Sekce

Galerie

/gallery/Forever with you perex.jpg

Lov a nákupy

Bolest se stáhla do srdce v ještě větším žáru, než doposud. Slyšela jsem jeho tlukot v uších. Znělo jako dostihový kůň v cílové rovině, ovšem tenhle závod nemělo šanci vyhrát. Nejdřív vynechalo jeden úder, pak tři a pak bylo ticho.

Konečně bylo po všem, uvolnila jsem se a vychutnávala si ten pocit lehkosti. Čekala jsem, kdy mi v krku vyvstanou plameny, před kterými mě Marcus varoval, ale cítila jsem jen takové škrábání v krku. Jako při horší angíně.

Vítám tě ve světě nesmrtelných,“ promluvil tiše. Otevřela jsem oči a zkoumavě si ho prohlížela. Vypadal jinak a přece stejně. Pak jsem se posadila a koukala kolem sebe.

To, že vidím praskliny na zdi je normální, nebo je to součást toho štítu?“ zeptala jsem se zvídavě. Marcusova reakce mě pobavila. Posadil se a vykulil na mě oči.

Ne, není, je to naprosto v pořádku. Stejně jako to, že nejspíš slyšíš všechno, co se kde děje. Zapomněl jsem se zmínit, že máme zbystřené smysly. Ty nemáš žízeň?“ odpověděl mi a položil otázku.

No, jestli je žízeň to, co mě škrábe v krku, tak možná trochu. Ale není to horší, než normální nachlazení,“ zalhala jsem trošku.

Nechceš mě doufám nutit pít lidskou krev?“ dodala jsem obezřetně. V ten moment vpadl do dveří Aro s Caiem a ještě několika upíry, které jsem neznala.

Přeměna už je u konce?“ zeptal se nechápavě Aro, když mě viděl sedět na posteli. Marcus se zatvářil naprosto stejně. Caius to vysvětlil. Vyplašeně jsem je pozorovala.

Vypadá to, že je mocnější, než jsme si mysleli. Nejen, že má mentální štít, ale taky nějakou zastírací schopnost. Mimochodem, zlatíčko, ano, budeš pít lidskou krev,“ zamyslel se Aro směrem ke Caiovi, ovšem ten konec, ten patřil mě.

K tomu mě nedonutíš!“ křikla jsem a vyskočila z postele. Do dveří vešla malá blondýnka. Vypadala jako panenka, kdyby nebylo těch rudých očí. Vedla s sebou stěží patnáctiletou dívku. Nevím co čekali, ale já zůstala stát na místě. Do doby než Aro vytáhl nůž a tu malou řízl na předloktí. Přiznávám, vonělo to sladce, ale rozhodně mě to nenutilo ji zabít. Skočila jsem po ní a odtáhla ji do rohu. Ze židle u postele se ozvalo šokované zalapání po dechu, když jsem odtrhla pruh látky z trička a ránu jí ovázala.

Já prostě lidi zabíjet nebudu,“ ucedila jsem směrem k Arovi a obrátila svůj pohled k Marcusovi. Prosila jsem ho očima o pomoc.

No tak bude vegetarián, no. Její dar je silnější, než jsi doufal, řekl bych, že ti za to stojí. Nebo se snad pletu?“ ozval se a podíval se na Ara. Ten si udržel kamennou tvář, takže jsem neviděla jestli zuří, nebo ne. Jen kývl na tu blondýnku, ta odvedla děvče pryč a obrátil se na Marcuse. Zase mu něco řekl tou divnou italštinou. Pak mi to došlo, ne divná, ale historická. Proto jsem pochopila význam věty, ale neuměla jsem to přeložit přesně. Marcus se na chvíli vzdálil z mého pokoje a šel za Arem. Já využila samoty a hledala zrcadlo. Našla jsem ho v koupelně. No ne, vlastní koupelna.

Nepoznala jsem tu krásku, na kterou jsem se dívala. Ano, měla moje vlasy, havraní a po ramena, možná jsme měly podobný tvar rtů a očí, ale nic víc. Při pohledu do očí jsem se zajíkla. Žhnuly stejně rudou barvou jako oči ostatních tady. Možná víc.

Evelyn?“ Marcus vešel zpátky do pokoje. Neodpověděla jsem, zírala jsem dál na odraz v zrcadle. Zkusmo jsem se dotkla svého obličeje. Žena naprosti mě udělala to stejné. Slyšela jsem, jak prsty klouzaly po mé kůži. Marcus to nejspíš slyšel taky, protože vešel do dveří koupelny. Zrovna jsem se dotýkala svých očí. Chtělo se mi brečet.

Na zvířecí krvi zezlátnou,“ pousmál se na mě. Nechápavě jsem se k němu otočila.

Tu červenou barvu má na svědomí lidská krev. Ty máš v těle ještě pořád dost té svojí. Zvířecí krev barvu našich očí mění ve zlatavou,“ vysvětlil mi a pokynul ke dveřím.

Potřebuješ krev. Kousek odsud je les,“ poznamenal. Následovala jsem ho hradem. Venku svítilo slunce, takže přední bránou to nejspíš nešlo. Vedl mě nějakou chodbou. Na jejím konci se objevil vchod do další. Tentokrát jsem si ale připadala spíše v kanálu, než v chodbě. Konečně jsme se dostali ven. Ocitli jsme se na nějaké louce. Kolem nás byl jen les. Vzdáleně jsem cítila město a lidi, ale byli dost daleko. V jednu chvíli se louka rozzářila, jak na nás svítilo slunce. Prohlížela jsem si vlastní paži. Zářila jako kapka vody. Jako diamant. Stejně jako Marcus. Pak slunce zalezlo za mrak.

Co mám dělat?“ zeptala jsem se ho nervózně. Usmál se a stoupl si vedle mě.

Poddej se svým instinktům. Co slyšíš?“ poradil mi. Zaposlouchala jsem se do zvuků kolem mě. Slyšela jsem všechno. Pohyb mravenců v trávě, šelest listů v korunách stromů, když zafoukal vítr. Slyšela jsem i ten vítr. V dálce letěl pták a pár metrů od nás zalezla do nory liška. Na louce, asi kilometr od nás, se páslo stádo srnek. Tohle všechno jsem slyšela. Ten les žil. Pak jsem se nadechla. Vyrazila jsem za vůní těch srnek. Jakmile jsem se rozběhla i ony se daly do pohybu, ale na mou rychlost neměly. Byla jsem rychlejší než vzduch. Skočila jsem po krku té nejbližší. Škubala se v mém objetí jen chvíli. Zlomila jsem ji vaz. Bylo to rychlejší, než kdybych ji vysála za živa. Zaslechla jsem běžet Marcuse. Opatrně se přiblížil k louce. Instinkt mi radil skočit po něm a bránit svou kořist, ale sakra, byl to Marcus. Jen jsem zavrčela. Pochopil to a zůstal stát na místě.

Dopila jsem a podívala se na něj. Koutky rtů se mu škubaly ve špatně potlačovaném smíchu. Podívala jsem se na sebe a rozesmála se nahlas. Krev jsem měla úplně všude.

Zaběhni si pro druhou, jedeme pak nakoupit věci k tobě do pokoje, tak ať se nevrhneš na nějakého člověka,“ poznamenal a kývl směrem k lesu. Mrkla jsem na laň v mých rukou.

Postarám se o to,“ mávl rukou. Tak jo, pustila jsem bezvládné tělo na zem a rozběhla se za uprchlým stádem. Pravdou bylo, že to chutnalo hořce, ale pálení v mém krku trochu polevilo. Doufejme, že mi to časem bude alespoň chutnat, poznamenala jsem v duchu, když jsem hloubila jámu na dvě další mrtvé laně. Stihla jsem to dřív, než Marcus přišel. Tentokrát se rozesmál nahlas. Nedivila jsem se mu, krom krve jsem byla zapatlaná i hlínou. Využila jsem jeho nepozornosti a udělala mu na obličeji šmouhu. Teď jsem se smála já. Jeho výrazu. A zahráli jsme si na honěnou. Jenom tak, ne ze zuřivosti. Stejně mě nechytil. Zastavil se a předstíral nedostatek dechu. Opatrně jsem se k němu přiblížila, ale když po mě chňapnul, uskočila jsem a rozesmála se.

Dobře, vyhrála jsi,“ rezignoval a podal mi malou umělohmotnou krabičku. Byla podobná té, kterou používala spolužačka na kontakní čočky.

Je to Arova podmínka,“ pokrčil rameny. Povzdechla jsem si, ale nasadila si je. Byl to nepříjemný pocit a podstatně se mi zhoršil zrak.

Pojď, vrátíme se do hradu. Osprchuješ se, najdem nějaké oblečení a pojedem do města,“ kývl směrem k hradu. No tak jo no. Běžel první a já se držela jeho zad. U tajného vchodu na mě počkal a pak skočil dolů. Zašklebila jsem se a skočila za ním.

Sprcha bodla, smyla ze mě všechno krev a hlínu. Kdo by byl řekl,že budu mít zakrvácené i vlasy. Znovu jsem se zastavila před zrcadlem a sundala si čočky. Marcus měl s tou barvou pravdu. V očích se mi objevily zlaté tečky. Zaradovala jsem se jako malé dítě. Marcus se opět objevil ve dveřích. Vypískla jsem a sáhla po osušce, on z koupelny velmi rychle vycouval.

Omlouvám se,“ zamumlal nervózně a natáhl ke dveřím ruku s oblečením. Omotala jsem si kolem sebe osušku a oblečení si vzala.

Díky,“ vystrčila jsem ze dveří hlavu a zazubila se na něj.

To už se ti ty čočky rozpustily?“ zeptal se mě nevěřícně. Zakroutila jsem hlavou a kývla hlavou směrem k umyvadlu. Teprve pak mi došlo, že dovnitř nevidí.

Ne, chtěla jsem vidět jestli se mi nějak změnily oči, tak jsem si je sundala. Ale mezi lidi asi nemůžu jít s rudýma očima, co?“ poznamenala jsem. Kývl na souhlas a podal mi další krabičku. Otevřela jsem ji a koukla na barvu. Hnědá. Šťastně jsem se na Marcuse usmála a zajela zpátky do koupelny. Bleskově jsem se oblíkla a nasadila si čočky. Nevypadalo to jako moje lidské oči, ale lepší než červená. I když se zlatýma tečkama.

Proč Marcuse pořád chráníš štítem?“ vyjel na mě Aro sotva jsem z koupelny vyšla. Lekla jsem se ho a přikrčila se.

Já nevím, neumím to ovládat,“ pípla jsem vyděšeně. Moje reakce ho uklidnila.

No tak nic, najdu ti někoho, kdo tě to naučí,“ řekl spíš pro sebe, než pro mě.

Ujmu se toho,“ ozval se Marcus od okna. Aro se po něm nevěřícně podíval. Nechápala jsem jeho reakci. Na Arovi bylo vidět, jak strašně rád by věděl, na co Marcus myslí. Nakonec kývl hlavou a můj pokoj opustil.

Proč mu to tak vadí?“ zeptala jsem se tiše Marcuse. Otočil se ke mně a usmál se.

Má rád kontrolu nad vším a všemi. A ty mu teď kazíš plány. Ovšem, kdybys pod ten štít schovala jeho, nezlobil by se,“ vysvětlil mi to. Jeho hlas mě uklidnil.

Aha,“ kuňkla jsem.

Jedeme?“ zeptal se a ukázal bradou na dveře. Zamumlala jsem kladnou odpověď a zamířila ke dveřím.

V garáži jsem vykulila oči. Tolik aut jsem pohromadě ještě neviděla. A jakých aut. Nadšeně jsem se vrhla k prvnímu Lamborghini, které jsem uviděla. Převládaly sporťáky, ale občas se našel i nějaký terenní vůz.

Marcus zamával mým řidičákem. Nadšeně jsem vypískla a hrnula se za volant. Marcus zaklepal na okýnko.

Myslím, že bude lepší vzít si nějaké větší auto, ať se tam vejde co nejvíc věcí,“ poznamenal věcně. Smutně jsem se po Lamborghini podívala a vybrala si Kiu Sportage.

Kam jedeme?“ zeptala jsem se, když jsem opatrně vyjela ven.

Do Florencie, určitě tam nějaký obchod najdeme,“ odpověděl a pohodlně se v sedadle opřel. To je hezký, ale kudy. Počkala jsem, až vyjedeme z města a pak pustila volant. Marcus zvedl obočí. Natáhla jsem se přes něj k palubní desce a vyhrabala navigaci. Ještěže tam byla. Pak už stačilo jen najít v seznamu to největší nákupní středisko ve Florencii, udat naši polohu a řídit se pokyny mechanického hlasu.

No co, sama bych tam nedojela,“ pokrčila jsem rameny. Marcusovo obočí se vrátilo do původní polohy.

Jsme tady,“ oznámila jsem Marcusovi a zaparkovala v podzemním parkovišti. Rozhodla jsem se zařídit si svůj pokoj hodně moderně. Ať se Aro třeba zblázní. Marcus mě ujistil, že všechno jde z Arovy kapsy, takže si s hotovostí nemusím dělat starosti. A tak jsem se rozšoupla.

Celkem dost jsme nechali za nábytek. Nic proti, ale ten jejich erární se mi opravdu nelíbil. Koupila jsem si obrovskou manželskou postel, mám ráda prostor a pohodlí, šatní skříň, hodně velkou a pak taky čtyři knihovny, jsem strašný blázen do knih. Nechyběl ani plyšový koberec bílé barvy a sedací vaky. Na co křesla, že. Pracovní stůl, černou koženou židli k němu a notebook. Internet bude prý připojený dřív, než přijdu. Televizi jsem k životu nikdy nepotřebovala, ale hi-fi soustava byla samozřejmostí. Nakonec jsem vzala nějaké drobnosti a různé blbinky jenom tak, na ozdobu a pro radost. Pár obrázků na stěnu, nějaké ty plakáty a taky jsem zaplila knihovny. Upírskou tématikou, jak taky jinak. Pro Anitu Blake jsem měla vyčleněnou celou jednu polici. Marcus se nad mým výběrem knih pousmál, ale nijak to nekometoval.

U oblečení jsem byla v ráji. Doopravdy. Z každého butiky jsem si odnášela minimálně šest tašek. A téměř jsem vykoupila jeden krámek s botama. Prodavačka ze mě asi neměla radost. Pravda, nechala jsem ji tam hodně velký obnos, ale musela doplnit skoro všechno zboží.

Baví tě ještě něco, krom knížek?“ zeptal se mě Marcus, když jsme ukládali poslední tašky s oblečením do auta.

Hm, hrála jsem na klavír a na kytaru,“ zamyslela jsem se. Než jsem se stačila vzpamatovat, mířil k obchodu s hudebními nástroji. Doběhla jsem ho, když říkal prodavači své požadavky. Než jsem se nadála, měla překrásné černé koncertní křídlo a akustickou kytaru.

Piano na hradě sice je, ale patří Athenodoře, Caiově manželce,“ vysvětlil mi Marcus a domlouval nákladní auto, aby nám křídlo a ostatní nábytek dovezli. Bylo načase vrátit se zpátky.

To mají všechny holky takovou spotřebu oblečení?“ zeptal se mě, když jsme jeli do hradu. Podívala jsem se přes zrcátko dozadu do auta.

Asi ne. Ale přišlo mi jako dobrý nápad pustit staříkovi trochu žilou,“ zazubila jsem se na něj. Vykulil na mě oči v němém úžasu a pak se rozesmál.

Ty jsi vážně číslo,“ oznámil mi, když se dostatečně vysmál. Pohodila jsem rameny a zacouvala do garáže. Náklaďák jel za námi. Marcus nechal zavolat ty dva, co jsem viděla u ve dveřích svého pokoje a ještě nějaké upíry, které jsem nikdy neviděla. Ti všechno složili a odnesli ke mně do pokoje. Já vzala všechny tašky a šla za nima.

Neskládejte to, ještě budu malovat,“ zarazila jsem je, když se chtěli vrhnout na skládání nábytku. Jen postel byla vcelku. Dva ranaři tam zůstali a ostatní poslali pryč. Pak se mi představili a nabídli pomoc. Přijala jsem ji a poslala Felixe pro barvy. Demetri tam zůstal se mnou a pomohl mi zakrýt postel fólií.

Chápu tě, abys věděla,“ poznamenal, když bylo hotovo. Nechápavě jsem se na něj podívala. Usmál se a sundal si čočky a já se zajíkla.

Jsou krásný,“ šeptla jsem. Znovu se usmál a nasadil si je zpátky. Taky kývl směrem ke koupelně a ukázal na moje oči. Aha, čočky. Felix se vrátil zrovna když jsem z koupelny vycházela.

Kdo ty barvy vybíral?“ zeptal se mě zvědavě.

No, Marcus určitě ne,“ odpověděla jsem mu nepřímo a otevřela první kbelík. V obchodě už mi je namíchali, takže jsem vzala štětku a ponořila ji do trávově zelené barvy.

Ses rozhodla nakrnout Ara?“ rozesmál se Demetri a otevřel další kbelík. Krvavě červená. A posledním byla bíla.

Vyplázla jsem na něj jazyk. Pravdou bylo, že jestli to staříkovi bude vadit, tím líp.

Opravdu jsme se u toho bavili. Zacákaní jsme byli až za ušima, takže jsem klukům dovolila použít svou koupelnu. Prý aby z nich ostatní neměli srandu, kdyby šli přes celý hrad ne nepodobní kropenatým slepicím. A tak, když byl ve sprše Demetri, složili jsme s Felixem skříň. Když byl ve sprše Felix, Demetri mi pomohl složit všechny knihovny. Potom už jsme jenom všechno postavili na své místo, po pokoji rozházeli sedací vaky a odkryli postel. Povléct deku a polštáře už bylo otázkou vteřiny.

Stejně nechápu na co máš takovou postel. Ta je velká i pro tři. Pokud ovšem nemáš ráda skupinovku,“ poznamenal Felix. Nechápavě jsem se na něj podívala.

Nevím, co myslíš tou skupinovkou, ale při spánku mám ráda prostor,“ odpověděla jsem mu s pokrčením ramen. S Demetrim se na sebe podívali a vybouchli smíchy.

Upíři nespí,“ upozornil mě Felix, když se znovu pořádně nadechl.

Jak jako nespí?!“ vyjekla jsem a dosedla na hranu postele.

Prostě nespíme,“ pokrčil rameny a postavil, stále se válejícího, Demetriho zpátky na nohy. To jako žádné sny? Žádný útěk do nevědomí? Nic? Bylo mi do breku. Spánek a sny jsem milovala. Demetri to na mě nejspíš viděl, protože si sedl vedle mě a objal mě kolem ramen. Felix ho napodobil.

Neboj, známe způsoby, jak zaplnit noc,“ zašeptal mi svádivým hlasem do ucha. Já jsem pro každou špatnost, ale tohle bylo moc i na mě. Vybouchla jsem.

Já nejsem postelová holka!“ zavrčela jsem na něj a vyskočila z jejich objetí. Otevřela jsem dveře a ukázala na chodbu. Pochopili to a odešli pryč.

Neboj, na upíří život si zvykneš,“ pousmál se na mě ještě Demetri a opustil můj pokoj. Povzdechla jsem si a zavřela dveře. Vzala jsem si čisté oblečení a zalezla do sprchy. Horká voda mi pomohla. I když už mi nemohla uvolnit svaly, ale připadalo mi to, jakoby trochu prohřála moje ledové tělo. Jenom připadalo. Oblíkla jsem se do volných kalhot a trička a vzala z knihovny druhý díl Anity. Jednička mě moc nebavila.

První volba padla na velký červený sedací vak, ale nakonec vyhrála houpací síť.

Stihla jsem si přečíst sotva pár stránek, když mě opět navštívil Aro. Starouš jeden otravnej.

Sotva vešel do pokoje, šokovaně zalapal po dechu. Můj pokoj mu způsobil šok. Bod pro mě.

Vidím, že ses zabydlela,“ poznamenal suše, když se srovnal a prohlížel si roztodivné barevné obrazce a pruhy na zdi.

Za ním vešly dvě ženy a průvod uzavíral Caius s Marcusem. Zvědavě jsem po těch dvou pokukovala. Jedna z nich zakotvila svým pohledem na křídle v rohu pokoje. Aha, nejspíš Caiova manželka, takže ta druhá bude manželka Ara. A Marcus nic?

Arova žena zvedla palec nahoru. Tímhle gestem si mě získala. Athenodora, myslím, zase tím, s jakou úctou pohladila moje nové koncertní křídlo.

Můžu vědět, co čteš?“ zeptala se mě ta Arova, „mimochodem, jsem Sulpicie,“ dodala s úsměvem.

Evelyn,“ natáhla jsem k ní ruku. Měla jsem dojem, že Aro přijde o oči, Sulpicie se usmála a přijala ji.

Rozesmátou mrtvolu. Je to druhý díl knih o Anitě Blake, oživovatelce mrtvol, nekromantce a zákonné popravčí upírů, drsné jak rašple,“ odcitovala jsem přesný popis z knížky. Caius se nezřízeně rozzřehtal. Loupla jsem po něm očima, stejně, jako Athenodora. Ta přešla k houpací síti a vzala knížku do rukou.

Já s upíry nechodím, já je zabíjím,“přečetla citaci na obalu knížky.

Kecá, dá se dohromady s upířím vládcem města,“ zamumlala jsem a podívala se na Ara. Čekala jsem, jestli se u něj dostaví nějaká změna současného stavu, protože jestli ho odvedou v takhle, nebude to dobrý. Ostatně, kdo by taky poslouchal někoho, kdo vypadá jako kapr na suchu, dokonce podobně otvírá a zavírá pusu. Chvilku to trvalo, ale nakonec se z toho dostal.

No, tak jsme se pobavili. Od zítřka ti začíná trénink boje s Felixem a budeš procvičovat svůj štít. Krmení se asi účastnit nebudeš, jak jsem pochopil z tvého postoje, takže když budeš chtít jíst, vždycky si řekneš o doprovod,“ řekl. No hurá, dostali jsme se k důvodu jejich návštěvy. Kývla jsem na znamení souhlasu.

Pro dnešek je to všechno. Jinak cokoli, co je na hradě, je ti k dispozici. Myslím tím tréninkové haly, bazén, společenská knihovna a garáž. Ovšem, pro vyjížďky autem platí to samé, pro lov. Jen s doprovodem. Buď Felix, Demetri. A nebo Marcus,“ dodal ještě a vznešeně odplul z pokoje.

Neber si to tak. On není zlý, když ho blíž poznáš. Má svoje chyby, je chamtivej až hrůza, lakomej a závistivec, ale není zlý,“ utěšila mě Athenodora a následovala ven Caia a Sulpicii. Vevnitř zůstal jen Marcus.

Proč si neřekl, že už nikdy nebudu spát?“ zeptala jsem se ho smutně. Jen se pousmál a zlehka mě objal.

Neboj, najdeme ti něco, co tě přes noc zabaví,“ řekl tiše a podíval se na mě.

To už jsem dneska slyšela,“ zavrčela jsem tiše a hned se chytila za pusu.

Kdo?“ zeptal se mě chladně. Pípla jsem Felixovo jméno. Odstoupil ode mě a zamumlal něco ve smyslu, že si to mohl myslet.

Cos mu řekla?“ otočil se zpátky ke mně.

Že nejsem postelovka,“ zamumlala jsem. Na tváři mu to vykouzlilo úsměv. Co bych teď dala za Arovu schopnost. Vidět tak na co myslí, proč ho tak rozlobilo, že mi Felix dělal návrhy.

Nechám tě o samotě, ať si můžeš číst,“ pousmál se a odešel ke dveřím. Ještě se na mě usmál, než definitivně odešel. S povzdechem jsem se vrátila do své sítě a ponořila se do knížky. Jo jo, Anita nikdy neomrzí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

6)  Jalle (09.11.2012 22:04)

tak nákupy s Marcusom? to muselo byť ako nákupy s dedom som zvedavá ako to bude s jej darom

Linfe

5)  Linfe (30.09.2010 14:30)

:-) Teda takhle holka to ma vsechno nejaky rychly a zjednodusseny nebo se mit o zda???

Hanetka

4)  Hanetka (24.09.2010 13:56)

Krucipíse, ta to bere fofrem. Moc si hlavu neláme, co? Ale docela se mi to líbí. Teď jen, jestliji uloví Marcus, nebo vegetarián Demetri. Jsem zvědaváááááááááá!!!!!!!!!!

Kamikadze

3)  Kamikadze (23.09.2010 17:01)

am, ona už je taková povaha, víš

ambra

2)  ambra (23.09.2010 10:37)

No teda!!! Ta scéna s "přesnídávkou" - pěkně drsný rozjezd. Jinak mám pocit, že se Evelyn aklimatizovala hrozně rychle. Až skoro moc, řekla bych . Héééj! Vždyť jí zabili babičku!!! No nic, ještěže aspoň ona pije krev Arovi . A zřejmě to hned tak neskončí! Marcus je . A jsem ráda, že je tam víc vegetariánů, i když ji poněkud obtěžují:D .
Jo!!!

sfinga

1)  sfinga (22.09.2010 19:46)

Tedy, ta Evelyn je ale číslo
Myslím, že jim způsobí pěknej poprask na hradě
Aro je teda dost šílenej, ale z ní zcvokne
Kami, těším se na další díl

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek