Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

29. kapitola - Esme nebo Ostrov doktora Moreaua?

 

(muehehehehe 18+)

Mani

Vmanévroval jsem ji do jejího pokoje a pak na postel, tváří dolů.


„Lež tam a ani se nehni!“ zavrčel jsem naštvaně, ale ona mi to úplně spolehlivě vrátila. „Prosím…“ dodal jsem poněkud smířlivěji. „Jestli… teda chvíli vydržíš, zkusím se poohlédnout po něčem, čím bych ti to mohl ošetřit.“


Winie zasténala, což jsem v danou chvíli považoval za souhlas, a jal se hledat cokoliv, co by jí mohlo pomoci.


Lékárničku jsem tady nenašel, byť jsem prolezl obě koupelny křížem krážem. Mělo mě trknout, že upíři jsou opravdu nerozbitní, tak nač by tady něco takového nechávali, že? Evidentně nepočítali s námi, když nás sem posílali!


Nakonec, jak jsem si to rázoval kolem kuchyně, uhodila mě do očí kovově se lesknoucí nerezová skříň. Tedy, spíš lednice. Lékárnička tady nebyla, ale možná něco z „babiččina“ receptáře by tady být mohlo. A kdyby taky nic, tak už by mi zůstalo jenom prošmejdit celý ostrov, jestli tady není aloe. Ale to už by tou dobou mohla být klidně Winie se svou regenerační schopností v pohodě.


V lednici byl pro tuhle chvíli použitelný jenom jogurt. Vzal jsem dva kelímky něčeho, co vypadalo jako poživatina bez příchutě a hnal se za mým škvarečkem.


„Mám!“ křičel jsem na ni plný radosti, načež mi odpověděla dalším bolestivým zaúpěním.

Opatrně jsem jí rozvázal tkaničku od horního dílu plavek. Zůstala po něm na její pokožce těsně pod lopatkami bílá stopa. Najednou jsem dostal nehoráznou chuť tu cestu celou zlíbat, ale to by asi teď nebyl zrovna nejvhodnější tah. Ovšem, jako hlavní problém se ukázala být právě tanga. Tkanička tam byla, ale nikde se to nezavazovalo. Zlehka jsem se pokřižoval a navrhnul jediné řešení, které se mi nabízelo: „Hele, neumím ti to sundat bezbolestně. Vydržela bys, kdybych ti ten nesmysl něčím rozřízl?“


Co nejtišeji jsem polkl a doufal, že nevypění. Holky přece bývají na oblečení háklivé, nebo ne?


Winie jenom bolestivě zaúpěla, což jsem pochopil, jako že můžu.


Odběhl jsem po nůž do kuchyně, abych dokonal přípravu na mazání jejího nádherně propečeného tělíčka.


Opatrně, jenom do dvou prstíčků, jsem vzal tu tkaničku a ještě opatrněji jsem ji nadzvedával až do chvíle, než Winie sykla bolestí.


„Promiň,“ špitl jsem a zatvářil jsem se omluvně, i když mě u toho nemohla vidět.


„Raději pokračuj!“ S pusou u polštáře to znělo o dost tlumeněji, než když na mě syčela přímo.

„No jo…“


A tak jsem pokračoval v důležité operaci „škvarek“. S nevolí jsem sledoval svou pravačku, jak se nepříjemně chvěje strachem, když nůž zajížděl pod okraj té mizerné tkaničky. Po menším boji  a asi třech bolestivých syknutích se mi nakonec podařilo ty proradné tkaničky porazit. Jsem KRÁL SVĚTA!!!! Kam se hrabe DiCaprio?!

Teď, když už byla – panebože, ty to vidíš!!! – nahatá, mohl jsem začít s natíráním.


„Je to jogurt a je studený. Bude to příšerně studit, ale na druhé straně ti to pomůže.“ Mluvil jsem na ni stejně, jako jsem mluvíval na své pacienty. Měl jsem zkušenost, že když věděli, co se jim bude dělat, vyhnu se potížím ze šoku.


Držela a ani nepípla. Moje statečná holčička! U prvního chladivého doteku bílé hmoty se její svaly stáhly a jej tělo se napjalo křečovitou tenzí. Čím déle ale trvalo natírání, její svalová tenze povolovala. Doufal jsem, že regenerace v kombinaci s chladivou poživatinou udělá brzo své.


To ticho, co se rozhostilo mezi námi, mi přišlo docela dost trapný. Ale o čem jsem si s ní měl povídat? Cítil jsem se jako prvnička.


„Ehm… Winie…“ Nakonec jsem se přece odhodlal. Ale hlas jakoby pracoval proti mně a já si musel odkašlat, jenom abych byl schopný pokračovat.


„Proč jsi mě ignoroval?“ skočila mi nejednou do řeči.


„Já? To ty tady chodíš jak Ledová královna?“ namítl jsem popuzeně.


„Ne tady, ve Forks?“ Sledoval jsem, jak se pomalu zvedá na všechny čtyři bez ohledu na to, že má na sobě jenom dva kelímky jogurtu.


„Kdy?“ fascinovaně jsem hleděl na její pozadí a užíval jsem si toho, že mě zatím nevidí.

Když se jí to ale málem povedlo, taktně jsem se odvrátil.


„No ve Forks, přece!“ Začínala zuřit.


„Protože jsi ode mne bez vysvětlení odešla!“ Čert ví, že na to, aby mě spolehlivě vytočila, jí stačilo málo.


„Napsala jsem ti přece dopis!“ namítala.


„A to mi jako mělo stačit? To jsem ti opravdu nestál za víc, než za pár pitomých řádků?“ Tak teď už jsem regulérně zuřil.


„Chtěla jsem ti všechno vysvětlit... jenže to se dělá špatně, když ti NĚKDO nebere telefon!“ pronesla rádoby chladně, ale hlas se ji chvěl vztekem. „Nebo jsem ti za to už nestála? Alice tě přesvědčila, jak jsem hrozná?“ zadírala do mě svá velice ostrá slova.


„S Alice nemluvím!“ Choval jsem se jako dítě, já vím, ale… tohle nebyla standardní situace, tak bylo jenom logické, že jsem se nechoval standardně. Ostatně, tohle umění jsem stejně nikdy neuměl.


„Tak tedy Lis? Která z nich mě pomluvila, co?“ nepřestávala mi ubližovat.

„A co si mám myslet, když jsem ti nestál ani za to, abys mi to, co máš na srdci, řekla do očí? Raději jsi utekla k těm svým čtyřnohým potvorám s holými pupky! Když nemůžu mít vysvětlení od tebe, tak ho nechci od nikoho jiného!“ řval jsem jako pominutý.


„Takže o tohle ti jde? Že jsem se vrátila zpátky do La Push? Je to můj DOMOV, Mani! Oni jsou moje rodina. Chci snad já po tobě, abys všechny opustil a šel žít ke mně? K tlupě polonahých primitivů postrádajících upírskou uhlazenost a eleganci?“ syčela vztekle. „Co ode mne vlastně chceš?“


„Ale ne, otázka spíš zní, co ty chceš ode mne? Ale vlastně… svým odchodem jsi mi dala jasnou odpověď. Nestojím ti za nic. Ani za vysvětlení, ani… Víš co? Zapomeň na to!“ Myslel jsem, že se mi rozskočí palice. Právě mi řekla… Co mi to právě řekla? Že nejsem její rodina? Že mě nechce? Že jsou tady jiní, se kterými je raději?


Koukal jsem na ni, jak se jí hruď rychle zvedala a klesala rozčílením. Byla nádherná, i když vypadala jako bohyně pomsty. A přesto přese všechno, i když jsme byli na pustém ostrově a podle všech ukazatelů jsme měli být zaujatí zcela jinými věcmi, divoce jsme se hádali a na lásku mezi námi to rozhodně nevypadalo.


„Chtěla jsi mě vůbec někdy? Stála jsi o mě? Nebo jsem byl pro tebe jenom hračka, s kterou ses bavila jen tak z nudy? No tak, řekni?!“ Hodlal jsem ji zranit, jako ona zranila mě.

Winie

Okamžik jsem doufala, že mám úpal a tohle jsou moje horečnaté halucinace. Všechna jeho slova, pronesená jen chvíli poté, co o mě tak láskyplně pečoval, mi přišla až nereálná. Ksakru, jak tohle může vůbec říct?! Proč mě neposlouchá? Zdálo se mi, že nevnímal ani slovo z toho, co jsem mu řekla. To je snad nějaká rodová dispozice – podobného znaku jsem si totiž všimla i u Alice.

Ale tohle byla bohužel realita. On opravdu nevěděl, co jsem tím chtěla říct. To bolelo… Mnohem víc, než moje záda, která se rychle hojila.


Byla jsem nahatá, vzteklá, měla jsem spálený zadek a na sobě dvěstě gramů nízkotučného jogurtu… to byla nebezpečná a třaskavá kombinace.


Celým tělem mi projel třes, jako bych procházela proměnou. Ale mé vlčí alter ego se neobjevilo. Místo toho mě zaplavila touha. Neskutečný, bolavý až bodavý chtíč. Něco takového - skoro zvířecího - jsem dosud nikdy nepocítila. A to jsem si myslela, že milování s Manim je dost žhavé.


Mé smysly – i normálně velice citlivé – se ještě více zbystřily. A všechny se zaměřily na Maniho. Na mou kořist. Vždyť i vlk je dravec…


Zaostřila jsem a viděla, jak mu kapičky potu stékají po hnědé, hladké kůži hrudníku přes ploché břicho, aby se vpily do látky šortek. Slyšela jsem, jak mu srdce pumpuje v hrudi stále rychleji, jako by kopírovalo i můj zrychlující se rytmus. Prudce jsem se nadechla a ucítila jeho osobitou mužnou vůni s lehkým nádechem štiplavého upírského aroma. To bylo více, než jsem mohla snést.


Mé tělo se vymrštilo a já stáhla Maniho zpět na matraci postele, která proti takovému neurvalému zacházení protestně zaskřípala.



Mani


Bylo to fakt šílený. Chvílemi jsem dostával strach, jak začínala nabírat barvu v obličeji. Čekal jsem snad všechno. Že na mě nakřičí, že po mně něco mrští, nebo že o mě něco přerazí. Cokoliv, ale rozhodně ne, že se na mě vrhne. Byla to setina vteřiny, doslova a do písmene. Vymrštila se s neuvěřitelnou rychlostí, natáhla ruce před sebe. V první chvíli mě napadlo, že jsem prostě mrtvej muž. Ale než bych řekl švec, byl jsem na lopatkách a z Winie se začala linout TA vůně, kterou jsem cítil jenom při jedné příležitosti. Když se chtěla se mnou milovat.


Winie

Obkročmo jsem se vyhoupla nad něj a opřela se dlaněmi o jeho vzdouvající se hrudník.


„Hračka?!“ zavrčela jsem na něj.


Neodpověděl a díval se na mě se stejným vztekem, jaký jsem měla v pohledu i já. Ale nepokoušel se bránit a prsty měl zatnuté do hebké látky prostěradla, možná aby odolal pokušení omotat mi je kolem krku.


Když hračka, tak hračka, Manueli! Máš, co jsi chtěl.

Vrhla jsem se na jeho ústa, ale to nebyl polibek – to bylo vyhlášení války. Naše jazyky spolu zuřivě bojovaly o nadvládu tak dlouho a zběsile, až jsem na jazyku ucítila chuť krve. Nevím, čí byla. A popravdě - bylo mi to jedno.


Měla jsem až nutkavou potřebu si ho usurpovat a „označit“. Má ústa cestovala po jeho hrudníku níž a níž a zanechávala za sebou svou stopu v podobě zčervenalých míst po mých kousnutích. Když jsem se dostala až k látce jeho kalhot, prostě jsem je z něj strhla.


Chtěl mě, o tom nemohlo být pochyb. A ani já nehodlala čekat, až ukojím svou potřebu. Potřebu mít ho hluboko v sobě, cítit ho a vnímat.


Vyhoupla jsem se nad něj a spojila nás jedním rychlým pohybem. Zasténala jsem, když mě chytnul za boky a vší silou do stále ještě citlivé kůže zaryl prsty. Ta bolest mi nevadila, spíše mě ještě více popohnala.


Mani


Mé tělo na její vůni zareagovalo okamžitě a to mě docela namíchlo. Problém byl, že já se s ní vlastně hádat chtěl, a teď jsem mohl na hádku rovnou zapomenout! Šíleně jsem ji toužil seřvat za to, jak jsem se po jejím útěku cítil. Za to, co mi způsobila, jak ode mě utekla; a co se mnou udělá ona? Povalí mě na záda a já si to nechám líbit.


Ano. Přisála se mi na rty jako malá roztomilá pijavice. Roztomilá? Možná, ale rozhodně nijak něžná! Její výpady jazykem do mých úst nezůstaly nepotrestány. Žádná obrana, moje taktika byla protiútok! Rozhodně jsem kromě jejího jazyku v ústech cítil krev. Tu lahodnou sladkou chuť poznám stoprocentně. Nebo možná má upíří část. Nikdy mi nedělalo problém ji obcházet, ale tahle byla ta nejsladší, nejchutnější tekutina, jakou kdy můj jazyk ochutnal. Vědomí, že ta sladkost koluje ve mně, stiskla nějaký spínač, o kterém jsem do té doby nevěděl. V té chvíli se doktor Manuel McBride odporoučel do horoucích pekel a na jeho místě se zjevil někdo úplně cizí. Někdo, koho jsem dosud neznal. Mé temné, upíří JÁ. Moje touha a chtíč byly naprosto všude. Nevidět, neslyšet, jen BRÁT!

Winie


Zavřela jsem oči a poddala se tomu. Zběsile a sobecky jsem se hnala za svým vlastním upokojením bez ohledu na Maniho. Byla jsem už tak blízko…


JO!


Celé tělo se mi napjalo a já se prohnula v zádech. Z krku se mi dralo zvířecí vrčení, které se postupně měnilo v uspokojené vítězné vrnění.


Náhle se situace změnila. Dosud pasivně ležící Mani si mě jedním pohybem přetočil pod sebe. Teď jsem to byla já, kdo byl bezmocně vydán jeho agresi. A byla jsem tomu ráda, protože to bylo pro mě znamení, že jsem jím CHTĚNÁ. Ovinula jsem mu nohy kolem pasu a přijímala jsem jeho prudké pohyby. Prohnula jsem se v zádech s rukama za hlavou, kde se mé prsty samovolně sevřely masivní dřevěné příčky v čele jeho postele. Musela jsem se jich chytit, abych se neztratila. V sobě, v něm…


Moje slušné lidské já se na to už nemohlo koukat a se zavřenýma očima a ucpanýma ušima si radši broukalo nějakou lidovku.


Mani stále zrychloval a jeho hrudník vibroval vrčením. Ten drsný zvuk mě rozechvíval a nutil mě odpovídat podobným způsobem.


Jeho oči nikdy nebyly tak tmavé a jeho výraz nebyl nikdy hrozivější než v tuto chvíli. To nebylo milování, tohle by se dalo spíše porovnat s pářením dravých šelem. Jako by teprve teď vyšly na povrch naše zvířecí stránky. Zvuky, které jsme vydávali, vůbec nebyly lidské. Myslím, že kdyby je normální smrtelník zaslechl, tak se ve svěcené vodě radši přímo vykoupe a pak zaleze s krucifixem okamžitě pod peřinu. I v tomhle vedru.


Když Mani došel k vrcholu, s hlasitým zavrčením se mi zakousnul do ramene. Majetnicky si mě ocejchoval a mé libido jásalo nadšením. Cítila jsem ten tlak, jak mi jeho zuby projely kůží, ale místo bolesti jsem se prohnula dalším návalem uspokojení. Ještě jednou jsem se proti němu vzepjala. Ten pocit byl neskutečný.


Můj i Maniho tep se jen pomalu vracel k běžnému rytmu. Po chvilce jsem cítila, jak uvolňuje sevření zubů a má euforie ze snad nejskvělejšího erotického zážitku mého života se začala pozvolna vytrácet.


Sakra, co jsem to udělala? Tohle přece nejsem já.


Zavřela jsem oči, abych pod pevně semknutými víčky udržela slzy. A taky abych se nemusela dívat do jeho tváře. Strašně jsem se styděla.


Když se Maniho tělo unaveně sesunulo vedle mě, stočila jsem se do klubíčka. Zuby jsem měla bolestivě zatnuté do nateklých rtů, abych potlačila vzlykání.


Po chvilce mi zhoupnutí matrace signalizovalo, že Mani vstává. A pak bylo ticho. Nevím jak, ale věděla jsem, že se na mě dívá. Srdce se mi zběsile rozbušilo. Promluví na mě? Jak se mu vůbec po TOMHLE budu moci podívat do očí? A co mu řeknu na svou obhajobu?


Ale Mani mlčel.  Slyšela jsem, jak sbírá z podlahy kalhoty a pak tiché cvaknutí zámku když zavíral dveře. Zvenčí….



Mani


Najednou jsem měl pocit, jakoby do mě někdo napumpoval tisíc voltů! Přišel Winiin vrchol a naše role se obrátily. Bez většího úsilí jsem ji dostal pod sebe a nechal jsem své smysly běsnit, dokud se jim to tak bude líbit. Musel jsem být totálně mimo, protože když jsem se začal vracet do reality, moje tělo se otřásalo, ve mně se mísilo tolik pocitů, že jsem měl pocit, že mě to okamžitě srazí,  a já jsem ještě ke všemu zjistil, že jsem Winie prokousl rameno až do masa.  Teprve teď mi došlo, že tohle všechno není jenom sen. Že jsem ji možná… že jsem jí mohl ublížit. Že jsem se choval jako monstrum? Stoprocentně! Tohle jsem přece nebyl já, nebo jo?


Téměř okamžitě po tom, co jsme zase dostali pod kontrolu svůj dech, se stočila do klubíčka. Bylo to horší, než dostat od ní políček. Tohle byl můj masakr. Ublížil jsem jí, protože jsem ji ublížit chtěl. Ale ne takhle. Chtěl jsem, aby věděla, jak moc mě ranila uvnitř. Nechtěl jsem jí… ublížit fyzicky.


Musel jsem od ní pryč. Nepochyboval jsem, že mě teď bude nenávidět. Sám jsem se nenáviděl za to, co jsem jí právě udělal. Já prostě musel. Okamžitě!


Opustit postel a mou sladkou Winie bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělal. U dveří jsem svůj úprk musel přerušit. Nevěděl jsem, co bude dál. Tak dalece moje mysl nebyla schopna fungovat, ale bylo mi jasné, že tenhle pohled se mi nesmazatelně vryje do sítnice. Obrovská postel a v ní malilinká Winie, stočená do klubíčka, jakoby se tím chtěla chránit před vším zlým. Chtěla, ale neubránila. Moje Winie, moje Rajčátko…


Winie

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale když jsem se konečně odhodlala vstát z postele, byla venku už noc. Nebe se třpytilo stovkami hvězd a souhvězdí byla tak odlišná od těch, které jsem občas viděla ve Forks. Krásná, ale cizí.


Právě jsem znásilnila svého přítele. Jestli se tohle dozví Alice, tak jsem mrtvej vlk.


A ještě k tomu, jakým způsobem. Vždyť jsem se chovala jako zvíře. Já se tak i cítila. Byla jsem méně člověkem, než když jsem jako vlk trhala a polykala tělo nebohé srnky. Protože v tu chvíli jsem byla „vlkem“ a tak jsem se tak mohla chovat. Ale chovat se jako vlk, když jsem „člověkem“?!


To přece není normální!


Normální? A ty jsi, Winie, normální? Měníš se vlka, to definici normálnosti asi moc odpovídat nebude.


Došlo mi jedno – že nemůžu oddělovat Winie-vlka a Winie-člověka. Byla jenom jedna Winie, Winie-vlkodlak. A ta evidentně měla svoje specifické potřeby.


Nevím, co bylo horší – jestli to, co jsem udělala, nebo to, jak jsem se při tom cítila. Bylo to totiž neskutečně skvělé. Ještě teď jsem cítila, jak se mi ten pocit uspokojení a klidu rozlil do celého těla až po konečky prstů. A přiznávám – šla bych do toho klidně znova, teda kdyby Mani chtěl... Teprve teď jsem se totiž cítila celá, kompletní.


Jenže jak k tomu přijde Manuel? Pravdou sice je, že ani on se nechoval moc „civilizovaně“, ale třeba to byla jen odpověď na moji agresi…


Sakra, potřebovala bych si o tom s někým promluvit! Ale s kým? I kdybych měla telefon, co bych měla udělat? Komu zavolat? Paulovi?

Jasně, Winie – zavolej mu a zeptej se ho jen tak mezi řečí, jestli občas při sexu nemá potřebu chovat se jako zvíře – vrčet, kousat, drápat – a taky, co na to jeho partnerky. A pak mu taky můžeš mimochodem prozradit, že až se vrátíš, tak ho zabiješ za ten podraz, co na tebe ušil, když tě opil a nechal vylodit na ostrově bez klimatizace!


Přejela jsem si konečky prstů po kousnutí, které mi na rameni nechal Mani. Nebolelo mě a pomalu se hojilo. Co bych teď dala za to, kdybych uměla číst myšlenky jako Edward. Tak moc bych chtěla vědět, co si Mani myslí, jak moc se na mě zlobí.


Pohled mi padl na psací stůl. Přesněji na blok, který na něm ležel. Za pár vteřin jsem držela v ruce tužku a psala.


Netrvalo to dlouho a já měla před sebou stránku souvislého textu. Teda textu…

Sakra, já jsem na tom fakt už špatně, když píšu básničky!***

Naposledy jsem se pomocí rýmů snažila vyjádřit své city k spolužáku Jackovi ve školce. Jak jen to bylo? „Mám tě moc ráda, ty jsi lepší než čokoláda?“


Tenkrát to nezabralo a Jack si šel hrát na pana doktora s někým jiným. Tak proč by to tentokrát mělo být jiné? S povzdechem jsem ten literární počin zmačkala. V kuchyni ho pak hodím do koše. Což jsem taky později udělala.


Zbytky zasychajícího jogurtu mě začaly dost svědit, tak jsem se vydala do sprchy. Cestou jsem málem klopýtla o kufr. Další kufr?


Opatrně jsem ho otevřela s obavou, co na mě „vyskočí“ tentokrát. Ale byla jsem příjemně překvapena, že tam bylo normální prádlo. Ne tedy normální pro mě, protože „značkovost“ z něho ječela jako požární hlásič při mém pokusu něco upéct, ale na Cullenovic upírky to bylo dosti „usedlé“. A na dně byla dokonce i Maniho trička.  Z prádla vypadl čtvereček bílého papíru a na něm jediné slovíčko – MÍR? a pod ním překvapivě podpis: Alice


Mani

Seděl jsem na pláži, paty mi omýval oceán a já? Já měl chuť brečet jako malá holka. Sakra! To, co se dnes dělo... bylo toho na mě nějak moc. Nedokázal jsem pochopit, jak je vůbec možné, že jsem Winie takhle ublížil. Byl jsem po celou dobu tak strašně hrdý na to, že se mnou krev nic nedělá. Ano, možná jsem říznutý lidstvím, ale to ještě neznamená, že upíří část nebude dominantní. Nebude. Nikdy nebyla. Doteď. Winiina vášeň ze mě udělala monstrum, kterému šlo jenom o ukojení sebe sama. Skutečnost, že za sebou zanechám jenom spoušť, mi byla v tu chvíli úplně ukradená.


Prsty jsem zarýval do písku a bezradně jsem pozoroval, jak mi drobná zrníčka propadají prostorem mezi články. Bylo to stejné, jako moje krásné chvíle s Winie. V jednu chvíli jsem je pevně držel sevřené v dlani a ve druhé, kdy jsem ji otevřel, propadly mezi prsty a nenávratně se někde ztratily. Ano. Nechal jsem si všechno krásné, co bylo mezi námi, propadnout mezi prsty. Metaforicky i skutečně.


I na dálku jsem slyšel, jak se otevřely dveře u domku. K mým uším se nesl onen zvláštní rytmický, tak trochu vrzavý zvuk, který se rozléhá pod právě našlápnutou patou. Ty zvuky se blížily a vánek, který se proháněl tmou, mi přinesl její vůni.


„Ahoj,“ řekla plaše a postavila se z mé pravé strany. Ano, její drobná chodidla byla bosá. Neodpustil jsem si pohled na lýtka a pak směroval výš. Měla na sobě moje triko. To, ve kterém mi pláchla z Cullenovské rezidence. Bylo jí nádherně velké, sahalo do půli stehen. Na jedné straně se látka svažovala lehce ke straně a tak celý tenhle „model“ působil, že je střižený našikmo. Důvodem byl výstřih, který byl tak veliký, že jí odhaloval jedno rameno. Winie jenom stála a koukala se do nočního oceánu, jako kdyby to bylo umělecké dílo. Ve tváři měla zvláštní klid.


„Ahoj,“ řekl jsem taky po nějaké chvíli, co jsem si uvědomil své mlčení.


„Můžu si k vám přisednout, pane?“ Měl to být vtip, jejími ústy se mihl úsměv, který měl ale rozhodně blíž ke smutku než k radosti.


Věděl jsem, že kdybych teď promluvil, hlas by se mi chvěl, tak jsem jenom zbaběle přikývnul.

Usadila se blízko. Možná až příliš blízko, aby ve mně nevyvolávala vzpomínky na něco, na co bych nejraději zapomněl. Na vášeň, která jí ublížila a mě na chvíli úplně osvobodila, aby mě v tu samou chvíli spoutala studem.


„Proč tady sedíš tak sám?“


Oči pořád upírala k malým vlnkám, co přirážely v pravidelných intervalech ke břehu.


„Je tady krásně, nemyslíš?“


Nebyla to odpověď na to, co chtěla vědět, i když to byla pravda. Ale co jsem jí měl říct? Že jsem mezi tím, co byla ve sprše, našel její báseň, když jsem našel pochybnou odvahu se jí za všechno omluvit? Nikdy bych jí jinak nelezl do soukromí. Ten zmuchlanej papír tam prostě ležel. Jen tak, u koše, jako kdyby se mu nechtělo do smetí. Kdybych neslyšel zvuk těch proklatých kapek, co znamenalo, že na mě ze sprchy nemůže, možná bych ty řádky ani nečetl. Ale vědomí, že mě u toho nevidí, bylo lákavé… tolik lákavé. Ty verše o mně a o ní. O tom, co se jí honí hlavou… tedy, spíš bych měl použít minulý čas. Přečetl jsem tu báseň jednou, dvakrát, třikrát… a její slova nikdy nezapomenu.

Ze všeho nejvíc mě sžíralo nevědomí, že… mě snad mohla ještě včera i přes naše hádky milovat, ale dnes už ne, protože dnes jsem to všechno úplně posral tím, že jsem se choval jako nadržené monstrum.


„Ano, to je,“ odpověděla klidně.


Větřík zafoukal a nahrnul jí její, teď už polodlouhé, prstencovité lokýnky do tváře. Moje reakce byla čistě reflexivní. Bez předešlého přemýšlení, nebo nedejbůh nějakého kalkulu, jsem zvedl ruku, abych ty neposedné kudrny srovnal tam, kde byly před chvilkou. Když jsem byl asi v půli cesty k jejímu obličeji, v měsíčním světle bylo docela jasně poznat, že v očekávání mého doteku ztuhla.


Pohyb jsem nedokončil. Ruka mi bezmocně klesla do klína.


„Promiň,“ omlouval jsem se za strach, který jsem v ní vyvolal. A taky za všechno, co ten strach způsobilo. Dlaní druhé ruky jsem si přejel čelo a nakonec jsem sklouzl k očím. Najednou bylo tak strašně fajn nevidět.


Na rameni mi přistála Winiina hlava. Její ruka našla tu mou, opatrně, jako kdyby byla pozlacená, ji vzala a pomocí druhé ruky rozevřela mou dlaň. Ruka se mi chvěla. Sledoval jsem jako ve snách, co tahle holka provádí. Mou ruku si přitáhla k tváři. Jedním prstem přeběhla po dlani a pak… mě do ní krátce políbila. Dech se mi zadrhnul. Srdce mi bilo jako o závod.


„Už vám někdy někdo řekl, že o věcech docela zbytečně přemýšlíte, doktore McBridee?“ Její pohled mluvil za vše. Dívala se na mě zpod přivřených víček. Rty měla svůdně pootevřené a dýchala stejně těžce jako já.


„Tak už mě, sakra, polib, Manueli. Nebo se neznám!“ Winiina hrozba byla to nejkrásnější, co jsem kdy od ní slyšel.


Udělal jsem, co chtěla. A rád.



***


Chtěla bych se dotknout nebe,

Proč nebe, když mám vedle sebe tebe?

Netuším, jenom vím, že mě tvůj pohled zebe,

Jak je to dávno, co dala jsem ti sebe?


Někdy mám pocit, že je to už století

Čas přece takhle rychle kolem neletí...

Nebo letí a my jsme ztrátou prokletí?

Hladím tvou tvář a čekám, kam až naše štěstí doletí.


Dva konce duhy pojí naše touhy

Možná pojí, ale konce vedou každá do své strouhy

Nevím, zda mám sílu udržet ji, nemám na to vlohy

Proč jen láska mizí, jako pod peřinou nohy


Chtěla bych se dotknout nebe,

Už tě víc nemám tady, vedle sebe

Samota víc, jak tvoje oči zebe

Je to pouhý den, co sebral jsi mi sebe...


Tudy k Bosi

Tudy k Twilly



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

julie

28)  julie (28.10.2012 00:56)

"Moje slušné lidské já se na to už nemohlo koukat a se zavřenýma očima a ucpanýma ušima si radši broukalo nějakou lidovku!

Niky

27)  Niky (02.05.2012 17:26)

Teda holky, to bylo fakt nádherný Začala jsem se bát, že se přes ty jejich výčitky nedostanem, ale krásně jste to ukončily, juch
Básnička pěkná :)

Clea

26)  Clea (21.04.2012 14:42)

úžasný parádní skvělý hrozně moc se mi tenhle příběh líbí
a už se nemůžu dočkat, až se začnou plnit ty Aliciny vize - no dobře, trochu se toho i bojím, ale snad to Winie ustojí

miamam

25)  miamam (04.04.2012 11:56)

To bylo... ... ...nádherný... Divočina, to jo, ale ten konec mě tak strašně rozněžněl. Áchich. Ráda bych jim teda pleskla malej pohlavek - za to, že spolu prostě nemluví, ale že se jen užíraj. Chjo Krása, holky a báseň jako třešnička na sladkém dortíku

Twilly

24)  Twilly (03.04.2012 22:27)

Děkuju holky, kape mi slza dojetí i za matku dvou nešťovičníků i za mou maličkost

maryblack

23)  maryblack (03.04.2012 21:11)

Vaše báseň je taky moc hezká holky

semiska

22)  semiska (03.04.2012 20:55)

TO byl hotvový sexuální uragán tohle. Dobře to dopadlo nakonec. Snad už je upíři a vlkodlaci nebudou trápit a oni dva budou mít klid sami pro sebe. Nádhera, kočky, jste suprové!

Nosska

21)  Nosska (03.04.2012 19:43)

Jsem slibovala smysluplnější koment, co?
Ty záda mě normálně bolej za ní. Au!
Ale ta vichřice potom :D Divim se, že nic nezničili, i když se činili...
Možná, že je dobře že Mani zrdhnul, aspoň se mezi nima konečně vyčistil vzduch. Tak a teď enbrání nic v tom, aby si chvíli jen užívali, oba si to zasloužej.
Dokonce i Alice si snad dala říct, jen mi hlavou vrtá, ta její vize...
Takže, trubky vzhůru za dobrodružstvím, ať už má být jakykoli

Kamci

20)  Kamci (03.04.2012 19:31)

tak doufám, že už si to vyjasní

Twilly

19)  Twilly (03.04.2012 15:18)

Leni, ale dyť mi ty dva milujeme, jsou to naše děťátka, to že ji sem-tam chcem nechat zakroutit krčky... hmmmm... jenom sem-tam... a jenom troškuuuuuu :p

Lenka326

18)  Lenka326 (03.04.2012 15:16)

Teda, vy jste mi daly!!! Už jsem se bála, že to zas nedopadne... Naštěstí jo a jsem z toho celá šťastná. Už je prosím vás nemučte, ano?
Moc hezký dílek se vám povedl, takový ňuf - grrrr - vrrrr - hot - fňuk - ňuf ňuf ňuf.
To máte za ty citoslovce! :D

Twilly

17)  Twilly (03.04.2012 10:51)

A víš co, dám, až budu mít možnost, ju?

Bosorka

16)  Bosorka (03.04.2012 09:22)

Twilluše a nechceš ji sem dát? Je totiž fakt úžasná

Twilly

15)  Twilly (03.04.2012 08:29)

Koho asi... Rvala mi srdce Hanetčina dokonalá verze (absolutně rozumím její potřebě mi to přepsat ), ale Winie je obyčejná vlčí holka, tahle kostrbatá verze ji vystihuje líp...

MisaBells

14)  MisaBells (03.04.2012 08:14)

btw... koho líbla poeta????

MisaBells

13)  MisaBells (03.04.2012 08:13)

týjo, uf... hmf, jéééé... ouououuuu, jezů... no páni! (Nedostatek výstižných smajlíků zapříčinil můj slovní - hm - produkt - ?) Tak nějak jsem totiž průběžně komentovala tuhle kapitolu. Vzhledem k tomu, jak si libujete v citoslovcích (a já ostatně také, páč jsou fááákt výstižné), dovoluji si vám tu projevit svou opakovanou přízeň, nadšení a radost s pýchou nad vaším umem a písmenky. Takže: áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách

Bosorka

12)  Bosorka (03.04.2012 07:19)

A já se na ně tak těšila, Hani :-D

Twilly

11)  Twilly (03.04.2012 06:50)

Žádné???? To jako fakt žádné?

HMR

10)  HMR (03.04.2012 06:37)

se z nich zblázním...
dneska žádné krumpáčky...

Nosska

9)  Nosska (02.04.2012 23:58)


Jak to říká ten Večeníček? Dobrou noc.:)
Smysluplnější koment bude až zítra

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella