Sekce

Galerie

http://ikonky.kvalitne.cz/fantasy/2013.gif

Snad už se konečně dočkáme Cullenových. Stihne je Demetri najít včas, aby přišli na ples a jak proběhne jejich setkání s Bellou?

Kdesi hluboko v amazonském pralese vše utichlo. Ptáci přestali zpívat, a co mělo nejméně čtyři nohy, strnulo v očekávání. Čeho? Najednou lesem jakoby proběhla elektrická jiskra a vše se dalo do pohybu. Dokonce i jaguáři, největší kočkovité šelmy Jižní Ameriky se dali na úprk, protože v lese lovil daleko horší predátor než oni.

 

Ale místo smrtelného chroptění oběti se ozval zvonivý smích a u řeky, jejíž břeh byl najednou vyprázdněný, i když předtím tu bylo plno zvěře, se objevila malá postavička. Dítě? Dívka? Z lesa k ní přistoupil plavovlasý chlapec a jeho tvář roztáhl úsměv.

 

„S takovou nic neulovíš, miláčku. Kořist se musí překvapit a ne ji upozorňovat předem.“

 

„Ještě nepotřebuji lovit, jen jsem tě chtěla trochu rozveselit. Vím, že je ti v lese lépe.“ Alice si byla vědoma, že poslední roky nebyly pro Jazze právě příjemné. Každý se vyrovnával se smutkem po svém a emoce v domě byly pro empatika náročné. V tom ji dostihla vize, aniž by se na někoho soustředila. Ale protože se týkala přímo jich, přišla sama.

 

„Musíme zpátky, Jazzi. Vypadá to, že budeme mít návštěvu.“ S těmito slovy se chytili za ruce a běželi zpět do domu, který jim poskytoval soukromí v posledních pěti letech. Když vtrhli do obývacího pokoje, kde se během chvilky shromáždila celá rodina, povyprávěla jim Alice, co viděla.

 

„Žádné rozhodnutí jsem neviděla, jen že se Demetri objeví u našich dveří. Ale proč, to nevím. Řekla bych, že se to stane během hodinky. Podle mě nebezpečí nehrozí, bude sám, což je samo o sobě divné.“

 

Carlise jen zavrtěl hlavou.

 

„Co může Aro chtít. Pět let jsme kromě amazonského klanu neviděli jiného upíra, takže nemáme žádné zprávy z Volterry.“

 

Hodinu byli jako na trní, protože zprávy z Volterry většinou znamenaly potíže. Přestože se Carlise s Arem v minulosti přátelil, vzhledem k náladové povaze jednoho z vládců, si jeho přízní nemohli být úplně jisti. Nakonec to netrvalo hodinu, ale o trochu déle, když se z lesa vynořil rudooký upír v typickém plášti s kapucí. Klepáním se nezdržoval a během chvilku stál před Carlisem jakožto vůdcem klanu.

 

„Přináším pozdravy od našich vládců, Carlisi. Byli jsme mylně informováni, že celý tvůj klan byl zničen v bitvě s novorozenými, a proto nebyla vaše přítomnost na výročním plese v uplynulých letech vyžadována. Byl jsem pověřen tlumočit vám pozvání na ten letošní a doprovodit vás do Volterry.“ Očima přeběhl zlatooké upíry před sebou a dodal: „Všechny!“

 

Carlise objímajíc kolem ramen vyděšenou Esme pohlédl na Alici s Jasperem stojící vedle nich po pravé straně a na Emmetta s Rosalií po levé. Demetri mu znovu připomněl díru, která se v jeho rodině ani po sedmi letech nezacelila. Než mohl odpovědět, musel si odkašlat, jakoby to potřeboval.

 

„Jsme tu všichni. Edward v bitvě zahynul.“

 

To jméno tu sedm let nikdo nevyslovil a teď to bylo o to těžší. Jasper se ošil, jak na něj dolehl smutek celé rodiny.

 

Demetri, který měl od Marcuse zvláštní pokyny, co může prozradit a co chce nechat vysvětlit až Bellu, použil pouze zdvořilostní frázi obvyklou v takové situaci i mezi upíry.

 

„Upřímnou soustrast ke ztrátě tvého klanu.“

 

Carlise jen pokývl hlavou a obrátil se na zbytek rodiny.

 

„Je potřeba zajistit dopravu do Volterry. Jazzi, toho se ujmeš ty, prosím. Ostatní by se měli připravit. Jakmile budou letenky k dispozici, vyrazíme na letiště. Pokud vím, ples je za tři dny.“

 

Poslední větu směřoval na Demetriho. Ten souhlasně přikývl a pak se pohodlně usadil na pohovku. Ze strany Cullenových neočekával žádné problémy. Pokud vyrazí co nejdřív, stihnou i ples. Sice nevěděl, proč nemá prozradit, že Bella žije, ale byl voják a rozkazy svých pánů neřešil. Pokud nebyl na misi, měl na povel osobní stráž Marcuse a tím pádem i jeho družky, takže se s ní poslední roky často setkával. Nesdílel názor většiny upírů na hradě, že poloupír je jen napůl potrava, k Bellině schopnosti měl respekt. Ještě dnes si v duchu vychutnával ten pocit, když viděl, jak Rumunům zamrzl úsměv na tvářích při poslední návštěvě jejich posla. Nadutý Lucien, bože, jak toho upíra nesnášel, si to nakráčel před vládce, jakoby mu patřila celá Volterra a jako vždy chtěl přítomné ohromit svou schopností telepatie. Ale bylo ticho. Jak v sále, tak v hlavách všech upírů v sále. Chvilku se nic nedělo, ale jak Lucienovi pomalu docházelo, že z nějakého důvodu jeho schopnost nefunguje, jeho rysy se stáhly do zuřivého úšklebku. Demetri by si přál být malá muška na hradě jejich protivníků, když se posel vrátil zpátky ke svým pánům a tuto situaci jim popisoval. Všeobecně se vědělo, že rumunští vládci nemají rádi špatné zprávy.

 

S Bellou byl i jinak v kontaktu. Když dělal stráž tomu malému skřítkovi Antonii, často musel čelit oprávněným obavám matky, která se bojí o své jediné dítě. Kvůli tomu, že učil malou lovit, se dokonce pěkně pohádali, až musel zakročit Marcus. Takovou Bellu ještě nikdy neviděl, zuřila jako opravdový upír, ušklíbl se v duchu. Stála proti němu, o dvě hlavy menší a z očí jí metaly blesky. Když šlo o její dítě, ničeho se nebála, ani vyskakovat si na obrovského rudookého upíra, který by ji mohl zamáčknout malíčkem.

 

Ze vzpomínek ho vytrhl jiný skřítek, a to Alice, která proběhla obývacím pokojem a zastavila se v úctyhodné vzdálenosti před ním. Vystrčila roztomile bradičku a spustila.

 

„Letenky jsou zajištěné, letí to za dvě hodiny, takže máme ještě dost času po cestě něco ulovit. Letíme s přestupem, ale dlouho čekat nebudeme, takže zítra bychom měli být v Itálii. Nic bližšího než Řím jsme nesehnali, do Volterry pojedeme autem. Doufám, že proti tomu nic nenamítáš.“ Dodala agresivně. V jejím malém vydání to ale bylo směšné. Proto na to zareagoval pouze zdvihnutým obočím.

 

V mžiku se vedle Alice objevil Jasper, jehož válečnických jizev si povšiml teprve teď. To ho okamžitě zaujalo. Vždy si myslel, že v této rodině by byl nejvážnějším protivníkem Emmett.  Ale na poměřování sil nebyl čas.

„Souhlasím. Já lovit nepotřebuji, nakrmil jsem se po cestě sem. Můžeme vyrazit.“ Zkusmo na Alici zavrčel, aby ji odkázal do patřičných mezí. Jasper ji okamžitě schoval za záda a čelil mu sám.

 

Když vešli ostatní Cullenovi do pokoje v čele s Carlisem, ještě stále se měřili očima a odhadovali se navzájem.

 

Demetri uvolnil ramena a tím dal signál ke smíru.

 

„Ve Volteře to zjistíme, vojáku. Ty nebo já.“ Ušklíbl se přátelsky na Jaspera.

 

To si nemohl ujít Emmett.

 

„Já taky, já taky. Budeš bojovat i se mnou?“ Dožadoval se svého jako malé dítě. Rose, která stála hned za ním, jen sykla a dloubla ho loktem do míst, kde dřív míval ledviny.

 

„Jestli nechceš skončit jako hromádka štěrku na vysypání chodníčku, tak se drž zpátky. Už jsem přišla o bratra, nechci přijít i o manžela.“

 

Emmett se k ní zkroušeně sklonil a snažil se udobřit si ji polibkem.

 

Carlise je přerušil rázným pokynem, aby už konečně vyrazili.

 

***

 

V Římě na ně čekala dvě auta s černými skly, které jim poslal Marcus, protože v Itálii bylo jako vždy slunečno. Čím víc se blížili k Volteře, tím byla Alice neklidnější. Do plesu zbývaly dva dny a to bylo na přípravu žalostně málo. Vybavit šest upírů prvotřídními obleky a plesovými šaty z malého městečka jako je sídlo vládců upírů jí přišlo skoro nemožné. Ale to by nebyla Alice. Už na letišti, kde přestupovali, začala nakupovat. Nejdřív netbook, pak bezdrátové připojení k internetu a už společně s Rose a Esme prohlíželi poslední výtvory světoznámých návrhářů a nabídky butiků, které byly schopny dodat šaty do dvou dnů. Cesta do Volterry jim tak rychle uběhla. Než zaparkovaly v podzemních garážích hradu, měly šaty vybrané a objednané.

 

Když vstoupili do recepce, kde seděla Ginger, Demetri k ní hned zamířil. Při pohledu na ni mu zčernaly oči, ale hlady to nebylo.

 

„Byla jsi tu hodná, kuřátko?“ Popíchl ji, protože věděl, že jeho narážky na jídlo v souvislosti s její osobou vždy způsobí, že vykulí ta svoje krásná očka. Ani tentokrát ho nezklamala, když vypískla.

 

„Už jsem vás ohlásila vládcům, čekají v trůnním sále. Pokoje pro Cullenovy jsou připravené.“

 

S potměšilým slibem, že se hned vrátí, zavedl návštěvníky před vládce.

 

V trůnním sále seděli všichni tři vládci. Když Cullenovi vešli, Aro povstal, aby přivítal svého přítele. Jeho potřesení rukou mělo samozřejmě i druhý význam. Byl zvědav na Carlisovy vzpomínky. Ale nic neviděl. Soustředil se víc a stále nic. Když mu došlo, kdo stojí za jeho indispozicí, se zavrčením se obrátil na Marcuse. Ten se jen ušklíbl a pokrčil rameny.

 

„Nedělá to schválně, Aro. Poslední dny pro ni byly náročné.“ Snažil se ho uchlácholit. Pak oslovil Carlise.

 

„Vítáme tě ve Volteře, Carlisi, tebe i celý tvůj klan. Věřím, že pobyt u nás strávíte příjemně. Máme pro vás totiž překvapení. Až se ubytujete, bude na vás čekat v mé pracovně.“

 

Carlise jen těžko skrýval překvapení nad změnou, která se s Marcusem udála, ale zdvořile odpověděl, zatímco se Aro vrátil na svůj trůn.

 

„Děkujeme za pozvání na výroční ples. Naše nepřítomnost poslední roky neměla znamenat nic, než že jsme cítili potřebu stáhnout se do ústraní. Ztráta Edwarda zasáhla celou rodinu.“

 

Marcus mu odpověděl.

 

„Slyšeli jsme o Edwardově smrti, ale doufám, že naše překvapení vás potěší.“ S těmito záhadnými slovy je propustil. Když odešli, pokusil se ještě jednou Ara uklidnit.

 

„Ráno vstala, zamotala se jí hlava a omdlela. To štít nefungoval vůbec. Když se probrala, vypila litr krve a byla tak plná energie, že obalila štítem celý hrad. To způsobilo, že jsou zablokované schopnosti všech talentovaných upírů, kteří tu momentálně jsou. Už jsem musel vyslechnout stížnosti Jane, která byla vzteky nepříčetná. Když se jí zeptám, co se s ní děje, tak mi řekne, že neví. Podle mě to jsou nervy. Nálady se jí mění každou minutu, chvíli je unavená a smutná, pak zase nabitá energií a s úsměvem poletuje po pokoji. Až se setká s Cullenovými a všechno si vyříkají, uklidní se.“  Sám se těšil, až uvidí, jak je z jejich shledání šťastná. A po plese se jí znovu zeptá.

 

Počtvrté...

 

Cullenovi se mezitím shromáždili v pokoji Carlise a Esme a chtěli využít čas, než pro ně Demetri přijde, aby probrali poslední události.  Alice je ještě víc znejistila prohlášením, že ji bolí hlava a nevidí vůbec nic. Žádnou budoucnost, kohokoliv. I Jasper nakonec přiznal, že necítí emoce žádného z rodiny ani upírů na hradě.

 

Carlise kroutil nevěřícně hlavou.

 

„Vypadá to, že schopnosti všech upírů jsou někým blokovány. Ani Aro si nemohl přečíst mé vzpomínky, což mi naprosto vyhovovalo. Nevěděl jsem, jak zamezit jeho přístupu k informacím o měničích. A kdyby se podíval na události během bitvy, obrovských vlků by si určitě všiml. Nejvíc mě překvapil Marcus. Nejenom že vypadá, jakoby ožil po těch dlouhých letech, kdy jsme byli zvyklí, že se pouze apaticky zúčastňuje vládnutí po boku Ara a Caiuse, ale že se sám aktivně zapojil do rozhovoru a Ara usadil, jsem nikdy nezažil.“

 

Esme se přitiskla k jeho boku a s typicky ženskou zvědavostí dodala, že nejvíc ji zajímá to překvapení, o kterém mluvil.

 

„No snad to nebude nemilé překvapení,“ neodpustil si věčný rýpal Emmett.

 

Když se za dveřmi ozvaly blížící se kroky, všichni se obrátili jejich směrem. Za chvíli se otevřely dveře a v nich se objevila postava Demetriho.

 

„Prosím, následujte mě do Marcusových komnat.“

 

I když upíři tvrdili, že lidské vlastnosti nemají, všichni se netrpělivě vydali za velitelem Marcusovy osobní stráže. Příslib překvapení je jako kouzlo, které platí jak na lidi, tak na upíry.

 

Marcus už je čekal ve své pracovně. Předtím se byl podívat na Bellu, která se v ložnici snažila ukočírovat svůj záchvat paniky, a řekl jí, že jak přijdou, tak zavolá. Už se jich nemohla dočkat.

 

Jakmile vešli a zavřeli za sebou dveře, opatrně se rozhlíželi, jestli neuvidí nějaké to překvapení, ale kromě nich tu nikdo jiný nebyl.

 

„Miláčku, už můžeš přijít!“ Zavolal hlasitě Marcus.

 

Dveře se pomalu otevíraly a pak z nich vykoukla nejdřív hlava Belly a pak váhavě vstoupila do pracovny celá. Tam zůstala stát a očima přebíhala z jedné milované tváře na druhou, jakoby nemohla uvěřit, že tam opravdu stáli, živí. Její rodina. Zlaté oči, tolik podobné těm jejich, se jí zalily slzami štěstí při pohledu na Carlise s Esme, Alici s Jasperem a Emmettem s Rosalií, kteří na ni nevěřícně koukali. Esme se vzpamatovala jako první. Její mateřské srdce jí napovědělo, že to co vidí, je opravdu její dlouho oplakávaná dcera. Z úst jí splynulo.

 

„Bello...“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  Babča S. (21.02.2012 18:27)

3)  jitush (21.02.2012 17:43)

moc peknej kousek:-)co bude dal?

2)  UV (21.02.2012 05:15)

HMR

1)  HMR (20.02.2012 21:07)

fň, jsem dojat

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still