28.04.2010 [16:30], Eunta, Povídky na pokračování, komentováno 11×, zobrazeno 2083×

Ples a první setkání.

3. kapitola

Všude byla malebná světla a odrážela se od lesklých věcí. Byla to velkolepá podívaná. Vše bylo tak radostné a pro mě nezvyklé. Už jsem si za tu dobu odvykla a byla jsem vděčná Francescovi, že na mě nepospíchal a nechal mě, abych si na ten šrum opět zvykla.

,,Děkuji,“ kuňkla jsem směrem k němu a snažila se vykouzlit na svém obličeji mírný úsměv. Moje děkuji bylo za hodně věcí a Francesco to moc dobře věděl. Tak nějak byl obeznámen s mou situací. Věděl, že jsem patřila do velmi bohaté rodiny. Věděl, že moji rodiče zemřeli a veškerý majetek shrábnul podvodem můj strýc Luck. Jméno Bentley bylo hodně známé a přiřazované ke smetánce.

,,Vy sem patříte, tak nevím, za co děkujete,“ řekl vlídným hlasem a lehce mě políbil na tvář. Francesco se už několikrát nabídnul, že by mi v mé situaci vypomohl, že by mého strýce napadnul za krádež a dožadoval se vrácení peněz, ale já to nechtěla. Luck Bentley byl obrovský padouch a věděl něco na mého mrtvého otce. Mohl to kdykoliv použít a já nechtěla, aby pošpinil jeho jméno.

,,Děkuji za to, jak se ke mně chováte. Je to milé a pro mě velmi příjemné,“ řekla jsem a lehce ho pohladila po ruce. Francesco se usmál a znovu mě políbil.

,,Vám bych, Isabello, snesl modré z nebe,“ pronesl koketně a lehce se zasmál. Usměv jsem mu oplatila. Stačilo málo k tomu, aby mu bylo dobře.

Francesco by byl muž přímo pro mě. Byl bohatý, velmi dobře zabezpečený. Byl mi bezmezně oddaný, krásný, sympatický, hodný, vlídný, ale byl tu jeden malý problém. Nic jsem k němu necítila. Byl tu určitý druh náklonnosti, ale jenom kvůli jeho slabosti ke mně. Samotnou mě udivovalo, že nemá ženu. Byl velmi dobrá partie…

Vstoupili jsme společně do obrovského sálu, ze kterého se ozývala taneční hudba. Všichni byli jako ze škatulky. Muži v elegantním róbách, ženy taktéž. Každá se předháněla a snažila se, aby ulovila co nejlepšího muže v sále.

Francesco mi sundal plášť a podal ho služebnému, který ho od něj s úsměvem vzal. Hodně rychle jsem se do toho zase dostávala a připadala jsem si dobře. Francesco mi už nenabídnul své rámě, ale opatrně mě zachytil za pas.

,,Mohu?“ zeptal se nejistě. Byl tak roztomilý. Usmála jsem se na něj.

,,Jistě.“

Obvykle si až takovou věc nedovoloval, i když na ni měl právo. Nechtěla jsem mu v tom bránit. Hodně jsem mu dlužila. Jeho dotek byl opatrný a velmi jemný. Zřejmě mě nechtěl vystrašit, protože tohle přesahovalo všechnu jeho veškerou snahu. Bylo to pro něj něco nového. I pro mě – s ním určitě. Přitáhnul si mě k sobě a já cítila to teplo, které z něj sálalo.

Vkráčeli jsme do sálu plného lidí a já nasadila výraz vychované dámy, usmívající se a na všechny milé.

Francesco mě stále držel u sebe, vypadalo to, jakoby mě od sebe vůbec nechtěl pustit. Zdravil všechny známé lidi a s každým prohodil pár přátelských slov.

,,Pane Lockwoode, rád Vás opět vidím,“ řekl a potřásl si se starším mužem rukou na znamení taktu.

,,I já Vás, Francesco,“ odpověděl pan Lockwood a jeho pohled samozřejmě spočinul na mě a na mém dekoltu. Tak jako pokaždé. Chvíli se tam zdržel a pokračoval ve své zdvořilé mluvě.

,,Jak jdou obchody?“ zeptal se zdvořile, ale jeho oči stále směřovaly ke mně.

,,Velmi dobře, mohu říct, že se mi daří na dobré úrovni,“ odpovídal Francesco a jeho stisk okolo mého pasu zesílil.

,,To vidím, máte překrásnou ženu,“ konstatoval a opět mě rentgenoval pohledem. Začínalo mi to být nepříjemné. Byla jsem na to zvyklá, ale tady jsem se nemohla chovat jako na ulici. Taky jsem nebyla ta holka za prachy, tady jsem byla jako společnice, která musí reprezentovat a chovat se slušně. Pokud bych ho potkala někde jinde, dokázala bych si s ním hravě poradit, ale teď měl eso v rukávu on.

Francesco se viditelně ošil.

,,To je moje přítelkyně, Isabella Bentley,“ řekl opatrně Francesco. Viděla jsem náhlé pochopení ve starcových očích.

,,Bentley?“

,,Ano, Bentley,“ konstatovala jsem a konečně se zapojila do této nesmyslné konverzace.

,,Omluvte mě, Francesco… půjdu chvíli na vzduch,“ řekla jsem smířeně a odpojila se od nich.

,,Jste si jista?“ ptal se opatrně.

,,Jistě,  vše je v nejlepším pořádku,“ odpověděla jsem a opouštěla vyjukanou dvojici mužů.

Moje kroky byly velmi rychlé a já už toužila vypadnout a konečně se nadýchnout čerstvého vzduchu. Panu Lockwoodovi zřejmě došlo, s kým měl tu čest. Byly tu jisté povídačky o mé osobě, o chudince dceře zemřelých Bentleyových.

Jak ironické…

Nešla jsem k hlavnímu východu, ale svůj směr jsem namířila na prostornou terasu, kde nikdo nebyl.

Zvuk hudby a šelest hlasů v sále jsem nechala za sebou a zhluboka se nadechla studeného a nočního vzduchu.

Ano, Bentley. Musela jsem se začít smát. Rukama jsem se opřela o kované zábradlí. To této doby jsem ve společnosti s Francescem neměla problémy ohledně mé osoby. Vždy se vše jistým způsobem ututlalo a nikdo ani nepátral, co jsem vlastně zač. Považoval mě buď za ženu, nebo přítelkyni mladého itala.

Smích mě přešel a vzpomněla jsem si na své rodiče. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do hvězdné oblohy. Nebylo jich vidět příliš, byly zakryté povlakem mraků, ale přece občas nějaká vykoukla. Snažila se získat si místo na obloze, tam, kam patří. Ale kam jsem patřila já? Najdu i já své místo?

,,Obloha tady v Londýně bývá hodně tmavá.“

Otočila jsem se na zdroj toho sametového hlasu. Přede mnou stál pohledný mladík. Docela vysoký, na první pohled velice pohledný. Ostře řezané rysy obličeje, lákavé rty, fascinující oči, bronzové vlasy.

,,To ano,“ přitakala jsem a poprvé jsem se cítila tak, jako nikdy. Nevěděla jsem, jak navázat konverzaci. Byla jsem v úzkých, protože jeho oči mě propalovaly do poslední částečky mého těla. Pod jeho pohledem jsem hořela touhou a chtíčem. Nikdy na mě takhle nikdo nepůsobil. Znejistěla jsem.

,,Jak se Vám líbí ples?“ pokračoval v konverzaci a pomalu se ke mně přibližoval. Byla jsem jeho blízkostí rozhozená a konečně se mohla do jeho očí podívat zblízka. Měl je zlatavé, takové, které nevidíte každý den. Byla to velmi zvláštní barva. Nebezpečná, ale na druhou stranu uklidňující. Pomalu ale jistě jsem se v nich začala utápět. Uchvátil mě a první pohled. Tohle je tedy to kouzlo lásky na první pohled? Ale já jsem neměla právo se zamilovat do takového muže.

,,Ples je hezký,“ kuňkla jsem a sklopila svůj pohled a ruce položila na svoje šaty.

,,Smím prosit o malý tanec?“ zeptal se a udělal malé pukrle a nastavil svou bělostnou ruku tak, abych do ní vložila tu svou. Byla jsem zaskočená a celá štěstím bez sebe. Pan záhadný a krásný mi učaroval. Je možné, aby byl někdo tak dokonalý a gentlemanský? Najednou mi to vše připadalo až moc dokonalé, protože někdo musí být nějaká chyba. Něco, co pokazí tuto dokonalou chvíli. Ale proč si to neužít, než ten sen zmizí?

Usmála jsem se na něj a jeho ruku přijala. Projel mnou jemný elektrický náboj, který rozproudil celé mé tělo na maximum. Jeho ruka byla ledová, ale sametově hebká. Lehce mě stisknul, něžně, opatrně a kráčeli jsme zpátky do plného sálu.

Postavili jsme se do řady tanečníků a čekali na další píseň. Nespustila jsem z něj oči a on dělal to samé. Zazněly první tóny a my začali tančit. Vzrušení vibrovalo celým mým tělem a srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Byla jsem tak zmatená. Pod jeho dotekem jsem roztávala, a když mě opět chytil za ruku a druhou položil na můj pas, tak jsem měla obrovské problémy. Přitahoval mě, neuvěřitelným způsobem. Nic takového jsem ještě nikdy necítila. Snažila jsem se o normální výraz, ale visela jsem na něm pohledem. Tančili jsme v pravidelných kruzích a neustále se jeden druhému dívali do očí. Nechtěla jsem, aby tato chvíle vůbec někdy skončila, protože tento pan Neznámý zasáhnul mé srdce a vůbec na nic se neptal. Vkročil do mého života bez jakéhokoliv upozornění. Moje myšlenky vířily naplno a já se nemohla nabažit pohledu do jeho nebeského a něžného obličeje. V jeho očích jsem poznala touhu, která mě překvapila a zároveň nažhavila.

Píseň ale bohužel skončila. Jeho oči spočinuly někde za mou hlavou.

,,Děkuji za tanec, bylo mi potěšením, Isabello,“ řekl lehkým hlasem a kousek ode mě poodstoupil a svou chladnou rukou pohladil mou rozpálenou tvář.

Nestihla jsem ani otevřít pusu a už jsem viděla jeho záda…

Stála jsem uprostřed sálu a hleděla na jeho mizející bronzové vlasy, které se mi ztrácely v nedohlednu. Byla jsem jak opařená. Jak si mohl dovolit mě tu jen tak nechat? A jak zná moje jméno?

Nasupeně jsem dupla nohou a chytla si šaty, abych mohla jít rychle, někdo mě ale zachytil za rameno.

,,Isabello, pojedeme domů.“

Francesco si mě otočil k sobě a vypadal, že je otrávený touto společností.

,,Dáte mi prosím chvíli? Jsem hned zpět,“ ptala jsem se opatrně, i když jsem už předem věděla, že není nic, co by mi Francesco neumožnil.

,,Jistě,“ odpověděl prostě, ale jeho oči s tím nesouhlasily.

,,Děkuji,“ řekla jsem spěšně a otočila se zády do sálu a snažila se jít rychle, aby dohnala mého pana Neznámého.

Vyběhla jsem na vstupní schody a zahlédla ho až dole, jak tam stojí s nějakým mužem s hodně světlými vlasy. Vytáhla jsem šaty ještě výše a rozběhla se po schodech. Pohledy obou mužů na mně spočinuly. Vztekle jsem před nimi zastavila a bylo mi jedno, že tu s ním byl ještě ten muž.

,,Je vychované se představit a je zase nevychované mě nechat stát samotnou uprostřed celého sálu!“

Shrnutí povídek

Předchozí díl

Další díl

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Evelyn (05.05.2010 07:08)

Skvělé! Líbí se mi to čím dál více

6)  gucci (03.05.2010 16:56)

Já bych chtěla další díl!!!! Dočkám se brzy????

5)  eli771 (29.04.2010 17:52)

Mě se to moc líbí. Zajímavý námět. Píšeš poutavě, málem jsem přehlédla konec.

4)  gucci (29.04.2010 13:04)

....líbí se mi nápad, že se děj neodehrává v současnosti...mohla ho nechat odejít....ale je to moc pěkné...!!

3)  sedlina8 (28.04.2010 17:53)

konečně se potkaly ...jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet ..

1