Sekce

Galerie

/gallery/Forever with you perex.jpg

Aro a Marcus

Vítám Vás,“ promluvil k nám až nezdravě bledý muž ulisným hlasem. Všimla jsem si jeho očí. Rudé jako krev. Pak už byl slyšet jen křik.

Bylo jich moc a všichni byli stejně bledí a se stejnýma očima. Až na pár vyjímek, ale ti měli oči černé jako noc. Trojice mužů stála okolo tří trůnů, jeden z nich byl ten, co na nás mluvil.

Všechno se odehrálo tak rychle. V jednu chvíli jsem stála ve těch velkých dveří vedle babičky a v druhou už jsem byla sama. Jeden z těch netvorů byl skloněný k babičině krku. Ta otevřela ústa ke křiku, ale nic se neozvalo. Hlava se jí zvrátila dozadu a v očich už byl jen prázdný život. Ten chlap to ani nezaznamenal. Za to já si všimla, že majitel toho příšerného hlasu míři ke mně. Instikntivně jsem začala ustupovat dozadu a nakonec se obrátila k útěku. Neudělala jsem ani dva kroky, když mě svíral kolem pasu a bránil mi tak v pohybu. Nejdřív se naklonil k mému krku, ale zarazil se. Jakoby ho něco překvapilo. Já mezitím viděla všechny ty lidi. Byly tam i děti. Vyděšené k smrti a držíc se za ruku svých mrtvých rodičů. Do té doby, než je některý z nich neodtrhl a nepřisál se k jejich krku. Na mysl mi lezlo jen jedno pojmenování. Zrůdy. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vidět nic víc. Ale i přesto jsem je slyšela.

Najednou mě někdo táhl pryč. Když jsem oči znovu otevřela, byla jsem v nějaké místnosti, nejspíš pracovně, nebo něčem podobném, spolu s tím ulisným mužem. Schoulila jsem se do nejvzdálenějšího koutu. V závěsu za námi totiž do pracovny vešel blonďák. Druhý z té trojice. Při jejich hádce jsem pochytila jména. Ten blonďák byl Caius a ten druhý Aro. Hádali se o mém věku. Pak začal Aro vykřikovat něco o daru. Z oka mi vyklouzla slza, hned následovaná další. Do toho všeho vplul do místností poslední z trojky. Ani jsem si nevšimla, že mě pozoruje, když jsem se na něj podívala, nevím proč, ale pocítila jsem k němu důvěru. Ač měly jeho oči stejnou barvu, jako těch ostatních a i když jsem ho viděla, jak zabil mladou ženu, stejně jsem mu důvěřovala. Vypadal překvapeně. Moje pocity se mi nejspíš promítly do tváře. Už zase. Pak si všiml tašky na stole. Patřila mě. Zalapala jsem po dechu. Zničehonic se proměnil ve šmouhu. Objevil se u stolu a hrabal se v mé kabelce. Kdybych si nebyla jistá, že jakmile se postavím, tak omdlím, asi bych mu na cestu z téhle místnosti přibalila pár facek. Takhle jsem ho jen pozorovala. Jeho ruce svírali mou legitku a řidičák. Nevěřícně se podíval na mě a na průkaz. Pak něco zamumlal a ti dva, dosud rozhádání, zmlkli. Na Arově tváři se objevil úsměv a zase mě táhl pryč. Moje hlasivky se probudily k životu a já spustila jekot. Arovi rovnou do ucha. V duchu jsem se škodolibě usmála, když leknutím nadskočil.

Položil mě na postel v nějakém pokoji a zmizel. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Pokoj byl honosný, možná až moc. A strašně neosobní.

Přemýšlela jsem, proč jsem se sem dostala a neskončila jako ostatní. A hlavně, co jsou zač? Do toho všeho se vrátil ten Aro. S podnosem jídla. Anglicky mě vybízel k tomu, abych něco snědla. Neuspěl. Po půl hodině to vzdal a odešel i s podnosem. U dveří zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla. Znělo to italsky, ale tak nějak divně. Pak mi došlo, že podobně mluvil i ten třetí v pracovně. Schoulila jsem se do klubička a zavřela oči. Chtěla jsem usnout a už se nevbudit. Anebo ještě líp, vzbudit se a zjistit, že to celé byl sen. Nakonec jsem opravdu usnula. Vyčerpáním.

Nevím jak dlouho jsem spala. Ucítila jsem, jak se postel mírně zhoupla a otevřela oči. Poslední z trojice právě otvíral dveře.

Nechoď, prosím,“ zamumlala jsem a posadila se. Dveře se potichu zavřely a on šel ke mně. V ten moment mi hlasitě zakručelo v žaludku. Barvou jsem mohla konkurovat jeho očím.

Dojdu ti pro něco k jídlu. Musíš něco pozřít,“ promluvil tiše a zamířil zpátky ke dveřím. Než zavřel, slyšela jsem ho s někým mluvit. Pousmála jsem se nad jeho řečí. Používal archaickou slovní zásobu. Ale bylo to od něj milé. A já měla opravdu hlad. Ale kdyby teď přišel Aro, asi bych zase nejedla. Aro ne, přišel on. Položil přede mě tác a vybídl mě k jídlu.

Děkuju,“ zašeptala jsem tiše. Bylo tam vše, co si člověk dokázal vybavit. Ochutnala jsem od každého něco a i když to vypadalo, že z tácu nic neubylo, já měla plný žaludek. On si někdy během jídla přitáhl k posteli židli a pozoroval mě.

Můžu se na něco zeptat...?“ broukla jsem tiše a naznačila tak, že nevím, jak mu mám říkat. A zeptala jsem se italsky.

Marcus,“ představil se a pak jakoby ho osvítilo.

Ty ovládáš italštinu?“ zeptal se nevěřícně. Jen jsem kývla na souhlas a dodala:

Taky španělštinu a francouzštinu. Pracuju jako překladatelka.“ Znovu jsem se na něj podívala.

Ptej se,“ odvětil a zadíval se mi do očí.

Co jste zač?“ vyhrkla jsem a chytila se za pusu. Původně jsem chtěla říct něco úplně jiného, ale prostě to ze mě vylítlo. Marcuse moje reakce rozesmála. Ještěže tak, kdyby ho to rozlobila, bylo by to horší. Dokázala jsem si představit, kolik síly se v něm skrývá.

Určitě sis všimla, že nejsme lidé,“ začal po chvilce. Opět jsem kývla na souhlas.

Nejspíš mi to nebudeš chtít věřit, ale dostala ses do sídla upírů. Původně jsi měla být jen součástí… potravy. Omlouvám se za to slovo, ale nevím, jak jinak bych to měl říct,“ dodal a obezřetně mě pozoroval. Tak jestli si myslel, že začnu ječet, spletl se. Tak nějak jsem to tušila. Pili lidskou krev a jejich dotyk byl chladný. Jako led. Přesně tak, jak mi to babi vyprávěla. Babička. Jenom vzpomínka na ni mě zabolela a zalapala jsem po dechu.

Upíři, a jednorožec mi na okno zaklepe taky?“ zeptala jsem se s ironickým úšklebkem. Tázavě zvedl obočí, ale nechal to být.

Ten sem asi nepřijde. Pokud vím, tak neexistují, kdyby ano, Aro by měl nějakého ve své sbírce. A kdyby mu náhodou nějakým způsobem unikl, nepřiblížil by se sem. Zvířata, i lidé, se nás bojí. A mají proč.“ A uklíbl se on. Já se oproti tomu rozesmála. Jo, lidi se jim určitě vyhýbají, a proto šli za tou průvodkyní, taky upírkou, viděla jsem ji jak zabila, dovnitř do hradu. Jenže, proč já neskončila jako ostatní. Jako jídlo. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

Aro tě chce do své sbírky talentů,“ poznamenal tiše, postavil se a poodešel k oknu. Sluneční paprsky se na okamžik otřely jeho kůží. I ta chvilka stačila k tomu, aby se celý pokoj rozzářil. Zalapala jsem po dechu, nad tou nádherou.

Jsi jako diamant,“ zamumlala jsem tiše. Pousmál se a otočil se zpátky ke mně.

Brzy budeš taky,“ zamumlal potichu. Ano, čekala jsem to. Ostatně, co taky jiného. Jak jídlo evidentně sloužit nebudu a ven by mě taky nepustili. Tohle byla jediná možnost.

V Americe žije jedna rodina. Říkají si Cullenovi. Jsou jiní než my, mírumilovní, snaží se chovat jako lidé. A naprosto popírají naši podstatu. Živí se krví zvířat,“ ušklíbl se. Ta představa mu nejspíš byla ne zrovna po chuti. Zato já v tom viděla možnost. Nemuset být jako oni. Nemuset zabíjet lidi a alespoň nějak se vyrovnat s tím, co ze mě bude.

Před pár lety se Aro rozhodl, že je zničí. Dostal pro to skvělou záminku. Byli podezřelí z vytvoření upířího dítěte. Nakonec se to nepotvrdilo a Aro se musel stáhnout. Byli až moc silní. Jedna z nich, Isabella, měla velmi mocný dar. Mentální štít. Dokázala se bránit proti každé schopnosti, útočící na mysl, jako závdavek dokázala takto ochránit celou svou rodinu. I jejich svědky,“ začal zase vysvětlovat a nakonec dodal, že se jich Aro bojí. Jenže já se v tom začala tak trochu ztrácet. Řekla jsem mu to.

Tu krev a upíří děti ti vysvětlím jindy. Někteří z upírů mají zvláštní schopnosti. Aro dokáže číst myšlenky pouhým dotekem. Jeho schopnost působí na mysl. Já vycítím vztahy mezi lidmi a upíry, má schopnost působí na tělo. Tvoje myšlenky Aro číst nemůže, jsi štít. Někdy se tohle projevuje už v lidském životě. To znamená, že jako upír budeš ještě mocnější. Možná budeš umět to samé, co ta Isabella. Proto si tě Aro vybral,“ pověděl mi a sedl si zpátky na židli. Já si lehla a přitáhla kolena k bradě.

Jak vypadá, nevím jak tomu říct, nejspíš přeměna?“ ošila jsem se nervózně. Doufala jsem, že to nebude bolet. Ovšem moje obavy se vyplnily.

Bolí to. Hodně. Máš pocit, že ti tělem putuje oheň. Trvá přesně tři dny. Pak tvé srdce navždy utichne. Probudíš se jako novorozený upír. Netvor, jehož bude zajímat jen jedno. Jak nejrychleji uhasit svou žízeň. První rok nebudeš myslet na nic jiného. Tvé tělo ztvrdne na kámen. Budeš nadlidsky krásná, upřímně, to jsi už teď. Prvních pár měsíců budeš silnější a rychlejší, než kdokoli znás, ale Arova garda má výcvik, nebudeš první novorozený na tomto hradě, takže ti radím, nesnaž se utéct. Nejspíš by tě zabili,“ odpověděl mi. Lehce jsem se začervenala nad jeho lichotkou, jenže někdo náš rozhovor přerušil. Aro. Vešel do dveří zrovna ve chvíli, kdy Marcus řekl poslední slovo.

Vidím, že jsi poznala mého bratra,“ promluvil směrem ke mně. Bála jsem se ho a asi to na mě bylo znát. Dodal totiž, že se nemusím bát. Že bude něžný. A ukázal mi zuby. Bála jsem se ještě víc. Srdce mi tlouklo jako splašené. A pak mě napadla spásná myšlenka.

Chci, aby to udělal Marcus,“ vyhrkla jsem a začala se uklidňovat. Aro asi ne. Pomalu došel k Marcusovi. Zoufale jsem si přála, aby se nedozvěděl, o čem jsme se tady bavili. A asi se mi to nějak povedlo, soudě podle jeho výrazu. Mrkla jsem na Marcuse,

Jak si to udělala?“ zeptal se mě Aro. Jen jsem pokrčila rameny, já opravdu nevěděla jak to ovládat.

No, nechám vás o samotě. Ale až ji kousneš,“ ozval se po chvilce a otočil se k Marcusovi. Bylo na něm vidět, že to nechce udělat, ale věděl, že to pro mě bude lepší, než kdyby mě kousl Aro. Naklonil se nad můj krk a zničehonic mě na něj políbil. Opět jsem přišla o dech.

Promiň,“ zašeptal mi do ucha a kousl. Ani jsem nevnímala, jestli Aro opravdu odešel. Jen jsem se snažila nekřičet. Škubala jsem sebou a nesčetněkrát si prokousla ret i jazyk, ale nevydala jsem ani pípnutí. Cítila jsem, jak někdo chladil mou kůži rukama. Jenže proti tomu ohni uvnitř mého těla to bylo houby platné, ale i tak jsem tomu dotyčnému byla vděčná. Podvědomě jsem chránila pokoj, aby nikdo neslyšel, co se tady dělo a tiše trpěla. Po několika milionech sekund jsem cítila změnu. Bolest pomaličku ustupovala. Nejdřív od konečků prstů, pak z celých rukou a nohou, ale stahovala se k srdci. Nějaký hlas mě ujišťoval, že už to nebude dlouho trvat. Zněl jako Marcus, ale tak nějak jinak.

Bolest se stáhla do srdce v ještě větším žáru, než doposud. Slyšela jsem jeho tlukot ve vlastních uších. Bylo jako dostihový kůň v cílové rovině, ovšem tenhle závod nemělo šanci vyhrát. Nejdřív vynechalo jeden úder, pak tři a pak bylo ticho.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Linfe

9)  Linfe (30.09.2010 14:17)

ty jovka musím dal a zjistit co mezi dvema bude....

Hanetka

8)  Hanetka (24.09.2010 13:44)

Moc pěkné. Jsme jen zvědavá, jak dlouhojim bude trvat, než z Volterry utečou. A jdu dál.

Alicejazz

7)  Alicejazz (22.09.2010 17:11)

krása, moc se mi to líbí, úúžasné

Kamikadze

6)  Kamikadze (21.09.2010 20:53)

sfin, tak já to zkusím nějak udělat, ju?
Fanny, neboj, taky se jich dočkáš

sfinga

5)  sfinga (21.09.2010 20:06)

Kami, zase to nemělo chybu, zase jsem to šíleně rychle zhltla a zase se už nemůžu dočkat dalšího dílu
Jestli existuje tvá povídka v tekuté formě, tak mi proudí žilami
Díky a tleskám

4)  Fanny (21.09.2010 20:02)

Zase super jen bych dala nevím co za "pokračování" Znovu nalezené jinak samozřejmě nádhera

Kamikadze

3)  Kamikadze (21.09.2010 18:01)

ambro, já už to vím, já už to vidím...

ambra

2)  ambra (21.09.2010 17:31)

Kami, super, děsivě romantická jízda - u Tebe nic neobvyklého. Ale na konci jsem se přistihla, že čtu s otevřenou pusou a zapomínám dýchat!!! No, jsem zvědavá, jak je z toho průšvihu vymotáš

1)   (21.09.2010 15:32)

Ááááááááá. Mně se snad zastavá srdce - taky. Úžasnéééé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still