Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

9. kapitola - Když dojde na lámání... chleba


Mani


Ta vlčice, ty oči, ten její výraz… a najednou bylo všechno jinak a svět se se mnou lehce zhoupl. V místnosti se ozvalo hlasité lupnutí a před námi ležela místo zvířete Winie. Nahá, bílá a krásná i přes všechna utržená zranění. Nechtěl jsem zírat na její nahotu a taky jsem to nedělal, ale jedno jsem opravdu neuměl. Nezírat jí do těch nádherných očí plných smutku a bolesti. A pak, můj pohled upoutalo něco jiného. Její vlasy, její nádherná zrzavá hříva zmizela. Bylo vidět jen několik drobných prstýnků, které se jí ale právě teď, úplně propocené, točily kolem uší a na spáncích? Vypadalo to… jinak. Moje sladká Winie byla v čudu a místo ní tu byla vlčice… nádherná vlčice. Kterou málem zmasakroval MŮJ vlastní druh!

Nějaký chlápek, stojící asi dva metry ode mě, začal vrčet. Tím, přirozeně, upoutal mou pozornost. Propaloval mě pohledem. Byl to takový ten frajírek, co má na každém prstu deset ženských a klidně balí další jen proto, aby měl o čem povídat v hospodě. Tyhle týpky jsem nikdy neměl rád. A když mi pak došlo, že tady s ním Winie patrně celou dobu lelkovala, začal jsem zcela obyčejně panikařit. V té chvíli jsem ho upřímně nenáviděl.

Mé podezření utužilo jeho neustávající otravné vrčení.

Sakra, co s ním asi má?! Polil mě studený pot.

Aniž bych si toho všimnul, vrčel jsem na něj taky. Nedokázal bych říct, kdy přesně se přesunula veškerá pozornost na nás dva, ale když Carlisle a Sam téměř najednou vyštěkli to svoje „Paule!“ a „Manueli!“  naprosto stejným výhrůžným tónem, měli jsme oba dva opravdu co dělat, abychom se na sebe nevrhli a nešli si po krku.

Všechno, co se dělo, se mi tak nějak míhalo před očima a já jako ve snu sledoval, jak si ten frajírek svléká košili a přehazuje ji s přesnou muškou přes Winiino obnažené tělo.

V jeho očích se zjevilo něco jako spokojenost a v jejích vděčnost.

Sakra, tak to tedy ne!

V setině vteřiny se ve mně zvedla nová vlna nenávisti k tomu vlčímu hejskovi a ze rtů mi opět uniklo lehké zavrčení.

„Všichni pryč! Leah, ty tu raději zůstaň!“ Slyšel jsem Samův unavený, přesto velitelský hlas. K mé radosti ten Paul odkráčel beze slova a v podstatě dobrovolně.

Stál jsem po celou dobu u dveří téhle vlčí marodky, takže jsem dosud neznal rozsah všech zrzčiných zranění, ale tohle nevěštilo nic dobrého.

Moje nenávist na malou chvíli zmizela a nahradil ji příšerný strach. Strach o moje rajčátko. Obzvláště, když jsem slyšel Leah, jak Winie ne příliš přesvědčivě konejší se slovy, že to bude dobré.

„Musíme to opět zlomit,“ vyřkl svůj ortel Carlisle a podíval se mi do očí. Byl to signál, že TEĎ mě opravdu bude potřebovat jako lékaře. Winie zaúpěla. To mě probralo z mé dosavadní letargie a já se k ní konečně přiblížil.

Mé klepající se prsty postřehl snad jenom Carlisle, ale ten to rozhodně nedal na sobě znát. Do obličeje jsem se jí už nepodíval, i když jsem cítil její pohled snad až fyzicky. Místo toho jsem hypnotizoval nepřirozenou vybouleninu v místě, kde by měla mít klíční kost. Muselo ji to moc bolet, ale moje zrzečka byla statečná. Byl jsem naštvaný a moc hrdý. Bilo se ve mně až příliš mnoho pocitů na to, abych střízlivě uvažoval.

Pak najednou tiše zakňourala. Zavřel jsem oči a snažil se zklidnit svůj divoký dech. Chtělo se mi křičet místo ní.

„Jdi pryč,“ slyšel jsem ji, a i když jsem se na ni nedíval, věděl jsem s jistotou, že to patřilo mně.

Měl jsem co dělat, abych se nesesypal rovnou přede všemi. Místo toho jsem si od Carlisla vzal stříkačku a malou ampulku s analgetiky a paličatě se věnoval dávkování léku pro Winie.

„Slyšíš? Běž pryč, nechci tě tady!“ plivla po mě rozzlobeně.

„Ne!“ štěknul jsem tu nejkratší odpověď, kterou jsem ve svém stavu svedl.

„Manueli, prosím…“ neměla sílu se mnou bojovat.

Ani já nechci bojovat s tebou, zrzečko moje!

„Mám tu práci!“ řekl jsem neosobně, naposledy zkontroloval stříkačku s tekutinou a tampónem nasáklým desinfekcí jsem potřel místo na Winiině rameni. Dovolil jsem si poslední pohled do jejich zmučených očí a přidržel jsem si její ruku tak, abych jí mohl ta analgetika píchnout.

„Tohle ti pomůže, rajčátko, uvidíš…“


* * *

Winie


Proč prostě nemohl odejít? Ať mi nikdo netvrdí, že by to Carlisle nezvládl sám! Je to přece upír! To mě chtěl vidět takhle? Zraněnou, poníženou, neschopnou? Chtěl si vyzkoušet své lékařské umění na jednom bezvýznamném vlkodlakovi? A to oslovení? Rajče! Copak jsem nějaká zatracená zelenina?! Mluvila jsem takhle sama se sebou. Naštvanost byla o hodně lepší než bolest.

Pak došlo na lámání chleba…teda kostí. První křupnutí jsem ještě rozdýchala, ale při těch ostatních jsem buď omdlívala, nebo křičela.

Chudák Leah mě celou dobu držela za zdravou ruku a bylo vidět, že je jí do pláče. Ale i přesto se snažila usmívat. Když mě pak oblékla a já nemusela řešit, kde mi co vyčuhuje a kam všude mi táhne, cítila jsem se už skoro zase jako čl… no, prostě líp.

Na NĚJ jsem se už ani nekoukla, i když jsem se na to musela pekelně soustředit. Moje oční bulvy mě vůbec nechtěly poslouchat a neustále se k němu stáčely. Jako by žily vlastním životem. Ale zvítězila jsem nad nimi!  Strašně moc jsem se těšila do své postele. Chtěla jsem být sama. Cítila jsem, jak se ve mně všechno svírá a byla jsem jen krůček od toho, abych začala brečet jako malé dítě. Ale před ním jsem si to zakázala.

„Já. Chci. Do. Své. Postele!“ opakovala jsem tu jednu větu pořád dokola. Třeba jim konečně dojde, že tady nechci být už ani minutu a nezastaví mě smečka, Mani ani upírský doktůrek! Já se do své postele dostanu, i kdybych se měla plazit jako had a přitahovat se zubama!

„Zrzko, udělej, oč tě žádá Carlisle, i když na regeneraci potřebuješ mnohem méně času než…“ ozvalo se z místa, kam jsem se vůbec nekoukala! Jen mi ještě přisypávej sůl do ran, Mani, jen mi dej sežrat, co se ze mě stalo! Věnovala jsem mu jeden jediný pohled, který musel vyjadřovat vše, co jsem k němu v tuto chvíli cítila. Kdyby mi nebylo tak mizerně, začala bych na něj křičet nebo bych mu omlátila tu lékařskou brašnu o hlavu, ale takhle jsem jen opakovala žádost o svou vlastní postel.

Konečně Carlisle usoudil, že tuhle bitvu prostě nevyhraje, a svolil s mým přesunem. Ovšem s tím, že mi tam musí někdo pomoct.

Mani se ke mně hrnul a zastavil ho až můj druhý cílený pohled.

To teda ne, chlapče, po tom všem se ke mně nepřibližuj! Snad stačilo, že jsi mi zlámal pracku… sice pro mé dobro, ale i tak to není nic, za co bych ti chtěla být vděčná!
V současném rozpoložení jsem měla sto chutí mu jeho „dobrý skutek“ oplatit.

Bez varování se mi vybavila vzpomínka na to, jak mě nesl v náručí v motelu…

Bylo to opravdu jen před pár dny? Nebo to byl úplně jiný život? V tom předchozím životě bych snad mohla doufat, že třeba my dva… Ale teď ne, už ne!

Pomoc přišla opět z míst, odkud bych to nečekala. Přiřítil se ke mně Paul a podával mi pomocnou ruku.

A já ji přijala.

Zajímavé, že právě on mi dneska tak pomáhá. Nejdříve ta košile a teď tohle. Cítila jsem, že se mezi námi něco změnilo, ale neměla jsem sílu to teď řešit. Odsunula jsem to na později. Ani jsem mu neodsekla, když mi řekl kuře. Fakt nejsem ve formě…

I když se snažil být opatrný, stejně mě strašně bolelo, když mě zvedl. Ale nedala jsem to na sobě znát, abych byla ušetřena dalších kázání. Radši jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla uklidňujícího vlčího pachu.

Konečně jsem ležela ve své posteli, omotaná obinadly jako egyptská mumie a hlavně sama!

Až teď jsem mohla povolit stavidla v očích a oddat se naplno svému smutku.

Byla jsem zpět ve Philadelfii u Dougha – neschopná, zoufalá a zničená…


* * *

Mani


Byla tak mimo, že bolestí byla víc v limbu, než při vědomí. Po ošetření jí Leah pomohla se obléci do tílka a nějakých domácích kalhot. Žádná róba, hlavním cílem bylo její pohodlí, takže ti hromotluci z vlčí party se pomalu zvědavě trousili zpátky na marodku. Ten hejsek taky.

Winie se úspěšně snažila se na mě nedívat. Vlastně koukala pořád na svůj pantofel, narychlo donesený kýmsi z těch měničů. Trpělivě, i když s bolestí, snášela moje doteky, které jsem si nehodlal odpustit. Musel jsem ji cítit pod rukama. Aspoň jednou… I když to bylo při obvazování jejich ran.

„Pacient je ošetřen,“ prohlásil Carlisle Samovi. „Bylo by nejlépe, kdyby slečna Goodmanová byla co nejvíce v klidu.“

Winie koukla zděšeně na Sama. „Ale já tady nechci zůstat, chci do svého pokoje!“ protestovala. „Já. Chci. Do. Své. Postele!“ Byla jako umanuté dítě.

„Myslím, slečno, že to není dobrý nápad. Zrovna teď bych vám doporučoval se zraněním zbytečně nehýbat,“ trpělivě opakoval Carlisle.

Ale Winie si pořád mlela tu svou.

„Zrzko, udělej, oč tě žádá Carlisle, i když na regeneraci potřebuješ mnohem méně času než…“ Tady jsem se zasekl, říct lidi bylo hloupé. Ona je taky člověk, ale jak jí to říct a neurazit tím jej majestát?

Střelila po mě rozzuřeným pohledem, který po dvou vteřinách protkala totální rezignace smíchaná s kapkou opovrhování. Mnou? Sebou? Sakra, kdo se má v těch ženských vyznat!

Její drobné zaváhání se opět změnilo v jakési rozzuřené odhodlání.

„Chci k sobě do pokoje, doktore Cullene,“ řekla pevně a na mě se už ani nepodívala. Zvesela mě ignorovala dál.

„Dobře,“ souhlasil Carlisle nakonec s ne příliš nadšeným výrazem ve tváři, „ale slibte mi, že hrdost pěkně zahodíte, slečno Goodmanová a necháte Sama, ať vám pomůže.“

Ano, Carlisle tušil, co se v ní odehrává. Pomoc byla pro Winie určitě jako podraz osudu. Ale nakonec se její zachmuřená obličejová maska proměnila ve vděčný úsměv a Winie poslušně přikývla. Kolem srdce se mi rozprostřel klid.

Úplně automaticky jsem se k ní hrnul se slovy: „Pojď, zrzko, pomůžu ti do postele…“

Střelila po mě dalším nakvašeným pohledem, který mě doslova přilepil k podlaze. Co jsem zase udělal? Moje podvědomí bezradně rozhodilo ruce.

Winie mě prostě poslala tiše k šípku. Jediným pohledem!

To už se k ní ale hnal ten frajer a přiblížil se k ní víc, než mi bylo milo.

„Tak pojď, kuře,“ podával jí tu svojí obrovskou potetovanou pracku a ona ji PŘIJALA!!!

Z hrudi mi začalo rezonovat temné vrčení. Vypadni od ní, ty štěně, nebo ti vymáchám čumák v loužičce! Tahle kost je MOJE!

Když se mu podařilo ji nadzvednout natolik, aby pod ní tu svoji špinavou pracku vecpal, zvednul si ji do náruče a hodlal odnést do toho jejího zpropadeného pokoje.

V té samé chvíli mě popadly dva páry rukou. Sam s Carlislem mě drželi a já oproti nim neměl žádnou šanci. Mohl jsem jenom bezmocně sledovat, jak se Paul, s Winie v náruči, blíží ke mně a kouká se mi provokativně do očí. Přede mnou na chvíli zastavil a rejpnul si tím, že si Winie ještě víc přitlačil ke svému tělu. Prevít!

„Jestli páni doktoři dovolí, pacientka musí mít klid…“ Čekal, až mu uvolním cestu a svůj oční kontakt mezitím nebezpečně prohluboval.

Winie se mu tulila ke krku, víčka měla pevně semknutá, stejně jako rty.


* * *

Winie


Když jsem se probudila, cítila jsem se jako zmlácená.

No to taky jsi, Winie, vzpomeň si na tu nakládačku, co jsi dostala.

Opatrně jsem začala zkoušet, jak jsem na tom s pohybem jednotlivých končetin. Všechno se zdálo v pořádku, až na levou ruku a rameno. Pomalu jsem vstala a došla si tam, kam i císařpán musí pěšky.

Trochou studené vody jsem napravila většinu následků večerního brečícího maratónu a doufala, že se to obejde bez komentářů. Bylo mi totiž jasné, že minimálně Sam s Emily mě museli slyšet. Jak by taky ne, s vlkodlačím sluchem… Já bohužel už taky slyšela ty jejich hrátky s Emily - na policistu a nezodpovědnou řidičku!

Když jsem se vrátila a uvelebila se zpět do peří, tak vypukl návštěvní den. První byla Emily, jež mě okoukla a donesla mi snídani. Je opravdu neskutečná – být chlap, tak ji Samovi přeberu!

Pak přišel Sam. Ten když zjistil, že neumírám a vše se už hojí tak, jak má, předvedl mi záchvat hodný pravého alfy. Až jsem měla obavy, že mu rupne cévka v hlavě a bude za sebou tahat nohu! Řval na mě tak, že se klepaly tabulky skla v oknech a já strachy ani nemukala a raději zajela pod peřinu, že mi jen oči koukaly. Když se vyřval, tak zavrtěl  hlavou a dodal, že mi tohle – kývnul hlavou směrem k mému rameni – snad bylo dostatečným poučením, že alfa se má za každých okolností poslouchat.  To už jsem věděla, že nejhorší je za mnou a cukaly mi koutky.

Jasně, pane, alfa má vždy pravdu… i když ji nemá!

Pozdravoval mě taky od strýčka Billa, prý se mám brzy ukázat.

Pak už se ke mně nahrnula celá smečka. Jared se mi chtěl usídlit dokonce v nohách postele. To jsem si nemohla nechat líbit.

„Tak to prrr, nedochůdče! Sice si dobře pamatuju, za co jsi mě držel, když jsem se přeměnila, ale to neznamená, že mi automaticky polezeš do postele!“ vyjela jsem po něm. Chudinka Jared dal nový smysl výrazu rudá tvář a sklopil hlavu. Když jsem skopla ten metrák živé váhy na podlahu, otřásl se celý dům.

Všichni probírali můj lov a vzpomínali, jaké to bylo, když honili svého prvního upíra. Dozvěděla jsem se, že i nepřekonatelný Jacob si jednou nechal udělat od upíra z kostí puzzle. Jo, jo asi je to rodová indispozice.

Paul stál osamoceně u dveří a vyčkávavě na mě hleděl. Pak náhle hodil čelistí ze strany na stranu a zeptal se rovnou: „Odkud znáš toho doktora, co přišel s Cullenem?“

Díval se mi rovnou do očí a já mu ten pohled oplácela. Sakra, Paule, proč se ptáš právě na tohle? Proč se ptáš na Maniho? V krku jsem měla knedlík.

Smečka ztichla a pohledy a lá tenisový divák přeskakovaly od postele ke dveřím a zpět. V místnosti se objevilo náhlé a nečekané napětí.

„Víš, co je to zač?“ nevydržel to první Paul. „Víš, že bydlí u Cullenů?“

Mani bydlí u upírů? Proč by člověk jako on bydlel u těch… Sice se umějí ovládat, ale stačilo by malé říznutí a... Proč tak riskuje? Myšlenky mi létaly hlavou jako aeroplány.

„Víš, že upíři můžou mít děti?“ zeptal se, když se ticho nepříjemně táhlo jako rozehřátá žvýkačka.

Jasně, že to vím! Byla jsem přece obeznámena s milostnou historií rodiny Cullenů,věděla jsem, že Edward s Bellou mají Jacobovu Nessie, ale co to má společného s Man… A vtom mi to došlo. Nevěřícně jsem zírala na Paula a ústa jsem měla otevřená v otázce, kterou jsem ovšem nedokázala vyslovit. Paul jen zachmuřeně pokýval hlavou.

A do prdele, to ne, Mani ne ... on přece není žádný upíří spratek, řekni že ne! Prosím, žádala jsem ho pohledem. Ale Paul už se na mě nedíval...



Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Pilly

21)  Pilly (26.09.2012 19:09)

Niky

20)  Niky (01.05.2012 09:17)

Hele, tak jak to bude s tím Paulem, hm? Nějak moc se angažuje :)
Je to boží

miamam

19)  miamam (09.01.2012 11:34)

Paul mi leze na nervy. Ale je to zamotaný... Jestli je Mani až tolik upírek, tak to bude mít buď Winie těžký... nebo vůbec ne. Ach jo.

AMO

18)  AMO (29.12.2011 17:54)

Bolí mě celá Petra...
Prej pro Manuela!
A proč to Paul dělá. Ať nezlobí. Vždyť může mít každou a jindy. Tahle veverka je pro jinýho zamilovanýho

Empress

17)  Empress (14.12.2011 13:17)

skvelé, opäť To napätie a elektrika čo preskakovala medzi Paulom a Manu som cítila cez monitor až sem :D

Evelyn

16)  Evelyn (24.09.2011 16:39)

Copak má Paul za lubem, že se tak hezky stará? Nebo že by zafungovala vlčí magie?
Winie je skvělá a vy taky, dámy

HMR

15)  HMR (05.09.2011 01:34)

Mňau

Twilly

14)  Twilly (04.09.2011 23:00)

Hanička je naše hodné koťátko, už má slíbený krompáček, viď čičinko :D

Bosorka

13)  Bosorka (04.09.2011 22:58)

Jsi dnes nějaká rozverná, Haničko! V čem jedeš? B)

HMR

12)  HMR (04.09.2011 22:53)

Rychlíková motorka Bosorka hele, ty máš to pometlo na benzínový pohon?

Bosorka

11)  Bosorka (04.09.2011 22:46)

Nejenom motorky! Taková nastartovaná Bosorka je přímo smrtící! ;)

HMR

10)  HMR (03.09.2011 07:58)

COŽE????????????????????
Bos, motorky jsou nebezpečné, víme?

Bosorka

9)  Bosorka (31.08.2011 18:39)

Někdo bude muset zemřít

Twilly

8)  Twilly (31.08.2011 17:23)

Jak, co, kde???

HMR

7)  HMR (31.08.2011 17:22)

Dneska žádné zahradnické práce, jsem regulérně dojatá

kytka

6)  kytka (30.08.2011 22:16)

Ach, "zrzečko moje". To bylo všechno tak dojemné, tak emotivní. A žárlivý Mani. Momentálně neví, co s tím vším, ale on to zjistí.
A zjištění Winie, že Mani je poloupír. Jsem zvědavá, jak to vezme.
Chtěla jsem překliknout na další kapitolu a nic. Já se těšíííím na další. Děkuji a pište, jste šikulky.

MisaBells

5)  MisaBells (30.08.2011 11:51)

mazec! Paulík se jí nějak moc věnuje, až se to ve mně začíná prát, jestli by neměla být s ním, hm? Tak, miláčkové, jsem zvědavá, co bude dál, protože mi tu vyvracíte veškeré mé myšlenky. Manuela odmítá a hrdě ignoruje a Paula si nějak moc všímá... ts, ts, ts... Tak šup! Co dál?

sakraprace

4)  sakraprace (30.08.2011 09:13)

Chudák Mani, ta mu to dala sežrat. On se potácí na hraně a ona na něj štěká. A jak se zdá, Paul má taky zálusk na rajčátko?!! Tak a teď i Winie ví, co je Mani zač. Jen doufám, že to nějak skousne.

Nosska

3)  Nosska (29.08.2011 23:49)

Bože, Manimu brzo rupne v bedně...
Doufám jen, že Winie neudělá žádnou pitomost

SarkaS

2)  SarkaS (29.08.2011 22:40)

no jo, holka, je to upír... Jen zčásti, ale i ta se počítá, když Win má čtyři nohy a ocas. Proč jsem tak bezstarostná, když se jim tam všechno hroutí? Asi že to holky podáváte s takovým humorem a nadhledem

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek