Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

11. kaptiola - Jednou ty a jednou já...

Mani


Zvoral jsem to! Zvoral! ječel jsem v duchu sám na sebe, zatím co jsem bral schody po třech. Na chodbě po mě zůstal jenom vítr a já radši hned zapadnul k sobě do pokoje. Sesunul jsem se na postel.


Hněv se ve mně mísil s překvapením ze sebe samého, že jsem ji vůbec požádal o ruku. Nikdy jsem neměl tu potřebu TO udělat. S žádnou. Možná… možná, kdyby Juls…


Sevřel jsem pevně víčka a ztěžka polknul hořkou pravdu o Juls. Kdyby nebylo Conora, už bych byl s ní a možná by to byla ona, koho bych žádal o ruku. A ona by možná řekla ano. Byli bychom šťastní? Byl bych já šťastný? Neznal bych Winie… Miloval bych pořád ještě Juls? Miluju ji vlastně ještě? Nutkavé myšlenky mi narážely do spánků a bušily v mé hlavě.  Prsty mi vyletěly k vlasům a samy se do nich zapletly. Bylo by tak jednoduché škubnout a trpět radši bolestí fyzickou. Tahle duševní stojí za starou bačkoru! Levá ruka mi sjela ke krku a já si masíroval ztuhlé krční obratle. Druhá mi z vlasů z sjela k očím, až se pak zastavila u kořenu mého nosu.


„Ach bože, Winie, moje zrzavé rajčátko, copak to se mnou jenom děláš?“ zněl jsem sám sobě cize.


Můj tichý monolog přerušilo tiché zaklepání. Dotyčný počkal tak dvě vteřiny, a pak se za dveřmi ozvalo tiché: „To jsem já. Můžu?“


Dalších pár vteřin jsem uvažoval, jestli mám vůbec chuť se s někým vybavovat. Ale dospěl jsem k závěru, že se v domě plném upírů se čtenářem myšlenek jako bonusem se tomu prostě nevyhnu.


Broukl jsem pouze: „Ale jo, pojď dál…“ a čekal na to, co přijde.


Dveře se tiše otevřely a vešla ona. Moje Juls. Moje? Spíš Conorova! ozvalo se moje jízlivé vnitřní já, které se rozhodlo, že mě patrně potrápí.


Pomalu za sebou zavřela, a pak se ke mně otočila čelem.


„Co je to s tebou, Manueli…“ nebyla to otázka, spíš jakési konstatování.


„Změnil ses.“ Svou krásnou tvář poněkud hněvivě svraštila.


„Lidi se mění, Juls,“ namítnul jsem.


Nečekala dál, prostě se ke mně nahrnula, poklekla a objala má kolena. Hlavu se zlatou hřívou, pro kterou bych ještě před pár týdny klidně vraždil, mi položila do klína.


„Změnil ses,“ zopakovala svou výtku.


Moje ruka dopadla automaticky na její vlasy a já ji v nich začal vískat. Bylo to příjemný, ale nic to už se mnou nedělalo. I když jsem měl Juls pořád rád, nebyla tou pravou. Nebyla to Winie!


Najednou zvedla hlavu a upřela své karamelové oči do mé tváře. Jako bych viděl jisté zděšení…


„Miluješ ji?“ zeptala se náhle. A dychtivě očekávala, co jí odpovím.


Hrdlo jsem měl sevřené. Když jsem semknul víčka, viděl jsem obraz naštvané zrzečky, která mi takovou ubalila, až se mi jiskřilo před očima. Usmál jsem se. Jenom sám pro sebe, a pak jsem přisvědčil.


„Víc než mě?“ Do hlasu se ji vkrádala stopa hysterie, která mě přinutila otevřít oči a čelit její bolesti.


Už jsem se nadechoval k odpovědi, když se mi odlepila od klína. Nakvašeně se na mě podívala.


„To jsi mě vážně tak rychle vyměnil?“ Její hlas zněl najednou jako ostrá břitva.


Nevěřil jsem vlastním uším!


„A já myslela, že jsi mě miloval…“ a teď zase zněla poněkud ploše. Houpačka pocitů. No jo, to je celá Juls. V jedné chvíli je v neskutečné euforii a v další propadá nejčernějším depresím.


„Máš přece Conora, víš, že oba nás mít nemůžeš!“ Naštvala mě. Naštvala mě svou sobeckostí. Ona má svou životní lásku a já to nejsem. Nikdy jsem to nebyl já, tak o co jí, sakra, jde?!


Otočila se a já viděl jenom její záda. Ramena se jí malinko zvedla, když do sebe vtáhla nepotřebný vzduch.


„Nečekala jsem, že to bude tak bolet, když se rozhodneš ode mne oddělit,“ zašeptala.


„Já taky ne,“ přisvědčil jsem popravdě.


„Doufám, že stojí za to!“ Obrátila se najednou ke mně čelem a pak, tentokrát s rozhodnějším hlasem a hraným úsměvem, mířila ke dveřím. Prchala.


„To já taky, Juls, to já taky…“


* * *


V obchoďáku bylo mnoho lidí, ostatně jako pokaždé. Rosalie to bylo jedno a Alice si tím nakupováním snad něco kompenzovala… Juls za nimi běžela poněkud rozmrzelá. Nemohla zapomenout na ten výstup, který předvedla Manimu. Věděla, že to bylo maximálně trapný. Taky jí bylo jasný, že tím ho pěkně naštvala a vlastně i urazila. On jí byl vždycky oporou, proč to samé pro něj nedovede udělat taky ona? Proč takhle hystericky vyvádí? Miluje ho snad?! Ne! Tuhle nebezpečnou myšlenku rozhodně zavrhla. Ona se jí však pořád vracela jako zpropadený bumerang. Tiše si povzdechla.


„Copak?“ oslovila ji Alice, ale její plnou pozornost ve skutečnosti měla spíš ta puntíkatá halenka, kterou si tak rozjařeně přidržovala u těla a svíjela se v maniakálním nakupovacím tanci před zrcadlem.


Jak Juls viděla, že Alice chtěla být jenom zdvořilá, nakvašeně protočila panenky a zafuněla.


Alice se natočila zprava, pak to šlehla zleva a rychle švenkla celou svojí postavičkou. Spokojeně se na svůj odraz zaculila, halenku přehodila přes předloktí a otočila se k Juls.


„Takže?“ Tentokrát se už Juls nemohla vymlouvat na nedostatek pozornosti. Alice ji rentgenovala očima a vypadalo to, že rozhodně stojí o její povídání. Juls to docela zmátlo. Vždyť ona doteď neměla žádnou přítelkyni, žádnou vrbu, která by poslouchala její problémy. Pokaždé ji vyslechl jenom Mani a teď, když se její problémy týkají právě jeho…


„Neboj, já ti z nosu neukousnu,“ Alicinu napjatou tvář vystřídala maska s uvolněným úsměvem. Maska? Opravdu je to maska, nebo je to skutečný úsměv? stačilo Juls rychle prolítnout myslí.


„Něco s … Conorem?“ zkusila to opatrně Alice.


„Né!“ honem protestovala Juls.


Alicin pohled se zatoulal k halence. Dlaní zlehka odstranila neviditelné smítko, čímž se snažila, ne příliš přesvědčivě, zamaskovat obsesivní potřebu pohladit ten puntíkatý kousek látky, ze kterého měla evidentně moc velikou radost.


Pak opět svůj zrak stočila k Juls. „Takže se jedná o Manuela.“ Neptala se. Prostě jenom věcně konstatovala.


Dřív, než jí stihla Juls, totálně vyvedená z míry, cokoliv odpovědět, obě je praštil do nosu puch vlhkého koberce.


Docela svižně se Alice přesunula k prodavačce, které na pult složila tu halenku a dokonce jí ještě stihla sdělit, ať jí to zabalí a rovnou hodí na kasu. Tou dobou se k nim odněkud přidala i Rosalie a ostražitě se rozhlížela přes sklo výkladní skříně. Obě se nenápadně přesunuly do prostoru východu a vyhlížely zdroj puchu. Juls v podstatě dělala to samé, ale chvílemi měla pocit, jakoby byla ve špatném snu.


No, špatný sen to tedy byl. Ona to byla pro ni spíš noční můra. Kolem butiku, ve kterém se naše tři upírky právě nacházely, prošly dvě vlčice a jedna lidská holka, které se k její nelibosti u nich zastavily.


Rosalie s Alice se na tvářích usadil nepřirozený, strnulý úsměv.


„Zdravím tě, Leah,“ pozdravila Alice jednu z nich nakřáplým hlasem. Rosalie jenom neochotně přikývla. Vypadalo to, jako by ta vlčice byla obtížný poddaný a Rosalie minimálně královna Viktorie.


„Tebe taky, Emily,“ Alicin hlas už zněl poněkud vřeleji. Tu třetí tak nějak ignorovala.


Ta Emily se na Alice a Rose naopak docela mile usmála. Jako by jí vůbec nevadilo, kdo jsou. Kdo ví, jestli vůbec tuší, kdo jsou? prolítlo jí hlavou. Pak se taky usmála i na Juls, čímž ji dokonale zmátla.


„Ahoj, tebe ještě neznám, já jsem Emily,“ řekla drobná indiánka se třemi nehezky vypadajícími brázdami od pařátů některého z měničů na své jinak nádherné tváři. A klidně k Juls vystrčila ruku.


Juls jí poslušně podala tu svou a dokonce se přinutila k drobnému vyděšenému úsměvu. Okrajově ale vnímala, jak na ni ta druhá, vlčí indiánka, nepřátelsky kouká, a ta třetí, mrňavá zrzka, se chvěje jako list ve větru.


„Ahoj, Rose,“ zamávala svou drobnou ručkou taky Rosalie. Juls čekala, že na jejich adresu Rosalie alespoň prohodí nějakou jízlivou poznámku, vždyť ta první měniče zrovna nemusela, ale jaké bylo Juliino překvapení, když se po Rose ohlédla a spatřila něco nevídaného. Rose třeštila s nadšeným úsměvem oči na Emily a dokonce se k ní sunula pomalu blíž a blíž. Nedívala se jí do tváře, ale koukala níž. Na Emiliino břicho.


„Mohu?“ zeptala se plaše a oči jí při tom zářily nadějí. Emily se širokým úsměvem přikývla a Rosalie jí pomalu sáhla na podbřišek.


V té samé chvíli ta malinká zrzka vystartovala jako raketa a nebýt Leah, která zrzce duchapřítomně zahradila cestu, tak udělala nejspíš pořádný skandál.


„Tohle mě nikdy neomrzí,“ vydechla obdivně Rose a usmála se na Emily.


„Dej z ní ty pracky pryč, ledničko!“ plivala svoje slova ta zrzka.


„Klid, Winie, myslím, že je to v pořádku, viď, Emily?“ ujišťovala se Leah pohledem a Emily nepatrně přikývla.


Leah koukla na přítelkyni, a teď už se zvednutým koutkem se jí zeptala: „Ty jsi v tom, že jo, Emily?“


Odpovědí jí byl Indiánčin šťastný úsměv.


„Sam zešílí samou radostí,“ poznamenala Leah a oči jí spokojeně hrály.


„Ať z ní tu pracku sundá, nebo jí tu hnátu ukousnu rovnou tady!“ přerušila Winie poklidnou chvilku.


„Winie, to je opravdu v pořádku,“ uklidňovala ji Emily. „Tyhle dámy patří ke Cullenům,“ oznámila Winie srdečně, jakoby to mělo vše urovnat. Pak se bez varování obrátila na tři upírky a úplně pohodově začala plkat o ničem.


„Sháníme něco na sebe, Winie je nováček se šílenou spotřebou.“ Mluvila a mluvila. Vůbec si nevšimla, že dva páry karamelových očí provrtávají drobnou zrzavou mladou ženu, zatím co ona střeží pohyb té třetí z upírek.


„Takže to jsi ty?“ pronesla po nějaké chvíli mlčení Alice k Winie. Stála asi metr od vlčice a nespustila z ní pohled. Bylo vidět, že ve skutečnosti je  jen o kousíček menší než Winie.


Ta konečně přerušila svoje zírání na Rosaliinu pěstěnou ruku, která pořád ještě spočívala na Emiliině bříšku.


„Kdo bych jako měla být?“ vyprskla naštvaně.


„Ta, co našemu Manimu dělá vrásky!“ odsekla nakvašeně Alice a založila si ruce na prsou.


* * *


Winie


Stála jsem před jeho lékařským pokojem a pozorovala dveře. Už deset minut… Věděla jsem o nich už všechno. Ještě chvilku a můžeme si tykat.


Nejdřív jsem sama sobě namlouvala, že musím vydýchat tu jízdu s Paulem. Za jeho řízení měl už dávno bručet v lochu nebo nechat majlant na pokutách! Neječela jsem celou cestu jenom proto, že jsem se mu zakousla do bundy. Jsem zvědavá, co bude dělat, až zjistí, že jsem mu ji nejen oslintala, ale i prokousla… Ale nepozvracela jsem ho!


Pak jsem si upravovala oblečení. Byla jsem nakonec vděčná holkám, že mě vytáhly na nákupy a já si mohla koupit obyčejné džíny a triko. Jen ty upírky mě rozhodily… Ještě že jsme je potkaly kousek od stánku s jídlem a „vůně“ smažených nudlí narušila ten jejich přesládlý odér. I tak jsem ale měla co dělat, abych to ustála. Hlavně když ta nafrněná bloncka šahala na Emily! A ty dvě… Proč na mě tak nevěřícně čučely? A co ta malá potvora věděla o mně a Manim? Stěžoval si na mě?


Winie, nebuď srab! Odhodlaně jsem zvedla ruku, rozhodnutá zaťukat, když vtom se dveře prudce otevřely a Mani na mě vykulil oči.


„Winie“ řekl překvapeně, „co tady…stalo se něco? Máš nějaký problém?“ Očima začal těkat po mém těle, asi hledal, kde mám něco zlomeného. No, zdálo se to logické, vždy, když jsme se viděli, tak jsem měla nějakou tělesnou újmu…


„Nic mi není, Manueli. Jen…mohli bychom si promluvit?“ Ty jsi teda holka originální, jen co je pravda! Ještě mu taky navrhni sňatek. Tak co, Mani – ty, já a Las Vegas? Unaveně zavrtěl hlavou, jako by mu došla absurdnost této situace, a odstoupil, abych mohla projít. Levačkou naznačil, ať vstoupím dovnitř.


Zhluboka jsem se nadechla a poslechla. Zavřel dveře a přešel k oknu.


„Chci se ti omluvit.“ řekla jsem tiše. Raději jsem zůstala stát hned u dveří, když už jsem s nimi navázala tak blízký vztah. Takové dveře poskytnou oporu a nezklamou…


„Za co?“ ozvalo se od okna. Zněl odtažitě. Polkla jsem. Tak tohle bude ještě tvrdý. Nejraději bych se otočila a utekla. Bála jsem se. Ale musí přece pochopit… Prostě se mu omluvím za tu facku! To je začátek.


„Mrzí mě, že jsem tě uhodila! Já jen… vyděsils mě. Podívej, vůbec mě neznáš. Já neznám tebe! Nečekala jsem to! Nejsem zvyklá, aby se na mě chlapi vrhali!“ Když mi právě nejdou po krku „Byl to prostě reflex!“ A můžeš být rád, že jsem ti něco neukousla!

„Proč jsi to udělal?“ přešla jsem do ofenzívy.


„Řekl sem ti to! Vlastně, uhodlas to sama... Jsem do tebe blázen!“ začal na mě najednou řvát. Před tonem jeho hlasu jsem se přikrčila a přivřela oči. Nemám ráda, když na mě někdo křičí, toho jsem si užila už dost. Zmobilizovala jsem veškerou odvahu, co jsem v sobě našla.


„Mani, jsi upír...“ řekla jsem tiše, „a já jsem vlkodlak! Nemůžeš... nesmíš mě mít rád.“


„Kecy!“ otočil se prudce a zíral mi do očí. Těžce jsme dýchali, on i já.
Všechno se to ve mě pralo. Chtěla jsem jít k němu blíž a pohladit ho po vlasech. Chtěla jsem utéct a schovat se.


„Jsi jedovatý?“ Opravdu skvělý příspěvek k diskuzi, Winie!


„Já... vlastně nevím, já to nikdy nezkoumal,“ zarazil se a oba jsme ztichli.


„Víš, tak nějak jsem neměl chuť líbat se s Jacobem nebo se Sethem a na kousání do ženských taky moc nejsem a doteď každá polibek přežila bez úhony,“ uchechtnul se.


Jo to by se klukům asi moc nelíbilo, to je pravda… Ale co, za zkoušku to stojí a krvácivostí dásní netrpím.

Opustila jsem své přívětivé dveře a přešla k němu. Udiveně se na mě koukal a já musela jednat, dokud mám odvahu.


A nedělám přece to pro sebe, dělám to pro vědu!


Přitiskla jsem své rty na jeho a čekala na jeho reakci. Doufala jsem, že nebude stejná, jako ta moje v lese.


Ztuhnul! O-ou, to není dobré. Rezignovaně jsem se odtáhla. Chtěla jsem se mu omluvit a odejít, když vtom jako by se probral, chytnul mě do náruče a začal mě líbat!


Jeho rty byly tak jemné a teplé, nic, co bych čekala od upíra. Jeho ruce mě svíraly a já se cítila spokojená. Jako by tohle bylo to místo, kde jsem měla být. Všechno mi bylo jedno. Ať je třeba dědicem Draculovým, ale ta jeho pusa… Zatraceně, kde se naučil takhle líbat?! Bylo to úžasné, ale já chtěla víc. Chtěla jsem ho víc. Pootevřela jsem ústa v pozvání a on ho přijal. Vklouzl mi jazykem mezi rty a dotkl se mého. A já jsem byla ztracená…


* * *


Mani


Ten rytmus bych poznal všude a za každých okolností. Tiše jsem se přesunul ke dveřím. Tam jsem to divoké bu-buch slyšel líp. Ano. Tohle byla bezpochyby ona. Moje dlaň se dotkla bílého nátěru ve výšce, ve které by jinak bylo umístněné Winiino srdce. Zavřel jsem oči a nechal se prostoupit tím dvoučtvrtečním rytmem.


Čekal jsem na její zaklepání. Nechtěl jsem otevřít dřív. Nechtěl jsem ji polekat. A tak jsem tam stál, poslouchal a … snil.


Uběhla minuta, dvě… a pořád se nic nedělo. Už jsem to bez ní nemohl dál vydržet. Slyšet ji a nevidět její tvář, to mě prostě zabíjelo… Popadl jsem kliku a prudce škubnul dveřmi směrem k sobě.


Byla drobná, krásná a v očích jí hořelo odhodlání. Omračovala mě tak moc, že kdybych nebyl upír, nepochyboval bych o tom, že jsem se do ní otisknul. Ale jelikož ona evidentně necítila to samý, o otisku nemůže být ani řeč. Beztak se upír, ani ten částečný, otisknout nemůže!


„Winie,“ konečně jsem se donutil ke slovu, „co tady…stalo se něco? Máš nějaký problém?“ Musel jsem nějak zamaskovat holý fakt, že na ni tak nestydatě koukám a zdraví bylo v téhle chvíli snad to nejlepší maskování.


„Nic mi není, Manueli. Jen…mohli bychom si promluvit?“ Hlas se jí tak trochu chvěl. Netušil jsem, jestli to mám považovat za dobré nebo špatné znamení a popravdě, samotnému mi naskočila husina. Jde do tuhého, chlape, to je jasný! Tady na chodbě jsme se ale vybavovat nemohli, tak jsem ustoupil, ať může vejít.


Jak procházela kolem mě, měl jsem co dělat, abych se jí nedotkl. Předstíral jsem galantnost, jen abych jí byl co nejblíže. Jsem pokrytec! Právě proto jsem hned po zavření dveří uprchl k oknu. Dál od pokušení!


„Chci se ti omluvit.“ řekla tiše a já sevřel víčka. Teď to přijde, Manueli, byl jsi mi dobrou schránkou, promluvilo moje podvědomí, ale teď tě zničí malá vlčí holka! Nádherná vlčí holka!

„Za co?“ Za to, že tě jde právě odkopnout, ty blbe, co sis myslel!


„Mrzí mě, že jsem tě uhodila! Já jen… vyděsils mě. Podívej, vůbec mě neznáš. Já neznám tebe! Nečekala jsem to! Nejsem zvyklá, aby se na mě chlapi vrhali! Byl to prostě reflex! Proč jsi to udělal?“ střílela na mě slova jako z kulometu a já nemohl pochopit, o čem to, sakra, mluví. Že se nikdo po ní nesápal? Těžko uvěřit, i když ve skrytu duše mě to docela blaží. Stejně mě ta její nedostatečná sebedůvěra v sebe pořádně namíchla.


„Řekl jsem ti to! Vlastně, uhodlas to sama... Jsem do tebe blázen!" zařval jsem na ni v lehkém amoku.


„Mani, jsi upír...“ řekla jako by ji to bolelo, „a já jsem vlkodlak! Nemůžeš… nesmíš mě mít rád.“


Cože?!


„Kecy!“ otočil  jsem se prudce a snažil jsem se přečíst jí z očí to, co mi neřekla. Muselo tam ještě něco být. Muselo! Ona nás dva prostě nemůže jen tak zazdít!


Těžce jsme dýchali, ona i já. Ještě vteřina a já ji snad opřu o ty dveře, sakra!


„Jsi jedovatý?“ Cože? O co jí, sakra, jde?


„Já... vlastně nevím, já to nikdy nezkoumal,“ zmátla mě svou otázkou, a pak mi to došlo. Naráží na můj polibek. Moje srdce udělalo trojité salto!


„Víš, tak nějak jsem neměl chuť líbat se s Jacobem nebo se Sethem a na kousání do ženských taky moc nejsem a doteď každá polibek přežila bez úhony.“  Nebo spíš, doteď jsem nebyl…


Ta první část té představy mě nutila se chechtat a ta druhá – obzvláště, kdyby tou ženskou byla Winie – mě vzrušila do krajnosti.


Dívala se na mě tak nějak zvláštně, jinak… Neměl jsem ani ponětí co to znamená, jen to, že je neuvěřitelně krásná. Ty její tři kroky, kterými ke mně přistoupila, jsem vnímal jako moji vlastní fikci. Tohle přece nemohla být pravda.


Ty její drobné ručky jsem měl najednou omotané kolem krku a ona mně políbila. Hráblo mi? Je tohle skutečný? Není! Nebo je? Dala mi facku! Ale teď mě políbila… Nezdá se mi to?


A pak najednou ty nádherně horké rty zmizely. Okamžitě mi je vrať, rajčátko, jsou moje! MOJE! Ty jsi moje!

Poslepu jsem hrábnul po svém štěstí a přitáhl si ji k sobě blíž. Hladově jsem jí drtil rty. Křečovitě ji svíral ve svém náručí, když najednou svoje rty pootevřela. Byl to čistý instinkt. Udělal jsem jediné, co se v tu chvíli dalo. Vstoupil jsem do ní, abych se v jejím nitru absolutně ztratil.


Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Pilly

31)  Pilly (28.09.2012 19:20)

Niky

30)  Niky (01.05.2012 10:00)

že jim to ale trvalo a jistě, pouze vědecké účely

miamam

29)  miamam (09.01.2012 12:11)

Jupíííííí Hehe, konečně oba ustoupili

AMO

28)  AMO (29.12.2011 18:45)

a je ze mě slintající a culící se blbeček...

Evelyn

27)  Evelyn (24.09.2011 17:08)

Jasně, všichni to Winie věříme, že Maniho nellíbá kvůli sobě, ale pro věděcké účely

Kamci

26)  Kamci (21.09.2011 21:14)

jůůůůůůůůůůůů

MisaBells

25)  MisaBells (19.09.2011 07:19)

Haháááá, konečně jsem se k vám zase dostala, drahé bludičky! A nemůžu říct, že bych byla na sebe pyšná, protože tohle jsem si nechala nehorázně ujít. Ta má drzost nezná mezí! Ale!!!
Jsem tu, jsem zpět, mám vás a dám vás, dokud tady od vás písmenka budou! Ten polibek byl hrozně sladký a romantický! Četla jsem snad všechny varianty nečekaného, ale tohle... Klaním se, bludičky, tohle bylo origoš a very beautiful!

Twilly

24)  Twilly (13.09.2011 13:47)

ááááááále...dyť mě znáš:p

Bosorka

23)  Bosorka (13.09.2011 13:34)

Twilluše ty máš splín!!! Bar, bar, bar splíne z Twilluše pryč!

Twilly

22)  Twilly (13.09.2011 13:32)

No, spíš dvě, než jedna... :p...

Bosorka

21)  Bosorka (13.09.2011 13:20)

Hezké rčení říká - Nechval dne před večerem.... ;)
Zlé, zlé autorky! (obzvláště ta jedna)

Nosska

20)  Nosska (13.09.2011 08:05)

Jůůů, že už by se všechno v dobré obrátilo?!

Nebo se raduju předčasně

Twilly

19)  Twilly (12.09.2011 23:32)

To jako já?

Twilly

18)  Twilly (12.09.2011 22:56)

No co, Hani, problém?:p

HMR

17)  HMR (12.09.2011 20:44)

toliko k mým reakcím, nějak se vám děvčata změnila celková atmosféra, hm co za tím asi bude? A to vaše /Maniho/ rajčátko, na to že je jako vlčice "nové", rychle zařadilo upírskou populaci mezi nepřátelské, hodně rychle
tak je jedovatý nebo ne? A Alice a puntíky? to snad nemyslíte vážně? tak je dál, dál

Bosorka

16)  Bosorka (12.09.2011 13:56)

Každý si trpíme na toho svého, že jo Twilluš ;)
NEboj, můj milý motorkáři, tvoje chvíle příjde...muhehehehehehehe ;)

Twilly

15)  Twilly (12.09.2011 09:43)

A sakraprace, Julie se mi míhla už v "Prepáčte, poznáme sa?", zatímco "Cesta za šťastím" byla vlastně její, Conorův a Maniho příběh :D .. já vím, trochu matoucí pro někoho, kdo nečetl

Twilly

14)  Twilly (12.09.2011 09:34)

Pomůže, když prozradím, že na Julie dost trpím ??? To víš, je spíš nešťastná než pravej padouch :p (teď tady chybí smajlík, který si plácá po puse)

sakraprace

13)  sakraprace (12.09.2011 08:26)

Kdo je Juls?! Kapku otrslá, ne!!! Má jednoho, ale ctěla by všechny!!
Trochu jsem se lekla, co se semele, když se potkaly holky v obchoďáku, ale Emily je fakt skvělá. A Mani a Winie, jsem z nich uáchaná. Okamžitě mi je vrať, jsou moje. :D

Lenka326

12)  Lenka326 (12.09.2011 07:51)

Twilly, uvěřitelné to je, dokonce hodně reálné, jsou takové ženské, jen mě to od Juls prostě překvapilo. Vím, že minulá série byla hodně o tom, který z těch dvou chlapů nakonec vyhraje jackpot, ale asi jsem si naivně myslela, že už je to definitivně vyřešené. Tato zápletka je opravdu dobrá, jen jsem prostě zůstala totálně paf a o to vám asi šlo, ne??? ;)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still