Sekce

Galerie

/gallery/Forrest%20Love.jpg

XII. At Night

XII. At Night

 

„Ber to jako fakt, Edwarde, budeš teď se Sunny trávit hodně času,“ oznámila Alice Edwardovi, když mu podávala klíčky od jeho auta. „A jestli to chceš stihnout, měl bys hned vyrazit! Ztrácíš se mi za dvacet minut.“

A na hodně dlouho. To neřekla, ale to už od ní věděl.

Měl tedy přinejmenším naději, že ho Sunny vyslechne.

Její let měl malé zpoždění, takže na letště dorazil včas. Nebyl to úmysl, spíš bezděky zaujal stejnou pozici, jako když ji zahlédl poprvé. Neměl plán, prostě se rozhodl, že počká na její reakci.

Spatřila ho jen o chvilku později, než on ji. Čekal, že se dostaví známý pocit bezmoci, až se bude marně snažit odhadnout, na co myslí. Ale tentokrát to bylo velmi snadné.

Nebyl to strach. Ani vztek. Ne, tuto její reakci důvěrně znal. Viděl ji předtím mnohokrát, ale tisíckrát zmenšenou. Její srdce tlouklo tak divoce, až jeho dunivý zvuk rezonoval celou halou. A přivábil ho k sobě.

Udělal to, co by na jeho místě udělal každý muž. Dal průchod svým citům. Objal ji a pokusil se ji políbit. Když mu pak sama vyšla svým polibkem vstříc, mohl by odpřísáhnout, že jeho vlastní srdce se pohnulo.

 

xxx

 

Měla jsem strach, že jakmile začnu mluvit, kouzlo se rozplyne. Od té chvíle tak občas promluvila prakticky jenom Helen.

„No, Sunny, nemá asi smysl se tě ptát s kým jedeš...“ odtušila.

Dřív, než stihla uchopit vozík s našimi zavazadly, aby ho sama dostrkala k autu, chňapnul po něm Edward. Aniž by ze mě spustil oči.

 

„Takže se sejdem na pokoji,“ rozloučila se se mnou Helen u auta poté, co ji Edward nenechal samotnou naložit ani příruční kufřík. Ještě jí otevřel dveře u řidiče, a taky je za ní opatrně zabouchnul. Vždycky se takhle choval. Když jsme spolu byli sami, nějak jsem si to neuvědomovala. Ale teď, když jsem ho viděla s Helen... Ne, nebylo to nepřirozené, jenom... jiné.

Nepromluvili jsme ani v autě. Měl puštěný přehrávač, takže naše mlčení nepůsobilo nijak tísnivě. Zase nějaký starý song. Nevím, jestli to bylo tou chvílí, nebo tím, že se mi ta píseň opravdu líbila. Pravděpodobně kombinací obojího. Slova jejího refrénu se mi nesmazatelně vryla do paměti.

I will love until my heart aches, I will love until my heart breaks, I will love until there's nothing more to live for...

Na kolej jsme dorazili právě v okamžiku, kdy Helen odcházela.

„Tak, hrdličky moje, Kevinovi ještě nepřijel spolubydlící, takže jsme domluvený, že se spolu budem dnes v noci...” zamyslela se, “učit?“ Široce se na nás usmála.

„Doufám, že se tady nebudeš sama bát.“ Spiklenecky na mě mrkla a zavřela za sebou dveře.

Měla jsem hlad. Nevím jak to poznal. Sám se ale nabídl, že mi pro něco skočí.

Rychle jsem ze sebe shodila oblečení a vlítla do sprchy. Ani proudy relativně chladné vody nedokázaly vrátit moje myšlenky k tématům, které mě teď měly hlavně zajímat. Nakonec jsem se přistihla, že tam stojím, nechávám vodu volně stékat po těle a nepřítomně si rukou přejíždím po rozpálených kouscích kůže, kterých se předtím dotkly jeho chledné rty. Rychle jsem se vzpamatovala. Oblékla jsem se a rozčesala si vlhké vlasy.

Seděl už na židli u malého stolku uprostřed pokoje a pohrával si s klíčky od auta. Plastová krabice s jídlem ležela na druhém konci stolku.

Vzhlédl ke mně. V tom okamžiku mi bez jediného slova dal odpověď na otázku, týkající se barvy jeho očí. Ve vteřině se v nich zlato přelilo hořkou čokoládou.

To mě vrátilo do reality. Dál už se mlčet nedalo.

Chviličku jsem zaváhala, než jsem ji vyslovila - patrně nejdůležitější otázku mého dosavadního života.

„Tehdy u jezera...“ zarazila jsem se a skousla si spodní ret, „byls ke mně prostě upřimný, viď?“

Klíčky od auta, se kterými si pohrával, cinkly o stůl a zůstaly ležet. Zhluboka se nadechl. „Ano, Sunny, byl.“

Jakoby nade mnou vynesl rozsudek smrti.

Zhroutila jsem se na postel, lokty opřela o kolena a obličej schovala do dlaní. Teprve teď na mě dolehla drtivá síla celé naší situace. Štěstí, že zvracení už mám za sebou, pomyslela jsem si s úlevou.

„Sunny!“ Najednou mi klečel u nohou, jemně mě uchopil za zápěstí a uvolnil mi dlaně z obličeje. Podívala jsem se na něj. „Pochopím, když mě teď pošleš pryč. Půjdu!“

Do očí mi vyhrkly slzy. Nikdy předtím jsem k nikomu necítila to, co teď k němu. Jistě, bylo tu pár školních lásek. A právě tento výraz je přesně charakterizoval. Ten rozdíl byl propastný!

Opatrně vzal můj obličej do svých dlaní, a palci jemně stíral ty slané přívaly z mých tváří.

Najednou byl jen pár centimetrů ode mne a já se topila v jeho očích. Zase ta vůně... Mé paže ho samy objaly, ruce samy vklouzly pod jeho tričko, rty samy líbaly. A tentokrát ne jemně – spíš jakoby to bylo naposledy. Skoro zoufale jsem se k němu tiskla v marné snaze mít ho blíž. Víc už to nešlo.

Tiše zasténal, pevně mě uchopil za obě ruce a nekompromisně je umravnil zpátky na klín. Vzájemně jsme se o sebe opírali čely a popadali dech.

„Ještě se toho o mně musíš hodně dozvědět," zašeptal naléhavě.

Pevně jsem zavřela oči. To nejhorší ještě nebylo za námi.

Vyvlékla jsem své ruce z jeho sevření a došla ke svému batohu. Z přední kapsy jsem vyndala předměty doličné a beze slova mu je podala.

„Ach... vidím, že už víš všechno...“ řekl, když si ode mě bral fotku, letenky a disk.

„Možná vím všechno, Edwarde, ale nerozumím ničemu.“

Tentokrát ztěžka dosedl na postel on.

“Udělěj si pohodlí, bude to dlouhý příběh,” řekl tiše, aniž by spustil oči z trojlístku předmětů, sevřených mezi prsty.

 

xxx

 

Za okny se dávno setmělo. Sněhová bouře neustávala, spíš nabírala na síle. Skučící vítr hnal sněhové vločky proti oknu, kde tály a už jako kapky vody stékaly na parapet.

Až teď jsem si uvědomila, že je v pokoji téměř tma. Prosvítalo sem jenom trochu světla z ulice. Nerozsvěcela jsem, mně to stačilo. A Edwardovi asi teprve. O jeho schopnostech jsem zatím nic nevěděla, ale jistou představu už jsem měla.

Na jídlo jsem teď neměla ani pomyšlení. Jen jsem sáhla do batohu pro načatou láhev s vodou a sedla si k Edwardovi na postel. Záda jsem si podložila polštářem, zkřížila si nohy, napila se...

Začal vyprávět. Tichým, melodickým hlasem. Nepřerušovaně. Souvisle. Jakoby četl z neviditelné knihy. Šero pokoje jen podpořilo mou imaginaci, takže se mi do něj teď jeho příběh promítal jako na plátno.

Byla jsem jako malá holka, bez dechu hltající legendy o Studených. Ale velmi dobře jsem si uvědomovala, že teď je to jiné. Neposlouchala jsem legendu o Studených, ale Studeného, bořícího mýtus o vlastní neexistenci.

Dozvěděla jsem se o jeho lidském životě i jeho smrti.

O jeho stvoření a jeho stvořiteli.

O lidské krvi i o té zvířecí.

Obdobích klidu i obdobích vzdoru.

O zabydlování i stěhování.

O hře na člověka v těle upíra.

O nekonečnu, ukrajovaném po vteřinách.

O rodině i o samotě.

O samotě a o lásce.

O opuštění a touze po odpuštění.

O pocitu viny a absenci rozhřešení.

Domluvil. Seděl teď naproti mně, ve stejné pozici jako já, nehybný jako socha. A já si uvědomila, že mám v hlavě milión otázek. Na jazyku však jedinou. Snad jsem ji ani nechtěla vyslovit. Vyslovila se sama.

“Taky mě opustíš?”

Vydechl a sklonil hlavu. Věděl, že se zeptám. Pak ke mně znovu vzhlédl, s horečnatým odhodláním v očích.

“Pouze, pokud si to budeš přát, Sunny. Dvaadvacet let je i v mém životě dlouhá doba, zvlášť pokud si uvědomíš, že máš na přemýšlení celé noci. A já si za tu dobu leccos ujasnil. Tehdy jsem byl možná stoletý, ale ve vztahu muž a žena, jsem měl stále zkušenosti sedmnáctiletého mladíka. Tedy žádné, pokud vezmeš v úvahu dobu, ve které jsem jako člověk žil. Zkušenost je nesdělitelná a proto jsem si ji musel odžít. A teď jsem právě o tuto jednu bolestnou zkušenost bohatší. Měl jsem dost času si uvědomit, že člověk se některých věcí prostě nesmí vzdát. A to i „člověk“ jako já, Sunny. To jsem věděl už předtím, než jsem tě potkal. Ale teprve ty jsi tomu poznání dala smysl.”

Zvedl ruku k mé tváři. Váhavě, jako by se bál, že ucuknu.

Neucukla jsem. Věřila jsem mu.

 

xxx

 

Otevřela jsem oči. V pokoji bylo světlo. Byl den. Jinak bylo všechno stejné, jako když jsem usínala. Byla jsem zabalená do deky, stočená do klubíčka. Zezadu se ke mně tisknul Edward. Jeho ruka kolem mého pasu. Na stolku miska s netknutou večeří.

Tak proč jsem měla pocit, že je něco jinak. Něco bylo špatně.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vzápětí cvaknutí kliky. Helen, napadlo mě. Musela jsem se posadit, abych na ni přes stolek viděla.

Ve dveřích stál můj otec.

 

 


 

 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

ambra

5)  ambra (02.05.2010 18:51)

Bye, je to diamant vybroušený k dokonalosti. Nemám slov. Nezapomeň ale, kdo se ti hlásil za agenta jako první. A k tomu ani nechci dávat smajla.

Nebraska

4)  Nebraska (02.05.2010 18:49)

OMG!!!! Ahoj, Jakeu!
Hernajs Bye... Já tu úplně roztátá, uchvácená, dojatá, nadšená, pofňukávající a s plnou pusou kaše mumlající No huváá - a ty to takhle zazdíš!
Já tě miluju :D

sakraprace

3)  sakraprace (02.05.2010 18:41)

Aááách, úplně jsem se bála, že se jeden nebo druhý rozsype. Tak jemné, smutné a radostné zároveň.
Mistrovsky napsané, ale ten konec, ten mě uvrhl do zoufalství. Víš ty vůbec, jak dlouho trvá, než se odnaučíš kousat si nehty?!

Evelyn

2)  Evelyn (02.05.2010 18:38)

Bye... Já nedýchám a jsem v šoku. Měla bys mě vidět. Třeštít svá krásná očka na obrazovku a zběsile klikám kurzorem dolů a ono to dál nejede... Uáá, Bye... Co mi to děláš? Já se potřebuju učit a jak mám teď myslet na něco jiného než na FL??? Nebrasku miluju a tebe teď nemám ráda...
Ne, vážně, bylo to úžasné! Píšeš snad s každou kapitolou líp

Karolka

1)  Karolka (02.05.2010 18:34)

Krása! Nádhera! Úžasný! Je úplně cítit, jak je ten jejich vztah křehký. Není jenom tak, bude třeba ho opečovávat a chránit. Není to stejné jako s Bellou. Tohle bude zápas. A ten konec... No nazdar!!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse