09.09.2010 [10:00], Stebluska17, ze série Brána smrti, komentováno 2×, zobrazeno 2278×

Policie je bezradná. Bellini rodiče nešťastní. Mike hlavní podezřelý. Toto vše jen díky tomu, že je Bella v komatu. Teď se navíc její srdce zastavilo úplně, což bude mít ještě dalekosáhlejší účinky...

2. kapitola – Zhmotnění

Bella Swanová byla velmi překvapená.

Najednou se ocitla vedle svého lůžka. Do očí ji udeřila bílá záře, která jí k sobě táhla, ale ona ji ignorovala.

Neměla tušení, co se to stalo, ale když se podívala na lůžko vedle sebe a viděla, jak jeden doktor píchl tělu na lůžku, jejímu tělu, injekci adrenalinu a druhý připravuje defibrilátor, došlo jí, že je už mrtvá.

Zdravý rozum tomu odporoval, ale byla si téměř jistá, že je teď duch. Naprosto jistá si byla v okamžiku, kdy se lépe prohlédla. Z těla jí vystupovala slabá bílá záře. Ovšem jinak vypadala téměř normálně. Na sobě měla to, v čem vypadla z okna, džíny a bílý svetr.

Zkusmo zvedla ruku. Pohyb byl plynulý, ale při pohledu na svou ruku měla pocit, jako by nebyla její. Musela se usmát.

Dala se do chůze. Spíš než chůze to vypadalo, jako když pluje. Její nohy se téměř nedotýkaly podlahy.

Vyzkoušela, jestli může projít zdí, jako je to vždy ve filmech. A skutečně. Zdí proplula jako… no jako duch.

Nějaká myšlenka se jí již od začátku dřela do vědomí a konečně se tam objevila. Někdo ji přece vystrčil z okna! Musí zjistit kdo. Ta vůle jí naprosto ovládla a ona se nemohla soustředit na nic jiného.

Pokoj, do kterého přešla zdí, byl prázdný, ale ona se chtěla rozhlédnout po okolí. Opustila místnost dveřmi, tedy spíš skrz dveře.

Na světlé chodbě s jedním oknem na konci sedělo několik lidí na lavičkách; někteří mohli být pacienti, jiní návštěvníci. Párkrát kolem ní prošlo pár zdravotních sester, ale nikdo si jí nevšímal. Popravdě ji ani nikdo nemohl vidět.

Zamyslela se nad těmi několika minutami před jejím pádem.

Pamatovala si, jak jde s Mikem chodbou. Byli na konci skupinky, která mířila na hodinu tělocviku. Bella se té hodiny obávala. Měli začít s volejbalem a ona tušila velké problémy. Jako by nestačilo, že minule při badmintonu nepraštila Mika do paže a sebe do hlavy. Učitel to taky schytal, když se jí snažil vysvětlit, jak má s pálkou manipulovat, aby nikoho nezranila. Efekt byl poněkud opačný. Učitel měl na krku dlouhý šrám, který hned tak nezmizel. Bella si řekla, že si musí na podobné nehody zvyknout. I když tímhle tempem ji stejně z tělocviku trvale omluví.

Mikova paže byla ještě toho dne obvázaná, ale on si toho nevšímal. Vlastně celou cestu byl podivně zamlklý. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale zase ji zavřel. Bella se moc styděla, aby se zeptala, co mu je. V tu chvíli prošli kolem nástěnky. Na ní někdo připíchl obrovský plakát oznamující blížící se jarní ples. Okamžitě jí došlo, že ji tam chce pozvat.

V krku se jí udělal knedlík. Její taneční schopnosti byly naprosto žalostné a po svých výkonech v tělocvičně se nepotřebovala ztrapňovat ještě na nějakém plese. Přemýšlela, na co by se vymluvila, kdyby ji Mike pozval, ale tak daleko to nechtěla nechat zajít.

Rychle Mikovi řekla, že si zapomněla učebnice v učebně. Byla to samozřejmě pouhá výmluva, ale jí nezbývalo nic jiného, než se otočit a vrátit se do biologie. Cestou přemýšlela, jestli se nemá ulít z tělocviku. Na to ale byla moc zbabělá. Ve chvíli, kdy se rozhodla, že se konečně otočí a půjde zpátky, ucítila tlak na záda. Snadno mu podlehla. Zakopla o okraj okna, které bylo naneštěstí otevřené. I když ani sklo by ji asi nezastavilo a ona by měla akorát několik řezných ran navíc. Země se přibližovala rychleji, než by si myslela, že je možné.

A pak nic. Jen tma.

Nechápala, proč ji někdo strčil. Byla ve Forks jen krátce a silně pochybovala o tom, že v někom dokázala vyvolat tak silný pocit nenávisti.

Bella šla dál chodbami nemocnice. Dívala se na lidi okolo sebe, kteří ji neviděli. Přišlo ji ironické, že se vyplnilo její přání, aby byla neviditelná.

Proti ní právě běžel nějaký tmavovlasý doktor se stetoskopem na krku. Nestačila mu uhnout a doktor proběhl jejím tělem. Byl to zvláštní pocit. Téměř nepříjemný. Když prošla zdí, tak necítila nic, téměř, jako by tam ta stěna nebyla. Ale při tomhle se zdálo, jako by se každou chvílí měla roztrhnout. Pomyslela si, že si na to bude muset dávat větší pozor.

Otočila se, aby se podívala, jestli dotyčný doktor něco nezpozoroval. Ten se ani nezastavil, ale zachvěl se a zamumlal něco o průvanu.

Bella najednou ucítila, jak ji něco táhne zpátky do jejího pokoje, k jejímu tělu. Tomu tlaku bylo těžké vzdorovat, ale ona se ještě nemohla vrátit. Znovu vzplála ta touha. Musela zjistit, kdo ji chtěl zabít!

Tlak povolil. Byla volná.

***

„Je zpátky,“ řekl doktor Cullen, když se znovu ozvalo pravidelné pípání. „Už jsem téměř přestal věřit.“

***

Bellu táhla pravda jako magnet. Ale nevěděla, kde má začít pátrat. Než se pro něco rozhodla, vzpomněla si na své rodiče. Poprvé za celou dobu přestala myslet na svůj případ. Před očima se jí objevily ustarané obličeje jejích rodičů. Dokázala si představit, jak asi teď trpí.

Ve chvíli, kdy na ně začala myslet, se ocitla uprostřed obývacího pokoje jejího domu ve Forks. A na pohovce před ní spala její matka. Charlie spal hned vedle s jednou rukou položenou na telefonu.

Co to?

Ale téměř okamžitě jí došlo, že když pomyslí na někoho nebo na nějaké místo, kde chce být, se tam objeví.

Prohlédla si své rodiče. Zjevně čekali na jakoukoli zprávu z nemocnice. Do očí se jí přikradly slzy. Ona je nemohla opustit. Musí zůstat.

„Budu v pořádku,“ zašeptala.

Chvíli rodiče pozorovala a pak se vrátila zpátky k pátrání. Rozhodla se podívat na policii do jejich záznamů. Byla ráda, že se nemusí omezovat prostorem.

Na policejní stanici byla tma. Ale i přes to Bella viděla poměrně dobře. Automaticky se rozhlédla. Nikde nikdo. Pak se zasmála své reakci. Jak by ji někdo mohl vidět?

Radostný pocit zmizel, když se pokusila získat nějaké policejní záznamy. Snažila se otevřít šuplík, ale nemohla se ho dotknout. Kdykoli se o to pokusila, její ruka neškodně proplula úchytkou. To jí udělalo čáru přes rozpočet. Zjevně se nemohla dotýkat předmětů.

Z beznaděje se podívala, jestli tu není ještě něco, co by jí mohlo pomoc a k čemu by se dokázala dostat.

Na stole ležel otevřený zápisník. Podívala se zblízka. Ucítila radostné škubnutí, když zjistila, že jde o výpověď ohledně jejího případu. Patřila Miku Newtonovi. Ale na stránce nebyly jen jeho slova, ale taky nějaké policejný dodatky. Pročetla si je. Překvapilo ji, že Mike je hlavní podezřelý.

Ale ona věděla, že to neudělal. Byla si stoprocentně jistá, že ji nesledoval, když se vracela do biologie pro imaginární učebnice. Trochu ji zamrzelo, že nevinného Mike podezřívají kvůli její výmluvě, aby ji nepozval na ples. To od ní nebylo hezké. Bude se mu muset omluvit.

Jedna jediná výpověď jí byla na dvě věci. Takže zůstávala stále na začátku.

Přemýšlela, jak postupují detektivové v těchto situacích. Přeskočila fakt, že většinou detektivové nebývají duchové a řekla si, že by měla prozkoumat místo činu, které, jak si s povzdechem uvědomila, bude perfektně uklizené.

Zarazila ji časová otázka. Kdy vlastně vypadla z toho okna? Jí to přišlo jako hodiny, ale klidně to mohly být dny nebo – polkla – měsíce či roky!

Nadechla se a vydechla. Zase přehání. Určitě to nemůže být tak drastické. Venku byla tma, takže musela být noc. Tahle informace jí nestačila. Podívala se do odpadkového koše. Naštěstí pro ni na vrchu ležely noviny. Doufala, že nejsou moc staré. Podle data shledala, že od jejího pádu uplynulo něco přes týden.

Srovnala si myšlenky. I když jí přišlo jako nejdůležitější věc na světě, aby zjistila, co se stalo, se jí v hlavě hodně často utvořil zmatek.

Místo činu. Tam se musí podívat. Zastrčila si temně mahagonové vlasy, od kterých teď vycházela slabá, bílá záře za uši - kupodivu nepropadly, zavřela oči a celou myslí se snažila si vybavit chodbu ve škole a to okno.

Otevřela oči a samozřejmě – byla tam, kde chtěla být.

Aniž by se rozhlížela, šla k oknu. Už chápala, že tak snadno vypadla. Dolní okraj byl doopravdy nízko. I když ona by dokázala vypadnout i z nepřístupnějšího okna.

Než se stačila podívat přes okraj, rozezněl se po chodbě velmi příjemný hlas doprovázený slabou ozvěnou. „Tak tady jsi! Všude jsem tě hledal.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1