Sekce

Galerie

/gallery/Forever with you perex.jpg

Aro se starý závistivec. Stále hledá druhou Bellu. Pak najednou najde Evelyn. Ale co na to osud? V čí náručí najde Eve svoje štěstí? A najde ho vůbec?

 

 

Hodně z vás se přimlouvalo, abych s Evelyn pokračovala. Jenže, jak to vlastně celé viděla ona?

Slunce svítilo vysoko nad námi a já sledovala spící babičku po mém boku. Byl to jediný člověk, kterého jsem na tomhle světě měla. Drkotaly jsme se v autobuse do Volterry. V nějaké soutěži vyhrála babička zájezd do Toskánska pro dva a tak mě vzala s sebou. Jsem taky její jediná příbuzná. Spřízněná duše, jak s oblibou říká. A vlastně není tak daleko od pravdy. Obě jsme vegetariánky, obě milujeme knihy, cestování a slunce. Toho ovšem v deštivém Londýně opravdu moc není. A hlavně, obě se věnujeme cizím jazykům. Babi jen latině a já španělštině, francouzštině a mé milované italštině. Pracuji jako překladatelka na volné noze.

Vím, že moje máma se tomuhle věnovala taky. Zemřela dřív, než jsem si ji stihla zapamatovat. Měli s tátou autonehodu, když mi byly tři roky. Co si pamatuju, měla jsem s babičkou skvělé dětství. Každý večer mi jako malé vyprávěla pohádky o princeznách z dalekých zemí. A taky o dobrých a zlých čarodějkách, o černokněžnících, ale nejradši jsem měla příběhy o upírech, kterými mě strašila, když jsem nechtěla spát. A já vždy schválně nechtěla. Říkala mi, že manžel její sestry pocházel z indiánského kmene Černá noha odněkud z Montany. A ti se podle legend měnili v kojoty, aby mohli ochránit svůj lid. Říkávala jim chladní, nebo taky ledoví. Měla jsem tyhle příběhy ráda, jenže pak přijela její sestra i s manželem. Když jsem si před nimi pustila pusu na špacír, odvedli si babičku stranou a něco jí řekli. Od té doby mi už žádný takový příběh nevyprávěla a vrátila se zpátky k pohádkám. Tehdy mi bylo sedm.

Bydleli jsme v okrajové části Londýna, tam, kde se nedostalo moc smogu a kde bylo alespoň trochu té zeleně. A už od mala mě minimálně jednou ročně brala někam do Evropy. V Itálii už jsme sice byly dvakrát, ale ta se nikdy neomrzí. A Toskánsko je nádherné.

Úplně vepředu seděla kráska jako vystřižená z módních časopisů. Naš průvodce. Dlouhé štíhlé nohy, mahagonové vlasy po zadek a tak nějak zvláštně fialové oči. Ne že bych někdy trpěla mindráky, ale vedle ní jsem si připadala jako ošklivé káčátko. Přímo okatě flirtovala s řidičem. Zvažovala jsem, zda se přidat k babičce a zdřímnout si, nebo dál sledovat okolní krajinu. Vyhrála možnost číslo jedna. Co nejpohodlněji jsem se opřela a zavřela oči. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat, ale nebyl ani příliš dlouhý. Připadalo mi to jako chvilka, když mi babi mírně třásla ramenem.

„Eve, vstávej, jsme ve Volteřře,“ mluvila na mě tiše.

„Vítám Vás ve městě Volterra,“ promluvila k nám průvodkyně a nahodila profesionální úsměv. Evidentně výtečně nacvičený, celá skupina na ní visela očima, ale já ne. Vždycky mě bylo hodně těžké obelhat. A stávaly se se mnou i jiné, poněkud zvláštní věci. Kdykoli jsem chtěla, aby babi neslyšela, co ve svém pokoji dělám, povedlo se to. A tak jsem mohla probrečet celé noci steskem po rodičích a nikdo na to nepříšel. Nebo když jsem se poprvé muchlovala s klukem v kumbále uklízeček, nikdo se o tom nedověděl, i když jsem poshazovali polovinu regálů. Ale nic jiného se nestalo. Ne že by mě to nějak mrzelo, stejně nestál za nic. Druhý den ho chytili na stejném místě s jinou. A to něco se nestalo doteď. Nejspíš pořád čekám na toho pravého, ušklíbla jsem se v duchu a věnovala kousek pozornosti naší průvodkyni.

„Volterra se nachází na skalnaté plošině a je obehnána středověkými zdmi. V době Etrusků neslo město název Velathri a v období etruského rozkvětu zde žilo skoro 25 000 obyvatel. Částí římské konfederace se město stalo jako jedno z posledních a bylo to možná díky okolnímu nevlídnému terénu,“ začala slečna s výkladem a poukázala na krajinu kolem nás. Pravda, autobus se do toho kopce drápal opravdu dlouho, ale nezdálo se mi to nijak nevlídné. Ano, mírně nepřístupné, to ano, ale mělo svoje kouzlo. Ostatně, jako celé Toskánsko.

„Po připojení k Římu bylo město přejmenováno na Volaterrae. Největší rozvoj město zažilo ve 12.- 13.stol. a z této doby proto pochází většina staveb dnešního starého centra. Už od doby Etrusků přetrvává ve městě tradice těžby alabastru a jeho zpracování se předává z generace na generaci. Volterra bývá díky tomu označována jako „Město alabastru“,“ vytrhl mě z myšlenek líbezný hlas. Mě však připadal falešný. Ale nehodlala jsem s tím babičku zatěžovat. Už jsme se pomalu dostávali na hlavní náměstí. Dýchla na mě starobylá atmosféra. Nechala jsem prostoupit ji svým tělem. Tohle jsem zbožňovala. Ten pocit, že jsem součástí historie. Ať byla jakákoli.

„Hlavním náměstím Volterry je Piazza dei Priori, okolo kterého se nachází mnoho středověkých budov. Patří k nim palác Palazzo dei Priori, který je nejstarším sídlem vlády v Toskánsku. Za ním se nachází katedrála, která pochází z 12. - 13.století a uvnitř jsou fresky a strop z bílého a černého mramoru. Vedle katedrály najdete Museo Diocesano di Arte Sacra, kde jsou náboženské obrazy a sochy. Paláci Palazzo Pretorio ze 13.století, který se také nachází na Piazza dei Priori, dominuje Pigletova věž. A právě tam dnešní prohlídku začneme,“ navnadila nás průvodkyně a zamířila přímo k branám Palazzo Pretorio. Celá skupina se natěšeně vrhnula za ní. Jako prasata na porážku, napadlo mě, ale vzala jsem si z nich příklad. Babi mě chytila za ruku a šťastně se na mě usmála.

„O tomhle paláci jsem četla, prý ho vlastní jedna moc bohatá rodina, ale občas dovolí prohlídku. A my máme to štěstí,“ řekla mi nadšeně. Tak to jo, to si nechám líbit.

Vešly jsme spolu dovnitř a rozhlídly se. Jestli na mě dýchla atmosféra tam venku, tak opravdu nevím, co dýchalo tady. Jakoby tady bylo něco naživu. Až mě z toho zamrazilo v zádech. Přešlo to, jakmile jsem uviděla palác zevnitř. Okouzleně jsem procházela určitou trasu a hlas průdkyně vnímala jen vzdáleně. Říkala něco o Volterrském alabastru. Skoro všechno tady, bylo z alabastru. Pak se najednou otevřely obrovské, masivní dubové dveře a najednou bylo ticho.

„Vítám Vás,“ promluvil k nám až nezdravě bledý muž ulisným hlasem. Všimla jsem si jeho očí. Rudé jako krev. Pak už byl slyšet jen křik.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

10)  Jalle (09.11.2012 19:27)

milujem túto tému, keď hlavná postava, ktorá nevie nič o upíroch príde do Volterry teraz sa ma už nezbavíš

Linfe

9)  Linfe (30.09.2010 14:04)

:-)Skvělý začátek a já pokračuju dál

Hanetka

8)  Hanetka (24.09.2010 13:36)

Tak jo, máš mě. Jdu na další, protože tohle mě chytlo.

sfinga

7)  sfinga (21.09.2010 19:44)

Kamuško, díky, já začínala mít absťák po skončení Znovu nalezené. Přečetla jsem ji už třikrát, ale nestačilo to.
Zase se budu mít na co těšit, hurá
Mimochodem, líbí se mi to, moc

Kamikadze

6)  Kamikadze (21.09.2010 15:01)

Michale, až tak??

5)   (21.09.2010 14:41)

Áááá. Další povídka. Já tě miluju Ty tvé povídky jsou tak živé!!! Je to nádhera. Prosím rychle pokračování

Nerissa

4)  Nerissa (21.09.2010 14:34)

Páni... Mám rozečtenou i znovu nalezenou (komentík ti nechám na konci) a tak když jsem viděla jméno autorky neodolala jsem a musela si to přečíst. Píšeš naprosto fantasticky a tak reálně... Prostě úžasné!

Kamikadze

3)  Kamikadze (21.09.2010 14:28)

am, jak to víš??? No jasně a upřímně, jinej indiánskej kmen co by se měnil jsem nenašla

ambra

2)  ambra (20.09.2010 21:24)

Ahoj Kami, mě máš, to je Ti jasný, doufám;) :D . Úžasné reálie, skvěle napsáno (jak jinak!!!), moc se těším na další!!! A kojoti a Černá noha - Ty taky ujíždíš na Mercy? Supééééér!!!!

1)  LostriS (20.09.2010 21:00)

chudák babi!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek