Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

13. kapitola - Dary, dárky, dárečky...

Mani


Moje služba byla u konce, ale moje martýrium ne. Na parkovišti mě, jako bonus, čekalo překvapení. Stálo u svého stříbrného Volva a stylem nejlépe placeného manekýna se opíralo svým zatraceným pozadím o sklo předních dveří. Ruce zaseknuté v černých džínech, na sobě upnuté světle šedé triko a rozevlátá tmavomodrá košile. Na nose sluneční brýle, které dodávaly mému překvapení neuvěřitelný vzhled, a ty vlasy.


Nespokojeně jsem si odfrknul. Já jsem byl zničený, nevyspalý, načichlý bolestí pacientů… snad jediný pozitivum bylo, že jsem si stihl předtím, než jsem definitivně vyrazil, dát rychlou sprchu, ať upírům nevoní krev z noční šichty.


„No to je doba!“ vítal mě „dáreček“.


„Dej mi pokoj, Edwarde!“ zabručel jsem na něj,  efektním obloučkem obešel jeho auto a zamířil k tomu svému. Zámek pípnul a já se z posledních sil nasoukal na sedadlo. Chvíli jsem koukal před sebe na les, kde zmizela… moje ruce se samy usadily na „za deset dvě“ a čelo putovalo na volant. Proč vždycky všechno zvorám?! Mírně jsem se odtáhl a bouchnul. Pak opět a zase. Bylo by to tak nějak uvolňující, kdyby… v téhle bohumilé činnosti mě vyrušilo tiché zaklepání na sklo. Ustal jsem v bouchání a znechuceně kouknul přes rameno k narušiteli mého sebetrýznění.


Edward se na mě díval poněkud… nasraně. Jedno obočí měl až do půli čela a sevřené čelisti.


„Otevři, chováš se jak malej!“ čučel na mě přes to okýnko.


Chuť ani náladu jsem zrovna neměl, ale přesto jsem ho poslechl.


„Někdy jsi pěkný vůl, Manueli,“ řekl už mnohem mírnějším hlasem, ale pořád v hladině, která dokazovala jeho míru nasranosti.


„Co chceš, Edwarde?“ elegantně jsem obešel skutečnost, že mě právě urazil EDWARD CULLEN.


Ledy roztály, stejně jako Edwardova ztuhlá čelist, a na jeho tváři se usadil vítězný škleb. „Můžu si přisednout?“ Bradou naznačil, že se hodlá přemístit z prostoru „za okýnkem“ na sedadlo vedle mě.


Ještě pořád jsem měl ruce na volantu a moje prsty ho křečovitě svíraly. Osm prstů naznačilo gesto ve smyslu „je mi to jedno, dělej si co chceš“, zatímco palce zůstaly zaháknuty o kulatinu volantu. Jen jsem nabíral vzdoušek do plic a už otevíral dveře. Než jsem jej zase vypouštěl, už seděl vedle mě a spokojeně se culil.


„CO? “ Moje prsty na volantu si udělaly opáčko, tentokrát s mnohem prudší gestikulací . Připojil jsem taky tvář. Původně ho to mělo odradit od dalšího projevu samolibého usmívání. Jak to zapůsobilo ve skutečnosti? Rozesmál se na plné kolo!


„Díky, že se bavíš na můj účet!“ Upřímně? Měl jsem toho všeho víc než dost!


„Ale no tak, Manueli… Vůl a ještě k tomu bručoun, to není zrovna kombinace snů,“ pronesl zcela uvolněně.


Zatímco já bych mu nejraději škrtnul sirkou pod prdelí.


„Co chceš? A ocenil bych, kdybys to už konečně vyklopil. JÁ ti do hlavy nevidím!“ No jo, nebyl jsem nejzdvořilejší, ale byl jsem po šichtě a několik minulých hodin mi vyplňovala skládačka sestávající se z rodiny, kterou vytáhli z vraku auta. To nikomu nepřidá na náladě.


„Jsem tady, abych ti zabránil jít do La Push,“ řekl docela pokojně.


„Proč?“ nechápal jsem.


„Protože to není dobrý nápad, věř mi,“ vysvětloval mi.

To jsem věděl i sám, jenomže s Winie jsme to neurovnali a já to jen tak nechat nemohl.


„Není to dobrý nápad,“ řekl ještě jednou. Buďto si myslel, že ho neslyším, nebo že jsem úplný pako.


„Kdybych si směl vybrat, tak to druhý,“ uchechtl se.


Opět jsem spolkl jeho, dnes už druhou, urážku, přesto jsem si neodpustil alespoň to, že jsem ho pořádně zpražil pohledem.


„Proboha, na jakou vzdálenost ti ta vysílačka funguje?“  Byla to spíš řečnická otázka než zvědavost.


„No na tak velkou, abych tě slyšel až k nám domů, ne, ale Aliciny vize vidím i já, pokud jsem s ní,“ začal poněkud od lesa.


Oba jsme na chvíli zmlkli.


„Nechápu, proč nemůžeme do La Push!“ zlobil jsem se na Edwarda.


„Sam volal Carlisleovi. Hranice je opět uzavřená...“ Tohle pro mě není důvod!


„Proč?“ Potřeboval jsem sakra dobrý důvod a on se pořád vymlouval. Tedy, alespoň mně to tak přišlo. Nervózně jsem syknul a vystoupil z auta. Potřeboval jsem na vzduch. Potřeboval jsem čistou hlavu a ne někoho, kdo by se mi v ní pořád hrabal.


„Proboha, Manueli, posloucháš se vůbec?“ koukal na mě nevěřícně a pomalu vystoupil  taky.


Opravdu jsem měl chuť dupnout si jako malý kluk a jít trucovat na druhý konec parkoviště.


Chvíli jsem se ještě plácal v sebelitování a taky v tom, že nemám víc síly a nepřeperu Edwarda, zatímco on se skvěle bavil na můj účet. Pak jsem se rozhodl, že to jednoduše risknu. Půjdu na Edwarda přes city.


Samozřejmě, že mé myšlenky slyšel, postavil se do pozice zápasníka a očekával první výpad.


„Tak pojď, Manueli, jsem zvědav, co z tebe vypadne!“ Rukou naznačil to slavné filmové gesto Bruceho Lee.


Chvíli jsem na něj konsternovaně zíral, nevěděl jsem, jestli jsem se zbláznil já, nebo se zbláznil on. Zatřepal jsem hlavou, ale bylo mi jasný, že Edwardův obraz budu mít nadosmrti vyleptaný v paměti.


„Podívej, představ si, že bys něco s Bellou hodně moc  pos… pokašlal, řekni mi upřímně, zastavilo by tě něco, kdybys to chtěl napravit?“ Snažil jsem se být co nejpřesvědčivější. A taky jsem i byl, protože jsem jasně rozeznal okamžik, kdy Edward kapituloval.


„Dobrá,“ ustoupil, „půjdu s tebou, ale ne teď, později to bude o hodně rozumnější nápad, věř mi!“ zamával mi ukazováčkem před očima. Myslím, že by měl omezit čas strávený s Alicí!


„To je mi opravdu ukradený, věř mi, já s ní prostě musím mluvit teď hned…“ Na víc jsem nečekal a opět otevíral dveře na straně řidiče a chystal se k odjezdu bez ohledu na Edwarda.


„Ehm…“ ozval se Edward a já k němu vzhlédl. Stál opřený o střechu mého Bentleye. V ruce držel MÉ klíčky od vozu.


„Jak jsi…“ K čertu s tebou, Edwarde! Takový hovadiny bych čekal spíš od Emmetta a ne od tebe!


„Už budu hodný,“ nasadil pokornou masku. „Ale teď musíme domů. Věř mi, že Winie ještě uvidíš a pak bude čas si taky promluvit, ale teď máme jiné starosti.“


Trochu mě vylekalo, jak byl Edward najednou vážný.


„Co se děje?“ zeptal jsem se a obavy už ve mně začínaly přímo hlodat.


Edward mi klíčky hodil a já je neomylně chytnul, zatímco jsem z něj nespouštěl pohled.


„Nasedej a já ti cestou všechno vysvětlím,“ dodal.


Moje myšlenky se zatoulaly k jeho Volvu, když jsme kolem něj přejížděli. Snad ho tady nenechá?


„Nedělej si vrásky, Manueli,“ řekl Edward, „já si pro něj pak doběhnu…“


* * *


Cestou ke Cullenům jsem prožil malý šok. Nikdy jsem u žádného boje nebyl. Nikdy jsem se nemusel bránit. Ani sebe, ani druhé. A teď to vypadalo, že se k jedné bitvě dokonce schyluje? Nemohl jsem tomu uvěřit. Když mi Edward řekl, že tentokrát budeme službu vlkům oplácet, došlo mi, že ohrožená je zejména Winie. Potřeboval jsem s ní mluvit. Hned!


Ani jsem to nemusel vyslovit nahlas a Edward se už se mou opět hádal. Trval si na svém, že není ten správný čas vyřizovat si srdeční záležitosti. Projevil se jako naprostý tyran a sobec. Jo, jasně, oponoval,  on že myslí na dobro všech, ale mně šlo jenom o Winie.


„Uvědom si, Manueli, že nejsi jediný, kdo má o někoho strach!“ zuřil. „Co moje dcery! Každá z nich má jednoho měniče za manžela, jsme s vlky propojení víc, než se zdá. Už dávno to nejsou jenom zvířátka z lesa, oni patří k nám, už dávno jsou součástí rodiny!“


* * *


Winie


Seděla jsem na schodech Samova domku. Ruce jsem si hřála o svůj oblíbený hrneček. Bez poctivého půllitru kafe s mlíkem si prostě neumím představit kvalitní ráno. Zívala jsem tak moc, až mi přeskakovaly panty, a koukala, jak se les pomalu vyklubává z noční tmy. Měla jsem po „šichtě“ a spát se mi nechtělo. Teda chtělo, ale JÁ jsem nechtěla jít spát. Spánek znamená sny… A v těch se vyskytoval se zarážející pravidelností někdo, na koho jsem si prostě zakázala myslet. Ne, že by ten zákaz pomáhal! Jeho oči v barvě mořské hladiny za slunečného dne jsem viděla v tom okamžiku, kdy jsem zavřela oči.V bdělém stavu to bylo o něco lepší, když jsem byla ve vlčím. To jsem pak mohla jet na automat, zatlačit lidskost a nezvané myšlenky.


Začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo zůstat delší čas ve vlčí kůži. Udělat si výlet. Jako vlkodlak bych mohla proběhnout celý Olympijský poloostrov. Nebo se dostat ještě dál. Taková Kanada nebo Aljaška… Nikdy jsem nebyla žádný velký trempinkový nadšenec, i školní výlety pro mě byly utrpením, ale s vlčí kůží by to bylo tak jednoduché. Žádné starosti s výstrojí a vybavením a králíků je všude dost! I když ta jejich srst leze děsně mezi zuby a dostat to ven je utrpení.


Vrzly dveře a na schod vedle mě si sednul Sam s dvojčetem mého hrnku. Spokojeně se na mě usmál. Jeho euforie z toho, že bude otcem, sice už trochu polevila, ale stále to byl takový „soft“ Sam.


„Všechno v pořádku?“ zeptal se tiše.


Věděla jsem, že se ptá na hlídku, a tak jsem jen pokývala hlavou a usrkla trochu stále vroucí tekutiny. Byla jsem ráda, že přišel a mohli jsme si beze svědků promluvit. Už pár dnů mě totiž trápilo – mimo jiného – co vlastně se mnou bude dál. Z čeho budu žít? Kde budu bydlet? Přece nebudu na návštěvě u Sama do konce aktivní služby. A co dál?

„Same?“ přerušila jsem jeho zahloubání. Asi právě přemýšlel nad barvou dupaček.


„Copak, Winie?“


„Já jen… Co se mnou bude teď? Budete mít dítě a já…“ nedokázala jsem dokončit větu.

Sam se na mě zakřenil, jako by mou otázku čekal.


„Máš dopito? Tak pojď!“ Vstal a pak pomohl vstát i mně. Položila jsem hrnek na malý stolek.


Vyrazili jsme směrem k vesnici. Náhle se Sam zastavil a ukázal rukou na maličký domek schovaný v lese.


„Kdybys chtěla, je tvůj. Je sice už nějaký čas opuštěný, ale s klukama se na to kouknem a za pár dnů bys mohla bydlet.“ Mé námitky přešel mávnutím ruky.


Dojetím se mi sevřelo hrdlo. Já budu mít svůj vlastní dům!


Byl dost daleko od Sama, abych měla soukromí, ale zase dostatečně blízko, abych zůstala v kontaktu s kuchyní Emily. Ale zatraceně, z čeho ty opravy zaplatím?

Jako by mi Sam četl myšlenky, šáhnul do kapsy u košile a podal mi kreditku. Na můj tázavý pohled odvětil: „A z čeho si myslíš, že žijou všichni ostatní? Rada už dávno založila fond a každý měnič má svůj účet. Na normální život to dá, neboj.“ Usmál se na mě. Když jsem se z něj snažila vydolovat nějaké informace o původu peněz, podotkl něco o investicích a že aspoň k něčemu je ta Cullenovic vědma dobrá.


* * *


„Paule!“ vykřikla jsem varovně.


„Co je?“ zpozorněl jmenovaný a ostražitě začal prozkoumávat okolí.


„Máš babu!“ vejskla jsem, kousla ho do zadku a vyrazila kupředu.


„Ty seš fakt jako malá, kuře!“ zanadával, ale nezůstal pozadu. To by mu jeho mužská čest nedovolila, prohrát se ženskou. Ještě, že nikdo jiný nebyl napojen, to by bylo zase keců.


Ale když ona ta hlídka byla dost nudná.


Od doby, kdy se sem zatoulali ti dva nomádi, už se nic nedělo. Žádné vzrůšo, jen nuda a šeď. Když teda neberu ty své srdeční problémy.


Domeček už jsem měla opravený a nastěhovala jsem si tam těch pár svých věcí. Hlavně fotky. Dole byla kuchyňka s jídelnou, koupelna a nahoře ložnice. Kluci si dali opravdu záležet. Někde sehnali skříně a postel jsem si koupila ve městě.


Díky svým myšlenkám jsem přestala dávat pozor a Paul mě dostal zleva. Prevít! Odlétla jsem pár metrů a zdemolovala nějaké křoví. Snad nebylo chráněné.


„S mazáky si na honěnou nehraj, mrně,“ poznamenal ješitně, ale pak zvážněl, „fakt chceš odejít?“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem zase pomyslela na ten svůj plán s výletem. Stejně nevím, jak by se na to tvářil Sam.


„Přemýšlela jsem jen o výletu, Paule, týden, dva se jen toulat, nemyslet…“ a zkusit sežrat grizzlyho! Představa, že bych přeprala medvěda, byla velice lákavá. Mohla bych děsně machrovat.

„Jen aby ten méďa nezakousl tebe!“ podotknul Paul a běželi jsme dál.


* * *


Mani


Ztratil jsem celých sedm dnů, než jsem přesvědčil Edwarda, že s Winie opravdu musím mluvit. Byl děsný a já měl pocit, že mě hlídá jako nemluvně. Ta slova, kterými jsem ho v myšlenkách oslovoval, začínala  nabírat pěkný grády a on nakonec přemluvil Carlislea k zorganizování oficiální schůzky s měniči. A teď jsme stáli na mýtině už deset minut a čekali na vlky. Mně to přišlo jako staletí.


Edward si mezitím stihl vyřídit nějaké telefonáty. Moc jsem ho neposlouchal, hlavu jsem měl plnou vlastních myšlenek, ale ten poslední byl evidentně od Alice. Až příliš někoho ubezpečoval, že se nám nic nestane a že mlhu rozeženeme. Musela to být Alice! Nikdo jiný o Winie jako o mlze nemluvil. Edward jen ubezpečoval a ubezpečoval, ale asi to zabralo, protože, když konečně domluvil, usmíval se.


„To nebyl Sam, že ne?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že s ním nemluvil.


„Buď trpělivý, za chvíli tu budou,“ snažil se chlácholit taky mě a pak jsme oba slyšeli táhlé vlčí zavytí.


Z houští se vynořili tři majestátní vlci. Tedy, dva vlci a jedna vlčice.


Ve chvíli, kdy jsem ji spatřil, mé tělo se konečně uvolnilo.


„Ahoj, zrzko,“ zašeptal jsem jenom jí a kašlal na to, že je kolem nás dav prapodivných mýtických stvoření. Natáhl jsem ruku k zrzavému kožichu, ale ustoupila několik kroků zpět.


„Nechce, abys na ni sahal,“ překládal Edward.


„Tak toho jsem si, myslím, všimnul,“ neodpustil jsem si jízlivý tón.


Pak Winie zavrčela na Edwarda. Z očí jí sršely blesky a horní pysk na její tlamě se nebezpečně zvedal.


„Co je, co se děje?!“ Sledoval jsem impozantní zrzavou vlčici, ale mluvil jsem k Edwardovi.


„Nelíbí se jí, žes mě vzal sebou, prý jí stačí, že se jí vrtají v hlavě ostatní ze smečky,“ vysvětloval mi Edward.


Vlčice na něj ještě jednou zavrčela a pak se vrhla ke křoví. Ozvalo se dobře známé lupnutí a za nějakou chvilku vyšla Winie oblečená ve sportovním tílku a kraťáscích.


„Řekni, Edwarde,“ mračila se na něj a ruce měla překřížené na hrudi. „Ulevíš si někdy sprostým slovem?“


Edward zkameněl a odmítl odpovědět.


„Bábovka !“ dloubla mu prstem do hrudníku  a obrátila se na mě.


„Co chceš, Manueli, my dva si už nemáme co říct! Vybral sis, tak co ještě chceš?“ Dýchala jako po běhu. Byla krásná. Rozzlobená bohyně v kraťáscích. Zvednul jsem ruku k její tváři a něžně jsem ji pohladil po líci. Neucukla. Nehnula jedinou brvou.


„Já mám ve svých citech jasno…“ myslel jsem, že pochopí… Ale ona jenom zavřela oči a prudce se ke mně otočila zády. Jeden z vlků na mě temně zavrčel. Nemusel jsem ani hádat, bylo jasné, že je to Paul. Co ten tady dělá?


Pak se z ničeho nic Winie obrátila ke mně opět čelem. Ve tváři jí zářil úsměv, ale bylo na něm něco zneklidňujícího – asi to bylo tím, že jejích očí se úsměv nedotknul. Možná mě taky vyvedlo z míry to, že se už pak nedívala na mě, ale na Edwarda. Jeho výraz byl víc než rozpačitý, možná… trochu taky nazlobený. Snažil jsem se zjistit, o co tady jde, ale marně. Pointa mi nějak unikala.


„Mani se zařídil podle sebe a já taky, tak jestli máš na to, bábovko, tak mu to hezky vyklop!“ vyzývala Edwarda.


„Co! Co mi máš říct?!“ vyzvídal jsem.


Edward z ní nespustil oči. Na jeho tváři bylo vidět, jak má zatnuté čelisti. Byl to boj dvou vůlí, ona proti němu.


„Ne, Edwarde, ty mu to neřekneš, viď? Myslíš, že budeš chránit jeho city? Ty trpět nebudou, to mi věř, Mani si už vybral a nevybral jsi mě!“ řvala na Edwarda, ale ve skutečnosti byla namíchnutá na mě.


Vykašlal jsem se na bonton a popadnul jsem ji za ramena. Tím jsem ji přinutil, aby se na mě konečně podívala.


„Co chceš, aby mi řekl, Winie?  Mluv!“ zatřásl jsem jejími rameny, až jí hlava lítala jako hadrové panence.


Pohledem mě propalovala až do duše. Měl jsem neblahý dojem, že to, co za chvíli uslyším, se mi líbit nebude.


„Viděl mě a Paula, Manueli! U vodopádu, jak se…“ odříkala svá slova jako stroj. Bez citu, bez jakékoliv emoce.


„… ne, tohle já poslouchat nebudu!“ zastavil jsem ji a nedovolil dokončit ta slova. Jako kdyby skutečnost, že nebyla vyslovena, nesla sebou naději, že se to ani nestalo. Jenomže ono se něco stalo a Winie mi tím chtěla ublížit. To všechno jenom kvůli Juls?


„Ty nechceš vědět, co se stalo?“ zeptala se ledovým hlasem.


Najednou jsem se cítil strašně znavený. Oběma rukama jsem si vjel do vlasů.


„Ne, nechci vědět, co se mezi vámi odehrálo… já…“ dovolil jsem si poslední pohled. „Už tě nebudu otravovat, já.. chápu to dokonale, tak se… měj…“


Mýtinu zalilo znepokojivé ticho. Ani jen větvička se nepohnula. Tohle byl asi konec…


Na rameno mi dopadla čísi ruka. „Pojď, radši půjdeme, když jsou holky nabroušené, nikdy to není dobré.“ Hlas mého otce, jeho sytý baryton, mě zklidnil lépe, než by svedla  sedativa. Přesto se ve mně ještě zvedla poslední vlna vzteku.


„Co ty o tom víš!“ prsknul jsem na něj. S rukou, která byla pořád na mém rameni, se pousmál.


„Věř mi, synu, já o tom něco vím… Moje manželka mě dvakrát prohodila zdí a to byla novorozená!“ S chlapeckou vizáží dokonalého modela se jeho úšklebek nějak neshodoval. Ale moc jsem mu na to říct nestihl. Kolem mě prosvištělo něco drobného a zrzavého a dloublo mého otce do ramene, až o krůček poustoupil.


„Co se do toho pleteš, hezoune! Chceš mu dělat chůvu?“ vztekala se. Nosní dírky měla dvakrát tak veliké než obvykle a i přesto byla v mých očích krásná a dokonalá.


„Ne, ale asi bych se už měl začít chovat jako jeho otec,“ půl věty mluvil k ní, ale konec už věnoval mně.


„Jak jako otec?“ Její hněv okamžitě opadl a ona na nás dva užasle zírala. No jasně, jak jsem měl vysvětlit, že vypadám starší než můj vlastní táta?


„No prostě, je to můj táta, no,“ broukl jsem nejistě na Winie a neurčitým pohybem jsem máchl před otcem.


„Já jsem Nahuel a ty musíš být ta legendární Winie,“ zapředl a napřáhl k ní ruku. Já tam jenom stál a s hrůzou sledoval, jak se Winie rozšiřují panenky a na tváři usazuje mírný úsměv.


„Hele, brzdi, tati, ona by tě Bea mohla taky prohodit stěnou i potřetí!“ tahal jsem ho od ní pěkně vztekle.


Okouzlená Winie zatřepala hlavou, pak několikrát zamrkala, až nabyla určité vyrovnanosti.


„Teď si jako ze mě dělá srandu, že, Same?“ pořád zírala na Nahuela a já přemýšlel, jak  a čím ho před ní ukrýt. Málem ho slupla svým pohledem a já přesně cítil, kdy se moje plíce smrskly do kuličky.


„Co tady vlastně děláš? Jak jsi nás vůbec našel?“ strkal jsem ho od ní dál, až se octnul na okraji paloučku. To mu ovšem nezabránilo nakukovat mi přes rameno a kochat se pohledem na moje rajčátko.


„Je hezká,“ pořád z ní nespouštěl pohled a uculoval se jako puberťák.


„Hmmm,“ zapředl jsem mrzutě.


„Asi jsme si podobní víc, než jsem si myslel!“ bouchnul mě chlapácky pěstí do ramene a uculoval se jako… no, rozhodně ne adekvátně svému věku.


„V čem jako?“ Prudce jsem zastavil. O tuhle debatu jsem vážně nestál.


„Temperamentní ženy nám mávají rudým hadříkem před očima a my je za to zbožňujeme,“ zasmál se a pak se už jenom otočil a vykročil směrem ke Cullenovým. Lesem se rozléhal jeho svůdný barytonový smích.



Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Pilly

39)  Pilly (28.09.2012 20:11)

Niky

38)  Niky (01.05.2012 10:55)

Achjo, dopřejte jim trochu klidu Měli by si to vyříkat, sami :D

miamam

37)  miamam (09.01.2012 13:55)

Aha... HEHE no neva, já se k tomu časem dostanu! :D

Twilly

36)  Twilly (09.01.2012 13:48)

Miamam, shodou okolností sis vybrala tu poslední kapitolovku :D :D :D :D ... příběhy na sebe navazují jenom hooooodně pozvolna, spíš se proplétají zlehýnka prostřednictvím postav (kdybys opravdu stála o posloupnost kapitolovek, tak 1/ Láska? Ďakujem, neprosím!, 2/ Prepáčte, poznáme sa?, 3/ Cesta za šťastím a až pak Kdopak by se vlka bál... ale myslím, že to lze číst i bez posloupnosti :p

miamam

35)  miamam (09.01.2012 13:35)

No toto?? Mám v tom dokonalý bordel - je jich nějak moc! A jak jako že má Edward DVĚ DCERY?? Odkaz na nějakou jinou povídku nebo co????? Manu syn Nahuela...No aspoň konečně vím, čí teda je

monikola

34)  monikola (21.10.2011 18:01)

jajajaj pekne sa nám to pletie piate cez deviate...už sa neviem dočkať ako tieto ich peripetie rozmotáte...alebo zamotáte ešte viac :D :D inak Edík na začiatku kapitoly bol na zakusnutie

Bosorka

33)  Bosorka (24.09.2011 18:38)

O díky ti, skvělá ženo!
A tobě taky, Evelynko... A neboj všechno bude.......možná! muhehehehehehe

32)  Beatrix (24.09.2011 18:21)

Ahoj Bosorka. velmi sa mi to zatial paci len tak dalej girls !!!

Evelyn

31)  Evelyn (24.09.2011 17:22)

Ach jo, to jsou zase ťuhýci... Jsem zvědavá, co povede k tomu, aby se jim v těch zabedněných hlavinkách rozsvítilo.

Bosorka

30)  Bosorka (24.09.2011 16:10)

Kdopak nám to vycenil zoubky? ;)

29)  Beatrix (24.09.2011 13:31)

Kamci

28)  Kamci (21.09.2011 21:41)

ach joo, tak jdu teda spát no, když mi další písmenka nechtějí naskočit, ale teď budu netrpělivě vyhlížet další kaitolu, skvěle se to čte, je to krásná povídka

Fanny

27)  Fanny (20.09.2011 16:22)

Jo naštvaný a umíněný Mani, i když mi ho je trošku líto nemůžu se nesmát té jeho nabručenosti
Ovšem Winie je opravdu hodně naštvaná...:)

Bosorka

26)  Bosorka (20.09.2011 12:54)

Já se ji, holky bláznivý, musím zastat - jak by taky ne, je to moje "dítě" a jaký pán..... Ona se prostě bojí....a tak kope kolem sebe. Ale třeba z toho vyroste

Twilly

25)  Twilly (20.09.2011 10:07)

Ano, zamotává se nám to, ale my to zase rozpletem ... jednou! Viď Bosi ;)

Květuško, tak tys to popsala absolutně bezkonkurenčně. Ano, všechno si víc vážíš, když to "procítíš" a ano holky, Winie je třeštidlo. Stejně jako Mani je žárlivec... ale i když je - žárlivce - přímo nesnáším, musím se přiznat, že Mani se mi píše nadmíru dobře :D

kytka

24)  kytka (20.09.2011 09:49)

Winie je ale poděs. Chápu, že žo chtěla udělat jako odvetu. Ale je Maniho líto. No tak, miláček můj by si zasloužil štěstíčko. Ale možná bude větší a pevnější, když je to bude něco stát. Toleranci, vyslechnutí a lásku především. Díky. Krásná kapitola.

Lenka326

23)  Lenka326 (19.09.2011 17:39)

Tahle povídka je čím dál víc infarktovější. Fakt pohoda jak řemen! Musela to Winie ještě takto připepřit???? Chudák Mani, tak dlouho ho Twilly nechává samotného a když už to vypadá, že by snad, konečně... tak se musí zamilovat do takového třeštidla. On teda není žádný svatoušek, ale tentokrát ho musím politovat. A k tomu za zadkem prudícího Edwarda a rádoby vtipného taťuldu, který vypadá mladší než on sám... Nechtěla bych být v jeho kůži.
Už ho tolik netrapte, prosíííííím
Díky

MisaBells

22)  MisaBells (19.09.2011 07:46)

Ááááááááá tak tohle Winnie podělala! Proč mu tohle říkala, sakra? Krucinál... To je jako vše? On si prostě odejde? Krucinál, že já to vůůůůbec četla... teda dámy, vy mi dáváte! chvilku se vznáším na obláčku a pak se topím v moři. Heh... Napravit! Napravit! Napravit!

HMR

21)  HMR (19.09.2011 06:25)

DÁREČEK????
vyměnit prostor před okýnkem za prostor za okýnkem??? tím zadním??? no ale Edwardovi se neujíždí to ne
konečně mi někdo objasnil, jak je to s těmi vlčími náklady a investují spolu s Alicí?
Bosorka nechala pokousat Paula? teda
Nikdo jiný o Winnie jako o mlze nemluvil... konec kapitoly je poněkud překvapivý hele, vy dvě, co to zase chystáte?

Nosska

20)  Nosska (19.09.2011 00:50)

Jak tohle všechno dopadne?!
:D :D :D Zatim se to zamotává naprosto báječně:D :D :D

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek