Sekce

Galerie

/gallery/3378.gif

Vzpomínky jsou ošemetná záležitost. Bella si je vědoma, že minulost je důležitá, ale má strach otevřít dveře do prázdné komůrky ve své paměti. Co se stane, až se zaplní? Zatím se těší na setkání s Carlislovou rodinou, i když se hned na začátku narazí na další problém.

„Carlisle, co ty si myslíš o mé ztrátě paměti? Myslíš, že se mi vzpomínky vrátí samy od sebe?“

 

„Aro mi vyprávěl, jak tě Marcus našel a přivedl do Volterry. Říkal, že jsi byla ve velmi špatném stavu, možná jsi prožila něco hrozného už před přeměnou, a proto se tvoje vědomí chrání a nechce si vzpomenout, anebo je to důsledek přeměny, už jsem viděl několik takových případů. Po přeměně upír úplně zapomněl na svůj lidský život před tím.“ Odpověděl Carlisle Belle.

 

„A vrátila se mu pak paměť?“

 

„Myslím si, že ne, ale většinou se ani nesnažili si vzpomenout, zcela propadli volání krve a nic jiného je nezajímalo. To ale není tvůj případ. Věřím, že se ti vzpomínky mohou vrátit, ale něco je musí vyvolat, nějaký podnět. Možná známá tvář, známé místo, situace, to může být různé. Aro mi říkal, že část tvých vzpomínek přečetl, ale ty jsi odmítla, aby ti je vyprávěl. Z toho jsem usoudil, že si na svou minulost nechceš vzpomenout.“

 

Ale Bella záporně zakroutila hlavou a ohradila se.

„Ale tak to není! Taky si myslím, že před mou proměnou se muselo něco smutného stát, proč si nemůžu vzpomenout, ale Aro by mi řekl holý příběh, který by si u mě přečetl, ne mé pocity. Takto jsou vzpomínky vytržené z kontextu, mohla bych něco úplně špatně pochopit, já si chci vzpomenout na všechno, úplně na všechno, i když to třeba bude bolet.“ Už jen zašeptala.

 

Pak si zase opřela hlavu o opěradlo a pozorovala tu bílou vatu z mráčků okénkem.  Chvíli přemýšlela, jestli se má zeptat, ale nakonec to nevydržela.

„Carlisle, ty znáš mou minulost? Řekl ti něco Aro?“

 

Carlisle najednou nevěděl, co jí na to odpovědět. Mám ji pomoci, navést ji, nebo to popřít, ale co když se na nás potom bude zlobit, že jsme jí nic neprozradili? Škoda že tu není Alice, ta by mi řekla, které rozhodnutí bude lepší. A pro koho lepší? Pro Bellu nebo pro nás, kteří doufáme, že nám odpustí a budeme opět jako rodina? A co Edward? Až si vzpomene, jaká bude její reakce na to, že ji tenkrát opustil? Jak se vyrovná s tou bolestí?  Musím to risknout!

 

„Ano, Bello, znám tvou minulost a souhlasím s tvým názorem, že vyprávěná třetí osobou není to samé, jako kdyby sis na ni vzpomněla sama. Přesto ti mohu pomoci, pokud bys chtěla.“

 

„Ale jestli nechci, abys mi vše vyprávěl, jak mi chceš jinak pomoct?“  Nechápala jsem to.

 

„Tím, že ti prozradím jen fakta. Navedu tě na místa, která by mohla v tobě vyvolat vzpomínky, seznámím tě s osobami, jejichž podoby musíš mít někde zasunuté v paměti, jen je vytáhnout na světlo. Ale ty sama si musíš vzpomenout, co se tenkrát stalo, co pro tebe kdo znamenal, k místům a lidem musíš přiřadit pocity, situace a to je rozdíl mezi vyprávěním cizího příběhu a tvými osobními vzpomínkami. Rozumíš mi?“

 

„Myslím, že ano. A možná bys mohl začít rovnou sám sebou, že?“ Zkoumavě se zahleděla na Carlisle, který se na ni něžně usmíval.

 

„Co máš na mysli?“

 

„Myslím si, že Aro ti mou minulost nevyprávěl. Ty ji znáš sám.“

Konečně vyslovila nahlas to podezření, které v ní hlodalo od té doby, co se zničehonic objevil ve Volteře a jakoby náhodou Aro přišel na to, aby se k nim na čas nastěhovala. Aro, který byl nervózní už jen, když se ochomýtla kolem vstupní brány do hradu, ji najednou posílal daleko a bez gardy, která by ji jinak hlídala na každém kroku.

 

Carlisle si pomyslel. „Teď opatrně, abych ji nepoplašil. Kéž by tu byla Alice.“

 

„Ano, mohu tvou domněnku jen potvrdit. Tvou minulost znám, protože jsem byl její součástí. Chceš nakonec, abych ti všechno vyprávěl, nebo počkáš, až si vzpomeneš sama? Bohužel moje tvář ti vzpomenout si, nepomohla.“ Řekl a teď vyčkával, co na to Bella.

 

„Ne, svůj názor jsem nezměnila, nechci, abys mi to vyprávěl. Ale můžeš mi vyprávět o své rodině.  Jak mě přijmou, nebude jim vadit moje přítomnost v domě?“ Vyřkla svoje obavy.

 

„Opak je pravdou. Všichni se na tebe hrozně těší. Vždy jsme tě považovali za člena rodiny a to se nezměnilo. Volal jsem své ženě Esme, aby pro tebe nachystala pokoj. Jejím darem je mateřská láska, miluje naše děti. Pak tu máme Emmeta s Rosalií. Emmet je velké dítě, i když občas provádí hlouposti, nakonec se na něj nemůžeme zlobit. Jeho darem je obrovská síla. Jeho žena Rosalie byla krásná i za života a jako upírka je ještě krásnější, ale jejím největším darem je její smysl pro soudružnost rodiny. Dalším párem v naší rodině je Jasper s Alicí. Jasper byl v minulosti bojovníkem a dlouho žil na lidské krvi, ale jeho darem je empatie, dokáže cítit emoce i je ovlivňovat a tak při zabíjení trpěl. Nevěděl, jak žít jinak, dokud nepotkal Alici, která mu ukázala, že je i jiná cesta. Jejím darem je vidět budoucnost, ale její mánií je nakupování,“ ukončil s úsměvem vyprávění Carlisle.

Pak ale posmutněl. „Ještě máme jednoho syna, ale ten teď s námi nebydlí.“

 

Bella se už se chtěla zeptat proč, když se ozvalo z reproduktorů, že se bude přistávat.

 

Letiště v Seattlu jí přišlo povědomé, ale možná to bylo tím, že letiště jsou si v podstatě všechna podobná. Už byla všude tma, když ji Carlisle zavedl na parkovišti k černému mercedesu, do kterého nastoupili a hned se rozjeli směr Forks. Cestu ani nesledovala, protože začínala být unavená a taky na ni znovu dolehly pochybnosti. Co když se jí nikdy nevrátí paměť, má hledat svou minulost, anebo otočit se k ní zády a konečně začít něco se svou nynější existencí. Vždyť věčnost je tak dlouhá... Z myšlenek ji vytrhlo zaskřípění brzd. S námahou otevřela oči, co se to děje a jen se přikrčila strachem z případného nebezpečí. Ale pohled do zlatých očí Carlisle, které vyjadřovaly jen účast a starost, ji uklidnil.

 

„Bello, musíš se napít,“ s těmito slovy jí podával sklenici, kterou naplnil z termosky.

 

Poslušně začala pít, ale moc jí to nechutnalo, krev už nebyla tak teplá, jak byla zvyklá a už měla divnou pachuť. Ale Carlislův pohled byl nekompromisní.  Jane se občas nechala ukecat, že je jí dobře a že se cítí silná a z pití se vykroutila, ale na Carlisle se to ani neodvážila zkoušet. Koneckonců je to doktor a vidí, jak je zesláblá. Cvak...cvak...Carlisle je doktor, kde k tomu přišla, nikdo to před ní nezmiňoval! Cvak...cvak..., jedno kolečko zapadlo na správné místo.

Bella s sebou trhla, když jí to došlo.

 

„Carlisle, ty pracuješ v nemocnici jako doktor?“ Nedočkavě vyhrkla svou otázku, která by jí potvrdila domněnku, že si na něco vzpomněla.

 

„Ano, Bello, ale proč se ptáš? Není ti dobře?“ Strachoval se Carlisle a vyjeveně koukal na Bellu, která se najednou usmála.

 

„Ne, je mi dobře, ale chápeš to? Nikdo to přede mnou neříkal, teď jsem si na to najednou vzpomněla. Prostě takový záblesk! Jiskra!“ Nadšeně vykřikovala Bella.

 

Carlisle se uklidnil a s úsměvem souhlasně pokýval hlavou.

„Ano, to je dobré znamení. Znamená to totiž, že jsme na dobré cestě.“ Poté uklidil termosku s vypitou sklenicí a znovu se rozjel.

 

Ujížděli nocí a Bella se už těšila, až pozná Carlislovu rodinu. Teprve když Carlisle zabočil z hlavní silnice za cedulí „Vítejte ve Forks“ na lesní cestu, její pocity se změnily. Aro to asi Carlislovi neřekl, pomyslela si. Tma okolo auta, i přes to, že její oči s ní neměly problém, ji začala znervózňovat. V té tmě totiž byl les, hluboký, temný, vysoké stromy tvořily uličku, kterou projížděli, ale jí to připadalo, jako by po ní les natahoval své pařáty, aby ji vtáhly do své temnoty. Bella se ustrašeně přikrčila na sedadle, a i když se to snažila potlačit, z úst jí vyšlo tiché zakňučení. Rychle si přitiskla tvář do dlaní, jakoby to pomohlo, jakoby se mohla schovat před svým strachem.

 

Tento tichý zvuk ale upoutal pozornost Carlisle, který se rychle otočil jejím směrem. Hned mu došlo, že něco není v pořádku, ale k domu už to bylo jen pár metrů, tak jen sešlápl pedál plynu ještě víc, aby tam byl co nejdřív. U domu prudce zabrzdil, až s sebou zadek auta smýkl do strany. Vystoupil a rychle oběhl předek auta, otevřel dveře na straně Belly, vzal ji do náruče a utíkal s ní do domu. Ve dveřích stála natěšená celá rodinka a čekali, aby mohli Bellu uvítat, ale když viděli Carlislův napjatý výraz, rychle mu uhnuli z cesty, aby ji mohl zanést dovnitř a zavřeli za nimi dveře. Následovali ho do obývacího pokoje, kde ji položil na pohovku. Bella zrychleně dýchala, i když věděla, že dýchat nemusí, ale záchvat paniky u ní vyvolával tuto lidskou reakci.

 

„Bello, co se děje?“ Carlisle nevěděl, co dělat. Uchopil tedy Belliny ruce a jemně je odtlačil z jejího obličeje.

 

Bella se s ustrašeným výrazem podívala Carlislovi do tváře, ale najednou začala vnímat i okolní prostředí, a když jí došlo, že už ji neobklopuje les, ale leží na pohovce v nějakém obrovském pokoji, její panika začala pomalu ustupovat. Trochu se uvolnila a omluvně se na Carlisle usmála.  Pak je ovšem uviděla.  Stáli ve dveřích pokoje a tvářili se vylekaně.

 

„Pánejo, to jsem se uvedla,“ vyletělo z ní dřív, než stačila potlačit první reakci.

 

Jakoby to byl nějaký povel, který je měl vytrhnout z jejich strnulosti, všichni se najednou usmáli a přihrnuli se k ní blíž. Bella vstala z pohovky, aby se s nimi přivítala.

 

Jako první se chystal promluvit Carlisle, a Bella hned věděla, že to jen tak nenechá být. Ale hned ho zarazila slovy.

„Teď to prosím nechej být, pak ti to vysvětlím, už je mi dobře.“

 

„Dobře, tak tedy dovol, abych ti představil svou rodinu.“ Nejdříve ukázal na krásnou asi třicetiletou ženu s dlouhými medovými vlasy, která se na ni šťastně usmívala.

 

„Toto je moje žena Esme. Hned za ní stojí Emmet s Rosalií, vedle ten páreček je Jasper a Alice, jak jsem ti o nich vyprávěl.“

 

To už Emmet nevydržel, přihnal se k Belle upírskou rychlostí a už ji držel nad hlavou. Smál se u toho jako malé dítě a točil se s ní dokolečka. Bella nestačila ani vypísknout, jak rychle se ocitla ve vzduchu.

 

„Tak jsem se na tebe těšil, určitě přineseš vzrušení do naší rodinky, nálada tu totiž uvízla na mrtvém bodě,“ a sám se chechtal svému vtipu na jejich existenci. Rosalie ho plácla do ramene a začala ho plísnit.

„Pusť ji, nebo ji vystrašíš tak, že od nás hned uteče. Já ji chci taky pozdravit. No tak ji pusť!“

A jakmile se Belliny nohy dotkly země, sevřela ji v náruči. Když chodila s Edwardem, moc Bellu nemusela a teď jí to bylo líto, protože si uvědomila, že Bella do rodiny patří. Po jejím odchodu po ní zůstala v rodině díra, která nešla zacelit. Ale to už se kolem ní drala Alice.

 

„Bello, už se těším, jak půjdeme nakupovat, viděla jsem to zcela jasně.“ No jistě, Alicina schopnost vidět budoucnost, pomyslela si Bella, která byla z toho všeho objímání a vítání úplně rozhozená. Takové bouřlivé uvítání nečekala.

 

Jasper se to vzrušení snažil klidnit, ale radost byla taková úžasná emoce, že si jí po dlouhé době užíval. Přistoupil k Belle a políbil ji na uvítanou na tvář. Potom uvolnil místo Esme, která se k Belle ještě nedostala.

 

„Bello, jsem tak ráda, že jsi z... u nás. Připravila jsem ti pokoj. Pojď, zavedu tě tam, aby ses mohla převléknout a osvěžit se po cestě.“

 

Esme ji objala kolem ramen a vedle po schodech nahoru do prvního patra, kde otevřela jedny dveře a Bella zůstala zaražena stát. Pokoj byl nádherně zařízený ve smetanových a hnědých barvách, skříně, pohovka, vše ladilo. Zahlédla knihovnu plnou knih a CD, ale co hned upoutalo její pohled, byla prosklená stěna po celé délce pokoje, za kterou uviděla důvod její paniky při příjezdu. Okamžitě ve dveřích zařadila zpátečku, ale narazila zády do Esme, která stála hned za ní. Ta nechápavě hleděla na Bellu, která měla najednou v očích vyděšený výraz. Rychle zavolala.

 

„Carlisle!“

 

Bella mezitím vycouvala z pokoje a v chodbě se zády opřela o bílou zeď. V mžiku u ní stál Carlisle i s celou rodinou za zády.

„Bello, když nám řekneš, co máš za problém, pomůžeme ti. Neboj se nám říct cokoliv.“

 

 

Bella se nejdřív zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Podívala se na všechny před sebou, stáli tu a čekali, co jim řekne. Ještě před chvílí je neznala, ale už teď k nim cítila nesmírnou důvěru, dodávali jí pocit bezpečí. Musí jim to říct, aby si nemysleli, že je blázen. Ale až jim to řekne, tak si to budou myslet určitě. V duchu se ušklíbla.

 

„Tak půjdeme zpátky do obýváku a já vám to řeknu. Ale musíte mi slíbit, že se mi nebudete smát. Demetri s Felixem z toho měli pořád legraci. Prý takový upír jako já neexistuje.“

 

Všichni se usadili různě po křeslech a Bella si sedla na pohovku, z jedné strany Esme a z druhé Carlisle. Ze všech zvědavost jen sršela, tak pokračovala.

 

„Řeknu to stručně. Prostě mám fobii z lesů. Chytá mě panická hrůza pokaždé, když se přiblížím k lesu. Je jedno, jestli je to ve dne nebo v noci, nemá to nic společného se strachem ze tmy, ale konkrétně z lesa. Aro si myslí, že je to proto, že si s lesem spojuji nepříjemné vzpomínky. Něco z minulosti, kterou si nepamatuji a i můj poslední zážitek z lesa tomu zrovna nepřispěl. Viktorie mě v lese kousla, strávila jsem tam tři dny své proměny a pak mě několik dní štvala lesem, než ji Marcus dostihl a odvezl mě do Itálie.“

 

Pak jí to došlo a s hrůzou se podívala na Carlisle.

„Řekněte mi, že tento dům nestojí uprostřed lesů, prosím!“

 

Všichni se na sebe rozpačitě podívali a nikdo se neměl k tomu, aby Belle odpověděl. Jako by jí odpověděli. Úplně se v sedačce sesunula dolů pod tíhou této informace.

 

Nikdo nevěděl, co říct. Nakonec to byl Emmet, od kterého by každý čekal, že se první začne smát, kdo našel ta správná slova.

 

„Nemusíš se bát, Bello, teď máš mě a já tě ochráním před tím hrozivým lesem. Jak ti určitě řekl Carlisle, já jsem velký silák, ale jako člověk jsem se bál medvědů a teď jsou moje největší pochoutka. Svému strachu se musíš postavit čelem, ale nebudeš na to sama, budu s tebou a společně tvůj strach z lesa porazíme.“

 

Byla dojatá, nesmál se jí, jak by od takového srandisty čekala, ale podržel ji. Třeba toto místo bude dobré nejen pro její paměť, ale i pro její další problémy. Musí se na něj usmát, aby viděl, že si jeho slov vážila.

 

„Ano, chci se postavit svému strachu, máš pravdu,“ řekla Bella rozhodně, ale pak nejistě dodala tichým hláskem.

„Ale v tom pokoji být nemůžu, šokovou terapii odmítám.“

 

Esme okamžitě zareagovala.

„Samozřejmě, nikdo tě k tomu nutit nebude. Zítra pojedeme nakupovat a do pokoje dáme krásné neprůhledné závěsy, abys neviděla ven na les. Pomůže to?“

 

To ji uklidnilo. Věděla, že když les nevidí, skvěle se jí daří samu sebe obelhávat, že v její blízkosti se žádný les nenachází.

 

„To bude stačit, Esme, jsi skvělá.  Určitě vybereš krásné závěsy, které se budou hodit do toho pokoje. Musím si taky koupit pár věcí, nechtěla jsem všechno vozit z Itálie. Pojedu s tebou, nevadí?“

Odpovědí jí byly nevěřícné výrazy ženského osazenstva rodiny Cullenů. Bella tázavě zvedla jedno obočí, protože nechápala, co se děje. Pak sebou najednou všechny trhly, Alice se na ni vrhla, uchopila její tvář do dlaní a zblízka mi ji prohlížela jako exponát ve vitríně. Přitom kroutila nevěřícně hlavou.

 

„Oni nám tě v Itálii vyměnili, to není možné. Ty chceš jít nakupovat? Dobrovolně? Co se to tam s tebou stalo?“ Chrlila na Bellu své otázky.

 

„Ehm, já jsem neměla ráda nakupování? Až tak? Ne že bych to teď taky nějak prožívala, ale s Jane jsem nakonec rezignovala a asi jsem si už zvykla. Hodně maluji a musím si čas od času kupovat malířské potřeby a vše nejde objednat, ráda si vybírám barvy, plátna. Ráda čtu, tak mě baví trávit hodně času v knihkupectví, ale to Jane moc nebavilo a popoháněla mě, aby mě mohla zatáhnout do těch jejích butiků. Tak jsme našly takovou rovnováhu, ona si ze mě mohla dělat panenku na hraní a za to se mnou vydržela v mých obchodech. Bez ní jsem totiž hrad nesměla opustit. Aro řekl, buďto Jane nebo oddíl gardy.“ Dodala Bella a rezignovaně pokrčila rameny.

 

Další dny se návštěva seznamovala s domem, ale ven se neodvážila. Už byli nakupovat v nejbližším větším městě Seattlu, ale cestu od domu na hlavní silnici, která vedla lesem, strávila s nasazenou kapucí od mikiny stáhnutou až přes obličej. Vzhledem k tomu, že začátek školy byl až za měsíc, nakoupila si pár knížek, aby se nějak zabavila. Nakonec se s Carlislem dohodla, že do školy zatím nepůjde. Ostatní byli v posledním ročníku na vysoké a už je čekaly jen závěrečné zkoušky a promoce. Kdyby nastoupila na stejnou školu jako oni, byla by tam další semestr sama. Jak jí vysvětlili, nikdy se na jednom místě nezdrželi déle než deset let a tak bylo na čase, aby z Forks odešli.

 

Dnes odjela rodina Cullenových na lov. Zdrží se déle, protože budou lovit i zásoby pro Bellu. V domě s ní zůstal jen Emmett a Rosalie, kteří půjdou na lov, až se všichni vrátí. Výjimečně bylo slunečno, takže upíři nemohli nikam. Emm s Rose toho využili a věnovali se zábavě obvyklé při takovém počasí. Byli u toho docela hluční.

 

Bella se rozhodla, že se pokusí zapracovat na svém strachu, aby mohla opustit dům, což se za současné situace jevilo jako jediné řešení, jak uniknout jednoznačným zvukům vycházejícím z jedné ložnice v poschodí.

 

Za poslední dny udělala už výrazné pokroky. Pod dozorem Carlisle se pomocí dechových cvičení učila zvládat záchvaty paniky, které ji přepadaly při pohledu na les obklopující dům. Opatrně otevřela vchodové dveře a vzhledem k tomu, že se shora právě ozvala pořádná rána, jako když něco těžkého spadne na zem, zvuk otvíraných dveří v tom hluku zanikl. Rozhodně nechtěla ty dva nahoře rušit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

6)  Jalle (20.10.2012 10:01)

skvelé

5)  marcela (23.05.2012 09:37)

HMR

4)  HMR (10.05.2012 21:06)

Oni nám tě v Itálii vyměnili, to není možné. Ty chceš jít nakupovat? Dobrovolně? Co se to tam s tebou stalo?“ no, sice chápu její "nutnost" vypadnout z domu, ale aby to s tou odvahou nepřehnala...

3)  skyrim114 (10.05.2012 17:10)

Marcelle

2)  Marcelle (08.05.2012 18:20)

mám pořád strach co bude až si vzpomene

Marvi

1)  Marvi (08.05.2012 10:52)

Pomaličku si začíná vzpomínat. A ten les, no nedivím se ji, že má fóbii. Doufám, že se jí nic nestane, akorát to Rose s Emmettem schytají, nebo ne? Těším se na pokračování ;) ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek