Sekce

Galerie

/gallery/Volturi-Excl-01.jpg

Bella není až takový svatý andílek, jak se zdálo...

Jsem zvědavá, kdo odhalí, co to naše trdlo vymyslelo za geniální plán

33+

Šťastný nový rok všem!

8. kapitola

Tma nad Volterrou už byla hustá a neproniknutelná. Halila město do svého pláště a přinutila většinu jeho obyvatel schovat se ve světle domova. Edward doufal, že je Isabella někde v bezpečí, v nějaké zalidněné restauraci. Možná jela s chůvou na výlet.

V domě totiž nikdo nebyl. Uklidňoval sám sebe, že je Isabella naprosto v pořádku.

Na malou chvíli to dokonce fungovalo.

V momentě, kdy se rozhodl, že ji půjde hledat, se vynořila na cestě, která vedla za domem. Neviděl ji, zprvu jen ucítil její vůni a slyšel tlukot jejího srdce.

Které sem přišel zlomit.

A nebo taky ne. Možná si až moc věří. Ale Isabella nevypadala jako ten typ, co se líbá s kluky na potkání a druhý den si ani nepamatuje jejich jméno. Vždyť se mu sama přiznala, že před ním nikoho neměla. A on jí věřil.

Jakkoli se snažil přesvědčovat sám sebe, že tomu tak není, vždycky došel k závěru, že svou vílu zraní. Jenže to musel udělat.

Zůstal stát opřený o zeď vedle dveří a čekal, až přijde k němu. Byl si jistý, že by nebylo zrovna rozumné, nechat se rozptylovat pohledem na ni. Uslyšel zacinkání klíčů a odlepil se od zdi právě ve chvíli, kdy vyšla zpoza rohu.

Měl pravdu. I dnes vypadala překrásně. Neměla na sobě žádný make-up, ale jemu se její pleť líbila snad víc takhle, než kdyby na sebe něco plácala jako většina dívek na škole, kam předtím chodil. A vlasy nosila jen tak, zapletené v neposedném uzlu. Dnes na sobě neměla šaty, ale jednoduché bílé tílko a riflové kraťásky.

A on musel konstatovat, že se mu moc líbí, co vidí. Nebyl si jístý, jestli by se shodoval třeba s Alicí - na ni by byla Isabella málo extravagantní. Ale to už je teď jedno, ne?

Jenže už bylo pozdě. V hlavě mu už stihl vyskočit obrázek jeho samotného doma v Americe, jak ji představuje rodině. Jak se červená, když si z ní Emmett střílí. A Esmé by se radovala, že konečně našel svou spřízněnou duši. Sice by možná měli řeči, že je to člověk, ale nějak by se s tím srovnali.

Zatřepal hlavou. Takové myšlenky se mu momentálně vůbec nehodily.

„Nepoučitelná. Pořád se bude toulat po nocích sama,“ pronesl, aby přišel na jiné myšlenky. Bella polekaně vyjekla, čímž mu znovu připoměla, jak moc je jiná. Zatímco jeho mozek stihl vést vlastní boj, pro ni uběhla pouhá vteřina, za kterou si ho ani nevšimla.

Zalitoval, že ji nehlídal. Nemohl snést pomyšlení, že by se opakovala situace ze včerejška. Byla tak bezbraná; příliš pomalá a křehká pro město plné upírů.

Dobře, možná ne zas tak pomalá. Jen co nadšeně řekla jeho jméno, vrhla se mu do náručí a on cítil její ústa na svých a její měkké tělo ve svém objetí. Ani se jí nestačil bránit. Nebo se o to ani nechtěl pokoušet...

Vzpamatovat se mu trvalo pěknou chvíli, ale nakonec se dokázal odtáhnout.

„Ne, Isabello. Já se přišel rozloučit. Za týden odjíždím,“ zalhal. Zamračila se.

„Říkal jsi, že se sem stěhujete,“ namítla. No, to asi byla pravda. Nadával si, že před ní nedržel pusu. Jenže tehdy mu to přišlo jako nepodstatný detail.

„Jo, no... To padá, někdo dal vyšší nabídku na dům, co mamka chtěla“ řekl první, co ho napadlo. „Rozhodli jsme se tu ještě zůstat a udělat si dovolenou, ale vracíme se do Států,“ dodal. To ani taková lež nebyla. Jeho rodina se vracela. Jen on tu musel zůstat.

Isabella mlčela. Stála před ním a on měl nutkání přiznat jí, co se děje, a natisíckrát se omluvit. Za to, že jí lhal, i za všechno ostatní. Naštěstí promluvila dřív, než stihl cokoli udělat.

„Mně to nevadí,“ řekla tiše. Přikývl. A pak se zarazil.

„Cože?“ vyhrkl. Tahle odpověď nějak nezapadala do jeho scénáře.

„Je lepší být s tebou jen chvíli, než pak do konce života litovat, že jsem tenkrát něco neřekla; přemítat, co se mohlo stát a o co jsem přišla,“ vysvětlovala. Zavřel oči a povzdechl si. Tahle její filosofie byla nenapadnutelná. A nahlodávala i zbylé kousky jeho přesvědčení. Přesto to ještě z posledních sil zkusil.

„Bude to pro oba akorát těžší. Nevím, jestli to zvládnu,“ řekl. Byla to pravda. Vzpomínat na ni a vědět, že je jen kousek od něj, a přesto tak vzdálená, by byl hotový očistec.

A pak mu to všechno došlo. Celou dobu měl řešení před sebou.

„Možná ani nebudu muset,“ usmál se a ona ho napodobila. Políbil ji. Netrvalo mu dlouho zjistit, že to nebyl zrovna dobrý nápad. S velkým sebezapřením se odtáhl a chytil ji za ruku.

„Pojď,“ vyzval ji a táhl dál od domu. Vydal se po cestě, která směřovala do města, a vnímal jen teplo, které se šířilo od její ruky.

„Kam jdeme,“ ptala se Isabella, ale poslušně cupitala za ním.

„Nevím. Do nějaké restaurace?“ navrhl. To je dobrý nápad. Hodně lidí, světlo. Hlavně s ní nezůstat o samotě.

Věděl, že není rozumné mít v blízkosti člověka mozek zatemněný touhou. Obzvášť, pokud k němu cítíte to začínající něco, jako on k ní. Nikdy to nedopadá dobře - mrtvoly, které za sebou zanechal ve svém temném období, byly dostatečným důkazem. Tentokrát to však nebyla krev, co ho tak lákalo. To spíš... Isabella celkově.

„Když já nemám hlad,“ ozvalo se za ním.

„Tak mi ukážeš město,“ rozhodl.

„To je lepší za světla, takhle z toho nebudeš nic mít,“ namítla.

„Bello,“ povzdechl si a otočil se k ní. Usmívala se a pohled v jejích očích ho donutil se zarazit. „Co je?“

„Řekls’ mi Bello. Tak mi nikdo neříká.“

„Promiň, ale Isabella je fakt strašně dlouhý,“ omlouval se, čímž její úsměv ještě rozšířil.

„Ty máš co povídat, Edwarde Anthony,“ uculila se. „Líbí se mi to,“ dodala. Usmál se a líbnul jí na rty. Dřív, než mu stihla polibek oplatit, zase ji táhnul za sebou po cestě. „Kam teda jdeme?“ nedala se.

„Půjdeme na noční procházku,“ řekl nakonec. Proti tomu nic neměla. Po chvíli se však ujala vedení ona. Do města nechtěla, a okolí znala přece jen lépe.

Zjistil, že Volterra se dá celá obejít. Věděla o různých tajných cestičkách a šikovně se vyhýbala lidským obydlím. Vyprávěla mu, že jako malá prolézala všechna zákoutí města i jeho okolí. Popisovala, co se za tu dobu změnilo a s nadšením mu ukazovala vše, co souviselo s jejím dětstvím a vzpomínkami na ně. A on ji poslouchal, užíval si její přítomnosti a občas si vzpomněl na doby, kdy i on byl dítětem.

Bylo to tak strašně dávno. Upírství zahalilo jeho vzpomínky mlžným oparem, a přesto jako by některé věci viděl přímo před sebou. Musel upravit nějaké detaily, když jí vyprávěl o svých chlapeckých letech. Odměnila ho za to krásným úsměvem a občas i polibkem.

S každou další vteřinou si uvědomoval, že se takhle necítil snad za celou svou existenci. Litoval svého rozhodnutí, ale vědomí, že se jejich společné chvíle uchovají v jejích vzpomínkách, ho naplňovalo zvláštním klidem.

Když se objevili na cestě, kterou předtím přišla, a on před nimi spatřil její dům, zdálo se mu, že večer utekl příliš rychle. Nechtělo se mu odejít, ale věděl, že musí.

Jinak by celá tahle akce s procházkou byla zbytečná. Už tak bylo jeho sebeovládání dosti nahlodané. Doprovodil ji ke dveřím a opřel se jednou rukou o zárubně. Musel se pousmát, když viděl, jak s napětím sleduje každý jeho pohyb.

„Vymysli, kam půjdeme zítra,“ řekl nakonec. Chtěl s ní zase někam jít a těšil se na její vyprávění. Vydržel by ji poslouchat celou věčnost. Mluvit bylo bezpečné. Zatímco stát mlčky takhle blízko ní zavánělo průšvihem. Rychle se sehnul a políbil ji; krátce, ale natolik důkladně, aby mu ta vzpomínka vydržela na dalších dvacet čtyři hodin.

„Dobrou noc,“ zašeptal a o krok ustoupil.

„Spěcháš někam?“ vyhrkla. S úsměvem zavrtěl hlavou. „Tak tady ještě chvíli zůstaň,“ prosila ho.

„To nejde. Kdybych tu ještě chvíli zůstal, chtěl bych, abys mě pozvalal dál,“ přiznal. Když viděl, jak na něj šokovaně kouká, usmál se. „Tak ahoj zítra,“ řekl a vykročil k městu. Stihl udělat sotva pár kroků, když za ním křikla:

„Co když tě chci pozvat dál?“ Zavřel oči. Ne, to rozhodně nechtěla. Všichni lidé byli křehcí, ale ona vypadala jako porcelánová panenka s tou svou bledou kůží a velkými kukadly. A tohle by rozhodně nebyl dobrý nápad. Otočil se, aby řekl, že to nepůjde.

Jenže nepočítal, že bude tak blízko. Na nic nečekala a políbila ho. Zprvu nijak nereagoval, váhal, než jí začal polibky oplácet. Jenže jak to jenou udělal, všechny jeho obrané zdi padly. Položil jí ruku za krk a přitáhl si ji blíž, aby prohloubil polibek. Palec měl přesně v tom místě, kudy vedla tepna, a tak cítil, jak jí postupně zrychluje tep. Objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu blíž. Byla tak měkká, poddajná a voňavá, a on najednou nevěděl, kam s rukama. Bál se jimi jen pohnout, ale na druhou stranu je toužil mít všude. Nakonec zabořil prsty do jejích vlasů. Vadilo mu, že je má sepnuté, a tak je uvolnil z culíku. Jednou dlaní pohladil tu hedvábnou měkkost po celé délce. Ruku pak nechal položenou na jejích bedrech a přitahoval si jí ještě blíž.

Když začala couvat, napadlo ho, jestli nepoužívá příliš velkou sílu, a trochu povolil sevření. Ona však jen nahmatala kliku a otevřela dveře do domu. Pochopil a znovu ji vzal do náručí. Líbala ho a couvala do jejího pokoje. Ani si ho nestihl prohlédnout. Všechno se pak dělo strašně rychle, a zároveň mu připadalo, že se čas zastavil. Celý svět jako by se najednou smrskl do jednoho jediného bodu.

Byla jen ona, její neskutečně hebké tělo, a pocit tepla, sladší než všechna lidská krev, který se šířil jeho tělem.

 

Den třetí

Obloha už začínala světlat a hlásila tak příchod hlavního žalářníka. Celou noc hlídal Bellin spánek a modlil se, aby jeho plán vyšel. Ale teď musel odejít, dřív, než vyjde slunce. Opatrně vysunul ruku zpod Belliny hlavy a chtěl se zvednout, když se k němu přitulila.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal a políbil ji do vlasů. „Budu muset jít.“

„Ne!“ protestovala rozespale a přitiskla se k němu blíž. Jako by ho tím dokázala zastavit.

„Za chvíli bude svítat. Měl jsem být dávno doma,“ usmál se a zastrčil jí zbloudilý pramen vlasů za ucho.

Tak jim napiš, že jsi šel meditovat a vrátíš se až zítra,“ řekla s úsměvem. Už naprosto probraná se pomalu zvedla nad něj, a on hlasitě polkl, když ucítil, jak se její prsa otírají o jeho hruď. „Jediný problém by byl, kdyby ti vadilo lhát tvé rodině. Protože meditaci se rozhodně věnovat nebudeme,“ sklonila se k jeho rtům, ale nepolíbila ho. Zastavila se pár centimetrů nad jeho ústy a zašeptala do nich: „Vadí ti lhát rodině?“

Přitáhl si ji k polibku. Nemusel nic říkat. Nakonec opravdu napsal Alici, že chce nějaký čas meditovat, a s Bellou se u toho náramě bavili. Strávili spolu celý den v jejím pokoji. Milovali se, povídali si a on se ji učil nazpaměť, přestože věděl, že je to zbytečné. Miloval jí čím dál víc, a nebylo to jen tím, jak trávili většinu času.

Otevřela se mu, svěřila se se svými sny a tajnými přáními. Chtěla procestovat svět a studovat na univerzitách v zahraničí, přestože věděla, že Itálii nikdy neopustí. Ukázala mu svůj zvláštní smysl pro humor a jemu se líbilo, jak si dokázala dělat srandu ze sebe samé, a přitom si ho neustále dobírat. Vyprávěla mu, co ráda čte a poslouchá, a ve většině případů se shodovala s jeho vkusem.

Mluvila pořád, a jeho bavilo ji poslouchat, hlavně ve chvílích, kdy její hlas zkreslovalo vzrušení.

Jen občas narazila na nějaké téma, které mu připomělo, jaká je vlastně realita. Jenže se ji rozhodl nechat za zdmi tohoto domu. Byl si jistý, že na něj bude čekat i poté.

Když byli uvnitř, nic jiného než ona pro něj neexistovalo. Smál se, když zjistil, že neumí řídit, a nikdy nejedla olivy - jen proto, že se jí nelíbí. Sliboval, že ji naučí řídit a sežene olivy, které se jí líbit budou. Když jí pak kručelo v břiše, šel připravit jídlo, které nakonec vystydlo, než se k němu dostala, takže ho musel znovu ohřívat. A pak se nechala krmit, ještě stále nahá v tom potemnělém pokoji se zataženými závěsy, a on si nedokázal představit dokonalejší chvíli.

Nikdy se mu nezdálo, že by čas tak rychle utíkal. Dřív, než se nadál, bylo znovu ráno. Odešel dřív, než se stihla probudit. Tušil, že by ho znovu dokázala přemluvit, aby s ní zůstal ještě jeden den.

A on by zůstal.

Jenže tak by to mohlo jít do nekonečna, a Edward se také musel občas ukázat na hradě.

Na nočním stolku jí však nechal vzkaz.

Sliboval, že se k ní večer vrátí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

monikola

28)  monikola (05.01.2012 11:51)

to bolo klááásne ale zároveň som strašne teda idem sa okamžite zakusnúť do deviatej kapitoly

Rosalie7

27)  Rosalie7 (03.01.2012 16:43)

Kolouch, nekolouch, je to trdlo. Ale moje

26)  Elanoreth (03.01.2012 10:29)

Já si musím rejpnout ještě jednou : sorry, Rosalie, ale takovej koloušek fakt NEMÚŽE bejt trdlo, ten je VŽDYCKY jenom k sežrání a nevinnej, max. svedenej...

Twilly

25)  Twilly (03.01.2012 10:15)

hele, právě jsem si všimla omezení... (dlouhý kabely a jen výjmečně čučím do perexu, když vyhlížím povídku, kterou čtu... )... mno... můžu říct, že snad popvé jsem spokojená, že věkovou hranici splňuju :D

Rosalie7

24)  Rosalie7 (02.01.2012 22:51)

Bos: Víš, co je nejhorší? Já taky nevím, co se mi z toho vyklube, a začínám být taky pořádně zmatená
Twilly: Neee, ten za tebou;)

Twilly

23)  Twilly (02.01.2012 22:15)

Kdooo? Jáááá? Nééé !

Bosorka

22)  Bosorka (02.01.2012 22:12)

Sice jsem zmatená a vůbec nevím, co se z toho vyklube, ale současně jsem i nadšená. Takže - jen tak dál!

Rosalie7

21)  Rosalie7 (02.01.2012 22:09)

Kristi, vydaná bude zítra... (Ehm, Ehm = velice nenápadné odkašlání!)
Twilly: Ty jsi mi ale špekulátor!

Kristiana

20)  Kristiana (02.01.2012 21:38)

Začínám si myslet, že se mu princezna vyhýbá :D. Zlato, kdy bude další?

Twilly

19)  Twilly (02.01.2012 21:24)

To je pravda, ani netuším, jestli se tam vůbec míhla... nebo????

Rosalie7

18)  Rosalie7 (02.01.2012 21:18)

Twilluš: a nejzáhadnější z nich je Rosalie!
El: Tak jó... sice to byl spíš brain collapse, ale máte mít, co jste chtěli

Twilly

17)  Twilly (02.01.2012 20:58)

Eluš, u nás se říká firemná ožranpárty :D

16)  Elanoreth (02.01.2012 20:57)

Né, nééé, NÉÉÉ... *PROSÍM vrať to !!!
Manažeři nápadům vzniklým v opojení a po půlnoci říkají "brain storming" a prý se tak rodí v jejich práci to nejlepší. A dělají kvůli tomu výjezdní porady, nejlépe přes víkend, a utužujou kolektiv !!!

Twilly

15)  Twilly (02.01.2012 20:54)

Jo a mimochodem, líbí se mi vztah, který má Ness s těma dvěma upířími živly. Jenom mi pořád něco nehraje a já nevím co... něco mi uniká . Záhadná Ness a záhadná Tess... a taky záhadná Bella... a nebo mám opět dlouhé vedení, což by nebylo nic nové pod sluncem

Rosalie7

14)  Rosalie7 (02.01.2012 20:46)

Twilly: Neomlouvej se, moc ráda tě tu vidím
Elanoreth:Trdlo je Edward.
A to omezení je kravina(bylo po půlnoci, nakoupíno...) Už je tam 18

13)  Elanoreth (02.01.2012 20:37)

Moc hezký příběh, moc hezká kapitolka, ale v tom perexu se ztrácím. Napřed to omezení - ještě že vyhovuju!!! a pak to trdlo : když mi napovíš, KDO je trdlo (já se asi tentokrát nepočítám), možná zvládnu odhalit ten plán...

Twilly

12)  Twilly (02.01.2012 17:28)

Zlato, moc moc moc se omlouvám, že ti sem dám souhrný koment. Začala jsem číst... a chytlo mě to tak, že jsem žádný koment nestíhala - možná to tak trochu bylo i z důvodu, že psát na mobilu je obtížné a já byla taaaaaaaaaak namlsaná na další díl... takže... sleduju tě, bejby :D :D :D :D

Rosalie7

11)  Rosalie7 (01.01.2012 19:11)

Holky, jste úžasné! Moc děkuji za komentáře
A odpověď na všechny vaše dotazy zní: Dočkej času, jako husa klasu!

Lenka326

10)  Lenka326 (01.01.2012 17:52)

To bylo tak krásně romantické , ale co s tím??? Bella nebo Nessie? Nebo obě? Nebo co??? Díky za novoroční dárek a těším se na další, skvěle si to užívám.

Fanny

9)  Fanny (01.01.2012 15:25)

Romantika, romantika, romantika a na dveře buší problém Napadá mě jedno řešení, ale je tak nepravděpodobné...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek