Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

10. kapitola - Líbáš jako... bůh?

Mani


Do rezervace jsem už raději po té příhodě s nabušencem nevkročil. Nebylo třeba dvou lékařů, když jí ta klíční kost díky rychlé regeneraci srostla. A v podstatě mě odradily její  nemilosrdné oči. To, jak mě tehdy od sebe vyháněla, mi ubližovalo víc, než kdybych boural do kamenné zdi. Vytáčelo mě to tak moc, že stačilo málo, a můj temperament by okusil taky ten její Paul. Raději jsem nepřemýšlel, čím vším se mezitím, co jsme se neviděli, pro ni stal.


Dle jeho reakce soudím, že víc než pouhým přítelem.


Sakra!


Od Carlislea, který byl tak hodný, že mi pravidelně sděloval, jak se zrzce daří s rekonvalescencí, jsem byl v obraze o jejím zdravotním stavu. Přes tohle všechno mě to k ní pořád táhlo. Stačilo jen, že jsem zavřel oči, a viděl jsem ji. Spící v motelu… s rozzářenýma očima u jídla a sedící v tureckém sedu na posteli… zrzavou vlčici s bolavou tlapou… její nahé tělo ležící na zemi v nepřirozené, bolestí zkroucené poloze… a její oči, které mě žádaly o odchod.


Opět jsem sevřel víčka a prudce zakroutil hlavou. Neočekával jsem, že se mi tím všechno, co mě trápí, dostane pryč z mysli, ale nic jiného mě nenapadlo udělat.


Když jsem oči otevřel, neuniklo mi, že mám sevřené i ruce v pěst. Kloubky jsem měl úplně bílé a prsty chytaly křeč.


Hrdost - nehrdost, jdu za ní! rozhodl jsem se.


Během pár minut jsem seděl v autě a blížil se k La Push. Moje odhodlání se vytrácelo jako pára nad hrncem, ale teď už bylo na cokoliv pozdě. První domky rezervace jsem měl už na dohled.


Zaparkoval jsem nedaleko Samova domu a snažil jsem se zklidnit svůj přerývaný dech. Téměř to vypadalo, jako bych tam doběhl po svých. Pak se mezi futry zjevila její postava a můj mozek definitivně zastavil. Líně se opírala o rám dveří a koukala na mě dost nakvašeně. Bylo to teď nebo nikdy! Otevřel jsem dveře od auta a čekal, co se k tomu pohledu přidá. Čekal jsem její ječák, ale k mému překvapení mlčela.


„Ahoj…“ vydechl jsem.


„Co tady děláš?“ Nedala mi šanci a rovnou přešla do protiútoku. „Žádala jsem tě, abys odešel! Nechtěla jsem, abys mě viděl tak… sakra, to je už jedno! Proč jsi tak umanutý?“ Tón jejího hlasu sklouzl z nabroušeného do poněkud unaveného.


Jen jsem tak stál a zíral na ni.


„Chci si jen promluvit,“ slyšel jsem svůj vlastní hlas, který náhle zněl strašně cize. Opravdu si chci jen promluvit? V téhle chvíli mi to přišlo jako holý nesmysl. Neměl jsem sem vůbec chodit! došlo mi v tu chvíli, jakou jsem udělal chybu.


„O čem?“


Ano, zněla unaveně, ale na druhou stranu byla v jejím hlase jakási stopa ostražitosti.


Neboj, rajčátko, já si z tebe neukousnu… chci tě celou…


„O nás…“ Ta slova se ztratila někde mezi námi dvěma. Párkrát zmateně zamžikala a obličejem jí přeletělo několik výrazů, od naštvaného přes nesouhlasný až po překvapený. Nakonec se jí ve tváři usadil takový, který bych pojmenoval asi jako odhodlaný.


„Tak teda dobře!“


Vykročila směrem ke mně. Propaloval jsem pohledem její ruku, zavázanou v trojcípém šátku, který ji měl ušetřit těch nejzbytečnějších pohybů. Uvědomil jsem si, že se mračím, protože jsem myslel na to, že by místo obyčejného šátku měla mít pořádnou dlahu, která fixuje zraněné rameno a klíční kost. Tohle se dalo za účinné považovat snad tak ve středověku!


„Co je? Děje se něco?“ zeptala se podrážděně, když si všimla mého pohledu.


Jen jsem zakroutil hlavou a zhluboka se nadechnul. Ruka mi vystřelila zcela automaticky směrem k Winie a já rozprostřel svou dlaň mezi jejími lopatkami.  I přes obyčejné triko, které měla v tenhle docela chladný den na sobě, jsem cítil její teplo. Snažil jsem se to zcela ignorovat, a tak jsem malinko zatlačil, čím jsem ji pobídl k pohybu. Cítil jsem, jak se prohnula v zádech, zprudka se nadechla, a pak zadržela dech. Víčka pevně sevřela a skousla si spodní ret. Pak oči zase prudce rozevřela a zlehka naklonila hlavu k rameni,  jako kdyby se chtěla ohlédnout. Tím se mi odhalila vábivá linie jejího smetanově bílého krku, na kterém se točily drobné zrzavé pramínky krátkých vlasů.


Ztěžka jsem polkl a potlačil touhu políbit ji právě na tom místě. Ještě pár vteřin a už bych za sebe neručil.


Najednou vystartovala a já zůstal stát s rukou napřaženou ve stejné poloze. Prsty jsem měl roztažené a zíral jsem do prázdna, tam, kde ještě před malou chvílí stála. Na dlani jsem stále ještě cítil teplo jejího těla.


Rychle jsem tu ruku opět stáhl, zastrčil do kapsy a vykročil za ní. Mířila do lesa. Na to, jak byla drobná, byla sakra rychlá.


Šli jsme mlčky. Ona mě vedla a já jsem za ní poslušně klusal. Nebránil jsem se. Po celou dobu jsem skenoval její postavu. Měla drobná ramínka a něžné ženské paže, vosí pas a kulatou sedinku ve vypasovaných džínových kraťasech. Nohy měla dlouhé tak akorát a při pohledu na ně se mi zasekával dech. Nebyl jsem právě proutník, ale i tak jsem za tu dobu, co chodím po světě, viděl a ve své posteli měl docela veliké krasavice. Pak přišla Julie s dokonalou upíří postavou a zlatou hřívou a já si málem sedl na zadek. Ale TOHLE – skenoval jsem ty nohy - tahle Winiina nedokonalá lidská dokonalost mnou přímo neuvěřitelně cloumala, jako bych byl jenom pouhý puberťák, prvně zamilovaný puberťák.


Manueli, vzchop se! Je to jen ženská!


Ale hlava měla zcela jiný názor než mé tělo.


Netuším, jak jsme se dostali ke skále, pod kterou tekl potok. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že po celou dobu ten potok slyším. Celou moji pozornost měla Winie.


Zastavila se a sedla si na tu skálu. Dívala se na mě obezřetně.


„Takže… o čem si to chtěl mluvit?“ Její hlas už nebyl tak rozhodný. Trochu se jí chvěl.


„O nás,“ odpověděl jsem.


„To už jsi říkal, ale žádné my není, Mani,“ zašeptala. Do očí se mi nepodívala.


„Tohle už, prosím, neříkej…“ Taky jsem zrovna nekřičel, ale to, že mě slyšela, dokazoval výraz jejího obličeje.


„Donesl jsi mi snídani a zlomil jsi mi ruku!“ vyprskla na mě svou výčitku.


„Musel jsem, nesrostla tak, jak měla,“ bránil jsem se užasle. Ona to opravdu bere jako útok, proboha?! To snad… Bylo mi mizerně, i když jsem věděl, že ten lékařský úkon bylo nutné udělat.


„Já vím…“ opět zněla znaveně.


Pak mi to začínalo docházet.


„Je v tom někdo jiný?“ naléhal jsem. Zavrtěla negativně hlavou a paličatě se na mě odmítala podívat. Ty svoje sladké rtíky měla sevřené do tenké čárky.


Nevěřil jsem jí. Žárlivost ve mně zvedala vlnu vzteku o velikosti třípatrového baráku. Dřepnul jsem si k jejím nohám a svou dlaň jsem jí položil na tvář. Natočil jsem si ji tak, abych jí viděl do očí. Měla je plné slz a každičkou vteřinou hrozilo jejich přelití přes víčka.


„Je v tom Paul?“ zeptal jsem se možná trochu víc zprudka, než jsem měl původně v úmyslu.


„Probůh, jasně, že NE!“ vyštěkla na mě zuřivě. „Jak jsi vůbec na takovou pitomost přišel?“ Tak teď nevím, byla uražená nebo zklamaná?


„Ty jeho ochranitelský způsoby se mi vůbec nelíbily,“ uhnul jsem pohledem. Bylo dost trapný, že jsem před ní musel takhle obnažit své myšlenky a city.


„Tak aby bylo jasno, Manueli, za prvý, já žádnou ochranu nepotřebuju, a za druhý, Paul je prostě… Chránil by mě stejně, jako kohokoliv jiného! Stejně, jako bych já chránila Leah, Jareda nebo Emily! TO ovšem neznamená, že jsem do nich zabouchnutá, Mani!“ S každým slovíčkem přidávala na hlasitosti. Ke konci svého proslovu už na mě regulérně řvala a hruď se jí prudce zvedala a zase klesala.


„Nevypadalo to tak,“ drtil jsem své slova skrz sevřené čelisti, „s tou košilí.“


Prudce se nadechla a evidentně spolkla nějakou jízlivou poznámku.


„Pleteš se, a ještě jednou opakuju, JÁ žádnou ochranu nepotřebuju. Umím si poradit sama!“


Takhle naštvaná byla snad ještě krásnější. Tváře rudé jako rajčátko a skrz stromy se k ní prodíraly vzácné sluneční paprsky. Vypadala jako nadpozemská bytost.


„Vezmi si mě!“ vylítlo ze mě. Byl jsem překvapen stejně jako ona, ale hrdost mi nedovolila dát to najevo.


„Jak prosím?!“ vytřeštila na mě svoje nádherný kukadla a zdravou rukou si přikryla ústa.


„Žádám tě tady o ruku, Winie. Vezmeš si mě?“ zeptal jsem se opět.


Rudá barva jí z tváří ve chvíli zmizela a najednou byla mrtvolně bílá.


„Zbláznil ses?“ reagovala ještě pořád překvapená.


„Jo, do tebe!“ řekl jsem prostě a sledoval jsem, jak nevěřícně mrkala. Byla jako mrkací panenka. Překrásná mrkací panenka.


Nervózně si přejela ukazováčkem po rtech. A moje libido se zbláznilo. Nedokázal jsem odtrhnout oči od jejích rtů.


„Neznáme se!“ namítla.


„Máme šanci se poznat lépe,“ vrátil jsem její smeč touhou zhrublým hlasem a zcela bezmyšlenkovitě jsem se k ní přiblížil.


Mým cílem byly ty rty. Neskutečně svůdné, rudé, vlhké a určitě hebké. Když jsem se jich dotkl, ona měla ty své naopak pevně sevřené.  To, co se stalo pak, mělo poměrně rychlý spád. Zdravou rukou mě odstrčila od sebe a dřív, než jsem byl schopný zareagovat, dopadla mi na tvář docela slušná facka. Chvíli jsem měl pocit, že mi dokonce brní v uších.


Než jsem se vzpamatoval, utekla a nechala mě na tom pitomým paloučku samotného.


Tak tohle jsem tedy pořádně zvoral!


* * *


Winie


Všichni byli pryč, a tak jsem využila příležitost a vydrápala se z postele. Carlisle mi ubral většinu z obvazů a říkal při tom něco o postupném zatěžování – a kdo jsem, abych neposlouchala doktora?! A hlavně, venku vysvitlo sluníčko a já zatoužila aspoň na chvilku cítit jeho paprsky na vlastní kůži.


Opřela jsem se o futra a zavřela oči. Byla by to krásná klidná chvilka, kdybych zase nemusela myslet na to, co jsem se dozvěděla od Paula. Ten se mi od té chvíle vyhýbal. Nechtěl se mnou mluvit a já se neodvažovala zeptat kohokoliv jiného. Stačí, že mi to vytáhnou z mozku, až se přeměním…


Při ošetřování jsem vyloženě šmírovala Carlislea a hledala jakoukoliv podobu s Manim. Ale žádnou jsem nenašla. Takže jsem si ho jako jeho případného otce škrtla ze seznamu.


„Ahoj…“ ozvalo se přede mnou. Byla jsem tak zamyšlená, že mi příjezd Maniho úplně unikl. Jsem fakt vlkodlak na baterky!


Chtěl si se mnou promluvit, prý o NÁS… Sakra, Mani, není žádné nás! Já jsem vlkodlak, ty jsi upír… teda částečně. Dva rozdílné druhy! Naprogramované k tomu býti nepřátelské, jít si po krku! To mi říkalo mé rozumné já, ale to nerozumné s rozhovorem souhlasilo.


Když jsem kolem Maniho procházela, ucítila jsem najednou dotek jeho dlaně na svých zádech. A bylo to překvapivě příjemné… Měla jsem chuť se nahrbit a vrnět blahem.


Jaké by to asi bylo, kdyby mě pohladil? Tahle úplně nemožná myšlenka mě přímo atakovala a popravdě, zastihla totálně nepřipravenou.


Blbneš, Winie! Nefantazíruj!

Dřepla jsem si v lese na skálu a zcela racionálními důvody jsem se snažila Manimu vysvětlit, že prostě žádné MY není možné. A on najednou vytáhnul Paula! Jak si mohl myslet, že on a já… Zatraceně, vždyť to byl Paul! Musela jsem přiznat, že si našel v mém srdci místo, ale nebylo v tom nic romantického. Brala jsem ho spíše jako staršího bráchu - hodně otravnýho bráchu - kterého jsem nikdy neměla. A že mě ochraňuje? Co je na tom špatnýho? Já bych ho bránila taky, kdyby to potřeboval.


A co se týče té košile, kdyby bylo na tobě, Mani, tak jsem nahatá asi doteď, tebe nic takového nenapadlo! Tak jo, přiznávám, v té chvíli mě opravdu trochu mrzelo, že ten pohotovější byl Paul.


A pak z něj vypadla ta největší absurdita na světě: „Vezmi si mě!“


Zešílel? Známe se jak dlouho? Týden? Čtrnáct dní? Byla jsem v takovém šoku, že jsem nedokázala vnímat ani jednoduchá fakta.


Sice mě viděl nahou, ale co o mně ví? Co já vím o něm? Krom našich druhových příslušností? Tohle jsem prostě musela rozdýchat. Zavřela jsem oči a pak nádech, výdech, nádech… Najednou jsem si začala představovat, jaké by to bylo, cítit jeho ruce na svém těle. Připomněla jsem si, co se mnou udělal jen ten pouhý dotek na mých zádech. Jaké by to asi bylo cítit ho všude…? Jak asi líbá?


Líbá? Zpomal, holka, je to upír a upíří jsou přece jedovatí. I pro vlkodlaka…teda hlavně pro vlkodlaka! Vždyť by to bylo to samé, jako by ses chtěla cicmat s kobrou! Hlavou mi bleskla další myšlenka – co všechno je na upírech JEŠTĚ jedovaté? Ale jak to zjistit? Mám se ho zeptat?


Winie, Winie – jasně, vybal na něj: A Manu, jak jsou na tom tvé spermie? Koušou? Fakt blbneš!

On snad poznal, na co myslím!  Najednou jsem cítila jeho rty na mých.


Vždyť to je pokus o vraždu, ne?! V hlavě se mi rozblikal docela zářivý neónový nápis – ALARM!


Má pravačka zareagovala velice rychle…


* * *


Utíkala jsem lesem a klepala se vzteky. Věděla jsem, kam musím zamířit – k vodopádu. Ten mě pokaždé, co jsem byla tady ve Forks v koncích, dokázal uklidnit, a to já teď nutně potřebovala. Už takhle to byl úspěch, že ještě běžím po dvou.


Les se rozestoupil a já se konečně mohla zahledět do padajících průzračných vod. Sedla jsem si na kraj tůňky, sundala si boty a nohy ponořila do vody. Její chlad mi nevadil.

Hlavou mi pořád dokola běžela jedna scéna – Mani mě líbá a já ho na oplátku mlátím.


Zatraceně, takhle to být nemělo! Zavřela jsem poraženě oči a potlačila jasnou chuť to ze sebe vykřičet.


V tu chvíli by dle zákonů všech romantických slaďáren měly začít hrát housle, kolem kvést růže a ptáčkové cvrlikat. O nějakém tom  velkém rudém srdci v pozadí nemluvě… Ale to by nesměl být můj život! Takže já se v tu chvíli bála o život a mlátila chlapa, kterýho mám ráda!


„Zatracený život!“ zařvala jsem vztekle do lesa a lehla si do trávy. Předloktím pravé ruky jsem si zakryla oči.


Určitě mě už nikdy nebude chtít vidět! Třeba šel hledat útěchu ke kudlance. Vždyť jsi sama viděla, jak po něm jela… Na pošramocené mužské sebevědomí je to prý ten nejlepší lék. A nemusí to být jenom ona, má na výběr ze sestřiček z celýho špitálu. Úplnou plejádu andílků v bílém! Vztekle jsem zaskřípala zuby.


Zaslechla jsem tiché kroky. Nepolekalo mě to. Věděla jsem, že takhle zlehka může našlapovat pouze vlkodlak. Lesní vánek ke mně přinesl pach kůže a oleje. No jo, motorka…


„Ahoj, Paule!“ dala jsem najevo, že vím o jeho přítomnosti.


Na chvilku se jeho kroky zastavily, ale pak došel až ke mně. Sednul si, zul se a ponořil svoje nohy taky do vody. Asi je vlkodlačí den cachtání!


Oba jsme mlčeli. Přešla mě chuť z něj loudit informace.


„Udělalo se hezky, co?“ ozvalo se vedle mě.


Dala jsem ruku pryč z očí a nevěřícně se na něj zahleděla.


Paul se chce bavit o počasí? Není to nějaká vlkodlačí šifra? Mám to brát jako urážku? Výzvu k boji? Nebo fakt neví, jak zahájit rozhovor? Paul, který neví, co říct? Zatraceně, to mi nikdo neuvěří!

„He… ?“ vylítlo ze mě jen.


Paul protočil oči a lehnul si vedle mě.


„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se po chvilce, „O něm…“


Ta slova se rozplynula v tichu.


Otočila jsem k němu hlavu a on udělal totéž. Pokud by nás někdo viděl, musel by si myslet, že jsme milenci, kteří si špitají slůvka lásky.


„Jmenuje se Manuel!“ procedila jsem mezi zuby. Štval mě ten tón, který použil ve spojení s Manim. Paulova ústa se zkroutila v lehkém náznaku úsměvu.


On se umí normálně usmívat? Kde je jeho obvyklý ironický úšklebek? Dnes je den velkých překvapení! Málem jsem se hlasitě rozchechtala. Zvláštní, smích přes slzy!


„Bráníš ho! Záleží ti na něm,“ konstatoval po chvilce a zadíval se vzhůru do oblak.


Chtěla jsem mu odseknout, že to tak není. Jenže to bych lhala.


„Jo, záleží,“ povzdychla jsem si a čekala.


Tak jen se do mě pusť, Paule, dej mi kázání nebo se mi vysměj. Co na tom sejde. Myslela jsem, že jsem připravená na vše, jenže on mě zase překvapil.


„Podívej se na ten mrak. Nepřipomíná ti vlka?“ ukazoval nahoru.


Jo, kdyby měl vlk obvykle tři nohy a hlavu větší než tělo a vypadal vlastně jako ropucha, mohl by to být vlk! Neodbíhej od daného tématu, Paule!

Mé hypnotizování zabralo!


„Nenech si mluvit od ostatních do svého života, Winie. Nenech si protéct příležitost ke štěstí mezi prsty. Neudělej stejnou chybu jako já…“ mluvil tak tiše, že i s vlkodlačími smysly jsem měla co dělat, abych ho slyšela.


V koutku oka se mu objevila slza. Raději jsem se zahleděla zpět do nebe. Oba jsme se ponořili do svých myšlenek.


„Kdybys chtěla někam vzít, třeba do města, můžu tě tam dovézt na mašině.“ Jeho hlas zněl zase stejně jako kdykoliv předtím. „Jen slib, že mi nepozvracíš záda.“

 


Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Pilly

45)  Pilly (28.09.2012 18:50)

Niky

44)  Niky (01.05.2012 09:36)

Mani se zase vyznamenal :D A Paul mě fakt překvapil :)
Jste skvělé

Twilly

43)  Twilly (09.01.2012 12:03)

To víš, miamam, Paul je cíťa

miamam

42)  miamam (09.01.2012 11:49)

Co se to s Paulem děje??? A co to sakra napadlo Maniho?? Se fakt zbláznil, ne?

AMO

41)  AMO (29.12.2011 18:10)

Kde to jsme teprve v desáté části, to je na svatbu brzy :D :D :D
A copek Paul zkazil, tak zpívat a nahlas a rychle.
Teď mi došlo... zrzka nemá filtr mezi pusou a mozkem. Je kouzelná

Empress

40)  Empress (14.12.2011 13:41)

"Vezmeš si mě?"

Evelyn

39)  Evelyn (24.09.2011 17:01)

Tak od Paula jsem čekala všechno možné, ale takové upřímné souznění nee. Překvapil, chlapec
Ale Mani ještě víc. Vezmeš mi mě?
Ženský, bavím se a užívám si to

Kamci

38)  Kamci (21.09.2011 21:01)

koukám, Paul docela překvapuje:) :) :) :)

Bosorka

37)  Bosorka (10.09.2011 20:10)

Beo :D a to teprve uvidíš....;)

36)  Beatrix (10.09.2011 20:04)

Zacinam palit na Paula a pri tom to meno ani nema rada !:)

Bosorka

35)  Bosorka (08.09.2011 23:41)

Twilly

34)  Twilly (08.09.2011 23:39)

Kdo chtěl novou kapitolovku?

Bosorka

33)  Bosorka (08.09.2011 23:35)

A já snad někoho sváděla?

HMR

32)  HMR (08.09.2011 23:35)

No to sem teda ráda, že to není chlap!
Si jako myslíš, že si mě tím uchlácholila, jo? Tak to teda NE! a NE a NE!!!

Vinná, nevinná, ve Volteře by to bylo jedno!

Twilly

31)  Twilly (08.09.2011 23:33)

autorky jsme dvě! Každá má v gesci jinou část, takže... a technicky je možné, že vydávat může jenom jedna...:p

Co já?! Jak já! Já nikoho nesváděla... !!!!!

Bosorka

30)  Bosorka (08.09.2011 23:32)

No tak já ti to Hani teda řeknu, ale slib, že to nebudeš šířit dál!
"kontrolnípohledvpravovlevojestliseněkdonekouká!"
Je v tom ženská!


Ano, ano - za všechno může Twilluš! Aneb já jsem v tom nevinně!

HMR

29)  HMR (08.09.2011 23:30)

Kdo je napsaný v záhlaví jako autor???

Twilly

28)  Twilly (08.09.2011 23:28)

Hele Hani, já jsem z obliga, Paul je v Bosině gesci

HMR

27)  HMR (08.09.2011 23:26)

T: To si zapamatuju, až mi tu bude někdo příští měsíc loudit začátek kapitoly OL...
B: Tajemství, jo? Spíš utajování skutečností...
Ale no tak děvčata, když už jste to nakousla...:) :) :)

Bosorka

26)  Bosorka (08.09.2011 23:17)

Ty bys chtěla, Haničko-sluníčko, jeho minulost? Já jsem přiznivkyně zanechání jistých tajemství... ;)

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek