Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

12. kapitola - Špatné rozhodnutí

Juls

U Maniho, v lékařském pokoji, bila dvě srdce. Maniho a ještě nějakého člověka. Nebylo to nic neobvyklého, když nebyl v práci Carlisle, snažily se sestřičky nacpat do chřtánu mému nejlepšímu příteli. Dost často jsme se tomu my dva s Manim smáli. No, spíš já se smála, jemu to dost vadilo a jeho smích byl tak trochu vynucený. No co, byl to vždycky krásný mužský, i když upíří dokonalosti nedosahoval. Ty jeho oči v barvě temného oceánu byly neskutečné a už na první pohled zaujaly v jeho snědé tváři, na které dominovaly lehké indiánské rysy.

Malinko jsem zaklepala a pak do pokoje jednoduše vpadla.

On někoho líbal! Jeho široká ramena tomu nasvědčoval, i když tu šťastnou jsem zatím nespatřila.

Sakra, ať si vyvětrá, má tady puch! prolítlo mi hlavou, když najednou tu svou líbací oběť stočil tak, že jsem měla možnost zjistit, o kterou ze sestřiček to vlastně jde.

Úsměv mi zamrzl na tváři. Byla to ta malá zrzavá měnička. Ta, co se v obchoďáku klepala zlostí jako ratlík! Ovíjela se kolem něj jako liána a Mani se plně soustředil na průzkum jejích mandlí. Vůbec mě nezaregistrovali mezi dveřmi. Nic krom nich dvou neexistovalo. A to mě bolelo snad nejvíc. Mani mě nevnímá, už jsem pro něj vzduch!

Ta bolest ve mně probudila neskutečný hněv. Jak se opovažuje! Jak se opovažují oba!!! Takový rozzuřený býk v Corridě byl v té chvíli oproti mně absolutní cucák!

Hněv velice rychle ustoupil a mně definitivně došlo, jak moc nicotná vlastně jsem. Bylo mi jasné, že kdyby to bylo fyzicky možné, brečela bych vzteky jako dítě s rozbitou hračkou. Takhle mi jenom unikl osamělý vzlyk a já se rozeběhla ven. Pryč od Maniho, pryč od jeho zrádné lásky, pryč… od bolesti.

* * *

Mani

Líbat Winie bylo to nejúžasnější na světě. Nejúžasnější a nejpřirozenější. Teď už jsem věděl, že patří ke mně. Tím jsem si byl víc než jistý. Její horké tělo dokonale zapadalo  k mému a ona prostě tak nějak do mé náruče patřila. Teď a vlastně už napořád. Naše rty byly jako skládanky puzzle – dokonalá shoda. O jazyku a jiných částech taky nepochybuju!

Takhle bych se rozplýval ve Winiině já snad do skonání světa, ale ona sebou najednou cukla. Omámeně jsem se podíval tam, kam vyjeveně zírala přes mé rameno.

Mezi dveřmi lékařského pokoje stála Juls. Jediné přirovnání, které mě v tu chvíli napadlo, bylo, že vypadá jako smutná překrásná socha. Dřív, než jsem stihl jakkoliv zareagovat, vzlykla a jen tak zmizela, jako pára nad hrncem. Asi dvě vteřiny jsme dál zírali oba s Winie do prázdných dveří. Pak jsme od sebe odskočili, jako kdybychom se oba spálili.

„Já musím… za ní…“ vykoktal jsem, "víš, já....ona..." ukázal jsem rukou do prázdného prostoru a zíral do zaražené Winiiny tváře. Neřekla nic, tak jsem to bral jako souhlas a prostě jsem vystartoval.

Nemohl jsem nechat Juls v tom stavu, v jakém jsem ji viděl. Měla by se se mnou radovat a ne být ze mě smutná. Jak to, že…

Pelášil jsem na hranici lidské rychlosti tak, abych zbytečně nepoutal pozornost, a nenápadným větřením sledoval Juliinu pachovou stopu. Ta vedla na to snad nejnemožnější místo. Na hřbitov. Věděl jsem, že jdu za ní dobře, přestože jsem jí neviděl. Její smyslná vůně, rozprostírající se všude kolem, byla mnohem intenzívnější.

„Juls,“ vyslovil jsem její jméno do hřbitovního ticha. Nic.

„Sakra, Juls, vím, že mě slyšíš!“ Teď už jsem hlas trochu zvednul. Moje obava se měnila v lehké naštvání.

„No tak, Julie, kde jsi… chováš se jak malá pitomá holka!“ Snažil jsem se udržet nervy na uzdě, ale moc mi to neulehčovala.

Pak najednou vyplula ze křoví. Ve tváři měla absolutní chlad, a jediné, co ji usvědčovalo z nějakých citů, byl její černý pohled. Doufal, jsem, že je to zuřivost, i když, jsem neviděl jediný důvod, proč by měla být rozzuřená. Každopádně, bylo by to lepší než smutek.

„Kdo si myslíš, že jsi, Manueli? Nenechám se urážet!“ Mluvila tiše, ale tak nepřátelským tónem, že mě to na několik vteřin úplně ochromilo.

„Urážet? Čím jsem tě jako urazil?“ nechápal jsem. „Koukni se na sebe, vždyť se opravdu chováš jako malý fracek!“ namítl jsem namíchnutě.

„Varuju tě, Manueli, nehraj si se mnou!“ Její hlas se o poznání zvýšil a taky nabral na síle. Přesto ještě mluvila tiše, z pohledu člověka a jeho smyslů.

„Tohle už vážně přeháníš, Juliette!“ Zavrtal jsem se do jejího pohledu tím svým a nedovolil jsem ji uhnout ani o píď. Do hrudě jsem ji hezky dloubnul ukazováčkem. Jo, hezky jsem zuřil. Netušil jsem, proč se Juls takhle chová, netušil jsem, proč mě její reakce tak moc vytáčí. Chtěl jsem zpět svou Juls. Ne tuhle… tuhle…

Zavřel jsem pevně víčka a zatřepal hlavou.

„Co se to s tebou děje, proč se jednoduše nemůžeš těšit z mého štěstí? Já jsem vždycky stál za tebou. A ty se mi takhle odvděčíš? Otočíš se ke mně zády? Proboha, proč?“

Mlčela.

Zklamaně jsem vydechl a moje tělo ochablo. Tenhle boj byl nad mé síly. V jeden jediný den potkat to největší štěstí v podobě milované osoby a pak ztratit někoho, kdo pro tebe znamená strašně moc…

„Mám tě moc rád, Juls, ty to dobře víš. Kdybys na mě ještě před měsícem kývla prstem, sama nejlépe víš, že bych všeho nechal a udělal bych vše, co si usmyslíš. Udělal bych to, i za tu cenu, že dobře vím, že miluješ Conora. Teď jsem našel já svou Winie a je mi s ní krásně. Ona je můj Conor, Juls, rozumíš? Bez ní nic nedává smysl.“

Dívala se do jednoho bodu, hodně neutrálního a usazeného někde pod mou bradou. Ve tváři se mi mihlo několik pocitů. Já rozeznal paniku, smutek a strach. Bylo jich určitě mnohem víc, ale byl jsem tak mimo z její reakce, že jsem svou roztěkanou mysl prostě nedokázal kontrolovat.

Dál jsme mlčeli. Oba. Až do doby, kdy se Juls rozhodla promluvit.

„A co já?“ Teprve teď se na mě podívala. V očích jí plál smutek. Těžký a hořký.

Přistoupil jsem k ní o krok. Pomalu zvedl ruku a kloubky prsů jsem ji pohladil po tváři.

„Holčičko moje, ty napořád zůstaneš tady,“ druhou ruku jsem si rozprostřel na své hrudi. „Vždycky jsi byla moje cesta, ale Winie, ona je můj osud. Stejně jako je Conor tvůj. Teprve teď nám bylo oběma naděleno stejně.“

Její napjatost se trochu zmírnila, ale smutek z očí nevyprchal. Snažila se o úsměv, ale právě teď byl i jakýkoliv náznak nad její síly.

„Neměl bys být spíš s ní?“ zeptala se a sevřela rty v dalším pokusu o úsměv.

„Měl,“ přiznal jsem a už teď jsem tušil, že tohle mi u Winie jen tak neprojde. „Ale musela jsi mě vyslechnout dřív, než mě začneš nenávidět, Juls.“

Opřela si čelo o mou hruď a já se osmělil a vdechl jsem její jedinečnou vůni a pak jsem ji objal. Taky se ke mně přitulila. Bylo to téměř, jako za starých časů, když měla ještě ve zvyku vyplakávat na mém rameně.

„Mani, můj Mani…“ mumlala do mého doktorského mundúru.

Najednou se narovnala a sevřela víčka. Odhodlávala se mi něco říct. Očima jsem ji vybídl a ona nakonec poslechla.

„Honem běž za ní, ty truhlíku, ještě budeš muset hodně co vysvětlovat, já být na jejím místě, tak ti to nechám hezky sežrat.“ Zlehka mě plácla přes rameno a něžně mě od sebe odstrčila.

„No jo, vždyť už jdu,“ broukl jsem na ni, patrně rudý až tam, kde končí záda. Lípnul jsem ji jednu pusu na tvář a snažil jsem se zamaskovat svůj strach ze setkání s Winie hlasitým smíchem.

Juls nade mnou kroutila hlavou. Takhle jsem ji nechal na tom hřbitově a spěchal za Winie.

* * *

Winie

Stála jsem tam jak solný sloup, hotová žena Lotova. V jednu chvíli jsem se vznášela snad metr nad zemí a opájela se jeho polibky. Pak mě pustil jako horkou bramboru a běžel za tou upírkou. Nevím, jak dlouho jsem tam stála a zírala na dveře, kterými odešel.

Bláhová Winie...co sis to zase myslela?! Pomalu jsem přešla k malému zrcadlu na stěně a pozorovala znechuceně svůj obličej. Ona je… prostě překrásná, to tělo, ty vlasy, ten zadek – podívala jsem se kriticky přes rameno na své pozadí. Srovnávat nás dvě, to je jako srovnávat Ferrari a Trabanta! Obojí sice splní účel a doveze k cíli, ale na sraz absolventů po dvaceti letech si každý vezme Ferrari, ty trabante!

Měla jsem na sebe tak neskutečnou zlost! Proč jsem sem jenom chodila? Udělat ze sebe pablba obecného?  Zase ta samá chyba – ukázala jsem mu, že mi na něm záleží! Ukázala jsem svoji slabost! Proč jen se nikdy nepoučím?!

Musela jsem pryč, pryč odsud.

Kdo to vůbec je? Jeho přítelkyně, láska? A co jsem teda měla být já? Milenka? Vedlejšák? Ale na tom už nezáleží. Dal jí přednost! Tak tedy dobře, víckrát mu na ty kecy neskočím!

Pevné rozhodná, že TADY prostě brečet nebudu, jsem vyrazila ven z nemocnice. Prošla jsem přes prosklené hlavní dveře a zahleděla se na druhou stranu parkoviště. Tam začínal les… mé útočiště. Soustředila jsem se na každý krok, pěkně levá, pravá, jen abych nemusela myslet na nic jiného. Jen hezky rychle odejít a nejlépe nikoho nepotkat.

„Winie, počkej!“ ozvalo se. Ne, Bůh mě opravdu nemá rád! Otočila jsem se. Člověk – i když je vlkodlak – si musí krýt záda!

Mani ke mně doběhl. Zhluboka jsem se nadechla a bylo to jako rána kladivem. Cítila jsem JI z něho. Z jeho oblečení, rukou, tváře… Začala jsem couvat. Tělo mi vibrovalo a v uších mi hučelo, jako bych jela vlakem v tunelu. Mani mi něco říkal, ale já nevnímala slova. Před očima jsem měla obrázek, který mi vykreslila moje mysl - jak se spolu objímají a líbají. Bolelo to víc, než když mi lámal kosti. Musela jsem pryč, vykašlala jsem se na svoji poučku o krytých zádech, otočila se a zmizela mezi stromy.

Běžela jsem lesem. Stále ještě v lidské podobě, i když mě to stálo poslední zbytky sil. I když proměnit se by bylo tak snadné a jak lehce by pak šly odsunout „lidské“ myšlenky a problémy. Jak snadné by bylo spoléhat se jen na pudy vlka. Jen běžet, vnímat les a jeho pachy, nemyslet, necítit…

Nechtěl mě! Teda ne tolik, jako chtěl tu… Ona dostala přede mnou přednost. Představila jsem si ho opět v objetí s ní…s tou upírskou Delilou a další slzy se mi objevily na tvářích. Nestírala jsem je, nemělo to stejně cenu. Byla jsem jimi tak oslepená, že bylo s podivem, že jsem ještě nějaký ten strom nevzala sebou. Věděla jsem, kam musím doběhnout.  Bylo to jediné místo, kde jsem mohla nalézt útěchu. Vodopád…

Konečně se stromy rozestoupily a zvuk padající vody okamžitě přehlušil moje vzlykání. Ale nebyla jsem tu sama. Před vodopádem jsem uviděla známou osobu v kožené bundě. Paul. Klečel, ruce na kolenou a jeho tváře byly stejně jako ty moje celé mokré od slz. Zastavila jsem se. Blesklo mi hlavou, že to musí být halucinace z nedostatku kyslíku a přemíry vzruchů. Chvíli jsme na sebe jen hleděli, ale pak jsem se dala opět do pohybu. Klekla si před něj a zaujala úplně stejnou polohu. Naše tváře musely vypadat podobně. Stejné masky bolesti a smutku. A taky pochopení.

Náhle Paul zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Bylo to nečekaně příjemné. Setřel tak slzy, které ovšem za okamžik nahradily jejich sestry. Udělala jsem to samé jemu. Paul se smutně usmál a položil ruku na můj krk. Naklonil se ke mně a přitom si můj obličej přitáhl k tomu svému. Naše rty se zlehka dotkly. Stále jsme se dívali jeden druhému do očí. Chtěla jsem ho utišit a tak jsem se o jeho ústa začala otírat. Chtěla jsem zjistit, jak chutnají a tak jsem pootevřela rty a přes ty jeho lehce přejela jazykem. Kopírovala jsem jejich tvar. Paul se přitiskl ještě víc a náhle vnikl svým jazykem do mých úst. Nebránila jsem se tomu smyslnému ataku. Chtěla jsem prostě zapomenout. Utopit se v tom vlčím teplu. Vymazat tak Manuela z mysli. Naše polibky byly slané a vášnivé. Vyjadřovaly všechno to, co jsme cítili, všechnu tu touhu a smutek, vášeň i žal. Vše to, co jsme oba cítili, ale bohužel k jiným osobám. Jiný muž, jiná žena… a my dva. Tady a teď. Spolu…

Stáhla jsem mu bundu z ramen a dobývala se mu pod bílý nátělník. Tak moc jsem chtěla zapomenout a poddat se Paulově nesporné erotické přitažlivosti. Vždyť tenhle chlap k sobě lákal ženský jak žárovka můry. Tak proč ne i já?! Jenže když jsem ucítila jeho ruce na svém těle, uvědomila jsem si, jak je to ode mě nefér. Vůči němu i sobě. Nemůžu ho takhle zneužít. Na to ho mám moc ráda... A moji bolest to stejně nezmenší.

Odtáhla jsem se od něho a opřela se mu čelem o čelo.

Promluvil jako první: „Tohle nebyl dobrý nápad...“

„To nebyl...“ musela jsem s ním souhlasit.

Urovnal si nátělník a zahleděl se na mě zkoumavým pohledem. Kývnul na mě a roztáhl ruce. Neváhala jsem a schovala se v té velké náruči. Když mě objaly jeho velké pracky, zmohla jsem se jen na tiché poděkování a pak jsem se zase rozbrečela. Pak mě už jen držel a lehounce s námi kýval....

Vidíš to, ty náno pitomá, mohla sis tu užívat netušených erotických hrátek s milovníkem okresního formátu a místo toho mu posmrkáš tričko!

Další dny mi nějak splývaly. Samovi jsme zalhala, že jsem byla na kontrole a jsem v pořádku, takže další návštěvy Carlisla i jakéhokoliv „jiného“ doktora u nás tedy nejsou nutné. Vlastně jsem zase tak moc nelhala – doktor mě viděl a dokonce si na mě mohl i šáhnout – tolik k vyšetření!

Sam by mi ovšem tou dobou uvěřil i to, že jsem viděla jednorožce. Nebo spíš by mu to bylo jedno! Emily mu totiž řekla ono sladké tajemství a ze Sama to udělalo lehce slabomyslného jedince. Neustále se usmíval jako měsíček na hnoji a tam, kde by na nás před časem řval jako zasypaný horník, nyní dělal otcovské TY, TY, TY… Bude-li to tak pokračovat, smečka mu úplně zvlčí! Teda ještě více zvlčí…

Mohla jsem zase hlídkovat a já plně využívala svobody vlčí mysli. Běhala jsem většinou s Paulem, Sam měl radost, že jsme k sobě našli cestu. Jo, Same, jen kdybys viděl, jak blízcí jsme si mohli být. Bylo mi jasné, že o tom našem dostaveníčku u vodopádu se dříve nebo později dozví. Stačí jedna zbloudilá myšlenka a bude to. Zatím jsme však byli s Paulem úspěšní v tutlání.

* * *

Mani

Běžel jsem za ní a bylo mi jedno, že je to rychleji, než je aktuální světový rekord. Juls měla pravdu. Měl bych být s ní. Letěl jsem jak blázen. Abych… abych zachránil, co se ještě dá…

Jenom náhodou jsem u nemocniční brány vzhlédl k nedalekému lesu a spatřil její záda. Ta chůze byla jiná. Nedovolil jsem raději mozku přemýšlet nad tím, co je špatně. Nedovolil, a přesto jsem znal odpověď. Všechno. Všechno je špatně, Manueli! Nechtěl jsem to řešit, tak jsem prostě doběhl těch několik metrů, které mě od ní dělily. Ve skutečnosti jsem ale věděl, že jsem nás rozdělil mnohem víc.

„Winie, počkej!“ Já ji musel nějak zastavit a v tu chvíli mě nic lepšího, než udělat to slovy, nenapadlo.

Její záda ztuhla na několik vteřin. Jasně jsem viděl hluboký nádech a pak i charakteristický pohyb zad dokazující vypuštění plic. Pomalu se ke mně otočila. Její vytřeštěný pohled a couvnutí ve mně spustilo nejvyšší poplach. Mluvil jsem na ni a vysvětloval. Přísahal, že je pro mě jediná. Ale její reakce se neměnila. Strnulost a nevěřícný pohled. Trochu mi připomínala šílence v rauši. Neslyšela mě. Vsadím se, že neslyšela jediné slovíčko, které jsem do ní hustil. To, co ve mně rostlo, bylo hořký, bylo děsivý… byla to bezmoc.

Pak se jednoduše sebrala a utekla do toho proklatého lesa. Nechala mě tam jen tak stát. Vyděšeného. Měl jsem něco udělat? Víc? Míň? Jinak? Nebo vůbec nic?

Chvíli jsem prostě jen tak stál a díval se na její úprk. Naprosto ochromen. Z toho lehce katatonického stavu mě probral můj mobil. Na displeji zářilo číslo z pohotovosti. Bylo hrozně moc pohodlný nemyslet, po tom návalu myšlenek. Můj mozek automaticky přepnul „na doktora“ a já ten hovor jednoduše přijal.

„Prosím!“ řekl jsem poněkud ostřeji, zatímco moje oči pátravým pohledem sledovaly její k lesu mizející postavu.

„Je tu bouračka, pane doktore a nevypadá to nejlíp…“ slyšel jsem notnou dávku nervozity, adrenalinu a ještě čehosi, co jsem nehodlal analyzovat. Lékař ve mně prostě vyhrál.

„Kam mám jít?“ Vydechl jsem ze sebe, když mi Winie definitivně zmizela z dohledu.

„Jděte rovnou na čtyřku, pane doktore,“ oznamoval mi hlas.

„Na čtyřku?“ To neznělo dobře! „Jak moc je to zlé?“ vyzvídal jsem, zatím co jsem probíhal skleněnými dveřmi nemocnice a mířil do místa, které mi udala sestra v telefonu.

„Moc! Jsou na cimpr-campr,“ odpověděla, „a bude tam dost šití…“ dodala jako malý bonus.

Její odpověď mě nepotěšila. Znamenalo to, že se k Winie jen tak nedostanu.

„Dvacet vteřin a jsem tam,“ oznámil jsem. Na odpověď sestry jsem nečekal, jenom jsem stisknul čudlík s červeným telefónkem a rychle se blížil k cíli.

Tahle služba se ještě hezky prodlouží…

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Pilly

40)  Pilly (28.09.2012 19:47)

Bosorka

39)  Bosorka (01.05.2012 19:11)

Paul je prostě miluna ;)

Niky

38)  Niky (01.05.2012 10:30)

A už se nám to komplikuje :) Já si Paula přeci jen oblíbila Ale Mani má samozřejmě přednost :)

miamam

37)  miamam (09.01.2012 12:54)

Tak to je p....ůser!!!!!! Ach, PAule! Ty blbče! Když víš, že miluje jinýho, proč se po ní plazíš? :p Winnie... Ach jo. No to je trochu pochopitelnější než u Paula. A Mani, jo ty jsi to teda vážně vážně podělal. *smajlík co se plácá do čela*
Skvělé, dámy, já prostě číst nepřestanu.

AMO:

AMO

36)  AMO (29.12.2011 19:03)

Jak to bylo v českém filmu : A je to v prdéli, pane hrábě. Zatracená žárlivost... někdo mluví o žárlivosti? Kde je moje zlato, ježíš už zase chrápe.
Winie, vrať se, ale pořádně si ho hlídej nebo se bude válet jako můj, kdysi tygr a těď? No asi přehoz gauče.

Empress

35)  Empress (14.12.2011 14:21)

Maniho i Winnie je mi ľúto:'-( :'-( , ale tá utešovacia pusa s Paulom bola dokonalá

monikola

34)  monikola (21.10.2011 18:02)

a plecoooo? čím ťa nas..štval?

Bosorka

33)  Bosorka (21.10.2011 17:50)

A kdybych teď Paulovi začala psát příběh, tak se obávám, že nedopadne dobře...

Bosorka

32)  Bosorka (21.10.2011 17:49)

O díky Ti, Moni, za pochopení toho mýho trdýlka

monikola

31)  monikola (21.10.2011 17:35)

Jééééééééžiško Maria to je tak smutnééééééééé nedorozumenie...ja by som im obom najradšej oplieskala a ta scénka s Paulom a ešte no a samozrejme som i to bolo proste skvele...presne take akurát..sladko-slané utešenie sa dvoch strápených duší...sama som zažila ten okamžik kedy človek chce utíšiť tú bolesť na srdiečku a pokúsi sa to možnými i nemožnými spôsobmi...som rada, že pochopili, že tento spôsob nebol možný..i keď Bosi, kedy konečne Paulovi priveješ nejakú poriadnu kosť???? chudáček malej pritažlivej

Evelyn

30)  Evelyn (24.09.2011 17:13)

Julii mám vážně ráda, ale teď se chová jako trubka...
Ta chvilka Winie a Paula byla úžasná

Kamci

29)  Kamci (21.09.2011 21:26)

ách jo to jsou truhlíci, hlavně Mani, nejdřív měl vysvětlovat Winie a pak teprve Juls

MisaBells

28)  MisaBells (19.09.2011 07:31)

Tak na té čtyřce jsem pravděpodobně já po přečtení téhle kapitoly... Jsem taky na cimpr - campr po tom Paulovi... A do toho Háčková verze... Uf, uf, uf... Teda dámy, vy nás tu vyhlazujete jak Bratrstvo bezduché! je to super! Zatím jsem přežila a můžu dál!

HMR

27)  HMR (16.09.2011 22:38)

jistěže oceňuju, jak o tom můžeš pochybovat

Twilly

26)  Twilly (16.09.2011 22:34)

já vím, zlato, já vím :D ... už si na to začínám i zvykat :D ... doufám, že oceňuješ, jak tě vůbec nelákám na to FB ale fakt že vůbec ne

HMR

25)  HMR (16.09.2011 22:28)

hm, přemýšlím, hm, asi jo, hm, tak jo, máš pravdu, zase!

Twilly

24)  Twilly (16.09.2011 22:14)

tsssssssssssss, ty a fb? to dřív peklo zmrzne, ne? :D

HMR

23)  HMR (16.09.2011 22:09)

možná nechám, možná ne

Twilly

22)  Twilly (16.09.2011 21:58)

no dyk jo, nekoupíš? nech bejt!

HMR

21)  HMR (16.09.2011 21:57)

hele, já jsem ve své podstatě puritánka, takže mi ta soft verze docela stačí, zbytek si nechám na noční snění... víme...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek