Sekce

Galerie

/gallery/Volturi-Excl-01.jpg

Jak asi správně předpokládáte, v této kapitolce nás čeká příběh Sam.

7. kapitola

 

Vzduchem poletovala zrníčka prachu a nerušeně se usazovala na knihách v policích. Edward pozoroval, jak odrážejí duhu v paprscích světla a naslouchal Saminu vyprávění, které přerušovalo ticho, jež obvykle panovalo mezi stovkami let starým papírem.

„Vyrůstala jsem tady ve Volteře prakticky odmalička. Jako děti jsme si o hradě vyprávěly strašidelné historky, abychom se po večerech bály, ale jinak jim nikdo z nás moc nevěřil. Jenže to byla chyba. Teď už vím, že měla babička pravdu, když říkala, že se tu děje něco divného. Myslím, že staří lidé vždycky něco tušili, ale já si z toho nic nedělala. Než jsme se jednou večer vracely s mojí kamarádkou z párty. Bylo mi čerstvě patnáct, a tak jsem to chtěla řádně oslavit. Jenže na zpáteční cestě jsme narazily na rudookého démona. Byl krásný, ale jeho oči byly jenoduše špatně. Hned jsem si vzpomněla na všechny ty báchorky a dostala strach.“

„Což je jako kdyby ses natáhla na talíř s oblohou a řvala, ať tě zakousne,“ doplnil ji Edward. Sam se hořce usmála.

„Přesně. Jenže Sofie se zřejmě bála víc. Nebo byla blíž, měla voňavější krev, to už je teď jedno. Zlomil jí vaz a pak se jí zakousnul do krku.“ Sam vypadala, že jí vyprávění nedělá dobře. Edward jí už chtěl říct, že může klidně přestat, když znovu začla mluvit. „Pozorovala jsem, jak z ní vysává krev, a věděla jsem, že jsem další na řadě.

A pak tam přišla. Malá holčička. Vypadala tak na deset let. Chtěla jsem na ni zakřičet, ať uteče, ale bála jsem se jen pohnout, abych na sebe neupoutala pozornost toho monstra, které mi večeřelo kamarádku. Ale ona si to zamířila ke mně. A za ní se vynořil kluk, asi tak stejně starý jako já - prakticky taky ještě dítě. Doufala jsem, že když je nás teď víc, dokážeme utéct, nebo že přežiju aspoň já nebo ta holčička. A pak jsem si všimla. že i on má ty krvavě rudé oči. To už jsem nevydržela a křikla na ni, ať uteče.

Tím jsem si získala pozornost všech. A mínila jsem se zbláznit, když ten upír pustil Soff a zamířil ke mně. Věděla jsem, že jsem mrtvá. Ale doufala jsem, že mě aspoň malá poslechne. Jenže ta místo zběsilého úprku klidným hlasem oslovila toho za ní. Ten první chlápek byl už skoro u mě, když najednou odpadl. Vyjekla jsem a hned kontrolovala toho druhého. K ničemu se ale neměl. A pak ta malá cácorka řekla:

,Ničeho se neboj, dítě, se mnou jsi v bezpečí.’ A to mě dostalo. Rozesmála jsem se - asi dost hystericky - a pak jsem jednoduše omdlela.

Probudila jsem se až na hradě. Uprostřed změti plyšáků, panenek a růžové. Prostě jako v hororu.“ Edward se zasmál, čímž přerušil její vyprávění. Dokázal si to živě představit.

„Mně teda do smíchu vůbec nebylo. Měla jsem svou první regulérní kocovinu a pořádně nevěděla, kde ani kdo jsem.

Ta žoužel si tam hrála s nějakým hodně velkým chlapem a bárbínama a vůbec si mě nevšímala. On byl evidentně taky zabranej do hry, ale zaznamenal, že jsem se vzbudila. Otočil se ke mně a já myslela, že dostanu infarkt. Bylo to další rudoočko. Ona mě ale uklidnila, že s ní se mi nic nestane. V tý samý větě se mě zeptala, jestli si budu hrát taky a oznámila mi, že zbyla jen Barbie, protože Blair má vždycky ona, neboť má trochu podobný vlasy, a Ken je kluk, takže to musí být Demetri.

Ten si mě naštěstí nevšímal a jen jí oznámil, že za tohle ji táta zabije. Zamračila se chtěla po Alecovi, aby mu řekl, že to není pravda. V tu chvíli mi došlo, že tam nejsme sami. O rám okna se opíral ten klučina ze včerejška a na sluníčku se třpytil. Poslušně splnil rozkaz a dál je nevnímal. Naštestí ani mě, a tak jsem si úlevně vydechla a sklopila oči. A vedle mě ležela mrtvola toho upíra, který zabil Soff.“ Edward vyvalil oči a nevěděl, jestli se má smát, nebo děsit. Sam byla v pořádku, ale při příchodu sem musela mít pořádné šoky.

„Nebyla to mrtvola, jak jsem se později dozvěděla. Alec ho jen odpojil od jeho smyslů a on se v tom zmatku ani nijak nebránil. Princezna mi všechno vysvětlila, i to, že jsou jí necelý čtyři roky. Taky mi řekla, že už je zasnoubená a má si brát vegetariána. Pak mi objasnila, co jsou to vegetariáni. Bylo toho sice strašně moc najednou, ale to je prostě její styl. Myslela jsem, že mám to nejhorší za sebou. Jenže to tak vůbec nebylo.

Měla jsem jít za Arem. Ti blbouni nás celou dobu drželi v tajnosti a čekali, až se proberu, protože jim to ta malá diktátorka řekla. A tak Alec probudil Šípkovou Růženku vedle mě, a s Demetrim ho v bezpečné vzdálenosti od nás dovlekli do sálu. Všichni si mysleli, že ho Aro zabije, protože uvnitř zdí Volterry se lidé lovit nesmí. Jenže byl novorozený a o ničem nevěděl, což ho prý omlouvalo. Pravda byla, že měl vcelku dobrý dar, který se Arovi hodil do sbírky, a tak si ho nechali.

Pak jen tak mimochodem dovolil Aro tomu největšímu z přítomných, aby mě zabil. Nebudu lhát, měla jsem sakra strach. Ale princezna si dupla. Prý proč mě teda zachraňovala, když mě tu nemůže mít. Pak řekla, že se jí líbím, a že mě tu chce. Když jí otec řekl, že to není možné, naštvala se a s brekem odešla z místnosti. Felix, ten hromotluk, se ke mně neochotně rozešel, ale Aro ho v poslední chvíli zastavil. Felixův úšklebek mi neutekl, a později jsem ho i začala chápat. Princezna je prostě nezmar.

Celou tu dobu čekala za dveřmi, a tak se vyřítila dovnitř a děkovala svému tátovi. Svolil to jen pod podmínkou, že mě promění. Aro souhlasil hlavně proto, že mu nějaký upír řekl, že budu moct ovlivnit počasí, což je pravda. Jemu se to hodí, když někdy potřebuje rychle vyslat výpravu a venku svítí slunce. Já jim na to samozřejmě taky kývla, jinak by mě zabili. Ale dohodli jsme se, že to uděláme až v osmnácti letech. Fakt jsem nechtěla být navěky zakrslá jako Jane s Alecem, a taky jsem myslela, že mi víc času prospěje. Že si to srovnám v hlavě. Jenže to uteklo nějak moc rychle, a než jsem se nadála, tři roky uplynuly jako voda.

A tak jsem k narozeninám dostala Arův jed a stal se ze mě upír,“ usmála se na něj.

„Páni,“ vydechl, „muselas’ mít v hlavě pořádný zmatek.“ S úsměvem řekla, že je to jen slabé slovo. „A co ten upír, ten co zabil tvou kamarádku,“ zeptal se. Sam se usmála.

„To je úplně jiný příběh.“ Edwardův pohled ji ujistil, že má dost času, a tak začla s novým vyprávěním. „Dobře. Jmenuje se Colin, a jeho dar je velmi specifický. Dokáže vymazat paměť nebo jen určitou vzpomínku či její část. Časem se naučil zaměřovat i na konkrétní počitky. Proto si ho Aro velice váží. On však dá víc na princeznu. Doslova jí zobe z ruky, až mě to občas štve. Ale jeho dar je vedlejší. Na mě totiž nepůsobil, protože jsem byla pod ochranou princezny.

Určitě si dokážeš představit, jak moc jsem ho kvůli Soff nesnášela. Taky jsem mu to dávala sežrat. Jenže on se fakt snažil. Neustále se omlouval a bylo vidět, že toho opravdu lituje.

A tak jsem mu jednoho krásného dne konečně řekla, že mu odpouštím. Od té doby se totiž úplně změnil, a musela jsem to přiznat i já. A on mi řekl, že mě miluje a pozval mě na rande. Já na něj sice chvíli koukala jako na blázna, ale po několika dalších pokusech jsem souhlasila. Měl jsi vidět, jak princezna vyváděla. Málem zbořila celý hrad. Hned nám začala plánovat svatbu a slibovat hlídání poloupířat.

Představa to byla krásná, ale zjistili jsme, že nemůžu mít děti. S Colinem jsem se ale vzali ještě před proměnou a za chvíli budeme mít půl roku výročí,“ hopsala nadšeně a ukazovala mu prsten. Edward si ho s úsměvem prohlížel.

„Hezký. Má dobrý vkus,“ pochválil automaticky - to ho učila Alice. A taky dogma všech žen - čím větší kámen, tím lepší. Colin o něm evidentně taky slyšel.

„Prosímtě, to vybíral s princeznou,“ vyvedla ho z omylu. „Ještě že tak, ten kašpar by mi byl schopnej přinýst nějakej zirkon velikosti špendlíkový hlavičky. Chápej, já ho sice miluju, ale takhle bych mu u oltáře omlátila kytku o hlavu,“ vysvětlovala s úsměvem.

„No jo, ženský jsou všechny stejný,“ stěžoval si. Pak si ale uvědomil jeden detail. „Počkej, to jsi upírem takovou chvíli?“ Když kývla, nevěřícně na ní zíral.

„Je to asi něco úplně jinýho, když to čekáš a skoro tři roky se na to připravuješ. Nenapadnu tě, nezhltnu kolemjdoucí - i když to je ještě vcelku těžký. A už vůbec nehrozí, že bych se tu rvala s Tess. Vím, co jí hrozí, kdybych jí kousla, a na to jí mám moc ráda.“

Edward na ní jen zmateně koukal. „Co by se jí stalo?“ Sam se zamračila.

„Super. Ale hubu ještě držet neumím,“ mluvila spíš sama k sobě. Pak ale vzhlédla k němu a varovným tónem spustila: „Hele, ne že to uděláš, to bych byla nucená tě zabít, ale je to pro ně asi smrtelný. Nebo aspoň myslíme. Zkoušet to rozhodně nebudeme. Ani ty ne!“ Důraz v jejích slovech nebyl třeba. Neměl důvod zabíjet tu lvici. Vlastně Tess. Přesto to musel Sam odpřísáhnout.

Vlastně je už docela pozdě. Zavolám ji, aby tě doprovodila do pokoje. Když si tě sem dovedla, ať si tě zase odvede zpátky.“ Edward chtěl namítnout, že to není třeba, ale to už Sam nazpamět vytáčela neznámé číslo. Bylo zřejmě Tessino a Edwarda napadlo, že u sebe zřejmě nemívá mobil, když je ve své vlčí podobě. Tohle ovšem nebyl ten případ, protože na ni Samantha po chvíli spustila, že si něco zapomněla v knihovně a ať si pro to pěkně dojde. Z druhého konce se ozvalo jen poraženecké hmmm.

Za chvíli vrzly dveře a Edwardovi došlo, že je asi poprvé v jedné místnosti s nahou ženou. Rychle zavřel oči a vyhrkl:

„Nekoukám se.“ Sam se zasmála a za ním se ozvaly kroky těžkých tlap. Opatrně otevřel jedno oko, a po chvíli i druhé. Vzduch byl čistý. Lvice přišla k Sam a najednou se zhroutila na bok. Otřáslo to celou místností.

Edward k ní přiskočil a hned zjišťoval, co se jí stalo, a zároveň přesvědčoval Sam, že se jí ani nedotkl a není to jeho vina. Lvice hlasitě klapla zuby a Sam se zasmála, když Edward polekaně uskočil.

„Neboj, jen mi sděluje, co se stalo,“ uklidňovala upíra. Pak se otočila k Tess. „A ty ho neděs, herečko jedna. Já ti za to nemůžu, nemáš se tolik cpát. Asi s tebou brzo přestanu lovit,“ vyhrožovala lvici. Ta se zamračila a čile vyskočila na nohy. „Najednou to jde, viď?“ utrousila ještě Sam, ale to už byla Tess na odchodu.

Edward se ještě vzpamatovával ze šoku, když ho lví zavrčení probralo. Už mu došlo, že nevrčí jen výhružně. Tentokrát to dokonce znělo, jako kdyby volala jeho jméno. Rychle se sebral a následoval jí ke dveřím, u kterých zastavila. Napodobil ji. Když mu okatě naznačila, že má otevřít, poťouchle se usmál.

„To jsem zvědavej, jak to uděláš.“ Lvice protočila očima, ale najednou se začala zvedat na zadní. Edwarda přešel úsměv a pro jistotu se rychle otočil ode dveří. Místo jejich otevírání však slyšel jen zvláštní zvuky. Jako by se vlčice za ním začala dusit a do toho... vrněla? Otočil se a spatřil ji, jak se snaží udržet v sedu, ale po chvíli to vzdala a lehla si. U toho mlátila jednou z předních tlap do země v naprosto lidském gestu a dál se tak srandovně smála. Samantha vykoukla zpoza regálů a protočila očima. Utrousila jen, že je to skvělý, ale teď s ní už nehne, než s klidem zase zmizela v útrobách knihovny.

Edward si povzdechl a otevřel dveře z knihovny. Jenže lvice se opravdu nedokázala pohnout. Když ho před sebou viděla, dostala další záchvat smíchu a tak si zakryla oči oběma tlapama.

„Víš, že tohle dělají psi?“ ujišťoval se. Lvice zakroutila hlavou a pomalu se zvedala do sedu. Pak začala zhluboka dýchat a Edward si byl najednou jistý, že i počítá do deseti, aby se uklidnila. Když si pak packou otírala oči od imaginárních slz smíchu, Edward už to nevydržel a sám se musel zasmát.

„Pojď už, prosímtě,“ pokynul jí k otevřeným dveřím výtahu. Lvice se pomalu zvedla a zamířila do kabinky. Dveře se za nimi s cinknutím zavřely. Ticho mezi nimi ale dlouho nevydrželo.

Omlouvám se. V tom sále jsem se choval jako blbec.“ Samina intervence však byla úspěšná a on už věděl, že ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá. „Takže... fakt promiň.“ Tess na něj zaostřila. Její oči, teď už naprosto vážné, jako by se mu zavrtávaly hluboko do duše - přestože už dávno žádnou neměl. Ona však byla spokojená s tím, co vidí, neboť lehce kývla. Omluva přijata.

Hned se vedle ní cítil lépe. Dokonce chtěl, aby se znovu rozesmála. Vypadala přitom neskutečně, ale zároveň o mnoho reálněji. Dělalo jí to přístupnou. Byla člověkem, a tohle bylo jasným projevem její osobnosti. Bohužel nemohla reagovat jinak než vrčením nebo vrněním nebo co to vlastně lvi dělají.

„Víš, tahle jednostraná konverzace má něco do sebe. Jsi jedna z mála žen, která mi neskáče do řeči a pořád se mě na něco blbě nevyptává, jako většina těch lidských kačen. A taky nehrozí, že to někomu hned za rohem vykecáš. Takhle se budeš muset aspoň jít do pokoje oblíknout a pak mě teprve zdrbat,“ usmíval se provokativně. Lvice se naklonila a přátelsky do něj strčila ramenem. Málem ztratil rovnováhu.

„Héj!“ napomenul ji. „Máš pořádnou sílu. Jestli z nás mají být kamarádi, musíš se trochu krotit!“

Po druhém šťouchnutí skončil opřený o stěnu výtahu a hledal ztracený balanc. Pobavení v Tessiných očích se nedalo přehlédnout.

„Fajn, žádný kamarádi,“ otočil se s hranou uražeností. Když ucítil lísavý dotyk na stehně, pousmál se. Bez rozmýšlení ji pohladil po hlavě. „Dobře, dobře, vyděračko jedna. Fakt bych nečekal, že se sčuchnu s levkodlakem.“ Na její výhrůžné zavrčení reagoval provokativním úsměvem. „No co, nejsi pravý vlkodlak. Ani normální lev. Jak jinak ti teda mám říkat?“ Když zvedla obočí, pousmál se.

„Tak fajn, Tess. Já jsem Edward,“ nabídl jí ruku. Málem znovu spadl, když mu podala pac. Pak se zamračil. „Jak to, že nejedeme?“ zeptal se znepokojeně. Tess pokynula hlavou k velkému blikajícímu tlačítku STOP, které omylem stiskl při své první kolizi. Chvíli poté, co jej znovu zmáčkl, se dveře výtahu s cinknutím otevřely. Uvědomil si, že jsou ještě níž, než se nachází knihovna. Tess zamířila neznámými chodbami, a Edward ji bez zaváhání následoval. Až později začal přemýšlet, že ho možná vede do nějaké kobky, kde ho roztrhá na kousky. To už se však blížili k dennímu světlu na konci katakomb.

Když otevřel malé dveře s okýnkem, ocitl se uprostřed zeleného sadu. Ohlédl se na Tess a zjistil, že vyšli z malého sklípku, který byl zabudovaný do velkého kopce. Tess minula lavičky a zastavila až na vyhlídce. Vyskočila na širokou zídku a sledovala zapadající slunce. Edward si sedl vedle ní a obdivně vydechl:

„Páni.“ Tess přikývla a složila si hlavu na přední tlapy. Otočil se k ní a všiml si, že ho pozoruje. Došlo mu, že se na slunci třpytí, a párkrát otočil rukou ve vzduchu. „To asi neumíš, že?“ Zakroutila hlavou a dál zkoumala diamanty na jeho kůži. Nevěděl proč, ale najednou měl nutkání ji pohladit, utěšit. Na poslední chvíli se naštěstí zarazil.

„Já se zas neumím měnit v levodlaka, takže jsme si celkem kvit,“ řekl a ohlédl se. Přistihl se, že hledá jeden malý domek za Volterrou a v duchu si vynadal. Jenže si nemohl pomoct. Cítil se Isabelle něco dlužný. Dokázala mu, že není zmrzlý uvnitř, a že stále ještě cítí... něco, cokoli.

A bylo by fér jí alespoň říct, že ho už nikdy neuvidí. Prudce se zvedl a Tess ho napodobila.

„Promiň,“ uklidňoval ji. „Jen musím jít něco ukončit. Omluvíš mě?“ Tess si ho zvědavě prohlížela a pak váhavě kývla. Edward zkontroloval slunce, jehož poslední paprsky právě mizely za horizontem. Jedním skokem se ocitl na druhé straně zídky. Mířil do centra města a celou dobu cítil v zádech Tessin pohled.

Když se však naposledy ohlédl, už tam nebyla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

monikola

14)  monikola (05.01.2012 11:35)

prečo ukončiť???? ja nechcem :( Malá Nessie bola rozkošná

Lenka326

13)  Lenka326 (01.01.2012 17:33)

Užívám si tuhle skvělou jízdu několika kapitolami, protože je to čím dál tím lepší. A tentokrát nepřibyla žádná další ženská!!! Děkuji.
Příběh Sam byl docela smutný, ale ona je taková huba nevymáchaná, že jsem se musela smát jako kůň. Ty její hlášky... No a pak Tess. Dokonalé. Taková maxičíča s lidskými gesty, znovu jsem se válela smíchy. Představovala jsem si Edwarda, jak poletuje v chodbě po těch jejích žďuchancích

Rosalie7

12)  Rosalie7 (31.12.2011 02:23)

Janebko, moc děkuju za překrásné komentáře. Snažím se psát, ale asi před půl hoďkou mě něco popadlo a od tý doby jen konsternovaně zírám do obrazovky, kurzor bliká jak blbej, a vono nic.
A já si musím dát přes papulu, protože jinak bych vám všechno vykecala, a to nemůžu. Ještě ne!

Janeba

11)  Janeba (31.12.2011 00:36)

Rosalinečko , dostáváš mě do kolen čím dál víc!!! Vrním tu blahem, culím se od ucha k uchu a jen doufám, že ráno bude další dávka, téhle velmi lehce návykové drogy!!! Stvořila jsi zatím tu nejskvělejší Volteru a to se musím přiznat, že ji vůbec nemusím a dokonce mi dalo spoustu práce se ke čtení vůbec donutit! Máš u mě další omluvu!!!
Je to velmi odpočinková, uklidňující a na druhou stranu osvěžující laskavá skoropohádka!!!
Prosím PIŠ, PIŠ, PIŠ!!! ;)
Děkuji!!!
*fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

belle

10)  belle (31.12.2011 00:36)

Tess byla v téhle kapitolce skvělá a Samino vyprávění zajímavé
těším se na další kapču
*fworks* *fworks*

9)  hela (30.12.2011 22:56)

moc hezká kapitolka těším se na další

Rosalie7

8)  Rosalie7 (30.12.2011 21:03)

Bye, bylo to naprostý slovní znásilnění!
HMR: já taky. Jednou si pořídím opravdovýho šelmáka
Marvi: Na to bacha. Přílišná konzumace mých děl nemůže být zdraví prospěšná!

HMR

7)  HMR (30.12.2011 20:49)

já ty kočky prostě můžu...

Bye

6)  Bye (30.12.2011 20:32)

Tak to jsem zvědavá, co Ti provedly, postavy jedny

Marvi

5)  Marvi (30.12.2011 20:13)

Takže dneska mám dva dílky naráz. No že by se to s Bellou provalilo tak brzo? Příběh Sam byl krásný a to její ovládání překvapující. Jsem zvědavá jak to bude pokračovat nadále.

Rosalie7

4)  Rosalie7 (30.12.2011 20:01)

Ách, holky, já tady vzdychám nad vašima komentářema a přitom uvnitř nadávám sama sobě. Ony si ty potvory postavy začaly dělat něco úplně jinýho, něž bylo v plánu, a dokonce mi tam vyskočila i nová dívčina - no zkrátka těšte se!
ambři: neboj, už mám dva dílky do zásoby, a ted jsem odvezla bratříčka na zábavu, což znamená, že ho budu muset kolem třetí hodiny raní vyzvednout - tak proč do té doby spát
Bye: Neboj, Isabella řekne. Naštěstí! Už příště. (A co není, může být... Nebo co je, nemusí být? Páni, mám v tom guláš. No nic, povíme si v neděli... )

Bye

3)  Bye (30.12.2011 19:51)

Wow! Samin příběh, to bylo fakt něco. Ale je vidět, že princezna opravdu dělá zázraky, takže Sam nejen že neskončila jako Colinova večeře nebo Felixova večeře, ale ani nedej bože jako stará zapšklá panna Já vím, ten její příběh není k smíchu!
Ale to ostatní ano! :D :D :D
Rose, to byla jízda! Jeden vtípek za druhým. Jako u:
„Super. Ale hubu ještě držet neumím,“
jsem normálně šla k zemi
A taneček kolem prstenu :D :D :D
A nahý LEVKODLAK! Edward v rozpacích (jestli on není panic ):D :D :D Smějící se levkodlak!
Nojo, ale co princezna? Co Isabella? Tak pospěš, Edwarde, jsem celá zvědavá, ci Ti na to Isabella řekne...

Bosorka

2)  Bosorka (30.12.2011 19:40)

Já jsem na ty měniče nějak vyladěná, takže mě vůbec nepřekvapuje, že mi s nadšením cukají koutky, kdykoliv je zmíňka o Tess!

ambra

1)  ambra (30.12.2011 18:52)

Rose, krásně ti to odsejpá a já si jen přeju, aby nenastala delší pauza , mám čím dál větší problém dostat se znovu do napůl zapomenutých příběhů;) .
Takže Sam pootevřela vrátka? No fakt jsem zvědavá, jak se to nakonec vyvrbí, zatím mě nenapadá žádné kloudné řešení tohohle propletence. Krásná kapitolka, díky!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek