Sekce

Galerie

/gallery/Forrest%20Love.jpg

XII. At Night

XII. At Night

 

„Ber to jako fakt, Edwarde, budeš teď se Sunny trávit hodně času,“ oznámila Alice Edwardovi, když mu podávala klíčky od jeho auta. „A jestli to chceš stihnout, měl bys hned vyrazit! Ztrácíš se mi za dvacet minut.“

A na hodně dlouho. To neřekla, ale to už od ní věděl.

Měl tedy přinejmenším naději, že ho Sunny vyslechne.

Její let měl malé zpoždění, takže na letště dorazil včas. Nebyl to úmysl, spíš bezděky zaujal stejnou pozici, jako když ji zahlédl poprvé. Neměl plán, prostě se rozhodl, že počká na její reakci.

Spatřila ho jen o chvilku později, než on ji. Čekal, že se dostaví známý pocit bezmoci, až se bude marně snažit odhadnout, na co myslí. Ale tentokrát to bylo velmi snadné.

Nebyl to strach. Ani vztek. Ne, tuto její reakci důvěrně znal. Viděl ji předtím mnohokrát, ale tisíckrát zmenšenou. Její srdce tlouklo tak divoce, až jeho dunivý zvuk rezonoval celou halou. A přivábil ho k sobě.

Udělal to, co by na jeho místě udělal každý muž. Dal průchod svým citům. Objal ji a pokusil se ji políbit. Když mu pak sama vyšla svým polibkem vstříc, mohl by odpřísáhnout, že jeho vlastní srdce se pohnulo.

 

xxx

 

Měla jsem strach, že jakmile začnu mluvit, kouzlo se rozplyne. Od té chvíle tak občas promluvila prakticky jenom Helen.

„No, Sunny, nemá asi smysl se tě ptát s kým jedeš...“ odtušila.

Dřív, než stihla uchopit vozík s našimi zavazadly, aby ho sama dostrkala k autu, chňapnul po něm Edward. Aniž by ze mě spustil oči.

 

„Takže se sejdem na pokoji,“ rozloučila se se mnou Helen u auta poté, co ji Edward nenechal samotnou naložit ani příruční kufřík. Ještě jí otevřel dveře u řidiče, a taky je za ní opatrně zabouchnul. Vždycky se takhle choval. Když jsme spolu byli sami, nějak jsem si to neuvědomovala. Ale teď, když jsem ho viděla s Helen... Ne, nebylo to nepřirozené, jenom... jiné.

Nepromluvili jsme ani v autě. Měl puštěný přehrávač, takže naše mlčení nepůsobilo nijak tísnivě. Zase nějaký starý song. Nevím, jestli to bylo tou chvílí, nebo tím, že se mi ta píseň opravdu líbila. Pravděpodobně kombinací obojího. Slova jejího refrénu se mi nesmazatelně vryla do paměti.

I will love until my heart aches, I will love until my heart breaks, I will love until there's nothing more to live for...

Na kolej jsme dorazili právě v okamžiku, kdy Helen odcházela.

„Tak, hrdličky moje, Kevinovi ještě nepřijel spolubydlící, takže jsme domluvený, že se spolu budem dnes v noci...” zamyslela se, “učit?“ Široce se na nás usmála.

„Doufám, že se tady nebudeš sama bát.“ Spiklenecky na mě mrkla a zavřela za sebou dveře.

Měla jsem hlad. Nevím jak to poznal. Sám se ale nabídl, že mi pro něco skočí.

Rychle jsem ze sebe shodila oblečení a vlítla do sprchy. Ani proudy relativně chladné vody nedokázaly vrátit moje myšlenky k tématům, které mě teď měly hlavně zajímat. Nakonec jsem se přistihla, že tam stojím, nechávám vodu volně stékat po těle a nepřítomně si rukou přejíždím po rozpálených kouscích kůže, kterých se předtím dotkly jeho chledné rty. Rychle jsem se vzpamatovala. Oblékla jsem se a rozčesala si vlhké vlasy.

Seděl už na židli u malého stolku uprostřed pokoje a pohrával si s klíčky od auta. Plastová krabice s jídlem ležela na druhém konci stolku.

Vzhlédl ke mně. V tom okamžiku mi bez jediného slova dal odpověď na otázku, týkající se barvy jeho očí. Ve vteřině se v nich zlato přelilo hořkou čokoládou.

To mě vrátilo do reality. Dál už se mlčet nedalo.

Chviličku jsem zaváhala, než jsem ji vyslovila - patrně nejdůležitější otázku mého dosavadního života.

„Tehdy u jezera...“ zarazila jsem se a skousla si spodní ret, „byls ke mně prostě upřimný, viď?“

Klíčky od auta, se kterými si pohrával, cinkly o stůl a zůstaly ležet. Zhluboka se nadechl. „Ano, Sunny, byl.“

Jakoby nade mnou vynesl rozsudek smrti.

Zhroutila jsem se na postel, lokty opřela o kolena a obličej schovala do dlaní. Teprve teď na mě dolehla drtivá síla celé naší situace. Štěstí, že zvracení už mám za sebou, pomyslela jsem si s úlevou.

„Sunny!“ Najednou mi klečel u nohou, jemně mě uchopil za zápěstí a uvolnil mi dlaně z obličeje. Podívala jsem se na něj. „Pochopím, když mě teď pošleš pryč. Půjdu!“

Do očí mi vyhrkly slzy. Nikdy předtím jsem k nikomu necítila to, co teď k němu. Jistě, bylo tu pár školních lásek. A právě tento výraz je přesně charakterizoval. Ten rozdíl byl propastný!

Opatrně vzal můj obličej do svých dlaní, a palci jemně stíral ty slané přívaly z mých tváří.

Najednou byl jen pár centimetrů ode mne a já se topila v jeho očích. Zase ta vůně... Mé paže ho samy objaly, ruce samy vklouzly pod jeho tričko, rty samy líbaly. A tentokrát ne jemně – spíš jakoby to bylo naposledy. Skoro zoufale jsem se k němu tiskla v marné snaze mít ho blíž. Víc už to nešlo.

Tiše zasténal, pevně mě uchopil za obě ruce a nekompromisně je umravnil zpátky na klín. Vzájemně jsme se o sebe opírali čely a popadali dech.

„Ještě se toho o mně musíš hodně dozvědět," zašeptal naléhavě.

Pevně jsem zavřela oči. To nejhorší ještě nebylo za námi.

Vyvlékla jsem své ruce z jeho sevření a došla ke svému batohu. Z přední kapsy jsem vyndala předměty doličné a beze slova mu je podala.

„Ach... vidím, že už víš všechno...“ řekl, když si ode mě bral fotku, letenky a disk.

„Možná vím všechno, Edwarde, ale nerozumím ničemu.“

Tentokrát ztěžka dosedl na postel on.

“Udělěj si pohodlí, bude to dlouhý příběh,” řekl tiše, aniž by spustil oči z trojlístku předmětů, sevřených mezi prsty.

 

xxx

 

Za okny se dávno setmělo. Sněhová bouře neustávala, spíš nabírala na síle. Skučící vítr hnal sněhové vločky proti oknu, kde tály a už jako kapky vody stékaly na parapet.

Až teď jsem si uvědomila, že je v pokoji téměř tma. Prosvítalo sem jenom trochu světla z ulice. Nerozsvěcela jsem, mně to stačilo. A Edwardovi asi teprve. O jeho schopnostech jsem zatím nic nevěděla, ale jistou představu už jsem měla.

Na jídlo jsem teď neměla ani pomyšlení. Jen jsem sáhla do batohu pro načatou láhev s vodou a sedla si k Edwardovi na postel. Záda jsem si podložila polštářem, zkřížila si nohy, napila se...

Začal vyprávět. Tichým, melodickým hlasem. Nepřerušovaně. Souvisle. Jakoby četl z neviditelné knihy. Šero pokoje jen podpořilo mou imaginaci, takže se mi do něj teď jeho příběh promítal jako na plátno.

Byla jsem jako malá holka, bez dechu hltající legendy o Studených. Ale velmi dobře jsem si uvědomovala, že teď je to jiné. Neposlouchala jsem legendu o Studených, ale Studeného, bořícího mýtus o vlastní neexistenci.

Dozvěděla jsem se o jeho lidském životě i jeho smrti.

O jeho stvoření a jeho stvořiteli.

O lidské krvi i o té zvířecí.

Obdobích klidu i obdobích vzdoru.

O zabydlování i stěhování.

O hře na člověka v těle upíra.

O nekonečnu, ukrajovaném po vteřinách.

O rodině i o samotě.

O samotě a o lásce.

O opuštění a touze po odpuštění.

O pocitu viny a absenci rozhřešení.

Domluvil. Seděl teď naproti mně, ve stejné pozici jako já, nehybný jako socha. A já si uvědomila, že mám v hlavě milión otázek. Na jazyku však jedinou. Snad jsem ji ani nechtěla vyslovit. Vyslovila se sama.

“Taky mě opustíš?”

Vydechl a sklonil hlavu. Věděl, že se zeptám. Pak ke mně znovu vzhlédl, s horečnatým odhodláním v očích.

“Pouze, pokud si to budeš přát, Sunny. Dvaadvacet let je i v mém životě dlouhá doba, zvlášť pokud si uvědomíš, že máš na přemýšlení celé noci. A já si za tu dobu leccos ujasnil. Tehdy jsem byl možná stoletý, ale ve vztahu muž a žena, jsem měl stále zkušenosti sedmnáctiletého mladíka. Tedy žádné, pokud vezmeš v úvahu dobu, ve které jsem jako člověk žil. Zkušenost je nesdělitelná a proto jsem si ji musel odžít. A teď jsem právě o tuto jednu bolestnou zkušenost bohatší. Měl jsem dost času si uvědomit, že člověk se některých věcí prostě nesmí vzdát. A to i „člověk“ jako já, Sunny. To jsem věděl už předtím, než jsem tě potkal. Ale teprve ty jsi tomu poznání dala smysl.”

Zvedl ruku k mé tváři. Váhavě, jako by se bál, že ucuknu.

Neucukla jsem. Věřila jsem mu.

 

xxx

 

Otevřela jsem oči. V pokoji bylo světlo. Byl den. Jinak bylo všechno stejné, jako když jsem usínala. Byla jsem zabalená do deky, stočená do klubíčka. Zezadu se ke mně tisknul Edward. Jeho ruka kolem mého pasu. Na stolku miska s netknutou večeří.

Tak proč jsem měla pocit, že je něco jinak. Něco bylo špatně.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vzápětí cvaknutí kliky. Helen, napadlo mě. Musela jsem se posadit, abych na ni přes stolek viděla.

Ve dveřích stál můj otec.

 

 


 

 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

25)  TeenStar (25.08.2016 15:23)

Tachykardiu z ohromujúceho jadra kapitoly vystriedala zástava srdca zo záveru

Bye

24)  Bye (06.11.2011 18:40)

Ani já na něj nezapomněla. Samotnou mě šokoval!

ambra

23)  ambra (06.11.2011 18:24)

Edwardovo "vyprávění" mě zase dostalo .
A kdo by zapomněl na infarktový závěr!

Ajjinka

22)  Ajjinka (01.09.2011 20:09)

No-ty-vole!
Jacob Black, otec hlídající čest své dcery? Oh, come on! Ať jí nechá trochu svobody, už je to holka velká!
I když... z jeho pohledu to musí bejt... přinejmenším divný

Kristiana

21)  Kristiana (12.06.2011 16:09)

Jake? Přijel ji překvapit? Bože, to co uvidí se mu líbit nebude.

Lenka326

20)  Lenka326 (10.06.2011 23:29)

Jacob??? Proč, jak, kde se tam vzal??? Přece Sunny Charliemu nic o tom, že se zná s Edwardem neprozradila... No, chtěla jsem jí spát, ale jak můžu, když jsi to utla v tom nejhorším????

SarkaS

19)  SarkaS (10.06.2011 16:08)

Ups... Jsem vážně zvědavá co bude teď. Hádám, že na scény je Jake už moc starej nebo ne?

Anna43474

18)  Anna43474 (01.06.2011 18:59)

No do prkennýho hrazení!!! Jacobe, ty záškodníku jeden!!!
Budou se trhat údy?!
TKSATVO

kytka

17)  kytka (28.01.2011 00:01)

Při jejich povídání jsem měla pocit, že oba jdou po křehkém skleněném čemsi a může se to každou chvíli rozbít. Nádhera. Ale pak Jake.

16)  EmmTheBest (03.05.2010 16:47)

Moc pěkné ale přišel Jake!

Bye

15)  Bye (03.05.2010 07:48)

Holky, děkuju moc moc.
Prostě mi to nedalo Vás takhle pozlobit ,
ale nebojte se na všechny dotazy (snad) zase odpovím.
Na jeden ale odpovím hned. Jaktože Edward neslyšel Jakoba?
"laskavý čtenář promine...", na ten se odpověď skrývá už v předchozím ději (kenkrétně VI).
Ale klidně si mě takhle hlídejte. Já jsem totiž na tyhle věci hrozně nepozorná, a dříve, nebo později nějakou pořádnou botu udělám. Jenom doufám, že se pak tomu společně zasmějem a půjdem dál, nebo mě políbí Můzák a já z toho nějak vybruslím :D

14)  Leni (02.05.2010 22:49)

Páni, to bude mazec. A že ho Edward neslyšel???

Lipi4

13)  Lipi4 (02.05.2010 21:27)

A kde jsou další písmenka , co? To si snad děláš srandu s tím koncem, takhle budu napnutá jako kšandy
Jinak úžasná kapitolka s nečekaným koncem ( ) .........

Michangela

12)  Michangela (02.05.2010 21:11)

Áááááá! Taková idylka a do toho nám vpadne rodičovská kontrola??? No mohli to čekat, ale kdo je prásknul???:D:D

11)  Lenka (02.05.2010 20:50)

A sakra, to nebude dobrý. Jacob to určitě neustojí a přemění se.
To jsem teda zvědavá, jak to dál vymyslíš a moc se těším.

10)   (02.05.2010 20:29)

ja si vrazim dýku do srdca, ach...

a jakob nech mu nakope prdel


kvalita!!! a piš, ja som z tohoto normalne chora

anissska

9)  anissska (02.05.2010 19:36)

Héééééééj!!! To se dělá?? Takovýhle konce sme si teda nedomluvily jasný??

Takovej nádhernej díl!!!!! Tak si to pěkně vyříkali... všechno prostě OK!;)

A teď její táta??? Ten asi nebude zrovna dvakrát nadšenej z toho, že upír, který jen tak mimochodem zlomil srdce jeho manželce teď leží na posteli s jeho dcerou...

Samozřejmě ještě bysme mohli vzít v úvahu, že by Edward stihnul vyskočit oknem, nebo Jackoba bacit po hlavě......

Ale proč vůbec přijel?? Nevrátila se náhodou právě z domova? nebo si něco zapomněla???
Možná si mi na otázky z minulého dílu odpověděla, ale já sem náročný čtenář a tak mám zase další....
Ale to je jen kvůli tomu, že je ta povídka tak krásná a úžasná atd.

Popoles

8)  Popoles (02.05.2010 19:28)

No nazdar. Na reakci Jacoba si vážně ráda počkám. To bude asi hustý...
Jak to, že ho Edward neslyšel? Bude demolice pokoje a přilehlých budov?

Bye, byl to krásné, bylo to oduševnělé, bylo to dech beroucí... a bylo toho málo.
Nenápadně se snažím naznačit, že požaduji další dávku téhle emocemi nabité nádhery.

7)   (02.05.2010 19:08)

To byl teda infarktovej konec!
Jak je možný, že Edward neslyšel Jakeovy myšlenky? Že by byl tak zabranej do pozorování spící Sunny??
To bude ještě rozhodně zajímavý! Moc se těším na další a blahopřeju k dalšímu krásnýmu dílu!

Hanetka

6)  Hanetka (02.05.2010 18:54)

To se dělá, takhle to skončit? Sakra, mám skoro infarkt! A co teprve Jake! Ten ne? Ale honem piš, protože jsem tak napnutá, že asi prasknu!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse