Sekce

Galerie

http://ikonky.kvalitne.cz/fantasy/2013.gif

Zpráva stíhá zprávu a o té poslední si Bella není jistá, zda je dobrá, či špatná. Přitom netrpělivě čeká na návrat Demetriho.

 

                                                  

Moment překvapení opravdu funguje, Bella několik dlouhých sekund nemohla popadnout dech a utřídit si zběsilé myšlenky.

 

Antonia... Jacob... Otisk. Jak se to, proboha, mohlo stát, vždyť je mezi nimi takový rozdíl. Jacob už musí být dospělý muž a její malá holčička, skoro dítě, jen předčasně dospělé. To přece nejde dohromady!

 

Vzdáleně slyšela, že jí u ucha něco bzučí, a až za chvíli jí došlo, že na ni ze sluchátka křičí hlas její dcery, která se dožaduje nějaké reakce. Zhluboka se nadechla, napočítala do deseti a navenek klidným hlasem jí odpověděla.

 

„Toni, drahoušku, samozřejmě jsem tu. Poslouchám tě, ale to, co říkáš, je prostě neuvěřitelné. Je Jacob u tebe? Dej mi ho k telefonu, prosím tě!“ Její hlas zněl stále klidně, byla na sebe pyšná.

 

V telefonu to zaskřípalo, jak byl předáván z ruky do ruky, a když slyšela, jak se někdo nadechuje, aby začal mluvit, nit jejího sebeovládání se přetrhla.

 

„Cos to udělal? Jak si to představuješ? Dal ses na zajíčky, nebo co? Vždyť je to dítě, proboha!“ Ale jako poloupírka se musela taky nadechnout a v tom okamžiku se z telefonu ozvalo tiché zašeptání. „Bello...“ A najednou ji všechen vztek přešel. Hlas jejího přítele z dětství, živý svědek její první lásky, její hřejivé sluníčko, jak mu říkala, jako už tolikrát v minulosti, ji uklidnil.

 

„Ach, Jacobe!“ Povzdechla si.

 

„Bello, tak rád tě slyším. Ale nemohu a nechci se omlouvat za to, že jsem se do tvé dcery otiskl. Víš, že to nemohu nijak ovlivnit, prostě se to stane. A já ti chci za ni především poděkovat. Už jsem ani nedoufal a teď, díky tobě, se mi může srdce rozskočit radostí. Prosím, nezlob se. Zahrnu ji láskou, ochráním ji před každým nebezpečím, je pro mě jako zázrak. Prosím, raduj se s námi.“ Prosil ji do telefonu Jacob. Pak se odmlčel a čekal na její ortel.

 

Belle se začaly řinout slzy z očí, když pomyslela na budoucnost. Neplakala nad osudem své dcery, vždyť otisk je něco nádherného, a věděla, že si pro Antonii nemohla přát lepšího muže než Jacoba. Ale copak si neuvědomoval důsledky? Plakala nad svým osudem, protože věděla, že jako ztratila JEHO, tak ztratí i dceru. Iluze, že Antonia ji může kdykoliv přijet navštívit do Volterry, kterou se ukolébávala od té doby, co odjela, náhle splaskla jako vzduchová bublina. Nyní už to nebude možné. Existenci měničů je potřeba za každou cenu před Arem utajit. Její dcera bude žít svůj život s Jacobem, ale do Volterry se už nesmí vrátit. I kdyby ji neprozradil pach, stačil by jeden chybný krok, zakolísání štítu, Arova zvědavost, a vše by bylo prozrazeno.

 

„Jacobe, nic ti nevyčítám a jsem šťastná kvůli vám oběma. Volejte mi co nejčastěji, ale o otisku do telefonu nemluvte, jedině když budu volat já vám. Teď už musím končit, všechny ode mě pozdravuj.“ A než se mohl zeptat na něco, na co nemohla nebo nechtěla odpovědět, zaklapla telefon. I když věděla, že je to zbytečné, pokusila se otřít si oči, aby zakryla stopy pláče, ale to už ji zezadu objaly Marcusovy paže. Trpělivě čekal, a když sama nezačala, otočil ji v náruči tváří k sobě a ukazováčkem zvedl bradu tak, aby se musela na něj podívat. Jedno obočí se mu tázavě zvedlo, ale nic neřekl, i když viděl její zarudlé oči.

 

Bella vykouzlila na své tváři úsměv, aby ho uklidnila.

 

„Antonia nám dospívá se vším všudy. Našla si přítele a básnila mi o něm celou půlhodinu. Jen mi přišlo líto, jak to strašně rychle uteklo. Ještě nedávno to bylo malé miminko, které jsem chovala v náruči, a najednou už má chlapce. Pojď, vrátíme se zpátky.“ S těmito slovy vzala Marcuse za ruku a vedla ho zpět do jeho pracovny. V pokoji plném pokladů ji zastavil a rukou pokynul k truhlicím.

 

„Nechceš si odtud něco vzít? Není tu něco, co by se ti zalíbilo?“ Tak rád by ji zahrnul dárky, ale ona nikdy nic nechtěla. Proto ho překvapilo, když si z jedné hromádky šperků vzala jednoduchý zlatý medailonek i s řetízkem. Chvíli si ho prohlížela, než přišla na skrytý mechanismus a medailonek se otevřel. Vnitřek odkryl dva rámečky, kam bylo dříve zvykem vkládat miniatury. Obrázky už byly hodně zašlé, ale stále ještě bylo poznat, že na jednom je muž a na druhém žena v oblečení někdy ze 17. století.  Bella medailonek zaklapla a obrátila se na Marcuse.

 

„Ráda bych si ho vzala a nechala ho upravit pro Antonii. Je Cullenová, měla by mít něco s jejich erbem a dovnitř dám svou fotografii. Protože nemám žádnou jeho fotku, bude na Antonii, aby ji tam vložila. Co říkáš?“

 

„Skvělý nápad, Bello. A hned vedle je tu překrásný náhrdelník, který se bude skvěle vyjímat na tvém krku, až půjdeš v těch nových šatech na ples,“ využil situace Marcus. Přesně jak čekal, vzbudil Bellinu zvědavost.

 

„Jaké nové šaty?“ Zamračila se na něj podezřívavě.

 

„Protože znám tvou averzi k nakupování a termín plesu se nezadržitelně blíží, tak jsem ti letos vybral šaty sám. Kdybych to nechal na tobě, tak se budeš den před plesem nervovat, že šaty nemáš. Přitom vím, že Sulpicii i Athenodoře šaty už přišly. Pojď se podívat, co jsem vybral.“ Vytáhl náhrdelník ze skříňky a společně prošli chodbičkou do jeho pracovny a dál do ložnice, kde přes postel ležely rozprostřené dlouhé šaty zelené barvy. Korzet byl vyšívaný hnědočervenou cihlovou barvou stejnou, jako měly Belliny vlasy v hustém vzoru, který se směrem dolů jakoby vytrácel. Teď už chápala výběr náhrdelníku se zelenými kameny, u kterých jí bylo jasné, že se jedná o pravé smaragdy nesmírné ceny. Musela uznat, že Marcus má skvělý vkus. Šaty byly nádherné a ladily jak s jejími vlasy, tak s očima, které měla po proměně jen nepatrně změněné. Čokoládová zesvětlala na tmavě jantarovou. Pohledem vyhledala mocného vládce upírů, který nedočkavě čekal na její verdikt.

 

„Děkuji, Marcusi, jsou překrásné.“

 

„Jako vždy budeš nejkrásnější upírkou na plese. Tvá krása je díky proudící krvi živá, ostatní jsou jen oživlé kamenné sochy. A jsi má,“ dodal s typicky mužským výrazem.

 

Bella jen protočila oči nad jeho poslední poznámkou, ale nijak to nekomentovala. Vykládat tisíciletému upírovi něco o ženské emancipaci nemělo smysl a u upírů se k tomu přidávaly ještě další instinkty dravců, kterými v podstatě byli. Chránit si teritorium, družku.

 

Ale Marcus nebyl spokojený s její reakcí. Včerejší odpadnutí a blížící se termín plesu, kdy ji znovu požádá o ruku, v něm vyvolalo pocit nejistoty, který se mu vůbec nelíbil. Uchopil Bellu za ramena a pevně ji sevřel v náruči. Se rty přitisknutými na její krční tepně, znovu opakoval svá slova.

 

„Moje!“ Na zdůraznění svých slov s Bellou trochu zatřásl. Podle tlukotu jejího srdce věděl, že se ho nebojí, přesto povolil sevření. Zuby jí jemně stiskl kůži na krku, až ucítil proudění krve pod povrchem. Jeho sebeovládání ale za roky soužití s Bellou bylo neotřesitelné.

 

Ozvalo se zachichotání a pak tiché.

 

„Ano, jsem tvoje.“ Tato slova uvolnila napětí v Marcusových ramenech a jeho sevření se změnilo v objetí. Vzal její milovaný obličej do dlaní a zblízka zkoumal pozvolna se rýsující unavené kruhy pod očima.

 

„Měla by sis lehnout, vypadáš vyčerpaně.“ Jemně ji popostrčil směrem k posteli.

 

„Vždyť jsem odpočívala nedávno, nevím, co to se mnou je. Cítím se stále unavená a udržet štít mi dělá čím dál větší potíže.“ Postěžovala si Bella. Nechtěla spát, chtěla počkat na Demetriho, až dorazí, aby si s ním mohla promluvit o Cullenových.  Marcusovi bylo jasné, proč přemáhá spánek, ale to nemohl dopustit.

 

„Zdřímni si, zřejmě to potřebuješ. Než se probudíš, Demetri se vrátí.“

 

Bella už neměla co namítnout a tak se podvolila jeho naléhání. Zatímco spala, odešel Marcus za Arem. Bylo načase, aby si promluvili o Bellině postavení na hradě. Už nemínil tolerovat Arovu posedlost jejím štítem.

 

Aro jen zvedl udiveně obočí, když k němu jeho bratr vtrhl jako velká voda. Na takové jednání nebyl u něj zvyklý.

 

„Co se děje, bratře?“

 

„Něco, co jsem měl udělat už dávno.  Bella je má žena. Dovolil jsem tenkrát, abys s ní cvičil její štít, protože jsem usoudil, že je to i pro její dobro, ale ona není a nikdy nebude členkou gardy, a ty se tak k ní nebudeš chovat. Udržet štít nad celým hradem je pro ni vyčerpávající a ty nemáš právo to po ní vyžadovat.“

 

Aro pozoroval energickou verzi svého dříve apatického bratra a pak upozornil Marcuse na jednu důležitou drobnost.

 

„Ale ona není tvoje žena. I přes tvou ochranu je člen gardy a jako takový mě musí poslouchat. Proč už dávno není tvou ženou? Ptal ses jí, proč nepřijala tvou nabídku? Kolikátou už?“

 

To bohužel Marcus nevěděl. Nebo tušil a nechtěl vědět. Bál se konfrontace, kdy by mu do očí řekla, co si v duchu myslel. Že v souboji s mrtvým by prohrál. Edward byl její první a zároveň životní láska, se kterou bylo těžké soupeřit, ale Bella měla velké srdce a on věděl, že ho miluje také. Snad si myslela, že sňatek je příliš definitivní.

 

„Nevím, mohu se pouze domnívat. Neptal jsem se, nejsem masochista, Aro.“ Zamračil se. „Na plese ji znovu požádám o ruku a tentokrát se nenechám odbýt.“

 

Aro se pro sebe usmál. Manipulace byla jako nejoblíbenější koníček. Navenek ale nedal nic znát a vyzval Marcuse, aby ho doprovodil do hlavního sálu. Ještě než k němu vrazil, přišel posel, že Demetri s Jane a ostatními se už vrátili.

 

Když Demetri v závěsu za Jane předstoupil před trůny svých vládců, krátce poreferoval o proběhlé misi, která zahrnovala zničení několika nezvladatelných novorozených, a přitom ve svém medvědím sevření držel mladého upíra, který vystrašeně těkal očima kolem sebe. Jane mezitím přistoupila až k Arovi a podala mu svou malou ručku, aby si vše prohlédl jejíma očima. Tak se Aro dozvěděl, že upír má docela zajímavou schopnost. Se svým gangem, který celý padl za oběť jednomu lehkomyslnému upírovi, se uchýlil do podzemních garáží velkého obchodního domu a tam přepadávali lidi. V podstatě dělali to samé, co znali ze svého lidského života, akorát je nezajímali jejich cennosti, ale krev. A díky jeho schopnosti vyřazovat z provozu elektrické sítě dlouho trvalo, než se na jejich řádění přišlo. V garážích fungovalo světlo, jen když lidé přijeli parkovat a pak náhle zhaslo. Kamery i přes každodenní opravy byly věčně mimo provoz a tak se ochranka neměla čeho chytit. Demetri usoudil, že tato schopnost by byla užitečná i pro gardu, a proto, když zničili všechny jeho kumpány, Maria, jak se ten týpek jmenoval, vzal s sebou.

 

Aro se poté, co si přečetl Janinu verzi v jejích vzpomínkách, obrátil na Maria.

 

„Vítám tě ve Volteře, můj mladý příteli. Máš dvě možnosti. Smrt nebo službu v mé gardě. Přemýšlej rychle.“

 

Mario byl, jako většina pouličních grázlíků, v duši zbabělec, který si troufl vždy jen na slabší a tak byla tato záležitost rychle vyřešena. Když ho odvedli na výcvik k ostatním, vyzval Aro přítomné, aby odešli ze sálu. Marcus pokynul Demetrimu, aby zůstal.

 

„Máme pro tebe úkol. Donesla se k nám informace, že Cullenovi armádou novorozených stvořených Viktorií zničeni nebyli. Přejeme si, abys je našel a předal jim pozvání, aby se neprodleně dostavili do Volterry. Jsi schopen je lokalizovat? Carlise znáš osobně, neměl by to být problém.“

 

„Ano, znám ho osobně, ale nikdy jsem se ho nedotkl. Počkat, tu malou jsem držel přímo pod krkem, s ní jsem měl přímý kontakt.“

 

„Myslíš Alici, věštkyni, když tu byla s Bellou odvrátit Edwarda od jeho úmyslu nechat se zabít,“ vložil se do toho Aro.

 

Ale Demetri už zapojil všechny své smysly včetně schopnosti nalézt kohokoliv kdekoliv a začal pátrat po Cullenových na mapě světa. Za sedm let stopa už dost vychladla, ale slabá linie táhnoucí se z Forks ho dovedla do Denali k Eleazarovi, přes Aljašku, dále do Irska, a poté zpět přes oceán do Jižní Ameriky, kde skončila v Amazonských lesích. Aro, který jejich pouť pozoroval spolu s ním, když mu položil ruku na rameno, jen zakroutil nevěřícně hlavou.

 

„Kdo by si to pomyslel. Vypadá to, že opustili lidský svět, ve kterém dosud žili. Demetri je našel v naprosté divočině. Edward byl Carlisův první stvořený upír a vždy k němu měl nejsilnější pouto, ale že by se vzdal možnosti vykonávat lékařskou praxe, tomu nevěřím. Hledej poblíž lidských obydlí. Vyrazíš co nejdříve.“ S těmito slovy Demetriho propustil, aby se mohl připravit na cestu.

 

„Spokojen?“ Pohlédl Aro na Marcuse. „S trochou štěstí by mohli stihnout i výroční ples.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  Lucinka (16.02.2012 11:28)

Tak to jsem zvědavá jak to dopadne s Cullenovými,,,pěkný příběh

1)  UV (15.02.2012 18:52)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still