenom zíral na buclaté ručky, natahující se k NAŠEMU otci.


Konečně jsem pochopil, že se musím s tím tvorečkem o tátu podělit. David byl pro tátu vlastně reparát z předmětu, zvaného rodičovství.


Táta stál a čekal, až se rozhoupu, zatímco jeho tělem škubalo u každého nového Davidova nádechu k řevu.


„Tak ho přece pochovej.“ Najednou jsem si připadal  kvůli celému svému chování směšný.


Přitulil si dítě k sobě a díval se na něj jako na panenku. Zakroutil jsem hlavou. Kdo by to do táty řekl, že se jednou usadí a rodina se stane jeho novým životním stylem?  On, sukničkář a proutník?


* * *


Winie


„Je mi to líto, slečno, ale doktor McBride tu není. Sám mi volal, když si vybíral volno, abych mu přeobjednala pacienty.“


Na tváři kudlanky bylo opravdu vidět, jak moc je jí to „líto“.


Sakra, tak jí jsi, Mani, volal? To asi nemáš zlomené obě ruce, abys mi nemohl vzít ten telefon, jak jsem si v duchu bláhově představovala. Těch pár dnů, kdy jsem o Manim nic nevěděla, byla ta nejistota až bolestně mučivá. Takže jsem se vykašlala na hrdost a vydala jsem se ho hledat do nemocnice. A tohle byl výsledek mého snažení.

Manimu nic není, jen si vzal volno… A ignoruje mě. A to jsem si myslela, že s léty – a že jich má Mani na hřbetě víc než dost - přichází i rozum. Evidentně to není pravda, když se občas chová jako… jako já.


Zatracené tyhle skoropubertální vzdory!


Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, když jsem kudlance v bílém děkovala za její neutuchající vstřícnost a ochotu. Snažila jsem se klidně dýchat, ale to mi moc nešlo, tak jsem za chvilku supěla jako parní lokomotiva. Byla jsem pevně rozhodnutá, že okamžitě jak dorazím domů, vytáhnu zpod polštáře to jeho triko a rozcupuju ho na milion kousků. A ty pak ještě podpálím!


„Winie, no konečně tě vidím!“ ozvalo se přede mnou. To mě svou přítomností hodlal oblažit opět Dough.


No dobře, jen mi přiložte pod kotel! Zastavila jsem se.


„Víš, dlouho jsem o tom přemýšlel a myslím, že je v zájmu nás obou, abychom se k sobě vrátili!“ oznámil mi důležitě a já v tom šoku zapomněla i na svůj neskutečný vztek na jednoho nevyzrálého skoro stopadesátiletého čtvrtupíra.


„Cože?“ dostala jsem ze sebe kníkavě. Zbláznil se nebo co? Než být zase s ním, tak to snad raději změním orientaci a padnu do náruče Kudlance!


„Podívej se, Winie….“ Bla, bla, bla. Spustil svůj monolog na téma „chyby jsou přece na straně obou“ a já toho měla tak právě dost.


„Víš co Doughu?“ zarazila jsem ho v půli slova. Nevěřícně se na mě podíval, že jsem si dovolila přerušit jeho výklad. „Jdi do prdele! Nechci s tebou už nikdy mluvit a ani tě vidět. Pokud mě někdy potkáš venku na ulici, prostě přejdi na druhou stranu silnice,“ pronášela jsem nekompromisně.


Nevěřícný výraz se změnil v šokovaný. Pokud ty oči vykulí ještě víc, bude je hledat na chodníku. Otočila jsem se a odcházela. V tom mě osvítila ještě jedna myšlenka. Podívala jsem se nazpátek na něj. „A ještě něco, Doughu, měl by sis prostudovat odbornou literaturu, v posteli totiž umíš pěkný kulový!“


K očím a là tenisáky se přidala ještě široce otevřená ústa. Sice tenhle den stál za houby, ale aspoň tohle mě potěšilo. Zahnula jsem za nemocnici a domů jsem to vzala zkratkou přes les. To, že doma nemám už ani zrnko kafe, mi došlo až cestou, tak jsem se rozhodla, že si ji koupím v tom malém obchůdku na kraji La Push. Byla jsem kousek od domku, když jsem si všimla, že na schodech někdo sedí.


„Paule?“



Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

julie

22)  julie (27.10.2012 23:53)

Hmmm.... "Právě teď jsem měl chuť roztrhnout Alice vlastnoručně já sám, i když jsem věděl, že to její chyba nebyla"tak hochu,jak chceš budovat nějaký vztah,když je ti automaticky jasné,že za problémy může tvoje holka?!!!!! Manueli,máš totální mínus! A nepřijaté hovory zrovna pevné základy, po kterých toužíš, nepoloží

Niky

21)  Niky (02.05.2012 15:48)

Holky, vy jim teda dáváte zabrat :) Aspoň, že toho Dougha poslala do patřičných míst :) Paul je zlato

Twilly

20)  Twilly (04.04.2012 11:13)

Jestli doženeš, tak zjistíš :D , Emiku

miamam

19)  miamam (04.04.2012 11:02)

Jééé doháním restíky Ale tohle mě teda trápí, snad si to budou moct brzy všechno vysvětlit :(

semiska

18)  semiska (16.03.2012 22:14)

Wow, to je eda citová houpačka... OMG, snad se sejdou a vyříkají si to všechno. ;) krásný holky, jste šikulky. *fworks*

Fanny

17)  Fanny (11.03.2012 22:36)

Já... já asi začínám mít Paula nějak radši. Co to ten Mani provádí? Takhle mu ta Winie fakt zdrhne. Za to Winie to Doughovi řekla moc a moc pěkně.
A ten Paul na schodech? Co ten tam?

HMR

16)  HMR (11.03.2012 18:26)

no, mohla by z toho pak být vlčata, ne?

Bosorka

15)  Bosorka (10.03.2012 23:35)

Teda Hani! Ty poňoukáš Winie k šmajchlování s Paulem pod vodopádem? I ty jedna!
A někoho jiného k ní? Jakou bys měla představu? Třeba Colina?

Bosorka

14)  Bosorka (10.03.2012 23:31)

Holky, díky za komentáře a snad vás na další nenecháme dlouho čekat, už z ní je na světě cca 2000 slov.
Na Maniho to prostě taky tak nějak padlo....každý z nás má svou chandru. To samé platí i o Winie (na ní se ale spíše podepsalo vyčerpání její autorky, můžu být rád, že celou kapitolu nehonila po lese obkladače )
PS: Šárko, co horká - žhavá! tak bacha na to...

Kamci

13)  Kamci (10.03.2012 20:41)

chudáčci telefoni, ani jeden nepřežil to jsem zvědavá, jak tohle jejich odloučení ještě dopadne

Angel

12)  Angel (10.03.2012 19:33)

prostě skvělí .... no ikdyž bych jim občas něco udělala ať se už konečně vzpamatují takže to že se Mani trápí za to může Alice ... tsss... zase se vám povedlo napsat suprovou kapitolku ostatně tak jako vždy

MisaBells

11)  MisaBells (10.03.2012 18:02)

Vy je teda týráte, kočky... omlouvám se, že se zjevuji až tady, ale víte, jak to je, že? Každopádně jsem stále tu - přestože ve stínu - a slintám si do klína... Co na ně vy dvě ještě chystáte, probůh?

Lenka326

10)  Lenka326 (10.03.2012 17:22)

Dámy, co to zas jako je? Další nedorozumění, trucy, sebelítost, dokonce výčitky rodičům za nešťastné dětství... takhle to k HE asi nedotlačíte. Winie jakoby ztratila svou jiskru (ještě, že to aspoň trošku škrtlo při odpovědi pro Dougha), je jak leklá ryba. A pan čtvrtupír, tam to ani nedovedu vyjádřit. Co jako bude dál? Konečně je tu někdo, ke komu ho to táhne, ale on se prostě nebude snažit, protože.... Proč vlastně? Štěstí není zadarmo. Takže aby se nedivil, když svou letargií uvolní pole vlčákům, připraveným k boji.
Ach jo, ještě se asi pěkně natrápíme, že?

Twilly

9)  Twilly (10.03.2012 17:04)

Šári, nebuď na sebe tak tvrdá...

SarkaS

8)  SarkaS (10.03.2012 15:53)

Hem... není tu nějaký smajlík s čelistí opřenou až o chodník? Tak nějak by teď vystihoval moje pocity. To si děláte, dámy, humor? Kde se vzal, tu se vzal tenhle megaprůser (Pardon, slušnější verze prostě použít nejde) Jak jen tohle dopadne? A Paul... tady musím být opatrná, to je horká půda... Asi se jen spokojím s tím, že to nikdy nebyl můj oblíbenec a ať se snaží sebevíc, vždycky když je u Winnie tak čekám, kdy se to podělá A teď se jdu schovat než mi přiletí nějaká rána Případně, já se můžu praštit i sama, že?

HMR

7)  HMR (10.03.2012 13:15)

já se na to doopravování komentářů

Twilly

6)  Twilly (10.03.2012 13:12)

Ne neměla by být, opět upozorňuju! Navzdory našemu snažení, postavy si dělají co chtějí, ale teď bychom si měly nabrousit nehtíky a drápky a jít na to pěkně zvostra... tedy... no

HMR

5)  HMR (10.03.2012 13:05)

další kapitola nebude tak... ufňukaná? Kdyby... kdeby... on by... já bych...???
jo, Winnie by měla najít zase svoje staré urejpané já, že Bosorko?, a vlítnout do toho po hlavě... a je jedno do čeho... kruci, vždyť je vlčice... možná by pomohlo roztrhat pár rudookých no a potom po boji si dojít pro toho ňoumu a přirazit ho tlapou k zemi... nebo možná roztrhat pár rudookých a využít tu padající vodu a Paulovu společnost v takové té situaci - ano, jsem naživu... hm, ale to by bylo asi 18, že?

Twilly

4)  Twilly (10.03.2012 12:58)

Ano, Aňuli, Mani stále ťahá za kratší koniec a aj keď to on sám nevidí, nemôže za to ani jeden z nich. Je to najskôr generačný problém

Čičinko, víš jak jsem čekala ránu z krumpáčku? :D Ano, ono se to lituje, ono je to chlap, tak proč by se to nelitovalo, že? Co se rozhovorů týče, i když jsme na tolik postav dvě, ti prevíti si pořád dělají, co chtějí. Ale myslím, že další kapitola, už nebude tak... no prostě, bude míň žalu (smajlík, co si plácá dlaní přes ústa)

HMR

3)  HMR (10.03.2012 12:47)

Jo, tak ono se to lituje? A co jako měla dělat, když na ni obě vyjely? Nechat si vyprášit kožich? Nechat se pokousat?
Jěžkovy oči, holky, ten váš hlavní hrdina opravdu přestává být kladný hlavní hrdina... jo, a Paul sedí na schodech, byl byla ráda, kdyby se Ella vrátila, ale zase... takže jak to vymyslíte? M+W nebo P+W??? nebo by se našel ještě někdo vhodnější??? jo a kde byla Leah, když se u táboráku bojovalo? Někdo tady sliboval ryze dívčí vlčí rozhovory... a kde nic, tu nic...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek