Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Isabella1.jpg

Je tu další díl jenom a jenom pro Vás. Pomalu se dostáváme k jádru příběhu a poznáte Francesca... :-) Snad se bude líbit a necháte mi nějaký komentík pro příští inspiraci... Vaše Eunta

2. kapitola

 

Odér nicoty a osudu byl protkán skrz naskrz a já byla jeho součástí. Součástí velkého kolotoče prostituce, vydírání, milování, hladu a osobní potupy. Sice jsem byla součástí, ale toužila jsem po jediném, toužila jsem po svobodě a možnosti si rozhodovat sama za sebe a žít život takový, jaký jsem si zasloužila.

Vstoupila jsem na tak již známou ulici a vydala se za Leilou, která byla moje zprostředkovatelka a vlastně něco i jako náhradní matka…

Do nosu mě udeřila pachuť bídy a špíny. Bylo mírně pod mrakem a barva oblohy symbolizovala blížící se večer. Slunce tu snad ani nesvítilo. Tmavá doba na mě doléhala a já toužila roztáhnout ty deštěm nabité mraky a zachytit na svém obličeji paprsek slunečního světla. Moje pokožka by to každopádně potřebovala, byla sněhově bílá a po probdělých nocích skoro průsvitná, ale mojí výhodou bylo, že jsem měla plné rudé rty a výrazné oči, do kterých se hned každý zakoukal.

Můj obličej byl velmi výrazný a dominantní... Každý se za mnou otočil a vůbec mu to nepřipadalo trapné. Už jsem na to byla zvyklá. A když se neotočili kvůli obličeji, tak kvůli mým vyzývavým šatům a svůdnému dekoltu. Moje postava byla dle přání každého...

Přidala jsem do kroku a zapnula si svůj lehký kabátek, dnešní podvečer byl velmi chladný a sychravý. Moji postavu obklopovaly tmavé barvy ulice a na každém rohu číhal nějaký ten starý opilec bez zubů a bez jakýkoliv mravů.

Moje kroky směřovaly k nenávratnu. Moje osoba byla velmi vyzývavá a všem na očích. Na jednu stranu to těšilo moje vnitřní já, ale na druhou jsem byla jako v nějaké pasti, ze které je hrozně těžké a náročné uprchnout. Vše má svou cenu. Vše něco stojí. Možná jsem byla nádherná a přitažlivá a moje osoba vyzařovala určité sympatie, ale uvnitř jsem křičela. Křičela, ale nikdo můj výkřik hrůzy nad tím vším nepostřehnul a nesnažil se mi pomoci. Byla jsem na to sama. Sama ve spletitosti osudu a zahanbení.

,,Hej, kočičko…“

Neotáčela jsem se za tím zvukem, protože mi bylo jasné, kdo to je. Starý Ben Crowley, který se mě snažil dostat, ale k jeho velké smůle byl bez peněz. Ignorovala jsem jeho volání a pokračovala ve své cestě napříč zatuchlé ulice. Starý Ben byl v podstatě bezdomovec, který se snažil v této době co nejdéle přežít. Tak jako každý z nás.

Zabočila jsem doprava a vstupovala do obrovských dveří, které lemovaly vyryté ornamenty. Nikdy jsem je dopodrobna nestudovala, ale jednoho výjevu jsem si všimla pokaždé, když jsem tudy prošla. Člověk v plamenech prosící o odpuštění. Jak trapné a přitom hodící se. Každý z nás prosí o odpuštění a prosí, aby ty spalující plameny za naše hříchy utichly a poskytly nám odpočinek, na který všichni čekáme. Ale máme na něj vůbec po tom všem nárok? Neskončíme nakonec přece jenom všichni v pekle? Je vůbec něco po smrti, která je v této době hodně pravděpodobná?

Zaklepala jsem hlavou a vyhnala si ty myšlenky pryč, protože poslední dobou jsem nad takovými věci uvažovala až moc často. Moc často jsem se dostávala do svého osobního světa, ve kterém bylo vše dobré a já byla šťastná.

Jak naivní…

Přede mnou se rozprostřela dlouhá chodba. Moje podpatky klepaly a vytvářely ozvěnu, která se odrážela od starých stěn. Ten zvuk jsem milovala, protože jsem věděla, že jsem sama.

Při chůzi jsem se lehce upravila. Vlasy jsem načechrala a upravila tak, aby mi splývaly na záda. Měla jsem je lehce zvlněné a moje hnědá barva s lehkým nádechem do červena byla nádherná. Trochu jsem se popleskala po tvářích, aby nabraly růžový nádech. Je totiž možné, že už tam bude mít Leila dalšího zákazníka, který na mě bude čekat. Musela jsem vypadat dobře, tak jako pokaždé.

Leila si na mně v podstatě zakládala. Byla jsem její tajný kůň, její opěrný bod. Na oplátku toho mi byla ona matkou, kterou jsem ztratila. Byly jsme si vyrovnané a v této době byly rády, že vůbec někoho takového mít můžeme.

Lehce jsem zaklepala na její dveře do pracovny a vyčkala, až mě vyzve dál.

,,Pojď dál, Isabello.“

Musela jsem se lehce pousmát, někoho tam má, protože jinak mi říká Bello. Ví, že to tak mám radši, ale toto oslovení používá jenom, když jsme samy.

Zhluboka jsem se nadechla, vzala za kliku a vstoupila do pokoje.

Byl takový, jako vždy. Takový, jaký jsem ho měla ráda. Bylo to moje útočiště. Pokoj nebyl nijak zvlášť velký, ale byl útulný. Byl tmavšího rázu, ale nenaháněl strach, či úzkost. Naproti dveřím, kterými jsem vstoupila, byl menší pracovní stůl, kde Leila četla literaturu, kterou ji nosí stálý zákazníci. Milovala četbu a milovala příběhy v nich. Byly tolik odlišné, od těch našich.

Leila seděla za stolem a měla zrovna otevřenou jednu z jejích knih. Její havraní vlasy byly načesané dozadu a tím vypadala mladší, než kolik jí opravdu bylo. Okolo očí se jí udělaly veselé vějířky z vrásek, když mě uviděla. Tento její pohled jsem měla ráda, protože jsem věděla, že jsem tu doma.

Na tváři se mi taktéž vykouzlil úsměv, když jsem poznala, jaká společnost nás poctila svou návštěvou.

Francesco.

Potichu jsem zavřela dveře a udělala dva kroky dopředu.

Francesco neváhal a jeho výraz se také vyjasnil. Přistoupil ke mně. Poklekl na jedno koleno, uchopil mou ruku a lehce ji políbil na hřbet. Gentleman v každé situaci.

,,Rád Vás zase vidím, Isabello.“

,,I já Vás, Francesco. Jak už je to dlouho?“ zeptala jsem se vlídným hlasem a vzpomínala na naše poslední setkání. Bylo to velmi příjemné. Francesco mě totiž nebere tak, jak by měl. Bere mě jako společnici na jeho různé akce. Nikdy po mě nic nechtěl. O to víc jsem se v jeho blízkosti cítila v bezpečí.

Ladně se postavil, ale moji ruku stále držel ve své. Nebylo mi to nepříjemné, u něho jsem na to byla zvyklá. Bral mě jako svoji přítelkyni, když byl v Londýně a já se tomu nebránila.

,,Myslím, že dva měsíce. Byl jsem za prací, ale už jsem se těšil, až zase navštívím Londýn a samozřejmě Vás, Isabello.“ Jeho tmavé italské oči jiskřily vzrušením z našeho setkání. Jeho opálená kůže přímo volala po dotyku a jeho tělo bylo snad ještě vypracovanější, než-li při posledním setkání. Byl k nakousnutí, to jsem nemohla popřít. A byl to pravý gentleman.

,,A jaké jsou Vaše plány?“ zeptala jsem se nesměle, protože jsem doufala, že mě do nich zahrnul. Poslední dobou jsem na tom byla špatně a i Leila by uvítala peníze Francesca – v podstatě za nic.

,,Moje plány jsou tentokrát veliké a bylo by velmi milé, kdybyste mě doprovodila na veškeré události v Londýně. Mám opravdu dlouhý seznam.“

A je to tady. Zase budeme mít na chvíli vystaráno. Francesco byl velmi štědrý, pokud šlo o mě. Měl pro mě určitou slabost a miloval moji společnost.

,,Bude mi potěšením, Francesco. Víte, jak mám ráda Vaši společnost,“ řekla jsem roztomile a zamrkala. Hotová cukrová panenka, ale také na druhou stranu neuvěřitelná mrcha. Francesco mě zahrnoval novými věci, vždy mě ubytoval ve svém domě, dělala jsem mu garde a ještě si za to nechala platit. Nic víc po mně zatím nechtěl. Ale proč se bránit něčemu, co je tak jednoduché? Proč chodit po horší cestě, když se nám nabízí nová a upravovaná? V tomto případě byla volba jasná. Takové nabídky se rozhodně neodmítají. Přijímají se s určitou vřelostí a díkem. A obzvlášť v této době…

 

***

 

Mé tělo se pomalu zahřívalo a já se cítila tak volná. Chtěla jsem ze sebe smýt ten prach a špínu a konečně se po dlouhé době opět cítit čistá. Ve všech směrech…

Voda byla příjemná a vše bylo tak komfortní. Nejdražší francouzské mýdlo, nejdražší ručníky a koupelnové oleje. Milovala jsem jejich vůni a milovala jsem hebkost, kterou způsobovaly. Ubytovala jsem se ve svém pokoji, který mi Francesco poskytoval. Koupil mi patery nové šaty. Měla jsem dokonce i svou vlastní služebnou Dianu.

Pečlivě jsem se umyla a užívala si ten pocit lehkosti. Oblékla jsem si nové šaty. Tmavě modré, s krajkovaným živůtkem. Šaty byly hodně obepnuté a tím vynikla moje ženská postava. Diana mě učesala a jemně nalíčila. Tak, jak se teď ve společnosti na vysoké noze sluší a patří. Měla jsem tu veškeré pohodlí. Bylo to tak, jak jsem si vždy představovala, tak, jak jsem si vždy přála.

Ale tohle nebyla skutečnost, tohle bylo jenom takové přechodné období. Já nebyla paní, já byla děvka. Já nebyla za Francesca vdaná a neměla s ním kopu dětí, já byla sama. Ale přece jenom trochu mě to zaplňovalo. Alespoň jsem si mohla představovat, jaké by to bylo. Jaké by bylo, kdybych byla dáma z vysoké společnosti, kdybych měla po boku nádherného muže, do kterého bych byla bezmezně zamilovaná a byla konečně šťastná. Nepotřebovala jsem ke štěstí peníze, to vůbec ne, ale jakmile se dostanete tak hluboko jak já, tak vám ta představa peněz utkví hodně v hlavě a snažíte se pokud možno zůstat v úrovni, abyste se opět nedostali dolů.

 

Ale já nebyla ta dáma…

 

,,Můžeme?“ zeptal se galantně Francesco a nastavil své rámě. Diana mi pomohla do kabátu, který mě celou zakryl a já jeho rámě přijala.

,,Jistě,“ odpověděla jsem stručně.

Dnes se konal velkolepý ples pro všechnu smetánku Londýna…

 

Shrnutí povídek

Předchozí díl

Další díl

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  martty555 (30.01.2012 12:53)

Eunta

3)  Eunta (27.04.2010 17:19)

HanaEvelyn: Děkuji... a díky za technickou poznámku, až teď jsem si to uvědomila... :D :D Jdu to opravit...

Evelyn

2)  Evelyn (27.04.2010 17:15)

Tahle povídka je úžasná. Úplně mě mrazí v zádech, když si takovou dobu a nutnost takové obživy. Píšeš velmi poutavě.

Jen technická poznámka - na začátku je, že Laila byla něco jako její chráněnka. Nemělo by to být spíš naopak? .-)

1)  TorencCullen (27.04.2010 16:52)

Tak v tomhle bych nechtěla žít. Ale jinak se těším na další dílek. Je to krásný. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek