Sekce

Galerie

/gallery/3378.gif

Pověřit Rose a Emmetta čímkoliv důležitým nebyl dobrý nápad, zvlášť když se jedná o vzácného hosta. Bella se nudí a to ji vybičuje k osobnímu vítězství nad svou fobií z lesa. Vyrazila si na výlet a došla až na místo, kde nemá upír co dělat. Koho tam potká?

Bella nejdřív jen koukala ven a přesně, jak ji to Carlisle učil, si v duchu opakovala jako mantru. Krásný les, zelený les, domov ptáčků a zvířátek, nemůže mi nic udělat.

 

Žádná panika se nedostavila, byla na sebe pyšná. Popošla tedy mezi dveře a sedla si na první schod. Ocitla se nad záhony okrasných květin, které byly Esminou velkou pýchou. Pořád se cítila dobře, tak zvedla zrak a rozhlédla se kolem. Les. Všude kolem byl les. Hustý, tmavý. Tady se zarazila. Kvůli sluníčku totiž nebyl tmavý, ale paprsky jako zlaté šípy pronikaly mezi stromy a vytvářely nádherné světelné efekty. Bella se usmála. Ona totiž oproti ostatním upírům na sluníčko vyjít mohla. Její štít ji obaloval jako druhá kůže a jiskření nebylo navenek vidět.

 

Sešla těch pár schodů na cestu a zaposlouchala se, jestli si ti dva nahoře něčeho nevšimli. Ani náhodou. Těm by mohla projít ložnicí protiteroristická jednotka a nepřestali by. Ještě krůček a ocitla se na cestě vedoucí k domu. Široká byla skoro tři metry a povrch byl zpevněný nějakým slisovaným štěrkem. Všude bylo hodně světla a tak se rozhodla, že to zkusí dál. Zatím se cítila dobře.

První nepříjemný pocit se dostavil, když ušla slušný kus cesty a dostala se k záhybu, za kterým se jí ztratil dům z dohledu. Najednou byl les před ní, kolem ní i za ní. Zavřela oči a zahájila dechová cvičení potlačující blížící se paniku. Zelený les, krásný les, domov ptáčků a zvířátek, nemůže mi nic udělat, znovu si přeříkala. Když to vydýchala, otevřela znovu oči a vykročila statečně kupředu.

 

Nemyslela si, že to dokáže, ale opravdu došla až k silnici. Tady to bylo mnohem lepší. Silnice byla široká a les okolo ní řídký, zřejmě vlivem smogu z aut. Vykročila si to na druhou stranu, než odkud s Carlislem přijeli, protože do městečka Forks, kterým projížděli, jít nechtěla.  Už šla nejmíň hodinu, když se změnil vzduch, zacítila moře. To jí připomnělo Itálii. Usmála se a přidala do kroku.

 

Za celou dobu kolem ní neprojelo žádné auto, ale říkala si, že už to nemůže být daleko. Byly dvě hodiny odpoledne, sluníčko jí příjemně prohřívalo při chůzi a na nebi nebyly žádné mráčky. Opojena pocitem vítězství sama nad sebou si usmyslela, že dorazí k moři stůj co stůj.

 

Za další hodinu míjela ceduli „Rezervace LaPush“. Ten název jí něco připomněl, ale bylo to jen mlhavé a nemohla to v mysli uchopit. Pokrčila tedy rameny a pokračovala. Hlavní silnice se stáčela doleva, ale moře bylo cítit teď intenzivněji a spíše zprava. Když uviděla odbočku tím směrem, neváhala a vydala se po ní. Les se tu omezoval jen na řadu stromů, která rychle prořídla, a před Bellou se otevřel nádherný pohled na moře. Vyběhla na písčitou pláž, a aniž by brala ohled na své boty, které rozhodně nebyly určeny do vody, zastavila se, až když byla po kotníky ve vodě. S rozkoší ponořila ruce do vln, které vířily kolem ní.

 

Tak tohle Středozemní moře nebylo! I když jí zima nebo teplo nevadilo, přesto byla schopná ocenit středomořské teplé klima v Itálii. Místní studené moře ji ke koupání zrovna nelákalo. Rozhodla se vychutnat si aspoň tu atmosféru.

 

Široko daleko nikdo nebyl a tak z hromady naplaveného dříví, které při odlivu oschlo, vytáhla tlustý kmen, který jí posloužil k sezení.

 

Moře vždycky milovala, mihlo se jí hlavou. Možná zasutá vzpomínka? Pamatovala si jen průzračně modré moře v Itálii, ke kterému občas, se zdráhavým svolením Ara a za přísného dohledu Demetriho, s Jane zajela. Tady bylo moře jiné, tmavé a dravější. Napravo od místa, kde seděla, se tyčily útesy. Moře vybělilo skály do světlešedé barvy, která ostře kontrastovala s tmavým lesem, táhnoucím se podél pobřeží. Slunce vytrvale svítilo, což Belle připomnělo, že jí Alice vyprávěla, jak málo slunečných dní v tomto kraji bývá, a proto je upíry tak oblíbený. Moře se zrcadlilo v jeho paprscích a Bella na chvíli spustila svůj štít, aby se podívala na svou pokožku třpytící se na slunci.

 

Najednou se jí vybavila mužská postava stojící ve slunci. Celé tělo měl jakoby poseté diamanty a ona ho v němém úžasu pozorovala. Něco jí říkal, ale slova se jí vybavovala hůř. „Tobě se to líbí? Je to kůže největšího predátora na světě! Abych přilákal svou kořist! Všechno na mě tě vábí a láká! Moje kůže, můj hlas, můj pach!“ Zavrčel neznámý hlas.

Do tváře mu neviděla, třpyt slunce ji oslepoval.

 

Bella se vytrhla ze zajetí živé vzpomínky a uvědomila si, že to vrčení slyší dál. Ale bylo jiné, temnější, tamten hlas ji naplňoval štěstím. Nyní slyšela hluboké vrčení přímo za sebou. Otočila se a oči se jí rozšířily hrůzou. Na hranici lesa, sotva pět metrů od ní stál ten největší vlk, kterého kdy viděla. Současně si uvědomila, že se stále ještě třpytí pod vlivem slunečních paprsků a obnovila štít, aby anomálii skryla. Vyskočila na nohy a rozběhla se k nejbližšímu většímu kameni, aby se za něj mohla schovat. Samozřejmě zakopla, ještě než k němu doběhla a natáhla se jak široká tak dlouhá. Když se chtěla zvednout, na zádech jí přistálo něco těžkého a její tělo se znovu zabořilo do písku. Rukama si chránila hlavu a nekontrolovatelně se třásla strachy. Ani neměla odvahu se otočit a podívat se na tu obludu nad sebou, která ji začala očichávat. Ucítila její měkký čenich ve vlasech a v duchu se modlila, aby to bylo rychlé. Teď ji to zakousne.

 

Chvíli se nic nedělo a pak ji tlapa toho přerostlého vlka převalila na záda. Bella pevně svírala víčka a odmítala je otevřít, protože jí bylo jasné, že stojí přímo nad ní. Sama sobě si zahanbeně přiznala, že je příliš velký zbabělec, než aby pohlédla smrti do očí. Proto ji překvapilo, když smrtelná rána stále nepřicházela a poté zaslechla tiché. „Bello?“

 

Opatrně začala otevírat oči, stále ještě smířená s osudem nevyhnutelné smrti. Nad sebou nikoho neviděla a tak se překvapeně rozhlédla. Vlk zmizel. V písku okolo po něm zbyly obrovské stopy, ale ta stvůra pocházející snad ze samotného pekla, byla pryč. Ale byl tu někdo navíc. Na tři kroky od ní v písku klečel polonahý indián s tetováním na rameni. Zaregistrovala krátce střižené černé vlasy původních obyvatel Ameriky a tmavé oči, které si ji nevěřícně prohlížely. Z jeho rtů splynulo tiché. „Bello? Jsi to ty?“

 

Bella byla zmatená. Kdo byl ten muž? A jak to, že znal její jméno? A kam zmizel ten vlk? Hrozilo jí nebezpečí? Vyděšeně se rozhlížela, kudy by unikla, ale jakmile se pohnula, z hrdla toho neznámého muže se ozvalo hluboké vrčení, za které by se nemusel stydět ani upír. To ji zarazilo.

 

„Kdo jsi? Jak to, že znáš mé jméno?“ Vypravila ze sebe s obtížemi.

 

Muž přestal vrčet a na tváři se mu objevil překvapený výraz.

 

„Jak, kdo jsem? Bello, copak mě nepoznáváš? Šest let není zase tak dlouhá doba!“

 

„Aha, no nepoznávám tě z toho důvodu, že jsem ztratila paměť. Nic, co se událo před šesti lety, si nepamatuji. Jak se jmenuješ a odkud mě znáš?“ Znovu se dožadovala své odpovědi Bella.

 

„Nejdřív mi musíš vysvětlit, jak to, že jsi zářila jako upír a pak najednou ne. Byla jsi cítit jako upír a pak najednou ne. Co se ti to stalo, Bello?“

 

„Jak víš, jak je cítit upír? Co jsi zač?“ Otázka stíhala otázku a oba byli ze setkání tak překvapeni, že to vypadalo, že se odpovědí nedočkají ani jeden. Bella se rozhodla být ona ta rozumná a začala.

 

„Jsem upír, který má schopnost štítu. Když to potřebuji, můj štít mě obalí a sluneční paprsky ke mně neproniknou, takže se netřpytím a zakryje i můj pach. Teď ty!“ Důrazně vyzvala svůj protějšek, který na ni zíral s otevřenou pusou.

 

„Jmenuji se Jacob, vyrůstali jsme spolu, ale pak ses s matkou odstěhovala. Vrátila ses bydlet ke svému otci rok před ukončením střední. To bylo před šesti lety. Pak jsi potkala tu pijavici. Co ti to udělal? Roztrhám ho na malé kousky! Po tom, jak ti ublížil, tě proměnil v to samé, co je on a ještě ti vymazal paměť?“ Rozčilením se začal třást, a proto ustoupil několik kroků. Nevěděl, jestli se ovládne.

 

Bella před sebe natáhla ruce v obraně, protože se toho neznámého muže bála a teď vypadal opravdu hrozivě. Tedy tvrdil, že se znali od dětství, ale nic z toho se jí nevybavovalo. Jestliže ale znal její jméno, bylo možné, že mluvil pravdu? Některé informace jí nedávaly smysl. Žila tu předtím, než ztratila paměť? Co to říkal? Bydlela tu u otce?

 

Hlavou se jí mihla tvář s očima podobnými těm jejím a s knírem. Policejní uniforma? Obraz v její mysli vystřídal pohled na dům, který nedokázala přiřadit. Ale ve dveřích stál zase ten starší muž a mával na ni. Snažila se soustředit a vyvolat vzpomínek víc, ale vše zase zahalila mlha. Proč si nemohla vzpomenout?

 

Jacob mezitím vzdal boj se svými emocemi a v bezpečné vzdálenosti od Belly vybouchl. To už se mu dlouho nestalo. Nebyl žádný mladý vlkodlak, který se neumí ovládat. Jako alfa smečky se pyšnil svým skvělým sebeovládáním. Někdo ho mít musel, ušklíbl se v duchu, když pomyslel na nováčky mezi nimi. Když se proměnil, mysl mu zaplavily myšlenky bratrů, kteří byli na hlídce a teď se hnali lesem, pohánění obrazem, který uviděli jeho prostřednictvím. Na jejich území byl upír. Nepřítel! Už nebyli daleko.

 

Když z lesa vyběhli další dva obrovští vlci krátce po tom, co se její přítel z dětství taky proměnil, Bella šokem omdlela.

 

Tři přerostlí vlci stáli bezradně nad bezvládným tělem dívky, která je mátla. Všichni si ji pamatovali, vždyť se s nimi kamarádila, i když chodila s tím upírem. Jak tak ležela, přišlo jim, že vypadá stejně jako tenkrát, jen vlasy měla delší a pleť ještě bledší. Kdyby neviděli spolu s Jacobem, jak se na slunci třpytí, nepoznali by, že je upír.

 

Aspoň, že nemá rudé oči, pomyslel si Seth.  A co to říkala o ztrátě paměti?

 

Takhle to nevyřešíme, uvědomil si Jacob a poslal Paula pro náhradní oblečení. Když se za chvíli vrátil v džínách do půli lýtek a v ruce nesl další dva stejné kousky, oba zbylí vlci se proměnili. Seth to nevydržel a dotkl se Bellina ramene, jakoby se chtěl přesvědčit, že je to opravdu ona.

 

Při kontaktu s její kůží překvapeně vzhlédl ke svým druhům.

 

„Není tak studená a tvrdá jako upíři, které známe. Myslíš, že to všechno dělá ten štít, o kterém mluvila? Způsobuje, že vypadá jako člověk? Už to, že omdlela, je divné. Copak může upír omdlít?“

 

„Nevím, Sethe, kromě Cullenů jsme zatím žádného dalšího upíra s darem nepotkali. Ale stále ještě nevím, jak se tady objevila. Pamatuješ, jak jsme ji celé dny hledali, až jsme nakonec narazili pouze na její roztrhané věci? Dodnes vidím Charlieho tvář, když jsme mu to oznámili. Dlouho se s tím nechtěl smířit a pořád čekal, že se vrátí.“ Zavzpomínal Jacob na přítele svého otce, ale Paul ho přerušil.

 

„Vidíš, ani jsme ti nestihli předat zprávu. Cullenovi se vrátili zpátky do svého domu. Byli jsme na hranici, když jsme zacítili jejich pach. Jak jsem byl u vás doma pro oblečení, tak volal Billy. Snažil se dovolat komukoliv z nás, byla to náhoda, že jsem zvedl telefon, už jsem byl na odchodu. Volal mu ten upíří doktor. Oznámil mu, že tu budou pouze krátkou dobu a požádal o obnovení smlouvy.“

 

Seth vyslovil nahlas to, co si myslel i Jacob.

 

„Přišla s nimi, to je jasné, ale proč ji nevarovali, když si nic nepamatuje? Měli bychom jim zavolat, ne?“ Nejistě se obrátil na ležící Bellu, která se stále neprobírala. Nevěděl, jak Jacob rozhodne o jejím osudu, když porušila hranici.

 

Ten se sehnul a zvedl Bellu do náruče. Nemohl uvěřit, že se z ní stal upír. Vypadala tak lidsky, stále to byla ona, jeho přítelkyně, kdysi dávno i něco víc. Před třemi lety se otiskl, takže už věděl, že jeho láska k Belle nebyla to pravé, ale stále na ni vzpomínal.

 

„Vezmu ji na hranice a počkám tam. Sethe, ty mi přines můj mobil, je u mě v pokoji a zeptej se Billyho na Carlislovo číslo. Kdyby se na něco ptal, o Belle zatím ani slovo. Jasné!“ Vydal rozkaz jako alfa a věděl, že ho Seth musí poslechnout.

 

Potom se s Bellou v náruči a s Paulem rozběhl lesem k řece, která tvořila pomyslnou hranici mezi územím indiánů a územím Cullenových.

 

 

 

Rosalie se slastně protáhla a vykoukla z okna ven, jestli ještě pořád svítí sluníčko. Bohužel ano, ale podle Alice po něm zítra nebude ani vidu, takže si vyrazí na nákupy. Kde ten Emmett vězí, říkala si. Poslala ho dohlédnout na Bellu, aby si vzala svou denní dávku krve, to mu přece nemůže trvat tak dlouho?

 

Dveře od pokoje se rozrazily a ve dveřích se objevila mohutná postava jejího medvídka a ona ho se smyslným úsměvem sjížděla pohledem. Vzala to odspodu, takže chvíli trvalo, než se pokochala jeho svalnatýma nohama, vypracovaným břichem a impozantní hrudí, kterou tak milovala, až došla k obličeji, kde ji zarazil jeho vyděšený výraz. Následující slova ji dorazila.

 

„Rose, Bella v domě není. Nikde ji nemůžu najít.“ Zaúpěl Emmett. Pak natočil hlavu směrem k lesu a dodal s hrůzou v hlase.

 

„A naši se vracejí! Táta s mámou nás roztrhnou!“

 

Kdyby nebyla situace tak vážná, zasmála by se, ale takhle jen na sebe rychle naházela prádlo a svršky a spolu s Emmettem seběhli dolů do haly přesně ve chvíli, kdy Carlise s Esme vešli dovnitř. Za nimi vkráčeli i Alice s Jasperem, všichni se světlými očima z čerstvého lovu.

 

Rozhlédli se, jakoby čekali, že se Bella odněkud vynoří a přivítá je, ale když se nic nedělo, obrátil se Carlise na Emmetta a Rose. Jejich vyděšený výraz mu napověděl, že se stalo něco hrozného. Co se mohlo stát, vždyť kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, Alice by je upozornila.

 

Esme vycítila napětí ze svých dětí a vyhrkla.

 

„Kde je Bella?“

 

Emmett sklonil hlavu a zahanbeně přiznal.

 

„Nemůžeme ji najít, prohledal jsem dům, ale není tu.“ Na překvapený výraz Carlisle rychle dodal. „Jen jsme se otočili, viď, Rose, byla to chvilička a zmizela.“

 

„To si myslíš, že nevím, jak to bylo? Věnovali jste se sami sobě a nedávali jste na Bellu pozor! Copak nechápete, jaké to může mít důsledky? Jestli se jí něco stalo, tak nejen, že si to nikdy neodpustíme, ale Aro nás zničí. Svěřil nám ji do péče jako svůj poklad, do pekla!“ Ještě nikdo nikdy neviděl Carlisle takhle rozzuřeného, natož klít.

 

Opravdu se musel držet, aby po Emmettovi nevystartoval a tak byl vděčný, když pocítil vlnu uklidnění ze strany svého druhého syna. Nešťastně se podíval na Alici, která se snažila vyvolat nějakou vizi ohledně Belly.

 

„Nic, Carlisle. Vůbec ji nevidím. Jsou jen dvě možnosti, které by to vysvětlovaly!“ Vykřikla vyděšeně.

 

„Buďto je mrtvá anebo je ve společnosti vlků, a proto ji nevidíš.“ Zaúpěl Carlisle, když si představil, že když se konečně Bella vrátila do jejich rodiny a začalo to vypadat pro jejich budoucnost nadějně, měli by ji zase ztratit.

 

„Doufejme v tu druhou možnost, i když si nedovedu představit, jak se k nim dostala. Zřejmě jsme podcenili Bellino odhodlání zbavit se své fobie z lesů. Kdyby byl kolem domu pach měničů, všimli bychom si toho. Musela odejít sama.“

 

Jako na zavolání zazvonil telefon. Carlisle pohlédl na neznámé číslo a opatrně hovor přijal.

 

„Prosím?“

 

Na druhé straně se ozval hlas, který už šest let neslyšeli.

 

„Neztratili jste náhodou něco? Má to zlaté oči, je to bledé jako upír, ale seklo to sebou jako člověk. Myslím, že bychom si měli promluvit. Máte co vysvětlovat.“ Jacob se ani nesnažil skrývat, jak je rozčilený a na jeho hlase to bylo poznat.

 

Carlisle si toho vůbec nevšímal, protože se mu ulevilo, ale vzápětí začal chrlit otázky.

„Jacobe, Bella je u vás? Proboha, jak se dostala tak daleko? Překročila hranici? To je nedorozumění!  A proč říkáš, že sebou sekla? Myslíš, jakože omdlela? Snad jste jí neublížili, protože porušila smlouvu? No tak mluv!“

 

„Než omdlela, tak jsem s ní chvíli mluvil. Jak jsem pochopil, ztratila paměť, takže si nepamatuje posledních šest let. Ale o hranici jste jí měli říct, kdyby na Bellu narazil někdo ze smečky, zabil by ji! Jsme právě u řeky, tak si pro ni přijďte a promluvíme si.“ Jacob rázně ukončil hovor a mobil utichl.

 

Esme se přitiskla ke svému muži a se strachem v hlase zašeptala.

 

„Neodpověděl, jestli jí neublížili. Proč by jinak omdlela? Jak vůbec může upír omdlít?“

 

„Ano, neodpověděl, ale nevěřím, že by jí Jacob ublížil. Emmette, vezmi z lednice krev, Bella ji bude potřebovat.“ Zavelel Carlisle a všichni se rozběhli ke hranici.

 

Jacob si s Bellou sedl na skálu u řeky, zblízka si ji prohlížel a hledal známky toho, jak moc se změnila. Najednou se trochu zamrvila a otevřela oči. Byly stále hnědé, jak si je pamatoval, ale víc dozlatova, podobné těm JEHO. Když pomyslel na Edwarda, znovu ho ovládl hněv. Vzpomínal na období po jeho odchodu, jak na tom byla Bella špatně. Jak jen ho nenáviděl. Nevěděl, jestli se ovládne, až ho uvidí.

 

Bella si chvíli nebyla jistá, co se stalo, proč leží v náruči jakéhosi polonahého muže, ale pak se jí vybavila pláž a vlk a neznámý indián. Vlastně už žádný neznámý. Je to Jacob, její přítel z dětství.

 

„Co to... Proč mě držíš?“ Začala se zmítat, a pokoušela se vstát. Sotva se postavila na vlastní nohy, slabostí zavrávorala, takže ji musel Jacob podepřít.

 

„Teda ty jsi divný upír, Bello. Kdybych na tebe foukl, tak spadneš.“ Neodpustil si poznámku Paul. On i Jacob kroutili nevěřícně hlavou, když pozorovali, jak je Bella slabá. Vzápětí se otočili směrem k řece, protože uslyšeli blížící se Cullenovi.

 

Ti se zastavili na druhé straně řeky, protože nechtěli porušit smlouvu a ještě víc vlky popudit. Carlisle předstoupil a navrhl, že si pro Bellu přijde sám.

 

Když Jacob přikývl, natáhl ruku k Emmettovi, aby mu podal láhev s krví a sestoupil k řece. Na tomto místě byla široká jen asi dva metry, lehce ji přeskočil a ocitl se na území měničů. Přistoupil k Jacobovi a Belle a otevřel láhev s krví. Oba měniči s odporem nakrčili nos, když ucítili obsah láhve. Bella se taky netvářila nadšeně, ale poslušně se napila, protože jí ubývaly síly.

 

Vypila sotva půl litru a láhev vrátila Carlislovi. Ten se nespokojeně zamračil, ale nenaléhal. Pouze k ní natáhl ruku a přitáhl si ji blíž k sobě. Chtěl být co nejdříve na jejich straně řeky, aby byla v bezpečí. Už se obracel, aby i s Bellou přeskočil řeku nazpět, když ho Jacob zarazil otázkou.

 

„Kde je ten hajzl? Opustil ji, vy všichni jste ji opustili a Bella málem zemřela, jak se s tím nemohla vyrovnat. Vrátili jste se tenkrát, aniž bychom o tom věděli a proměnili jste ji? To je porušení smlouvy!“ Hlas se mu třásl vzteky, ale silou se ovládl, aby se neproměnil. Chtěl své odpovědi.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  marcela (23.05.2012 09:37)

5)  martty555 (11.05.2012 10:37)

HMR

4)  HMR (10.05.2012 21:07)

Neztratili jste náhodou něco? Má to zlaté oči, je to bledé jako upír, ale seklo to sebou jako člověk. Myslím, že bychom si měli promluvit. Máte co vysvětlovat.“ jo, Jaku, jen do nich!!!!!!!

Marcelle

3)  Marcelle (10.05.2012 20:51)

Je to krásné jen doufám, že Jacob teď nevyvede nějakou hloupost.

2)  viki (10.05.2012 20:32)

Moc pěkné !

Marvi

1)  Marvi (10.05.2012 19:06)

Jé vlci jsou na scéně :D :D :D :D
Jo tak jestli si Bella ani teď nevzpomene, nebo ji pošlou někam pryč, aby si vzpomněla sama??? No otázek mám hodně, těším se na odpovědi v dalších kapitolkách ;) ;) ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella