Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

26. kapitola - Copak jsem zase udělal?

Edward


„Krucinál fagot, ALICE!“ zařval jsem na ni, když jsem ji už téměř dostihl. Nemohla by se mi ztratit, i kdyby sebevíc chtěla. Nebyla tak rychlá jako já.


„Tak už stůj, zatraceně!“ Začínal jsem toho mít plné zuby. Naštěstí poslechla. V hlavě se jí to mlelo jako kroupy v hrnci a rozrušení způsobilo, že nedokázala přede mnou ukrýt nic. Jasně jsem viděl, jak zaútočila na Winie. Proboha! Až se to Mani dozví…


„Alice…“ Hlas se mi zlomil. Nemusel jsem říkat víc. Věděla, že nejhorší zlost už ze mě vyprchala a já se snažím pochopit. Stála ke mně otočená zády, pořád ještě ztuhlá hrůzou.


„Ona vážně odešla, viď?“ Pomalu se otočila a upřela na mně ty svoje obrovský zlatý kukadla. Měla v nich vážně strach. Stejný, jaký se jí dral ze všech myšlenek. Nezbylo mi nic než přikývnout. Spustila hlavu až na prsa a tiše vzlykla.


„Až to zjistí Manuel, tak mě bude nenávidět. Takhle… já to takhle nechtěla. Já…“ Opět vzlykla.


„Teď už je pozdě, Alice. Napadla jsi ji a byla jsi na ni hrubá. Co jsi čekala? Pořád ti její přítomnost vadila. Co přišla, snažila ses ji od Maniho dostat pryč, takže se nediv, že nechápu tenhle tvůj tyátr,“  vyjel jsem na ni naštvaně.


„Já vím,“ pípla a přikryla svou tvář drobnými dlaněmi. I když jsem věděl, že udělala chybu, nemohl jsem se dívat na to, jak moc si to bere.


„Pojď sem,“ vyzval jsem ji s otevřeným náručím a ona neváhala. Hupsla mi do náruče s takovou zoufalou vervou, až mě málem povalila.


„No tak povídej, proč…?“ zeptal jsem se, hned jak jsme se usadili ve vysoké lesní trávě. Tázavě se na mně podívala.


„Copak to nevidíš?“ Kroutila nechápavě hlavou, zatím co provinilý výraz jí z té skřítkovské tváře nemizel.


„Máš to tam docela zmatený.“


Smutně se usmála. „Asi máš pravdu. Jsem z ní zmatená, z ní i z těch blbých vizí.“ Na chvíli vypadala opět trochu umanutě, ale přehrála mi překvapivou vizi, ve které je Winie samotná. Zalapal jsem po vzduchu a určitě vytřeštil oči.


„Jak je to možné?“ zeptal jsem se hned, jak jsem byl schopný posbírat svou čelist ze země. Neodpověděla, jenom zvedla svá drobná ramínka až téměř k uším a pak je zase s provinilým výrazem spustila.


„Mně spíš vadí tahle vize…“ zamumlala a přehrála mi taky verzi s Manuelem v depresi. Jeho prázdná tvář a pevně semknuté rty mluvily za vše. Trpěl. A ne málo.


„Tohle bude mít na svědomí ona, když tomu nějak nezabráním,“ rozohnila se a vyskočila z mého náručí jako vzteklý čert z krabičky.


„Tak ses rozhodla, že jí půjdeš jako po krku?“ Taky jsem nebyl zrovna nejklidnější a ten její vztek…


„Viděl jsi to, co já!“ zařvala na mě zoufale.


„To nejde, Alice!“ vrátil jsem jí to.


„Viděl jsi to! Edwarde, slyšíš? To nemůžu nechat jenom tak!“ Okolní vzduch se nasytil pachem zoufalství.


„To nech laskavě na Manuelovi, on si s tím už nějak poradí,“ neodpustil jsem si tu trochu jízlivosti. Pořád jsem měl za to, že budoucímu problému jenom pomohla. O malou chvíli později jsem zaslechl Jasperovy myšlenky. V duchu jsem se poděkoval za to, že přišel právě včas, protože, Alice už opět nekontrolovatelně štkala pláčem bez slz.


„Jdeš jako na zavolanou!“ přivítal jsem ho nervózně. V tomhle jsem byl prostě jako každý jiný chlap. Ženský pláč mi způsoboval husinu, i když jsem věděl, proč pláčou. Skutečnost, že ženám vidím do hlavy, ze mě ještě nedělá supermana v oblasti ženského myšlení.


„Cos jí udělal?!“ I když jeho kroky vedly k jeho manželce, díval se na mě způsobem, ze kterého bylo zřejmé, že kdybych nebyl jeho bratrem, nejspíš by už ze mě bylo mnohodílkové puzzle. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo naštvané protočení očí a kroucení hlavy.


„No jasně, nemám co na práci, jenom ubližovat Alice, ne?“ mumlal jsem si sám pro sebe s jízlivou grimasou na tváři. Alice se mezitím usadila v pevném náručí svého manžela a pomalu se uklidňovala. Netuším, jestli měl tenhle zajímavý přírodní úkaz na svědomí Jazz, nebo jí stačila jeho blízkost.


Chvíli bylo ticho.


„Miláčku,“ zapředl Jasper.


„Hmmm?“


„Řekneš mi, proč Winie odešla?“ Jasperův zrak se zabodl do mých očí a v myšlenkách mě varoval, ať jsem zticha. Hodlal tenhle výslech vést ve vlastní režii.


„Protože…“ Alice připomínala vystrašené zvířátko.


„Protože?“ Jasper na ni použil ten svůj autoritativní, přesto milý hlas, který dovedl rozvazovat jazyk i těm nejzatvrzelejším z nejzatvrzelejších.


„Načapala jsem ji s jejím ex?“ Vysloveně to zkusila. Jasper si u mě pohledem zkontroloval její slova. Věděl, že já vím. V podstatě nelhala, tak jsem přikývl. Jazz mlčel a čekal, co dalšího mu Alice poví.


„No dobře!“ Zalila ji vlna okamžitého vzteku a opět vyskočila na rovné nohy. Jak říkám, čertík z krabičky. „Tak jsem jí trochu pocuchala ofinku, no!“ Dramaticky se rozmáchla oběma rukama a pak je nechala plácnout o stehna.


„Jak moc?“ Byl věcný.


„Opravdu jenom trochu, přísahám, Jaspere!“ Doslova mu visela na rtech.


Jasper si zkřížil paže na prsou. „Asi ne jenom tak trochu, když se rovnou sbalila.“


To už Alice raději nekomentovala.


„Hele, neházej to všechno jenom na mně, Jaspere. Byla u toho taky Lis a chtě-nechtě si přihřála polívčičku. Už mám toho vážně po krk!“ křičela na nás. „Copak musím být za každou cenu nutně ta nejhorší? Vždyť mně šlo pořád jenom o to, aby…“ Rozjela se jako stará dobrá parní lokomotiva. Pára z uší, odhodlání k válcování, a taky mnoho koňských sil v zásobě. Ale najednou jí ta pára tak nějak udělala pfff a zmizela.


„… co je na tom špatného, že nechci aby trpěl víc, než je nutné?“ Už zase měla ten svůj štěněčí vyraz, který střídavě upírala na Jazze a na mě. My dva jsme jenom mlčeli. Nevěděli jsme, co bychom jí na to měli říct, i když Jazz na malou chvíli otevřel ústa, ale pak je zase docela rychle sklapnul.


„Ty bys to měl chápat, Edwarde. Já vím, že Mani není můj syn, ale je taky ze stejné krve. Tvoje děti „jsou“ rozbitné a Manuel taky, opravdu je to tak moc k nepochopení?“ Hmmm, tak teď si lízla dobrou kartu. To jen tak nepřebiji ani já, ani Jasper. Ne, na tohle prostě nemám!


„Já to vzdávám, Alice. Vím, že to myslíš dobře, ale stejně přemýšlej o zvolnění. I když je Mani fyzicky zranitelnější, umí řídit svůj život. Uvědom si, že bys právě nevrněla blahem, kdyby se někdo angažoval v rozdělení vás dvou.“ Zvednul jsem ruce v gestu, které jasně mávalo pomyslným bílým praporkem a kroutil hlavou.


„Ale… když já ji viděla…“ Díval jsem se jí do očí a doufal jsem, že konečně přijme to, o čem jí tady pořád povídám. Nemůže se vměšovat do něčího života, když ten o to nestojí. I kdyby k tomu měla mnohem pádnější důvody, než vize s Winie. A sakra!


„Alice, jak to, žes viděla Winie?“


* * *


Winie


Nervózně jsem okusovala konec tužky a přemýšlela, co napsat na ten list bílého a hlavně skoro prázdného papíru. Zatím jsem se dostala jen k oslovení – Mani. Ksakru, co mu mám napsat? Že odcházím, protože mám dost jeho rodiny? Protože nesnáším, když mi někdo vidí až do žaludku a ví o všem, co se mi mihne myslí? Že mi leze na nervy Jasperův chápavý úsměv, když vycítí mé nezvané emoce? Kdyby to byla moje opravdická rodina, tak bych to snášela lépe, člověk pak některé věci prostě přijme, ale takhle… Nebo mu mám napsat, že mi jeho sestřenka jde po krku? Že mám strach, že jednou náhodou narazím ve tmě na její chrup a ona se pak vymluví na… „když ona Winie klopýtla a já jsem náhodou právě zívala a ona se mi na ty zuby sama napíchla?“ Co mám napsat, aby pochopil, že neopouštím jeho, ale jenom tento dům? A pak je tu Dough… Nešťastně jsem potřásla hlavou. Tohle nemá cenu, jsou věci, které se do dopisu prostě napsat nedají.

Mani,

omlouvám se, že jsem odešla bez rozloučení, ale musela jsem se vrátit do La Push vyřešit nějaké osobní záležitosti. Prosím, dej mi pár dnů.

Miluji Tě! Winie

PS: Nezlob se na Alici, má tě ráda.



Ten poslední řádek jsem napsala s velikým sebezapřením. Ale musela jsem, nechtěla jsem, aby mezi ním a Alicí vznikly nějaké rozpory. Byla jeho jedinou „pravou“ rodinou. I proto jsem musela odejít, aniž bych se s Manim osobně rozloučila. To, co zanechala něžná ruka Alice na mém krku, nesměl prostě vidět. Její jemné prstíky vytvořily na mé kůži docela zajímavý ornament, který byl nyní zbarven do úžasné modrofialové. Vypadalo to docela jako moderní umění.


***


Rozhlédla jsem se po pokoji. Těch pár kousků mého prádla už jsem měla zabalených, stejně jsem tady většinou chodila v jeho tričkách. Bylo mi smutno. Zvykla jsem si za těch pár dnů být stále s ním. V náhlém popudu jsem sbalila jeho tričko na spaní a přidala ho do tašky. Chtěla… ne, potřebovala jsem mít něco jeho u sebe!  Měla bych mu ale za to něco dát. Ale co? Už vím! Z peněženky jsem vytáhla můj krystal, který byl zavěšen na tenkém koženém řemínku. Byl to bílý křišťál. Nosila jsem ho už od dětství, prý má moc odhánět zlé síly. Na Dougha teda moc nezabíral. Položila jsem ho na můj dopis. Byl čas odejít. Venku totiž zaparkovala dvě auta. Rodinka se sjíždí domů.  Ticho vily náhle proříznul Edwardův křik: „Zatraceně, Alice!“


A hele, Eda umí i klít? Venku se objevila šmouha a za ní druhá. Třetí na sebe nedala dlouho čekat. To Jasper vyběhl ochránit svou křehkou choť. Ještě jsem v myšlenkách zakřičela na Edu, ať pohlídá Maniho a poděkuje Esme, pak jsem už jen vyhodila tašku s věcmi ven z okna. Naposledy jsem se rozhlédla a vyskočila za ní.


***


Doma jsem musela otevřít okna a vyvětrat. Ještě že nemám kytky, ty by chudinky dopadly. Otráveně jsem zavřela lednici, kde se bál jeden samotinký kečup, a začala sepisovat nákupní seznam.


„Winie?“ ozval se známý hlas. Sakra, jak ten mi chyběl!


„Pojď dál, Paule.“  Než jsem se nadála, byla jsem v té jeho obrovské hřejivé náruči.


„Proč jsi o sobě nedala vědět, kuře?“ řekl káravě, ale s úsměvem, když mě konečně pustil. Ten úsměv mu ovšem zmizel v tom okamžiku, kdy se podíval na můj krk. Jeho obličej ztvrdnul. Pomalu ke mně vztáhl ruku, ale když už se konečky jeho prstů téměř dotýkaly mé modré kůže, zatnul ji náhle v pěst a stáhl ji vztekle zpět k bokům. „Kdo ti to udělal?“ zavrčel. „Mani?“ Nenávistně zúžil oči a tělem mu přejel první třes. Starý dobrý Paul je  zpět

Do prdele, že já si nevzala rolák! „Paule, uklidni se! Mani s tímhle nemá nic společného!“ vyštěkla jsem na jeho obranu. Přišla jsem k němu a položila mu ruku na tvář. Podívala jsem se mu do očí, bylo vidět, že se jen tak tak ovládá. Uklidňovala jsem se, že i kdyby se mu stala nějaká „nechtěná“ vlkodlačí nehoda, tak snad nedopadnu jako Emily, protože mé hojení je lepší.


„Promluvíme si, ano?“ mluvila jsem na něj, „Ale ne tady a ne takhle. Co říkáš na malé proběhnutí?“ A taky si budu muset sehnat něco k jídlu, jak mě upozornil můj hlasitě kručící žaludek. Jeho zvuk probral i Paula, sice se ještě mračil, ale už ovládal své tělo.


„Zvu tě na večeři,“ snažila jsem se odlehčit situaci, „chytím ti srnku!“


„Tss, než ty chytneš jednu, budu mít já dvě!“ zabral Paul na návnadu.


Přece jen je to chlap…


***


„Alice bude mít asi brzo otisk mých zubů na prdeli!“pronesl pomstychtivě Paul.
Musela jsem se uchechtnout, byla to skvostná představa. Byli jsme už po „večeři“. Nakonec jsme se podělili o jednoho statného jelena, dokonce jsme při „stolování“ na sebe ani moc nevrčeli.


Leželi jsme na skále nad řekou a „povídali si“. Přehrála jsem mu v myšlenkách vše, co se stalo, takhle to bylo jednoduší.


„A co ten tvůj ex?“ zabrousil na bolestivé téma. „Proč jsi s ním vůbec mluvila? Vždyť je to hajzl, ubližoval ti! Měla jsi ho odpálkovat a nebo mu dát rovnou pěstí do ksichtu!“


Nešťastně jsem zafuněla. Tohle byl problém, protože nebyl způsob, jak Paulovi vysvětlit, jaké pocity ve mně Dough vzbuzoval.


„To je komplikovaný, Paule!“


„Co je na tom komplikovanýho? Podívej, co jsi dokázala! Sakra, jsi vlkodlak! Zvládla jsi ubránit La Push před nájezdem novorozených upírů. Co je proti tomu jeden zamindrákovaný chudáček?!“ Jistota, se kterou ta slova pronášel, se dotkla něčeho hluboko ve mně. Vždyť má pravdu! Jak by mi mohl ublížit někdo, koho si nemůžu ani vážit?


„Jasně, že mám pravdu, jsem přece starší a zkušenější vlkodlak,“ zasmál se Paul štěkavě.


„Jdeme k Samovi, úplně jsem ti zapomněl říct, že máme nový přírůstek. Jmenuje se Colin. Tak ať se seznámíte.“ Vítala jsem to, stejně jsem potřebovala se Samem mluvit. O hlídkách i o Manim. Musela jsem mu domluvit možnost volného průchodu.


** *


Mani


Seděl jsem na posteli a koukal na ty dvě věci. Její krystal a dopis, který mi nedával žádný smysl. Co se to tady, sakra, stalo? Začetl jsem se do jejich slov. Už po desáté. Dával jsem je stále dokola a doufal, že příště z nich pochopím víc. Zatím ani ťuk. Co jsem zase udělal? kňoural jsem v duchu. Ale nepřišel jsem na jediný důvod, proč by mě měla opouštět. Najednou do mě vjela zlost. Zatnul jsem obě pěsti. V jedné se úplně zmuchlal bílý papír a ve druhé se mi krystal zařezával do dlaně.


Prudce jsem vstal a zmuchlaný papír odhodil do prostoru. Očima jsem sledoval lehkou balistickou křivku, kterou papírová kulička udělala. Na konci letu se ještě zlehka skákavým pohybem dokoulela pod komodu, kde už nadobro zůstala trčet. Krystal jsem úplně automaticky strkal do kapsy u kalhot, kde jsem narazil na něco tvrdého.


"Sakra!" ulevil jsem si nahlas. Winiin kámen putoval do druhé ruky a já z kapsy vyndal krabičku. Preventivně, aby nenásledovala dopis, jsem ji raději uklidil z očí. Právě do tý komody, rovnou pod sadu mých spoďárů. Tam jí bude určitě líp!


***


„Ahoj,“ tiše pípla Alice a já u komody málem poskočil jako postřelený tele. Ruka mi vylítla k rozdivočelému hrudnímu koši.


„Co blbneš? Takhle mě děsit, Alice ty vážně nejsi normální!“ Snažil jsem se vydýchat všechen ten adrenalin a popadnout dech.


„Promiň,“ nervózně se usmála. „Smím dál?“ V podstatě na nic nečekala a už dávno se pozvala dál. Byla to jenom formální otázka… a taky, celé to její chování bylo divný. Ona se chovala divně. Až podezřele, řekl bych. Místo toho, abych cokoliv řekl, jsem jenom trhnul rameny, abych dal najevo, že mi je to vlastně jedno, ale ve skutečnosti mi instinkt napovídal, že tohle chování není její běžné.


„Tak ven s tím!“ vybídl jsem ji, když jsem se pozadím opřel o komodu a ruce založil na prsou.


„Hele… víš, já… ehm…“ Lezlo to z ní jak z chlupatý deky. Tohle vážně nebylo normální. Ne u Alice! A pak mě to najednou prásklo rovnou mezi oči. To podělaný PS. Konečně to dávalo smysl.


„To ty!“ zasyčel jsem nenávistně. Ani jsem netušil, že mě dokáže někdo takhle moc vytočit.


Alicina tvář se jako mávnutím kouzelného proutku změnila z krotké na odbojnou.


„Sakra, může si za to sama!“ zařvala na mě zpět a pak sevřela rty do pevné čárky. Dokonce se i nepatrně odklonila, jenom abych se jí nedíval do očí. Jo, možná byla naštvaná, ale za to, co podělala, cítila vinu. Měl jsem chuť jí za všechno napráskat a to jsem ani netušil, oč tu vlastně běží.


Bublal ve mně vztek. Opravdový, neředěný. Sestřenka-nesestřenka, zasloužila by na holou, sakra!


„Vypadni!“ Celou svou vůlí jsem se snažil udržet svůj hlas na uzdě.


„Ale Manueli, nech si to vysvětlit…“ Její provinile štěněčí pohled na mě tentokrát působil jako roznětka.


„Povídám, vypadni!“ Drtil jsem si čelist.


„Ale-“ Copak to skřítě netuší, kdy přestat? „Ven!“ bouchnul jsem pěstí do dřevěné komody, o kterou jsem se ještě stále opíral. „Krucinál, Alice, vypadni!“ Dosáhla svého. Připadal jsem si jako rozjetá lokomotiva, co už nedokáže zastavit. Otázkou ovšem zůstávalo, jestli se vůbec zastavit chci.


Naštěstí pro ni to vypadalo, že pochopila. Neměl jsem zájem cokoliv slyšet, takže pokorně hodila zpátečku. U dveří se ještě zastavila a naposled po mě švenkla tím svým provinilým kukučem.


„Já nejsem tvůj nepřítel, Manueli.“



Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly





předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

julie

34)  julie (27.10.2012 23:41)

panejo,všichni jsou tak krásně rozjetí,že už jenom čekám,co (nebo kdo)všechno bouchne

Niky

33)  Niky (02.05.2012 15:24)

Úžasná kapitola, holky Moc mě to baví

32)  nessie (15.02.2012 23:36)

krásnéé

Lenka326

31)  Lenka326 (15.02.2012 22:46)

Ach jo, komplikace a pořád jenom komplikace. No nevím, jestli to Alice dost vysvětlila, pro mě by to určitě nestačilo. Má Maniho ráda, ale přehání to. No, ale zas jsme si užily Paula, ten plán s kousnutím Alice do zadku bych docela brala, aspoň teda v tomto momentě. Chudák Mani. Co udělá až si dodrtí čelist???

kytka

30)  kytka (15.02.2012 21:24)

Vy jim tedy dáváte. Alice, Paul, Winie, Mani. Co na ně na chůďata ještě chystáte. Užila jsem si to. díky.

Kamci

29)  Kamci (15.02.2012 20:44)

:) :) :)

semiska

28)  semiska (15.02.2012 19:15)

Otisk Paulových zubů na zadnici Alice by byl velmi zajímavý dáreček jako tetování. Jinak moc pěkné holky, povedlo se vám to. ;)

27)  elie_darrem (15.02.2012 18:59)

super :-)

Twilly

26)  Twilly (15.02.2012 17:30)

HMR

25)  HMR (15.02.2012 17:27)

Twilly

24)  Twilly (15.02.2012 17:24)

žel, krutá pravda, čičinko

HMR

23)  HMR (15.02.2012 17:23)

výmluvy, jen samé výmluvy

Twilly

22)  Twilly (15.02.2012 17:20)

Mno... já obecně moc nemyslím

HMR

21)  HMR (15.02.2012 17:20)

a co takhle myšlenky o vizích??? tím iniciativním... snad myslíš někoho konkrétního

Twilly

20)  Twilly (15.02.2012 17:18)

Já už nic neřeknu ... przníš mi Alice :p - no a co, že v některých chvílích je iniciativní blbec horší než třídní nepřítel????

jo a to zmatený - to bylo k myšlenkám a ne k vizím, Čičinko

Bosorka

19)  Bosorka (15.02.2012 17:12)

A tvorba je velice ovlivněna současným psychickým stavem autorek, například v jisté fázy mého cyklu preferuji Paula a v jiné Maniho :D

HMR

18)  HMR (15.02.2012 17:10)

kafe? ono je to o kafi? už chápu, co jste myslely tím polidštěním Alice... ona vlastně neumí ty svoje vize stoprocentně vyložit... chudák Eda... jak to říkal? máš to tam docela zmatený

Twilly

17)  Twilly (15.02.2012 17:04)

Dyť ti povídám, že nevíme ani co bude v dalším dílku... tohle se opravdu píše zajízdy

Bosorka

16)  Bosorka (15.02.2012 17:04)

Hani, ona vypadala, že umírá....tak například já vypadám vždy, když nemám po ránu kafe ;)

Twilly

15)  Twilly (15.02.2012 17:04)

Ještě jsem hledala český výraz pro "nedokonavý"... a docela jsem se pobavila tím, že je to stejné jako u nás... taky je to sloveso nedokonavý... tudíž...:D Boooože já jsem hnusná

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek