Sekce

Galerie

http://ikonky.kvalitne.cz/fantasy/2013.gif

Antonia nastupuje ve Forks do školy a konečně se jí splnil sen. Mámina skříňka ukrývá poklady nedozírné ceny...

Antonia projela branami Volterry a svíravý pocit na hrudi trochu polevil. Ale jakmile se s ní letadlo z Florencie odlepilo ze země, měla pocit neuvěřitelné úlevy. Ani si neuvědomovala, že život ve Volteře i přes ochranu Marcuse ji celá ta léta udržoval v neustálém stavu vysoké ostražitosti.  Nejvíce se skamarádila překvapivě s Demetrim, který patřil do osobní stráže Marcuse a ten ho pověřil její ochranou. To, co zpočátku vypadalo pro Demetriho jako trest, a že si ostatní upíři kvůli tomu z něho utahovali, to věděla, tak to později přerostlo v upřímné přátelství. Demetri ji učil, jak lovit, jakou kořist si vybírat, aby ze souboje vyšla nezraněná, ale nasycená. Naštěstí neměla mámin problém s instinkty, ty podědila po otci. Lov, ale hlavně stopování ji bavilo, a krev na konci byla odměnou za úspěch.  Demetri jí taky ukázal, jak se bránit v rámci svých možností. Učil ji především, jak se vyhnout nerovnému boji s upíry, protože oba věděli, že síla poloupíra se síle upíra nedá rovnat. Jak Demetri s oblibou říkal, rychlost je polovina úspěchu, ať už směřuje k boji nebo směrem od boje. V jejím případě jí radil, aby svou rychlost raději směřovala od boje. Výsledkem toho bylo, že se naučila velice úspěšně skrývat a byla tak nenápadná, že mnoho upírů na hradě si myslelo, že se s ní nikdy nesetkali.

Nakonec přišli na to, že to musí být její dar. Dar nenápadnosti. Ne, že by byla neviditelná, ale dokázala se šikovně vyhýbat jakékoliv pozornosti a když se hodně soustředila, upír prošel kolem ní, jako kdyby neexistovala. Její schopnost ovšem měla jedno zásadní omezení. Když ji procvičovala v hlavním sále při návštěvě nějakých nomádů, kde samozřejmě neměla co dělat, zjistila, že Marcus na ni velice rozzlobeně kouká. Jeho rozpoložení si všimli i Aro a Caius a sledovali jeho pohled, který směřoval přímo k ní. Až poté jakoby si uvědomili, kdo tam stojí. Aro okamžitě ukončil audienci a nechal vyklidit sál. Marcus v mžiku stál u ní.

 

„Co to má znamenat, mladá dámo! Chceš se zabít a svou matku připravit o další milovanou bytost?“ Jeho hlas se chvěl strachem a zlobou. Na to se do toho vložil Aro.

 

„Jak to, že jsme si tě nevšimli dřív? Až když jsem sledoval Marcusův pohled. To  Marcus tě zpozoroval hned.“

 

Tak se přišlo na to, jak to funguje. Před neznámými, nebo těmi, se kterými se tak často Antonia nestýká, její schopnost funguje, ale ti, kteří ji znají osobně, ji bez problémů vnímají. Aro naštěstí po čase ztratil o její schopnost zájem, protože se celkem nedala moc využít pro nějaké jeho záměry, ale Antonii poskytovala trochu výhodu proti upírům a tak ji zdokonalovala. Nyní, ve světě lidí, se naopak musela soustředit, abych svou schopnost vypnula, jinak by ji nikdo nevnímal. A vzhledem k tomu, že už měla docela hlad a žízeň, tak to nebylo žádoucí.

 

„Slečno, prosím vás, dala bych si jemně perlivou vodu a nějaký sendvič k tomu. Děkuji!“

Uff, málem kolem mě prošla, aniž by se mě zeptala, jestli něco nechci. Musím se víc soustředit, nebo si příště někdo na mě sedne, pomyslela si Antonia.

 

***

 

Přelet trval několik hodin, které Antonia využila ke spánku a cesta jí tak rychle uběhla. Přesně, jak to Marcus zařídil, na ni čekalo na parkovišti u letiště auto. Hlavně, že zdůrazňovala, že chce nenápadné autíčko, ušklíbla se v duchu, když uviděla červené porsche, ke kterému pasoval klíč z obálky od mámy. Protože s sebou z Itálie skoro nic nevezla, zamířila s autíčkem hned do nejbližšího obchoďáku, aby nakoupila nezbytné oblečení potřebné pro podnebí ve Forks, o kterém jí mamka barvitě vyprávěla. Dům by měl být zařízený, takže nakoupila ještě zásoby potravin a vyrazila směr Forks. Vzhledem k tomu, že byla sobota, měla neděli na to, aby se zabydlela a v pondělí už ji čekal první den ve škole, kde už byla přihlášená. Už se těšila na nové kamarádky, doufala, že si najde nějakou, se kterou si bude rozumět. Ve Volteře žádnou kamarádku neměla. Upírek tam moc nebylo, protože Jane byla děsná žárlivka na svoje postavení. Ještě tak tolerovala Renatu, protože byla pro Ara důležitá, ale jinak tam moc kamarádské vztahy mezi holkami nebyly. A Demetri byl prostě Demetri, holčičí kamarádku nahradit nemohl.

 

Když zaparkovala před domem, vytáhla další klíč, který byl v obálce od Belly, a otevřela vchodové dveře. Mamka jí popisovala dům tak, jak vypadal v době, kdy v něm s dědečkem žila, ale teď tu bylo všechno nové a jejímu popisu se to moc nepodobalo. Podle Bellina přání zůstal stejný pouze její pokoj, jinak dům prošel důkladnou rekonstrukcí a modernizací. Až se zabydlí, půjde si její pokoj prohlédnout, ale věděla, že v něm žádné stopy po svém otci nenajde. Dům Cullenových shořel do základů, takže všechno, co zbylo ze vzpomínek na ně, Bellu a Edwarda bylo ve skříňce, kterou jí mamka deponovala v trezoru v bance. Vše, co bylo schováno v podlaze jejího pokoje od doby, kdy Edward Bellu opustil a kam od té doby ukládala všechny své poklady. Jak jí prozradila, je tam pár fotografií, řetízek s přívěskem od táty, který se bála nosit, aby ho neztratila a tak ho s sebou neměla, když došlo k bitvě s novorozenými a Viktorií a dalších pár drobností. Teď je banka zavřená, ale v pondělí po škole tam musí hned zajet a skříňku vyzvednout.  Už se nemohla dočkat, až uvidí ty fotografie. Když stály s mamkou vedle sebe, vypadaly jako sestry, ale ta jí vždycky říkala, že má jeho oči, když byl ještě člověk. Zelené, ne čokoládové.

 

 

První den ve škole. Její příjezd samozřejmě neprošel bez povšimnutí, takové autíčko se prostě nedalo přehlédnout. Pár kluků uznale hvízdlo, ale neodvážilo se blíž. Když vystoupila a rozhlédla se po areálu školy, zamířila ke hlavní budově, kde jak předpokládala, bude i sekretariát.  Zřejmě zase zapomněla vypnout svou schopnost, protože po pár krocích do ní vrazila černovlasá dívka, až se jí rozsypaly všechny učebnice, které nesla pod paží. Antonia se rychle sehnula, aby dívce pomohla věci posbírat a přitom udiveně sledovala proud omluv, které se od ní řinul.

 

„Je mi to fakt líto, ale vůbec jsem tě neviděla. Ale je to moje chyba, musím už konečně zajít k tomu očnímu, to přece není možné. Jmenuji se Adele, a ty? Jsi tu nová? Že tě neznám!  Pojď, zavedu tě do kanceláře a pak na tebe počkám a pomůžu ti najít učebnu. Co říkáš? Tady je hrozné bludiště, ale za pár dní už ti to nepřijde. Odkud jsi přišla? Jsi taková bledá, asi tam moc sluníčka nebylo, co? No tady ho taky moc neužiješ, když přímo neprší, tak je aspoň zataženo. Je tu nejmíň slunečných dní ve státech, barvu tu chytneš, akorát když si zajdeš do solárka.“

 

Její monolog byl přerušen až příchodem před dveře s názvem „Sekretariát“. Antonia se nezmohla ani na slovo a byla vstrčena tím slovním kulometem dovnitř. Vzpamatovala se a pozdravila postarší paní za pultem, který k ní zvedla zrak od monitoru počítače. Už se nadechovala, že bude pokračovat, když Adele zase spustila.

 

„Dobrý den, paní Parkerová! Představte si, do koho jsem před školou vrazila. Vůbec jsem ji neviděla! Vedu vám ji, aby si vyzvedla rozvrh hodin, a pak ji zavedu do učebny. Bude chodit se mnou do stejného ročníku? To by pak mohla mít hodiny se mnou, co říkáte?“ Jen chtěla nabrat dech pro další staccato, ale vložila se do toho paní Parkerová, která protočila oči a rázně na ni houkla.

 

„Adele, dost! Počkejte chvíli na chodbě, já to tady se slečnou vyřídím.“ Svůj vyhazov podpořila výhružným pohledem, který způsobil, že Adele opravdu ani nešpitla a odešla z kanceláře. Poté se už s úsměvem obrátila na Antonii, která jen vykuleně zírala.

 

„Vy musíte být slečna Cullenová, viďte. Vaše matka vás přihlásila už před měsícem, formuláře jsou vyplněné a vaše vysvědčení z Itálie už taky došla, takže teď už vám předám jen rozpis hodin. Venku vás čeká Adele, jestli jste nepochytila její jméno a dovede vás na první hodinu. Bohužel opravdu jste ve stejném ročníku a máte stejné hodiny. Je to opravdu moc hodná a milá dívka, ale člověk to s ní moc dlouho nevydrží, takže moc kamarádek nemá. Hlavu vzhůru, vypadá to, že si vás nějak oblíbila.“ S těmito slovy ji paní Parkerová propustila.

 

Antonia se zhluboka nadechla a vyšla ze dveří. Adele tam opravdu stála, ale mluvila s jedním učitelem, takže měla čas si ji trochu prohlédnout. Neposedné černé kudrny jí lemovaly srdcovitý obličej, kterému dominovaly hnědé oči. Vzrůstem byly asi stejné, jen Adele byla trochu silnější. V tom ji Adele uviděla, opustila již značně vyčerpaného učitele a zamířila k Antonii.

 

„Už vím, jak se jmenuješ! Antonia Cullenová! To je moc hezké jméno, ale můžu ti říkat jen Toni? Antonia je moc dlouhé. Pojď, hodina už začala, ale když tě přivedu, tak budu mít výmluvu, proč jdu pozdě.“ Takto štěbetala až ke dveřím učebny. A v podstatě celý následující den. Pusu nezavřela ani na obědě, ale jak do ní cpala jídlo, nestíhala mluvit. Sice to několikrát i tak zkoušela, ale vždy jí zaskočilo, takže ji musela Antonia plácnout několikrát do zad. I přesto přišla Antonii její společnost jako osvěžující a hlavně se dozvěděla plno nových věcí o Forks, spolužácích, učitelích a díky své poloupíří hlavě jí takový přísun nových informací vůbec nevadil. Občas stihla mezi nádechy položit i nějakou krátkou otázku, takže se taky dozvěděla, že její otec pracuje v místní bance, kam měla v úmyslu se po škole stavit. Samozřejmě, že se Adele hned nabídla, že pojede s ní.

 

Po skončení vyučování obě nyní už kamarádky zamířily k Antoniinu autu. Adele byla nadšená, že poprvé pojede v Porsche a cesta k bance v Portlandu jim rychle uběhla. Díky Adele ani nemusela stát frontu a její otec ji doprovodil do trezoru, kde si vyzvedla máminu skříňku s poklady. Adele se chtěla hned podívat, co v ní je, ale to nemohla Antonia dopustit, takže se vymluvila, že od ní nemá klíček, jen že to měla vyzvednout. Adelu odvezla domů a domluvily se, že ji zítra vyzvedne po cestě do školy.

 

Antonia spěchala domů, aby se podívala na máminy poklady. Vybrala si k tomu její pokoj, kde si sedla na její postel a na klín si posadila malou skříňku. Klíček byl další z věcí, které byly v obálce od Belly, takže nebyl problém skříňku otevřít. Přesto váhala.

 

Ale to byl jen okamžik, za chvíli už otáčela klíčkem v zámku. Pomalu skříňku otevřela a před ní se objevil její obsah. Hned nahoře byl indiánský amulet na plašení zlých snů, což jí připomnělo mámino vyprávění o jejím příteli z dětství Jacobovi a dopisu, který mu měla předat. Když amulet vyndala ze skříňky a odložila stranou, našla CD označené jako „Bellina ukolébavka“, tak neváhala a hned ho vložila do starého přehrávače, který byl na stolku vedle postele. Pokojem se rozlily smutné zvuky klavíru ve skladbě, kterou důvěrně znala. Marcus, který hrál na klavír stejně jako její otec, naučil hrát i Bellu a ta jí tuto ukolébavku často hrávala. A skříňka vydávala další poklady. V krabičce převázané stužkou našla mámin přívěsek se srdíčkem od otce. A úplně naspod byly fotografie. Na jedné byl chlapec v jejím věku, medově zbarvené vlasy v rozcuchaném účesu a s úsměvem na rtech. Podle popisu je toto její otec. Přesně tak krásný, jak říkala, pomyslela si Antonia. Nemohla se na něj vynadívat, ale za chvíli ji zaujaly i další fotografie. Na další byla skupina lidí, jak sedí po párech v nějakém velkém pokoji. Malý tmavovlasý skřítek s chlapcem se lví hřívou, tak je mamka popisovala, to musí být Alice a Jasper. Na sedačce seděl rozesmátý hromotluk a jemu na klíně překrásná blondýna, to nemůže být nikdo jiný než Emmet s Rosalií. Za nimi stojí starší blonďák a v náručí objímá hnědovlásku s mateřským úsměvem. Carlise s Esme, její babička a dědeček. Věděla, že Edward v tuto chvíli stál za mamkou a svíral ji v náručí, když fotila celou rodinu. Úplně naspod pak našla fotku své matky s otcem. Oči se jí zalily slzami nad láskou, která sálala z celé fotografie. V tu chvíli pochopila, proč Bella nikdy nechtěla, aby tato skříňka byla poslána do Itálie, i když ji o to mnohokrát prosila. Věděla, že na otce často vzpomínala, že na něj nezapomněla, i když žila s Marcusem jako jeho družka. Vždy, když ji přistihla, že má oči zarudlé od pláče, které se snažila před ní schovávat, věděla...

 

 

A teď plakala i ona. Nad ztrátou otce a rodiny, kterou nikdy nepoznala, nad matčiným žalem, který ani roky neotupily.

 

Ráno se probudila jak emociálně, tak fyzicky totálně vyčerpaná. Nejvyšší čas jít na lov, pomyslela si. Během chvilky vyběhla z domu a zamířila do lesa. I když neuměla běžet tak rychle jako upíři, přesto ráda běhala. Ten pocit volnosti a vítr ve vlasech zbožňovala. Protože spěchala do školy, nemohla se zdržovat, a proto nasála vzduch, aby našla nejbližší kořist. U řeky vycítila stádo jelenů, snad tam bude nějaká menší srna, na větší kus nesmí ani pomyslet. Poté, co jednou skočila po dospělém samci a ten ji odhodil na strom a přitom si zlomila několik žeber, ji Demetri naučil vybírat si rovnocenného soupeře. Měla štěstí. Na okraji stáda polehávala raněná srna. Na tu její síly stačí a zbytek stáda se po jejím útoku okamžitě rozutekl. Po takovém úlovku  nebude muset minimálně týden na lov.

 

Během týdne se s Adele opravdu spřátelila. Její brebentění ji nijak nevadilo, protože věděla, že její nová kamarádka na své otázky ani nepotřebuje odpovědi, tak ji sledovala jen na půl ucha. Některé dívky na škole se s ní taky chtěly kamarádit, když viděly, jaké má super auto, ale ta jejich klika se jí vůbec nelíbila. Zajímaly je jen kluci a k holkám, které neodpovídaly jejich nárokům na oblečení a styl, se nepokrytě posmívaly. Adele byla často terčem jejich útoků a to se Antonii nelíbilo. Sice měla trochu silnější postavu, ale to přece neznamenalo, že by nemohla nosit pěkné a stylové kousky. Potřebovala jen trochu poradit. Rozhodla se proto, že ji vezme s sebou na nákupy do města a trochu jí spraví image. Adele na ni koukala jako na zjevení a na chvíli dokonce i zavřela pusu. Domluvily se na nejbližší sobotu. Byl pátek, tak bylo kratší vyučování.

 

„Tak zítra v devět tě vyzvednu, buď nachystaná! Ahoj!“ Křikla na ni, když vystupovala z auta.

 

 

Od Adelina domu ke Swannům to byl autem jen kousek, přesto měla pocit, že ji někdo sleduje. Cítila upřený pohled něčích očí, ale když se ohlédla, nikoho neviděla. Před domem se ještě rozhlédla kolem, ale ulice byla prázdná. Pokrčila tedy rameny a vešla do domu. Na úkoly ani nepomyslela, když měla před sebou volný víkend a šla si chystat nějaké jídlo. Nebyla doma ani půl hodiny a ozval se zvonek. To ji zarazilo, protože nevěděla, kdo by u ní  zvonil. Vždyť kromě spolužáků tu nikoho nezná? Ještě se nestihla seznámit ani se sousedy. Pomalu šla ke dveřím a opatrně otevřela dveře.

 

Před ní stál obrovský indiánský muž, který na ni shlížel ze své výšky se zmateným výrazem ve tváři.

„Bello!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

4)  Jalle (13.09.2012 10:53)

výborne sa to číta

anetta

3)  anetta (02.02.2012 13:49)

juchůů
honem další

2)  UV (01.02.2012 15:02)

Ajjinka

1)  Ajjinka (31.01.2012 17:55)

Prosím tě, dodej si víc odstavců, takhle nahuštěné se to špatně čte ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek